• Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
June 23, 2025
  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Mediální partnerství
  • Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
Autor

AVIFAUNA





Nejnovější  / Přikrmování  / Ptačí zahrada  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
Ubývání vrabce domácího- skutečný problém plný paradoxů.
AVIFAUNA Publikováno 18.1.2024


Mezi nejvíce diskutovaná témata ornitologie patří v posledních letech nápadný úbytek některých hojných, zahradních ptáků. Vedle kosů (o jejich, naštěstí již překonaných, potížích jsem psal zde: https://avifauna.cz/kos-cerny-nevymira-tak-proc-uz-ho-nevidim-za-oknem/) a zvonků jsou pořadu dne zejména oba druhy vrabců. Právě velice kontroverznímu lokálnímu vymírání konkrétně vrabce domácího, i jeho zcela výjimečnému způsobu života, věnuji tento článek. Dozvíte se například, že tytéž vlastnosti, které z něj udělaly nejúspěšnějšího ptáka planety, se dnes pomalu, ale jistě obrací proti němu.

Vrabci- mimořádně hojní, přesto mnohde ohrožení

Evropská populace vrabce domácího za zhruba 40 let klesla na polovinu. Graf ukazuje, že úbytek je koncentrován zejména na 90. léta, zatímco od roku 2000 se zdá být populační trend poměrně stabilní. Převzato z webu ČSO: https://www.birdlife.cz/od-80-let-z-evropy-zmizelo-61-polnich-ptaku/; Foto: Václava Štofflová; Grafika: Alena Klvaňová z dat PECBMS (www.pecbms.info)

Vrabec domácí pro mě představuje symbol mnoha paradoxů ochrany přírody. Ačkoli zatím zůstává naším třetím nejběžnějším ptákem¹, jeho početnost koncem minulého století v mnoha městech dramaticky klesla. Dle sčítání JPSP se naše populace od začátku devadesátých let smrskla zhruba na polovinu ². Po roce 2000 pak sice zůstává celkový trend víceméně stabilní, ale lokálně může dále klesat. Podobné neveselý scénář kopírují vrabčí hejna téměř po celé Evropě. Dle nově vydaného indikátoru ptactva EU za posledních 40 let zmizelo plných 50% vrabčáků!³

A přece se zdá, že značná část laické i odborné veřejnosti jejich potíže stále nebere vážně. Jen českých 3-5 milionů se nejspíš jeví jako příliš mnoho, aby nám pokles takto silné populace dělal starosti. Avšak vrabec domácí přinejmenším lokálně (nikoli celosvětově) ohrožen je, a s ohledem na současný vývoj lidské společnosti nejspíš bude čím dál více (viz. dále).

Obyčejný vrabec; milovaný škůdce

Vrabci člověka doprovází již více než 11 000 let (čimčarali u dávných stavení ještě dlouho před vynálezem písma!) a představují tak vůbec nejstarší typicky synantropní druh⁴. Není divu, že v naší kultuře zanechali silný otisk plný emocí.

S rozvojem prvního zemědělství se vrabec domácí naučil přiživovat na polích a nechráněných zásobách obilí, stejně jako u krmiva pro koně, slepice a holuby. Hnízdil pak ve škvírách, střešních krytinách a okapech obytných i hospodářských budov. Postupně se svému synantropnímu životu natolik přizpůsobil, že ve volné přírodě již takřka nedokáže přežít (jen malé zbytky divoké populace se stále proletují v asijských stepích). Dokonce změnil svou anatomii i fyziologii, aby mohl efektivněji využívat antropogenní zdroje potravy. Vyvinul se mu silnější zobák (dobře patrný ve srovnání s vrabcem polním) uzpůsobený k louskání velkých semen pšenice a ovsa. Zároveň získal specifický gen k tvorbě amylázy- enzymu umožňující trávení škrobu obsaženého v pšenici, kukuřici a pečivu⁵. I proto tak dobře prosperuje na (pro většinu pěvců nevhodných) drobcích a kůrkách v okolí venkovních restaurací. Dá se říci, že tak, jak zemědělec šlechtil své plodiny, vrabec domácí se souběžně šlechtil k jejich konzumaci. Žádný jiný volně žijící pták si na člověka nevytvořil takto úzkou vazbu.

Vrabci s lidmi a domácími zvířaty odnepaměti sedávali k jednomu stolu. Zatímco dnes v okolí kaváren a turistických stánků představují milé zpestření dne, v dobách chudých rolníků byli považováni za závažné škůdce. Foto: Jason Thompson; Unsplash

Spolu s vyspělejší civilizací vrabci spontánně expandovali do většiny Eurasie. Dlouho byli považováni za závažné škůdce. V tisícihlavých hejnech naletovali na tehdy ještě malá, ručně obdělávaná políčka, kde dokázali sklidit značnou část úrody. U dvorků a stodol pak pořádali loupeživé nálety ke korytům s obilím a šrotem pro hospodářská zvířata. Až do dvacátého století byli proto nemilosrdně pronásledováni a hubeni (často krutými a neetickými metodami). Po myších a krysách se stali nejvíce nenáviděnými, a přece nejúspěšnějšími souputníky člověka.

Navzdory všem pokusům o jeho likvidaci však zůstával vrabec domácí až donedávna v celé Evropě velmi hojný, všudypřítomný a lidskými silami takřka nezničitelný (asi jako dnes hraboš polní). Jeho spletitá hnízda visela snad z každého okapu a hlasité čimčarání se stalo neodmyslitelnou kulisou nejen českého venkova. Tím si vysloužil také nevděčnou pověst obyčejného, nikým neobdivovaného ptáka, na což odkazuje i rčení „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“.

Nevděčná role vrabců se poprvé začala obracet v 19. století, kdy Evropané masivně vyráželi do světa vytvářet americké, africké a australské kolonie. Tam se přistěhovalcům zoufale stýskalo po domově. Uvědomili si, že krom známých lidí a míst jim chybí také ono „obyčejné“ čimčarání, které slýchávali každé ráno hned po probuzení. Proto si do nového prostředí hojně (a nezodpovědně) dováželi a vypouštěli živou připomínku rodné vlasti- vrabce domácího, který jim vytvářel důvěrně známou zvukovou kulisu. Zvláštní psychologický efekt čimčarání přitom zůstal v lidských hlavách dodnes. Typický sbor početné kolonie (jakkoli naléhavý a hašteřivý) v mnohých z nás stále podvědomě vytváří pocit klidu a bezpečí. Může také způsobit těžko popsatelné, nostalgické deja-vu. Aby ne, vždyť s těmito ptáky žijeme tisíce let! Vzhledem k jejich současnému úbytku se stali také symbolem starých dobrých časů (jejich hlas je použit snad ve všech pohádkách a historických filmech) a některým pak evokují i vzpomínky na dětství a prázdniny u babičky na venkově. Vrabec je tedy doslova srdeční záležitost- a snad i proto se dnes tolik lidí zajímá o jeho ochranu.

Nelze však opomenout, že četné zdroje uvádí coby hlavní či přinejmenším rovnocenný důvod introdukce vrabců jejich domnělý přínos pro zemědělství (!) díky hubení hmyzu v době krmení mláďat. Mnoho lidí jejich ekonomickému významu skutečně věřilo a podporovalo tak introdukci s vidinou vyšších výnosů. Jak hořké zklamání přišlo, když nepůvodní ptáci začali namísto likvidace hmyzích škůdců sami ve velkém sklízet úrodu obilí, asi netřeba rozvádět. Dle některých pramenů např. v Americe takto naivně uvažovali především tamní domorodci, kteří neměli s vrabcem zkušenosti a mylně usoudili, že si je Evropané přiváží coby převratnou novinku v moderním zemědělství. Proto jeho další šíření zpočátku vítali a podporovali, aby posléze hořce litovali.⁶ Nicméně přinejmenším „vrabčí kampaň“ v Austrálii měla kořeny skutečně již v Evropě (např. Švýcarsku, Francii a Maďarsku), kde se na základě nepřesných a špatně interpretovaných pozorování a studií usoudilo, že „přínos vrabce pro hospodářství v podobě požírání hmyzu převáží jím způsobené škody“, což byl ovšem holý nesmysl.⁷

Vrabec domácí dobře přijímá různé druhy krmítek, a na nich pak také různé druhy potravy. Zatímco v USA, Austrálii a na Novém Zélandě je invazní a tamní ptáčkaři ho tedy při krmení původních druhů podporovat nechtějí, v Evropě může být naopak celoroční přikrmování reálné opatření v ochraně původních, ubývajících populací. Foto: Shayna; Unsplash

Nejpočetnější pták světa; mistr invaze

Masivní rozvážení vrabců po světě mělo dalekosáhlé následky. V důsledku úspěšných introdukcí do Ameriky, Afriky a Austrálie se vrabec domácí stal vůbec nejpočetnějším ptákem planety, a toto prvenství si drží dodnes. Jeho globální populace se odhaduje až na 1,3 miliard, tedy skoro podobně jako počet obyvatel Číny!

V mnoha zemích (např. v USA) patří k závažným invazním druhům, které svým konkurenčním tlakem ohrožují druhy původní. Díky své dominanci a agresivitě dokáže vniknout do hnízd jiných ptáků, vyvraždit jejich mláďata, zastlat je suchou trávou a přímo na místě činu pak založit vlastní rodinu. Toto chování ovšem v boji o dutiny běžně praktikují i naše sýkory, špačci a krutihlavi- nejde o nijak abnormální krutost. Abnormální je pouze to, že vrabec takto ničí hnízda exotických druhů mimo svůj původní areál. V našich podmínkách k tomu dochází méně často (s výjimkou běžného anektování jiřiččích hnízd). Navíc evropští dutinoví ptáci jsou v průměru velmi agresivní a vzájemně zvyklí na tyto krvavé souboje. Naproti tomu americké vlaštovky stromové či salašníci coby „křehké duše“ představují pro vrabčí tvrďáky snadný terč.

Vrabec domácí také po celém světě velmi intenzivně využívá krmítka, takže třeba na Novém Zélandě či v USA se (jinak spíše prospěšné) přikrmování stává nechtěným nástrojem podpory invazního druhu.

Vrabčí svět naruby

Po uvedeném popisu možná leckoho napadne: „A tyto ptáky; nejpočetnější ptáky světa ohrožující původní druhy pěti kontinentů, máme ještě chránit?“ Ano, my Češi ano!

Globální populace vrabce domácího totiž představuje jeden velký paradox. V mnoha evropských zemích– oblasti relativně původního rozšíření (ač s výhradní vazbou na lidská sídla), kam vrabec rozhodně patří, jeho stavy prudce klesají. I když je stále „běžný“ co do počtu jedinců a obrovského areálu rozšíření, s ohledem na rychlost vymírání se dá považovat za druh místy ohrožený.

Naproti tomu v USA či na Novém Zélandě, kde invazní populace masivně likvidují původní ptactvo, působí ornitologům vážné starosti. Tuzemská situace je ovšem zcela opačná. Z mého pohledu si proto čeští (ale i např. britští či němečtí) vrabčáci opravdu zaslouží naši aktivní podporu. Tento názor se mnou sdílí i řada odborníků a organizací britská RSPB či německý profesor Petr Berthold ve své knize Krmíme ptáky- ale správně.

Vrabčí krize posledních desetiletí ovšem dalece překračuje hranice Evropy. Nápadné snižování až lokální zániky populací byly dobře zdokumentovány například v Indii, ale také v oblasti jejich nejmasivnějšího invazního rozšíření – v Severní Americe! Z pohledu tamních původních opeřenců je však tento vývoj pochopitelně žádoucí. Proto se také američtí ochranáři pochopitelně nijak nepozastavují nad úbytkem nepůvodního vetřelce. Nicméně z pohledu globální populace vrabců lze tento úbytek vnímat jako další vykřičník. Nedaří se jim udržet stálé počty v Praze a Londýně, v přelidněné Indii; a dokonce ani v největší zaoceánské kolonii!

Celkový areál rozšíření vrabce se však přitom přes všechny ztráty stále zvětšuje; potěšitelně zejména v jeho původním Palearktickém domově¹. Navzdory úctyhodné reprodukční schopnosti lze však stěží očekávat, že nové, průkopnické kolonie v brzké době početně nahradí obrovské ztráty v centrech areálu. V 18. a 19. století, kdy začalo vítězné tažení vrabců po celém světě, se jim totiž výborně dařilo i v Eurasii. Těžili ze zvyklostí a životních standardů tehdejších Evropanů- a spolu s nimi se tak mohli šířit i za velkou louži. Nicméně dnes stejně synchronně ubývají nejen ve městech Evropy a části Asie, nýbrž i USA a Kanady. Čili po celé části zeměkoule, jíž ve srovnání např. s Afrikou samolibě nazýváme „vyspělá civilizace“. A právě v tom zřejmě spočívá kámen úrazu- na vrabce je tato civilizace vyspělá až moc.

Se sedláky vzešel, se sedláky zajde

Dá se říci, že vrabec domácí doprovází lidskou civilizaci pouze v určité fázi jejího vývoje. Neandrtálci mu byli k ničemu, stejně jako současné „kancelářské myši“. Na většině zeměkoule lze přitom vysledovat jisté společné rysy novodobé evoluce člověka.

Začíná to lovci a sběrači, žijících v malých tlupách či kmenech, buďto kočovných, anebo usedlých v malých domcích a chatrčích. Pak následují první náznaky chovu dobytka, a v klimaticky příznivých oblastech také první zemědělství. Lidé se definitivně usadí, aby mohli celoročně pracovat na své půdě a skladovat svou úrodu. Zde přichází na scénu vrabec– má již stálé hnízdiště i krmiště.

Vrabec k hnízdění potřebuje staré budovy plné různých „nedokonalostí“- s oblibou osidluje například odstávající střešní tašky, ale také rákosové střechy a okapy. Foto: Marc Pascual; Pixabay

Nastává poměrně dlouhé „období sedláků“ a s ním také zlatá éra vrabců. Populace zemědělců se zahušťuje a plocha orné půdy narůstá. Staví se nové budovy i celá města, nastávají boje o území a vládu. Navzdory všem pokrokům se životní úroveň běžných obyvatel zvyšuje pouze velmi pomalu. Po staletí převažuje podíl chudých lidí, kteří bydlí v neupravených, starých staveních (=hnízdištích vrabců) a mnoho z nich musí vykonávat nějakou zemědělskou či chovatelskou činnost (=krmit vrabce).

„Období sedláků“ v Evropě trvalo přes 6 tisíc let. Ke konci této etapy nastala ve společnosti řada změn. Po mnoha letech výzkumu v různých oborech (např. medicíny, techniky, zemědělství) se životní úroveň občanů prudce zvýšila, stejně jako délka jejich života. Zároveň došlo k radikální změně v zemědělství a výrobě potravin. Od z velké části soběstačných rolníků převzaly řemeslo velké firmy či jednotliví profesionální zemědělci, kteří s pomocí těžké techniky efektivně obhospodařují obrovské plochy orné půdy. Běžný člověk přestává mít povinnost (a často i možnost) se věnovat chovu, pěstování a výrobě základních potravin. Spojení osad a přilehlých políček se vytrácí. Krajinu začínáme striktně dělit na souvislou zástavbu a souvislé polnosti. „Období sedláků“ zde končí, a s ním končí i období vrabců.

S nástupem „vyspělé civilizace“ a dělené krajiny (hustá zástavba bez chovů x polní lány) pak přichází dramatický pokles populací vrabce domácího na rozsáhlých plochách. Ano, mám na mysli ono nápadné vymírání v minulém století. Vše, co jsme jim zcela bezděčně (často s velkým odporem) dali, jim dnes stejně bezděčně bereme vlastním pokrokem.

Z pohledu případné ochrany vrabce jde o klíčové zjištění. Špinavé ulice s rozpadajícími se domy, otevřené, nehygienické trhy s potravinami, mezi kterými volně pobíhají bezprizorní děti, toulaví psi a slepice- to je vrabčí ráj. V rozvojových zemích se tedy těmto ptákům stále mimořádně daří. Avšak moderní Evropa již není nic pro ně. A dá se předpokládat, že až se v chudých zemích postupně zvýší životní úroveň, vrabci začnou ubývat i tam.

Příčiny úbytku pod drobnohledem

Po celá tisíciletí lidé žili převážně v nízkých domcích, pěstovali obilí na malých políčkách a chovali hospodářská zvířata. Na každém rohu stála dřevěná stodola plná sena a slámy. Obrázek dnes již známý pouze ze zookoutků a zážitkových farem. Města pak doslova přetékala biologickým odpadem včetně zbytků jídla, jenž lidé vylévali z oken, a koňským trusem, který z tehdejších dopravních prostředků libovolně vypadával na dlažbu ulic. Na „špinavé časy“ nahrávající nemocem dnes úlevně vzpomínáme leda v historických dokumentech. Ale co vrabec? Ten se přesně na toto prostředí dokonale adaptoval! Malochovy drůbeže i extenzivní zemědělství mu skýtaly dostatek potravy, stejně jako nestrávený oves v koňských koblihách. Hnízdil pak ve starých, rozpadajících se domech, chlévech a stodolách, které tehdy v mnoha čtvrtích tvořily nijak nehaněný standard. Všudypřítomná sláma či seno mu sloužily ke stavbě pověstných vrabčích hnízd.

První rána, zahajující úbytek těchto souputníků člověka, spočívala ve vynálezu automobilu. Cvakání podkov nahradilo vrčení motoru, avšak z výfuku nevypadne jediné semínko ovsa. Gigantické „krmítko měst“ zaniklo. To by však samo o sobě nestačilo k výrazné změně celkové populace- pouze by se snížily lokální počty vrabců v centrech metropolí.

Zásadní a likvidační změny způsobila teprve následující trojice faktorů:

1) mizení malochovů

Dříve bývalo zcela běžné mít na zahradě slepice, kachny či holuby jejichž misky se zrním sloužily zároveň jako celoroční krmení pro vrabce. Se zvyšující se urbanizací počet takových hospodářství prudce klesl; pouze místy zůstali „poslední slepičáři“- staří lidé, žijící v domcích dle tradic ze svého mládí. Povětšinou se však vesnice vylidňují, a hrstka nově příchozích mívá tendenci spíše modernizovat stavení, nežli pečovat o slípky. Konkrétně tato změna se dotýká nejen vrabců, nýbrž i strnada obecného, který krmení drůbeže taktéž hojně využíval.

Vrabci v akci- u misek s krmením pro drůbež nacházeli až donedávna prostřený stůl. Dnes jim chovy slepic částečně nahrazují zoologické zahrady a šířící se trend celoročního krmení. Avšak zatím ne v takovém množství, aby došlo k opětovnému výraznému nárůstu populace. Foto: Annette Meyer; Pixabay

2) intenzifikace zemědělství i živočišné výroby

Problém plošně způsobený zvýšením urbanizace a výrazným snížením kontaktu běžného člověka s pěstováním, skladováním a zkrmováním obilí. Dnes obrovská pole, jenž musí uživit obrovské množství lidí, obhospodařují vysoce efektivní kombajny a traktory. Během sklizně téměř nic nepřijde nazmar, a malý zlomek zbytků na strništi se záhy zaorává. Úrodu skladujeme v obrovských, dobře zabezpečených silech a většina pak putuje do potravinářského průmyslu. Nerozhazuje se slepicím, holubům a vrabcům na dvorku. Obrovskou změnou totiž prošla i tzv. živočišná výroba. Dřív drůbež volně pobíhala v zahradách, teď její morbidně přešlechtění potomci trpí v obrovských koncentrácích bez denního svitu– a bez vrabců.

Avšak náš malý, opeřený souputník potřebuje onen starý, neefektivní, avšak v jistém slova smyslu romantický styl vesnického hospodaření. Potřebuje místa, kde se na zemi v blízkosti budov válí obilí, šrot či pečivo. Dnes již takové biotopy musíme pracně hledat, a když je konečně najdeme, zaslechneme i ono podmanivé čimčarání. Zmíněná blízkost starších stavení (hnízdišť) a chovů (krmišť) je přitom pro vrabce naprosto zásadní. Má totiž extrémně malý akční rádius; většina jedinců se za celý život od svého nevzdálí od svého rodiště více než 300 m (!).

3) estetický perfekcionismus

Poslední hřebíček do rakve vrabčí éry zatloukla lidská posedlost dokonalostí. Bohužel většina „moderních občanů“ preferuje dokonale hladké, lesklé, rovné, souměrné a zcela sterilní prostředí, připomínající spíše úlohu z geometrie, než životní prostor pro jakýkoli organismus. Začíná to již u samotných budov, jenž musí mít vždy nejmoderněji natřenou a zateplenou fasádu i střechu bez jediné skulinky, kde by vrabec mohl zahnízdit. Stará (ač funkční) stavení se z estetického rozmaru či s vidinou výhodného prodeje bourají či rekonstruují. Výčet pokračuje zmrzačenými trávníky, které mnozí sečou tak často, že by si před dům rovnou mohli pořídit zelený koberec. Pak nezbývá žádná šance na vysemenění trav či dokončení životního cyklu hmyzu- potravy ptačích mláďat. Živé ploty bývají nemilosrdně seřezávány do nízkých a tenkých zelených obrubníků, popřípadě zcela nahrazeny umělým pletivem. Ořezávání či přímá likvidace keřů (coby významných úkrytů pro desítky druhů) pokračuje bohužel i ve veřejné zeleni parků a sídlišť. Mizí hromady klestí i listí, náletové houštiny, otevřené komposty, drobné skládky biologického odpadu a podobně.

Tato souhra faktorů pozvolna, avšak v součtu zcela radikálně změnila životní prostředí vrabce domácího- respektive ho zlikvidovala, jelikož v prostředí výše popsaném již nedokáže přežít.

Doma do posledního dechu

Vrabec domácí získal svůj druhový název díky blízkému kontaktu s lidskými domovy. Stejně tak by se ale přízvisko „domácí“ dalo interpretovat jako jeho vlastní fixace na „domov“, lépe řečeno domovskou oblast a rodné hejno. Drtivá většina vrabčích populací totiž nikdy ani v náznaku netáhne. Dokonce i mladí ptáci se obvykle usazují velmi blízko rodičů. Tato životní strategie se jim dnes začíná stávat osudnou. Ve slábnoucích, usedlých hejnech totiž čím dál častěji dochází k inbreedingu, který jejich úbytek ještě urychluje. Pakliže vrabci zcela postrádají migrační pud, k zachování genetické variability místní populace je potřeba velká, silná kolonie. V ní se pak může „dokola recyklovat“ dostatečně pestrá škála DNA z různých rodin. Malá skupinka se ovšem velmi rychle prokříží v rodinu jedinou. Ukažme si to na modelové situaci. Podmínky v dané čtvrti se zhorší a hejno vymírá. Zbývá už jen deset ptáků. Pokud nejbližší kolonie není v řádu stovek metrů, naše desatero už nikdy neuvidí jiné vrabce. Zůstanou spolu odříznuti od ostatních jako uzavřená sekta. Takže se logicky budou rozmnožovat pouze mezi sebou a časem plodit silně oslabené potomky. Incestní mláďata jsou totiž mnohem více náchylná k nemocem (např. ptačí malárii) a často brzy hynou, což dále prohlubuje úbytek⁷.

V jednotě je síla- i slabost

Vrabec domácí patří k silně sociálním druhům; zároveň coby druh extrémně stálý si svou partu není schopen aktivně hledat v krajině (jako např. špačci). Proto k přežití nezbytně potřebuje určitou minimální velikost místní, lokální populace (kolonie). Pakliže se počet ptáků v hejnu dostane pod kritickou hranici, pravděpodobně již nelze bez „dotace zvenčí“ (nových dospělců) kolonii udržet a ta nevyhnutelně směřuje k zániku. Na vině jsou vedle inbreedingu i další faktory; zejména tzv. sociální stimulace coby podmínka k zahnízdění. Jde o psychologický efekt koloniálních druhů, v nichž sexuální touhu i rodičovský instinkt vzbudí teprve pohled na stejné chování (zde např. páření či krmení mláďat) desítek sousedů. Samotný pár, ač ve vhodném prostředí, se stěží bude rozmnožovat- a když, nejspíš nedokáže úspěšně vychovat mladé. Taktéž se dá předpokládat, že i každý jednotlivec pro svou duševní pohodu potřebuje být neustále obklopen dalšími členy hejna. Sám či v malé skupince se patrně trápí, což dlouhodobě může snižovat i jeho fyzickou kondici.

Samec a samice k rozmnožení nestačí- ne u silně koloniálních druhů, které založí rodinu jen při patřičné sociální stimulaci. Foto: Patrice Bouchard; Unsplash

Neschopnost migrace a závislosti na kolonii dělá vrabce domácího velmi náchylného vůči snížení populace. Kombinací inbreedingu a nedostatku sociální stimulace v malých hejnkách nastává tzv. Alleaho efekt.⁸ Tedy stav populace, který se dá přirovnat k bodu trvalého vadnutí u rostlin- od určité hranice není šance vymírání zvrátit, jelikož jakákoli snaha o další rozmnožování zbylých jedinců přijde vniveč. Sociální druhy podléhají tomuto jevu samozřejmě dříve. Navíc vrabci domácí vytváří uskupení velmi početná, známá jako neanonymní otevřené society. Čili hejna, jejichž členové se navzájem znají (vytváří hierarchii), avšak zároveň se rádi mísí i s náhodnými členy ostatních hejn z okolí např. při hledání potravy. „Nejbližší okruh“ se skládá ze sousedů hnízdící na jedné budově; opeřený dav ve výběhu slepic pak může zahrnovat ptáky i z okruhu 200 metrů. Obě formy společenství přitom vrabec potřebuje k přežití. Tím se liší např. od mlynaříků, kteří žijí v uzavřených, teritoriálních klanech připomínající vlčí smečky.

Hraniční množství vrabců schopných vytvořit stabilní kolonii není přesně znám a jistě se bude v různých lokalitách mírně lišit. Avšak mým odhadem jde alespoň o 20-30 jedinců (a ani tolik nemusí stačit). S menšími hejny (<15 ex.), která jsem sledoval, to šlo většinou rychle z kopce.

Alleaho efekt se může projevovat u vrabčích populací po celém světě, urychlovat jejich vymírání a místy i znemožňovat případnou ochranu. K založení lokální populace většiny pěvců nám totiž stačí 1-2 páry. Pokud úspěšně vyhnízdí, jejich děti napřesrok vrátí do sousedství a ze zimovišť si přivedou (či později zpěvem přilákají) nové, nepříbuzné partnery. U vrabců ovšem potřebujeme „základní kapitál“ alespoň 10-15 párů, což při nulové migraci mnohde již zkrátka není možné.

Poslední oázy moderního pekla

Většina čtenářů se se mnou shodne na dvou věcech- nechceme žít jako před 200 lety v rozpadlých ulicích plných odpadu, ale zároveň bychom aspoň místy rádi udrželi vrabce domácího coby hojného obyvatele měst a vesnic. Tyto dva zdánlivě protichůdné požadavky však lze částečně skloubit. Existují totiž i „náhradní“ synantropní biotopy, které tento přizpůsobivý pták obývá i v ekonomicky vyspělých státech. Zde stále vytváří velmi početné kolonie v podmínkách, které zároveň vyhovují také nám lidem (na rozdíl od středověké vesnice). Právě na taková (často poslední) útočiště se silnými, stabilními populacemi, bychom se při jeho ochraně měli zaměřit. Mezi vrabčí „oázy moderního pekla“ patří:

Zoologické zahrady, zookoutky a zážitkové farmy

Kdyby se mě obyvatel jakéhokoli kraje zeptal, kde může najít velké hejno vrabců, nasměruju ho do nejbližší zoo. Ta totiž naplňuje všechny vrabčí potřeby na 200%. Desítky otevřených výběhů s miskami různých druhů krmiv- stačí si vybrat dle libosti. U drobných příživníků mají největší úspěch směsi pro vodní ptáky- typicky se sletují kolem „kachních jezírek“. Natrefí zde i na dávno zapomenuté koně a osly, jejichž trus taktéž s chutí přeberou. Přístřešky a stáje pro velká zvířata, stejně jako turistické stánky, mívají dřevěné či slaměné střechy- přesně onen tradiční, „chudý“ styl, jenž nabízí dostatek hnízdních příležitostí. Za potravou i úkrytem vrabci pronikají dokonce i do voliér s většími ptáky. Řídké pletivo, bránící v úniku dravcům či ibisům, drobní pěvci snadno prolezou (kuriózní případ znám ze Zoo Praha, kde vrabčí pár vychovával mláďata ve spodních patrech obrovského hnízda supů hnědých). Dále nemají nouzi ani o lidské odpadky včetně oblíbeného pečiva, zejména v blízkosti stánků a restaurací. Výběhy i cesty pak lemují husté, bujné, živé ploty (díkybohu vyšší než „zakrslé obrubníky“ veřejné zeleně), kde početná hejna vrabců mohou spokojeně čimčarat.

Stran jejich aktivní ochrany je klíčové zachovat stávající návyky. Udržovat a sázet vzrostlé keře. Nemodernizovat dřevěné budovy do podoby betonových skal. A především nijak nechránit a nezakrývat alespoň část krmiva pro chované ptáky v otevřených výbězích. Pakliže mají zoologické zahrady sloužit jako osvětový a zábavní prvek, jenž zároveň (a především) pomáhá udržovat biodiverzitu skrz např. odchov a reintrodukci vzácných zvířat, považuji za jejich morální povinnost prokazovat i vysokou míru tolerance vůči přiživujícím se vrabcům. V současné době totiž v ČR představují skutečně nejvhodnější a nejstabilnější biotopy pro tyto ikonické souputníky člověka. Naštěstí alespoň část zoo si to dobře uvědomuje. Konkrétně v Zoo Hluboká nad Vltavou přežívá jedna z největších populací čítající přes 1200 ptáků! Ty si zahrada nejen náležitě hýčká, nýbrž i aktivně zkoumá pomocí barevných kroužků. Jejich kombinace umožňuje návštěvníkům identifikovat každého značeného ptáka a dozvědět se např. kolik mu je let. Máte-li zájem se do výzkumu zapojit při výletu do Jižních Čech, přejděte na tuto stránku: https://zoohluboka.cz/vrabci-v-zoo-hluboka; zabalte si foťák (stačí malý turistický-kvůli nutné dokumentaci) a hurá „na vrabce“ 🙂

Informační leták představující projekt „Vrabci v zoo Hluboká“. Převzato ze stránek zahrady: https://zoohluboka.cz/vrabci-v-zoo-hluboka

Venkovní restaurace a turistické stánky

Drobky rohlíku, upadlá kolínka, nebo kůrka od pizzy- o to vše se vrabci s radostí poperou. Po celém světě se proto hojně vyskytují v blízkosti venkovních posezení restaurací, hospod a hotelů (v ČR takových míst není mnoho, na rozdíl třeba od středomořských resortů). Zde typicky abnormálně zkrotnou, běhají mezi stoly i lidskýma nohama a tu a tam se nějaký filuta dokonce přiletí najíst přímo z talíře.

Základní podmínky k zachování tohoto fenoménu jsou dostatek hnízdišť (starých budov/budek na zdi) a úkrytů (keřů) v okolí restaurace, stejně jako tolerance majitelů podniku vůči svým nejmenším, opeřeným hostům.  

Přírodní zahrady- nová šance pro vrabce

Současný příznivý trend vytváření přírodních zahrad s dostatkem potravy, vody i úkrytu pro ptáky může pomoci mnoha synantropním druhům, mezi nimi také vrabcům domácím. Že jim lze na svém pozemku vybudovat skutečný ráj dokazují i konkrétní úspěchy ze zahraničí- jeden obzvláště zdařilý popisuje např. Petr Berthold v Knize Krmíme ptáky- ale správně.

K efektivní podpoře vrabců je třeba se držet tří základních pilířů:

1) Celoroční krmení

Ideální je směs obilnin (pšenice, oves, proso) a slunečnice. Pokud diskutujeme o (ne)vhodnosti letního přikrmování sýkor či zvonků, v případě vrabců domácích coby odvěkých souputníků člověka – zemědělce jde často o podmínku jejich existence. Rozhodně proto se vyvarujte aktivnímu znemožňování přístupu vrabcům ke krmítku či jejich vyhánění (jak bohužel někteří stále činí)! Ať už máte k těmto ptákům jakýkoli vztah, mějte na paměti, že sýkorka bez vašich semínek přežije mnohem snáz, než „obyčejný“ vrabec!

Kolonie vrabců se v zimě ukrývají v hustých keřích, kde v bezpečí před predátory šetří energii. Jen párkrát denně vylétají za potravou, například ke krmítku. Tyto potřeby jim můžeme naplnit mj. v „ptačí zahradě“. Foto: Анна Иларионова; Pixabay

2) Celoroční úkryt- keře

Dostatek velkých, hustých houštin, ideálně bez zásahů křovinořezu, zajistí vrabcům bezpečné místo k odpočinku a nocování. Lze doporučit např. drišťál, růži šípkovou, svídu, ptačí zob, pámelník či zlatici (zlatý déšť).

3) Hnízdní příležitosti

Mají-li co jíst a kde spát, potřebují vrabci také kolébku pro mladé. Většina dnešních budov nenabízí dostatek hnízdních příležitostí, proto lze doporučit budky, instalované ideálně na domovní zeď, popř. na kůlnu či garáž (vždy preferují lidská stavení před stromy). Ideální „vrabčí panelák“ nabízí Zelená domácnost: https://www.zelenadomacnost.com/p/ptaci-budka-1sp-pro-vrabce, jeho levnější variantu si můžete sami zhotovit pospojováním několika sýkorníků. 

Bohužel však s ohledem na výše popsaný Alleaho efekt můžete vrabce domácí s úspěchem podpořit pouze tam, kde jich stále přežívá dostatečné množství (resp. alespoň ne úplné minimum). Nové osídlení ulice či městské čtvrti bez aktivních kolonií může trvat mnoho let. Avšak tam, kde se stále ozývá ono „domácí“ čimačarání není na co čekat- náš odvěký symbol domova potřebuje pomoc!

Text: David Říha

Zdroje:

¹https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/vrabec-kosmopolita-3-pad.pdf

²https://birds.cz/jpsp/vysledky.php?taxon=852

³https://pecbms.info/trends-and-indicators/species-trends/species/passer-domesticus/

⁴https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/vrabec-kosmopolita-1-vzestup.pdf

⁵https://avifauna.cz/jak-vrabec-domaci-dobyl-svet-diky-svym-genum/

⁶https://books.googleusercontent.com/books/content?req=AKW5QacZXOrNSXdViCyZXjzsNOziSYgnm7Frg5ZdI_RwXNO9c43ahbySV290LLd3PSSRdqcZXbZD_4bpwEWlX6VN2WSOhvb_sIP2oxZtx-mpwojN74eu7iKyLsxI40DAcY7djDLBmARHcWmaPN8vqEve5s-u0n8Ragk7QBizP58CJ1Y5JPw-LsM0JM6s7eU0zPYIdirGOoCGiUishwlykrm39SS7bJWqigs5ff1vqaSmFSTacO_UK17Z6R0cQw24cdhtfYVU1tTE&fbclid=IwAR3XCHqsPgwyNOG3dqpw3WjnLgQSG5QuFqwm-H5d2wXSp4S0zOgL6-qqTQ4

⁷https://royalsocietypublishing.org/doi/10.1098/rsos.182197

⁸https://www.nzherald.co.nz/world/urban-sparrows-facing-extinction-says-expert/2OWE5I2RB3KWUVWC2J2G2GJWY4/

 


Číst dále
3




Média  / Nejnovější  / Přikrmování  / Ptačí zahrada  / Rozcestník  / Věda  / Z domova
Síla Ptačí hodinky – největšího ornitologického výzkumu v Čechách
AVIFAUNA Publikováno 8.1.2024


Jak nejspíš víte, v uplynulém víkendu se konal šestý ročník akce s názvem Ptačí hodinka. Obrovský, celostátní výzkum České společnosti ornitologické (dále jen ČSO) s vysokými, avšak reálnými ambicemi, z nichž velkou část již dnes úspěšně plní. Při letmém pohledu do médií může princip této akce působit až směšně jednoduše- lidi zkrátka hodinu v kuse počítají ptáky na krmítku. Ovšem skutečné pozorování, jenž i letos probíhalo v tisících zahrad a parků, je o poznání složitější. Řídí se jasnou metodikou terénního výzkumu, a proto také přináší poměrně seriózní výsledky. Zároveň obrovské množství lidí v součtu shromažďuje tak obrovské množství dat, že strčí do kapsy celé týmy vědců. Současně se přitom aktivně vzdělávají a trénují v pozorování, poznávání a ochraně ptáků. V dnešním článku se blíže podíváme na četné ornitologické, ekologické i psychologické přínosy, ale také drobné nedostatky této výjimečné, z celkového pohledu velice záslužné akce.

Základní seznámení: Kdo, co a proč opravdu dělá

Myšlenka Ptačí hodinky zní: všichni milovníci ptáků si během tří dní vyhradí jednu hodinu. Během ní budou stát u svého krmítka a pozorně  zaznamenávat, určovat a sčítat všechny ptáky, jenž se přiletí posilnit, ale také ty, kteří jen prolétnou či se ukážou v blízkém okolí (např. na okolních stromech). Od každého druhu přitom zapíší nejvyšší prokazatelný počet jedinců. Poté vyplní speciální formulář na webu ČSO a své výsledky odešlou.

Strakapoud velký- typický příklad druhu, jehož výskyt na krmítku silně ovlivňuje okolní prostředí i druh nabízené potravy. V lesích a větších parcích patří k hojným návštěvníkům; v polních křovinách či hustých sídlištích se objevuje spíše zřídkakdy. Ačkoli ochutná i slunečnici, většina jedinců nápadně preferuje tučné krmivo a lojové koule.

Konečná data ke zpracování jsou pak přes zdánlivou jednoduchost velmi komplexní. Do formuláře totiž zadáváte nejen zaznamenané druhy a jejich počty, ale také celou řadu podstatných okolností, jenž výsledky ovlivňují. Jde například o konkrétní čas sčítání (např. 8:15-9:15), přesnou polohu daného krmítka (bod v mapě), popis nejbližšího okolí (např. nachází se zde vysoké stromy, keře s bobulemi, trávník, potok…), a také biotopů či krajinných prvků (např. les, louka, zahrada…) v okruhu 10 minut chůze, což zhruba odpovídá ploše, ze které se většina ptáků ke krmítku slétá . Dále vybíráte ze tří možností velikost plochy, na níž účastník sčítá- tedy do jaké vzdálenosti na ptáky dohlédne. Tato plocha je velká např. v polních remízcích, ovocných zahradách a při sčítání z nejvyšších pater paneláků; malá při pozorování v lese, úzké ulici či za oknem s výhledem do hustých stromů. S pomocí doprovodných údajů lze pak přesněji pochopit potřeby zimujících ptáků (např. v jakém prostředí se daný druh nejraději vyskytuje) a také adekvátně vyhodnotit rozdílné počty druhů i jedinců (na kraji starého smíšeného lesa obvykle zaznamenáte více ptáků, než na okně paneláku). Ornitology při vyhodnocování výsledků zajímají také konkrétní druhy krmiva, jenž svým opeřeným přátelům nabízíte. I to pochopitelně ovlivní výsledky- například mlynařík dlouhoocasý není schopen rozklovat tvrdá semena, takže krmítka plněná výhradně černou slunečnicí nenavštěvuje.

Jedním z pilířů Ptačí hodinky je dlouhodobé sledování- stejná akce se opakuje každý rok, kdy přináší stejným způsobem získaná data. A co nám tato data ve finále říkají? ČSO na stránkách Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/) uvádí jako základní výzkumný cíl „dlouhodobě sledovat zimování ptáků v Česku a zjistit, co jejich výskyt a chování ovlivňuje“. Podrobněji to znamená například zaznamenávat měnící se trendy zimujících populací, preferované biotopy a potravní zdroje jednotlivých druhů, či najít otužilé, stálé jednotlivce typicky tažných druhů (např. pěnice černohlavé, rehka domácího či špačka obecného). Na jeden výzkumný projekt velmi široký okruh témat- čili vysoká efektivita!

Lidský faktor vs. věda- adekvátní obavy, adekvátně rozptýlené

Ptačí hodinky se může účastnit kdokoli, kdo má zájem, čas a ochotu dodržet metodiku. Ačkoli obdoba této akce dnes již probíhá ve většině evropských zemí, samotný princip projektu lze označit za naprosto jedinečný. Jedinečný v tom, že této studie se účastní tisíce až desetitisíce „laických občanů“ nikoli v roli respondentů, nýbrž v roli samotných výzkumníků.

Červenku není těžké poznat. Zato skupina pěnkavovitých, obzvláště zvonek, čížek a zvonohlík, dělá některým začátečníkům potíže.

Každého člověka, jenž se někdy pohyboval ve vědě, či alespoň vyhledával informace z odborných publikací, při pohledu na Ptačí hodinku nevyhnutelně napadne: „Tohle není seriózní věda a výsledky se tedy nedají brát vážně“. Nedůvěra pramení z pochybností o odborných znalostech, disciplíně a zodpovědnosti oněch tisíců laiků. Co když si spletou zvonka s čížkem? Co když nepochopí metodiku, nebo si jí vyloží každý po svém? Vždyť se jim jenom „líbí ptáčci“, vůbec neznají pravidla výzkumu! Tyto názory jsem již skutečně slyšel, a do určité míry jim rozumím. Přesto zásadně nesouhlasím.

Koordinátoři Ptačí hodinky si totiž zmíněná rizika plně uvědomují a snaží se je snižovat na minimum. V zájmu vědy, ptáků i široké veřejnosti na svých stránkách spouští od prvního ročníku akce velmi zdařilý vzdělávací program, jenž dle mého názoru dokáže zabránit valné většině „neprofesionálních omylů“ na straně sčitatelů. Snad ještě důležitější účel stručných, poutavých infografik, videí a návodů však vystihují dva další osvětové cíle Ptačí hodinky: „Zapojit širokou veřejnost do jednoduchého vědeckého výzkumu – zimního sčítání ptáků na krmítkách“ a „Budovat vztah k ptákům, potažmo přírodě skrze vlastní zkušenost.“ To se rozhodně daří. Tisíce lidí již neříkají samičce zvonka vrabec, zato ji dokážou mnohem lépe a efektivněji chránit a studovat.

Kam se hrabe přírodopis aneb jak vychovat ornitologa

Každý, kdo se zvládne účastnit Ptačí hodinky a odevzdat seriózní výsledky, přestává být tím „laikem, kterému se jenom líbí ptáčci“. Sčítání totiž de facto vyžaduje osvojení základních schopností vědeckého pracovníka, stejně jako dosažení určité úrovně znalostí naší avifauny. Avšak ČSO zahájila tak zábavnou a srozumitelnou formu vzdělávání, že loni se to podařilo více než 28 000 lidí! Jak?

První a zcela nezbytný předpoklad spočívá ve schopnosti správně určit „balíček“ běžných ptáků létajících na krmítka a žijících v blízkosti lidí. Jde o přibližně 20-30 druhů, z nichž u mnohých vypadá samec výrazně jinak, než samice. Patří sem i mnohé „začátečnické oříšky“, jako rozlišení vrabce polního a domácího, sýkory koňadry a uhelníčka, nebo samic zrnožravých ptáků (zvonek, čížek, strnad, konopka, pěnkava, vrabec domácí).

ČSO proto zveřejnila sadu názorných ilustrací a videí, jenž porovnávají běžné druhy a stručně, efektivně vypichují nejdůležitější určovací znaky každého z nich. Zábavná forma těchto výukových materiálů, stejně jako jejich okamžitá, bezplatná dostupnost po internetu, výrazně zvyšuje chuť se určováním ptáků zabývat. Obsah složený z minima trefného textu a maxima obrazového materiálu dokonale vyhovuje potřebám našich mozků. V dnešní uspěchané, konzumní době totiž netrpělivě nakupujeme kvanta jídla, nekonečně scrollujeme na Facebooku a Instragramu či přepínáme ve sluchátkách jednu hlasitou pecku za druhou. Skoro všichni máme tak trochu ADHD- nedokážeme se pořádně soustředit, vytrvat, udržet zájem a pozornost; nevíme, kam dřív. Jako malé děti se nudíme minutu poté, co začne odborná přednáška na jakékoli téma. A přesně toho koordinátoři Ptačí hodinky dokázali využít- raději počítali s tím, že lidé nebudou mít čas ani ochotu studovat žádnou příručku. Vytvořili proto atraktivní, barevné infografiky s popisem, jehož přečtení zabere několik málo vteřin (https://ptacihodinka.birdlife.cz/urcovani-ptaku/). Lukáš Brenziak pak začal natáčet poutavý seriál „minuta na krmítku“, kde se ve stručném, dynamickém videu plném různých efektů věnuje určování podobných druhů (https://ptacihodinka.birdlife.cz/minuta-na-krmitku/). Úplně jiný svět, než desítky stránek knih a či hodina biologie. Nepřipomíná vám to spíš… Instagram? Facebook? Youtube shorts? Naše virtuální drogy? Za mě naprosto geniální.

Jedna z nejčastěji zaměňovaných dvojic- zvonek a čížek- v atraktivní infografice, která přehledně upozorňuje na všechny důležité znaky. Převzato z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/urcovani-ptaku/)

Tím ale lákavost Ptačí hodinky nekončí- přichází další dávka dopaminu. Po úspěšném ovládnutí nezbytných dovedností následuje jejich okamžité zužitkování. Můžete se zúčastnit výzkumu! Odborně a zodpovědně se podílet na ochraně těch samých ptáků, které máte tak rádi, a které ČSO tak zábavně popsala.

Jako třešnička na dortu vás nemine odměna- zhruba za měsíc po odeslání formuláře obdržíte email s certifikátem a jedinečným profilem vašeho krmítka. Musím říct, že i pro já, který se o ptáky zajímám po mnoho let (aniž bych za to musel cokoli dostávat) jsem zažil nával spontánní, dětské radosti po rozkliknutí profilu svého krmítka, kde mi ty „moje“ návštěvníky poslali v podobě barevných obrázků. Nevím přesně, kdo konkrétně za zmíněnými  psychologickými triky stojí, ale tímto mu gratuluji.

Navzdory stovkám kvalitních a čtivých knih, přírodovědným programům v televizích a rádiích, Wikipedii i školním předmětům jako prvouka a biologie, právě tým ČSO vytvořil zatím nejefektivnější a nejzábavnější způsob, jak širokou veřejnost učit rozpoznávání běžných pěvců. Existuje tedy reálná šance, že drtivá většina účastníků Ptačí hodinky správně identifikuje i všechny nenápadné, hnědavé druhy. Výsledky tudíž v tomto směru považuji za relevantní. Tím spíš, že ony trefné ilustrace obsahuje i sám sčítací formulář. Do něj mohou lidé v mobilu i počítači nahlížet přímo během pozorování, aby se ujistili o tom, že jejich strnad doopravdy strnadem je.

Ukázka z FAQ- klikejte, čtěte 🙂 Převzato z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/caste-otazky-faq/)

Stejný princip „bleskového vzdělávání“ platí i pro metodiku výzkumu. Koordinátoři projektu nevytvářeli žádný dlouhý a detailní seznam pravidel, jelikož takový většinu čtenářů otráví. Namísto toho sepsali stručný úvod, natočili jednoduché video (https://ptacihodinka.birdlife.cz/jak-se-zapojit/) a většinu podrobnějších informací podali formou FAQ, tedy „často kladných otázek“, které vzbuzují zvědavost. Jedna 1 otázka= sdělení a smysluplné vysvětlení jednoho pravidla metodiky. Zábavné, stručné, motivující. Zatímco souvislý text evokuje představu spousty intelektuální činnosti, rozklikávání titulků se rychle stává návykovým (viz. internetové zprávy a magazíny, jako je Avifauna ;-).

Tím, že lidé pochopí základy vědeckého výzkumu, získají mnohem víc, než účast v Ptačí hodince, a sice jistý způsob uvažování a zpracovávání informací. Nadhled a objektivitu, která jim napoví, že když se jejich zahrada hemží vrabci, ještě to neznamená, že „neubývají“. Nebo že když politik v televizi říkal, jak nás ochrání, ještě to neznamená, že jsme v nebezpečí. Kritické myšlení a ověřování faktů se hodí ve všech sférách života.

Zkreslení v čase i prostoru – zkreslení objektivně trvalé?

Přes upřímnou chválu lze nalézt v metodice Ptačí hodince pochopitelně i jisté nepřesnosti, často coby nezbytnou daň za obrovské množství sčítání. Nepřesnosti, které však paradoxně nezpůsobují sami účastníci, ale vycházejí již ze samotné povahy celého projektu. Cílem je totiž nasbírat co nejvíc dat (z pohledu výzkumného) a oslovit a vzdělat co nejvíc lidí (z pohledu osvětového). Aby toho organizátoři dosáhli, museli přeci jen trochu slevit z pravidel „super-objektivní“ vědy, a dovolit veřejnosti, ale i sobě samým tak trochu zlobit. Za ten obrovský ochranářský, výchovný, ale i odborný efekt to rozhodně stojí a proto s mnohou ne zcela přesných postupů sám souhlasím. Následující text tedy nevnímejte jako kritiku; spíše jako popis některých rozdílů mezi Ptačí hodinkou a běžným vědeckým výzkumem, jenž vedou k mírnému zkreslení výsledků. Část z těchto „nevýhod“ však stále můžeme (i zpětně u již uplynulých ročníků) vyladit odlišným, podrobnějším zpracováním nashromážděných dat. Proto lze některé poznámky číst i jako námět organizátorům, v jaké oblasti by se dala ještě zvýšit objektivita celého sčítání. Pozitivní (a stěžejní) však je, že všechny zkreslující faktory se zatím opakují každým rokem stejně, takže porovnáváme porovnatelné.

Musím též přiznat, že celý proces zpracovávání výsledků hodnotím coby externí pozorovatel, a vyjadřuji se tedy pouze k datům volně dostupným na webu Ptačí hodinky. Sami organizátoři si totiž jejich nepřesnost dobře uvědomují a mají k dispozici data mnohem podrobnější. Tam ovšem běžný účastník hodinky dále nedohlédne. Zato sám podrobně vyplňuje např. prostředí či druhy krmiva ve formuláři- dle mého tedy má také nárok znát komplexní výsledky zohledňující i tyto okolnosti. Stran péče o začátečníky by taktéž neuškodil přesnější „návod“, jak vůbec číst tabulku druhů, jejich početností a výskytů. Ačkoli každá hodnota je v ní srozumitelně vysvětlena, chybí již upozornění na „skryté vlivy“ způsobující zkreslení. Vlivy, které běžného člověka nenapadne brát v potaz.

Proto se pojďme podívat na konkrétní poznámky k metodice sčítání a tvorby oné přehledné tabulky (dostupné zde: https://ptacihodinka.birdlife.cz/vysledky-tabulka/?period=ALL&place=ALL):

1) Je možné sčítat vícekrát po sobě na stejném krmítku. Např. během tří sčítacích dní tak lze z jediného okna uskutečnit a odeslat 5 Ptačích hodinek v různých časech.

Pro mě velmi kontroverzní záležitost. Z pohledu konkrétního krmítka pochopitelně opakované sčítání zvyšuje výpovědní hodnotu dat a vytváří přesnější obraz jeho opeřené klientely. Proto rozhodně doporučuji si svou „soukromou ptačí hodinku“ uspořádat tak často, jak se vám zlíbí (zajímavá zjištění může přinést např. porovnání různých měsíců v roce).

Nicméně odesílat opakovaná sčítání do celostátního výzkumu může při současném způsobu vyhodnocování (důležité!) zkreslit některá data. Jedno ze základních pravidel Ptačí hodinky totiž zní: Zapisujeme nejvyšší prokazatelný počet jedinců (tj. obvykle nejvyšší počet viděný současně). Důraz se klade na vyloučení opakovaného zaznamenání stejného ptáka.

Pokud ovšem účastníci mohou odesílat více výsledků ze stejného místa, metodika výzkumu tak trochu podvádí sebe sama. Protože nadšenec s dostatkem času a krmítkem za oknem vyprodukuje za víkend třeba 5 sčítání, zatímco běžný pozorovatel se standardně drží jedné hodiny. Krmítko onoho nadšence pak bude při zpracovávání dat v neobjektivní „přesile“ vůči ostatním, jelikož mnoho místních opeřenců nevyhnutelně započítá vícekrát.

Proto libovolné množství sčítání považuji v současné podobě za poměrně odvážnou benevolenci. Dokážeme tak sice lépe zachytit různé ptáky v různých denních dobách (a podrobněji zmapovat biodiverzitu jednotlivých prostředí), avšak chybí objektivita v množství započtených jedinců, kteří se na stejném krmítku nevyhnutelně „kopírují“. Existuje ovšem řešení- výzkumníci by při zpracovávání dat museli filtrovat taková opakovaná pozorování, a každou sekvenci „hodinek z jedné zahrady“ podrobně rozebrat, aby nezkreslila výsledky. Teprve pak by mohlo vícenásobné sčítání pouze některých lidí skutečně bez nežádoucích efektů naplnit svůj potenciál. Ukažme si to na příkladu. Na stejném místě jednou zadáte třeba 10 sýkor, 5 vrabců a 3 zvonky, zatímco podruhé 2 sýkory, 10 vrabců, 1 strakapouda a 2 hrdličky. Přidaná hodnota spočívá v tom, že přesněji zaznamenáte druhové složení- čili výsledný záznam pro danou lokalitu bude sýkora, vrabec, zvonek, strakapoud a hrdlička (zatímco při jediném sčítání by 2 druhy unikly). Kámen úrazu nastává u počtů. Ty se sčítají– tj. v tomto případě do celého výzkumu přinesete 15 vrabců, což ovšem neodpovídá realitě. Nejvíce jste jich přece najednou viděli 10. Zde by proto měli koordinátoři vytvářet průměr z obou čísel, tedy 7,5 vrabců- nikoli sčítat záznamy ze stejné lokality.

„Velká pětka“ letošních prozatímních výsledků. Hodnoty „Počet (celkový počet sečtených jedinců) a „V procentu sčítání“ mohou být zkresleny opakovaným sčítáním. Převzato z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/vysledky-tabulka/)

Ano, ve výsledcích existuje hodnota: „Průměrná velikost hejna“, kde průměrují všechny ty tisíce sčítání. Z tohoto pohledu nevadí zadat dvě pozorování o počtu 5 a 10 vrabců ze stejného místa. Ovšem máme zde ještě další hodnotu: „Počet (celkový počet sečtených jedinců)“, jenž vzniká součtem všech zástupců daného druhu, které kdo zapsal. A právě toto číslo oněch 15 vrabců neadekvátně zvýší. Může ovšem dojít i k extrémnějšímu scénáři. Sčítá-li jeden člověk 4x stejné krmítko, jenž pokaždé navštíví 10 čížků, celkem jich „zaznamená“ 40!

Podobná potíž přichází i s hodnotou „V procentu sčítání“, jenž udává, na kolika procentech krmítek byl daný druh pozorován (např. údaj 25% znamená, že se ukázal v každém čtvrtém sčítání). Zde tedy přičtete 4 krmítka navštěvovaná čížky, čímž oproti realitě zčtyřnásobíme jejich hojnost! Adekvátní přístup opět spočívá v podrobném třídění výsledků a v tomto případě započtení pouze 1 krmítka s výskytem čížků.

Z mého pohledu proto není vhodné měnit pravidla pro účastníky, jelikož opakované sčítání skutečně přináší přesnější obraz druhové skladby. Nicméně výsledná práce s daty, minimálně pro vědecké účely, by se měla jistým způsobem zdokonalit, aby vyloučila opakované započítání běžných ptáků. Odborníci však s takovým zkreslením zjevně počítají- koordinátorka celého projektu Eliška Konopáčová uvedla: „Jsem si jistá, že v okamžiku zpracování dat pro vědecké účely přistoupíme k nějaké pokročilejší statistice (modelování), kde i faktory jako opakované sčítání na jednom místě, budou zohledněny.“ To se mi líbí.

2) Je možné sčítat z okna, není možné sčítat z webkamery.

Tuto kombinaci pravidel považuji za takřka nesmyslnou. „Kamera má mnohem užší zorné pole a nemáme tím pádem přehled o ptácích, kteří se pochybují v okolí. Naše sčítání by tím pádem nebylo dobře srovnatelné se sčítáním „bez kamery“ a zkreslilo by výsledky.“, stojí na webu ČSO. Zároveň je však povoleno sčítat z okna bytu! Skleněná tabule přitom přináší velmi podobné zúžení zorného pole, jako objektiv kamery. Ani pozorování z domu nelze v žádném případě srovnat s pozorováním venku, kde přehlédneme celých 360° kolem sebe. Pakliže nám ovšem jde o množství dat, sečtených ptáků a motivovaných lidí, umožníme sčítání za okny. Tuto informaci každý účastník vyplňuje při zadávání výsledků, takže ornitologové při podrobnější analýze mohou rozlišovat mezi „domácími“ a „venkovními“ záznamy. V tom případě ale nevidím důvod diskvalifikovat kamery, pakliže by se i jejich použití (tj. sčítání na monitoru) uvedlo ve formuláři.

Jediné (zcela odlišné) riziko spočívá ve veřejných livestreamech např. u krmítka v Makově (https://www.makov.cz/webkamera3.html), kde by mohlo sčítat více lidí na stejném místě ve stejný čas (což je zcela pochopitelně zakázáno). Tam pak případně nezbývá, než vytvořit systém předem obsazovaných hodinových termínů jednotlivými zájemci, aby se jejich výsledky neduplikovaly. Nicméně zcela vyloučit jakékoli „virtuální“ záznamy bez osobního pozorování mi (obzvlášť při benevolenci jiných pravidel) přijde přehnané.

3) Zapisují se úplně všichni ptáci, které během hodinky uvidíme

Pravidlo dobře míněné, avšak v praxi poměrně zavádějící a rozptylující. Plně souhlasím, že do výsledků patří i červenka krčící se v živém plotě, či parta zvonků, přeletující nad hlavou. Tedy nejen ti, kteří přilétli přímo na krmítko. Ovšem všichni tušíme, že podstata i smysl celé akce se točí kolem výzkumu a pozorování drobných ptáků, zejména z řádu pěvců, šplhavců a měkkozobých. Proto mi uniká, jaký má význam zapisovat kachnu divokou nebo káně lesní, když stejně víme, že 90% sčitatelů se soustředí na krmítko a jeho bezprostřední okolí, kde se tyto druhy obvykle nevyskytují. Pak si ale někdo vybere lokalitu u řeky a náhle se ve výsledcích mezi vzácnějšími „ptáky u krmítek“ objeví třeba i poláci či hoholi. Zimování těchto druhů se přitom podrobně věnuje samostatný program Zimní sčítání vodních ptáků. Naopak jejich náhodné záznamy v Ptačí hodince postrádají výpovědní hodnotu, jelikož se nesrovnávají s dalšími mokřadními lokalitami a dalšími (většími/menšími) hejny např. kachen či volavek.

Takto vypadá část seznamu vzácnějších druhů zaznamenaných během Ptačí hodinky. Údaje o racku chechtavém, labuti velké a volavce bílé mají vzhledem k metodice a celkovému zaměření celé akce jen minimální výpovědní hodnotu; navíc vodní ptáky již mnohem pečlivěji sčítají jiné programy. Naopak zimujícím špačkům obecným (původně přísně tažným) se zatím žádný projekt blíže nevěnuje, a tudíž data o nich z Ptačí hodinky patří momentálně k cenným zdrojům. Zimování konopek, šoupálků a králíčků rozhodně stojí za bližší výzkum, avšak u nich Ptačí hodinka stěží přinese relevantní obraz- jsou pro většinu lidí příliš nenápadní a vyhledávají obvykle jiné biotopy, než bezprostřední okolí krmítek. Převzato z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/vysledky-tabulka/)

Proč mi však započítávání těchto „ostatních“ skupin do Ptačí hodinky vyloženě vadí? Odvádí pozornost! A to jak v terénu (kdy by se lidé měli soustředit na maximálně přesné sečtení koňader a pěnkav, stejně jako objevení nenápadného šoupálka na kmeni stromu), tak ve výsledném přehledu výsledků. Souhrnná data o zimování pěvců totiž, na rozdíl od zimování např. vodních ptáků, zoufale chybí.

Ovšem kde je ta hranice? Patří do Ptačí hodinky hejno havranů táhnoucí na nocoviště, nebo krahujec lovící u krmítka? A co bažant, zvyklý chodit do zahrady na obilí? Vymezit okruh zájmových druhů není snadné. Ovšem nějak bychom ho vymezit měli. Navrhuji „pěvci+šplhavci+měkkozobí+krahujec+poštolka“ (zmíněné dravci z důvodu častého lovení např. vrabců a holubů), a ostatní druhy pak coby zajímavost pouze v případě, že zcela zjevně využívají krmítko (např. kachna, slípka, bažant, káně…). Nicméně stoupnout si k řece a provádět zároveň napůl Ptačí hodinku a napůl Zimní sčítání vodních ptáků, anebo se v remízku otáčet od zásypu a počítat káňata lovící v dálce na poli, vede k výsledkům nepřesným a neobjektivním. Děláme všechno a nic. Takže se podívejme zpátky na hromádku zrní, a pořádně spočítejme ty strnady 🙂 Potřebují to.

Rozhodně se nesnažím o nadřazování či naopak zanedbávání určitých druhů či řádů. Mezi mé subjektivně nejoblíbenější skupiny patří kachny . Věnoval jsem jejich pozorování stovky hodin- a přesto (nebo právě proto) zastávám názor, že do Ptačí hodinky zkrátka nepatří. Pokud totiž máme cokoli kvalitně zkoumat, musíme si stanovit konkrétní cíl a objekt zájmu. A při hodinovém sčítání jsou „ptáci naší zimní přírody“ množinou neadekvátně obsáhlou i pro zkušené ornitology, natož pro začátečníky.

4) Víc lidí víc vidí

Ptačí hodinky coby veřejného projektu se každým rokem účastní jiný počet lidí, čili celkové pozorovatelské úsilí z dlouhodobého horizontu není jednotné. Celkový počet sčítání tak meziročně kolísá i o mnoho tisíc (!), což nevyhnutelně musí ovlivnit přinejmenším „Počet (celkový počet sečtených jedinců)“ u každého druhu. Nicméně toto číslo nám samo o sobě stejně příliš neřekne- mnohem vyšší výpovědní hodnotu má například srovnání početnosti jednotlivých druhů či jejich procentuálního zastoupení na krmítkách v jednotlivých okresech. Takové výsledky pak kolísavý počet účastníků Ptačí hodinky zkresluje méně.

Každopádně je záhodno, aby sčitatelů přibývalo a akce se dále šířila mezi veřejnost. Tento bod tedy představuje typickou ukázku „nevyhnutelného ústupku“ v metodice- nestanovím omezený počet lidí, aby celkové množství nasbíraných dat i motivovaných občanských vědců mohlo neomezeně narůstat. Osobně s tímto postupem plně souhlasím, jelikož jinak by Ptačí hodinka ani nemohla naplňovat své současné cíle. Pouze podotýkám, že variabilní množství účastníků sečte logicky variabilní množství ptáků. Proto „Počet“ neberte příliš vážně a při čtení výsledků se soustřeďte spíše na ostatní hodnoty.

5) Doporučuje se sčítat u krmítka, ale můžete sčítat i jinde

S tím nemám problém, pokud se (ne)přítomnost krmítka uvádí ve sčítacím formuláři. Tak se skutečně děje, proto tým odborníků dobře ví, zda těch 50 čížků se Jardovi z Pardubic objevilo na zahradě „jen tak“, nebo zda jim dopřává vydatné krmení. Zavádějící je v tomto případě opět prvotní pohled na tabulku či mapu výsledků. Tam se totiž krmítková i ne-krmítková sčítání spojují v jeden údaj, což lze vnímat jako silné zkreslení (ačkoli celkové procento ne-krmítkových výsledků odhaduji na minimální, dokud nebude zveřejněno, nezbývá mi, než zůstat u odhadů).

Exploze dat = bombastický výzkum

Konec výhrad, zpátky k chvalozpěvu, jenž si Ptačí hodinka rozhodně zaslouží. Zcela unikátní je zejména celkový objem dat z obrovské plochy celé naší země, které se díky tisícům lidí podaří nashromáždit během pouhých tří dní.

Tak obrovská efektivita nejenže vzbuzuje obdiv, ale především výrazně zvyšuje objektivitu celého výzkumu. Pokud totiž máme zcela věrohodně srovnat početnost vrabců u krmítek ve třiceti městech, nemůžeme tato města třicet dní objíždět a pokaždé sčítat v jednom z nich. Pátého začne sněžit a ptáci se slétnou ke zdroji potravy v abnormálních počtech. Desátého naopak po většinu dne zůstanou schovaní ve křoví, jelikož vzduchem se požene extrémní vichr. Dvacátého přijdeme ke krmítku zrovna v momentě, kdy kolem loví krahujec a všechna opeřená drobotina se raději ukryje. A tak dále… Naproti této mravenčí snaze pak stojí „parta“ 20-30 tisíc lidí, kteří během tří dnů současně sčítají ve všech městech. Počasí je povětšinou podobné a případný extrémní výkyv (např. aktuální mráz a vichr) se více či méně dotkne celé republiky. Porovnávají se tedy výsledky získané za stejných podmínek. Zatímco volnější pravidla metodiky občas mohou zhoršit serióznost výsledků, tento krátký časový úsek sčítání zkreslení naopak vydatně snižuje.

Pak tu máme samotné množství záznamů. Jen za minulý rok se během 18 800 sčítání podařilo sečíst přes půl milionu ptáků! I tato gigantická čísla přispívají k relevantním výsledkům- čím větší výzkumný vzorek, tím objektivnější data (pokud se zachová metodika). Z pohledu statistika tedy Ptačí hodinka představuje učiněný ráj.

Co nám říká Ptačí hodinka?

Jakákoli kvalitní věda, včetně vědy občanské, si vždy klade nejen jasné otázky (co chceme vědět?), ale také dobré důvody, proč právě těmto otázkám máme věnovat svůj čas a energii (k čemu nám bude to vědět?).

V případě Ptačí hodinky lze snadno nalézt i tento vyšší, budoucí smysl výzkumu. O početnosti a rozšíření zimujících pěvců totiž máme v Česku prozatím jen velmi skromné informace v porovnání s hnízdním obdobím (kdy již mnoho let běží např. JPSP či tvorba Atlasu hnízdního rozšíření). A přestože Ptačí hodinka se od zmíněných, ryze odborných programů značně odlišuje, dokáže v obrovském měřítku mapovat výskyt a populační hustotu zejména synantropních druhů ptáků, a také intenzitu, s níž využívají krmítka. Jelikož celá akce se neodmyslitelně pojí právě s přikrmováním, nejobjektivnější data získává právě o druzích, které hojně přilétají např. na slunečnici, vločky a lůj.

Měnící se početnost a rozšíření kosa černého u krmítek během prvních pěti let Ptačí hodinky. Na mapách ČR si lze snadno povšimnout, že bez ohledu na aktuální nárůst či úbytek populace jsou kosi vzácnější na jihovýchodě. Zajímavé jsou také soustavně velmi vysoké počty kosů ve Frýdlantském výběžku a západním podkrkonoší. Převzato z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/wp-content/uploads/2023/01/Ptaci-hodinka-vysledky-2023.pdf)

Reálnou výpovědní hodnotu má přitom především seznam 20 až 30 nejčastějších ptáků, dále jde povětšinou o ojedinělé záznamy. Zmíněná „velká dvacítka“ ale obsahuje i některé oblíbené, běžné druhy, jenž zároveň v posledních letech nápadně ubývaly a tudíž se je snažíme chránit. Mám na mysli zejména zvonka zeleného, vrabce domácího, vrabce polního a kosa černého (ačkoli posledně jmenovaný se zřejmě dokázal rychle zmátožit). Právě sčítání u krmítek může pomoci odpovědět na otázky, odkud a jak rychle mizí, a kde se jim naopak stále daří dobře. Již dnes můžeme například říci, že vrabec polní je u krmítek nejhojnější ve středních a jižních Čechách, zatímco kos černý spíše v Čechách severních.

Velmi zajímavé výsledky přináší také sledování meziročních výkyvů početnosti u tzv. iruptivních migrantů, čili ptáků, jejichž severské a východní populace (např. ze Skandinávie a Ruska) v některých letech hromadně táhnou do střední a západní Evropy, a pak se také početněji vyskytují u krmítek. Živí se totiž převážně semeny či plody stromů, a právě podle jejich (ne)úrody se rozhodují (ne)podnikat migraci. V Ptačí hodince se krásně promítla poslední velká irupce čížků lesních v zimě 2019/20 a sojek obecných v zimě 2020/2021. Na podzim 2023 pak probíhal výjimečně silný tah sýkor uhelníčků – uvidíme, zda se jejich hojnost odrazí i v letošních výsledcích. Mezi další iruptivní migranty patří např. pěnkava jikavec, čečetka zimní, brkoslav severní (ti právě dorazili ve velkém!), hýl obecný, a v menší míře i strakapoud velký či roztomilý mlynařík dlouhoocasý.

V lednu 2021 stoupl počet pozorovaných čížků o více než 400% oproti minulému roku! Poté opět nápadně klesl. Letos dle předběžných výsledků množství těchto drobných zrnožravců znovu citelně roste (předběžně tabulka hlásí nárůst o zhruba 120%). Extrémní meziroční výkyvy jsou typické pro iruptivní (neboli invazní) migranty, jejichž zimní a podzimní chování závisí na úrodě oblíbených semen. V případě čížka především smrků, olší a bříz. Za chudých let jim tedy velmi pomůže „úroda“ slunečnice či mastňáku habešského ve vaší zahradě 🙂 Více o krmení čížků viz: https://avifauna.cz/unor-cas-cizku-na-krmitkach-proc-prileti-az-k-jaru-a-co-maji-nejradeji/

Náhlé přívaly severských hostů Ptačí hodinka názorně zaznamenává již dnes, po pěti letech od svého začátku. Nicméně ty pravé informační hody teprve nastanou. Až totiž budeme stejným způsobem sčítat 10, 20 let, získáme velmi cenný obraz o vývoji populačních trendů a celkovém zimním rozšíření všech „krmítkových“ ptáků ČR. Podíváme se novým úhlem pohledu na ubývání zvonků a vrabců, a zároveň zjistíme, jakým směrem se ubírají populace dalších běžných druhů- co třeba brhlík, stehlík, červenka…?

Výčet přínosů stále nekončí. Tím, že sčítáme právě u krmítek, zapojujeme se také do velmi důležitého a čím dál aktuálnějšího výzkumu vlivu přikrmování na ptáky. Sice nedostaneme přesné srovnání kondice či hnízdní úspěšnosti krmených a nekrmených sýkorek, ale můžeme sledovat vývoj celé jejich krmené populace. Výsledky každého druhu (zejména druhů původně lesních či polních) se totiž víceméně rovnají výsledkům právě té synantropní části populace, která se nechá zlákat potravní nabídkou do zahrad a parků. Typickými příklady budiž čížek lesní nebo strakapoud velký – o jejich celkové populaci neřekne Ptačí hodinka téměř nic, zato o míře využívání krmítek a synantropních biotopů řekne více, než kterýkoli jiný program. U kosa černého lze tímto způsobem částečně vyfiltrovat trendy převážně městských (=krmených) ptáků, které se v ostatních programech (např. JPSP) mísí s trendy jejich plachých, lesních bratránků. V případě ptáků „výhradně synantropních“, tedy vrabce domácího a hrdličky zahradní, lze pak výsledky sčítání považovat i za jakýsi zimní ekvivalent celkového mapování- v mnoha oblastech totiž krmítka využívá valná většina populací těchto druhů.

Prozatím jsem mluvil pouze o těch výsledcích, které si může každý snadno prohlédnout v tabulce (https://ptacihodinka.birdlife.cz/vysledky-tabulka/) či mapě (https://ptacihodinka.birdlife.cz/vysledky-mapa/) na stránkách Ptačí hodinky. Ovšem účastníci akce vědí, kolik toho do formuláře vyplňovali (viz. první kapitola). Výzkumný tým má tedy k dispozici ještě mnohem více informací, a v případě potřeby může vytvářet statistiky výskytu druhů v závislosti na různých prostředích, nebo dokonce druzích krmiv nabízených v zahradách! Za pozornost stojí také šťouravá otázka: „Jak často vídáte v okolí krmítka straky? A kočky?“ Skvělý nápad, ČSO se zjevně snaží z akce vytěžit maximum.

Závěrem nelze opomenout fenomén zimujících migrantů, včetně ptáka roku 2024- rehka domácího. Ačkoli množství záznamů lednových rehků, pěnic, špačků, konipasů a holubů hřivnáčů zůstává velmi nízké (tím spíš, že na území ČR tyto druhy v zimě obvykle nevyužívají krmítka), při zohlednění počtu účastníků a jimi vybraných biotopů lze Ptačí hodinku vedle Avifu a E-Birdu zařadit do hlavních „veřejných“ zdrojů, shromažďujících informace o zimování původně tažných opeřenců u nás.

Ptáci- národní radost, hrdost i starost

Závěrem mám potřebu zdůraznit, jak obrovský kus práce odvedla ČSO při přípravě a realizaci Ptačí hodinky. Práce, jenž více než cokoliv jiného dostává jejich heslu „Společně pro ptáky i pro lidi“. Spojení obou těchto skupin v symbióze přikrmování se nyní dostává na novou úroveň. Schopnost spolehlivě rozpoznat a efektivně chránit několik desítek synantropních druhů, jenž dříve zůstávala výsadou odborníků, se díky jedinečnému programu postupně přenáší na širokou veřejnost. Zároveň pod heslem „občanská věda“ vzniká kladný a spolupracující vztah mezi laiky a vědci, kteří si navzájem pomáhají. Vědci učí, jak určovat ptáky a dodržovat metodiku, laikové jim na oplátku shromažďují obrovské množství dat z terénního výzkumu (toto funkční spojení zdaleka není samozřejmostí). Především však laikové přestávají být laiky. Postupně se buduje obrovská, soudržná komunita různě pokročilých odborníků se společným cílem- pozorováním, obdivováním a ochranou ptáků.

Přitáhnutí davů lidí k určitému oboru představuje vždy obrovský převrat. Zatímco dříve se tématu věnovalo pár nadšenců, nyní se ono nadšení stává běžnou součástí společnosti. Stává se nakažlivým trendem, předmětem různých setkání, společným zájmem part a klubů přátel, tématem soutěží a tak dále. Stává se součástí kultury a identity jejích členů, způsobem naplňování jejich potřeb a nástrojem komunikace. Stává se tradicí. Tímto způsobem zlidovělo mnoho původně odborných či specializovaných činností. Je normální dívat se na fotbal, chodit na ryby, nebo pěstovat rajčata. A stejně tak začíná být normální krmit a pozorovat ptáky. Jsme na dobré cestě. Na cestě, po níž se již před mnoha lety vydala Velká Británie, současné království přikrmování, kde se většině podporovaných druhů velmi daří. Zásluha Ptačí hodinky na popsaném vývoji v ČR je obrovská. Proto doufejme, že v tomto i příštích ročnících zaznamenáme kladný populační trend nejen vrabců, kosů a zvonků, ale také lidských sčitatelů a krmítkářů 🙂 Poté se ochrana ptáků může stát naší národní hrdostí i starostí, což by těm opeřeným tvorečkům s korálkovýma očima nesmírně prospělo. Všichni totiž víme, že tlak široké veřejnosti mívá mnohem silnější vliv, než apel několika mála odborníků. A také v tom spočívá síla Ptačí hodinky.

Text a foto: David Říha

Ilustrace, tabulky a mapky převzaty z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/)

Za e-mailovou konzultaci některých nejasností děkuji koordinátorce projektu Elišce Konopáčové.


Číst dále
0




Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
Asijský vegetarián v českém rybníce- amur bílý, jeho vliv na ptáky a vodní ekosystém.
AVIFAUNA Publikováno 27.12.2023


Dnes budu psát spíše o rybě, než o ptácích, a to z jasného důvodu- rybí obsádka zcela zásadně ovlivňuje kvalitu vodního ekosystému a jeho využitelnost právě pro opeřence. Až překvapivě často se setkávám s argumentací typu „ptáci žijí přece v tom rákosí, ne ve vodě, tak proč řešíte ryby“. To je ovšem velmi zkreslená představa. Jednak proto, že podstatná část ptačích druhů skutečně tráví většinu času přímo na volné hladině či pod ní (téměř všechny kachny, potápky, lyska černá), a druhak i zmíněné rákosí může být zcela zlikvidováno rybami, konkrétně „hlavním hrdinou“ dnešního článku, amurem bílým. 

Zejména v chovných rybnících, ale i na různých přírodních koupalištích, zámeckých rybnících a podobně, mají lidé často potřebu řešit „problém“ v podobě masivního zarůstání vodní nádrže ponořenými rostlinami, typicky rdestem kadeřavým či stolístkem klasnatým. Problém píšu v uvozovkách, protože já coby milovník ptáků a přírody obecně tak vodní vegetaci rozhodně nevnímám. Ponořené rostliny až na výjimky výrazně zvyšují biodiverzitu, a to z mnoha důvodů. Mají-li dobré podmínky k růstu, silným konkurenčním tlakem aktivně zabraňují přemnožení mikroskopických řas a sinic, které jinak rapidně zhoršují kvalitu a průhlednost vody. Zároveň svým porostem vytváří pod hladinou specifický a velmi cenný mikrobiotop poskytující úkryt i životní prostředí řadě bezobratlým, ale třeba i obojživelníků a malých rybek. A v neposlední řadě se stávají přímou potravou býložravých ptáků, např. zrzohlávky, kopřivky, lysky či labutě.

Pokud se však z důvodu ekonomického tlaku na maximální produkci ryb na hektar, nebo (v horším případě) pouze na žádost lidí, kterým se zarostlý rybník zkrátka nelíbí, přistoupí k likvidaci vegetace, často přichází na řadu oblíbené „ekologické“ řešení: výsadba amura bílého. Právě tato velká, býložravá ryba původem z Asie má za úkol zbavit vodní těleso rozsáhlých porostů ponořených makrofyt. S tím si poradí snadno, o tom žádná- jenže stejně snadno také rozvrátí celý mokřadní ekosystém, a mimo jiné z něj vytlačí takřka veškeré ptáky (ale i obojživelníky a hmyz). Pojďme se podívat, jak.

Šupinatý herbicid

Ačkoli z pohledu komerčních i sportovních rybářů je jistě vhodná určitá regulace vodních makrofyt, asi se všichni shodneme, že není žádoucí rybník zbavit veškerých rostlin. Jenže to amuři udělají, obzvlášť když je vysadíme ve větším počtu do malé nádrže. Pak rybí armáda vyžere doslova a do lístečku všechno, co ve vodě roste. Rákos, orobinec a jiné traviny, lekníny, rdest, okřehek, makroskopické zelené řasy, dokonce i listí ponořených vrb! Amur tedy rozhodně není ekologická regulace, ale šupinatý herbicid. Za několik málo let nezůstane v rybníce jediná rostlinka. 

Kachny na břehu ostrůvku. Před nasazením amura na tomtéž místě zakrýval ptáky hustý litorální porost orobince. Dnes přežijí pouze ty rostliny, jenž se usadily na suché zemi mimo dosah hladové amuří tlamy. Kachní hejnko zde drží již jen přísun rohlíků od lidí; množství přirozené potravy i úkrytů totiž kleslo na minimum.

Jenže asijský žrout se neomezuje jen na ponořenou vegetaci, proti níž bývá naszaen. Když spořádá hlavní chod v podobě rdestu či stolístku, přejde k dezertu- okusování rákosin na mělčině či dokonce na břehu! Přitom se opatrně „plíží“ mělčinou, vytahuje hlavu z vody a trhavými pohyby do strany uškubává stébla sklánějící se do vody. Tato zdánlivě nenápadná aktivita mívá dalekosáhlé následky. V rámci ročního kolísání vodní hladiny pak na její maximální výšce zůstane vyžraná bahnitá „pláž“. Veškerý bohatý život litorálu se rychle vytrácí kdesi v dlouhém a neobyčejně výkonném trávicím traktu býložravých ryb. To už rozhodně není záměrem přiměřené regulace, protože kompletní likvidací rostlin litorálního pásma se výrazně zhorší podmínky nejen pro ptáky a vodní bezobratlé, ale v konečném důsledku i pro ryby samotné. 

Amuří chlívek

Totální devastace vodní vegetace není jediná rána, jíž amuři ekosystému zasadí. Tím, že vyřadí ze hry veškerá makrofyta, zbaví konkurence mikroskopické řasy a sinice, jenž se mohou vydatně namnožit (a nepomůže ani fakt, že sám amur fytoplankton filtruje-přednost dává vyšším rostlinám, které nestačí dorůstat). Výsledkem je odporná zelená břečka s nedostatkem kyslíku, jenž neumožňuje přežít takřka žádným ptákům či bezobratlým. Navíc v okamžiku, kdy početná násada amurů vyžere všechny rostliny (do pár let), ocitá se ve vážné potravní nouzi (kterou obzvlášť v návesních rybníčcích obvykle nikdo neřeší) a z nouze začne přejímat zvyky kaprů- vyžírá poslední drobné živočichy ze dna (viz. např. https://invasivecarp.us/GrassCarp.html). Z rybníku se pak rázem stává „amuří chlívek“ (o „kapřím chlívku“ viz. https://avifauna.cz/jak-rybi-obsadka-ovlivnuje-pocetnost-vodnich-ptaku-v-rybniku/). Zejména tam, kde se amur vysazuje v nepřiměřeně hustých násadách (znám případ 100 ks/0,6 ha!), svou ničivou silou strčí do kapsy leckterou kapří bandu. Na začátku stojí zarostlý mokřad kypící životem, na konci pustá, kalná vana zcela bez vyšších rostlin. Zodpovědné osoby si pak často neuvědomují, že „žrací síla“ podvodních býložravců se s každým rokem zvyšuje- amur se dožívá 15 a více let, a za vhodných podmínek po celou tu dobu stále roste.

Horší, než kapr

Při vyšších počtech amurů se rybník stává neobyvatelný prakticky pro všechny skupiny vodních a mokřadních ptáků. Situace je tedy mnohem horší, než u nechvalně známého kapra. Ten totiž sice degraduje kvalitu vody a vyžere bentos (čímž vytlačí druhy hledající živočišnou potravu pod hladinou- potápivé kachny, a menší druhy potápek), ale alespoň dává šanci rozvinutí (byť o něco chudšího) litorálního pásma, zejména rákosin. Z nich pak mohou vydatně těžit např. rákosníci a chřástalové, ale s určitým množstvím kaprů je schopná vyvést mláďata i lyska černá, kachna divoká a místy dokonce citliví poláci, právě díky využívání potravních zdrojů z rákosin a příbřežních porostů. Naproti tomu amur násilně zasahuje i do mělčin- a pak už se ptáci jaksi nemají čeho chytit, resp. čím uživit. Nemluvě o tom, že v dospělosti asijská ryba dosahuje značných rozměrů a s oblibou postává na vyhřátých mělčinách těsně pod hladinou, odkud při jakémkoli vyrušení prudce prchá a víří vodu. Pokud jsou taková „strašidla“ rozmístěna podél zbytků litorálů celého rybníka, kachny a spol. se na hladině necítí bezpečně. 

Příběh ztraceného ráje

Opakovaně jsem pozoroval, že nádrže, do nichž byl amur nasazen, rychle ztratily valnou většinu svých (nejen) ptačích obyvatel. Jako příklad za všechny zde uvedu Podsychrovský rybník. Do této „velké tůně“ v Horních Počernicích o rozloze pouhých 0.6 ha. bylo kolem roku 2013 cíleně vysazeno 100 mladých amurů (!) za účelem likvidace rdestu kadeřavého. Tou dobou zde pravidelně hnízdily 1-2 páry slípek zelenonohých, potápka malá, lyska černá a kachna divoká, z ostatních živočichů rybník hostil početnou populaci kriticky ohroženého skokana skřehotavého, mnoho druhů vážek apod. Hladinu pokrýval hustý porostem rdestu kadeřavého s příměsí leknínu a rdesna, jenž na mělčinách přecházel ve velmi bujnou litorální vegetaci zejména orobince, kosatce a několika druhů ostřic. Nyní je veškeré vodní rostlinstvo zcela zlikvidováno, litorální porosty ustoupily až na břeh a jejich zbytky pomalu odumírají. Potápka malá i lyska černá lokalitu zcela opustily, slípky zelenonohé hnízdí už jen jediný pár. Početná populace zelených skokanů (stovky jedinců) dle pečlivých kontrol zcela vymřela!

Zároveň amuři, jenž zatím přerostli i ty nejmacatější kapry, poslední odvážlivé březňačky a slípky intenzivně plaší. Ptáci jsou z obrovských, temperamentních ryb zejména v létě v neustálém stresu. Slípky natolik, že mezi ostrůvkem a břehy převážně přeletují a do vody téměř nevstupují, samičky kachny divoké pak svá káčátka úzkostně převádí skrze frekventované silnice na miniaturní vodní plochy v okolí (potoky, zahradní jezírka) jen aby se vyhnuly těm děsivým mackům. 

Bohužel nejde zdaleka o jediný případ- podobně v roce 2020 takto nápadně klesla atraktivita rybníčku Horák na Třeboňsku, kde však byl amur další rok vyloven a vše se vrátilo do starých kolejí. 

Lyska černá krmí malé kuřátko v porostu rdestu kadeřavého. Černobílý rodič se živí mj. květy a listy samotného rdestu, dětskou výživu pak obohacuje o hmyzí kořist, o níž v takto zarostlém rybníce není nouze. Kapři v přiměřené hustotě rodinku lysek nijak vážně neohrozí, zato amuři ji zbaví veškeré rostlinné i živočišné potravy. Lysky proto „amuří chlívek“ záhy opouští.

Čas na změnu managementu

Dnešním textem chci upozornit na zcela destruktivní vliv amura na vodní ptáky a celé mokřadní ekosystémy našich rybníků (o nich se zmiňuje i tento článek: https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/ondrej-dockal-10-mytu-okolo-nepuvodnich-druhu-ryb v kapitole: „Mýtus č.4“). Nezpochybňuji význam této ryby pro hospodářství, sportovní rybolov či kuchyni, ovšem neměla by být vysazována do biologicky cenných lokalit s výskytem ohrožených či ubývajících živočichů a rostlin. Amur coby nepůvodní a velmi dominantní patří leda do chovných „kapřích chlívků“, přehrad a rybníků s intenzivním rybářským využitím. V žádném případě ho nelze považovat za „ekologickou“ či „šetrnou“ regulaci vodních makrofyt, ani harmonickou součást naší české přírody. Je třeba mít na paměti, že jeho početná obsádka zcela likviduje mokřadní ekosystém- což ostatně k mému potěšení na internetových fórech uznává i mnoho rybářů .

Proto si myslím, že by měla být zavedena přísnější pravidla pro chov amura v rybářských revírech a zcela zakázáno jeho vysazování do malých nádrží bez rybářského využití (tedy pouze za účelem redukce vodních rostlin). Zejména v urbánních a suburbánních lokalitách totiž tento zlozvyk ohrožuje mokřadní ekosystémy návesních a parkových rybníčků a s nimi celé lokální populace (mnohdy vzácných či ubývajících) vodních živočichů a rostlin. V Severní Americe již ze stejných důvodů amur figuruje na seznamu škodlivých, invazních druhů. Máte-li svůj soukromý rybník až po okraj přeplněný lodyhami rdestu, možná vás teď napadá „A to je jako šetrnější vodní kombajn?“. Ano, je! Zejména při citlivém, povrchovém použití až koncem léta, kdy většina ptáků již vyhnízdila.

Ke břehu šetrně vyhrnutá biomasa vodních rostlin (v tomto případě kamyšníku) na Nadymačích u Bohdanečského rybníka.

Kombajnem totiž jednou za sezonu osekáte pouze vybranou část hladiny, kdežto amur bude celoročně likvidovat veškeré vodní i pobřežní rostliny. Navíc s amurem nadále stoupá nežádoucí eutrofizace vody- ryby kálí zbytky sežrané biomasy zpět do rybníka a tím ho přehnojují, zatímco kombajn celou tu živinovou bombu vyhrne na břeh, a voda tak zůstává krásně čistá (viz. https://www.casopis.forumochranyprirody.cz/magazin/analyzy-komentare/je-vubec-mozne-aby-byla-v-rybnicich-cista-voda). Vzniklá „hnojiště“ z pokosených stébel a lodyh pak mohou ještě u kraje rybníka sloužit k odpočinku a sběru potravy např. slípkám a chřástalům. Navzdory veškerým pochybnostem tato praxe již léta skvěle funguje na biologicky cenné soustavě Nadymače na Pardubicku. Každoročně cca. v srpnu zde na 1-2 z rybníků probíhá masivní kosení kamyšníku a stolístku, jenž od června zarůstají takřka celou vodní hladinu (viz. úvodní foto). Přitom však v lokalitě zvládá úspěšně vyhnízdit mj. vzácná zrzohlávka rudozobá, bukáček malý, polák velký, chřástal vodní a velmi početná populace potápky malé. Voda bývá i ve vrcholném létě průhledná až na dno a záhy po kosení v ní ještě před podzimem začnou dorůstat makroskopické řasy a stolístek. Část hlouběji ponořených rostlin ani povrchové kosení nezničí, takže biotop zůstává i po zásahu stále atraktivní i pro ptačí herbivory (např. zrzohlávky a kopřivky). Pokud by však rybáři do nádrží vysadili amury, nejpozději za pár let by rybniční soustava zcela ztratila svou biologickou hodnotu. V tomto případě je tedy vhodně použitý stroj lepší řešení, než nepůvodní druh. Většině majitelů či správců rybníků totiž nevadí vodní rostliny, nýbrž komplet zarostlé vodní těleso- a mezi těmito extrémy lze hledat ideální kompromis (ostatně i většina kachen a potápek potřebuje mj. plochy volné hladiny). Amur však tento kompromis rozhodně nezajistí. 

Text a foto: David Říha


Číst dále
0




Rozcestník
Kopřivka versus lyska- potravní kleptoparaztismus mezi vegetariány
AVIFAUNA Publikováno 2.3.2023


Potravní kleptoparazitizmus, tedy krádež jídla jeho poctivému nálezci, je typický pro různé masožravce- ať už je předmět zájmu ryba, hraboš nebo drobný pták, to všechno se krade ve velkém. Některé skupiny ptáků, např. rackové a fregatky, se na tuto disciplínu vyloženě specializují. Důvod je ten, že masitá strava bývá v přírodě vzácná a na její lov či hledání často padne mnoho času a energie. Proto je zkrátka výhodnější nechat někoho udělat těžkou práci a pak ho během několika minut násilně „přesvědčit“, že odměna vlastně není jeho.

Poměrně vzácný je však potravní kleptoparazitismus u býložravců. No vážně – už jste někdy viděli krávu na pastvě, jak zuřivě honí svou kolegyni kvůli trsu trávy? Ne, prostě si utrhne svůj. A stejné je to i s ptačími herbivory. Semenožraví, plodožraví i typicky býložraví (živící se zelenou potravou) ptáci sice běžně soupeří o nejlepší krmiště, avšak jednotlivé kousky potravy si nekradou. Není proč. Změna nastává v okamžiku, kdy je rostlinná potrava vzácná či těžko dostupná, podobně jako maso. Teprve pak se vyplatí o ni aktivně bojovat.

Na lupu „vodního salátu“  

Koncem září 2020 na jihočeském rybníce Rod jsem pozoroval zvláštní chování kopřivek. Tyto nenápadné kachny opakovaně a systematicky pronásledovaly krmící se lysky, a kradly jim potravu v podobě vodních rostlin a řas vynesených na hladinu. Jelikož kopřivka se nepotápí (resp. umí to, ale uchýlí se k tomu zcela výjimečně), bohatá hostina nižší ponořené vegetace hlouběji u dna jí zůstává nedostupná. Ale jen do chvíle, než se někde poblíž vynoří zdatný potápěč (lyska) a v zobáku drží chuchvalec čerstvého „salátu“. Kopřivky si toho brzy všimly a začaly lyskám potravu krást.

Vypadá to asi takhle: kopřivka si vyhlédne svoji lysku, kterou neúnavně a velmi důsledně sleduje, dokud se nepotopí. V ten okamžik kachní stalker zpozorní, a začne z hladiny napjatě sledovat černého potápěče, který tam dole oškubává rostliny. Jakmile se lyska vynoří, kopřivka přispěchá a pracně natrhaný „salát“ jí doslova urve od zobáku. A zatímco si pochutnává na čerstvé zelenině, zklamaná lyska se potápí pro další. To už je ale kopřivka zase v pozoru a čeká na druhý chod…

Překvapivě nejde jen o vychytávku jedné či několika kachen. Hladina rybníka je pokrytá desítkami takových podivných dvojic, v nichž kopřivky obírají lysky o potravu. Často také trojic- některé kachny dokonce kradou v páru. Je až s podivem, že jindy tak agresivní a sebevědomé lysky tady působí zcela bezradně. Patrně proto, že se již dostaly do „mírumilovného období“ zimního hejna, kdy se jim oproti výbušnému jaru/létu radikálně mění osobnost- stávají se klidnými, společenskými a tolerantními. Natolik tolerantními, že se nechají i okrádat (stejným způsobem se v zimních hejnech okrádají i lysky mezi sebou).

Zjevně nešlo o ojedinělý případ- v březnu 2022 mi naprosto stejné chování předvedly kopřivky v pražské Pískovně. Dva páry klidně a nenásilně, zato velmi vytrvale stalkovaly plovoucí lysky, přičemž každá dvojice měla „svoji“ nedobrovolnou kurýrku, vynášející první rašící vodní rostliny ze dna. Z Pískovny pochází i toto listopadové pozorování pana Karla Zankla: https://birds.cz/avif/obsdetail.php?obs_id=10331999 . Jeho zdařilá fotografie jasně dokumentuje, jakým způsobem se kopřivka živila.

„Já nic nemám!“ Lyska se tentokrát vynořila s prázdnou (v zimě je i na dně rybníků a jezer rostlin pomálu), avšak pár kopřivek si rád počká na další ponor. Foto: David Říha

Adaptace v období nedostatku

Zlodějské chování kopřivek je patrně nouzovým řešením v chladnějších částech roku. Tyto kachny se celoročně krmí zejména drobnými vodními rostlinami a řasami, které konzumují buď přímo z hladiny, nebo „panáčkováním“ v mělké vodě v blízkosti litorálního pásma. Tímto způsobem se na vhodných lokalitách snadno uživí zhruba od půli jara do začátku podzimu. Avšak v chladnější části roku, kdy u nás kopřivka pobývá (tj. říjen-březen, řídce i zimuje) je měkkých zelených rostlin a řas ve vodě naprosté minimum, a odumírající, či naopak rašící porosty se v době podzimního či jarního tahu kachen vyskytují zejména u dna (pouze v plné sezoně dosahují hladiny). A tady právě přichází do hry lyska, výborný potápěč, který tyto zdroje zelené potravy ve velkém využívá téměř celoročně- skáče pod vodu a vyškubává ze dna řasy i listy ponořených rostlin, jenž si obvykle vynáší na hladinu a teprve tam konzumuje. Pro kopřivku tedy v období nedostatku představuje lyska důležitou donáškovou (či spíše vynáškovou) službu, zpřístupňující zelenou potravu nalezenou na dně. V pozorovaných případech se totiž ptáci plně spoléhali na „salát“ natrhaný černými potápěči, které vytrvale doprovázeli.

Jde o zajímavé inovativní chování, kdy si původně samostatný druh (kopřivka) v některých lokalitách zvykl paraziticky využívat „pomoci“ druhu jiného (lysky), který má lepší dispozice k získávání potravy v chladných měsících. Takové chování může kopřivce nejen zpestřit potravu na tahu, ale také umožnit zimování tam, odkud by jinak musela odletět- konkrétně ve zmíněné Pískovně bývají pozorovány jednotliví ptáci či celé páry po celou zimu, a s ohledem na charakter lokality je velmi pravděpodobné, že přežívají právě díky obírání lysek o potravu.

Text: David Říha

Úvodní foto: Karel Zankl


Číst dále
2




Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti
Kos černý nevymírá- tak proč už ho nevidím za oknem?
AVIFAUNA Publikováno 6.2.2023


V létě 2018 se nejen Českem prohnala vlna tropického viru USUTU, který ve velkém napadal zejména kosy černé. Lidé hlásili úhyny ptáků v zahradách a parcích, a bulvární média rychle začala šířit zvěsti o vymírání tohoto notoricky známého pěvce. Dnes, po více než čtyřech letech již víme, že ačkoli toto onemocnění se skutečně onoho roku u nás vyskytovalo, došlo pouze k mírnému poklesu kosí populace, která se záhy vrátila zpět do původních počtů. Na stránkách JPSP zůstává dlouhodobý populační trend kosa černého stejný jako před rokem 2018- mírný vzestup (http://jpsp.birds.cz/vysledky.php?taxon=743). To jsou fakta, vědecky podložená čísla, která vypovídají o tom, že kosů z dlouhodobého hlediska de facto přibývá, a rozhodně nebalancují na hranici vyhynutí (jak některá média před časem hlásala). Nicméně když dnes jdu po ulici, stále potkávám sousedy, kteří se mě ptají „Kde jsou ti kosi? Kam zmizeli? Proč už neslyším jejich zpěv?“. A já, přes veškerá seriozní data, se ptám stejně. Protože na naše krmítka už prostě nelétají. A co víc, neskáčou ani po trávníku kolem bloku. Prostě zmizeli…

Tento článek nemá za cíl vyvracet výsledky několika odborně vedených programů na sčítání ptactva, ani šířit paniku o vymírání kosa. Pouze chce ukázat pohled lokálního pozorovatele z jedné čtvrti na kraji Prahy, kde se množství i chování kosů po roce 2018 radikálně změnilo. A rozebrat možné příčiny, mezi nimiž figuruje i USUTU. Možná si říkáte, proč o tom píšu až teď. Vždy kauza USUTU je pět let stará- a kosi to přežili! No právě. Kosi přežili, a to nám tak nějak stačí. Z mého pohledu jde o však o lehce promlčený případ, k němuž bych rád přiložil vlastní svědectví. Médii zveřejňované články o kosí populaci v letech 2018 až 19 se totiž zpočátku nesly v duchu bulvárně atraktivních poplašných zpráv o vymírání dosud běžných ptáků, které byly ovšem extrémně přehnané a navíc podložené pouhými domněnkami a indiciemi (nikoli fakty). Toho se záhy chytla vědecká obec, tyto zprávy (po právu) ostře zkritizovala a vysvětlila veřejnosti, že kos měl pouhý malý propad v početnosti, a z dlouhodobého hlediska se mu stále daří a dokonce přibývá. Tím se však případ víceméně uzavřel (kosí populace se dál sleduje standardními metodami, články o vlivu USUTU či (ne)ubývání kosů již nevychází). Pro mě však ne. Už proto, že od roku 2018 na mém okně nepřistál jediný kos, aby roztržitě zaškubal svým dlouhým ocasem, kvapně přicupital ke směsi semen, skočil do ní a s vervou jí rozházel po celém parapetu. Tohle mi chybí…

I já po roce 2018 očekával, že se mnou sledovaná lokální populace časem vrátí do starých kolejí. Že kosi opět budou skákat po každém trávníku a otrle doprovázet sousedy se sekačkou, tak jako volavka rusohlavá provází pasoucího se buvola (oba za účelem lapit hmyz, vyplašený sekačkou či buvolem). Nestalo se. A proto bych zde rád popsal svá pozorování.

Ale než se pustím do vyprávění o úbytku městských kosů v mém okolí (k němuž skutečně došlo), a o tom, co se dělo po jejich zmizení, je třeba si zopakovat jeden dobře známý, avšak v kauze USUTU často překvapivě opomíjený fakt. A sice, že u nás žijí dva „typy“ kosů.

Kos městský a kos lesní

Krotký „kos městský“- snadno fotitelný, jablkem uplatitelný 🙂

Kos černý jako druh v ČR žije ve dvou odlišných populacích, jejichž chování i způsob života se propastně liší. Říkejme jim kos městský a kos lesní.

Nejlépe známe kosa „městského“, obyvatele městských parků, zahrad a veřejné zeleně, mezi jehož typické rysy patří velmi nízká úniková vzdálenost, celoroční (až celoživotní) věrnost svému teritoriu a značná potravní přizpůsobivost s ohledem na charakter ulice, v níž žije. Hojně využívá krmítka, kde zkonzumuje téměř cokoli, živí se prakticky všemi druhy bobulí původních i nepůvodních stromů i keřů, vysazovaných ve veřejné zeleni, na místech krmení kachen či holubů nepohrdne drobky pečiva, u popelnic paběrkuje odpadky. V hnízdní době loví na krátce střižené trávnících, kde má dobrý přístup k povrchu půdy, odkud vytahuje žížaly. Hnízdí buď v hustých okrasných keřích, tújích a živých plotech, anebo přímo na budovách tam, kde by ho nikdo nečekal (v truhlících, pod střechou, v kůlně apod)- obojí z důvodu ochrany mláďat před predátory (straka, sojka, kočka, kuna). Jeho teritorium je velmi malé, místy odpovídá jen většímu teritoriu sýkory koňadry.

Naproti němu stojí kos „lesní“, ostražitý a plachý obyvatel lesů a remízků, jenž na zimu běžně odlétá na jih, nebo přinejmenším opouští své území a toulá se po krajině, hledajíc dužnaté plody jako šípky či jeřabiny (ovšem je-li zima mírná a bez sněhu, zůstává v lese). Svou potravu si po většinu roku hledá především v opadance, odkud vybírá širokou škálu bezobratlých, včetně listožravých housenek, které zjara ve velkém padají ze stromů a představují výživnou pochoutku pro mláďata. Má-li možnost, s oblibou zaletuje na lesní mýtiny, kde v osluněné trávě nachází větší množství hmyzu. Hnízdo ukrývá v hustém mlází a lesních školkách, v pahýlech a polodutinách starých stromů, anebo v jehličí vysokých smrků. Jeho teritorium je rozlehlé, místy odpovídá menšímu teritoriu drozda brávníka.

Plachého mladíka „kosa lesního“ nevyhnal z lesa ani sníh a mráz. V nouzi zalétal pouze na mé přírodní krmítko v borovém mlází.

Kos městský a lesní, tak, jak jsem je zde popsal, jsou ovšem pouze dva extrémy, které se na vhodných místech potkávají, kříží, stírají vzájemné rozdíly a vytváří širokého spektrum nevyhraněných „kosích charakterů“. Typicky se tak děje na zastavěných okrajích lesů, na malých vesnicích, v rozlehlých zámeckých parcích, zkrátka všude tam, kde si životní prostředí žádá kompromis mezi „městským“ a „lesním“ životem.

A proč zde vůbec vyprávím o dvou kosích populacích a jejich polokrotkých „křížencích“? Protože součet jedinců či párů obou těchto populací (se zcela odlišným životním stylem!) i všech jejich „kříženců“ ve výsledku tvoří jediné číslo, jediný údaj, jenž se promítne do jediného grafu vývoje početnosti jediného druhu- kos černý. Pokud budou obě populace stejně početné, načež jedna vymře a druhá záhy zdvojnásobí svoji početnost, dlouhodobý populační trend kosa černého bude stabilní. A něco podobného se (hodně zjednodušeně) na lokální úrovni může dít…

Pohled z kraje Prahy- osudové léto 2018

Udeřila ukrutná vedra. Slunce pražilo jak někde ve Španělsku, vyprahlé trávníky žloutly a z žíznivých stromů padalo na troud uschlé listí. Dva týdny nespadla ani kapka. Ve stínu okrasných smrků s otevřeným zobákem lapal po dechu přehřátý kos. Jeden z mnoha kosů, kteří to léto nepřežili. Lidé tenkrát na sídlišti nosili ptákům do stínu misky s vodou, aby se mohli napít a osvěžit. Stále před sebou vidím dospělé kosy i letošní mladíky, jak mnohokrát dokola zakláněli hlavu a nořili zobák do spásné tekutiny. Pili jako vyčerpaný atlet, jenž právě uběhl maraton.

Navzdory podpoře od lidí však vyčerpaní kosi začali postupně chátrat a jevit příznaky nemocí. Malátně posedávali v trávě, navzdory ukrutnému vedru zimomřivě načepýření (!), ztěžka oddychovali a vyčerpaně přivírali oteklé oči. Obvykle brzy hynuli. Že šlo právě o virus USUTU, můžu bez laboratorních testů jen hádat. Zprvu jsem ojedinělým úhynům a náhlým zmizením některých jedinců nevěnoval tolik pozornosti, avšak do podzimu na sídlišti vymřela většina kosů, a začátkem zimy pak na mé krmítko nepřiletěl ani jediný…

Další kosice z roku 2018, jevící příznaky choroby. Její osud mi však zůstal neznámý.

Nemocná samice kosa v posledním tažení. Seděla v uschlém, předčasně spadaném listí na vyprahlém trávníku a útrpně zavírala oči. Dalšího dne byla nalezena mrtvá asi o dva metry dále.

Při zpětném pohledu se toho léta se seběhlo hned několik faktorů, které kosy dělaly obzvláště zranitelnými. Za prvé, každé pozdní léto je pro kosy náročným obdobím, možná dokonce nejnáročnějším z celého roku! Navzdory obecnému mínění většina dospělých kosů neumírá v zimě (na důsledky mrazu či nedostatku potravy- na to jsou dost velcí a přizpůsobiví), ale právě od jara do podzimu (https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/00063657809476571)! V druhé půli léta jsou totiž staří ptáci vyčerpaní z obvykle dvoj-trojnásobného hnízdění, a ještě k tomu pelichají. Poslední zbytky tukových zásob z podzimu a zimy vyčerpali během jarní péče o mladé, a teď konečně potřebují pečovat také o sebe. Jenomže z na troud vyprahlá země v letních vedrech již nevylézají oblíbené žížaly, a ovoce na stromech a keřích je zatím pomálu. Přestárlí či jinak oslabení ptáci jsou tedy často na pokraji fyzických sil. Tato situace je ve městech mnohem horší, než v původním prostředí (v lese), jelikož nízké trávníky (zjara tolik oblíbené kvůli žížalám) zbavené mechu i listí usychají velmi rychle. Synantropní kosí populace zažívá tedy těžká léta. V roce 2018 pak bylo letní vysychání půdy výrazně zesíleno extrémními horky s minimem srážek.

Další rizikový faktor představuje dlouhodobě nižší imunita a fyzická kondice synantropních ptáků oproti jejich příbuzným ve volné krajině. Jde o obecný fakt, který neplatí zdaleka jen pro kosa- synantropní ptáci se sice dožívají vyššího věku (mají méně predátorů, pomáhají jim krmítka atd.), a jejich populace bývá i výrazně hustší (mj. i díky velkému množství antropogenních zdrojů potravy se na dané ploše města tísní mnohem více kosů než na stejné ploše v lese), avšak kvůli tomu „přirozená selekce“ probíhá ve značně omezené míře. Jakmile se tedy objeví nepřítel v podobě infekce, ve městech nachází spoustu vhodných (starých či jinak oslabených) obětí, kterým hojnost krmítek a bezpečí neproniknutelných živých plotů doposud dovolily přežít.

Konkrétně v případě viru USUTU (předpokládejme, že to byl on) vytvářelo synantropní prostředí ještě jednu past- komáry, kteří tento virus přenáší. V přírodním lese či břehových porostech se komáři vyvíjejí v drobných vodních ekosystémech- v tůních, bažinách, či dendrotelemech (vodou zaplavených dutinách stromů). Za abnormálně horkého léta taková stanoviště vysychají- a komárů je jen pomálu. Ovšem ve městech se i za toho největšího sucha najdou zanedbané bazény, zahradní jezírka, sudy s dešťovou vodou či zmiňovaná, dobře míněná pítka pro ptáky (v nichž je třeba denně obměňovat vodu!). Městští komáři se tedy i v roce 2018 měli kde vyvíjet nadále (a díky vysokým teplotám také velmi rychle) a mohli se tedy zaměřit na oslabené ptáky, které při sání krve bezděčně nakazili virem USUTU.

Z tohoto popisu je jasně patrné, že situace horkého léta je pro synantropní kosy velmi náročná. Navíc ve velmi husté městské populaci přežívá velké množství starých ptáků, které udržují na živu krmítka a úkryt super-hustých keřů. Virus USUTU tedy u mnou sledovaných kosů představoval pouhý zapalovač, jenž zažehl knot celé bomby. Bomby, jíž si každá nadpočetná, oslabená a nezdravě živená synantropní populace vyrábí sama na sebe (viz. text výše). A tak to bouchlo.

S tímto krotkým „měšťákem“ jsem měl obzvláště dobrý vztah. Já si klekl na zem, on ke mě přišel a čekal. Já mu hodil vločku, on ji bystrým okem našel v trávě, sezobl, a čekal dál:) Bohužel ani jeho jsem po létě 2018 již nespatřil…

Posila z lesů

Před pár lety, když jsem v zimě vyhodil jablko na trávník pod oknem, již za pár minut se o něj pralo několik kosů- kosů městských. Dnes jablko dlouhé týdny poklidně hnije. Každé ráno, když jsem ještě za tmy vycházel do školy, vítalo mě ve světle pouličních lamp sborové „ti-ti-ti“, nejméně desítky kosů, nocujících v jehličnanech kolem domu. Dnes je ticho. Koncem zimy dvojice i trojice samců divoce bojovaly o teritoria v do vzduchu coby jedna černá koule, plápolající nad trávníkem jako horoucí plamen života. Dnes zahrady zejí prázdnotou. Něco se změnilo. Kosi zmizeli z ulic… Opravdu?

Ano i ne. Jakmile mi černí elegáni přestali bezděčně vytvářet zahradní dekoraci (k čemuž skutečně došlo po roce 2018), začal jsem po nich cíleně pátrat. Takhle běžný pták přece nemůže během jednoho léta úplně zmizet?! A skutečně. Zjistil jsem, že na kraji Prahy žije pták, který vypadá stejně jako staří známí kosáci z krmítka, avšak chová se naprosto odlišně. Je plachý, přes den se ukrývá v opuštěných zahradách, křovinatých lesících a remízkách na okraji zástavby, na krmítka se odváží jen při sněhové nadílce, a na trávník mezi paneláky tiše přilétá pouze brzo ráno a večer, za šera, kdy denní provoz ustane. Podle všeho kos lesní.

Tento „nový“, ostražitý kos se od předjaří 2019 v mém okolí postupně usazuje na místech, kde jeho krotcí příbuzní patrně vymřeli. Způsob života z přilehlých lesů a remízků si však do značné míry ponechal. Jeho teritorium je na první pohled výrazně větší, stejně jako úniková vzdálenost. Tráví také více času na stromech a ve větvích, létá výše a častěji. Městský kosák byli zvyklý cupitat po zemi a odpočívat skrčený v okrasném křoví, lesní kosák před člověkem uniká prudkým letem do korun stromů, v trávě si je nejistý. V jednom ohledu se však oba „druhy“ (nadsázka samozřejmě) podobají- v umísťování hnízda. Lesní či pokřovní kosi se velice rychle naučili využívat bezpečného úkrytu hustých trnitých keřů, kompaktních tújí či zakrslých smrčků, odkud žádná straka ani kočka nemá šanci vytáhnout mláďata. A tak se dnes lidem paradoxně nejvíce přibližují samičky sedící na vejcích, zatímco jejich ostražití partneři se skrývají v zanedbaných křovinách kolem potoků či stavenišť.

Urbanizace kosa lesního podruhé?

Míra plachosti nově příchozích kosů na zahradách sídlištích se samozřejmě liší jak mezi jednotlivci, tak mezi lokálními „mikropopulacemi“ zahrnujícími několik sousedních teritorií v jedné ulici. Zatímco někde skutečně nad zahradami poletují vyplašení „lesní“ kosi, o pár set metrů dále lze pozorovat jen o trochu opatrnější variantu starých známých „měšťáků“. Domnívám se, že jsou tu dva faktory, ovlivňující plachost a celkové chování „nových“ kosů:

1) Množství přeživších měšťáků. Konkrétně na mém sídlišti měšťáci vymřeli úplně, avšak nemohlo k tomu dojít všude a beze zbytku. Na některých místech jistě část krotkých kosů přežila v přírodnějších (=za sucha méně extrémních), avšak přesto člověku blízkých lokalitách- například v parcích, školních dvorcích nebo vilových čtvrtích s velkým množstvím přírodních zahrad. V těchto místech mohli mít kosi logicky i vyšší hnízdní úspěšnost a populaci tedy krom starých, vyčerpaných ptáků jistil dostatek mladé krve. Přeživší mladí měšťáci se tedy mohli zkřížit s nově příchozími „lesníky“ a vytvořit novou generaci jen o trochu plašších měšťáků. A nejspíš bychom našli i ostrůvky bezpečí, kde lokální populace „kosa městského“ přežila léto 2018 takřka bez úhony. Tam pak všechno klape ve starých kolejích.

2) Poměr genů nově příchozích. Jak jsem již zmínil, neexistuje pouze 100% kos lesní a 100% kos městský. Mezi nimi stojí mnoho přechodných typů, kteří své chování přizpůsobují místu, kde žijí. Právě tito „voříšci“ velice často žijí na okrajích měst, a jsou tedy logicky prvními zájemci o lichá teritoria uhynulých „měšťáků“. Jejich chování je často velmi rozporuplné a individuální- více než u typických měšťáků či lesníků. Jeden voříšek se brzy naučí létat na krmítko, druhý se k té děsivě nové věci ani nepřiblíží. Pochopitelně záleží také na obecném standardu chování „příměstských voříšků“ v dané lokalitě.

Mezi lákadla synantropního života, která přitahují „voříšky“ do prázdných teritorií po „měštácích“, patří bobule okrasných keřů v zahradách a parcích (zde hlohyně šarlatové)

Synantropní biotopy obývané měštáky tedy postupně osidlují voříšci, patrně s různým poměrem lesních genů. Tam, kde měšťáci lokálně vymřeli, pak optikou laického pozorovatele skutečně „vymřel kos“- tak, jak ho znal doposud (tento dojem může být umocněn tím, že starší ptáci nízké kondice- kteří patrně vymřeli první- byli zároveň těmi nejkrotšími a nejnápadnějšími) . Voříšci si budou zřejmě na život ve městě chvíli zvykat, a postupně se svým chováním přibližovat měšťákům (což se již částečně děje). Na lokální úrovni tedy znovu probíhá synantropizace „divokého“ kosa. Bude však postupovat mnohem rychleji, než když před více jak 100 lety první lesní kosi přilétly do zahrad. Jednak proto, že se patrně synatropizují nikoli lesníci, nýbrž voříšci (kteří už část městských zvyků mají), a druhak proto, že tito voříšci se na mnoha místech mohou křížit s přeživšími měšťáky.

Jiný kraj, jiný kos- sledujte ty své

Téměř vše, co jsem v tomto článku popsal, vychází z mých vlastních zkušeností a úvah. Jde výsledky pozorování lokální populace na ploše o velikosti cca. dvou vesnic. A je prakticky jisté, že na různých jiných synantropních lokalitách kosi také v různé míře (ne)přežili vlnu USUTU. Naši celkovou kosí populaci tento virus zřejmě skutečně neohrozí (epizootie nastala v roce 2018 již podruhé, poprvé udeřil USUTU již v roce 2001- a obě vlny kos jako druh ustál s relativně malými ztrátami, jenž záhy obnovil), nicméně jako lokální čistka může silně provětrat až zdecimovat oslabenou či přestárlou mikropopulaci. Proto je dobré navzdory celkové statistice nezavírat oči před tím, že konkrétně na své zahradě kosy už nevidíte, že se chovají jinak, nebo, že jich je naopak více (voříšci mohou např. na nově objevené zdroje potravy v podobě bobulí okrasných keřů hromadně naletět)- to všechno je důležité sledovat.

Každý běžný a všudypřítomný druh se jednou může (a nemusí) stát ubývajícím až vzácným- jak nám v minulosti ukázalo mnoho druhů otevřené krajiny či tradičního venkova. Ty doplatily především na ztrátu biotopů. Kosům česká krajina přeje- je plná lesů, parků a zahrad. Ovšem zejména synantropní stanoviště se pod tlakem lidské činnosti velmi rychle mění, povětšinou bez ohledu na své ptačí obyvatele. A to je vedle viru USUTU další (a z dlouhodobého horizontu důležitější) důvod, proč pozorovat „své“ kosáky, veškeré poznatky si zaznamenávat a sdílet. Navíc je nesmírně zajímavé všímat si rozličnosti v chování, hnízdění a míře synantropizace lokálních populací- ať už je zrovna ohrožuje USUTU, či nikoli. Čím více totiž budeme kosy (a ptáky obecně) ve svém okolí znát, tím dříve si všimneme jakékoli změny. Je však třeba stále mít na paměti, že lokální změna (jakou jsem zaznamenal já, když mi na sídlišti vymřeli „kosi měšťáci“) neznamená z pohledu celkové populace téměř nic- je tedy zbytečné hned hlásat, že ten a ten druh jako takový vymírá. Možná vymírá ve vaší obci- a pak je dobré se zamyslet, co jeho lokální mikropopulaci primárně oslabuje (tak, jako jsem to já popsal u „svých měšťáků“). Protože příčinou úbytku ptačích druhů až na výjimky nebývá straka, krahujec ani žádná nemoc (zvonek s trichomozou tvoří zvláštní, z části dosud nevysvětlený případ), nýbrž změna či likvidace jeho životního prostředí (popřípadě ztráta specifických hnízdišť či potravních zdrojů). Přirození predátoři či patogeny mohou pouze zatlouct hřebík do rakve silně oslabené populace, a urychlit tak její konec- málokdy však stojí na jeho začátku. Ptáci jsou za miliony let evoluce dobře přizpůsobení odolávat selekčnímu tlaku dravců, parazitů a infekcí- těžko se však přizpůsobují náhlým, téměř okamžitým změnám či ztrátám životního prostředí, jaké jim dnes připravujeme my lidé, a i když se přizpůsobí, často je to stojí hodně sil (jejichž nedostatek se může projevit třeba při vlně USUTU). Proto bychom si měli vážit těch pár oportunistů, kteří přežijí téměř všude, a snažit se je podporovat. Ani oni to totiž v dnešní krajině nemají lehké, a taková přírodě blízká, „ptačí zahrada“ jim může na lokální úrovni vytvořit jakousi malou, bezpečnou „Noemovu archu“, kam si na zdravé, dobře živené opeřence žádná nemoc nepřijde 🙂

Text a foto: David Říha


Číst dále
0




Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova
Na Silvestra myslete na ptáky- neděste je k smrti!
AVIFAUNA Publikováno 31.12.2022


Že ptákům pomůžete přežít zimu pravidelným přikrmováním, ví dnes již každý. Ovšem až v posledních letech se začíná mluvit i o tom, že svojí bujarou oslavou nového roku můžete mnoho ptáků zabít. Zní to krutě, protože to kruté je. Již kolem Vánočních svátků se večer co večer objevují ojedinělé zvuky petard a rachejtlí, které však na Silvestra náhle vygradují v úchvatnou oslavu plné velkolepých světelných a zvukových efektů. Tak to vnímají lidé, resp. část lidí.
Pro městské ptáky však představuje Silvestrovská noc vskutku hororový zážitek, děsivé trauma, před nímž nelze uniknout. Oni nevědí, že se jedná o oslavu, jeden z mnoha rozmarů člověka, žijícího v blahobytu. Oni jen v zimě, kdy už tak dost bojují o přežití, zažijí několik hororových hodin strachu a bolesti. Ať už mají denní, noční, či soumračnou aktivitu, ať už létají na krmítka, loví ryby na řece, nebo číhají na hraboše na polích, ať zobou člověku z ruky či plaše odlétají na stovky metrů, Silvestrovská bouře (jak ji nazývám já) zasáhne všechny. Některé smrtelně. Ohlušující rány způsobené pyrotechnikou nejvíce děsí kachny a další „lovnou zvěř“- připomínají totiž zvuk výstřelu. I městské kachny, které skutečný hon nikdy nezažily, si nesou onen proklatě ostrý zvuk smrti hluboce zakořeněný v hlavě coby mrazivé dědictví po svých divokých předcích. Stejně tak krahujci, poštolky či volavky, které se leckde zabydlely v blízkosti lidí. A teď, na místě, kde se nikdy nestřílelo (a kde si proto připadají v bezpečí), se náhle uprostřed noci spustí kaskáda oněch vražedných zvuků! Najednou zní výstřely ze všech stran. Není kam uniknout. Vyděšení ptáci jsou jako ve zlém snu. S bušícím srdcem se pod palbou stovek imaginárních pušek hlava nehlava hystericky vrhají do noční temnoty, aby oslepeni šokujícími záblesky na obloze narazili do první překážky, o níž se na místě zabijí. V horším případě se pouze smrtelně zraní, a pak dlouhé hodiny v bolestech umírají na chladném nočním trávníku, bezmocně pozorujíc děsivou bouři na nočním nebi, a poslouchajíc vítěznou salvu na vlastním hromadném pohřbu…
„Tak jsme to oslavili. To byla pecka! Koukali jste taky na ten ohňostroj…?“ Málokdy zažívám takovou ironii. Těžko odpovídat v klidu.

Příčiny nočního masakru

Možná si říkáte, co přesně se po odpálení petard ptákům děje? Pokusím se zde objasnit alespoň část novoroční tragedie.
Drobní ptáci jako vrabci a červenky, zmateně vylétají ze svých nočních úkrytů, a v ulicích se zabíjí o nejbližší prosklené plochy. Větší druhy, např. vodní ptactvo (kachny, labutě, volavky) a dravci se pak v panice snaží úplně opustit město, jenže na útěku často naráží do drátů tramvajového vedení (v centrech) či vysokého napětí (na periferiích), kde je buď přímo zabije proud, anebo je v prudkém letu dráty pořežou. Ale proč musí zrovna v reakci na ohňostroje docházet k takovému masakru? Vždyť ptáci musejí být přece přizpůsobeni unikat před predátory, aniž by se na útěku sami zabili! To sice ano, avšak Silvestrovská noc je v mnoha ohledech specifická.
Tak za prvé, je to noc. Většina opeřenců sice vidí několikanásobně lépe než my, avšak za tmy jsou i jejich orientační schopnosti omezené. V tomto ohledu hodně záleží na druhu, ptáci zvyklí migrovat v noci nebo střídat denní a noční aktivitu (např. kachny, kosi, červenky) vidí za šera mnohem lépe, než striktně denní druhy (např. vrabci, holubi, sýkory).
Za druhé, ptáci jsou k smrti vyděšení. Hrozivě silné zrakové i sluchové vjemy ze všech stran pro ně představují jednu obrovskou bouři, která ovšem útočí ze všech stran, a oni nevědí, kam letět- ohňostroje jsou najednou všude. Zároveň extrémní strach jim instinktivně velí uletět, nezůstávat na jednom místě napospas osudu- a tak zmateně kličkují sem a tam v rytmu právě vypalujících petard. V takové situaci se těžko kouká na cestu.
Za třetí, ve městech (kde je pyrotechnického šílenství nejvíce) číhá ptákům i v běžném dni mnoho zrádných pastí, zejména v podobě prosklených ploch (které coby zrcadlo odráží okolní prostředí a pták nepozná, že ve skutečnosti letí proti překážce) či drátů (kterým se největší, neobratné druhy jako labutě či volavky těžko vyhýbají). V extrémním stresu uprostřed noci pak ptáci všechny tyto nástrahy snadno přehlédnou.

Buďme ohleduplní

Silvestrovské oslavy neubližují pouze ptákům. Ohrožují také netopýry- malé savce s extrémně citlivým sluchem, kteří zimu přečkávají ve stavu hluboké hibernace, často přímo v lidských sídlech či jejich bezprostřední blízkosti. Nicméně pokud do uší, které dokáží s centimetrovou přesností lokalizovat komára v nočním lese, začnou uprostřed zimního spánku bodat ohlušující rány petard, zvíře se vzbudí. Tím však zbytečně vyčerpává své tukové zásoby, určené k tomu, aby se vzbudilo na jaře (probouzení se z hibernace je energeticky náročný proces). Netopýři se v zimě sami někdy budí a krátce proletují, ovšem neplánované probuzení děsivými ránami je zbytečně obírá o energii, a slabší kusy může z dlouhodobého horizontu i zabít (vyčerpají všechny tukové zásoby a na jaře se jednoduše nevzbudí- nezbude žádné palivo).
Krom netopýrů pak extrémním hlukem velmi trpí i řada dalších savců s citlivým sluchem, o čemž vědí své všichni pejskaři. A nakonec i mezi námi lidmi se najdou tací, kterým z důvodu různých fyzických či psychických nemocí způsobují zvuky petard bolest či utrpení.
Každé město má sice právo vlastní vyhláškou do jisté míry regulovat (např. v Praze platí zákaz odpalování v centru, v blízkosti přírodních rezervací, sociálních zařízení a chovů zvířat), avšak na „povolených“ místech budou ohňostroje i letos zabíjet. A každý, kdo právě čte tento článek, může udělat změnu. Myslete na to. Buďte ohleduplní ke všech živým tvorům, kteří žijí po našem boku, abyste se mohli z jejich přítomnosti těšit i nadále. Nezabíjejme je svojí bezohlednou zábavou. Každý jednotlivý ohňostroj, který nebude spuštěn, každá poslední petarda, která nebude odpálena, zachraňuje životy. A právě proto píšu tento článek. Pokud pomůže v klidu přežít dnešní noc jedinému tvorovi, mělo to smysl. Děkuji všem ohleduplným lidem a jim i ptákům přeji vše nejlepší do nového roku.


Číst dále
0




Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
Proč někteří ptáci zpívají na podzim?
AVIFAUNA Publikováno 10.11.2022


Dny se pomalu krátí. Ptačích mláďata již vyrostla. Jejich ulítaní rodiče přes léto vyměnili své peří, aby je zbrusu nový kabátek chránil před nepřízní počasí na tahu či v zimě. Dálkoví migranti dávno opustili své letní domovy, avšak i skromnější cestovatelé už míří do svých středomořských destinací. Všichni opeřenci se, každý po svém, připravují na zimu. Vykrmují se, posilují létací svaly, táhnou, dělají zásoby a -světe div se- zpívají! Namlouvají se! Obhajují teritorium!

S příchodem slunných dní „babího léta“, od září do listopadu, se rozezpívá většina drobných ptáků- všechny druhy sýkor, budníčci, rehci domácí, četní pěnkavovití a další. Lesy, polní remízky i městské parky se pak rozezní pestrou směsicí nejen kontaktních hlasů táhnoucích hejn, ale také více či méně srozumitelnými variantami a úryvky zpěvu jednotlivých druhů. Někdy jde o nesmělé, tichounké švitoření, jako byste jarní projevy pustili z reproduktoru 10x ztlumeně, jindy o dosti hlasitý, téměř plný zpěv, působící v zlatavém podzimním listí zcela paradoxně. Mnozí ptáci předvádí dokonce charakteristické prvky toku (například vyzývavé třepání křídly), nebo se pustí do náznakové, „cvičné“ obhajoby teritoria- a to i přesto, že se třeba právě nachází na tahové zastávce, kde nikdy nehnízdili a ani hnízdit nebudou. Další pak ještě před odletem na hnízdišti skutečně brání vyhlédnuté území, aby si ho předem „zamluvili“ na příští sezonu. A nakonec- většina ptáků si čas od času zpívá jen tak, pro radost! Právě na tyto zajímavé a poměrně málo známé, avšak ve skutečnosti zcela běžné funkce podzimního ptačího zpěvu se zaměřím v dnešním článku. Většina informací pochází z mých vlastních pozorování a obecných faktů, občas doplněných o výsledky konkrétních studií (pak zdroj uveden v závorce)

Opačné jaro

Na úvod je třeba vysvětlit, proč právě podzim. Proč právě v době chladnoucích rán, zkracujících se dní a stále chudší potravní nabídky se tolik ptáků chová podobně, jakoby právě rozkvetly pampelišky a jarní slunce konečně prohřálo čerstvě rozmrzlou zem? Proč právě v době náročné podzimní migrace takto „plýtvají energií“, místo aby jí před nastávající zimou maximálně šetřili?

Odpověď se skrývá právě v oné dynamické změně délky světelného dne (fotoperiody), která (nejen) ptačímu tělu skutečně připomíná jaro. Po relativně stabilním létě, čase dlouhých, slunečných večerů, se den náhle citelně zkracuje. Přesný opak jara, jenž ptákům dává neklamný signál, že zima se blíží… avšak zároveň stimuluje jejich pohlavní hormony! Než se totiž krajina ponoří do sychravé temnoty krátkých dní, prochází dlouhou podzimní proměnou. A během ní dosahuje délka fotoperiody (podle které ptáci určují roční dobu – je spolehlivější než počasí) stejné hodnoty jako jaře – pro příklad délka světelného dne 1. října zhruba odpovídá délce 12 března. A ptáci, ačkoli dobře vědí, že je podzim (proto např. migrují k jihu), za hezkého počasí se spontánně nechávají strhnout „jarní atmosférou“. Začnou zpívat, bojovat o teritoria, tokat, párovat se apod. Jakoby ve sluncem nasvícené záplavě zlatého listí na chvíli zcela zapomněli, že se již za pár týdnů budou zimomřivě krčit na holých větvích kolem krmítek… Za jejich „rozjaření“ mohou pohlavní hormony, jenž se automaticky začínají vyplavovat, jakmile délka dne nabude určité „jarní“ hodnoty- bez ohledu na to, že jí nabude během podzimního zkracování. Aktuální počasí přitom není tak důležité, slunce ptáky pouze více motivuje ke zpěvu (i na jaře zpívá mnoho druhů déle a častěji za slunných dní), ale hlavní úlohu sehrává právě ona „jarní“ délka fotoperiody.

K tomuto jevu dochází po celé severní polokouli, a například v Americe či západní Evropě někteří pěvci zachází mnohem dál- páří se a staví hnízda! Angličtina má dokonce pro přechodné rozmnožovací chování živočichů na podzim specifický pojem „autumnal recrudescence“- volným překladem něco jako „podzimní znovuaktivita“. U většiny našich drobných ptáků se tyto projevy omezují na příležitostný zpěv, teritoriální projevy či náznakové námluvy- i to však rozhodně stojí za pozornost.

Bylo by chybou si myslet, že podzimní zpěváci jsou pouhými obětmi vlastní nedokonalé fyziologie, která je v reakci na fotoperiodu nutí nesmyslně plýtvat silami . Jak jsem již zmínil, ptáci dokáží svou energii během zdánlivě zbytečné „podzimní znovuaktivity“ skvěle využít k mnoha příjemným, důležitým či přímo nezbytným činnostem- od spontánního „zpívání pro radost“ až po cílenou obhajobu zimních teritorií. Jedním z nejzásadnějších a pro mě osobně i nejzajímavějších vzorců chování je zpěv, teritoriální projevy či námluvy u letošních mladíků. Ti v období babího léta vstupují do puberty a zkoušejí si všechny ty „dospělé“ aktivity nanečisto, aby se pak na jaře, ve své první hnízdní sezóně, dokázali vyrovnat starým mazákům (což by bez podzimního tréninku nejspíš nebylo možné).

Mladý sameček konopky obecné si v podzimním slunci nacvičuje své první písně.

Nácvik zpěvu a jednodenní teritorialita

Mladí samečci většiny pěvců se od konce léta předvádí o sto šest- zpívají, honí se mezi větvemi a občas si dokonce i během zastávce na tahu přechodně obhajují svá první, malá teritoria. Asi nejšíleněji působí podobné projevy u dálkových migrantů, mířících do Afriky. A přesto se tak dle mých pozorování chovají nejméně dva druhy lejsků- lejsek šedý a černohlavý. Tito ptáci již na přelomu srpna a září ve velkém protahují přes naše území a přidávají se do smíšených hejn sýkor, pěnic a budníčků, v jejichž společnosti se potulují polními remízky, okraji lesů a městskými parky. Tam lejskové vyhledávají osluněné, holé větve uschlých stromů, mladé stromky podél cest, sloupy, ploty a další posedy, z nichž vyhlíží svou hmyzí kořist. Milují také bezinky, takže se často pohybují v blízkosti plodných bezových křovin. Oba zdroje hlavní potravy- úroda bobulí i kvalitní posedy- se však vyskytují jen v omezené míře. A v kombinaci s nastupující pubertou letoších mladíků (starých cca. 2-3 měsíce) se u lejsků často vyvíjí podzimní teritorialita. Dospělí i mladí samci si na vhodných místech střeží velmi malá, „jednodenní teritoria“. Ptáci se rozdělí po cca. 3-20 metrech, přičemž každý má svojí skupinu keřů, nebo svůj úsek stromové aleje. Na to, jak drobné a pomíjivé jsou jejich pozemky, je hlídají a brání s velkou vervou. Každého vetřelce napadají prudkým náletem a divoce prohání větvovím. Zejména lejskové černohlaví do potyček často zahrnují i typické hlasové projevy- ponejvíce varování „huit“, který leckdy přechází i v tichý zpěv. A i když zrovna nedochází k boji, samci svou přítomnost co chvíli ohlašují („huit“), navzájem si odpovídají, překřikují se a výhrůžně se přibližují k hranicím svých soků. Lejskové šedí jsou obyčejně mnohem tišší, zato ještě agresivnější. Zajímavé přitom je, že zástupci obou druhů útočí i na sebe navzájem, a občas dokonce i na jiné, náhodné ptáky.

Tato show přitom trvá na daném místě pouze pár hodin až dní, než lejskové pokračují ve své daleké pouti. Proč se tedy vůbec zaobírají obhajobou „jednodenního teritoria“, místo aby jen odpočívali a vykrmovali se na další cestu? Pokud by šlo pouze o krátké honičky v blízkosti plodných bezů či osluněných, uschlých větví, dalo by se to chápat jen jako obrana potravních zdrojů. Někteří lejskové však svá území několik hodin vůbec neopouští, a trestají vetřelce již za překročení jasně dané hranice- nejen za přiblížení se např. bezinkám. Dokonce i v případě, že se celá skupinka lejsků (rozdělená na teritoriální jednotlivce) pohybuje krajinou, „pohybují“ se i teritoria (či spíše obrovské osobní bubliny) jednotlivců, kteří si na každém místě rychle rozdělují dostupné zdroje. A především- co chvíli se překřikují varovným voláním či dokonce tiše zpívají!

Lejsek šedý (vlevo) a čertnohlavý (vpravo) na podzimním tahu. Ten u nich probíhá poměrně brzy, na přelomu srpna a září, a je doprovázen četnými teritoriálními projevy.

Zdá se tedy, že chování táhnoucích lejsků plní hned dva účely- za prvé trénují zpěv a teritoriální chování (což je pro letošní mladíky velmi důležitá lekce), a zároveň si za vhodných podmínek skutečně brání malé, zato mimořádně úživné okrsky podzimní krajiny, kde jim privátní přístup k potravě zajistí lepší fyzickou kondici. Zabijí tak dvě mouchy jednou ranou- což je pro ptáka s anglickým názvem „flycatcher“ („mucholapka“) dost příznačné 🙂 Stejně multifunkční je i jejich časté volání- na jednu stranu slouží k obhajobě území, na stranu druhou však také zajišťuje, že ptáci o sobě stále vědí, neztrácí kontakt a po setmění, kdy výbušná hra na jarní les skončí, budou moci společně v jednom rozvolněném hejnku pokračovat v tahu.

Lejsci jsou výjimeční tím, že svou „jednodenní teritorialitu“ zařazují do své brzké a dlouhé migrace, jenž končí až v subsaharské Africe, a také tím, jak důsledně dokáží bránit území, které jim patří pouhých pár hodin. Nicméně mezi druhy stálými, či táhnoucími později a na kratší vzdálenosti, můžeme zaznamenat různé podoby podzimního zpěvu a teritoriální agrese celkem běžně. Typickým příkladem je budníček menší. Jeho dobře známé slabikování „čif-čaf“ se začátkem října ozývá téměř z každé polní křoviny. Ačkoli jde o migrující budníčky ze zahraničí, kteří přes nás jen prolétají, po cestě zpívají ve velkém. Jejich podzimní zpěv je poměrně hlasitý, nápadně připomíná jarní projevy a proto si ho také často všimneme. Leckdy se navíc chování budníčků podobá táhnoucím lejskům- i oni obhajují jednodenní teritoria. Sice jsou často k vidění ve volných skupinkách, zejména v blízkosti keřů svídy (milují mšicovku svídovou, která se na podzim rojí), to však nebrání horečnatým mladým samečkům, aby se v hřejivých paprscích podzimního slunce patřičně projevili. Ve zdánlivě poklidném hejnku se totiž co chvíli jeden takový mladík „urve ze řetězu“, zničehonic se vrhne na nejbližšího kolegu a hlava nehlava ho divoce prohání větvovím. Neomezuje se přitom jen na příslušníky svého druhu- bez váhání zaútočí i na mnohem větší sýkoru koňadru! A je-li opravdu rozjařený, zcela se oddělí od skupiny, vybere si jeden či několik keřů a ty si pak systematicky brání coby „jednodenní teritorium“. Když zrovna neodhání všechny přítomné ptáky, tak během krmení zpívá, často velmi intenzivně. Jeho jarní nálada je přitom nakažlivá a není výjimkou, že si z blízkých křovin hlasitě odpovídá hned několik samečků.

Do hudební školy někdy mezi srpnem a prosincem nastupují „puberťáci“ většiny pěvců. Trénují a trénují, začínají na tichém, nejistém švitoření, pestré směsici zvuků plné nekoordinovaného zadrhávání a náhodných, téměř falešných tónů, jenž se však postupem času čím dál více podobá druhově typickému zpěvu. Autoři krátkých, rytmických popěvků, např. sýkory, rehci či zmínění budníčci, se dostávají na úroveň dospělých relativně rychle (proto je také můžeme už na podzim slyšet zpívat), zatímco u druhů tvořících komplikované melodie, např. u pěnic, kosa nebo špačka, trvá trénink mladíků mnohem déle. Ať už je jakkoli dlouhé, tímto obdobím si procházejí všichni pěvci, ne u všech však můžeme nesmělé pokusy o vytvoření kýžené melodie v naší přírodě pozorovat- mnoho z nich (např. žluvy, rákosníci či některé pěnice) zkrátka odlétne již koncem léta a svá hrdélka rozezní až daleko v zahraničí.

První rande

Pro ptačí „puberťáky“ představuje babí léto nejen období nácviku zpěvu a teritoriálních hrátek- někteří mohou začít i s námluvami. Z mých zkušeností je to typické pro stehlíka. Mladý sameček, kterému se právě začíná tvořit typická červeno-bílo-černá kresba na hlavě, za slunných podzimních dní vysedává na vrcholcích stromů a zpívá- leckterý již dost dobře, neboť začal trénovat od konce léta. Často si ke svému vystoupení vybírá klidné místo stranou od hejna, snad aby jeho sólo nezaniklo v neustálém švitoření konkurentů. Pak už jen čeká, až si ho všimne nějaká samička. Jakmile se objeví první ctitelka, která třeba jen usedne na stejný strom a krátce se za ním ohlédne, mladík začne co nejhlasitěji zpívat a „tančit“ do rytmu- prudce se otáčí ze strany na stranu a roztahuje kontrastně černobílý ocas (typické projevy jarního a letního toku dospělých ptáků). Dáma zpočátku vše jen tiše pozoruje. Pokud se jí nápadník nelíbí, brzy přejde do útoku a s otevřeným zobákem ho krátce prožene. Je- ji naopak okouzlena, pouze si přisedne blíž a spokojeně poslouchá. Jednou jsem dokonce pozoroval námluvy páru, kdy se samička, pomalu, jakoby nesměle naklonila ke zpívajícímu samečkovi, nepatrně pootevřela zobák a zatřepala křídly (jinak, než při typickém agresivním gestu), on se k ní sehnul a symbolicky jí ťukl do zobáku (vypadalo to jako letmý polibek :). Pravděpodobně šlo o rituální podobu jarního krmení na hnízdě (samici inkubující snůšku samec několikrát denně přilétá krmit ze zobáku do zobáku, což doprovází podobná žadonivá gesta ze strany samice). Po tomto „polibku“ spolu oba ptáci společně odlétli do polí jako pár…

Soudržné dvojice mladých (a občas i dospělých) stehlíků, s více či méně intenzivními projevy toku, jsou v podzimní krajině k vidění celkem běžně. Zda jim jejich pouto vydrží do příštího jara a skutečně spolu zahnízdí, nebo jde pouze o nezávazné románky, můžu jen hádat. Náznakový tok stehlíků však probíhá často po celou zimu (a graduje v předjaří), takže podzimní páry mají dost času na rozmyšlenou- mohou upevňovat a prohlubovat svůj vztah, nebo se po pár týdnech rozejít a hledat si každý nového partnera.

Předěžná dohoda

Vraťme se k teritoriálnímu chování. Většina podzimních popěvků i honiček při obhajobě „jednodenních teritorií“ mezi pěvci představuje pouhý nácvik mladíků na jaro. Se výsledným rozložením hnízdních území následujícího roku nemají tyto hrátky vůbec nic společného. Je zde ovšem jedna výjimka. Rehek domácí. Důvěrně známý pták žijící v blízkosti lidských sídel, totiž v září a říjnu začíná obhajovat své skutečné hnízdní teritorium. Každé ráno a večer vysedává na střechách či anténách, odkud má dobrý přehled o okolí, a intenzivně zpívá. Typickou písničku se chraplavě škrtivým úvodem, která náhle přechází v čistý trylek (jakoby ho někdo „škrtil a pak pustil“) přednáší stále dokola. Často z té samé vyhlídky, z níž zjara ohlašoval své vlastnické právo po jarním příletu. A stejně jako tehdy, i teď se po klidnějším období pelichání stává mimořádně agresivním vůči ostatním rehkům. Ve svém území strpí pouze svojí partnerku, kdokoli jiný musí pryč. Jako první to pochopitelně odnesou jeho letošní mláďata, která se povětšinou stále zdržují v rodičovském teritoriu- s tím je ovšem konec. Samec na vlastní děti neustále útočí a divoce je prohání. Obzvláště synové pro něho představují potenciální konkurenci, neboť již pomalu vstupují do puberty, začínají zpívat, měřit síly mezi sebou a honit se. Znepokojený otec je tedy vystrnadí, dokud to ještě jde. Jako první se pochopitelně zbavuje předčasně vybarvených samečků typu paradoxus*, jejichž mužná, černá pera na hrudi ho naprosto vytáčejí. Uniformně šedaví sourozenci mohou zůstat o něco déle, avšak mají zapovězený přístup k vyhlídkám, ze kterých otec zpívá, a které symbolizují jeho dominanci.

Letošní, vyspělý mladý samec rehka typu paradoxus

* Mladí rehci obvykle získávají typické samčí zbarvení (černá hruď, bílá pole v křídle) až po dovršení prvního roku života (tzn. v druhém podzimu). Některým však naroste část černého opeření již první podzim,  pouhých pár měsíců po vylíhnutí (tzv. typ paradoxus)- tento znak dospělosti jim sice dává jistou výhodu mezi vrstevníky, avšak zároveň nadmíru dráždí teritoriálního otce.

Krom toho, že se samec častými útoky snaží „vyčistit“ své území od vlastních mláďat, intenzivním zpěvem si odpovídá se starými sousedy. Po namáhavé hnízdní sezoně, kdy byli všichni zaměstnáni výchovou potomků, se otcové znovu rozezpívají. Cílem je znovu obhájit- a ideálně rozšířit- svá teritoria. Teritoria, do nichž se zjara vrátí s jistotou, že jejich domov není obsazený. Podzimní zpěv rehků domácích skutečně slouží jako předběžná dohoda na hnízdní období. Zároveň jsou první chladné dny také nejlepší dobou k případnému stěhování, anebo (u mladých samců) k pokusu o uhájení prvního teritoria. Bylo totiž prokázáno, že rozložení a velikost jednotlivých území obhajovaných v říjnu se z 93% shoduje s rozložením území, která titíž samci obsadí po jarním příletu. Přitom ještě v půli srpna (konec hnízdní doby) se shoduje jen ze 71% – většina změn tedy neproběhne na jaře, nýbrž začátkem podzimu (viz. https://academic.oup.com/auk/article/117/1/65/5561636 ) Je to však docela logické- po vyhnízdění zbývá rehkům ještě dost času do odletu, a tak si územní spory vyřeší s předstihem. Vyženou děti, vypořádají se se sousedy, odletí, a na přelomu března a dubna již mohou na předem rezervovaném pozemku se svou samičkou ihned založit rodinu. Připadá mi, že mladí samečci, vyhnáni otcem ze svého rodiště, se chvíli toulají po kraji, tiše zkouší své první popěvky a pak brzy odtáhnou, aniž by si předtím nutně obhajovali území. Zato staří matadoři dlouho lpí na svých stálých teritoriích, zpívají v nich do pokročilého podzimu a opouští je jako poslední- patrně proto, aby měli jistotu, že jim je během podzimního tahu žádný přivandrovalec nezabere.

Ryze dokumentační koláž podzimním rodinných hádek rehků. Obr.1 (srpen)- dospělý, avšak ještě nevybarvený samec (vpravo) útočí na své (téměř stejně zabarvené) letošní mládě Obr.2 (říjen)- dospělý, již typicky vybarvený samec (vlevo dole) prohání dvě své letošní mláďata (vpravo nahoře) Obr.3 (říjen)- dospělý, již typicky vybarvený samec (dole) prohání své letošní mládě (nahoře)

Opětovná obhajoba území po vyhnízdění, spojená se zpěvem či dokonce agresivními souboji, se krom rehka objevuje také u typicky stálých ptáků, kteří zůstávají celoročně ve svém teritoriu. Týká se to například brhlíka nebo „lesních sýkor“- parukářky, babky a někdy i uhelníčka (ačkoli mnoho uhelníčků táhne, některé dospělé páry mohou i přes zimu zůstávat „doma“ a pak si své území do značné míry hájí po celý rok).

Jistota na zimu

Zajímavá situace nastává také u červenek a střízlíků, kteří se koncem podzimu rozezpívají, aby bránili svá zimní, potravní teritoria- území často zcela odlišná od jarních hnízdních okrsků, avšak neméně důležitá. Den se krátí, přichází první mrazíky, a za soumraku se v hustých křovinách večer co večer rozeznívá tesklivá podzimní píseň červenek. Na vhodných místech si do tmy odpovídá hned několik sousedů v podmanivě melancholickém sboru, jenž mi zní jako nostalgická vzpomínka na jaro, utopená v bolestně krásných tónech maličkých ptačích hrdélek… Po chvíli mě však vrací do reality tvrdé „tek, tek, tek“ střízlíka, který se často ani nenamáhá zpívat a své území obhajuje průrazným varováním. Stejně jako červenka si však svým projevem snaží pojistit, že v období nouze mu skromné zásoby zimujícího hmyzu nevyfoukne alespoň žádný příslušník jeho druhu. Že zůstane ve svém území sám. Jde o zcela odlišnou strategii, než jakou k přežití zimy používají sociální sýkory, mlynaříci, šoupálci a králíčci. A jelikož červenky ani střízlíci nežijí v celoročních párech, zimní teritorium si shání každý na vlastní pěst- proto se i samičky obou druhů stávají na podzim často velmi agresivními a bojovnými, v případě červenek pak dokonce zpívají podobně jako samci (u samiček střízlíků je zprokázána pouze teritoriální agresivita na podzimním tahu, viz. https://oldcso.birdlife.cz/www.cso.cz/wpimages/other/sylvia44_11Brejskova.pdf ). Nicméně udeří-li opravdu tuhé mrazy, maličký, horkokrevný střízlík vychladne a v pudu sebezáchovy se večer mírumilovně přitulí k ostatním, aby se zahřál (sousedé hromadně nocují namačkáni na sebe v jediném hnízdě). Jakmile přijde obleva, ptáčci se rychle vrátí k samotářskému životu přísně teritoriálních rváčů.

Podzimní červenka

Non-stop zpěváci

Každý správný ornitolog přece ví, že ptáci si nezpívají jen tak pro radost, nýbrž zcela účelově. Podmanivě plynoucí melodie i energií nabité trylky jsou určeny samičkám (které zpěv přitahuje) a samčím konkurentům (které zpěv drží v uctivé vzdálenosti a předchází tak konfliktům). Opeřený zpěvák těží pouze z benefitů, které si vyzpívá- z vlastního nádherného výkonu však nemá vůbec nic… Opravdu? Ne tak docela. Tato neúplná a zastaralá interpretace ptačího zpěvu je (z části) platná pouze na jaře, v hnízdní době, kdy hlasité překřikování mezi samečky skutečně představuje vrcholový sport vedoucí k reprodukčnímu úspěchu (okouzlení samičky a vyhnízdění v obhájeném teritoriu). Nicméně mnozí birdeři i ornitologové si již všimli, že i později, koncem léta, na podzim a dokonce v hluboké zimě, lze pozorovat samce mnoha druhů pěvců skromně ukryté ve větvích, jak pronáší tichou, sotva slyšitelnou verzi své jarní serenády. Dobře známá melodie zní najednou úplně potichoučku, z dálky, jako byste si v mobilu zapnuli oblíbený hit a snížili hlasitost těsně nad nulu. Pták prostě nemá důvod řvát- nepotřebuje, aby ho kdokoli slyšel. Zpívá si totiž sám pro sebe. Takový projev se nazývá subsong, a můžeme ho slyšet po celý rok- zejména pak v mimohnízdním období (kdy má samec více volného času). V terénu obvykle působí jako „něžné šeptání“ odkudsi z hustého křoví, typické například pro sýkory, kosa či červenku. Důvod jejich počínání je zřejmý- chce si zkrátka zlepšit náladu. Lze namítnout, že sameček si v podzimních plískanicích notuje proto, aby nevyšel ze cviku, „nezapomněl“ zpívat, popř. je-li ještě mladý, tak aby se do prvního jara zpívat naučil- a to je také pravda! Pravda, která se však nijak nevylučuje se zpěvem pro radost. Ostatně juvenilní kos, který si ještě v horkém létě, pár týdnů po vylétnutí, začíná zkoušet své první úryvky, tak nečiní s vědomím, že napřesrok na svůj song sbalí samičku. Mnohem spíš je motivován příjemným pocitem, který mu ona melodie, jíž slýchával ještě v hnízdě od svého otce, navozuje. A aby si ji mohl poslechnout kdykoli a kdekoli, potřebuje se ji sám také naučit.

Kos černý- typický autor tichých, šeptavých subsongů podzimních a zimních večerů. Ačkoli to tak nevypadá, pták na fotce zpívá- se zavřeným zobákem! Jen peří na hrdle se mu nepatrně chvěje v rytmu zpěvu, tak nepatrně, že na statické fotografii ani nelze změnu zaznamenat. Proč to dělá? Nejspíš aby si zlepšil náladu v pošmourném zimním večeru. Jako když si tiše broukáte oblíbenou melodii 🙂

Subsong tedy slouží ke dvěma, od sebe neoddělitelným účelům- zlepšování nálady a trénování zpěvu, jenž se zúročí při jarní pěvecké soutěži. Tichý je pak proto, že pták nepotřebuje publikum z řad svého druhu, a nemá tedy ani důvod plýtvat energii a lákat k sobě predátory hlasitým zpěvem (všimněte si však, že i mladí samci na podzim začínají zpívat nahlas a naplno v okamžiku, kdy se porovnávají mezi sebou nebo zkouší zaujmout samičky- to už musí být slyšet). Nicméně i v našem dynamickém mírném pásmu, kde podnebí ptákům jasně vymezuje období hnízdění, migrace a zimování, žijí druhy, které si po celý rok vesele prozpěvují nahlas a naplno. Proč?
Důvody jsou nejméně patrně tři, a všechny se odvíjí od jejich sociálního života. Celoroční „plno-zpěváci“ se totiž rádi sdružují do hejn. Příkladem za všechny budiž špaček obecný, dále pak někteří pěnkavovití- zejména stehlíci, konopky a čížci. Ti všichni, když kolektivně přistanou v koruně stromu, dříve či později otevřou zobáčky a začnou vesele švitořit, trylkovat, hvízdat, drnčet a kdovíco ještě.

Prvním důvodem, proč právě sociální druhy zpívají nahlas v mimohnízdní době, může být bezpečnost. Je to logické- v hejnu, sedícím vysoko v koruně stromu, si mohou dovolit na sebe upozorňovat hlasitým koncertem. Jejich obrana před dravci totiž vůbec nespočívá v ukrývání se v hustých křovinách (jako to dělají autoři tichých subsongů), nýbrž ve včasném zpozorování predátora (který je na vrcholcích stromů také dobře vidí), následném kolektivním vzlétání a matoucích vzdušných manévrech. Není tedy proč se skrývat- může se zpívat naplno.

Druhý důvod hlasitého projevu spočívá v učení od ostatních- pakliže zpěváci nemusí svůj projev ztišovat, mohou se zároveň navzájem poslouchat, a poté obohacovat vlastní zpěv napodobováním zvuků ostatních. Taková lekce velmi pomůže zejména mladým samečkům, kteří mohou pochytit triky zkušených starců, a snad největšího významu nabývá u mladých špačků. Ti jsou totiž výteční imitátoři. Dokáží napodobit jakýkoli ptačí hlas, a do playlistu vlastních zvuků vždy zařazují i samostatný track namíchaný z „kradených“ volání a melodií. Je na každém jedinci, jaké konkrétní imitace zkombinuje (tato část zpěvu je nejvíce variabilní, oproti celkem neměnným pasážím špačkova vlastního zpěvu). Nicméně aby mohl vůbec dát prostor kreativitě, potřebuje mít nejdřív dostatečnou „slovní zásobu“- tedy co největší sbírku dobře zvládnutých imitací. Jednotlivé „úlovky“ může sbírat dvěma způsoby. Pokřiky a melodie pochytí buď od jejich původního autora (např. uslyší kodrcání bažanta na jarní louce), a nebo se od jiných špačků naučí již kradené melodie (originální kodrcání skutečného bažanta slyšet nikdy nemusí, pokud ho zdařile imitují členové zpívajícího hejna špačků). Z tohoto pohledu je (nejen) pro nezkušené mladíky samozřejmě mimořádně výhodné kolektivně zpívat v obrovských hejnech a navzájem si obohacovat repertoár o již naučené imitace. Této mojí domněnce silně nahrává fakt, že některé konkrétní „kradené“ hlasy jsou mezi zpívajícími špačky obzvláště oblíbené a rozšířené. Mezi největší hity patří flétnová melodie žluvy, jíž špačci každé jaro matou začátečníky a někdy i zkušené ptáčkaře v terénu, když typickým žluvím zpěvem rozezní okraj lesa o dva měsíce dříve, než skutečná žluva dorazí na hnízdiště. Výčet oblíbených hlasů je ovšem dlouhý, zahrnuje například kavku, čejku, lysku, pěnici černohlavou…

Říjnový špaček v kropenaté zimním šatě zpívá v typickém postoji s hlavou vzhůru a načepýřeným hrdlem 

Mnoho z těchto zvuků je používáno i v místech, kde se dané druhy vůbec nevyskytují. A naopak některé zvuky, které musel slyšet snad každý špaček (např. zpěv sýkory koňadry) bývají zařazovány jen velmi zřídkakdy. Zdá se tedy, že mezi černými zpěváky panuje jakási imitační kultura, „obecný vkus“- a právě tento vkus pomáhá vytvářet a udržovat kolektivní zpívání od konce léta do brzkého předjaří (špačci zpívají vždy a všude, jak u nás, tak na zimovišti). Nelze však vyloučit ještě druhou hypotézu, proč špačci dlouhodobě preferují určité konkrétní imitace- a to že si vybírají zkrátka ty zvuky, jenž se jim (s ohledem na stavbu jejich syrinxu, která je u každého pěvce odlišná) zkrátka lépe tvoří. Pak by byl příčinou nikoli vkus či předávaná tradice, nýbrž zcela fyziologické předpoklady. Ovšem (stejně jako u subsongu) ani tyto dva důvody se nevylučují. Špačci mohou záměrně upřednostňovat snáze opakovatelné zvuky, které se jim však zároveň také líbí (třeba už proto, že je dokáží rychleji a přesněji napodobit), a proto je pak coby tradici přirozeně předávají letošním mladíkům při hromadném zpěvu.

Špačci nepřestávají zpívat po žádnou část roku; na podzim a v zimě tak činí často pouze pro své potěšení. A to i samičky, viz. https://www.researchgate.net/publication/232694159_Female_song_in_European_Starlings_Sex_differences_complexity_and_composition. Na foto pták vpravo zpívá polohlasem (načepýřené hrdlo).

Sociální ptáci tedy zpívají nahlas proto, že můžou (neskrývají se před predátory), proto, že se něčemu přiučí, a proč ještě? Aby měli radost! Je to stejné jako v případě subsongu. U hejnových ptáků má však sborový zpěv ještě jednu přidanou hodnotu- radost ze společnosti ostatních. Skvělý případ představují opět supersociální špačci. Právě u nich totiž bylo prokázáno vyplavování endogenních opioidů („hormonů odměny“) při podzimním zpěvu v hejnech (https://www.nature.com/articles/s41598-020-67684-1). Špačkům zpěv přináší radost, a zároveň jim přináší radost i kontakt s ostatními- proto v mimohnízdní době zpívají nejčastěji a nejdéle v obrovských hejnech! Je pravděpodobné, že coby vysoce společenský druh zažívá v obrovském zpívajícím davu jakýsi nával euforie, způsobený překypující energií tisíců rozezpívaných hrdélek kolem (a kdo někdy pozoroval večerní slet špačků na nocoviště, ví, že tento pocit se snadno přenáší i na nás lidi 🙂 Zároveň společný zpěv slouží k učení mladých ptáků- a právě to je z evolučního hlediska nejspíš primární důvod, proč je špačkům zpívání příjemné. Vzpomínáte na tichý subsong mladého kosa? A moji zmínku o tom, že se učí, ale dělá to pro příjemné pocity ze zpěvu? Nejspíš to u něj (a u všech dalších pěvců) funguje podobně- jen s tím rozdílem, že většina druhů netouží po sborovém zpěvu v hejnech.

Nejen pěvci…

V tomto článku jsem se zaměřil na „podzimní znovuaktivitu“ drobných ptáků, jelikož ta je spojená s nápadným a často skloňovaným podzimním zpěvem. Nicméně více či méně náznaková teritorialita a námluvy se od konce léta objevuje u mnoha dalších ptáků- od kachen divokých a kopřivek, naplno tokajících a párujících se, přes slípky zelenonohé, obhajující teritoria s předstihem podobně jako rehci, mladé potápky roháče trénující svatební tance dospělých, mladé čejky, předvádějící vzdušné přemety nad bahny vypuštěných rybníků, až po samce jeřábků lesních, pískajících na samičky v horských lesích. Na procházkách podzimní přírodou se tedy vyplatí nejen vyhlížet táhnoucí hejna na obloze či první jikavce a cvrčaly, ale také tokající, zpívající či o teritorium bojující ptáky.

Text a foto: David Říha


Číst dále
0




Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
Výrečci se vrací – pomozte pátrat po naší nejvzácnější sovičce!
AVIFAUNA Publikováno 20.4.2022


Výreček malý byl u nás až do loňského roku známý převážně jako vzácný zatoulanec na jarním tahu, kdy každoročně zbloudilí samečci pískali (houkáním se to nedá nazývat) zejména na Jižní a Střední Moravě. Ovšem minulou sezonu se ukázalo, že možná vůbec nebyli zbloudilí, jak se zdálo… a že minimálně dva páry hnízdí v Olomouci přímo uprostřed města, v zateplení paneláků! A možná jich je i mnohem víc…

Jak se to mohlo stát? Jak nám mohlo tak dlouho unikat hnízdění ptáka, o jehož přítomnosti tak nějak tušíme, a který s námi přitom začal žít, v Olomouci doslova, pod jednou střechou?! Od prvního prokázaného hnízdění na našem území (1998, Bílé Karpaty) přitom uplynulo téměř čtvrt století bez dalšího doloženého hnízdního pokusu! Nejspíš zde ale platí, že pod svícnem bývá tma – hnízdní dutiny výrečků bychom očekávali spíše na okrajích teplých, suchých hájků, remízků či parků v oblasti jižní Moravy, ale rozhodně ne v dutinách, které si v domovním zateplení hloubí žluny a strakapoudi! A vzhledem k velikosti menšího špačka a převážně noční aktivitě se nelze divit, že byly tyto sovičky nejspíš dlouho přehlíženy tam, kde je nikdo cíleně nehledal…

To se ovšem změnilo, když se parta nadšených ornitologů a ptáčkařů v čele s Tomášem Grimem (http://www.tomasgrim.com/) koncem jara 2021 zaměřila na jedno takové „osamělé strašidýlko“, již druhým rokem pískající noční Olomoucí, konkrétně u ZŠ Stupkova. A postupem času vytrvalým (a vyčerpávajícím) pozorováním v nočních hodinách zjistila, že ta strašidýlka jsou ve skutečnosti dvě, že každé z nich má svou samičku a každé s ní také v tichosti a utajení vychovává mladé v polystyrenu pod fasádou místních budov! Oba páry výrečků v létě úspěšně vyhnízdily v dutinách v zateplení, jeden ve zmíněné škole, druhý v nedalekém hotelu Flora. Tím se oficiálně potvrdilo druhé a třetí hnízdění tohoto druhu v ČR. Teď s nadcházející další sezonou však přicházejí další otázky, které je třeba zodpovědět. Otázky, do jejichž odpovědi se může zapojit každý z nás! Jak si naše malé pískající fantomy povedou letos ve svých loňských dutinách v Olomouci, kam se právě vrátili? A kde všude jinde v teplých oblastech Moravy takto nenápadně žijí po našem boku…?

Otázku „Je to jen vtipálek s přehrávačem, nebo skutečně výreček? “ loni koncem dubna rozlouskla tato fotografie. Díky vysokému ISO (102 400), pouličnímu osvětlení a čelovce se 1. dokumentace olomouckého „ducha“ podařila i bez blesku.

Ačkoli pro to zatím neexistuje žádný důkaz, je téměř jisté, že výreček u nás hnízdí ještě někde jinde – konkrétně v teplých Moravských nížinách na Hané, na Pálavě, nebo jinde na Jižní Moravě. Tam všude se totiž každé jaro sporadicky ozývá pískání jednotlivých samců, a kroužkovatelům rok co rok končí v sítích páry vykulených očí, pečlivě skrývajících svá noční tajemství. Až dosud jsme si mysleli, že tyto sovičky u nás nehnízdí, kdovíproč jsme všechny ty teritoriální samce považovali jen za jakési náhodné přeludy potloukající se krajinou. Snad za to může chybná, zažitá představa vzácného, teplomilného, u nás nehnízdícího ptáka, v kombinaci s jeho noční aktivitou, znesnadňující vyvrácení tohoto omylu.

Teď nám však Olomoučtí rebelové nosící kobylky do dutin v zateplení konečně otevřeli oči – respektive pozorovatelé, jenž jejich hnízda pracně vystopovali. Zcela logická úvaha totiž říká, že když výreček malý u nás „nehnízdí“, přičemž nejbližší hnízdní populace se nacházejí desítky až stovky kilometrů v Rakousku a na Slovensku, a najednou hned dva páry vyvedou mláďata v Olomouci (kde nejsou o nic příhodnější podmínky než v jiných moravských městech), museli se tam nějak dostat. Rozšířit svou severní hranici areálu. To se zpravidla neděje z roku na rok náhlým přeskočením mnoha bližších, vhodnějších biotopů. A když k tomu připočtu všechny ty záznamy pískajících samečků na jižní Moravě, zdá se, že tady nám něco uniklo…

Zapojte se do Výrečkobraní!
Tento úsměvný, avšak výstižný pojem jste už možná někde slyšeli. Jako Výrečkobraní označuje moravská ornitologická obec noční hledání výrečků s cílem co největší „úrody“, a zjištěním, kde všude se u nás tedy tito malí tajnůstkáři vyskytují či dokonce rozmnožují. A právě to je šance pro každého z vás! Nejde totiž vůbec o nic náročného. Stačí vědět, jak výreček píská (dá se naposlouchat např. na https://xeno-canto.org/ mým subjektivním popisem jde o nezaměnitelné „posmutnělé, houkavé „ťú“ vzbuzující v nočním šeru špetku soucitu i špetku tajemna“) a jak vypadá (v terénu je dobré znát hlavně jeho velikost, siluetu i způsob letu, málokdy ho uvidíte v celé kráse s vykulenýma žlutýma očima, malými „oušky“ (které však může sklopit) a čárkovanou kresbou po celém těle). A když máte alespoň základní povědomí o zjevu i projevu výrečka, stačí kdykoli během sezony (duben až srpen) vyrazit za šera či za tmy do míst, kde by se mu mohlo líbit.
A kde že to vlastně je? To právě úplně přesně nevíme. Známe jen základní podmínky jeho existence- tedy přítomnost vhodných hnízdních dutin a potravy v podobě velkého hmyzu (kobylky, sarančata, můry, velcí brouci) a velmi malých bezobratlých (ještěrky, drobní zemní savci, malí ptáci). Ovšem způsob, jakým si výreček tyto potřeby naplňuje, je zjevně velmi variabilní. V tradičním pojetí si představíme suchou lesostep plnou velkého hmyzu, kde hnízdí ve starých, vykotlaných stromech a loví na vyprahlých loukách ještěrky a sarančata. Jenže když dokáže hnízdit v paneláku uprostřed Olomouce, možné je cokoli. Tuto větu je nutné mít pořád v hlavě a nezaměřovat se pouze na původní, přirozený biotop (který odpovídá druhům typu dudek, mandelík či poštolka rudonohá), ale zejména na města a vesnice jižní a střední Moravy. Koneckonců sklony k synantropizaci mají i populace výrečků na Slovensku. A hlavně buďte otevření jakékoli náhodě a anomáli i- prostě slyším výrečka, a ať je to kdekoli, jdu po něm! 🙂 (samozřejmě eticky, jde o pozorování, ne hon!) Nezavrhujte myšlenku, že by tato sovička houkala v malém remízku uprostřed polí, nebraňte se představě, že by hnízdila ve špačníku u vás na zahradě, netvrďte, že je nesmysl, aby zalétala do větrací šachty paneláku. Možné je cokoli!

V praxi se tedy hodí prostě výrečka znát (jeho hlas, vzhled i chování) , aby vám „neproklouzl mezi prsty“ někde, kde ho vůbec nečekáte. To on umí výborně. Až ho (poprvé) najdete, nedivte se, jak je maličký, a hlavně nezapomeňte svůj vzácný nález ohlásit- buď prostřednictvím veřejně známých a oblíbených databází Avif (https://birds.cz/avif/obs_new.php) E-bird (https://ebird.org/home) či NDOP (https://portal.nature.cz/nd/), nebo přímo do speciálního formuláře na stránce Výrečci v Česku (http://vyrecci.unas.cz/), kterou spravuje Lenka Harmáčková, organizátorka letošních Výrečkobraní. Každá informace o pouhém výskytu výrečka je velmi cenná, případný nález hnízdní dutiny je bomba! Ale pozor: cenná je také informace, že jste výrečka někde hledali, a nenašli! Ani takovou zprávu si nenechávejte pro sebe a nahlaste (stejnými způsoby, jako výše).

Zahnízdění ještě neznamená, že je vyhráno. Že hnízdní pokus ukončí predátor, to v dutině moc nehrozí, jenže v dutině o to víc hrozí paraziti či riziko přehřátí. Nedostatek potravy je pak ve městě zcela očekávatelný, mnohem víc než v přírodnějším prostředí. Nicméně na pozdně červencovém snímku je první mládě městského výrečka prokazatelně vyvedené v Česku.

Hledání výrečka na vlastní pěst je tzv. individuální Výrečkobraní, a má tu výhodu, že ho můžete dělat kde, kdy a jak dlouho chcete. Zkrátka se zajímáte o tuto výjimečnou sovičku a sdílíte své poznatky s dalšími ptáčkaři a ornitology. Krom toho se však konají i tzv. hromadná Výrečkobraní, tedy skupinové, organizované akce, při nichž se co největší skupina lidí dohodne, že se jednou společně nevyspí 🙂 Tito výrečkobranci se pak za šera rozdělí do jednotlivých lokalit, a na nich bude po určitý stanovený čas vyhlížet výrečky, očekávat jejich volání a v závěru se pokusí krátce vyprovokovat hlasovou nahrávkou i ty případné přítomné samce, kterým se zrovna nechce pískat. Obrovská výhoda takové koordinované akce spočívá v tom, že lidé pozorují najednou na různých místech, a tudíž vyloučí (či potvrdí) možnost přeletů jednotlivce po několika blízkých lokalitách, a potvrdí (či vyloučí), že těch výrečků je v lokalitě skutečně víc. To se jednotlivci podařit nemůže. Proto je důležité, aby se těchto akcí účastnilo co nejvíce lidí na co největší ploše. Termíny hromadných výrečkobraní naleznete taktéž na stránce http://vyrecci.unas.cz/, kde se můžete snadno zaregistrovat jako účastník ve zvoleném termínu a dostanete veškeré podrobné informace k metodice tohoto „sčítání výrečků“.

Potřebuji nějakou techniku?
Teoreticky vlastně ne (pískání „prostě slyšíte“, letící sovičku „prostě zahlédnete“), ale v praxi je obrovskou výhodou jakékoli přibližovací zařízení – dalekohled, fotoaparát, kamera. Většina z těchto přístrojů funguje celkem obstojně i za šera, a za městského osvětlení (s velkou dávkou shovívavosti) nějak zabírá po celou noc. I to nějak je ale zážitek se svým kouzlem: natočit poprvé rozzrněnou siluetu sovy letící pod noční oblohou… 🙂 Jakákoli dokumentace je navíc také skvělým dokladem, zvyšující důvěryhodnost vašeho pozorování. V případě hlasové provokace (nepřehánět, max. 20-30 vteřin přehrávky!) je samozřejmě nutné mít playback nebo mobil s dobrým reproduktorem.

A nebudu výrečky rušit?
Tato otázka je u málo probádaných nočních tvorů často skloňovaná a je vcelku na místě. Ovšem ze zkušeností s olomouckými ptáky lze konstatovat, že ne, pokud se budete chovat normálně jako všímaví lidé v přírodě, kteří na sebe neřvou zážitky z poslední kalby a nekácí ručně menší stromky, aby prošli. Ani míření jakoukoli aparaturou výrečka dle zkušeností nijak nerozhodí, stejně jako případné zvuky závěrky (obzvláště městští ptáci jsou zvyklí na daleko horší věci). Jediné, co nedoporučuji, je focení s bleskem. Ten valnou většinu nočních a soumračných živočichů více či méně děsí (s výjimkou netopýrů, kteří se řídí sluchem). Tedy když už, tak „blejsknout“ jen zcela výjimečně, pouze tehdy, pokud máte reálnou šanci na použitelnou fotku něčeho podstatného – např. dokumentace potravy. A rozhodně ne dvacetkrát během pěti minut!
Samostatnou kapitolou je pak hlasová provokace, která v hnízdní době u všech ptáků představuje rušivý zásah do jejich společenského života (vydáváte se za teritoriálního soka), a je tedy třeba jí používat minimálně, pouze za účelem zjištění přítomnosti soviček, které se spontánně neozývají.
Závěrem je potřeba si uvědomit, že tyto přibližné „hranice psychické imunity výrečků“ vycházejí z pozorování oněch dvou silně ubranizovaných rodinek, a že sovičky někde ve stepní rezervaci by se nejspíš chovaly mnohem opatrněji. Určitý cit a opatrnost je vždy na místě, obzvláště při pozorování hnízdění či jeho příprav.

O „plachosti“ olomouckých výrečků a tím pádem i riziku jejich „rušení“ pozorovateli nejlépe svědčí fakt, že samec z dutiny na ZŠ Stupkova občas odsedl na plot přímo u frekventovaného chodníku, na pouhé metry od tam postávajících pozorovatelů. Těch se na výrečky sjely z celé republiky za loňskou sezónu stovky – pravděpodobně český rekord v zájmu o vzácného zatoulance; v tomto případě atraktivitu a možnosti zatoulance vidět zvýšilo i to, že šlo o hnízdiče, který na rozdíl od typických zatoulanců nezmizel během pár hodin či dnů. Díky třem vteřinám (!) expozice vznikl tento záběr, který s dalšími snímky výrečků letos získal Speciální cenu Czech Photo za mimořádný projekt.

Tak do toho, zúčastněte se mapování výskytu a objevování života charismatického, pískajícího ducha středoevropských nocí, výrečka malého!

Text: David Říha
Foto: Tomáš Grim

Další užitečné odkazy
Aktuální sledování:
http://mos-cso.cz/vyreckobrani/
Odkazy na články shrnující loňská pozorování společně zde:
http://www.tomasgrim.com/cs/novinky/zoologicka-senzace-roku-2021


Číst dále
0




Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
První úspěšné zimování pěnice pokřovní v Česku-malá rebelka přežila na jablkách a moučných červech!
AVIFAUNA Publikováno 13.4.2022


Poslední roky můžeme čím dál častěji vídat původně tažné druhy ptáků na našem území i přes zimu. Za menší ochotou migrovat pravděpodobně stojí globální oteplování a s ním související série teplých zim, u některých druhů však může sehrát klíčovou roli intenzivní přikrmování od lidí (viz. dále). Usedle se začínají chovat zejména někteří drobní pěvci, pro něž je migrace energeticky velmi náročná. V drtivé většině případů jde o druhy, které za normálních okolností zimují poměrně nedaleko, často již v oblasti Středomoří, nanejvýš severní Afriky – např. rehky domácí, konipase bílé, skřivany polní, budníčky menší, králíčky ohnivé, vzácněji pěnice černohlavé či špačky obecné. Tito migranti na krátké vzdálenosti, kteří na podzim odlétají poměrně pozdě a zjara se vrací mezi prvními, nemají problém za příznivého počasí zkrátka zůstat „doma“, neboť i striktně hmyzožravé druhy se v mírné zimě naší přírody dokáží jakž takž uživit. Ovšem dálkoví migranti, odlétající již koncem léta až do subsaharské Afriky a vracející se nejdříve v průběhu dubna či května, u nás zůstávají jen zcela ojediněle, obvykle když jim špatná fyzická kondice znemožní náročný tah, a téměř vždy pak v průběhu prvních mrazů uhynou.

Ovšem v přírodě je možné všechno, a divoká zvířata nás často překvapí svojí houževnatostí. A tak se stalo, že jedna pěnice pokřovní (sylvia curruca), jenž měla koncem srpna minulého roku odletět na svou každoroční pouť skrze Saharu za teplem a hojností, a vrátit se až v půli dubna, se rozhodla zůstat v jedné malé středočeské vesnici až do jara- a přežila! To, se co původně zdálo jako zcela zoufalé řešení zmateného či vysíleného ptáka, bláznivá výzva bez sebemenší šance na přežití, tahle malá bojovnice skutečně zvládla. A co víc, když byla po třech měsících zimy a dvou měsících zimě nejbližších (listopad, březen) naposledy spatřena v Pakoměřicích, vůbec nevypadala jako na kost vyhublé, vyčerpané, zimomřivě načepýřené ptáčátko, z posledních sil vyhlížející jarní slunce. Naopak, působila ve skvělé kondici, dokonale připravena k jarnímu odletu na hnízdiště…

Příběh malé bojovnice

Ve větvích se objevil malý ptáček, který tu v zimě nikdy nebyl… a začal nevšední příběh zimování pěnice pokřovní v ČR.

Pěkně popořádku. Všechno začalo 3. 12. 2021, kdy paní Romana Melicharová poprvé objevila ve své zahradě v Pakoměřicích malého hnědavého ptáčka s šedou hlavou a bílým hrdlem, který už od pohledu vůbec nezapadal do prostředí zimní vesnice, obývané sýkory, vrabci a kosy. Tenkrát byla pěnice skutečně v poměrně špatném stavu, čepýřila se, bezradně se rozhlížela po zmrzlé ulici a působila jako typický nešťastník, jenž nezvládl včas odletět na zimoviště a tím samým se odsoudil na smrt. Taková pozorování tažných ptáků se tu a tam objevují, obvykle začátkem zimy, kdy dálkového migranta typu rákosník či pěnice všímavý pozorovatel zaznamená v extrémně pozdním termínu, avšak při dalších pokusech už ho nikdy nenajde… Tak mohla dopadnout i naše pěnice pokřovní, kdyby nebyla tak chytrá a vynalézavá.

Ona si však v krizové situaci dokázala poradit- začala totiž po vzoru ostatních zimujících pěvců létat na krmítko! Přirozená zvědavost jí zavedla ke skupině sýkor, odnášejících slunečnici a ozobávajících lojové koule. Ovšem jako typický měkkožravý pták, živící se výhradně hmyzem, nektarem a drobnými bobulemi, si z klasické zrnité stravy nevybrala. Naštěstí ale paní Melicharová myslela na všechny a v blízkém keři měla pro kosy napíchnutou lákavě červenou půlku jablka, a právě ta okamžitě upoutala pozornost hladové pěnice. Ovoce je totiž i v přírodě nejčastější (a často jedinou) náhražkou hmyzí potravy, jíž všechny naše druhy pěnic ve velkém konzumují- zejména pokud se koncem léta potřebují vykrmit před odletem na zimoviště (a brzy se vracející pěnice černohlavá zjara s oblibou polyká bobule břečťanu). Naše „pokřovka“ brzy zjistila, že jablko sice není formované do kuliček jako černý bez či svída, zato z něj může snadno uždibovat chutnou a energeticky bohatou dužinu, plnou lehce stravitelných cukrů. Tak tedy začal onen výjimečný příběh jejího úspěšného zimování v Česku.

V krátkých, chladných zimních dnech, kdy množství drobného, pohyblivého hmyzu kleslo na minimum, pěnici nezbylo, než zůstávat v okolí spásného jablka, které raději vůbec nespouštěla z dohledu, a co chvíli si z něj chodila uždibovat. Jako nouzová strava dobré, avšak z dlouhodobého hlediska by pouze na ovoci nejspíš strádala. Pěnice totiž není primárně vegetariánka, a ke svému životu potřebuje „maso“- tedy hmyz. Naštěstí i ten se u krmítka brzy objevil- paní Melicharová nakoupila nejprve sušené moučné červy, a její maličká ptačí sousedka se do nich s velkou chutí pustila. Záhy místo sušených začala dostávat 1-2x denně dokonce červy živé. Musela mít obrovskou radost, když ty čerstvé, vypasené larvy poprvé uviděla -konečně pořádná kořist! Po těch mizerných tipličkách, poletujících v keřích jako poslední přeživší bezobratlí…

Asi nejvzácnější a nejvýstižnější záběr z celého příběhu- pěnice pokřovní na zasněžených větvích pojídá moučné červy, servírované přímo na oblíbeném jablku.

Podání moučných červů byl zřejmě poslední argument, jenž pěnici definitivně přesvědčil, aby se z této zázračné zahrady už do jara ani nehnula. A tak každý den, v mrazech i při oblevě, za deště i za sněhu, zůstávala věrná pravidelně obměňovanému jablku a krmítku s moučnými červy. Zároveň si moc dobře uvědomila, jak výjimečný a nenahraditelný je pro ni tento zdroj potravy v pusté zimní krajině, a začala si ho urputně bránit. Jestliže také znáte pěnici pokřovní jako skromného, mírumilovného a křehkého ptáčka, tak to jste neviděli tuhle rebelku! Celou zimu si jablko a červy žárlivě hlídala, a jakmile se k jejím pokladům byť jen přiblížil jiný opeřenec (například sýkora), okamžitě ho prudce odháněla. Co na tom, že taková koňadra váží skoro dvakrát tolik co pěnice, a v bojích o hnízdní dutinu slabší ptáky zabíjí… prostě jí nemá co lézt k červům! 🙂

Ačkoli by se pro pěnici pokřovní coby drobného hmyzožravce zdál být vhodnou stravou také lůj, lojových koulí (byť poměrně kvalitních ze Zelené domácnosti) si dlouhé týdny vůbec nevšímala. Ani všudypřítomné sýkory jí svou demonstrativní konzumací nepřesvědčily. Nicméně jakmile paní Melicharová sama vyrobila z vyškvařeného loje a moučných červů malé koláčky a rozmístila je po zahradě, naše pěnice okamžitě změnila názor a začala s chutí oždibovat ty čerstvé, bílé kousky loje bez všech (pro ni) nechutných přídavků, od přebytečné mouky, až po těžko stravitelná semena. Od této chvíle si tedy pravidelně vychutnávala i čistý hovězí lůj s hmyzem, což jí jistě velice prospělo. Jde o krásnou ukázku toho, jak moc záleží na druhu loje, který ptákům předkládáte. Žádná z komerčně prodávaných lojových koulí není pro ptáky nevhodná či škodlivá, avšak v množství obsaženého tuku a energie, stejně jako výsledné chuti, se jednotlivé produkty podstatně liší, a liší se pak také množství druhů a jedinců, které dané krmivo přiláká. A obecně platí, že doma vlastnoručně vyrobené lojové hračky bývají jedny z nejkvalitnějších, přestože zdaleka ne každý má čas a prostor se tímto způsobem o ptáky starat (pak je potřeba v obchodech pečlivě vybírat a zkoušet, co ptákům „sedne“).

Pěnice s oblibou šetřila energii posedáváním v hustých větvích smrku.

Ale zpátky k naší pěnici. Ve chvílích, kdy se zrovna nezdržovala u krmítka, snažila se především šetřit energii- sedávala v keřích či okrasných smrčcích a zbytečně se nepohybovala, jen tiše sledovala okolní zpustlou krajinu. Nakonec krmítko jí poskytlo vše potřebné, včetně opravdového hmyzu, takže nemělo valný smysl v krizové situaci ztrácet energii hledáním čehokoli jiného. Jen občas, když se zrovna trochu oteplilo, rojící se tipličky vzbudily v pěnici lovecký pud a ona si jich pár nachytala (tiplička zimní a několik jejích příbuzných jsou otužilé druhy hmyzu z čeledi dvoukřídlých, které jako jedni z mála bezobratlých aktivují převážně v mírné zimě, a tvoří tedy vítané zpestření stravy hmyzožravých ptáků za slunných zimních odpolední). V popsaném režimu omezené aktivity a neustálého navštěvování krmítka pak tento odvážný malý ptáček skutečně úspěšně přežil až do jara, což je v případě přísně tažného dálkového migranta úctyhodné.

Navzdory přirozenosti, (ne)jen díky krmítku
Pěnice pokřovní jako druh u nás za normálních okolností tráví méně než půl roku- přilétá v půli dubna a odlétá již na přelomu srpna a září. Pobude u nás čtyři a půl měsíce, tedy o něco méně, než průměrná vlaštovka! Zbytek roku jí vyplňuje cesta na zimoviště v oblasti Sahelu (pás teplé, křovinaté polopouště jižně od Afriky, kam odlétá zimovat mnoho našich ptáků), několikaměsíční pobyt mezi gazelami pod Africkým sluncem a v předjaří zase rychlá, uspěchaná pouť zpátky na hnízdiště.

Svým způsobem života i stavbou těla je přizpůsobena krátké letní sezoně u nás i dalekým přesunům, nikoli zimování v nehostinných podmínkách na hnízdišti. Má v podstatě všechny předpoklady k tomu, aby u nás v zimě trpěla. Je malá a lehká, vůbec nejmenší z našich pěnic, váží pouhých 12 gramů! Živí se převážně drobným, nejedovatým hmyzem, který sbírá z listů, jehličí a stébel trávy- mšicemi, housenkami, malými motýlky, muškami či komáry. Coby typický „hmyzí sběrač“, neschopný odchlipovat kůru, rozebírat suchá stébla či odhrabávat listí (běžná praxe u nás zimujících hmyzožravců- sýkor, šoupálků, brhlíků…) zůstává odkázána pouze na snadno dostupnou kořist pohybující se po povrchu vegetace, popř. létající mezi větvemi. Kořist, které je v létě všude dost, avšak které se v zimě zoufale nedostává. A navíc, ačkoli nedostatek potravy obecně představuje hlavní důvod migrace ptáků, i teploty kolem bodu mrazu znamenají pro tělo striktně tažného druhu nepřiměřenou zátěž (nejnižší průměrné roční teploty na Africkém zimovišti se pohybují kolem 18 stupňů- a to ještě proto, že v zimě tam panuje chladnější období dešťů). Vzpomeňte si, jak bývají první přilétnuvší pěnice, rehci zahradní, vlaštovky atd. načepýřené a zimomřivé, když v dubnu přijde poslední vlna chladu- stačí pět stupňů a mrholení, a tito poslové jara vypadají jako sýkora v minus patnácti. Dálkoví migranti zkrátka nejsou tak otužilí, a pravděpodobně ani jejich opeření není tak husté, jako zimní šat stálých pěvců. Navíc konkrétně pěnice pokřovní ani nevyužívá k nocování teplejší budky a dutiny, jako sýkory či brhlíci, ani se nezahřívá v přátelských skupinkách, jako mlynaříci či šoupálci (pozn. čerstvě vyvedená mláďata všech druhů pěnic se v létě i přes den často tisknou k sobě, avšak u dospělých tato praxe není známa).

Naše malá pokřovní rebelka, rezignující na dalekou pouť, byla tedy v podmínkách středoevropské zimy už ze své fyzické podstaty a potravních nároků odsouzena k záhubě. K tomu se nevyhnutelně přidal i silný stres- tažný pták, který vidí, že zůstal úplně sám ve zpustlé krajině, jenž se ze zeleného ráje plného hmyzu náhle proměnila ve zpustlou, šedivou planinu plnou holých stromů a zmrzlých trávníků, si musí připadat jako na konci světa. Nicméně pěnice statečně bojovala, a s pomocí kvalitního přikrmování dokázala přežít nepřízeň počasí i téměř úplnou absenci přirozené potravy, a to vše ve skvělé kondici. Prokázala přitom velmi vysokou míru fyzické i psychické odolnosti, avšak je také třeba podotknout, že zcela zásadní a nezastupitelnou roli v jejím příběhu sehrálo štědře zásobené krmítko paní Melicharové. Těžko říct, zda by bez této pomoci vůbec dokázala přežít naši zimu- a když už, tak jak by potom vypadala na jaře…

Na druhou stranu pravdou je, že dnes již relativně běžně u nás v přírodě zimují ojedinělí budníčci menší, kteří krmítka nenavštěvují a jejichž způsob získávání potravy se v řadě ohledů pěnici pokřovní podobá. Vzácněji, ale přesto každoročně u nás zůstává a úspěšně přežívá zimu i blízce příbuzná pěnice černohlavá, která v našich podmínkách krmítka také zatím využívá spíš vzácně. Teoreticky je tedy ojedinělé přezimování pěnice pokřovní v Česku zřejmě možné i bez umělé podpory (např. s využitím bobulí), ačkoli zatím nebylo nikdy prokázáno. Zatím z našeho území existují pouhé tři další záznamy tohoto druhu v zimním období, a ve všech případech šlo typicky o jediné, později neopakované pozorování.1

Nejen naše pokřovka aneb proč vůbec pěnice migrují?
Vraťme se však ke krmítkům a pěnici černohlavé. Její západoevropské populace totiž v posledních letech podléhá zajímavému trendu- čím dál častěji neodlétá zimovat do Středozemí a severní Afriky, nýbrž do Británie, protože tamní masivní přikrmování loupanou slunečnicí, lojem a jablky (krmí 75% domácností!), v kombinaci s kratší migrační trasou, jim stojí za strpění chladného počasí a krátkých dní (viz. https://avifauna.cz/kam-migruji-penice-cernohlave/). Nelze si nevšimnout, že tyto pěnice pak tráví zimu velmi podobně, jako jejich pokřovní příbuzná letos v Pakoměřicích- v nezvykle nízkých teplotách, s kritickým minimem přirozené potravy, avšak s nepřetržitým nadbytkem snadno dostupné, kvalitní potravy v krmítkách. A zjevně je pro ně tato varianta výhodnější, než podstupovat dlouhý, riskantní tah za teplem a nejistými, v krajině roztroušenými zdroji hmyzu či nektaru z květů.

Pěnici černohlavou zatím známe jako tažného ptáka vítajícího jaro svým nádherným zpěvem. Ovšem ve Velké Británii lze po celou zimu celkem běžně vídat ptáky ze západní Evropy, ládující se měkkou stravou u krmítek. A stejně jako naše pokřovka, i černohlávci milují ovoce (u krmítka i v přírodě). Zde si sameček vychutnává bobule břečťanu, kterými se právě touto dobou pěnice posilňují po příletu ze zimovišť.

To opět potvrzuje jediné- že rozhodujícím faktorem (ne)migrace je množství a kvalita potravy, nikoli podmínky, v nichž tuto potravu ptáci nachází. Pokud je tažný pták dostatečně dobře krmen, může přežít i takové počasí, na nějž původně vůbec nebyl fyzicky připraven. Koneckonců úplně nejzákladnější fyziologické adaptace proti nedostatku energie (výpadek potravy, fyzické vyčerpání, chlad) mají tažní i stálí ptáci do jisté míry společné- jde o ukládání tuku a zvětšování některých vnitřních orgánů (např. srdce, játra), za účelem zahřátí, obalení větší plochy orgánů větším množstvím tuku a opětovného krizovému vstřebání veškeré přebytečné tkáně (ovšem konkrétní rytmus nabírání i spotřebovávání tukové, svalové či orgánové tkáně je u tažného a stálého ptáka velmi odlišný). Z dlouhodobého hlediska lze tedy předpokládat, že spolu s plošným nárůstem počtu krmítek (čím dál víc lidí přikrmuje) může v Česku i jinde v Evropě narůstat počet ojediněle zimujících migrantů, fixovaných na tento zdroj potravy. Zároveň naše, dnes již obvykle mírné zimy nahrávají tomu, aby tito jedinci měli dost času se „rozkoukat“ v pro ně dosud neznámé zimní krajině, a přežít pár týdnů na přirozené hmyzí stravě do chvíle, dokud se nenaučí létat na krmítko. Přesně tak tomu bylo i s naší pokřovkou.

Zároveň je však třeba podotknout, že skutečně mnoho tažných, hmyzožravých druhů, např. skřivani, konipasi, rehci domácí či budníčci, již zcela pravidelně přežívá zimu bez lidské pomoci. Pěnice, ať už černohlavá, pokřovní, či jiná, tedy představují takový zvláštní paradox. Na jednu stranu migrují poměrně daleko- až na část pěnic černohlavých všechny míří do Afriky- avšak na stranu druhou takto daleká pouť u nich z potravního hlediska teoreticky není úplně potřebná. Vezměme si jiné drobné ptáky, kteří přilétají až v dubnu či dokonce květnu. Vlaštovkovití a lejsci jsou odkázáni především na vzdušný plankton (létající hmyz), popř. drobnou aktivní kořist sbíranou z listů a stébel trávy. Ťuhýk obecný potřebuje velký, pohyblivý hmyz v otevřené krajině- brouky, masařky, včely, motýly atd. Rákosníci jsou zase vázáni zejména na hojnost lezoucích a létajících imág ve vodě se vyvíjejícího hmyzu (komáři, pakomáři, vážky, šidélka), popř. na rákosu sajících mšic a sítě spřádajících pavouků. U všech těchto více méně specializovaných druhů je veskrze logické, že u nás mají dostatek potravy pouze od konce jara do začátku podzimu, a musí tedy na zimu odletět.

Ale pěnice? Čím se vlastně živí pěnice? Taky převážně hmyzem, ale relativně jakýmkoli, a hlavně kdekoli. Zejména dva druhy zmiňované v tomto článku- černohlavá a pokřovní-, které se často vyskytují v blízkosti lidských sídel, v zahradách, parcích apod, jsou potravně velmi nenáročné. Loví snad veškeré druhy bezobratlých, jenž nejsou jedovaté- housenky, mšice, mouchy, komáry, motýly, drobné brouky, pavouky… A loví je navíc téměř všude- nevadí jim ani prolézat husté živé ploty, ani šplhat vysoko v korunách solitérů, ani poskakovat v trávě pod keři. Navíc se dobře přizpůsobují sezónním zdrojům potravy. Zjara sají nektar z květů vrb a javorů, a sbírají drobný hmyz, jenž se na nich v prvních slunných dnech nápadně koncentruje. Koncem léta a na podzim zase využívají bohaté potravní zdroje v podobě dozrávajících bobulí černého bezu, svídy či loubince, kterými se před odletem ládují ve velkém, aby nabraly tukové zásoby. Takže v podstatě přizpůsobiví hmyzožravci, lovci čehokoli pohyblivého, ochotni v nouzi přejít na ovoce či nektar.

Svým způsobem stravování tedy tvoří oba tyto druhy pěnic (s velkou nadsázkou) jakýsi přechodník mezi sýkorou, červenkou a kosem. Tedy typicky „stálými“ ptáky (přesněji řečeno u nás zimujícími– doslova stálých druhů, držících se svého celoročního území, je v Česku naprosté minimum). Pěnice by i v mírné zimě tedy měla být schopná uživit se bobulemi, otužilými tipličkami a pomalu lezoucím hmyzem či pavouky v listí nebo suché trávě. Potíž je v tom, že jakmile udeří mrazy či napadne sníh (což se každou zimu zkrátka občas stane), pěnice, jak jsem, již zmiňoval výše, svým jemným zobákem nedokáže vyhrabávat ze země či vyloupávat zpod kůry zazimovaný hmyz- je odkázána pouze na to, co se pohybuje+ na dostupné drobné bobule. Tím se ocitá na velmi tenkém ledě, kdy dlouhodobější teploty pod nulou znamenají smrt hladem. Proto se migrace zatím zdá přeci jen jistější. Skóre plusů a mínusů se však prudce obrátí v okamžiku, kdy pěnice začnou navštěvovat krmítka s „měkkou stravou“- ovocem, lojem a červy. Pak je pro tyto ptáky skutečně lepší přetrpět zimu u krmítek, jak dokazují Britští „černohlávci“. Z dlouhodobého horizontu několika (desítek?) let teoreticky může trend krmítkových pěnic dorazit i do Česka. První jsou na řadě samozřejmě černohlávci, už proto, že jsou větší (snáz přežijí zimu) a táhnou na kratší vzdálenost (snáz si zvyknou „oželet“ migraci). Ale jednou může dojít i na pěnice pokřovní. Možná naše rebelka z Pakoměřic zkrátka jen podstatně předběhla svou dobu…

Zima, mráz, holé větve, hmyz nikde… ale zato jablka, moučné červy a tahle šiška napuštěná hovězím lojem- takže nakonec žádný problém 🙂

Je tady však ještě jedna překážka. Primárně tažného ptáka, jehož rodiče, prarodiče i praprapra předkové létali až do Afriky, k zimování jen tak něco nepřesvědčí- proto i jev krmítkových pěnic se bude (pokud vůbec) rozvíjet relativně pomalu. Většině migrantů totiž brání setrvat na hnízdišti tzv. tahový neklid, pro nás těžko pochopitelný, avšak dle všeho velice intenzivní pocit, geneticky zakódovaný instinkt, probouzený zkracujícím se dnem a nutící tažné ptáky na podzim odletět k jihu. Instinkt velice silný, po generace životy zachraňující. Jedinec, který u nás navzdory tomuto vnitřnímu pnutí zimuje, musí být buď natolik vyčerpaný či handicapovaný, že migrace zkrátka není fyzicky schopen (takový pták však bude mít problém i s přežitím zimy), nebo tento instinkt z nějakého důvodu vůbec necítí, popř. pod jeho vlivem podnikne něco jiného, než klasický tah- např. odletí místo na jih naopak na sever (!). Takové „poruchy migrace“, kdy pták odlétá nesmyslně úplně jinam (třeba i doprostřed oceánu), jsou poměrně časté, a ve většině případů končí vyčerpáním a smrtí dezorientovaného zatoulance. Výjimečně však mohou mít zbloudilí ptáci štěstí v neštěstí, najít dosud neznámý, kvalitní zdroj potravy, úspěšně přezimovat a na jaře se zcela abnormální trasou zdárně vrátit na známé hnízdiště. Tito hrdinové pak poslouží jako „pokusní králíci“ celému svému druhu, který díky nim může objevit nové vhodné zimoviště, a po vzoru prvního průkopníka se naučit využívat jím objevené zdroje. Je pravděpodobné, že nějak takhle vznikla i populace pěnic černohlavých, zimujících u Britských krmítek. Nabízí se tedy otázka, odkud vůbec přilétla naše pokřovka, a proč zůstala zrovna v Česku… Odpověď již asi zůstane navždy ukrytá v její malé, šedavé hlavičce.

My lidé jsme však dostali malé vodítko, napovídající o jejím předchozím osudu. V prosinci jí totiž pan Karel Pithart chytil a okroužkoval. Přitom zjistil, že pěnice patří k našemu středoevropskému podddruhu sylvia curruca curruca, tedy že nepřilétla z dalekého východu, ale pochází nejspíš od nás, nebo z některého ze sousedních států. Také objevil nápadně poškozené krajní ruční letky i ruční krovky na pravém křídle, jenž poukazují na dřívější, úspěšně zhojené zranění křídla (krahujčími drápy?), po němž jí však zůstaly poškozená perová lůžka, a z nich pak vyrostla deformovaná příslušná pera (zejména krajní ruční letky byly mírně ohnuté, „odstávající“). V běžném dni, sestávající z prolézání křovin a krátkém přeletování ze stromu na strom, jí to sice nijak neomezuje, ovšem dlouhou migraci, kdy například bez přestávky přelétá mnoho kilometrů vyprahlou Saharou, by s tímto handicapem nemusela zvládnout. Nejspíš právě ono poškozené peří  způsobilo, že musela zrušit či pozastavit svou cestu na daleká zimoviště, a octla se v mimořádně pozdním termínu v jedné středočeské zahradě. Pak už to bylo jen na ní, na její výjimečné síle a odhodlání přežít, a na paní Melicharové, která jí kvalitním krmením umožnila dostat se z nejhoršího.

Poškozené peří na pravém křídle pěnice. Zejména jsou vidět deformované krajní ruční letky, ale i několik ručních krovek. Také ocasní pera jsou značně poškozená.

Šťastný konec?
Ať už tato výjimečná pěnice pokřovní pochází ze sousedního Německa, chladného Švédska, nebo jen jiné středočeské vesnice, a ať už si minulý podzim prožila cokoli, s pomocí dobrých lidí a své nezlomné vůle zimu zvládla. Koncem března, po bloku prvních teplých, slunných jarních dní, však náhle zmizela. Jablka zejí prázdnotou a sýkory se už prohání jen mezi sebou navzájem. Kam se poděla naše pokřovní hrdinka, jenž celou zimu zůstávala věrně „přilepená“ ke krmítku a urputně si ho hájila…? Nejspíš prostě poslechla volání přírody (jarní tahový neklid) a odlétla tam, odkud přišla- na své hnízdiště, jehož polohu dosud neznáme. Dny se prodlužují, slunce svítí častěji a již téměř nemrzne. Rozkvetly vrby a dříny, kolem nich poletují první včely. Po dlouhém zimě se pomalu, ale jistě vrací život- takový, jaký ho zná! Jaro je tady! A tak se, vykrmená kvalitní stravou, s dostatečnými tukovými zásobami, navzdory poškozenému křídlu vydala na nezvykle krátkou migraci, díky které bude v cíli dřív, než většina z jejích kolegyň, a nakonec také v mnohem lepší kondici. A jelikož naše hrdinka je pravděpodobně hrdina- sameček (zjištěno při kroužkování-je na svůj druh abnormálně velký), bude si moct jako prvních vybrat partnerku i teritorium, a konečně si zase připadat jako pěnice pokřovní, která žije svůj normální, spokojený život ve společnosti svých příbuzných. Už by to chtělo nějakou pořádnou přesilovku se soky, nějaký jiskřivý flirt, nějaký sexuální zážitek, po té nekonečné zimní nudě se samými koňadrami… Dočkáš se hrdino, už brzy 🙂

Poučný příběh
Příběh našeho malého bojovníka nám přináší mnohá poučení. Většinu z nich už dávno tak nějak známe, a přesto na ně často zapomínáme. Třeba že i na vlastní zahradě může být člověk svědkem napínavého přírodního divadla. Že kvalitní, pravidelně zásobené krmítko v zimě skutečně zachraňuje životy. A hlavně, že štěstí čeká na připravené- to se týká jak pěnice, která byla schopná pohotově přejít na náhradní stravu, tak i paní Melicharové, která se pozorně dívala kolem sebe a všimla si tedy nenápadného ptáčka, dálkového migranta zimujícího v holých keřích, rarity, kolem níž spousta lidí denně projde s hlavou skloněnou do mobilu. Tak mě napadá, kolik takových tažných ptáků u nás za jednu zimu bojuje o život? Kolik jich třeba nakonec zdárně přežije, aby na jaře úspěšně zahnízdili? Kolik výjimečných příběhů o síle a nezdolnosti ročně odvypráví zarostlé okraje rybníků či polní křoviny, aniž by jejich strhujícímu líčení kdokoli naslouchal…?

Rychlé shrnutí
Pěnice pokřovní přežila zimu 2021/22 v zahradě v Pakoměřicích s pomocí příkrmu jablky, moučnými červy a vyškvařeným hovězím lojem. Nakonec se naučila i na klasické lojové koule (s obsahem hmyzu). Mouční červi byli navíc jednou týdně posypáváni sépiovou kostí, aby měla pěnice dostatek vápníku. Krmítko začala navštěvovat po jeho objevení začátkem prosince (coby zdroj potravy nejprve objevila jablko, pak červy a až nakonec lůj), přestala v teplých dnech koncem března, od té doby nezvěstná. Byla kroužkována 17.12.2021 Karel Pithartem, který ji určil jako středoevropský poddruh sylvia curruca curruca, odhadl pohlaví na samce (dle velikosti) a zjistil vady krajních ručních letek i krovek na pravém křídle, možný důvod bránící v odletu na dalekou pouť. Jedná se o první záznam úspěšného přezimování tohoto druhu v ČR, a také první doložený záznam navštěvování krmítka v ČR.

Veškeré své informace a postřehy ohledně chování a přežívání zimující pěnice pokřovní mi ochotně poskytla paní Romana Melicharová. Tímto jí moc děkuji za velmi vzácná data pro celou ornitologickou obec, a za záchranu života jedné malé, odvážné ptačí duše 🙂

Text: David Říha

Foto: Romana Melicharová

Odkazy-jiné ojedinělé záznamy zimujících pěnic pokřovních v ČR:

1 http://www.vcpcso.cz/wp-content/uploads/mach_panurus_19_2010.pdf
1 https://birdwatching.cz/lada-jasso/item/436-zimni-vyskyt-penice-pokrovni-sylvia-curruca

 


Číst dále
0




Nejnovější  / Z domova
Únor- čas čížků na krmítkách. Proč přiletí až k jaru a co mají nejraději?
AVIFAUNA Publikováno 10.2.2022


Ačkoli ve světě lidí i ptáků stále vládne zima, byť mírná, jaro už se pomalu blíží. Dny se prodlužují, první sněženky kvetou, sýkory zpívají. A čížci už létají na krmítka.

Většina „krmítkářů“ to dobře zná. Začátkem zimy se hejna čížků prohání vysoko v korunách olšin podél potoků i rybníků, a nějaká slunečnice hluboko pod nimi je vůbec nezajímá. Na přelomu ledna a února však nastává zlom. Najednou se jeden, dva čížci objeví u krmítka, jakoby konečně pochopili, jak funguje, a do čtrnácti dnů jich je klidně třicet. V blízkosti vlhkých lesů se stanou výrazně dominantními strávníky až dalece do jara, dlouhé hodiny hřadují na stromech v blízkosti krmítka a přitom sborově zpívají. Zbloudilí jednotlivci či malé skupinky mezitím zavítají i na okna paneláků přilehlých měst, jejichž obyvatelé pak mohou z pár centimetrů okouzleně pozorovat krotkého, žlutozeleně žíhaného ptáčka, kterého mnozí nikdy dřív neviděli. Ptáčka, jehož sezóna na krmítkách právě začala.

Tuláci ze severu
Čížek lesní u nás hnízdí, protahuje i zimuje, ovšem množství zimujících ptáků mnohonásobně přesahuje množství ptáků hnízdících. A to zejména v letech tzv. irupce, kdy se k nám valí hladová hejna ze severu (k tomu došlo např. loni, tedy v zimě 2020/21). Čížek má totiž centrum svého výskytu v severských lesích Euroasie. Tam jeho početné populace hojně hnízdí a, za vhodných podmínek, zčásti i zimuje.

Jenže život tohoto drobného zrnožravce je jedno velké, nepředvídatelné dobrodružství, jehož dějství závisí na momentální úrodě semen tří stromů v severském lese- břízy, olše a smrku. Tyto stromy plodí nárazovitě- úrodný (tzv. semenný) rok střídají průměrné či velmi slabé roky. Děje se tak najednou na velkých plochách, neboť stromy své kvetení záměrně synchronizují, často dokonce i mezidruhově. Díky tomu nastávají situace, kdy čížci mají nadbytek pestré potravy, ale jindy zase v celých oblastech skoro nemají co jíst. Těmto prudkým výkyvům se musí populace malých zrnožravců rok co rok pružně přizpůsobovat.

A zvládají to dokonale. Když je dobrá sezona, čížci se intenzivně rozmnožují- začínají hnízdit dříve, končí později a zvládnou tak vícekrát vyvést mladé. Často se usazují i mimo obvyklý areál výskytu, aby naplno využili štědrosti přírody. V důsledku toho jejich populace zažívá náhlý vzestup a jejich hejna jsou rázem mnohem početnější.

Na podzim pak nastává rozhodování, jestli zůstat, nebo odletět. Flexibilní čížek může migrovat obrovské vzdálenosti, stejně jako zůstat celou zimu v rodném lese. Záleží na potravní nabídce. Pokud se urodí velmi málo semen, hladoví čížci se hromadně stěhují dál do Evropy. Naopak je-li plodný (tzv. semenný) rok, značná část ptáků se snaží zůstat, protože migrace je energeticky i časově náročná. Na druhou stranu je to riskantní, neboť zásoby potravy mohou náhle dojít, a tak se později v zimě stejně nakonec mohou nadpočetná hejna dostat do střední Evropy coby invazní vlna.

Čížek je po značnou část roku závislý na úrodě semen olše, břízy a smrku. V našich podmínkách je patrně jeho nejčastější potravou olše, jejíž semena však koncem zimy vypadají na zem.

Každoročně tedy většina populace „pro jistotu“ podniká krátkou podzimní migraci na nevelkou vzdálenost. Nejsou schopni delšího tahu, neboť v podzimních měsících nemají téměř žádné tukové zásoby. Jsou vyčerpaní- v závislosti na úrodě v danou sezonu totiž buď co nejdéle intenzivně hnízdí, aby využili semenný rok a vychovali co nejvíce mláďat, nebo se v chudém roce naopak sami nemohou pořádně nakrmit. I přesto z posledních sil zahájí krátkou migraci k jihu či jihozápadu, a začnou se krmit na prvních dostupných zdrojích. Brzy tak přiberou na váze- bylo prokázáno, že čížek v prosinci je přibližně o 6,2 % těžší než čížek v říjnu, protože se intenzivně krmí a méně létá1. Je tedy zároveň lépe připraven na další přesuny.

Tuto kondici si čížci udržují v průběhu celé zimy, a přitom plynule pokračují v pomalém, „líném“ tahu, zatímco se průběžně zastavují v olšinách, březinách a smrčinách, kde se krmí. S postupným vyčerpáním lokálních potravních zdrojů se posouvají vždy o kousek dál na jih (či jihozápad) a koncem zimy se hromadně dostávají do střední a jižní Evropy, tedy i do Čech, kde se přidávají k místním, méně početným populacím. To shodou okolností nastává právě ve chvíli, kdy jejich hlavní potrava v našem zimním listnatém lese- semena olše- přestává být dostupná, protože v předjaří ze šištiček vypadají semena, aby se na dně lesa pokusila vzklíčit. Čížci se náhle ocitají zcela bez potravy a navíc povážlivě daleko od svých hnízdišť, kam by se přitom s blížícím se jarem pomalu měli vracet.

Hladové předjaří
Pro severské čížky nastává snad nejtěžší část roku- cestu, kterou na podzim mnoho týdnů pomalým, klidným tempem postupovali Evropou, náhle musejí zpátky uletět naráz, a to co nejrychleji. Snaží se totiž včas vrátit na svá severská hnízdiště a- pokud nějaká bude- využít novou úrodu semen ke zplození početného potomstva. Je to, jako byste vyrazili ráno na výlet, až do pozdního odpoledne pomalu courali do cíle a tam zděšeně zjistili, že za hodinu musíte být zpátky doma. K překotnému návratu čížci potřebují spoustu energie a spoustu potravy, kterou teď ale nemají kde získat- stromy se na malé příživníky neohlíží a s přicházejícím jarem vypustí drobná semena na zem, kde už je velmi obtížné a nebezpečné je sbírat (nebezpečné proto, že na zemi každého ptáka snáz přepadne predátor).

V předjaří se čížek potřebuje řádně vykrmit- k tomu je lojová koule ideální, ale on coby semenožravec obvykle preferuje tučnou slunečnici či arašídy.

Čížci se v této svízelné situaci obrací na lidskou pomoc- mizí z lesů a po stovkách nalétají na nejbližší krmítka, kterých si doposud vůbec nevšímali. Najednou jako by byli všude, každé malé krmítko v zahradě poctí svou návštěvou. Preferují tučnou a energeticky vydatnou potravou, která jim nejlépe pomůže připravit se na rychlý jarní tah- tedy olejnatá semena, ořechy a lojové koule. Zhruba jeden až dva měsíce se intenzivně vykrmují a nabírají na váze (bylo prokázáno, že během pár dní strávených u krmítka jsou schopni nabrat 35% své hmotnosti v podobě tuku!2), aby jednoho krásného jarního dne zmizeli.

Vybaveni tukovými zásobami pak vyletí co nejrychleji na sever. Tato jarní migrace musí být opravdu rychlá, protože od nás čížci odlétají někdy až v dubnu a mají-li naplno využít hojnost severského lesa, musí si pospíšit.

Čím čížka pohostit?
Je jasné, že čížkům právě nastalo těžké období. Jak je tedy na krmítku nejlépe pohostit, abychom jim co nejefektivněji pomohli s přípravou na jarní migraci?

Čížek, stejně jako ostatní pěnkavovití, miluje slunečnici. Na rozdíl od většiny z nich má ale problém jí rozlousknout svým drobným zobáčkem, uzpůsobeným spíše k vybírání malinkých semen ze šištiček a jehněd, než drcení velkých tvrdých soust. Se slupkou slunečnice si čížek sice dokáže poradit, ale oproti zvonkovi či dlaskovi mu to dá neúměrně mnoho práce. Proto, ačkoli v období nouze čížci zcela běžně létají i na klasickou slunečnici, doporučuji jim ušetřit námahu přidáním slunečnice loupané. Ta představuje snadný a rychlý zdroj energie bez náročného louskání (což, jak brzy zjistíte, ocení i mnoho dalších druhů!).

Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že čížci velmi brzy objeví tu podivnou „bílou hromádku“ vedle klasické černé slunečnice, a od té chvíle jí už budou vždy dávat přednost. Při terénním pozorování krmících se čížků lze navíc jasně odhalit, že za stejný čas přijmou několikanásobně více potravy při krmení loupanou slunečnicí, a přitom vynaloží mnohem méně energie. Tu ušetří, když nemusí namáhavě louskat či pobíhání pod krmítkem ve snaze najít nějaké narušené či naklíčené semínko, do nějž se snadněji dostanou. Podáním loupané slunečnice tedy můžete výrazně zefektivnit jejich krmení a pravděpodobně i ukládání tukových zásob- přesně taková pomoc je pro ně v předjaří ideální.

Pokud vám však vadí, že je tato slunečnice o něco dražší, můžete čížkům nadrtit klasickou slunečnici v jakémkoli vhodném mlýnku- ideálně na půlky, popř. mastné drobečky. I to jim značně usnadní práci. Z klasické slunečnice ve slupce pak čížek jednoznačně preferuje černou před proužkovanou, neboť je drobnější a měkčí, takže jí přece jen snáze vylouská.

Slunečnice je pro malý zobáček čížka tvrdý oříšek. Lépe si poradí s černou, která je menší a měkčí. A úplně nejradši je, když žádnou slupku řešit nemusí 🙂

Slunečnice- ať už celá či loupaná- bude pro čížky většinou na prvním místě. Jako energetickýpamlsek však velice uvítají i arašídy- taktéž velmi hodnotné krmivo bohaté na tuky. Pro efektivní krmení čížků je však prakticky nutné podávat oříšky nikoli vcelku, nýbrž drcené na menší kousky, a to ze stejného důvodu, jako loupanou či drcenou slunečnici (vždyť jeden celý „burák“ je velký jak hlava čížka!). Drcené arašídy je pak možné buď volně nasypat do krmítka či na zem, tam se však snadno stanou „obětí“ sojek či veverek, které jsou schopny jich odnosit do zásoby velké množství. Proto bývá jistější podávat ořechy ve speciálním mřížovitém krmítku, odkud je větší ptáci neodnesou, avšak po němž šikovný čížek dovede velice obratně šplhat.

Čížek miluje arašídy- obzvláště drcené a ve vhodných krmítcích, odkud mu je neodnesou větší ptáci.

Do třetice je tady ještě jeden druh potravy, který by ve výčtu krmiv pro čížka neměl chybět- niger, neboli mastňák habešský. Jde o velmi drobná, černá, olejnatá semínka, která vypadají jako protáhlá miniatura černé slunečnice, a stejně jako ona představují energetickou bombu bohatou na tuky a bílkoviny. Niger je coby krmivo pro ptáky velice populární ve Velké Británii a Severní Americe, kde se používá jako výživná specialita právě pro drobné zrnožravce, kteří mají problém louskat větší semena- tedy čížky, čečetky a stehlíky. Podávají se ve speciálních tubusových krmítkách s velmi malými otvory, jenž zamezují přebytečnému vypadávání maličkých semínek. Bohužel, u nás takováto krmítka zatím prakticky nejsou k sehnání, nicméně niger se již v celé řadě obchodů opatřit dá.

Můžete ho tedy čížkům nasypat do klasických válcových zásobníků s větším otvorem, nebo na nějaké chráněné místo, odkud ho hned nerozfouká vítr, například do prázdné kokosové skořápky. Já tak učinil loni (únor 2021), kdy se u nás objevila masivní invaze hladových severských čížků, patrně vyvolaná nedostatkem potravy. A výsledek? Malí zelenaví strávníci poměrně brzy našli nový druh potravy a začali s oblibou navštěvovat dva kokosy naplněné nigerem. Nicméně šlo spíše o doplňkové krmivo ke slunečnici, už proto, že k jednomu kokosu se vždy posadil jeden dominantní čížek a ostatní odháněl- desítky dalších ptáků se tedy musely krmit na zemi a ostatních krmítkách. Pokud má někdo z čtenářů také zkušenost s tímto, u nás stále poměrně exotickým krmením, budu moc rád, když se podělí v komentářích 🙂

Ještě doplním, že občas si čížci zaletí načerpat zásoby tuku i přímo na lojové koule, ovšem coby zrnožravci vždy přirozeně preferují rostlinnou stravu, a lůj většinou jen párkrát „ochutnají“.

Samečci čížků u krmítka intenzivně zpívají.

Ptačí rande u krmítka
Jelikož severští čížci na našich zimovištích zůstávají často až do začátku dubna (chvíle odletu nastává ve chvíli, kdy ptáci nastřádají dostatek tukových zásob na rychlou migraci s minimem zastávek), tráví u nás více než třetinu jara. Proto také v okolí krmítek v březnu a dubnu probíhá často intenzivní tok čížků. Když se zrovna nekrmí, samci takřka neustále zpívají, a v hejnu vytváří z dálky slyšitelný orchestr v korunách stromů kolem krmítka. Někdy divoce honí samičky ve větvích a po utvoření páru je pak na oplátku něžně krmí ze zobáčku do zobáčku. Zvonci či zvonohlíci takto krmí partnerky typicky při sezení na vajíčkách, aby jim ušetřily čas strávený hledáním potravy mimo hnízdo, ale u čížků má krmení samičky pravděpodobně i čistě „romantický“ charakter, neboť jsem ho pozoroval i na lokalitách, kde čížci nikdy nehnízdí, a kde samička evidentně nemohla nikde sedět na vajíčkách.

Tok a tvorba párů v období „vykrmování“, ještě před odletem na hnízdiště, je pro čížky výhodné, neboť po celkem pozdním návratu na sever se nemusí zdržovat námluvami a mohou ihned zahnízdit. První náznaky toku tak můžeme pozorovat již teď v únoru- a s přicházejícím jarem budou (nejen) čížci čím dál tím „rozjetější“ 🙂

Text a foto: David Říha

Zdroje (přesných dat+ obecného popisu migrace):
1 https://lintulehti.birdlife.fi:8443/pdf/artikkelit/1103/tiedosto/of_47_52-68_artikkelit_1103.pdf
2 https://www.tandfonline.com/doi/pdf/10.1080/03078698.1985.9673858 :


Číst dále
0




2
Novější články Starší články
  • - Reklama -
  • Newsletter

    Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Nejnovější články

    • 1
      Obnova přírodní rezervace Kotvice v CHKO Poodří by měla prospět ptákům
    • 2
      Proč drobní ptáci „zamrzají na místě“?


Aby vám nic neuletělo

Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Avifauna je nezávislý český online magazín zasvěcený fascinujícímu světu ptáků. Projekt vznikl za ochotné finanční podpory milovníků ptactva a funguje pod záštitou stejnojmenné neziskové organizace Avifauna z.s.

  • Facebook

  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Mediální partnerství
  • Ochrana osobních údajů
  • Kontakt
© 2024 Magazín Avifauna | ISSN 2571-0737 | Avifauna z.s.
Pak stiskněte enter a my to pro Vás najdeme!