AVIFAUNA, Author at AVIFAUNA - Český online magazín o ptácích

Autor

AVIFAUNA

Vodní přepady a výpustě: zrádné pasti na kachní mláďata

AVIFAUNA Publikováno 9.4.2025

Stojím na hrázi rybníka u přepadu, kde se klidná hladina mění v bouřlivý, třpytivý vodopád. Řítí se i několik metrů do propasti, kde pak odtéká v podobě potoka do okolní krajiny. Nejen hydrologicky praktický, ale i esteticky zajímavý prvek; navíc u padající vody se skvěle medituje.
Má to ale jeden háček. Krom vody do těchto propastí padají i malá káčátka. A bez pomoci se často nemohou dostat zpět na rybník. Uvízlá pod přepady celé hodiny úzkostně pípají, odkázána na pomoc lidí. Pokud si jich nikdo nevšimne, jsou splavena potokem a nucena přežívat v nevhodném prostředí potoků či malých tůní, stranou od rodinky, kde je brzy uchvátí predátoři. V tom „lepším“ případě. V tom horším, pokud vodní přepad či výpusť nenavazuje na nadzemní potok, pak pomalu umírají hladem či vyčerpáním uvězněna v malém „výběhu“ pod přepadem.
Bohužel nejde o jednu nešťastnou nehodu, exemplární případ. Naopak- takovéto pasti na mláďata se nachází na mnoha rybnících, zejména ve městech, a opakovaně si žádají své oběti.
Přitom právě městské vodní plochy bývají často poměrně šetrně obhospodařované a nezřídka jsou i přírodními památkami či přímo rezervacemi. Průměrné rybníky ve volné krajině připomínají kalné vany plné sinic a nepřiměřeně husté obsádky kaprů. Oproti nim mnohé rybníky ve městech či např. zámeckých parcích mívají velmi čistou vodu plnou ponořených rostlin a vodního hmyzu, jakož i rákosiny a ostrůvky vhodné k hnízdění. Jde o přirozený důsledek toho, že lidé chtějí mít ve městě přírodu na dosah, a tak se o jeho bezprostřední okolí starají v průměru lépe a hospodaří zde méně intenzivně, než ve volné krajině. Podobný efekt lze vysledovat i u městských lesů: smíšené, různověké lesní porosty např. v Praze a v Brně (naštěstí) vůbec nereflektují většinový stav smrkových či borových monokultur na dřevo v běžné české krajině. I proto města tak tvoří ostrůvky biodiverzity.
Tím větší problém pak představují různé architektonické pasti na ptáky, ať už jde o skleněné plochy, nezabezpečené komíny či právě nebezpečné vodní přepady. Nejvíce problematické jsou „vodní pasti“ na biologicky cenných rybnících, kde se líhnou mláďata i několika druhů kachen.
Riziko pádu výrazně zvyšuje i fakt, že přepady bývají logicky v místě odtoku potoka z rybníka. Přitom právě tyto úseky, kde se mísí stojatá a tekoucí voda, jsou u kachen oblíbené. Skýtají více potravy, jelikož se sem postupně slévá voda i řídké bahno z celého rybníka, a s ní i kusy organického materiálu. Pod umělými vodopády pak rostou zelené řasy, jenž březňačky (ale i lysky) s oblibou oždibují. Přitom často stojí přímo na hranici přepadu a sklání se dolů pro potravu. Jindy na této hranici vodní ptáci rádi jen tak postávají a odpočívají. U dospělců to není nijak nebezpečné: když náhodou uklouznou, zkrátka vyletí zpátky na rybník. Káčata však létat neumí a takový pád je může zcela odříznout od jejich dosavadního světa.
Navíc je tu další problém- kachní samice (typicky ve městech hnízdící populace poláka chocholačky a morčáka velkého) často převádí káčata z bezpečného, ale potravně chudého hnízdiště, na jinou lokalitu, vzdálenou i několik kilometrů, kde je potravy dostatek, avšak vyhnízdit tam nebylo možné. V silně strukturované městské krajině plné plotů a silnic je pro kachny zdánlivě ideální volbou převést mláďata po vodě- tedy potokem, který sousední rybníky spojuje. Jenomže plavou-li proti proudu, mohou u cílové destinace narazit na vodní přepad, který káčata nedokážou překonat. V tom lepším případě si to samice uvědomí, vyleze z vody a s mláďaty pěšky přeleze hráz do rybníka. Zažil jsem však i situaci, kdy u Lítožnického rybníka samice s šesti odrostlými káčaty zůstala uvízlá v přepadu a nebyla ochotná z něj odejít: stále dokola bezradně obcházela vodopádem skrápěné hranice svého „výběhu“ a nevěděla, jak svou rodinku dostat nahoru na rybník.

V pasti: samice poláka chocholačky chtěla svých šest mláďat převést Říčanským potokem do Lítožnického rybníka (patrně z rybníka Počernického). Po náročné cestě uvízla těsně před cílem: pod vodním přepadem cílového rybníka. Desítky minut se marně snažila „projít zdí“ skrápěnou potoky vody, až jí nakonec musela pomoct pražská ZS.

Co dělat s uvízlými káčaty?

Takové situace často vyžadují lidský zásah a pomoc. Uvízlá káčátka obvykle najdete podle typického, úzkostného pípání, které se ozývá se z „podzemí“ nebo zpod vodopádu. Obvykle je v okolí na rybníce i dospělá kachna s mláďaty, která nervozně volá a pohybuje se v okolí přepadu. Té je třeba nešťastného zatoulance vrátit.
Chcete-li jim pomoct, máte v zásadě dvě možnosti: 1) zavolat záchrannou stanici (ZS), 2) vzít situaci do vlastních rukou. Osobně doporučuji první možnost, jelikož pracovníci ZS mívají k dispozici síťky a „podběráky“, jimiž dokážou mládě chytit s větší spolehlivostí a téměř nulovým rizikem, že mu přitom ublíží. Ačkoli jsem se během svých ornitologických toulek podílel na záchraně nejméně 30 kachních mláďat (převážně kachny divoké a poláka chocholačky, často spadlých do různých „pastí“), vždy preferuji pomoc pracovníka ZS se speciální podběrákovou síťkou.
Například pod vodními přepady může snaha chytat stresované káče holou rukou na kluzkých kamenech skončit nechtěným ublížením sobě i mláděti, spíše než jeho záchraně. Navíc v hrozí, že vyplašené mládě před vámi uteče do potoka a bude unášeno dále od své rodinky, kterou už nikdy neuvidí- což by byl přesný opak dobrého záměru.
V Praze mám vesměs dobré zkušenosti s místní záchrannou stanicí. Ta pro uvízlá káčata obvykle dojela do 1-2 hodin a profesionálně je osvobodila. Nemáte-li možnost čekat, nouzově stačí podrobně popsat „past“ u konkrétního rybníka, kde jsou káčata uvězněná, a pracovníci ZS je později najdou. Sám jsem se na ně jednou takto spolehl a jelikož jsem na daném rybníce znal konkrétní rodinky, mohl jsem při další návštěvě potvrdit, že mláďata dané samice byla opět v plném počtu (tj. úspěšně navrácena). Potíž je ale v tom, že někdy může být telefon obsazen či služební auto zaneprázdněno i několik hodin, pak se člověk musí spoléhat sám na sebe, popř. na hasiče nebo známé, kteří přijdou na pomoc.

Káčátka březňačky (kachny divoké) spadlá do nebezpečné výpusti Podsychrovského rybníka

Někdy se může stát, že káčata uvíznou v místě, kde je třeba se k nim násilně „probourat“, např. překonat zámek požeráku či odklopit víko kanálu. Právě tehdy je nezbytná spolupráce s hasiči, kteří mají potřebné vybavení i pravomoci. Tímto také děkuji hasičům, kteří v Horních Počernicích před dvěma lety z nebezpečného a zamčeného požeráku u výpusti Podsychrovského rybníka vyprostili postupně 1 a 10 mláďat kachny divoké. Bohužel tento požerák se nachází přímo na oblíbené trase, kterou místní samice převádí káčata. Hnízdí na ostrůvku či v ostřicových porostech rybníka, avšak voda je zde kalná a přerybněná, takže mláďata často převádí na čistý a úživný Jirenský potok. V cestě jim často stojí tato past.
Vlastníma rukama doporučuji mládě chytat jen tedy, kdy je uvízlé např. v mělké rouře, puklině mezi kameny apod., odkud nemá kam utéct a člověk ho může pohodlně a bezpečně vytáhnout (anebo když jde o čas a např. je unášeno silným proudem potoka). Pak se nemusíte obývat dotyku (kachnám, jako většině ptáků, lidský pach nijak nevadí), mládě vytáhnout a pustit na rybník k rodince.
Není nutné se při návratu snažit již tak stresovanou matky s mláďaty nějak „dostihnout“ (přiblížit se jí) a mládě jí zblízka „podstrčit“. Káčata se s matkami dorozumívají hlasitým pípáním a svou rodinku si umí přivolat i na desítky metrů. Je tedy úplně v pořádku osvobozené mládě jen pustit na volnou vodní plochu, a ono si už si najde cestu ke svým.
Šťastný návrat pak můžete zpovzdálí pozorovat, ale neděste se, pokud k němu nedojde hned- kachní matky někdy dokonce odlétají z jednoho rybníku na druhý (prozkoumat potravní podmínky) a nechávají svá káčata chvíli samotná. Ani desítky minut bez matky neznačí žádné „opuštění“ a „nouzi“.

Chytat káčata do ruky je náročné a nejisté. Jsou extrémně hbitá a rychlá. Když už to situace umožňuje/vyžaduje a nemáte podběrák (ideální), můžete si pomoci kusem lehkého oblečení (např. trikem/lehkou mikinou), kterou na utíkající mládě zlehka hodíte a pak ho opatrně vyndáte. Tak se mi podařilo chytit (a následně zachránit) i tohoto malého poláka chocholačku.

Možnosti prevence

Samozřejmě lepší, než sekvence záchran uvízlých ptáků, by byla prevence. U vodních přepadů mě napadá instalace zábrany, která by umožnila průtok vody a současně bránila spadnutí káčat a dalších mláďat. Třeba nízkého plůtku z odolného, hustého pletiva v rybníce těsně před hranicí přepadu.
V Praze je aktuálně velmi problematický přepad u nově revitalizovaného Lítožnického rybníka, který v současnosti patří k nejvýznamnějším hnízdištím pražské populace poláka chocholačky. Velmi problémový je i rybník Martiňák, který má dokonce dva nebezpečné přepady, kam zcela běžně padají mláďata místních březňaček. Je hořkým paradoxem, že tyto pasti se nachází na jedněch z nejcennějších mokřadních lokalit východní Prahy.
Považuji za důležité si tohoto rozšířeného, a přesto málo známého jevu všímat, šířit o něm povědomí a normalizovat snahu o jeho zabránění podobně jako např. u nárazů do skleněných ploch či padání sov do komínů a kádí s vodou. Přinejmenším v lokalitách, kde každoročně hnízdí celé skupiny kachen a k uvíznutí jejich mláďat zde opakovaně dochází.
Samozřejmě jde o globální problém všude, kde se podobné architektonické pasti nachází, jak ukazují další případy z médií:
https://www.e-zatecko.cz/zpravy/5141-foto-zachranna-akce-v-probostove-na-teplicku-nekolik-malych-kachen-uvizlo-v-prepadu-rybnika.
https://www.facebook.com/watch/?v=994053761133724
https://ceskolipsky.denik.cz/zpravy_region/video-hasici-zachranili-kachny-na-machaci-sklidili-potlesk-od-prihlizejicich-202.html

Text a foto: David Říha

Číst dále

Nejnovější / Z domova / Zajímavosti

Ptačí a lidské světy

AVIFAUNA Publikováno 25.3.2025

Ptáci jsou fascinující bytosti. Ač nás dělí miliony let samostatného evolučního vývoje, v mnoha věcech jsme došli k podobným řešením. Ptáci jsou nám podobní v tom, jak vnímají a chápou okolní svět. Aktivují převážně za světla, protože potřebují vidět. Na svět se především dívají bystrýma očima a poslouchají ušima, a výsledky zpracovávají v inteligentním mozku. Mnoho z nich je současně vysoce sociální, takže živě komunikují se svým okolím- a komunikují převážně opticky a akusticky. Typický ptačí umwelt (subjektivně vnímaná realita světa pomocí smyslů a mozku) je tomu našemu bližší, než umwelt drtivé většiny savců i dalších obratlovců. Jsou v podstatě jediní, kteří dosáhli takové inteligence (logické i emoční) a současně zpracovávají okolní realitu podobnou sadou smyslů.

Samozřejmě, že ptáci vidí jinak, než člověk- mnohem lépe, ostřeji, rozpoznávají řádově více barevných odstínů, a někteří dravci mají v oku doslova „zabudovaný ultrazoom“. Ti, kteří mají oči po stranách hlavy (např. kachny, hrabaví, bahňáci, mnozí pěvci) vidí dva obrazy nezávisle na sobě, jako bychom my měli další dvojici očí na zádech, nebo současně sledovali dvě rozdílné televize. To dělá pro nás těžko představitelný subjektivní svět, který mj. klade obrovské nároky na soustředění a pohotovost- já se svým ADHD a mozkovou mlhou mám co dělat se soustředit na ten jeden obraz :). Používají také čich- někteří (např. supi a trubkonosí) na tak vysoké úrovni, jakou si subjektivně nedovedeme představit. Hmat v zobáku kachen a bahňáků je velmi citlivý. Dá se vzdáleně přirovnat k našim rukám, ale pořád funguje o dost jinak.

Na četné rozdílnosti je třeba při pozorování a zkoumání ptáků nezapomínat- ptáci nejsou opeření lidé, neuvažují tak a nelze na ně kompletně vztahovat naše vnímání, emoční ani smyslové.

Přesto jsou však naše světy podobné. V sociálních interakcích se ptáci na sebe především dívají (a řeší, jak sami vypadají), komunikují řečí těla. A pak spolu také „mluví“ pomocí celé plejády hlasových projevů. Na tyto dva komunikační prostředky většina ptáků klade obrovský důraz v porovnání s ostatními „kanály vysílání“, jako je čich, hmat, chuť, vibrace, teplota atd. A to máme společné.

I z toho plyne ta přirozená blízkost a sympatie mnoha lidí k ptákům. Snáze je chápeme. A lépe se nám také daří je nerušit: když ptáka nechceme vyplašit, snažíme se hlavně NEVYPADAT a NEZNÍT děsivě- a funguje to! I ptačí signály stresu jsou nám srozumitelné- varovně volají, natahují krky, schovávají se tak, aby nebyli vidět. Jejich stres můžeme dobře vnímat a tudíž mu i zabránit. Jejich úchvatnou a pestrou komunikaci: námluvy, vyhrožování, opatrné smiřování, projevy náklonnosti a péče, to vše umíme vnímat bez speciální techniky zkrátka smysly, které jsou i pro nás samotné přirozeně dominantní. S dostatkem snahy jim můžeme velmi dobře porozumět- máme k tomu perfektní předpoklady.

Jako lidé jsme svou smyslovou výbavou hodně „divní savci“, vybočující ze všech norem a stereotypů. Náš umwelt je asi tak reprezentativně savčí jako je umwelt kiwiho reprezentativně ptačí. Prostě totální rebelové. Máme zrak, o kterém se většině savců může nechat jenom zdát, zatímco náš čich je naprosto uboze atrofovaný (a pozor-i oproti mnohým ptákům!). Plus máme ty citlivé, šikovné ruce, ptáci mají zobák (mimochodem, kdo máte krmítko, podívejte se někdy pořádně, jak pěnkavovití vylouskávají slunečnici zobákem a jazykem- zblízka úžasné, a pro mě naprosto hypnotické 🙂

Porozumění v přítomném okamžiku

Přijdu pod strom, na kterém sedí kavka. Koukne na mě svýma magicky šedobílýma očima. A já vidím, že ona vidí, že ji vidím.. 🙂 Máme společné reflexy založené na spojení mozku a smyslů, které jsme oba pěstovali a zdokonalovali od chvíle, kdy jsme poprvé nabyli vědomí. Což je… příjemné uvědomění.

Sedím u rybníčku a kachna na mě kouká, zblízka, z jednoho metru. Když usoudí, že nepředstavuju ani nebezpečí, ani zdroj rohlíků, přestane mě řešit. A začne se věnovat svým záležitostem. Pozoruje okolí, dívá se na svět ze svého těla. Jako já. Sedíme takřka vedle sebe, vidím, jak na sluníčku spokojeně oddychuje, a ze svého pohodlí občas zvědavě otočí hlavou na kačera, co vyplul támhle za rohem, na lidi, co prochází po chodníku, na nebe, kde krouží rackové. Jako já když sedím na lavičce. Nějak se na ni dokážu napojit. Pak si zívne, protáhne se, sleze do rybníka, jak se její břicho ponoří do vody, hned zbystří a ožije. Jako když vstanu z gauče. A začne se krmit. Zobákem zaujatě rejdí v bahně, filtruje vody, hmatá všechny drobné nerovnosti a na chvíli úplně přestává vnímat okolí. Její pozornost se smrkává na maximální soustředění toho, co má těsně před sebou. Je ve svém „krmicím flow“. Trochu jako já, když teď píšu na klávesnici. Plně zaujatá. Za chvíli připlouvá její kačer, její parťák a rodina na většinu roku, od podzima do konce jara. Zdraví ji hlubokým „rééb-rééb“ a načepýří kovově lesklou hlavu, aby ji oslnil. Ona zdvihne hlavu a podívá se na něj. Spokojeně pronese tiché „uň-uň“ a zaboří hlavu zpátky do mělčiny.Při krmení se stále ozývá jemným „uň-uň“, což je velice milé: dělají to samice, které se krmí s partnerem, s kamarádkou (ano, kachny mají kamarády- na dobu pelichání, kdy nežijí v párech), nebo svými mláďaty. Skoro nikdy to nedělá samotná kachna. Je to takové spokojené „broukání si u společného jídla“.

Vždycky mi přijdou tyhle zážitky magické. Být chvíli jen tak s ptáky v jejich prostředí, tak jako se na ně nacítit… Dívám se na jiný živý, cítící kousek vesmíru, který existuje, přemýšlí a prožívá vedle mě… dost odlišně na to, abych stačil žasnout, dost podobně na to, abych mu porozuměl.

Text a foto: David Říha

Číst dále

Nejnovější / Přikrmování / Ptačí zahrada / Rozcestník / Z domova / Zajímavosti

Když ptákům lidská „spoušť“ vyhovuje: mainstreamová ekologie vs. ochrana ptáků.

AVIFAUNA Publikováno 20.2.2025

Ekologie a ochrana přírody není jednotný obor. Kdybyste vzali stejný pozemek a dali ho k „ochranářskému“ využití botanikovi, entomologovi, ornitologovi a ekologickému aktivistovi, každý z nich by postupoval jinak. V mnoha případech by se jejich zájmy střetávaly stejně, jako se střetávají zájmy konvenčních zemědělců a developerů.

Přesto ve veřejném mínění stále panuje představa, že „ochrana planety“ tak, aby byla pro nás dále obyvatelná, a biologická ochrana všech biotopů i živočišných a rostlinných druhů zároveň je jakési jedno souhrnné téma. Jedno ultimátní „dobro pro přírodu“, které se sice střetává s ekonomickými zájmy člověka, avšak samo o sobě jde o jednotný směr. Vůbec.

Dnes se zaměřím konkrétně na české ptáky a některé jejich paradoxní zájmy, které se s obecně propagovanou ekologií (a občas i s některými radami ornitologů) přímo vylučují. Vítejte v článku, kde ptákům prospívá těžba uhlí i písku, otevřené skládky, zpracování cukrové řepy, nepůvodní druhy rostlin, hromady mokrého hnoje a odpadků a krmení pečivem.

Mnoho lidí má stále zažitou představu, že veškeré úpravy a využívání krajiny člověkem je z principu „zlo pro přírodu“. Že by bylo nejlepší nechat co nejvíce plochy svému osudu, stovky let bez lidského zásahu. Z pohledu moderní ornitologie to však neplatí. Ptáci jsou přizpůsobiví a mnoho z nich je již lokálně adaptováno až výhradně vázáno na činnost člověka, která jim vyhovuje. Pojďme se na tyto příklady podívat.

Skládky, čističky, odkaliště: špinavá požehnání

Těžko hledat názornější symbol lidského „řádění na planetě“, než je otevřená skládka. A přitom mnozí ptáci vnímají pestré hromady směsného odpadu jako obrovský švédský stůl. Zejména rackové. Coby potravní generalisté snědí veškerý organický materiál, který umí strávit. Úplně stejně jsme na tom my lidé, akorát my spoustu jídla vyhazujeme. To pak končí v komunálním odpadu, a ten místy putuje na skládky, kde ho po nás s chutí „dojíždí“ rackové.

Zejména v zimě se u skládek shromažďují až tisícihlavá hejna, složená z až 6 druhů racků. Některé druhy našich podmínkách skládky cíleně vyhledávají a zimují v jejich okolí.

V teplé části roku pak na skládky zaletují oba druhy luňáků, coby „dravci-mrchožrouti“ zřejmě vyhledávají organický odpad živočišného původu. Celoročně skládky navštěvují také straky, havrani a krkavci. V jihozápadní Evropě na skládkách zimují hejna čápů bílých, která díky tomu nemusí odlétat do Afriky.

Krmení na skládce není bez rizika, rackové se z ní občas vrací s peřím slepeným různými technickými kapalinami, nohama od montážní pěny (skutečné případy!), s částmi těla zachycenými v různých kusech odpadu. Část těchto problémů si však ptáci sami vykoupou/vyklepou. Život ohrožující problém si ze skládky odnáší jeden racek z několika stovek či tisíců: ostatní spokojeně přezimují na snadném zdroji potravy. Celkové skóre skládky pro populaci racků zůstává velmi kladné, jakkoli to zní absurdně.

Rackové bouřní s peřím ulepeným od neznámé černé kapaliny, do níž se namočili na skládce. Chudinky? Ale kdeže- spokojení rošťáci, kteří zimují u švédského stolu a své špinavé kabátky brzy vyperou.

Dalším „špinavým požehnáním“ jsou čističky odpadních vod. V samotných areálech se nachází nádrže s vodou různého stupně čistoty, filtrovaným odpadem a kalem. Do těchto „rybníčků“ se s oblibou sletují březňačky a rackové.

Největší ornitologický benefit má voda z čističky v momentě, kdy opět vytéká do nejbližší řeky či potoka. Tato voda je totiž teplejší, než venkovní prostředí, takže v zimě ohřívá vodní tok a také jím zásobené rybníky a nádrže v okolí. Ty díky tomu ani v silných mrazech nezamrzají, a navíc je ne zcela sterilní voda z čističky obohacuje o zbytky kalu a organického materiálu. Takové „eutrofní termály“ se stávají oblíbenými zimovišti plovavých kachen, zejména březňaček a čírek obecných, dále zde mohou zimovat kopřivky, lysky, slípky, rackové chechtaví, konipas horský i bílý a občas i vodouš kropenatý. Významné „čističkové lokality“ jsou např. Císařský ostrov, Vrapický rybník a nádrže v okolí Spolan.

Dále zde máme odkaliště cukrovarů: mělké, vysoce eutrofní stojaté nádrže, kam je vypouštěno bahno a odpadní materiál ze zpracování cukrové řepy. Zejména pro bahňáky jsou tyto lokality požehnáním, a to jak na tahu, tak i v hnízdní době.

A to jsem se ještě nezmínil o otevřených, vlhkých hnojištích (zejména těch, z nichž teče močůvka!), které jsou sice „špinavé a neekologické“, avšak skýtají násobně více hmyzu pro čejky, špačky, konipase a chocholouše, než okolní polní lány a upravené zahrádky.

Čírky obecné: malá část hejna zimující na Vrapickém rybníku. Jde o mělkou, bahnitou nádrž bez ryb, do níž odtéká teplá voda z čističky, takže je eutrofní a nezamrzá. Čírky zde běžně proplouvají mezy kusy pneumatik a PET lahví- a vůbec jim to nevadí 😉

Těžba- výroba luxusních biotopů

Těžba patří k ekologicky nejvíce kritizovaným aktivitám. Trnem v oku bývá jak samotné „ničení krajiny“, tak jeho častý záměr: spalování fosilních paliv, jenž má na svědomí nadměrné vypouštění CO2 do atmosféry. Klimatologickým efektům se zde věnovat nebudu (nejsou mé dnešní téma). Vrátím se ke zmíněnému „ničení krajiny“- to je společné i méně propírané těžbě písku a štěrku. Z pohledu ornitologie může jít o skvělý počin.

Obří kovové stroje bořící se do země sice původní biotopy ničí, avšak namísto nich vytváří biotopy mnohem vzácnější. Po skončení těžby zůstávají obrovské plochy měsíční krajiny. Právě v nich hnízdí většina naší populace ohrožené lindušky úhorní a bělořita šedého. V hlinitopísčitých svazích otevřené krajiny se mohou zabydlet i kolonie břehulí a vlh.

Po této prvotní fázi následuje postupné začleňování narušeného prostoru do okolní krajiny. Možnosti jsou v zásadě dvě.

První spočívá ve spontánní sukcesi stanoviště, tedy pozvolném zarůstání vegetací. Zpočátku jde o byliny, trávy a keře, které houstnou a šíří se, postupně je střídají pionýrské stromy. Lokalita se mění ve světlý, řídký les, a dalších pár staletí potrvá do utvoření skutečně stabilního, vzrostlého lesa.

Některé fáze tohoto procesu nabízí cenné a vzácné biotopy, jenž lákají celou řadu ohrožených ptáků, např. pěnici vlašskou, ťuhýka obecného, dudka chocholatého, lindušku lesní, skřivana lesního či lelka lesního.

Druhou možností je zatopení lomu či pískovny, vedoucí ke vzniku jezera. Nové, sukcesní vodní plochy s mnoha specifiky. Zpočátku s minimem ryb, bez bahna i rozsáhlých porostů rostlin. Voda zůstává velmi čistá, v porovnání s rybníky poměrně oligotrofní. Co na první pohled působí pustě a hladově, naopak skýtá obrovské množství potravy pro ptáky. Na okrajových mělčinách v čisté vodě rostou vláknité řasy a množí se spousta zooplanktonu. Ten není predován masou ryb, takže vyžíráním fytoplanktonu přispívá čistotě vody a růstu makroskopických řas (oblíbené potravy ptačích vegetariánů, jako je kopřivka, zrzohlávka, lyska a labuť). Planktonem se živí drobní mlži, a ty zase ve velkém konzumují potápivé kachny: poláci chocholačky a velcí a hoholi severní. Tolik kritizovaná invazní slávička mnohotvárná je díky své početnosti a velikosti výtečným potravním zdrojem.

Možnosti hnízdění vodních ptáků jsou značně omezené (rackům a rybákům se dá pomoci umělými ostrůvky), o to důležitější se však tyto lokality stávají v době tahu a zimování. Mnozí znají ikonické post-těžební jezero Most, kde zimují početná hejna poláků chocholaček i velkých, hoholů severních, lysek a kopřivek, a také stovky racků různých druhů: ti se živí na nedaleké… ano, skládce 😉

Večerní slet racků chechtavých na molech jezera Most

Po celé republice pak vznikají ornitologicky významné nádrže po těžbě písku a štěrku. Od západu na východ lze jmenovat středočeskou Dobříň a Zálezlice, pražskou Pískovnu, východočeskou soustavu Oplatil, moravskou soustavu na Tovačovsku, dále nádrže u Grygova, Hulína, Mohelnic, Nákla, Hlučína a mnoho dalších. Lze vyzdvihnout význam těchto lokalit např. pro zimující morčáky a hoholy.

To, že v době zimování (na rozdíl od doby hnízdění, bohužel) u nás mají vodní ptáci hojnost výborných lokalit, je důsledkem právě drastických průmyslových zásahů do krajiny (těžby) v kombinaci s několika mála vhodnými (též umělými) přehradami- jde zejména o legendární VDNM, Rozkoš a Nechranice.

Hohol severní: krasavec, jenž profituje z lidské činnosti: zaplavování dolů, pískoven i přehrad.

Odpadky i pečivo vesměs prospívají

Nyní zamiřme do měst a vesnic, konkrétně do parků, na náměstí, zastávky MHD, okolí supermarketů a restaurací. Zde se válí spousta odpadků: kusy pečiva, obaly od baget, zmrzliny rozmajzlé o asfalt apod. To, co působí jako estetický i ekologický zločin (a zamysleme se, kolik % problému tvoří prvoplánová estetika ;-), nelze z pohledu ptáků hodnotit negativně. Odpadky představují významný potravní zdroj urbánních populací strak, kavek, havranů, vran, vrabců domácích a lokálně dokonce i chocholoušů (v JV Evropě na parkovištích běžný jev).

Kavky na rušném Vítězném náměstí rády hledají odpadky. Zde se přiživují na rohlíku, který kdosi nechal v pytlíku na lavičce. Kavky ho obratně vybalily z igelitu a začly hodovat. Pravada, nejde o nutričně vyvážené krmivo, ale přesto bílé pečivo (ať už formou odpadků, či cíleného krmení) zůstává významným zdrojem potravy zdrojem pro mnoho městských ptáků. A zdá se, že jejich populace přce jen více podporuje, než ohrožuje.

Možná si říkáte, že jde jen o malou výhodu velkého problému, ale podívejme se na příklad vrabce domácího. Jistěže není vážně ohrožen (coby celkově nejpočetnější pták planety), ovšem lokálně jeho populace prudce klesly a místním se to nelíbí. A proč klesly? Krom úbytku keřů a starých budov zejména kvůli úbytku otevřených chovů a odpadků. Životní úroveň, hygiena a živočišná výroba zde stoupla do výšin, kde vrabec už nemá co jíst.

A teď si představme další „pokrok“. Řekněme, že by se „podařilo“ např. v celé Praze tak zefektivnit úklidové služby, chovy zvířat v zoo a ukáznit chování občanů, že by žádné zbytky jídla ani krmiva nikde nikdy nebyly vidět. Pro mnohé splněný sen, ale jaký by to mělo vliv na obří pražskou populaci kavek a strak? „Negativní“ je slabé slovo.

A co řeknou neméně obří populace městských březňaček, až se „podaří“ definitivně ukotvit v hlavách občanů, že vodní ptáci se vůbec „nemají krmit“ (protože bílé pečivo je zabíjí a mrzačí, což je krom mláďat holý nesmysl)? Důsledky lze krásně vidět ve Stromovce: od zavedení „výchovných cedulí“ za posledních asi 5 let klesl počet březňaček zimujících na rybníčcích ze 400 na 150; slípek cca z 25 na 12 a lysek z cca. 40 na 0. Pochybuji, že je to lepší, než když se rybníky hemžily stovkami zdravých ptáků, v nichž se občas vyskytl jedinec nevalné kondice. Navíc všichni ti ptáci teď nežijí spokojeně žijí někde „přírodně“, kde mají lepší kondici na „přirozené“ stravě. Ne-tamní místa jsou dávno zabraná jinými populacemi, zatímco ty parkové zkrátka klesají.

To má sice mizivý dopad na celostátní super-početné populace březňačky, lysky či slípky, avšak lokálně jde o velkou změnu. A opravdu milovníci ptáků chtějí změnu směrem k MIZENÍ krotkých jedinců z lidské blízkosti?

Ptákům prospívá nepořádek, organický odpad i zbytky lidského jídla. Bez ohledu na všechna rizika a ztráty, výslednice vlivů bývá pozitivní. Ať už jde o racky, kachny či vrabce, ať už se živí na skládce, kontejneru, kompostu, hnoji, či jsou krmeni zbytky lidské potravy. Při cíleném krmení je pak velmi snadné naučit se těch pár zásad, co ptákům raději nedávat (plesnivé, přesolené, kořeněné apod.) a tím skóre zlepšit.

Nepůvodní dřeviny: vítané koření zahrad a parků

Starý smrk sivý zakrslé formy- výborné hnízdiště i nocovitě mnoha drobných pěvců.

Každý přece ví, že do přírodní zahrady patří jen naše původní keře a stromy. Tak dí většina „zahradních ekologů“. Řada ptáků má jiný názor.

Typická zahrada je směsí rozvolněného lesa, pásu křovin a uměle udržovaných nízkých trávníků. Biotopů zcela běžných, navíc zatížených neustálými úpravami (prořezávky), a otravným rušením lidmi a jejich mazlíčky.

To nezní moc atraktivně. Má-li zahrada přilákat hodně ptáků, musí jako kompenzaci nabízet něco, co opeřenci ve volné krajině nenajdou. Něco „vhodně nepřirozeného“. Krom krmítek a bezpečných budek jde zejména o výsadbu správných nepůvodních stromů a keřů, které ptákům nabízí výborný úkryt a hnízdiště.

Ze skupiny jehličnanů lze jmenovat mnoho „cizinců“, kteří tvoří výjimečně husté a tmavé koruny: hustší a tmavší než cokoli, co u nás roste volně. Jde o různé druhy smrků (smrk pichlavý, s. sivý, s. omorika, s. sitka) a „zahradními ekology“ tolik proklínané túje (zeravy, jalovec obecný). Hnízdění v nich si oblíbil zvonek, konopka, zvonohlík, mlynařík i kos, vyšší smrky osidlují i hrdličky zahradní, holubi hřivnáči, poštolky a kalousi. Ti všichni upřednostňují nepůvodní jehličnany před původními, méně hustými porosty. Zvonek a zvonohlík se na túje a zahradní smrčky doslova specializují. Lze předpokládat, že jejich výsadba napomohla nedávnému spontánnímu šíření zvonohlíka ze Středomoří do celé Evropy.

Z cizokrajných keřů ptáky potěší japonský dřišťál thunbergův, v němž s oblibou hnízdí pěnice pokřovní a hřadují hejna vrabců.

Některé nepůvodní dřeviny skutečně do „ptačí zahrady“ patří, jen by měly být pěstovány v doprovodu původních listnáčů a keřů skýtajících dostatek hmyzí potravy (ovocné stromy jsou v tomhle fajn).

Nesázejme nové stromky, chraňme ty staré

„Vysadili jsme 10 000 nových stromků“- tak se chlubí nejedna organizace ve snaze přesvědčit lidi, že dělá něco pro přírodu. Potíž je v tom, že to je z pohledu ptáků (i celé přírody) úplně zbytečné- zejména pak v lesních mýtinách a pasekách po těžbě či holinách po kůrovci, kam směřuje velká část této energie. Proč?

1) Jestli něco příroda umí opravdu sama a bez nás, tak je to zalesňování. Stromy jsou nesmírně úspěšnou a dominantní skupinou rostlin, která vyžaduje čas, ale když se jí ho dostane, ovládne většinu pevniny. Území ČR do této většiny spadá. Pokud někde chceme les, uděláme nejlépe, když dané místo prostě necháme být- 500 let. Tak vzniká kvalitní, různověký les, kde žijí i druhy jako lejsek bělokrký, strakapoud prostřední či datlík tříprstý. Lesy jsou krom vrcholků hor a některých vod naše jediné biotopy, které lidskou „péči“ nepotřebují, naopak.

Uměle sázený hospodářský les je neduživá parodie na lesní biotop, a podle toho také vypadá jeho (nejen) ptačí osídlení. A přesně tyto parodie hromadné sázení zakládá a obnovuje. Sázíme si plantáže, potažmo knihy a skříně, ne přírodu.

2) V naší krajině jsou stromy dominantní, takže vzácné a ohrožené jsou především nelesní (současně však nepůvodní a člověkem vytvořené 😉 biotopy. Je proto třeba velmi opatrně zvažovat jakékoli zalesňování otevřených biotopů.

3) I stromy je potřeba chránit. Ne však sázet. Výmladky rostou všude, kde mohou, ale biologicky cenným se strom stává ve chvíli, kdy pomalu stárne a odumírá. Tehdy může poskytnout hnízdiště až 40 druhům dutinových a polodutinových ptáků (samozřejmě ne všem najednou) a nespočtu larev saproxylického hmyzu, jímž se ptáci živí. Dále poslouží netopýrům, houbám, na houby vázaným druhům hmyzu, mechům, a zkrátka stává se z něj jeden malý biotop.

Ale to nesplní stromová sazenice za pár let; a dost možná vůbec nikdy. Sazenice s oškubanými kořeny, uvrhlé do nového prostředí, které jsme jim tvrdošíjně vybrali, mají nízkou šanci se stáří vůbec dožít.

Proto chraňme hlavně již existující vzrostlé, stárnoucí stromy. Poklady, jenž se však stále ve velkém kácí coby „už staré/nemocné/uschlé“, a místo nich se vysazují (bez)nadějní mladíčci.

Kdyby každá organizace, jenž se chlubí tisíci sazeniček, místo toho obhájila NEPOKÁCENÍ tisíců stromových starců ve věku 200+, udělala by pro ptáky mnohem víc. A skutečně by to mělo smysl. Jenže vyhledávat starce k pokácení a argumentovat s majiteli pozemků, obcemi a lesníky, je mnohem těžší, než jít na ruku dřevařům a sázet jim novu úrodu spotřebního dřeva.

Závěr: paradoxy současné podpory ptáků

Polák velký je v našich podmínkách vázán takřka výhradně na činnost člověka (ostatně jako velká část vodních ptáků). Hnízdí převážně na rybnících, zimuje na přehradách a zatopených dolech. Lidská činnost destruující původní lesy a křoviny mu připravila křehký ráj.

– Představa, že lidská činnost vždy škodí

Moderní člověk si rád sype popel na hlavu, jak jako druh ničí přírodu (psychologické důvody tohoto paradoxu budiž na celý další článek). Proto má zaujatou tendenci preferovat „přirozený“ stav bez lidských zásahů. Přitom většina aktů ochrany přírody dělá přesný opak: ZASAHUJE. Kácí, vypaluje, sází, šíří, redukuje, reintrodukuje, hloubí, zaplavuje, buduje, pase, přikrmuje, věší budky. Každé chráněné území má tzv. plán péče. Plán lidských zásahů, které mají lokalitu udržet ve stavu, jenž se nám zamlouvá z pohledu našich hodnot. Já to nekritizuji, v mnoha případech s tím souzním, ale říkám to na rovinu. Lidské vyrábění ohrožených a líbivých biotopů a podpora vymírajících druhů jsou zásahy.

Obvykle se však tyto zásahy provádějí pod argumentem „návratu k přirozenosti“. Podávají se tak, že člověk něco zničil, a teď to jakože uměle a šlechetně vrací. Tato rétorika se nápadně podobá rétorice myslivců, kteří svým hobby „musí nahrazovat velké šelmy“ (rozdíl je v tom, že ochranáři přírodní biotopy nezlikvidovali, myslivci šelmy ano).

Všechno je to způsob sobeckého využívání přírody pro naše vlastní potřeby, což je v pořádku a přirozené (víc než všechny pasené louky i obnovené meandry dohromady ;-). Mělo by to však být takto transparentně podáváno. Jinak dochází k paradoxům, kdy lidé spontánně zatracují narušování zeminy, práci těžkých strojů apod. (např. těžba, vojenské prostory apod.), ale když ochranáři začnou kácet keře nebo řízeně vypalovat step, je to najednou záchrana „ohrožené přirozenosti“. Přitom v obou případech se děje v zásadě to samé: lidská činnost ničí běžné a přirozené biotopy, zatímco vytváří nové, vzácné, pro naše území netypické biotopy, které lákají pro naše území netypické (a tedy u nás logicky vzácné) druhy .

Roztomilému mlynaříkovi krmení zřejmě prospívá- jeho celková početnost i návštěvnost krmítek mírně stoupá jak v ČR, tak v Británii (krmítkové velmoci). Celkové dopady krmení drobných pěvců jsou i různých druhů za různých kolností velmi rozdílné: vrabcům, strandům, kosům i strakapoudům krmítka spíše prospívají, zato zvonky, pěnkavy a jim příbuzné druhy vážně ohrožují trichomonozou. Připadá mi v pořádku ptáky krmit, je však třeba se průběžně vzdělávat o dopadech této činnosti, sledovat vlastní krmítko a snažit se, aby mělo co nejlepší výslednici vlivů (více ptákům pomohlo, než uškodilo).

– Krmení běžných druhů: otázka hodnot

Shrňme si teď krmení ptáků (pěvců i vodních ptáků) a diskuse kolem nich. Již desítky let jde o zavedenou praxi podpory opeřenců za účelem jejich snadnějšího pozorování či zkoumání, pocitu dobrého skutku a zvýšení jejich početnosti kolem lidských sídel. Poslední dobou se ozývají mnozí odborníci s argumenty, že např. krmítka podporují jen běžné druhy (ev. na úkor vzácnějších- což nelze paušalizovat) a jde tedy o „neefektivní až kontraproduktivní“ jednání z pohledu ochrany „té vzácné“ přírody.

Ale to je rozpor subjektivních hodnot a motivací. Někdo chce mít na zahradě 100 vrabců a sýkorek coby živé divadlo a zdroj pečovatelských pudů, někde je fascinován celosvětově vzácným a ohroženým- a snahou takové zachovávat. Kdo má pravdu? Ovšemže oba. Je to otázka priorit, hodnot, nikoli správnosti a objektivity. Objektivní ochrana přírody je stejně reálná jako objektivní sexuální preference. Nereálná.

Já osobně reprezentuji nevelkou skupinu lidí, jíž subjektivně záleží jak na ohrožených mokřadech a stepích, tak na hojné, dobře krmené populaci březňaček, vrabců a kosů za dveřmi lokálního pozorovatele. I proto píšu tento článek- abych ukázal, že tyto zájmy se nevylučují a mohou existovat bok po boku.

Člověk, co krmí sýkorky, by dost možná neměl zájem ani čas vypalovat kulturní step. A kritizovat ho za jeho „ochranářsky zbytečné“ krmítko je podobné, jako kritizovat herce za „ochranářsky zbytečné“ divadlo. Lidé dělají, co je baví a naplňuje. A pokud se to nějak týká podpory zvířat a přírody, už to mi připadá jako fajn společný zájem.

V tématu krmení bych se spíše než na jeho eliminaci zaměřil na eliminaci jeho negativních efektů (a zachování pozitivních). Vývoj, „upgrade krmení“. Krmte kachny, ale ne plesnivým, ne knedlíkem. Pečivem spíš v zimě a s mírou, vločky jsou lepší. Krmte pěvce, ale krmítka čistěte a nabízejte pestrou stravu různými způsoby (i na zemi, v křoví atd.) pro podporu více druhů. Ale krmte- pokud chcete zachovat super-početné, super-krotké a vesměs zdravé populace městských a zahradních ptáků. Že jde o běžné druhy, není důvod se jim nevěnovat, pokud to člověka baví a jim jeho podpora prospívá.

Osobně razím přístup, že každý volně žijící pták se počítá a mám z něj radost, obzvlášť dá-li se dobře pozorovat. Není nutno se věnovat výhradně ohroženým druhům. I zvýšení desetimilionové populace na jedenáctimilionovou pomocí krmení může být fajn- pro lidi i pro ptáky.

Slípka zelenonohá a kachna divoká: dva druhy vodních ptáků, které se nejlépe přizpůsobily životu na malých parkových nádržích, kde velkou část jejich potravy tvoří krmení od lidí. Dosahují zde extrémních populačních hustot. Nevidím důvod, proč tyto populace a jejich krmení omezovat (skutečně nejde o neduživé chudáky o chlebu, jak se často tvrdí): spíše je třeba jim nosit vhodnou stravu. Pečivo jim samo o osbě opravdu neublíží, ale dlouhodobě je vhodnější šrot, granule pro kachny či ovesné vločky, na nichž si pochutnávají právě zde.

– Nafouknuté kauzy na úkor kontextu

Milovník přírody silně emocionálně reaguje např. na obrázek ptáka uvízlého v odpadku, nebo vzácné případy zdravotních následků překrmení pečivem. Jenže v rozhořčeném: „to už se nesmí nikdy stát“, je ochoten ptákům v dobré víře brát zdroje, které celkové populace vydatně podporují, zatímco občas až výjimečně ublíží jednotlivci.

Zákazy krmení kachen z obav o ublížení nevhodnou stravou jsou jako kompletně zrušit používání aut, protože spoustu lidí už auto zajelo. To, kolik lidí díky autodopravě přežije, nebo radikálně zvýší kvalitu života, to zkrátka násobně vyváží. Stejně jako počet zdravých a spokojených kachen z populací, které by bez krmení vůbec neexistovaly. Podobně problematické by bylo pro racky zrušení nebezpečných otevřených skládek.

Co se týče odpadků a jejich pozření/zranění o ně, ve vážném problému jsou zejména mořští ptáci. Pro naše ptáky je menšinovým (sic stále vážným) problémem olovo, rybářské vlasce a háčky. Ale otevřené skládky, hnojiště ani pytlíky se svačinou v ulicích ne, ty jim naopak prospívají. Obecně snaha o efektivizaci, sterilizaci a dokonalý úklid během průmyslu, zemědělství a civilního života ptákům spíše škodí.

Text a foto: David Říha

Číst dále

Nejnovější / Přikrmování / Ptačí zahrada / Rozcestník / Z domova

Krahujci a krmítka

AVIFAUNA Publikováno 17.2.2025

Krahujec neváhá lovit a hodovat na kořisti přímo za okny budov.

Poslední roky u nás utěšeně roste zájem široké veřejnosti o volně žijící živočichy a jejich podporu. Spolu s ním však roste také množství sporů a nedorozumění, ať už s přírodou samotnou, či mezi jejími milovníky. V tématu krmítek rezonují především diskuse krmit/nekrmit, krmit celoročně/jen v zimě, čím krmit a jak přistupovat k ptačím nemocem. Na okraji zájmu pak stojí na svých dlouhých, žlutých pařátkách krahujec. Jeden z našich nejmenších a přitom nejschopnějších dravců, specialista na lov pěvců a holubů. Drobný, atraktivně zbarvený zabiják, jehož pohled umí být výhrůžný, vyjevený i docela roztomilý. Dravec plný paradoxů. Dravec, který se během lovu vydává nejblíže člověku. Míří na krmítka, kde si pochutnává na vrabcích, sýkorách, kosech i hrdličkách. A zde přichází onen „konflikt s člověkem“.

Senzace či „škodná“?

Mnoho „krmítkářů“ to zná. Vzduch prořízne ostré varování koňadry, všichni ptáci se rozprchnou do nejbližšího křoví, ztuhnou na místě, nebo vyletí vysoko do oblak. Vzápětí se za rohem vynoří štíhlý, temný stín, hbitě prokličkuje mezi stromy a ladně se usadí na plot. Člověk se zatajeným dechem pozoruje dravce, který se pozorně rozhlíží svýma uhrančivě žlutýma očima. I laikovi je jasné, že se jedná o predátora, který si přišel pochutnat na sýkorkách.

Každé setkání s krahujcem je emotivní zážitek, dokreslený dramatickou panikou okolního ptactva. Lidé se dle reakcí dělí obvykle do dvou kategorií: jedni jsou nadšení, že vidí krásného divokého dravce takto zblízka a ještě při lovu, jiní se strachují o „své“ ptáčky a jsou naštvaní, že je krahujec plaší a ohrožuje. Oba tyto pohledy popisují kus reality a s oběma se dokážu ztotožnit. Je ovšem rozdíl mezi emocí a reálnými činy…

Neubližujte krahujcům!

Někteří lidé- ti, kterým se návštěva krahujce „nelíbí“- nabydou dojmu, že ho potřebují vypudit.

Na Facebookových skupinách jsou běžné dotazy typu: „Jak odehnat krahujce?“, popř. „Jak mu zabránit létat na krmítko?“. Lets v zimě averze jednoho člověka ke krahujci eskalovala do té míry, že popadl zbraň a krahujce postřelil (ten následně zahynul v záchranné stanici, kam byl nálezci odnesen).

Takové jednání je v rozporu jak se zákony přírody, tak se zákony naší země. Krahujec patří mezi zvláště chráněné živočichy a ubližovat mu nebo ho zabíjet je trestné. A i kdyby nebylo, mělo by být v rozporu s morálkou člověka, který má rád divoké ptáky a podporuje je krmítkem. Ostatně krahujec je TAKY divoký pták, že ano 😉

Upřímně: rozdělování přírody dle vlastních zájmů se nikdy úplně nevyhneme. Spíše podpoříme tvory v našich očích „zajímavé, krásné, roztomilé či majestátní“, a zcela určitě nebudeme podporovat nám nebezpečné viry. Avšak tak zjevným a pro lidstvo postradatelným „hrubkám“, jako označovat volně žijící predátory za „škůdce“ a ubližovat jim, bychom se vyhnout mohli.

Krahujce cíleně plašit, odhánět od kořisti, nebo dokonce zabíjet je nejen nelegální, ale ani to není efektivní „podpora“ sýkor a kosů. Proč?

1) Drobní zahradní ptáci mají tisíc vážnějších problémů a tvrdších selekčních tlaků, než tohoto malého zabijáka.

2) Krahujec je predátor specializovaný na drobné pěvce: už z této pozice jejich populaci nemůže ohrozit. Zní to paradoxně, avšak každý predátor je limitován počtem kořisti. Teoreticky, pokud by bylo drobných pěvců hodně málo, krahujec v dané oblasti vymře. Mnohem dřív, než by si kořist měl šanci „vyhubit“, zahubí jeho její nedostatek.

3) Pokud krahujce vyplašíte, bude se vracet v době, kdy nejste doma. Pokud ho zabijete, jednak pácháte trestný čin, druhak jeho teritorium brzy zabere jiný krahujec.

4) Pokud krahujce odeženete od kořisti, tak jste mu sebrali náročně ulovený oběd. Ta kořist stejně nejspíš nepřežije: krahujec usmrcuje silným stiskem dlouhých drápů, jimiž tělo menších ptáků doslova probodne. Nyní však bude muset chytit a probodnout jiného ptáka. Takže dravce okradete a oslabíte, jeho první kořisti prodloužíte trápení a nepřímo způsobíte smrt jiného ptáka (kterého krahujec uloví místo první oběti).

Proto žádné takové zásahy nedělejte!

Krahujec: křehký zabiják, v jehož výrazu se snoubí sympatická roztomilost i nespoutaná dravost.

Jak ptákům pomoct (a krahujce nechat být)

Přes všechny přírodní zákony dává smysl, že když si člověk v zahradě vykrmuje hejna vrabců a sýkor, nechce, aby mu je ve větším počtu redukoval predátor. Adekvátní a efektivní řešení nespočívá v plašení či likvidaci predátora, nýbrž strategické lokaci krmítka. Následující tipy nejsou žádné „podmínky bezpečného krmení“, ani jakékoli ubližování krahujci, pouze neškodné rady a tipy pro lidi, kteří chtějí drobným ptákům v krahujcově území přece jen zvýšit šanci na přežití.

1) Blízkost úkrytu

Většina drobných pěvců se před krahujcem ulétá skrýt do hustého křoví, kudy se on neprotáhne. Proto je poměrně účinná ochrana strávníků mít krmítko v těsné blízkosti (do 1 metru) od nejbližšího křoví či túje, popřípadě přímo na kraji mlází/živého plotu.

2) Vzdálenost od skla/ okna

Chápu, že chcete na ptáky koukat z pohodlí domova. Stačí, když bude krmítko od okna dál (ideálně několik metrů), nebo alespoň ne přímo na parapetu. Ptáci během panického útěku před dravcem do skla snáze naráží (přičemž se mohou zabít).

3) Vzdálenost od budovy

Opět trochu ústupek pohodlí pozorovatele, avšak kdo má možnost (zahrada), může pomoct, když krmítko dá pár metrů ode zdi. Krahujec je chytrý, při lovu rád využívá moment překvapení a je běžné, že když si zapamatuje polohu krmítka, záměrně přilétá těsně podél zdi nebo střechy, aby se pak nečekaně vyřítil za rohem a ptáky ulovil (opakovaně sledováno u paneláků i zahradních domků).

Kde je kořist, tam je predátor

Jak jsem již zmínil, populaci dravců určuje mj. početnost jejich kořisti (potravy). Trend přikrmování ptáků tedy krahujcům zřejmě prospívá. Krmítko vytváří abnormální koncentraci druhů i jedinců na jednom místě: pro krahujce splněný sen, výborné loviště. Není se čemu divit, že se ke krmítkům stahuje. Jde o přirozený doprovodný proces zásahu, který jsme započali my lidé: zvyšování a zhušťování lokálních populací některých pěvců skrze krmení. Nemáme se tedy čemu divit: doslova si o to říkáme.

Navíc krmíme přece proto, abychom si zvýšili kontakt s přírodou a usnadnili pozorování života ptáků. A ohrožování a zabíjení dravcem do toho jejich divokého života patří- ať se nám to líbí, nebo ne. Instalovat krmítko na kraji křoví, dál od budov, tedy víc „sýkorka-friendly“, než „krahujec-friendly“ je dle mého maximální zásah do tohoto procesu, který si můžeme dovolit.

Mýtus „zdravotní policie“

Tenhle článek má být upřímnou osvětou, a tak přichází i nemilé vyvrácení jednoho oblíbeného bludu. Zdaleka ne všichni predátoři loví převážně slabé, zraněné a nemocné, jak nám horem dolem cpou učebnice, filmy i lidová slovesnost. Tak se chová menšina predátorů, a ta má velmi těžký život. V přírodě kolují i nemoci, infekce, smrt mrazem či vyčerpáním, a to všechno udržuje populace ve výtečné kondici. Oslabená kořist je vzácností. I lidé, kteří pozorují ptáky každý den, ve volné krajině narazí na ptáka v posledním tažení třeba 2x za měsíc. A mnozí predátoři potřebují jíst každý den. Nemohou spoléhat na to, že vždycky najdou oslabeného jedince. S tímto přístupem by dlouho nepřežili (pokud by neměli jiné-hmyzí či rostlinné- zdroje potravy).

Ano, krahujec loví zdravé, silné ptáky: takoví tvoří dokonce většinu jeho kořisti. Je profesionální zabiják, spolu se sokolem vůbec nejschopnější dravec mezi našimi ptáky. Musí být: během evoluce si vybral nejnáročnější cestu. Loví drobné pěvce: bleskově hbité, pozorné, inteligentní bytosti, které umí létat. Chytit myš je velmi těžké, ale chytit vrabce je ještě násobně těžší.

Lidé formulku o slabých, zraněných a nemocných používají jako jakési „ospravedlnění“, nebo „polehčující okolnost“, zmírňující jejich frustraci z toho, že krahujec zabíjí. Ale příroda ospravedlnění nepotřebuje. Zvířata se vyvinula nějak dle biologických a fyzikálních zákonů, ani morálně, ani nemorálně. A krahujec má zabíjení v popisu své existence.

Závěrem přeji příjemný a střízlivý pohled na krmítka plná zdravých ptáků, kam občas zavítá krahujec a nevezme si o nic víc, než mu velí jeho pudy. Pokud se Vám to nelíbí, tipy na ztížení lovu výše, pokud krahujce vídáte rádi, přeji s ním mnoho vzrušujících setkání (nejlépe s nabitým fotoaparátem) 🙂

Text: David Říha

Foto: Pixabay

Číst dále

Nejnovější / Rozcestník / Z domova / Zajímavosti

Námluvy volavek popelavých: elegantní postoje, dávivé skřeky i tajné pachové vzkazy

AVIFAUNA Publikováno 16.2.2025

Volavku popelavou většinou vídáme jako „živou sochu“ nehybně stojící na kraji rybníka, kde strnule vyčkává na svou kořist. Avšak na počátku období hnízdění se tito ptáci slétají do početných kolonií, kde obsazují hnízda, bojují o ně, tokají a páří se. Tehdy o akci nouze není. Proto jsem vyrazil za volavkami volně žijícími v pražské zoo, abych lépe porozuměl jejich chování a komunikaci. Výsledkem budiž tento článek.

Trojská specialita

V pražské zoo se nachází legendární kolonie volně žijících volavek, jenž čítá nejméně 62 hnízd (a další se právě staví :). Místní volavky zcela zahodily svou obvyklou plachost a žijí doslova pár metrů od davů návštěvníků zoo. Hnízdí mj. ve svahu výběhu kozorožců, nad nímž vede cesta (tzv. Zakázanka). Z ní lze do jejich domovů nahlížet ukázkově shora a poměrně zblízka, aniž by byly jakkoliv rušeny. Volavky se v zoo každý den přiživují na rybách pro chované pelikány a malých kuřátkách pro čápy. Proto s vidinou jistého příkrmu mnohé začínají hnízdit již vprostřed zimy.

Obhajování hnízda

Vše začíná obsazením vhodného loňského hnízda. Jako první doráží obvykle samec. Zpočátku celé hodiny vysedává v prázdném hnízdě, brání ho před ostatními a láká do něj potenciální partnerku.

Nápadně klape zobákem. Ale ne jako čáp, v dlouhých sekvencích. Volavčák nejprve rituálně natáhne krk před sebe, načepýří hlavu, otevře zobák a vzápětí ho prudce sklapne. Zní to dutě a tlumeně, jako byste zaklapli velké desky. Po chvíli celou akci opakuje.

Takto si volavčák obhajuje hnízdo a malé teritorium pár nejbližších větví. Když klape „jen tak“, obvykle sklání hlavu přes okraj hnízda. Někdy lze vidět celou skupinu samců, kteří se opakovaně předklání a odpovídají si klapáním. V zimním tichu se pak rozléhá zvláštní, tlumený koncert zobáků.

Jakmile však v blízkosti hnízda přistane cizí volavka, samec natáhne krk rovnou k ní a začne na ni výhrůžně klapat. Čepýří hlavu, natahuje krk a seká zobákem po nepříteli, přičemž jím zároveň klapá. Před každé klapnutí navíc zařadí i krátký chraplavý zvuk; výsledek zní jako „ChraP!“, nebo „ChroP!“.

Obvykle cizí volavka brzy odletí, někdy se však drze přibližuje se záměrem hnízdo ukrást. Pak po ní pan domácí prudce vyletí, doslova ji strhne ze stromu a vydá přitom ďábelský pokřik. Nespoutaně agresivní, chraplavě dávivé „Kruuo!“, nebo „Kohoor!“, z něhož až mrazí.

„Záklon“- základní prvek volavčího toku

Lákání partnerky

Když samec zrovna nevyřizuje účty s konkurencí, pozoruje zbytek kolonie, přilétající a odlétající ptáky. Blíží-li se nová volavka, obvykle po ní seká zobákem, ale někdy (když je to atraktivní samička) útoky prokládá dvořením. Předvádí elegantní rituál „záklonu“. Vztyčí zobák k nebi, natáhne krk do výše, pak se mírně zakloní a pomalu, ladně se prohne „v kolenou“ (= v kotnících, jimž u brodivých lidé mylně říkají kolena ;-). Ve vrcholném záklonu se mu na hrudi okázale čepýří ozdobná pera svatebního šatu. Současně mírně nafoukne krk a vydá hluboký, dávivý vzdech „Kchůůů“, nebo delší „Ukukuchůůů“.

Na této fotce je hezky vidět, jak samec při záklonu nafukuje horní část krku, z níž vyluzuje dávivé, tlumené volání. Vzdálená příbuznost s bukačem se nezapře 😉

Dobývání agresivního partnera

Jak se tvoří volavčí páry? Jde o zajímavý rituál plný napětí, který trvá i desítky minut.

Samice přilétá do kolonie. Vybere konkrétního samce na hnízdě. Teď ji čeká nelehký úkol. Prolomit jeho agresivitu. Samec urputně brání své hnízdo a každou volavku zpočátku považuje za nepřítele.

Samice přistává opodál. Opatrně se plíží po větvích k hnízdu, samec na ní výhrůžně klape. Když se mu přiblíží na

„Klovací hádka“ během seznamování volavčího páru. Samec vpravo. (Kvalita fotky poznamenána faktem, že jde o výřez z videa)

jeden krok, on jí opakovaně seká zobákem přímo do obličeje. Ona na něj taktéž míří zobákem, ale před každým výpadem jen trpělivě ucukává. „Klovací hádka“ může s přestávkami trvat i několik minut.

Pak se samec uklidní a dělá jakoby nic, upravuje větvičky v hnízdě, nebo klape na okolní sousedy. Samice se k němu v nestřežený okamžik opatrně natahuje, a špičkou zobáku mu bázlivě zkouší projet peří na krku, nebo pomoct s úpravou hnízda. Chová se, jakoby se měla dotknout výbušniny. Má důvod. Samec po ní ještě mnohokrát vyjede.

V této fázi i dáma někdy začne klapat zobákem po okolí. Zřejmě tím demonstruje samci svou snahu bránit jeho hnízdo. Přesto se do něj vůbec neodvažuje vstoupit. Stojí vedle na větvi a čeká.

Po dlouhém, konfliktním rande se samec sebere a odlétá z hnízda. To není odmítnutí, naopak! Samice byla přijata! Pan domácí totiž letí pro stavební materiál k dostavbě hnízda. Zároveň nové partnerce prokazuje svou důvěru tím, že ji nechá na hnízdě o samotě (tudíž ho před ní už nebrání).

Samice má poprvé možnost do hnízda vstoupit. Po chvíli se samec vrací s klacíkem v zobáku, a oba partneři se již typicky rituálně vítají (viz. dále). To se několikrát opakuje. Pár je utvořen.

Určité napětí mezi partnery však ještě chvíli přetrvává. Samec má stále tendence občas útočit na samici, která se ho trochu bojí. Oba ptáci působí nejistě. Snaží se opatrně jeden druhého dotýkat zobákem, což ale často končí další „klovací hádkou“.

Viděl jsem, jak samec své družce něžně projížděl zobákem pírka na zádech, a po pár vteřinách po ní začal znovu zuřivě klovat. V ten moment mi došlo, že právě sleduji volavku, jak má (bez nadsázky) smíšené pocity! 🙂

Romance vrcholových predátorů

Po utvoření páru přichází několik dní romantiky. Volavky se úplně změní. Páry vrcholových predátorů, kteří po celý život pěstují agresi a nedůtklivé samotářství, se náhle spokojeně tulí k sobě a svými zabijáckými zobáky si něžně probírají pírka jako hrdličky.

Po opadnutí počátečních konfliktů sedají partneři celé hodiny na hnízdě doslova nalepeni jeden na druhého. Samec stojí za samicí či vedle ní a co chvíli ji probírá peří zobákem. Ona jeho péči občas opětuje. Při těchto společných chvílích lze vzácně pozorovat i samičí tok: dáma zdvihne zobák k nebi a předvede partnerovi stejný elegantní záklon, kterým on ji před pár dny lákal do hnízda.

Páření volavek na hnízdě.

Samotné páření probíhá nečekaně, samec zničehonic zvedne nohu, stoupne samici na záda, chytí ji zobákem za krk a dojde ke kopulaci, která trvá kolem 20 vteřin. Zajímavé je, že po skončení aktu mají některé samice tendenci svého partnera „opečovávat“ zobákem, zatímco on bývá mírně odtažitý. V podstatě přesný opak situace před pářením.

Vše nasvědčuje tomu, že volavky se páří jednou, maximálně denně. Dopoledne spolu páry ospale stojí na hnízdech, kolem 10-12 hodiny si začínají navzájem čistit peří, přistavovat hnízda, a tou dobou také probíhá většina sexuálních aktů. Později odpoledne pokračuje intenzivní aktivita kolonie, avšak pouze jedinkrát jsem zaznamenal opakované páření stejného páru v jeden den (zajímavé srovnání oproti sexuálně aktivnějším čápům bílým).

Rituální vítání páru, kdy oba ptáci ladně skloní načepýřenou hlavu a zdraví se „err-err-err“

Přesto zůstává samec i desítky minut vilně přilepen na svou partnerku, takže lze velmi těžko odhadnout, zda se blíží skutečné páření.

Dost času tráví dvojice také stavbou hnízda. Samice stojí na hnízdě, zatímco samec odlétá do okolí a nosí ji po jednom v zobáku klacíky. Pokaždé, když přistane s novým „úlovkem“, oba partneři se obřadně vítají nataženými krky a načepýřením ozdobných per na hlavě a krku. Přitom vydávají rytmické „Err- err-err“, nebo „Eww- eww- eww“. Pak oba zabudují klacík do hnízda.

Po opakovaném páření samice snáší první vejce. Zpočátku je inkubace přerušovaná a nepravidelná, až po nesení všech zasedá na hnízdo pevně. Tím také končí krátké období námluv. Romantické pouto mezi partnery pomalu vychládá, a stávají se především praktickou jednotkou společně pečující o vejce. Vídají se převážně během střídání na vejcích: v tu chvíli se však stále rituálně vítají.

Voňavé vzkazy

Zdá se, že při výběru partnera u volavek hraje roli i čich. Opakovaně jsem pozoroval nespárované samce, jak intenzivně otírají své zobáky o větve v okolí hnízda. Patrně se tím snažili zanechat pachové stopy (je známo, že výměšky mazové žlázy u mnoha ptáků obsahují feromony a během péče o peří ulpívají na zobáku) Volavčí nápadník si tedy své hnízdo označkuje a navoní pro budoucí partnerku.

Během vypjatého seznamování s útočným samcem naopak samice intenzivně otírá zobák o větev, na níž stojí. Možná samcovi předává svůj pach, možná čichá ten jeho. Na jednom hnízdě samice třela zobák přesně o ten kus větve, který asi před hodinou „navoněl“ samec.

Volavky mají zřejmě ještě druhý způsobem pachové komunikace. „Oklepávání“. Běžné naježení peří a oklepání se, jaké známe od většiny ptáků, má u volavek možná skrytý komunikační význam. Partneři tak činí mimořádně často během prvního rande, po páření, i také průběžně při společných dýcháncích na hnízdě. Volavčí peří během oklepávání pouští kousky prachu i jednotlivá prachová pera, jenž v protisvětle někdy udělají řídký obláček prachu. Vzhledem k frekvenci této činnosti v přítomnosti partnera lze předpokládat, že se snaží na něj doslova „vyvětrat“ vlastní vůni.

Zde je rozdíl mezi pohlavími ukázkový: velký, vybarvený samec se sytým zobákem a černobílou kresbou hlavy, před ním drobná samička s tmavším, méně výrazným zobákem a tvářemi.

Kluk nebo holka?

Závěrem se sluší sdělit, jak od sebe rozlišuji samce a samice. Obě pohlaví jsou totiž velmi podobná a např. v určovacích příručkách se udávají jako „stejná“. V době toku je však spolehlivě pohlaví rozlišit, vidíme-li oba členy páru vedle sebe.

Samec je o větší, mohutnější a vyšší, samice nižší a kompaktnější. Na hnízdě je tento rozdíl umocněn postojem: samec sedá často vzpřímeněji, zatímco samice se spokojeně krčí po jeho boku. Samec mívá také výraznější, sytější a světlejší zbarvení zobáku a často světlejší, kontrastnější kresbu hlavy (méně spolehlivý znak). Samice bývají na hlavě a zobáku tmavší a šedší.

V obou znacích jsou velké individuální rozdíly i mezi jednotlivci stejného pohlaví. Proto je třeba vidět pospolu celý pár. Nejsnáze se určují některé samičky „popelky“: ty jsou hodně malé, s šedavými tvářemi připomínajícími juvenilní šat. Možná, že jde o neotenické samičky v prvním roce života (tj. vylíhlé poslední léto), které si ponechaly část juvenilního opeření. I urostlejší, vybarvené dámy však stále bývají citelně menší než jejich partneři.

Platnost těchto rozdílů mezi pohlavími jsem potvrdil opakovaným pozorováním páření, při němž větší a mohutnější jedinec byl vždy „nahoře“.

Níže pro srovnání přikládám dvě další fotky volavčích párů:

Nahoře samec, dole samice

Vpravo samec, vlevo samice

Budu moc rád, když Vám tento článek poslouží jako určitý návod k lepšímu chápání projevů tokajících volavek 🙂

Text a foto: David Říha

Číst dále

Nejnovější / Z domova / Zajímavosti

Koprofagie slípky zelenonohé: dá se vyžít na racčím trusu?

AVIFAUNA Publikováno 25.1.2025

Letošní zimu na Vltavě v centru Prahy pozoruji velmi zvláštní chování několika slípek zelenonohých. Zhruba deset zimujících ptáků se zde živí převážně racčím trusem!

Překvapení u Vltavy

Je leden a mírná pražská zima ožívá křikem racků, poletujících nad šedivou řekou plnou chocholaček. Zimuje zde i několik slípek- slípek extrémistů. Nemají k dispozici žádné rákosiny, dokonce ani travnaté plochy, na nichž by se mohly pást. Jejich synantropní život ve Stromovce a Šimkových sadech, kde se živí příkrmem od lidí a nízkou trávou, je obdivuhodný. Avšak jejich život podél kamenných břehů vybetonované Vltavy je vskutku extrémní. Zejména teď v zimě.

Slípky se drží jednotlivě či v párech. Vyhledávají místa, kde hromadně hřadují rackové chechtaví. Pusté, holé plochy betonových mol a dřevěných protipovodňových konstrukcí, obklopených tekoucí vodou. Pro chřástalovitého ptáka nepříliš typické prostředí. Buclaté slípky se zde však spokojeně krčí v zimním větru a skromně ozobávají drobné cosi z povrchu.

Z povrchu, kde nic není– tedy až na rozsáhlé abstraktní malby bílých cákanců, jenž společně vykreslily desítky racčích kloak. Počkat! To jakože ta slípka pojídá… Zoomuji nejbližší z nich a potvrzuji svou divokou teorii. Slípka se prodírá mezi racky, pečlivě si prohlíží jejich bělostné výtvory a rytmicky do nich klove. Přichází k obzvláště vydatnému hovínku, uloupne z betonu jeho tmavou část, rozdrobí ji a polyká jednotlivé kousky…

Rackové a jejich výmluvný pohled na slípku: „Ty to fakt jíš…?“

Skromní specialisté

Slípky si vybírají jen některé výkaly. Zdá se, že preferují ty čerstvější a pravidelně obchází odpočívadla racků, aby vybraly nejnovější kousky. Starších, takřka zkamenělých nánosů guana si nevšímají. Konzumují převážně pevnou, tmavou část trusu, avšak jako přílohu ozobávají i bílý škraloup tuhé moči.

Některé slípky se na tento zdroj potravy spoléhají ve velkém. Asi sedm ptáků v okolí Karlova mostu zůstává zcela odříznuto od pevných ostrovů, kde by mohli dostat krmení od lidí, nebo vystoupit na břeh a napást se trávy. Celé dny tráví na protipovodňových konstrukcích, kde se věnují koprofágii (konzumaci trusu). Lze tedy předpokládat, že racčí výměšky tvoří většinu jejich potravy.

To vzbuzuje nejednu otázku. Jakou mají hnědobílé cákance výživovou hodnotu? Racčí trus nepůsobí jako příliš vydatná pochoutka. Je složen převážně z bílé moči, v níž se ukrývají drobounké zbytky tuhého odpadu. Ty bývají menší než třeba u kachen, bažantů i samotných slípek. Racci totiž, podobně jako dravci a volavky, tvoří vývržky, takže jen minimum pevného odpadu se dostane až do kloaky.

Slípkám však i toto minimum zjevně stačí. Připomeňme, že na jiných lokalitách jsou zvyklé se živit zelenou trávou po celou zimu- oproti semenům, ovoci, masu či hmyzu (jenž vyhledávají ostatní ptáci) jde o velmi chudou stravu. Z našich ptáků dokáže na trávě přežít už jen příbuzná lyska, dále koroptev a některé husy. Tito býložravci mají velmi výkonný trávicí trakt, jenž patrně dokáže vstřebávat živiny důkladněji, než orgány ostatních ptáků s vydatnější stravou. Pražské slípky zřejmě nalezly způsob, jak tuto fyziologickou výhodu využít k recyklaci racčího trusu, z nějž dokážou vymáčknout i to, co samotný racek nedokázal (nebo nebyl nucen nedostatkem potravy).

Dále zde máme riziko infekcí při systematické konzumaci exkrementů stovek racků na jejich největším shromaždišti. Slípky se tím zjevně netrápí. Nezbývá, než obdivovat jejich imunitní systém, který musí denně kontrolovat vzorky střev celého hejna.

To molo není zablácené, ani zaprášené- veškeré nerovnosti představují racčí trus v různé fázi rozkladu. Slípka pečlivě vybírá čerstvější a objemnější výtvory, které pak labužnicky ozobává. Tomuhle hovínku se věnovala asi minutu, zjevně bylo moc dobré…

Text a foto: David Říha

Číst dále

Nejnovější / Rozcestník / Výběr redakce / Z domova / Zajímavosti

„Podzimní jaro“ slípky zelenonohé: působivé námluvy, teritoriální boje i incestní románky

AVIFAUNA Publikováno 26.11.2024

Praha, Stromovka: pár slípek okázale toká, doširoka roztahuje ocasy a po chvíli si jako dvě hrdličky něžně čistí pírka. O týden později, park Zahrádky: dva silní samci se výhružně nafukují na hranici teritorií, aby zastrašili soupeře. Mimochodem, samec vpravo už nějaký pátek flirtuje se svou pubertální dcerou… No, nic, mezitím v parku Kajetánka: dvě samice se dvoří jedinému samci, silnější dáma tu slabší žárlivě odhání. A věřte nevěřte, není jaro- je konec října!
Pražské slípky příležitostně sleduji na mnoha lokalitách, a již dlouho tuším o jejich tajuplném „podzimním jaru“. Letos jsem se však rozhodl tento fenomén pořádně prozkoumat. Nejlépe se hodily městské rybníčky, kde slípky přivykly lidem. V jejich přítomnosti jsem strávil desítky hodin, naučil se odlišit samce od samic (jde to ;-)) a zblízka dokonce rozeznat každého jednotlivce. To vše proto, abych mohl lépe proniknout do jejich podzimních pletek a chápat kontext každého pozorovaného projevu. Výsledkem budiž tento článek.

Podzim- nový začátek slípčích vztahů

Hnízdní sezona bývá pro slípky náročná. Snaží se úspěšně vyvést co nejvíce potomků: hnízdí až 3x ročně, někdy ještě v srpnu. Přitom právě koncem léta musí stihnout i pelichání: vyčerpaní rodiče během péče o mladé ještě ztrácí peří a dorůstá jim zbrusu nový kabátek, nezbytný pro přežití zimního počasí.
Nemají tedy energie nazbyt. Z dospělých párů se vytrácí někdejší jiskra. Veškeré námluvy jsou značně redukované. Dvojice rodičů se stává především praktickým svazkem v péči o mláďata. Ani na obhajobu teritoria nezbývá prostor. Proč taky, když stejně strhaní sousedé se konfliktům raději vyhýbají.
S nástupem podzimu se ale všechno mění. Dospívají poslední kuřata a dospělým končí rodičovské povinnosti. Mají konečně čas jen sami pro sebe.
Slípky, které pozoruji na pražských rybníčcích, nikam nemigrují, naopak zůstávají ve své domovské oblasti po celou zimu. Páry tedy tráví spolu i krásné podzimní dny, kdy zlatavé listí zdobí hladinu rybníků, avšak teploty připomínají březen. Tehdy se v nich probouzí pohlavní hormony. Stejně jako mnoho dalších ptáků (o „podzimním jaru“ oběcněji jsem psal zde: https://avifauna.cz/proc-nekteri-ptaci-zpivaji-na-podzim/) se i městské slípky na podzim doslova rozjaří. Namlouvají se, obhajují teritoria a co víc: budují složité vztahové propletence, jenž zahrnují polygamii, polyandrii i incest! Jak si ukážeme, právě na podzim se začíná rozhodovat, „kdo s kým“- dost možná na celou příští sezonu…
Ale hezky popořádku. Nejdřív se podívejme, co dělá na podzim již utvořený monogamní pár.

Podzimní tok

Námluvy vrcholí v říjnu a listopadu. Samec i samice tráví mnoho času odděleně hledáním potravy. Avšak tu a tam se potkají, aby předvedli jeden z okázalých rituálů, jimiž upevňují svůj vztah. Jde zejména o:

Asi nejlepší z pokusů o dokumentaci „ocasního pozdravu“. U slípky vzadu je krásně vidět, jak otáčí roztažený vějíř per k očím partnera. Ten si její „bílý leknín“ spokojeně prohlíží a sám také „rozkvétá“.

„Ocasní pozdrav“.
Nejběžnější rituál, jenž se odehrává na vodě. Oba partneři plavou čelem proti sobě, někdy tak vehementně, jakoby se chystali bojovat. Těsně předtím, než by se „srazili zobáky“, však jeden druhému uhne z cesty. Oba se zastaví, zvednou ocasy a široce roztáhnou podocasní pera do jakýchsi vějířů. Tím odhalí zářivě bílou kresbu, doposud skrytou pod černými ocasními pery. Zdálky působí, jakoby na hladině náhle rozkvetly dva malé lekníny. Jde o silný a rafinovaný optický signál. Slípka během vteřiny na tmavém těle rozsvítí zářivě bílou „odrazku“. Navíc celý ocas dokáže překlopit do strany tak, že partnerovi svůj „bílý leknín“ takřka nacpe před obličej: a on jí současně udělá to samé! V této pozici se oba ptáci dokážou navzájem doslova oslnit.

A nejde jen o ocas: celý rituál je dokonale konstruovaný tak, aby si partneři navzájem předvedli všechny své přednosti. Slípka je v zásadě tmavý, nenápadný pták se třemi výraznějšími prvky: červeno-žlutým zobákem a čelním štítkem, bílým, přerušovaným proužkem na bocích (jenž připomíná dělicí čáru na silnici) a nakonec bílým podocasím. Nyní se na celý „ocasní pozdrav“ podívejme znovu, z úhlu pohledu zúčastněné slípky. Nejprve k sobě s partnerem připlouvají čelem, s hlavou skloněnou, a vyzýavvě na sebe míří rudými čelními štítky. Pak se setkají, proplují kolem svých boků. Přitom jim před očima přejede „blikající“ bílá čára, jenž jako směrovka vede k ocasu. Tam pak přichází vrcholné oslnění „bílým leknínem“. Dokonalé! Doslova se předvedou v celé své slípčí kráse.

Slípka „špulí zadek“.

„Vyšpulený zadek“
Doslova erotický signál, jenž vychází z jarního rituálu páření. Slípka skloní hlavu, vyšpulí zadek, vztyčí ocas kolmo vzhůru a roztáhne „bílý leknín“ podocasí. Zjara v této pozici oba partneři obchází kolem sebe během milostné předehry. Podobně se vítají také při spolupráci na stavbě hnízda.

Na podzim se slípky ani nepáří, ani nestaví hnízda . Avšak v rámci „podzimního jara“ na sebe špulí zadky. Obvykle jeden pták sedí na břehu, sklání hlavu a roztahuje podocasí, zatímco partner k němu připlouvá na vodě a jeho „leknín“ si zaujatě prohlíží a někdy sám také roztáhne ocas na pozdrav. Samec i samice si vyměňují role.

Upravování peří
Nejněžnější rituál. Partneři připlují jeden ke druhému a zastaví se. Oba skloní hlavu až k hladině, takže se zobákem téměř dotýkají své hrudi, a naježí peří v ohnutém zátylku. To je výzva k upravování peří. Chvíli oba strnou, pak se jeden „probere“ a začne druhému zobákem jemně upravovat peří na skloněné hlavě. Někdy se ho jen letmo dotkne, jakoby mu dal polibek na pozdrav. Jindy spolu oba ptáci zůstávají dlouhé minuty a navzájem se opečovávají.
Při pozorování tohoto chování se nelze ubránit představě, že se slípky v podstatě „mazlí“. Což je v zásadě pravda. Už samotné sklonění hlavy ztělesňuje mírumilovnou touhu po přijetí (do území, do páru, do rodiny…) a zabraňuje útoku. Pták se v této pozici nijak nepředvádí a ani pořádně nevidí kolem sebe. Jakoby zcela odevzdaně říkal: „já nejsem nepřítel, jen mi očisti pírka…“.

„Něžná chvilka“ slípek: samice sklápí hlavu a nechává se opečovat partnerem.

Podzimní teritorialita

Na podzim se slípky, zejména samci, stávají silně teritoriální. Podívejme se na nejčastější způsoby, jakým teritoria vymezují a obhajují.
Teritoriální volání.
Typické, rázné a pronikavé „kurrk!“ či „kruu!“. Málo lidí ví, že jde o teritoriální hlas, obdoba zpěvu či datlího bubnování.
Nejčastěji ho slípka používá během konfliktů, kdy varuje vetřelce, že se přiblížil hranici teritoria. Párkrát denně, zejména večer, však volá „jen tak“. Jde o pravidelnou obhajobu okrsku (obdoba ranního zpěvu kosů a sýkor). Je velmi zajímavé tento rituál pozorovat. Slípka pomalu vyplave od břehu, a přikrčí se tak, že její zobák spočívá těsně nad hladinou. Na okamžik dramaticky znehybní. Pak prudce škubne hlavou, doširoka otevře zobák a… „kurrrk!“. Celý pták se viditelně otřese, a hladinu kolem něj rozvibruje nespočet kol.

Teritoriální slípka (vlevo) „najíždí“ na vetřelce, který ustupuje a v „sebeobraně“ zvedá a roztahuje ocas.

Domnívám se, že slípka využívá vodní hladinu k zesílení zvuku a jeho lepšímu přenosu v nepřehledném mokřadním terénu. Možná proto sklání zobák těsně nad hladinu. Ve Stromovce jsem zjistil, že když pták volá za ostrůvkem, jeho hlas zní téměř stejně plně, jakoby mezi námi žádná bariéra nebyla.
Vyhánění vetřelců
Když domácí slípka objeví ve svém teritoriu vetřelce, natáhne k němu hlavu, skrčí se a jako rázná šipka rychle plave přímo za ním. Vetřelec se obvykle dá na ústup.
Silně podřízeného dospělce či mládě slípka sebejistě vytlačí na okraj teritoria a obvykle ještě prožene typickým „během po hladině“ (známým od příbuzných lysek).
Je-li vetřelec dominantnější, ustupuje pomaleji a přitom na útočící slípku roztahuje ocas. Zjevně jde o signál zmírňující agresivitu. Jakoby říkal „vím, že jsi tady šéf, uznávám tvoji dominanci, ale už jdu, tak mě nech být!“.

Souboje o hranice území: rituální i fyzické
Setkají-li se dva silní sousedé na hranici území, dochází k zajímavé přesilovce.
Oba ptáci (častěji samci) přiběhnou proti sobě v nahrbeném postoji jako dva kanci a výhrůžně na sebe míří zobáky. Pak dramaticky znehybní. Několik sekund se přeměřují pohledy. Někdy jeden z nich otevře zobák a divoce zakřičí „kurrk!“ soupeři přímo do obličeje. Nedojde-li k boji, rivalové se k sobě začnou pomalu otáčet bokem. Celí se načepýří, okázale zvednou ocasy, roztáhnou bílá podocasí a utvoří ze svých křídel vysoké „střechy“. Opticky se stanou mnohem větší a hlavně vyšší, než ve skutečnosti jsou. Chvíli výhrůžně obchází kolem sebe a toporně, agresivně dupou. Působí opravdu nebezpečně. Nakonec se stále „svítícími zadky“ odchází každý do svého území. Jde o vskutku velkolepé představení, které jsem měl to štěstí několikrát pozorovat z bezprostřední blízkosti.

Dva samci slípek se vzájemně zastrašují na hranici teritorií: zvedají ocas, z křídel dělají „stříšku“ a výhrůžně dupou.

Samotný fyzický boj o teritorium je u slípek dobře známý. Když si na YouTubu vyhledáte anglicky „moorhen fight“, ukáže se vám nespočet videí, kde se tito ptáci perou. Stejně jako lysky ovládají specifické „bojové umění“, kdy se oba soupeři ve vodě navzájem zaklesnou nohama, kopou jeden druhého a přitom se překlápí až na záda. Každý z nich se snaží vymanit ze sevření soka, zaútočit na jeho hlavu, klovnout ho (popř. potopit pod vodu) a zahnat.

V praxi jsou ovšem takové zápasy dosti vzácné. I ten nejagresivnější samec dělá vše pro to, aby své území obhájil bez fyzického střetu (který je nepříjemný a nebezpečný). Právě proto mnohem častěji teritoriálně volá a předvádí popsané rituály. Dojde-li přece jen k boji, obvykle má podobu krátkého vylétnutí do vzduchu, popř. několika kopnutí nohama.
„Pořádný souboj“, kdy se ptáci dlouhé minuty válí ve vodě v agresivní křeči, jsem nikdy nepozoroval. Na internetu je tento úkaz častý zřejmě proto, že když už k němu dojde, nelze ho přehlédnout. Navíc trvá dlouho, takže není problém ho natočit klidně na mobil. Naproti tomu existuje jen minimum záznamů všech krátkých postojů a rituálů, jenž však probíhají nepoměrně častěji.
Tím někdy vzniká zavádějící mediální obraz slípek coby náruživých zápasníků, kteří se každou chvíli rvou. Já bych je popsal spíš jako vysoce teritoriální a dramatické herce, kteří se nejradši předvádějí: právě aby bojovat nemuseli.

Teritoriální samec v bojovém postoji budí respekt. Díky zvednutým křídlům a načepýřenému břichu působí mnohem větší.

Milostné mnohoúhelníky

Dosud jsem popisoval námluvy a obhajobou teritoria u monogamního páru. Avšak slípka není striktně monogamní. Celkem běžně utváří polygamní (1samec+ více samic) i polyandrické (1samice + více samců) skupiny. Nejčastěji jde o trojice, avšak místy vznikají komplikovanější vztahové propletence, kterých se účastní i 5 ptáků.
„Podzimní jaro“ je pro tvorbu těchto partnerských uspořádání důležité. Během babího léta i sychravých plískanic se začíná vyjasňovat „kdo, kde a s kým“ – na příští jaro.
Městská slípka má na podzim tři hlavní starosti. Potřebuje:

-1) mít kde žít: území, z nějž nebude nikým vyháněna

-2) být sama dost silná a dominantní, aby toto území mohla aktivně bránit

– 3), najít alespoň jednoho ptáka opačného pohlaví, s nímž bude tokat a své území sdílet

Jak se k sobě hezky tulí… Fotka již neřekne, že tento samec (vlevo) se ve Stromovce střídavě tulí hned se dvěma samičkami.

Každá slípka se této soutěže účastní sama za sebe- a to i když je spárovaná. Pár nemusí držet vždy spolu. Drží spolu, dokud je to pro oba ptáky výhodné. Zejména tehdy, kdy samec i samice mají již získané teritorium a jsou schopni ho společně bránit. Pak mají oba území, partnera i respekt okolí a fungují jako dobře sehraná jednotka.
I v takové jednotce si však samec i samice vytváří „zadní vrátka“. V nestřeženém okamžiku se snaží tokat s jinými ptáky, nejčastěji se sousedy.
Jak to vypadá, když slípka svádí souseda? V momentě, kdy se partner nedívá, nenápadně vyrazí za hranice území. Připlouvá k sousedovi a pomocí partnerských rituálů (obvykle náznaků „ocasního pozdravu“) se ho snaží přesvědčit, aby na ni neútočil. První setkání bývá plné napětí. Oba ptáci váhavě pozorují jeden druhého s roztaženým podocasím, často na chvíli nehybně strnou. Zmítá jimi agrese, avšak od útoku i útěku odrazuje jiskra možného flirtu. Ani jeden neví, zda před ním stojí partner, či protivník. Někdy dojde i k potyčce.
Skončí-li rande úspěchem, oba sousedé spolu uzavřou „romantické příměří“. Tu a tam se potajmu potkávají a dvoří se jeden druhému. Taková bokovka má dvě výhody. Za prvé oba záletníci získají přístup do sousedského území a mohou se krmit na dvojnásobné ploše. Za druhé se jim otevírá možnost zjara se pářit jak se svými „oficiálními“, tak s „tajnými“ partnery.
Každá dostatečně silná slípka se již od podzimu snaží získat hned dvě spřízněné duše. Není to ovšem tak snadné, jak by se mohlo zdát…
Samci i samice totiž bývají žárliví. Snaží ys navazovat „bokovky“, avšak svým partnerům volnost nepřejí. Mnohokrát jsem byl svědkem stejného scénáře: samice zatokala na souseda, její partner to viděl a soka zuřivě hnal desítky metrů. Právě samci bývají agresivnější, jelikož hájí nejen partnerku, ale i celé teritorium, kam vetřelci nesmí. Naopak samice se upíná spíše na vztah s partnerem. Jinou dámu ve společném teritoriu spíše toleruje, zaútočí na ni však ve chvíli, kdy se přiblíží k jejímu samci.
V této partnersky-teritoriální soutěži rozhoduje dominance. Když o samce jeví zájem dvě samice, většinu času s ním tráví ta dominantnější. Podřízená soupeřka je první dámou odháněna a napadána. K samci se může přiblížit jen tehdy, kdy se první dáma nedívá.
Avšak ne každá slípka má jisté zázemí partnera a teritoria. Slabší ptáci žijí obvykle na okrajích teritorií dominantních párů coby „poddaní“. Jelikož se neodvažují místním vládcům vzepřít, snaží se je raději neprovokovat. Chovají se nenápadně, zřídkakdy používají teritoriální volání či výraznější postoje. Přesto bývají terčem častých útoků. Dominantní samec vždy rád prožene „poddaného“ samce, samice „poddanou“ samici. Oba však udržují přinejmenším mírnější vztahy s „poddanými“ opačného pohlaví. Nechávají otevřená vrátka partnerství s nimi.

Mladí ptáci: mírumilovní sousedé, incestní romantici a nesmělí bojovníci

Zatím jsem hovořil o „podzimním jaru“ dospělých slípek. Avšak po hnízdní sezoně se brodí mokřady i spousta letošních mláďat. Ta lze poznat podle hnědavého opeření a tmavého zobáku bez typické kresby, který se věkem postupně vybarvuje.

Částečně hájená mláděž
Již v prvním roce se mláďata zapojují do „podzimního jara“, ač trochu odlišně, než dospělí. Zpočátku tvoří zvláštní kategorii. Nebojují o území, ani okázale netokají. Zdržují se v malých skupinkách, někdy společně s dospělými „poddanými“. Oproti nim mají mláďata výhodu. Nevýrazné zabrvení jim zajišťují větší toleranci teritoriálních ptáků.
Důvod tkví v dominanci. Mláďata jsou všeobecně podřízena dospělým, proto nepředstavují hrozbu. Teritoriální pták ví, že je může kdykoli snadno vypudit.
Zjevná podřízenost paradoxně mladým slípkám usnadňuje start do života. Díky ní mohou často pár měsíců zůstat v území rodičů. Ti jen tu a tam některé mládě krátce proženou, ale jde spíš o pár symbolických pohybů, jimiž demonstrují svou nadvládu.
Mládě na tyto útoky reaguje jinak než dospělý. Nepostaví se na odpor, nezačne však ani plaše utíkat. Jednoduše nepočítá s bojem. Jen polekaně uhne či pouteče, sotva tak, aby ho rodič nemohl klovnout. Přitom mírně roztáhne podocasí. Předvádí náznak „ocasního pozdravu“. Jakoby říkal „Co děláš, nech mě, já přece patřím k tobě!“. Někdy toto gesto doplňuje jemným, uklidňujícím „piri-piri-piri“. A funguje to.
Mláďata na podzim potřebují někam patřit, být být přijata a tolerována v něčím území. Jsou přitom zranitelná, submisivní a nekonfliktní. Proto dospělé ptáky uklidňují někdy i preventivně. Dospělec ani nemusí zaútočit, mládě mu podřízeně uhne, „rozsvítí podocasí“ a tiše zavolá „piri-piri-piri“. Někdy se vyloudí i šeptavé „sidli-sidli“: hlásek, jímž ochmýřená kuřátka žadoní o potravu! Tak infantilního tvora zkrátka nevyženete z území.

Incestní románky
Dospělé slípky na podzim již nejsou rodiči v pravém slova smyslu. Dávno samostatná mláďata nebudou krmit ani zahřívat. Jsou však ochotni s nimi utvořit rodinnou skupinu. Do vztahů v této skupině se pak nenápadně vkrádá romanticky-partnerský nádech. Nejen oba rodiče, ale i část mláďat utvoří jakýsi velký, „milostný mnohoúhelník“.

Mláďata (zde téměř jistě sourozenci) se namlouvají: sklápí hlavy k hladině a jemně švitoří.

Dospělý pár se účastní typických rituálů toku, avšak ani mláďata nezůstávají zcela pasivní. Zpočátku si nedovolí předvádět klasické „ocasní pozdravy“, jelikož toto gesto je příliš dominantní a provokativní. Aby je dospělí tolerovali, potřebují mláďata mírnější signál, jenž v sobě nenese sílu a agresi.
K tomu se výborně hodí něžné sklápění hlav a upravování peří. Právě těmito gesty se nejeden potomek dvoří vlastním rodičům! Připluje k matce či otci, sklopí hlavu a žádá si péči. Rodič ho někdy ignoruje, jindy však gesto opětuje a začne mu čistit peří. Podobným způsobem mláďata navazují „platonické vztahy“ i s cizími dospělými: a dokonce mezi sebou navzájem. Není výjimkou, že spolu takto flirtují dva hnědaví sourozenci.
Nejde však o žádnou „rodinnou idylku“ vztahy jsou to křehké a dočasné. Navíc každý dospělec se k mláďatům chová odlišně. Jeden bezmezně přijímá a toleruje všechny potomky. Jiný agresivně útočí i na vlastní děti a snaží se od nich celé území „vyčistit“. Typický rodič stojí někde mezi oběma extrémy. Obvykle si na podzim vybere jedno či dvě mláďata opačného pohlaví, s nimiž naváže „incestní romanci“. Ostatní buď vyhání, nebo pasivně toleruje. Zajímavé je, že v této volbě se rodiče nemusejí shodnout: jejich zájmy se zde pochopitelně střetávají. Pak například matka toká se synem, zatímco otec ho žárlivě odhání.
Dospělci zjevně vnímají podzimní „příval nové krve“ v podobě letošního potomstva, a snaží se v něm navázat nová partnerství. Je to snadné: mláďata se jen vzácně staví na odpor a spíše jsou ráda za toleranci jakéhokoli dospělce. Obzvláště pro „poddané“ představují spojenectví s letošními mláďaty naději na lepší život.

Romantická chvilka mezi dospělou slípkou (vpravo) a letošním mládětem, kterému se již začíná rýsovat červeno-žlutá kresba zobáku. V porovnání s dospělcem však stále zůstává mdle zbarvené.

První (ne)smělé boje
Mladé slípky nezůstávají „mírnými neviňátky“ napořád. Časem přestanou opatrně podlézat dospělým a postaví se na vlastní zelené nohy.
Nejdřív přijdou potyčky v sourozeneckých skupinách. Každý jedinec testuje hranice ostatních: zničehonic prudce vyběhne na jiného mladíka, popř. ho klovne do hlavy. Ten buď předvede „uklidňující“ roztažení ocasu a uteče, nebo vrátí úder.
Brzy po tomto tréninku se mladíci zapojí do skutečných teritoriálních konfliktů. Jejich námluvy nabydou sebevědomější podoby s náznaky ocasních pozdravů. Pomalu se z nich stávají dospělci. S proměnou chování jde ruku v ruce i proměna tělesné schránky: zobák se jim začne červenat a jejich hlava dostává typický šedomodrý nádech.
Starší potomci z prvního hnízdění mohou již v říjnu připomínat vybledlé verze dospělých samic. A také se sebevědoměji účastní „podzimního jara“. Naopak pozdní srpnová mláďata, nyní jen 2-3 měsíce stará, si na svou pubertu musí ještě počkat. Zatím zůstávají v pozici podřízených otloukánků.

Starší mládě z prvního hnízdění (vlevo) se již začíná chovat teritoriálně. Zde v útočné pozici najíždí na mladšího potomka ze sousední rodiny.

Čím hustší populace, tím „hustší“ puberta
Chování mladých slípek se značně liší mezi jednotlivými lokalitami. Zdá se, že čím vyšší hustota populace, tím dříve a intenzivněji mládě začne tokat a bojovat o dominanci. Je to logické.
Některé městské rybníčky s bohatou vegetací představují ideální hnízdiště. Žije zde jen minimum predátorů, a navíc zde slípkám lidé přilepšují pečivem, vločkami a zeleninou.
Na takové lokalitě se po dobré sezoně nachází několik teritorií dospělých párů (či trojic) a velké množství jejich potomků. Jediný pár je schopen vyvést i 12 mláďat ročně (např. 3 hnízdění po 4 potomcích). Jenže pak se ve stejném území musí snést a uživit 14 slípek, namísto původních dvou (rodičů). A co teprve, když se takto rozšoupnou dva páry vedle sebe! Pak je na podzim doslova „přeslípkováno“. Přirozená teritorialita však ptáky nutí vymezit si osobní prostor.
Početná mláďata pak mají velmi akční život. Neustále na ně někdo útočí; ponejvíce teritoriální rodiče a sousedé. Dospělý pár si nemůže v území nechat dvanáct potomků. Musí si některé vybrat- potenciální partner(k)y- a ostatní vypudit.
Nespočet agresivních i náznakově sexuálních interakcí mláďata přirozeně vtahuje do dospělého světa. Již v útlém věku se tak stávají ostřílenými „dětmi ulice“, jenž záhy ovládnou techniky zastrašování, boje i svádění. Někdy se pak ještě nevybarvené mládě postaví na odpor překvapenému dospělci a tvrdě ho prožene, což se v řidší, méně plodné populaci takřka nestává.

Incestní romance od Hloubětína
Obzvláště zajímavou incestní romanci jsem pozoroval letošního listopadu v parku Zahrádky. Místní pár toleroval na svém území několik hnědavých potomků. Mezi nimi vyčnívali dva „puberťáci“, jejichž čelní štítky se už začaly provokativně červenat. Čekal bych, že budou vypuzeni coby nastávající konkurence: stal se však pravý opak.
Oba puberťáci se rodičům začali dvořit. Povětšinou krotce sklápěli hlavy, avšak naznačovali i svůdné „špulení zadků“! Rodiče vše tolerovali a občas na jejich námluvy odpovídali.
Nejméně jeden z puberťáků se brzy stal velmi teritoriálním. Intenzivně útočil na ostatní mláďata včetně mladších sorouzenců. Často je hnal po hladině desítky metrů až za hranice rodného území. Žárlivě obhajoval svou prominentní pozici a snažil se vyštípat kohokoli, kdo by mohl představovat konkurenci ve svádění otce či matky. Často se ozýval teritoriálním „kurrk!“. Brzy mu útoky na slabší mláďata nestačily a začal zastrašovat i dospělé sousedy!
Dva rodiče a dva puberťáci spolu utvořili zajímavou čtveřici, která společně žila a dominovala v jediném území. Uvnitř této čtveřice vládl pozoruhodný klid a mír. Dalo očekávat, že rodiče i puberťáci budou na sebe navzájem žárlit. Až matka přistihne otce flirtovat s dcerou, otec matku se synem… idylka skončí. To ve však nestalo.
Všichni čtyři se navzájem respektovali. A co víc: každý naprosto s klidem přihlížel dvoření ostatních. Otec s klidem sledoval, jak matka toká se synem. Pak si role bez boje vyměnili. I oba puberťáci se mezi sebou snášeli výborně. Častokrát všichni čtyři seděli na břehu těsně u sebe, tak blízko, jak obvykle sedávají pouze letité páry. Mladší mláďata měla přístup do této „koalice“ zapovězen.
I ve čtveřici však stále zůstával patrný rozdíl mezi rodiči a puberťáky. Rodiče tokali intenzivněji a doširoka roztahovali ocasy, zatímco puberťáci tato „dospělá“ gesta jen občas naznačovali (většinou mírně sklápěli hlavy). Při setkáních rodiče volali „puk…puk…“, zato puberťáci stále používali podřízené „piri-piri“. Snad právě tyto jemné rozdíly, jenž připomínaly dominantní postavení rodičovského páru, udržovaly ve skupině křehký mír.

Rodinné foto slípek z parku Zahrádky. Zpředu dozadu: matka, otec a puberťák (který si u rodičů vydobyl privátní postavení a tokal s nimi), v pozadí dva mladší sourozenci, kteří se neodvažují přiblížit (puberťák je coby konkurenci neustále napadá). Můžete zde porovnat také rozdíly ve zbarvení hlavy a zobáku.

Zcela opačně se choval dospělý pár ze sousedního teritoria: dominantní samec tvrdě vyháněl všechna mláďata i dospělce, včetně samic (tedy potenciálních partnerek). O navázání „bokovek“ nechtěl ani slyšet; zarytě bránil území a věrně se držel monogamního svazku se svou samicí.
Každá slípka je individuální osobnost, což se zjevně projevuje i v jejím přístupu ke vztahům a teritoriu.

Skládání mozaiky života slípek

Složitost partnerského života slípek je všeobecně známa. Objasnění jejich vztahových vzorců se věnuje řada studií. Většina skloňuje tzv. kooperativní hnízdění¹; jev, kdy nejméně tři ptáci společně pečují o vejce a mláďata. Uvádí se, že častěji takto hnízdí dvě samice s jediným samcem, než naopak (jediná samice se dvěma samci). Příčina je nasnadě: samec brání celé teritorium a nedovolí konkurentům překročit hranice. Naopak samice si nárokuje spíše pozornost partnera, a jinou samici v území spíše toleruje. V tom se shodují mé poznatky s většinou dostupných zdrojů.

Genetické analýzy odhalily, že v mnoha kooperativních skupinách dochází k inbreedingu první kategorie.² Ano, mláďata s rodiči nejen tokají, ale dalšího jara i kopulují! Typicky dcera s otcem. Matka to toleruje, a spolu s dcerou pak klade vejce do stejného hnízda. Celá trojice pak spolu pečuje o mláďata. Autoři studie z britských mokřadů ³vysvětlují, že jde obvykle o loňskou dceru z pozdního hnízdění, která si ještě přes podzim a zimu nenašla vlastní teritorium. Proto zůstala na území rodičů a z nouze svedla vlastního otce.

I to zapadá do mých pozorování. Potomci se již od podzimu snaží mírnit agresi rodičů a současně provokovat jejich sexuální pudy. Pokouší se navázat s matkou či otcem platonický románek. Je přitom nasnadě, že díky nižší teritorialitě samic se u svých rodičů častěji usadí dcera (kterou matka snese spíše, než otec syna).

Většina prací se však soustřeďuje výhradně na hnízdní období a opomíjí zjevný fakt, že slípky své vztahu budují celoročně. Nejkomplexněji tento proces popisuje profesorka Marion Petrie ve třetí kapitole knihy Ecological Aspects of Social Evolution. Zde líčí, že již v zimě si samice začínají namlouvat samce a soupeřit o ně. Ani ona se však nezmiňuje o podzimu a podzimní teritorialitě slípek. Pouze tvrdí, že „koncem hnízdní sezony samci opouští pracně vybojované území a spolu se samicemi utvoří zimující skupinky“.

S tím souhlasit nemohu: mnou sledovaní samci se po celý podzim chovali přísně teritoriálně. S prvními mrazíky se sice trochu uklidnili (šetří energií), avšak stále svá území brání. Rozhodně se jich nevzdávají „jen tak“. Jejich podzimní teritorialita zřejmě slouží jako předběžná úmluva na příští jaro. Přirovnal bych je k samcům rehka domácího, kteří ze stejného důvodu před odletem intenzivně zpívají. Je ovšem možné, že se tak nechová každá populace slípek: třeba jde o městskou specialitu. Tak mě napadá, víme vůbec u rehka domácího (coby převážně synantropního druhu), zda na podzim zpívají i původní horské populace? Tak či onak, v námluvám slípky intenzivně pokračují i nyní, koncem listopadu, a podle všeho počasí budou až od jara. Jejich mláďata zatím stárnou a čím dál více se zapojují do hry. Tak se při zimních procházkách kolem městských rybníčků mějme všichni na pozoru…

Text a foto: David Říha

Kooperativní skupiny a inbreeding:

¹https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/0022293021000010341

^1,2https://link.springer.com/article/10.1007/BF00300863

^1,2,3https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0003347296901694

Číst dále

Nejnovější / Ptačí zahrada / Rozcestník / Z domova

Hromada klestí alias „ptačník“- účinná podpora pokřovních druhů

AVIFAUNA Publikováno 14.2.2024

Zásahy člověka do krajiny vyvolávají ve světě ptáků mnoho paradoxů. Velmi dvousečný je i náš vliv na keřové porosty, které značná část pěvců potřebuje k přežití.

Na jednu stranu jsme pro své potřeby odlesnili a „rozkouskovali“ krajinu. Přitom vznikl a stále vzniká nespočet přechodových či ruderálních biotopů, kde divoké houští bují o sto šest. Do zahrad i parků pak vysazujeme nepůvodní keře ze všech koutů světa. Tím pokřovním ptákům výrazně zvyšujeme nabídku možných úkrytů.

Na stranu druhou však přírodní džungli zarputile likvidujeme. S vidinou dokonalé upravenosti mnoho z nás ořezává dřišťály a zlaté deště do tvaru dokonalých kuliček. Živé ploty zahrad, ale i podél veřejných cest bývají zarovnány do tenkých zelených obrubníků. A běda, jak si z nich troufne vyrazit přirozeně se větvící bez či svída- coby narušitel sterilního pořádku okamžitě zaplatí životem. Klidu se nedočkají ani křoviny podél cest a vodních toků. Správy obcí vyhodnotí tato centra biodiverzity jako „bordel“. Pak ho s pomocí křovinořezů srovnají se zemí a na jeho místě vysází něco „upraveného“. Třeba tulipány. Nebo zakrslé keříčky. Pro pěnice a červenky těžký výsměch.

Za ochranu ptačích sousedů

Mnozí pokřovní ptáci zůstávají běžní, někteří dokonce stále přibývají. Leckdy žijí s námi v jedné ulici. Když se pak v rámci „údržby zeleně“ jejich trnitý domov likviduje, zřídkakdy se dočkají zastání. Většina odborníků i laických milovníků přírody se totiž věnuje hlavně ohroženým, vymírajícím druhům. Všední hrdinové unikají pozornosti. Dle mého názoru by však ochrana ptáků měla začínat hned za našimi dveřmi. V zahradě, na sídlišti i v nejbližším parku. Všude tam rozhodně má smysl zachovávat a aktivně vytvářet vhodné podmínky i hojným druhům. Už proto, že jsou nám ze všech nejblíže a bez nich by naše procházky byly o dost smutnější. Navíc jejich setrvalá podpora slouží jako účinná prevence případného ohrožení.

A zrovna milovníci keřů (jakkoli celoplošně „běžní“) mají lokálně v některých parcích a zahradách vážné problémy. Červenka obecná, pěnice černohlavá i pokřovní, budníček menší, pěvuška modrá i střízlík obecný. Ti všichni se bez bujných houštin neobejdou. Všichni však dobře přijímají i nepůvodní keře a živé ploty, pokud je necháme dostatečně rozrůst. Všichni se tedy mohou stát neodmyslitelnou součástí každého kousku městské i vesnické zeleně. A přitom mnohde stále chybí!

Kvůli skrytému životu v houštinách si jich všímá méně lidí, než ikonických vrabců či kosů. To je ale velká škoda. Malí „duchové džungle“ totiž bývají při bližším pohledu velmi sympatičtí, roztomilí, a v mnoha životních projevech fascinující. Ve stínu keřů se účastní složitých námluv i netradičních sexuálních praktik, bojují na život a na smrt, vychovávají malé kukačky, opylují rostliny a šíří jejich semena! A při tom všem stíhají ještě nádherně zpívat. I proto jim věnuji tento článek.

Budníček menší – jeden z nejběžnějších a nejvíce přehlížených ptačích druhů. Hnědavý drobek možná žije i ve vašem parku, má-li tam dostatek přízemních houštin vhodných ke stavbě své „boudičky“. Jeho přítomnost prozradí veselé slabikování „tip-ťap“, mnohokrát opakované již koncem března. Foto: David Říha

Podpořte džungli!

V dnešní společnosti stále přetrvává nezdravý ideál krásy parkové a zahradní zeleně. Ideál, který prosazuje keře zmrzačené do přesných geometrických tvarů, nesnese bujné šlahouny ani proschlé přízemní větve. Ideál, jehož naplňováním lidí brání řadě přirozených procesů- zmlazování, rozrůstání, odumírání i rozkladu. Výsledkem bývá sterilní zelený koberec, na kterém se choulí pár neméně sterilních olistěných koulí. V takovém prostředí však budníček ani pěvuška nepřežije. Je proto vhodné jim v těžkém světě perfekcionistů pomoci! Zapojit se může úplně každý. Jak?

Majitelům zahrad lze doporučit jediné: pusťte džungli za plot! Nemusí jít o nálet zarůstající záhon – ptačímu ráji klidně vyčleňte určitý prostor, kde budete sázet a udržovat vhodné keře. Udržovat v tomto případě znamená bez zbytečných prořezávek. Naši opeření přátelé potřebují i proschlé, přerostlé, zohýbané či jinak „vadné“ větve – jde o součást jejich domova!

Kdo vlastní pozemek nemá, ať pomáhá ve veřejné zeleni. Krom obecného šíření osvěty se lze zkusit přímo domluvit s příslušným úřadem a vyjednat budníčkům a pěnicím malou rezervaci, kde anglický trávník vystřídá skupina bezů či růží. I kompromisy mezi přírodou a „obecným vkusem“ se cení. Okrasný zlatý déšť či šeřík sice nenabízí tolik potravy, ale coby úkryt poslouží lépe, než nízká tráva.

Když se ani to nepodaří, nezbývá, než vyrazit mimo obytnou zónu. Ve městech se nabízí rumiště, ruderály a brownfieldy, ale i svahy podél vod a rybníků. Rozvoji křovin je možné pomáhat i ve volné krajině. Do přírodních rezervací však nikdy nezasahujte, abyste nezničili biologicky cenné prostředí. To samé platí i v případě nechráněných, avšak zjevně hodnotných lokalit, např. mokřadů, tůní, či hromad písku a suti. Zato na běžných, trávou zarůstajících pásech podél hospodářských lesů, remízků či vodních toků, je skvělý nápad pokřovním druhům pomoci. Pokud zde majitel (často stát či město) nic aktivně nepěstuje ani neseče, nejspíš vás také nebude peskovat za vytvoření malé ptačí houštiny. Ostatně ke zřízení krmítka ve státním lese si také neopatřujete povolení ;-)*

*Lesní zákon je sice poměrně přísný, avšak budky, krmítka, pítka ani „ptačníky“ (viz dále) naštěstí nezakazuje.

Keř za pár hodin

Máte vybraný kus nevyužité půdy, kde houštiny zatím chybí? Super. Můžete se pustit do nápravy. Základ spočívá v sázení vhodných keřů. Preferujte původní druhy s hustou korunou, medonosnými květy a dužnatými plody (např. růži šípkovou, bez černý, svídu krvavou a slivoň trnku či myrobalán). Jenže než vyroste pořádná džungle, pěkných pár let si počkáte…
Naštěstí existuje zkratka: hromada klestí! Je zdarma a nevyžaduje žádné vybavení. Na její tvorbu vám stačí dostatek spadaných či ořezaných větví a pár hodin času. S trochou píle práci dokončíte během týdne. Hned nato může sloužit prvním zvědavým červenkám. Jde o efektivní okamžitou intervenci v místě, kam chcete pokřovní ptáky přilákat. Hodí se tedy i do blízkosti krmítka. Kupa větví sice rychle vzniká, zato je mimořádně stabilní. Svůj účel vydrží plnit i desítky let, obzvlášť když ji čas od času přistavujeme.

Ptačník na rozdíl od živých rostlin nemá žádné nároky na půdu a světlo – lze stavět kdekoli. Zde jsem jím vyplnil prostor v řídkém keři staré mahónie, která sama o sobě neposkytuje dostatek úkrytu. Poblíž zasazené nové keře budou pár let růst. Do jejich dospělosti poslouží hromada klestí jako okamžitá, náhradní houština. Foto: David Říha

Kdy stavět ptačník?

Ano, „ptačník“ – takto poeticky hromadu klestí zřejmě poprvé nazval Mojmír Vlaším v tematickém článku (http://www.casopisveronica.cz/clanek.php?id=45). Teoreticky ho můžete stavět kdykoli během roku- ptákům slouží od jara do zimy a vhodné větve v přírodě najdete vždy. Buďte však ohleduplní a zásah neprovádějte ve vrcholné době hnízdění, tedy od dubna do července. Zejména to platí v blízkosti lesů, mokřadů či již existujících křovin. Tam byste mohli taháním a vršením větví nechtěně zmařit rozmnožování přesně těch druhů, kterým ptačník stavíte! Červenky, budníčci a slavíci totiž ukrývají svá hnízda přímo na zemi v hustém podrostu, a při inkubaci i krmení mláďat jsou poměrně náchylní k vyrušování.
Bezpečná doba ke stavbě hromad klestí tedy trvá cca. od půli srpna do konce března. Tehdy probíhá i většina prořezávek stromů- budete mít k dispozici i více materiálu.

Návod na tvorbu „ptačníku“

Mohlo by se zdát, že naházet klacky jeden přes druhý není žádná věda. To sice ne, avšak při budování úkrytu a hnízdiště přeci jen musíme brát v potaz potřeby ptáků a snažit se na své dílo dívat jejich očima. Sám jsem již postavil několik ptačníků a vnímám, že svou techniku postupně zlepšuji. Proto zde shrnu 5 nejdůležitějších bodů, které se mi osvědčily:

1) Stabilní základy- klíč k úspěchu
Stejně jako každá budova, i ptačník musí mít pevné základy. Ty vytvoříme z velkých, těžkých větví. Cílem je kupovitá stavba, která se nerozpadne, ani když na ní skočí kuna či zafouká silný vichr. Chceme přece, aby uvnitř mohli pěnice či budníčci bezpečně zahnízdit. Proto vybíráme klidně celé „kusy koruny“, ideální jsou vyvrácené tlusté větve či mladé stromky. Ty navzájem křížíme tak, aby se do sebe pevně zaklesly. V případě potřeby je pro zlepšení stability zarazíme do země či zatížíme kameny. Využíváme i přirozené opory v podobě kmenů stromů, kůlů, či starých zídek- kolem nich se ptačník buduje mnohem snáze. Můžeme totiž hned první větve vztyčit do výšky a šikmo opřít o zeď jako hrábě či žebřík.

2) „Roztahujte se“!
Při úklidu klestí např. z těžby dřeva bývá zvykem „odpad“ skládat na vzornou, nízkou kupičku. Větve se rovnoběžně vrší na sebe tak , aby zabíraly co nejméně místa. Při tvorbě ptačníku bychom se měli snažit o opak. Čím vyšší a širší hromada bude, tím více prostoru ptákům nabídne. Proto nerovnáme větve jako skládku dřeva, ale tvoříme z nich neuspořádanou, objemnou křovinu. Příliš těsná, „udusaná“ kupa klestí připomíná mraveniště a poslouží pouze nejmenšímu střízlíkovi, který zalézá i do úzkých děr a otvorů (pořád lepší, než nic).

Ptákům jde o prostornou, hustou spleť tenčích, ale pevných větviček, v nichž se ukrývají. Holé klacky či trámy nestačí. Foto: David Říha

3) Jemnější výplň- hlavní část

Po postavení základů přichází čas na výplň, která vytvoří hustou spleť větví. Vybíráme ty delší a pevnější, avšak bujně rozvětvené (žádné holé „kůly“). Rozhodně je nelámeme na menší kousky! Čím více dřeva drží pohromadě přirozeným srůstem, tím stabilnější ptačník je. Větve šikmo zapichujeme do země (nebo opíráme o ty tlustší) a poté navzájem „zaplétáme“, jako bychom tvořili obrovské hnízdo. Skvělá technika spočívá v ohýbání či naopak napínání ještě pružných, mladých výhonů, které pod určitým tlakem zaklesneme za tlusté klacky (jako bychom prstem napnuli strunu). Když se větve navzájem „drží“ v nepřirozené poloze, vytváří mnohem stabilnější stavbu, než volně pohozené klacíky.

4) Ať je to „hustý“!

Snažíme se vytvořit co nejhustší džungli. Můžeme se inspirovat přímo divokými křovinami (např. růží šípkovou, trnkou, či vrbou popelavou) a napodobit jejich habitus. Větve pícháme do země tak,

Pěnice slavíková v hromadě větví (ptačníku) v kopřivách.

Pěnice slavíková patří k vzácnějším hostům ptačníku. Stejně jako její černohlavá příbuzná ráda hnízdí v kopřivách. Hromada větví uprostřed pálivého porostu je pro ni ideálním domovem. Foto: David Říha

aby tenčí, větvená část směřovala ven, tj. ke kraji ptačníku. Když jich takto upevníme mnoho ve stejném směru, vznikne umělý kus keře. Pak můžeme směr obrátit a „rozrůstat“ se zase na druhou stranu.

Zdá- li se nám výsledné dílo příliš řídké a objemné, hodíme navrch hodit ještě několik těžkých, „základových“ větví. Ty trochu stlačí, upevní a zejména zahustí umělé křoví pod sebou.

5) Podrost je vítán
Máte-li možnost, budujte ptačník v místě, kde již přirozeně rostou kopřivy, tedy na vlhkých, humózních půdách. Výborně se hodí břehy řek a potoků, ale také komposty, skládky, příkopy a rumiště. Některé druhy pěvců (např. pěnice černohlavá, slavíková a hnědokřídlá, rákosník zpěvný, cvrčilka zelená, slavík obecný) totiž v kopřivách s oblibou staví hnízdo. Vědí, že větší zvířata včetně predátorů se těmto porostům vyhýbají. Hromada větví v kopřivovém houští pak ptákům vytvoří nedobytný hrad, jenž se v květnu a červnu doslova utopí mezi žahavými lodyhami.

Ptačník v zahradně- zvraťte karmu prořezávky!

Skvělé místo pro hromadu klestí je kout vlastního pozemku. V ovocné zahradě o dřevní odpad nebývá nouze díky pravidelné prořezávce. Tato široce rozšířená praktika mnoha ptákům škodí, avšak snadno jí můžete „zvrátit karmu“. Postavte z ořezaných větví ptačník!

Odměnou za tvorbu ptačníku v zahradě vám bude i krásný zpěv červenky. Když jí nabídnete dost úkrytu k založení rodiny a v chladném období lůj či loupanou slunečnici, zůstane u vás po celý rok. Foto: David Říha

Ano, zlikvidujete značnou část domova sýkorám (z jejich pohledu je tento zásah ekvivalent vypálení poloviny města). Zato však vytvoříte nový domov červenkám, pěnicím, budníčkům, pěvuškám, střízlíkům, a místy také slavíkům, rákosníkům a cvrčilkám. Příležitostně v klestí najdou úkryt i potravu také vrabci, kosi a rehci. Ne, nezdá se Vám to- ořezáním a vhodným navršením části korun stromů můžete ve finále zvýšit biodiverzitu zahrady!

Keře jsou totiž lidmi obecně podceňované (biologicky velecenné). Naopak typické nízké, pravidelně řezané jabloně či hrušně většinu ptáků příliš nezaujmou. Sice plodí jablka, ale ty ve velkém konzumuje pouze kos a pár vzácných, severských hostů. Malá, třímetrová koruna, oklestěná na pár hlavních větví, nenabízí žádný úkryt, natož hnízdiště. A ten trošek hmyzí potravy v podobě „škůdců“ (např. obaleč) ocení jen některé druhy sýkor. Zato keře, potažmo velké hromady větví, v zahradách běžně využívá přes 10 druhů ptáků a mnoho dalších se může vzácněji objevit v závislosti na okolním prostředí! Jejich seznam najdete v tabulce na konci článku.

Nosit dříví do lesa… má smysl!

Mnoho lidí nerado vidí zbytky z prořezávky na svém pozemku. Raději je proto vyhazují za plot, do nejbližšího lesíku, či na okraj louky. I to má pro ptáky obrovský význam! Možná ještě větší, než ptačník přímo v soukromém pozemku – čím dál od lidí, tím méně jsou hnízdící pěnice a červenky rušeny. Z pohledu zahrádkářů jde často spíše o lenost, než snahu pomoci. Přesto za takovouto lenost mají ode mě palec nahoru ;-). V žádném případě není na místě vršení klestí u lesa považovat za „bordelářství“ či dokonce větve „po někom uklízet“! Jen nechte ptačníky plnit svou úlohu…

Hromada větví vyházená za živý plot. Tady se není za co stydět. Tady není nepořádek. Tady je hnízdiště! Foto: David Říha

Ptačník v hospodářském lese- když dřevař chrání střízlíky.

Ekonomický tlak na produkci dřeva způsobuje, že naše lesy jsou cca z 50% tvořeny smrky (https://faktaoklimatu.cz/explainery/umirani-ceskych-lesu). Často jde o stejnověké monokultury, plantáže, v nichž dokáže přežít jen hrstka ptáků (a někdy vůbec žádní). V hustých lesních školkách mnoho zelenáčů po pár letech usychá, nebo je cíleně pokáceno v rámci prosvětlování porostu. Jen vybraným exemplářům je dopřáno dorůst dospělosti. I na ně však přijde řada- při těžbě dřeva, kdy obří stroje jejich kmeny zbaví celé koruny a coby rovné sloupy narovná na skládky podél cest.

Střízlík obecný své hnízdečko z mechu s oblibou staví v kupách větví- ať už v přírodní zahradě, či hospodářském lese. Foto: David Říha

Nicméně všechno zlé je k něčemu dobré. Možná tušíte, kam tím mířím. Během intenzivního pěstování smrku vznikají nejen tuny kýženého dřeva, ale také tuny „těžebního odpadu“- převážně větví!

Mezi lesníky v zájmu výdělku převládá snaha tyto zbytky prodat; poslední dobou hlavně na výrobu štěpky. Zpracovávání dřevního odpadu se věnují celé specializované firmy. Vzhledem k současné náladě ve společnosti bývají velebeny coby ekologičtí producenti obnovitelné energie. Zapomíná se však, že všechnu tu biomasu „krademe“ lesu. Připravujeme ptáky i hmyz o životní prostor, ale také budoucí, nově zasazené lesní školky o zdroje živin z toho nejpřirozenějšího hnojiva! V přirozeném porostu se všechny stromy jednoho dne komplet obrátí v zem. Již samotná těžba a odvoz kmenů tak představuje výrazné ochuzování a „ždímání“ lesní půdy. V zájmu udržení biodiverzity, ale i samotného dřevařského průmyslu bychom proto měli většinu větví ponechat přirozenému rozkladu. Poněkud vágněji o tom mluví i lesní zákon (289/1995 Sb.): „Vlastník lesa ponechává v lese odpovídající množství těžebních zbytků“. Zatím se tak děje zejména v chráněných územích a horských oblastech, kde je doprava materiálu obtížnější. Nicméně v běžném hospodářském lese ono „ponechané množství těžebních zbytků“ skutečně není „odpovídající“ potřebám celého (ač umělého) ekosystému.

Přitom kdybychom neodváželi třeba 40% smrkových větví z vytěženého hektaru, už to by stačilo na stavbu několika obrovských ptačníků (a dřevěných kompostů zároveň). Lesní dělníci nemají zájem vytvářet hnízdiště drobným pěvcům, takže ponechané větve narychlo nahází přes sebe na co nejskladnější kupky. I ty však dobře poslouží některým pozemním druhům. Červenka obecná a střízlík obecný právě díky hromadám klestí patří k vůbec nejhojnějším obyvatelům šetrněji obhospodařovaných smrčin. Jejich zpěv se zjara line od ptačníku k ptačníku. Později v létě na vrcholcích svých dřevěných hradů rozčileně podřepují s housenkou v zobáku, což svědčí o hnízdu ukrytém hluboko v houštině. Přežijí i v uměle vysázeném lese takřka bez keřů, stačí jim pouze zbytky po těžbě. Konkrétně střízlíkovi pak intenzivní lesní hospodářství (pokud za sebou zanechává hromady klestí) vyhovuje snad i více, než stav přirozených porostů. Tam totiž podobné „hrady“ z větví stěží najde.

Střízlík na hromadě klestí v hospodářském lese

Populace střízlíka obecného u nás i v celé Evropě dlouhodobě stoupá (ČR – https://birds.cz/jpsp/vysledky.php?taxon=716; EU – https://pecbms.info/trends-and-indicators/species-trends/species/troglodytes-troglodytes/). Jedním z jeho triumfů je právě obliba hromad klestí po těžbě. Díky ní dokáže jako jeden z mála druhů přežít i v hospodářských lesích. Foto: Erik Karits; https://pixabay.com/

My lidé jsme pro své potřeby zlikvidovali většinu původních lužních lesů, doubrav, bučin a (přirozených!) smrčin. Všechny tyto biotopy obývá nesrovnatelně více živočichů, než jehličnatou plantáž. Měli bychom se tedy snažit chránit zbytky pralesů, ale také v lesích hospodářských pomáhat těm nemnoha šťastlivcům, kteří se na ně adaptovali. V případě červenky a střízlíka jde právě o stavbu ptačníků. Obzvláště vhodná jsou k tomu okolí čerstvě vykácených světlin a lesních školek. Tam totiž žije nejvíce hmyzu, který sem láká sluneční svit, roztroušené trsy trávy či dokonce občasné výmladky keřů a listnáčů.

Ptačník v parku- biotop budoucnosti

Osobně jsem nikdy neviděl hromadu klestí v městském parku. Odpad z častých prořezávek veřejné zeleně se okamžitě odváží či zpracovává. Běžně přijíždí arboristé na místo činu již s vlekem a ořezané větve rovnou skládají na korbu. Pod těžce zmrzačeným stromem (ať mi nikdo netvrdí, že mu ořez poloviny zdravých větví prospěje) nezbude po jeho někdejší kštici ani památky. Důvod tak pedantského úklidu je zcela zjevný- „upravenost“. Poněvadž starostu obce volí jeho občané, logicky má zájem vytvářet jim co nejatraktivnější biotop, aby si řekli „hmm, ten se o to dobře stará“ a i příště mu hodili lístek. Takže vsadí na (místy stále přetrvávající) jistotu většiny, která preferuje sterilní zahrádku.

Ovšem zájem o zdravou krajinu a volně žijící živočichy ve společnosti stále narůstá. Zejména ve větších městech, kde vlastní pozemek není samozřejmostí, proto vzniká čím dál více parků, ale i městských lesů, mokřadů a přírodních rezervací. Na sídlištích již zdobí krmítko každé druhé okno. Ve skutečnosti běžným občanům na ptácích, hmyzu i rostlinách záleží často více, než příslušným úřadům. „Zelené plochy“ na popud lidí tedy ve městech přibývají, avšak forma „péče“ o tuto zeleň často zůstává silně zkostnatělá. Stran pohledu na přírodu i estetického vnímání by si zasloužila mnoho inovací.

Ptačník může být skvělým začátkem. V zájmu spokojenosti všech by rozhodně nemuselo zůstat jen u „neuklizeného klestí“. Co takhle spojit ekologii s rekreací a vzděláváním? Možná už znáte tzv. broukoviště – osluněné skládky starých špalků a kusů poražených stromů, u nichž bývá pohodlná lavička a informační tabule, vysvětlující význam mrtvého dřeva pro saproxylický hmyz.

Představte si ornitologický ekvivalent – „veřejný ptačník“. Já ho ve své fantazii vidím zcela věrohodně. Veliká hromadu větví v parku prorostlá kopřivami, po obvodu osázená kruhem hustých, kvetoucích keřů. Ty ještě posílí atraktivitu místa pro ptáky, zatímco lidem svým tvarem dodají pocit upraveného prostředí. Před houštinou stojí rovněž lavička a informační tabule, z níž na kolemjdoucí svým podmanivým pohledem kouká červenka, budníček, pěnice, slavík a střízlík. Krátký text seznamuje s těmito druhy a pojednává o významu keřových porostů (nejen) pro ně. Tohle by rozhodně fungovalo! Obzvláště zjara, až by se parkem rozezněla nádherná flétna pěnic černohlavých a veselé slabikování budníčků, které by každý dle popisu mohl přiřadit konkrétnímu druhu. Až si říkám, jak je možné, že nic takového zatím neexistuje.* Snad proto, že spálit či naštěpkovat větve stojí méně času, práce i peněz…?

*Pozn. Ve volné krajině už ale máme zásluhou Pavla Kverka celosvětově unikátní rezervaci Slavičí háj, více o něm viz. https://pavelkverek.cz/.

V remízkách, ruderálech a na okrajích lesů vnímáme hromady klestí z prořezávek okrajů silnic a blízkých zahrad jako běžnou součást ekosystému. Proč je tak nemůžeme vnímat i ve veřejné zeleni? Chceme přece kolem sebe přírodu… anebo její násilně vyšlechtěnou, upravenou, ořezanou, posekanou a původní formě zcela nepodobnou verzi? Foto: David Říha

Gesto úcty k přírodě

Vedle podpory ptáků má tvorba hromad klestí i velký symbolický význam úcty k přírodě. Něco si z ní vezmeme, urveme pro sebe- vytěžíme smrkové dřevo v lese, nebo z praktického či pěstitelského rozmaru prořezáme zahradní jabloně. Přírodní zdroje využívali již lovci a sběrači. Avšak v jejich kmenech bývalo zvykem za ně pokorně děkovat zemi, vodě, slunci i stromům (alias „bohům“) tím, že nepotřebné (někdy i potřebné) součásti „lupu“ zase vrátili. Modernímu člověku tato pokora chybí, a podle toho naše krajina vypadá. Právě při prořezávání a kácení stromů máme jedinečnou příležitost obnovit onu morálně-ekologické tradici. Přijdeme si s motorovkou pro svůj podíl, avšak ne jako bezohlední vandalové, nýbrž jako respektující součást (ač umělého) ekosystému. Vezmeme si jen to nejnutnější a ze zbytku vytvoříme něco nového. Hromadu klestí, ptačník, úkryt a hnízdiště pro roztomilé, nádherně zpívající červenky, pěnice, budníčky a mnoho dalších. No nezní to lépe, než likvidace bordelu? 😉

Autor: David Říha

Text a úvodní foto: David Říha

Číst dále

Nejnovější / Přikrmování / Ptačí zahrada / Rozcestník / Z domova / Zajímavosti

Ubývání vrabce domácího- skutečný problém plný paradoxů.

AVIFAUNA Publikováno 18.1.2024

Mezi nejvíce diskutovaná témata ornitologie patří v posledních letech nápadný úbytek některých hojných, zahradních ptáků. Vedle kosů (o jejich, naštěstí již překonaných, potížích jsem psal zde: https://avifauna.cz/kos-cerny-nevymira-tak-proc-uz-ho-nevidim-za-oknem/) a zvonků jsou pořadu dne zejména oba druhy vrabců. Právě velice kontroverznímu lokálnímu vymírání konkrétně vrabce domácího, i jeho zcela výjimečnému způsobu života, věnuji tento článek. Dozvíte se například, že tytéž vlastnosti, které z něj udělaly nejúspěšnějšího ptáka planety, se dnes pomalu, ale jistě obrací proti němu.

Vrabci- mimořádně hojní, přesto mnohde ohrožení

Evropská populace vrabce domácího za zhruba 40 let klesla na polovinu. Graf ukazuje, že úbytek je koncentrován zejména na 90. léta, zatímco od roku 2000 se zdá být populační trend poměrně stabilní. Převzato z webu ČSO: https://www.birdlife.cz/od-80-let-z-evropy-zmizelo-61-polnich-ptaku/; Foto: Václava Štofflová; Grafika: Alena Klvaňová z dat PECBMS (www.pecbms.info)

Vrabec domácí pro mě představuje symbol mnoha paradoxů ochrany přírody. Ačkoli zatím zůstává naším třetím nejběžnějším ptákem¹, jeho početnost koncem minulého století v mnoha městech dramaticky klesla. Dle sčítání JPSP se naše populace od začátku devadesátých let smrskla zhruba na polovinu ². Po roce 2000 pak sice zůstává celkový trend víceméně stabilní, ale lokálně může dále klesat. Podobné neveselý scénář kopírují vrabčí hejna téměř po celé Evropě. Dle nově vydaného indikátoru ptactva EU za posledních 40 let zmizelo plných 50% vrabčáků!³

A přece se zdá, že značná část laické i odborné veřejnosti jejich potíže stále nebere vážně. Jen českých 3-5 milionů se nejspíš jeví jako příliš mnoho, aby nám pokles takto silné populace dělal starosti. Avšak vrabec domácí přinejmenším lokálně (nikoli celosvětově) ohrožen je, a s ohledem na současný vývoj lidské společnosti nejspíš bude čím dál více (viz. dále).

Obyčejný vrabec; milovaný škůdce

Vrabci člověka doprovází již více než 11 000 let (čimčarali u dávných stavení ještě dlouho před vynálezem písma!) a představují tak vůbec nejstarší typicky synantropní druh⁴. Není divu, že v naší kultuře zanechali silný otisk plný emocí.

S rozvojem prvního zemědělství se vrabec domácí naučil přiživovat na polích a nechráněných zásobách obilí, stejně jako u krmiva pro koně, slepice a holuby. Hnízdil pak ve škvírách, střešních krytinách a okapech obytných i hospodářských budov. Postupně se svému synantropnímu životu natolik přizpůsobil, že ve volné přírodě již takřka nedokáže přežít (jen malé zbytky divoké populace se stále proletují v asijských stepích). Dokonce změnil svou anatomii i fyziologii, aby mohl efektivněji využívat antropogenní zdroje potravy. Vyvinul se mu silnější zobák (dobře patrný ve srovnání s vrabcem polním) uzpůsobený k louskání velkých semen pšenice a ovsa. Zároveň získal specifický gen k tvorbě amylázy- enzymu umožňující trávení škrobu obsaženého v pšenici, kukuřici a pečivu⁵. I proto tak dobře prosperuje na (pro většinu pěvců nevhodných) drobcích a kůrkách v okolí venkovních restaurací. Dá se říci, že tak, jak zemědělec šlechtil své plodiny, vrabec domácí se souběžně šlechtil k jejich konzumaci. Žádný jiný volně žijící pták si na člověka nevytvořil takto úzkou vazbu.

Vrabci s lidmi a domácími zvířaty odnepaměti sedávali k jednomu stolu. Zatímco dnes v okolí kaváren a turistických stánků představují milé zpestření dne, v dobách chudých rolníků byli považováni za závažné škůdce. Foto: Jason Thompson; Unsplash

Spolu s vyspělejší civilizací vrabci spontánně expandovali do většiny Eurasie. Dlouho byli považováni za závažné škůdce. V tisícihlavých hejnech naletovali na tehdy ještě malá, ručně obdělávaná políčka, kde dokázali sklidit značnou část úrody. U dvorků a stodol pak pořádali loupeživé nálety ke korytům s obilím a šrotem pro hospodářská zvířata. Až do dvacátého století byli proto nemilosrdně pronásledováni a hubeni (často krutými a neetickými metodami). Po myších a krysách se stali nejvíce nenáviděnými, a přece nejúspěšnějšími souputníky člověka.

Navzdory všem pokusům o jeho likvidaci však zůstával vrabec domácí až donedávna v celé Evropě velmi hojný, všudypřítomný a lidskými silami takřka nezničitelný (asi jako dnes hraboš polní). Jeho spletitá hnízda visela snad z každého okapu a hlasité čimčarání se stalo neodmyslitelnou kulisou nejen českého venkova. Tím si vysloužil také nevděčnou pověst obyčejného, nikým neobdivovaného ptáka, na což odkazuje i rčení „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše“.

Nevděčná role vrabců se poprvé začala obracet v 19. století, kdy Evropané masivně vyráželi do světa vytvářet americké, africké a australské kolonie. Tam se přistěhovalcům zoufale stýskalo po domově. Uvědomili si, že krom známých lidí a míst jim chybí také ono „obyčejné“ čimčarání, které slýchávali každé ráno hned po probuzení. Proto si do nového prostředí hojně (a nezodpovědně) dováželi a vypouštěli živou připomínku rodné vlasti- vrabce domácího, který jim vytvářel důvěrně známou zvukovou kulisu. Zvláštní psychologický efekt čimčarání přitom zůstal v lidských hlavách dodnes. Typický sbor početné kolonie (jakkoli naléhavý a hašteřivý) v mnohých z nás stále podvědomě vytváří pocit klidu a bezpečí. Může také způsobit těžko popsatelné, nostalgické deja-vu. Aby ne, vždyť s těmito ptáky žijeme tisíce let! Vzhledem k jejich současnému úbytku se stali také symbolem starých dobrých časů (jejich hlas je použit snad ve všech pohádkách a historických filmech) a některým pak evokují i vzpomínky na dětství a prázdniny u babičky na venkově. Vrabec je tedy doslova srdeční záležitost- a snad i proto se dnes tolik lidí zajímá o jeho ochranu.

Nelze však opomenout, že četné zdroje uvádí coby hlavní či přinejmenším rovnocenný důvod introdukce vrabců jejich domnělý přínos pro zemědělství (!) díky hubení hmyzu v době krmení mláďat. Mnoho lidí jejich ekonomickému významu skutečně věřilo a podporovalo tak introdukci s vidinou vyšších výnosů. Jak hořké zklamání přišlo, když nepůvodní ptáci začali namísto likvidace hmyzích škůdců sami ve velkém sklízet úrodu obilí, asi netřeba rozvádět. Dle některých pramenů např. v Americe takto naivně uvažovali především tamní domorodci, kteří neměli s vrabcem zkušenosti a mylně usoudili, že si je Evropané přiváží coby převratnou novinku v moderním zemědělství. Proto jeho další šíření zpočátku vítali a podporovali, aby posléze hořce litovali.⁶ Nicméně přinejmenším „vrabčí kampaň“ v Austrálii měla kořeny skutečně již v Evropě (např. Švýcarsku, Francii a Maďarsku), kde se na základě nepřesných a špatně interpretovaných pozorování a studií usoudilo, že „přínos vrabce pro hospodářství v podobě požírání hmyzu převáží jím způsobené škody“, což byl ovšem holý nesmysl.⁷

Vrabec domácí dobře přijímá různé druhy krmítek, a na nich pak také různé druhy potravy. Zatímco v USA, Austrálii a na Novém Zélandě je invazní a tamní ptáčkaři ho tedy při krmení původních druhů podporovat nechtějí, v Evropě může být naopak celoroční přikrmování reálné opatření v ochraně původních, ubývajících populací. Foto: Shayna; Unsplash

Nejpočetnější pták světa; mistr invaze

Masivní rozvážení vrabců po světě mělo dalekosáhlé následky. V důsledku úspěšných introdukcí do Ameriky, Afriky a Austrálie se vrabec domácí stal vůbec nejpočetnějším ptákem planety, a toto prvenství si drží dodnes. Jeho globální populace se odhaduje až na 1,3 miliard, tedy skoro podobně jako počet obyvatel Číny!

V mnoha zemích (např. v USA) patří k závažným invazním druhům, které svým konkurenčním tlakem ohrožují druhy původní. Díky své dominanci a agresivitě dokáže vniknout do hnízd jiných ptáků, vyvraždit jejich mláďata, zastlat je suchou trávou a přímo na místě činu pak založit vlastní rodinu. Toto chování ovšem v boji o dutiny běžně praktikují i naše sýkory, špačci a krutihlavi- nejde o nijak abnormální krutost. Abnormální je pouze to, že vrabec takto ničí hnízda exotických druhů mimo svůj původní areál. V našich podmínkách k tomu dochází méně často (s výjimkou běžného anektování jiřiččích hnízd). Navíc evropští dutinoví ptáci jsou v průměru velmi agresivní a vzájemně zvyklí na tyto krvavé souboje. Naproti tomu americké vlaštovky stromové či salašníci coby „křehké duše“ představují pro vrabčí tvrďáky snadný terč.

Vrabec domácí také po celém světě velmi intenzivně využívá krmítka, takže třeba na Novém Zélandě či v USA se (jinak spíše prospěšné) přikrmování stává nechtěným nástrojem podpory invazního druhu.

Vrabčí svět naruby

Po uvedeném popisu možná leckoho napadne: „A tyto ptáky; nejpočetnější ptáky světa ohrožující původní druhy pěti kontinentů, máme ještě chránit?“ Ano, my Češi ano!

Globální populace vrabce domácího totiž představuje jeden velký paradox. V mnoha evropských zemích– oblasti relativně původního rozšíření (ač s výhradní vazbou na lidská sídla), kam vrabec rozhodně patří, jeho stavy prudce klesají. I když je stále „běžný“ co do počtu jedinců a obrovského areálu rozšíření, s ohledem na rychlost vymírání se dá považovat za druh místy ohrožený.

Naproti tomu v USA či na Novém Zélandě, kde invazní populace masivně likvidují původní ptactvo, působí ornitologům vážné starosti. Tuzemská situace je ovšem zcela opačná. Z mého pohledu si proto čeští (ale i např. britští či němečtí) vrabčáci opravdu zaslouží naši aktivní podporu. Tento názor se mnou sdílí i řada odborníků a organizací britská RSPB či německý profesor Petr Berthold ve své knize Krmíme ptáky- ale správně.

Vrabčí krize posledních desetiletí ovšem dalece překračuje hranice Evropy. Nápadné snižování až lokální zániky populací byly dobře zdokumentovány například v Indii, ale také v oblasti jejich nejmasivnějšího invazního rozšíření – v Severní Americe! Z pohledu tamních původních opeřenců je však tento vývoj pochopitelně žádoucí. Proto se také američtí ochranáři pochopitelně nijak nepozastavují nad úbytkem nepůvodního vetřelce. Nicméně z pohledu globální populace vrabců lze tento úbytek vnímat jako další vykřičník. Nedaří se jim udržet stálé počty v Praze a Londýně, v přelidněné Indii; a dokonce ani v největší zaoceánské kolonii!

Celkový areál rozšíření vrabce se však přitom přes všechny ztráty stále zvětšuje; potěšitelně zejména v jeho původním Palearktickém domově¹. Navzdory úctyhodné reprodukční schopnosti lze však stěží očekávat, že nové, průkopnické kolonie v brzké době početně nahradí obrovské ztráty v centrech areálu. V 18. a 19. století, kdy začalo vítězné tažení vrabců po celém světě, se jim totiž výborně dařilo i v Eurasii. Těžili ze zvyklostí a životních standardů tehdejších Evropanů- a spolu s nimi se tak mohli šířit i za velkou louži. Nicméně dnes stejně synchronně ubývají nejen ve městech Evropy a části Asie, nýbrž i USA a Kanady. Čili po celé části zeměkoule, jíž ve srovnání např. s Afrikou samolibě nazýváme „vyspělá civilizace“. A právě v tom zřejmě spočívá kámen úrazu- na vrabce je tato civilizace vyspělá až moc.

Se sedláky vzešel, se sedláky zajde

Dá se říci, že vrabec domácí doprovází lidskou civilizaci pouze v určité fázi jejího vývoje. Neandrtálci mu byli k ničemu, stejně jako současné „kancelářské myši“. Na většině zeměkoule lze přitom vysledovat jisté společné rysy novodobé evoluce člověka.

Začíná to lovci a sběrači, žijících v malých tlupách či kmenech, buďto kočovných, anebo usedlých v malých domcích a chatrčích. Pak následují první náznaky chovu dobytka, a v klimaticky příznivých oblastech také první zemědělství. Lidé se definitivně usadí, aby mohli celoročně pracovat na své půdě a skladovat svou úrodu. Zde přichází na scénu vrabec– má již stálé hnízdiště i krmiště.

Vrabec k hnízdění potřebuje staré budovy plné různých „nedokonalostí“- s oblibou osidluje například odstávající střešní tašky, ale také rákosové střechy a okapy. Foto: Marc Pascual; Pixabay

Nastává poměrně dlouhé „období sedláků“ a s ním také zlatá éra vrabců. Populace zemědělců se zahušťuje a plocha orné půdy narůstá. Staví se nové budovy i celá města, nastávají boje o území a vládu. Navzdory všem pokrokům se životní úroveň běžných obyvatel zvyšuje pouze velmi pomalu. Po staletí převažuje podíl chudých lidí, kteří bydlí v neupravených, starých staveních (=hnízdištích vrabců) a mnoho z nich musí vykonávat nějakou zemědělskou či chovatelskou činnost (=krmit vrabce).

„Období sedláků“ v Evropě trvalo přes 6 tisíc let. Ke konci této etapy nastala ve společnosti řada změn. Po mnoha letech výzkumu v různých oborech (např. medicíny, techniky, zemědělství) se životní úroveň občanů prudce zvýšila, stejně jako délka jejich života. Zároveň došlo k radikální změně v zemědělství a výrobě potravin. Od z velké části soběstačných rolníků převzaly řemeslo velké firmy či jednotliví profesionální zemědělci, kteří s pomocí těžké techniky efektivně obhospodařují obrovské plochy orné půdy. Běžný člověk přestává mít povinnost (a často i možnost) se věnovat chovu, pěstování a výrobě základních potravin. Spojení osad a přilehlých políček se vytrácí. Krajinu začínáme striktně dělit na souvislou zástavbu a souvislé polnosti. „Období sedláků“ zde končí, a s ním končí i období vrabců.

S nástupem „vyspělé civilizace“ a dělené krajiny (hustá zástavba bez chovů x polní lány) pak přichází dramatický pokles populací vrabce domácího na rozsáhlých plochách. Ano, mám na mysli ono nápadné vymírání v minulém století. Vše, co jsme jim zcela bezděčně (často s velkým odporem) dali, jim dnes stejně bezděčně bereme vlastním pokrokem.

Z pohledu případné ochrany vrabce jde o klíčové zjištění. Špinavé ulice s rozpadajícími se domy, otevřené, nehygienické trhy s potravinami, mezi kterými volně pobíhají bezprizorní děti, toulaví psi a slepice- to je vrabčí ráj. V rozvojových zemích se tedy těmto ptákům stále mimořádně daří. Avšak moderní Evropa již není nic pro ně. A dá se předpokládat, že až se v chudých zemích postupně zvýší životní úroveň, vrabci začnou ubývat i tam.

Příčiny úbytku pod drobnohledem

Po celá tisíciletí lidé žili převážně v nízkých domcích, pěstovali obilí na malých políčkách a chovali hospodářská zvířata. Na každém rohu stála dřevěná stodola plná sena a slámy. Obrázek dnes již známý pouze ze zookoutků a zážitkových farem. Města pak doslova přetékala biologickým odpadem včetně zbytků jídla, jenž lidé vylévali z oken, a koňským trusem, který z tehdejších dopravních prostředků libovolně vypadával na dlažbu ulic. Na „špinavé časy“ nahrávající nemocem dnes úlevně vzpomínáme leda v historických dokumentech. Ale co vrabec? Ten se přesně na toto prostředí dokonale adaptoval! Malochovy drůbeže i extenzivní zemědělství mu skýtaly dostatek potravy, stejně jako nestrávený oves v koňských koblihách. Hnízdil pak ve starých, rozpadajících se domech, chlévech a stodolách, které tehdy v mnoha čtvrtích tvořily nijak nehaněný standard. Všudypřítomná sláma či seno mu sloužily ke stavbě pověstných vrabčích hnízd.

První rána, zahajující úbytek těchto souputníků člověka, spočívala ve vynálezu automobilu. Cvakání podkov nahradilo vrčení motoru, avšak z výfuku nevypadne jediné semínko ovsa. Gigantické „krmítko měst“ zaniklo. To by však samo o sobě nestačilo k výrazné změně celkové populace- pouze by se snížily lokální počty vrabců v centrech metropolí.

Zásadní a likvidační změny způsobila teprve následující trojice faktorů:

1) mizení malochovů

Dříve bývalo zcela běžné mít na zahradě slepice, kachny či holuby jejichž misky se zrním sloužily zároveň jako celoroční krmení pro vrabce. Se zvyšující se urbanizací počet takových hospodářství prudce klesl; pouze místy zůstali „poslední slepičáři“- staří lidé, žijící v domcích dle tradic ze svého mládí. Povětšinou se však vesnice vylidňují, a hrstka nově příchozích mívá tendenci spíše modernizovat stavení, nežli pečovat o slípky. Konkrétně tato změna se dotýká nejen vrabců, nýbrž i strnada obecného, který krmení drůbeže taktéž hojně využíval.

Vrabci v akci- u misek s krmením pro drůbež nacházeli až donedávna prostřený stůl. Dnes jim chovy slepic částečně nahrazují zoologické zahrady a šířící se trend celoročního krmení. Avšak zatím ne v takovém množství, aby došlo k opětovnému výraznému nárůstu populace. Foto: Annette Meyer; Pixabay

2) intenzifikace zemědělství i živočišné výroby

Problém plošně způsobený zvýšením urbanizace a výrazným snížením kontaktu běžného člověka s pěstováním, skladováním a zkrmováním obilí. Dnes obrovská pole, jenž musí uživit obrovské množství lidí, obhospodařují vysoce efektivní kombajny a traktory. Během sklizně téměř nic nepřijde nazmar, a malý zlomek zbytků na strništi se záhy zaorává. Úrodu skladujeme v obrovských, dobře zabezpečených silech a většina pak putuje do potravinářského průmyslu. Nerozhazuje se slepicím, holubům a vrabcům na dvorku. Obrovskou změnou totiž prošla i tzv. živočišná výroba. Dřív drůbež volně pobíhala v zahradách, teď její morbidně přešlechtění potomci trpí v obrovských koncentrácích bez denního svitu– a bez vrabců.

Avšak náš malý, opeřený souputník potřebuje onen starý, neefektivní, avšak v jistém slova smyslu romantický styl vesnického hospodaření. Potřebuje místa, kde se na zemi v blízkosti budov válí obilí, šrot či pečivo. Dnes již takové biotopy musíme pracně hledat, a když je konečně najdeme, zaslechneme i ono podmanivé čimčarání. Zmíněná blízkost starších stavení (hnízdišť) a chovů (krmišť) je přitom pro vrabce naprosto zásadní. Má totiž extrémně malý akční rádius; většina jedinců se za celý život od svého nevzdálí od svého rodiště více než 300 m (!).

3) estetický perfekcionismus

Poslední hřebíček do rakve vrabčí éry zatloukla lidská posedlost dokonalostí. Bohužel většina „moderních občanů“ preferuje dokonale hladké, lesklé, rovné, souměrné a zcela sterilní prostředí, připomínající spíše úlohu z geometrie, než životní prostor pro jakýkoli organismus. Začíná to již u samotných budov, jenž musí mít vždy nejmoderněji natřenou a zateplenou fasádu i střechu bez jediné skulinky, kde by vrabec mohl zahnízdit. Stará (ač funkční) stavení se z estetického rozmaru či s vidinou výhodného prodeje bourají či rekonstruují. Výčet pokračuje zmrzačenými trávníky, které mnozí sečou tak často, že by si před dům rovnou mohli pořídit zelený koberec. Pak nezbývá žádná šance na vysemenění trav či dokončení životního cyklu hmyzu- potravy ptačích mláďat. Živé ploty bývají nemilosrdně seřezávány do nízkých a tenkých zelených obrubníků, popřípadě zcela nahrazeny umělým pletivem. Ořezávání či přímá likvidace keřů (coby významných úkrytů pro desítky druhů) pokračuje bohužel i ve veřejné zeleni parků a sídlišť. Mizí hromady klestí i listí, náletové houštiny, otevřené komposty, drobné skládky biologického odpadu a podobně.

Tato souhra faktorů pozvolna, avšak v součtu zcela radikálně změnila životní prostředí vrabce domácího- respektive ho zlikvidovala, jelikož v prostředí výše popsaném již nedokáže přežít.

Doma do posledního dechu

Vrabec domácí získal svůj druhový název díky blízkému kontaktu s lidskými domovy. Stejně tak by se ale přízvisko „domácí“ dalo interpretovat jako jeho vlastní fixace na „domov“, lépe řečeno domovskou oblast a rodné hejno. Drtivá většina vrabčích populací totiž nikdy ani v náznaku netáhne. Dokonce i mladí ptáci se obvykle usazují velmi blízko rodičů. Tato životní strategie se jim dnes začíná stávat osudnou. Ve slábnoucích, usedlých hejnech totiž čím dál častěji dochází k inbreedingu, který jejich úbytek ještě urychluje. Pakliže vrabci zcela postrádají migrační pud, k zachování genetické variability místní populace je potřeba velká, silná kolonie. V ní se pak může „dokola recyklovat“ dostatečně pestrá škála DNA z různých rodin. Malá skupinka se ovšem velmi rychle prokříží v rodinu jedinou. Ukažme si to na modelové situaci. Podmínky v dané čtvrti se zhorší a hejno vymírá. Zbývá už jen deset ptáků. Pokud nejbližší kolonie není v řádu stovek metrů, naše desatero už nikdy neuvidí jiné vrabce. Zůstanou spolu odříznuti od ostatních jako uzavřená sekta. Takže se logicky budou rozmnožovat pouze mezi sebou a časem plodit silně oslabené potomky. Incestní mláďata jsou totiž mnohem více náchylná k nemocem (např. ptačí malárii) a často brzy hynou, což dále prohlubuje úbytek⁷.

V jednotě je síla- i slabost

Vrabec domácí patří k silně sociálním druhům; zároveň coby druh extrémně stálý si svou partu není schopen aktivně hledat v krajině (jako např. špačci). Proto k přežití nezbytně potřebuje určitou minimální velikost místní, lokální populace (kolonie). Pakliže se počet ptáků v hejnu dostane pod kritickou hranici, pravděpodobně již nelze bez „dotace zvenčí“ (nových dospělců) kolonii udržet a ta nevyhnutelně směřuje k zániku. Na vině jsou vedle inbreedingu i další faktory; zejména tzv. sociální stimulace coby podmínka k zahnízdění. Jde o psychologický efekt koloniálních druhů, v nichž sexuální touhu i rodičovský instinkt vzbudí teprve pohled na stejné chování (zde např. páření či krmení mláďat) desítek sousedů. Samotný pár, ač ve vhodném prostředí, se stěží bude rozmnožovat- a když, nejspíš nedokáže úspěšně vychovat mladé. Taktéž se dá předpokládat, že i každý jednotlivec pro svou duševní pohodu potřebuje být neustále obklopen dalšími členy hejna. Sám či v malé skupince se patrně trápí, což dlouhodobě může snižovat i jeho fyzickou kondici.

Samec a samice k rozmnožení nestačí- ne u silně koloniálních druhů, které založí rodinu jen při patřičné sociální stimulaci. Foto: Patrice Bouchard; Unsplash

Neschopnost migrace a závislosti na kolonii dělá vrabce domácího velmi náchylného vůči snížení populace. Kombinací inbreedingu a nedostatku sociální stimulace v malých hejnkách nastává tzv. Alleaho efekt.⁸ Tedy stav populace, který se dá přirovnat k bodu trvalého vadnutí u rostlin- od určité hranice není šance vymírání zvrátit, jelikož jakákoli snaha o další rozmnožování zbylých jedinců přijde vniveč. Sociální druhy podléhají tomuto jevu samozřejmě dříve. Navíc vrabci domácí vytváří uskupení velmi početná, známá jako neanonymní otevřené society. Čili hejna, jejichž členové se navzájem znají (vytváří hierarchii), avšak zároveň se rádi mísí i s náhodnými členy ostatních hejn z okolí např. při hledání potravy. „Nejbližší okruh“ se skládá ze sousedů hnízdící na jedné budově; opeřený dav ve výběhu slepic pak může zahrnovat ptáky i z okruhu 200 metrů. Obě formy společenství přitom vrabec potřebuje k přežití. Tím se liší např. od mlynaříků, kteří žijí v uzavřených, teritoriálních klanech připomínající vlčí smečky.

Hraniční množství vrabců schopných vytvořit stabilní kolonii není přesně znám a jistě se bude v různých lokalitách mírně lišit. Avšak mým odhadem jde alespoň o 20-30 jedinců (a ani tolik nemusí stačit). S menšími hejny (<15 ex.), která jsem sledoval, to šlo většinou rychle z kopce.

Alleaho efekt se může projevovat u vrabčích populací po celém světě, urychlovat jejich vymírání a místy i znemožňovat případnou ochranu. K založení lokální populace většiny pěvců nám totiž stačí 1-2 páry. Pokud úspěšně vyhnízdí, jejich děti napřesrok vrátí do sousedství a ze zimovišť si přivedou (či později zpěvem přilákají) nové, nepříbuzné partnery. U vrabců ovšem potřebujeme „základní kapitál“ alespoň 10-15 párů, což při nulové migraci mnohde již zkrátka není možné.

Poslední oázy moderního pekla

Většina čtenářů se se mnou shodne na dvou věcech- nechceme žít jako před 200 lety v rozpadlých ulicích plných odpadu, ale zároveň bychom aspoň místy rádi udrželi vrabce domácího coby hojného obyvatele měst a vesnic. Tyto dva zdánlivě protichůdné požadavky však lze částečně skloubit. Existují totiž i „náhradní“ synantropní biotopy, které tento přizpůsobivý pták obývá i v ekonomicky vyspělých státech. Zde stále vytváří velmi početné kolonie v podmínkách, které zároveň vyhovují také nám lidem (na rozdíl od středověké vesnice). Právě na taková (často poslední) útočiště se silnými, stabilními populacemi, bychom se při jeho ochraně měli zaměřit. Mezi vrabčí „oázy moderního pekla“ patří:

Zoologické zahrady, zookoutky a zážitkové farmy

Kdyby se mě obyvatel jakéhokoli kraje zeptal, kde může najít velké hejno vrabců, nasměruju ho do nejbližší zoo. Ta totiž naplňuje všechny vrabčí potřeby na 200%. Desítky otevřených výběhů s miskami různých druhů krmiv- stačí si vybrat dle libosti. U drobných příživníků mají největší úspěch směsi pro vodní ptáky- typicky se sletují kolem „kachních jezírek“. Natrefí zde i na dávno zapomenuté koně a osly, jejichž trus taktéž s chutí přeberou. Přístřešky a stáje pro velká zvířata, stejně jako turistické stánky, mívají dřevěné či slaměné střechy- přesně onen tradiční, „chudý“ styl, jenž nabízí dostatek hnízdních příležitostí. Za potravou i úkrytem vrabci pronikají dokonce i do voliér s většími ptáky. Řídké pletivo, bránící v úniku dravcům či ibisům, drobní pěvci snadno prolezou (kuriózní případ znám ze Zoo Praha, kde vrabčí pár vychovával mláďata ve spodních patrech obrovského hnízda supů hnědých). Dále nemají nouzi ani o lidské odpadky včetně oblíbeného pečiva, zejména v blízkosti stánků a restaurací. Výběhy i cesty pak lemují husté, bujné, živé ploty (díkybohu vyšší než „zakrslé obrubníky“ veřejné zeleně), kde početná hejna vrabců mohou spokojeně čimčarat.

Stran jejich aktivní ochrany je klíčové zachovat stávající návyky. Udržovat a sázet vzrostlé keře. Nemodernizovat dřevěné budovy do podoby betonových skal. A především nijak nechránit a nezakrývat alespoň část krmiva pro chované ptáky v otevřených výbězích. Pakliže mají zoologické zahrady sloužit jako osvětový a zábavní prvek, jenž zároveň (a především) pomáhá udržovat biodiverzitu skrz např. odchov a reintrodukci vzácných zvířat, považuji za jejich morální povinnost prokazovat i vysokou míru tolerance vůči přiživujícím se vrabcům. V současné době totiž v ČR představují skutečně nejvhodnější a nejstabilnější biotopy pro tyto ikonické souputníky člověka. Naštěstí alespoň část zoo si to dobře uvědomuje. Konkrétně v Zoo Hluboká nad Vltavou přežívá jedna z největších populací čítající přes 1200 ptáků! Ty si zahrada nejen náležitě hýčká, nýbrž i aktivně zkoumá pomocí barevných kroužků. Jejich kombinace umožňuje návštěvníkům identifikovat každého značeného ptáka a dozvědět se např. kolik mu je let. Máte-li zájem se do výzkumu zapojit při výletu do Jižních Čech, přejděte na tuto stránku: https://zoohluboka.cz/vrabci-v-zoo-hluboka; zabalte si foťák (stačí malý turistický-kvůli nutné dokumentaci) a hurá „na vrabce“ 🙂

Informační leták představující projekt „Vrabci v zoo Hluboká“. Převzato ze stránek zahrady: https://zoohluboka.cz/vrabci-v-zoo-hluboka

Venkovní restaurace a turistické stánky

Drobky rohlíku, upadlá kolínka, nebo kůrka od pizzy- o to vše se vrabci s radostí poperou. Po celém světě se proto hojně vyskytují v blízkosti venkovních posezení restaurací, hospod a hotelů (v ČR takových míst není mnoho, na rozdíl třeba od středomořských resortů). Zde typicky abnormálně zkrotnou, běhají mezi stoly i lidskýma nohama a tu a tam se nějaký filuta dokonce přiletí najíst přímo z talíře.

Základní podmínky k zachování tohoto fenoménu jsou dostatek hnízdišť (starých budov/budek na zdi) a úkrytů (keřů) v okolí restaurace, stejně jako tolerance majitelů podniku vůči svým nejmenším, opeřeným hostům.

Přírodní zahrady- nová šance pro vrabce

Současný příznivý trend vytváření přírodních zahrad s dostatkem potravy, vody i úkrytu pro ptáky může pomoci mnoha synantropním druhům, mezi nimi také vrabcům domácím. Že jim lze na svém pozemku vybudovat skutečný ráj dokazují i konkrétní úspěchy ze zahraničí- jeden obzvláště zdařilý popisuje např. Petr Berthold v Knize Krmíme ptáky- ale správně.

K efektivní podpoře vrabců je třeba se držet tří základních pilířů:

1) Celoroční krmení

Ideální je směs obilnin (pšenice, oves, proso) a slunečnice. Pokud diskutujeme o (ne)vhodnosti letního přikrmování sýkor či zvonků, v případě vrabců domácích coby odvěkých souputníků člověka – zemědělce jde často o podmínku jejich existence. Rozhodně proto se vyvarujte aktivnímu znemožňování přístupu vrabcům ke krmítku či jejich vyhánění (jak bohužel někteří stále činí)! Ať už máte k těmto ptákům jakýkoli vztah, mějte na paměti, že sýkorka bez vašich semínek přežije mnohem snáz, než „obyčejný“ vrabec!

Kolonie vrabců se v zimě ukrývají v hustých keřích, kde v bezpečí před predátory šetří energii. Jen párkrát denně vylétají za potravou, například ke krmítku. Tyto potřeby jim můžeme naplnit mj. v „ptačí zahradě“. Foto: Анна Иларионова; Pixabay

2) Celoroční úkryt- keře

Dostatek velkých, hustých houštin, ideálně bez zásahů křovinořezu, zajistí vrabcům bezpečné místo k odpočinku a nocování. Lze doporučit např. drišťál, růži šípkovou, svídu, ptačí zob, pámelník či zlatici (zlatý déšť).

3) Hnízdní příležitosti

Mají-li co jíst a kde spát, potřebují vrabci také kolébku pro mladé. Většina dnešních budov nenabízí dostatek hnízdních příležitostí, proto lze doporučit budky, instalované ideálně na domovní zeď, popř. na kůlnu či garáž (vždy preferují lidská stavení před stromy). Ideální „vrabčí panelák“ nabízí Zelená domácnost: https://www.zelenadomacnost.com/p/ptaci-budka-1sp-pro-vrabce, jeho levnější variantu si můžete sami zhotovit pospojováním několika sýkorníků.

Bohužel však s ohledem na výše popsaný Alleaho efekt můžete vrabce domácí s úspěchem podpořit pouze tam, kde jich stále přežívá dostatečné množství (resp. alespoň ne úplné minimum). Nové osídlení ulice či městské čtvrti bez aktivních kolonií může trvat mnoho let. Avšak tam, kde se stále ozývá ono „domácí“ čimačarání není na co čekat- náš odvěký symbol domova potřebuje pomoc!

Text: David Říha

Zdroje:

¹https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/vrabec-kosmopolita-3-pad.pdf

²https://birds.cz/jpsp/vysledky.php?taxon=852

³https://pecbms.info/trends-and-indicators/species-trends/species/passer-domesticus/

⁴https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/vrabec-kosmopolita-1-vzestup.pdf

⁵https://avifauna.cz/jak-vrabec-domaci-dobyl-svet-diky-svym-genum/

⁶https://books.googleusercontent.com/books/content?req=AKW5QacZXOrNSXdViCyZXjzsNOziSYgnm7Frg5ZdI_RwXNO9c43ahbySV290LLd3PSSRdqcZXbZD_4bpwEWlX6VN2WSOhvb_sIP2oxZtx-mpwojN74eu7iKyLsxI40DAcY7djDLBmARHcWmaPN8vqEve5s-u0n8Ragk7QBizP58CJ1Y5JPw-LsM0JM6s7eU0zPYIdirGOoCGiUishwlykrm39SS7bJWqigs5ff1vqaSmFSTacO_UK17Z6R0cQw24cdhtfYVU1tTE&fbclid=IwAR3XCHqsPgwyNOG3dqpw3WjnLgQSG5QuFqwm-H5d2wXSp4S0zOgL6-qqTQ4

⁷https://royalsocietypublishing.org/doi/10.1098/rsos.182197

⁸https://www.nzherald.co.nz/world/urban-sparrows-facing-extinction-says-expert/2OWE5I2RB3KWUVWC2J2G2GJWY4/

Číst dále

Média / Nejnovější / Přikrmování / Ptačí zahrada / Rozcestník / Věda / Z domova

Síla Ptačí hodinky – největšího ornitologického výzkumu v Čechách

AVIFAUNA Publikováno 8.1.2024

Jak nejspíš víte, v uplynulém víkendu se konal šestý ročník akce s názvem Ptačí hodinka. Obrovský, celostátní výzkum České společnosti ornitologické (dále jen ČSO) s vysokými, avšak reálnými ambicemi, z nichž velkou část již dnes úspěšně plní. Při letmém pohledu do médií může princip této akce působit až směšně jednoduše- lidi zkrátka hodinu v kuse počítají ptáky na krmítku. Ovšem skutečné pozorování, jenž i letos probíhalo v tisících zahrad a parků, je o poznání složitější. Řídí se jasnou metodikou terénního výzkumu, a proto také přináší poměrně seriózní výsledky. Zároveň obrovské množství lidí v součtu shromažďuje tak obrovské množství dat, že strčí do kapsy celé týmy vědců. Současně se přitom aktivně vzdělávají a trénují v pozorování, poznávání a ochraně ptáků. V dnešním článku se blíže podíváme na četné ornitologické, ekologické i psychologické přínosy, ale také drobné nedostatky této výjimečné, z celkového pohledu velice záslužné akce.

Základní seznámení: Kdo, co a proč opravdu dělá

Myšlenka Ptačí hodinky zní: všichni milovníci ptáků si během tří dní vyhradí jednu hodinu. Během ní budou stát u svého krmítka a pozorně zaznamenávat, určovat a sčítat všechny ptáky, jenž se přiletí posilnit, ale také ty, kteří jen prolétnou či se ukážou v blízkém okolí (např. na okolních stromech). Od každého druhu přitom zapíší nejvyšší prokazatelný počet jedinců. Poté vyplní speciální formulář na webu ČSO a své výsledky odešlou.

Strakapoud velký- typický příklad druhu, jehož výskyt na krmítku silně ovlivňuje okolní prostředí i druh nabízené potravy. V lesích a větších parcích patří k hojným návštěvníkům; v polních křovinách či hustých sídlištích se objevuje spíše zřídkakdy. Ačkoli ochutná i slunečnici, většina jedinců nápadně preferuje tučné krmivo a lojové koule.

Konečná data ke zpracování jsou pak přes zdánlivou jednoduchost velmi komplexní. Do formuláře totiž zadáváte nejen zaznamenané druhy a jejich počty, ale také celou řadu podstatných okolností, jenž výsledky ovlivňují. Jde například o konkrétní čas sčítání (např. 8:15-9:15), přesnou polohu daného krmítka (bod v mapě), popis nejbližšího okolí (např. nachází se zde vysoké stromy, keře s bobulemi, trávník, potok…), a také biotopů či krajinných prvků (např. les, louka, zahrada…) v okruhu 10 minut chůze, což zhruba odpovídá ploše, ze které se většina ptáků ke krmítku slétá . Dále vybíráte ze tří možností velikost plochy, na níž účastník sčítá- tedy do jaké vzdálenosti na ptáky dohlédne. Tato plocha je velká např. v polních remízcích, ovocných zahradách a při sčítání z nejvyšších pater paneláků; malá při pozorování v lese, úzké ulici či za oknem s výhledem do hustých stromů. S pomocí doprovodných údajů lze pak přesněji pochopit potřeby zimujících ptáků (např. v jakém prostředí se daný druh nejraději vyskytuje) a také adekvátně vyhodnotit rozdílné počty druhů i jedinců (na kraji starého smíšeného lesa obvykle zaznamenáte více ptáků, než na okně paneláku). Ornitology při vyhodnocování výsledků zajímají také konkrétní druhy krmiva, jenž svým opeřeným přátelům nabízíte. I to pochopitelně ovlivní výsledky- například mlynařík dlouhoocasý není schopen rozklovat tvrdá semena, takže krmítka plněná výhradně černou slunečnicí nenavštěvuje.

Jedním z pilířů Ptačí hodinky je dlouhodobé sledování- stejná akce se opakuje každý rok, kdy přináší stejným způsobem získaná data. A co nám tato data ve finále říkají? ČSO na stránkách Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/) uvádí jako základní výzkumný cíl „dlouhodobě sledovat zimování ptáků v Česku a zjistit, co jejich výskyt a chování ovlivňuje“. Podrobněji to znamená například zaznamenávat měnící se trendy zimujících populací, preferované biotopy a potravní zdroje jednotlivých druhů, či najít otužilé, stálé jednotlivce typicky tažných druhů (např. pěnice černohlavé, rehka domácího či špačka obecného). Na jeden výzkumný projekt velmi široký okruh témat- čili vysoká efektivita!

Lidský faktor vs. věda- adekvátní obavy, adekvátně rozptýlené

Ptačí hodinky se může účastnit kdokoli, kdo má zájem, čas a ochotu dodržet metodiku. Ačkoli obdoba této akce dnes již probíhá ve většině evropských zemí, samotný princip projektu lze označit za naprosto jedinečný. Jedinečný v tom, že této studie se účastní tisíce až desetitisíce „laických občanů“ nikoli v roli respondentů, nýbrž v roli samotných výzkumníků.

Červenku není těžké poznat. Zato skupina pěnkavovitých, obzvláště zvonek, čížek a zvonohlík, dělá některým začátečníkům potíže.

Každého člověka, jenž se někdy pohyboval ve vědě, či alespoň vyhledával informace z odborných publikací, při pohledu na Ptačí hodinku nevyhnutelně napadne: „Tohle není seriózní věda a výsledky se tedy nedají brát vážně“. Nedůvěra pramení z pochybností o odborných znalostech, disciplíně a zodpovědnosti oněch tisíců laiků. Co když si spletou zvonka s čížkem? Co když nepochopí metodiku, nebo si jí vyloží každý po svém? Vždyť se jim jenom „líbí ptáčci“, vůbec neznají pravidla výzkumu! Tyto názory jsem již skutečně slyšel, a do určité míry jim rozumím. Přesto zásadně nesouhlasím.

Koordinátoři Ptačí hodinky si totiž zmíněná rizika plně uvědomují a snaží se je snižovat na minimum. V zájmu vědy, ptáků i široké veřejnosti na svých stránkách spouští od prvního ročníku akce velmi zdařilý vzdělávací program, jenž dle mého názoru dokáže zabránit valné většině „neprofesionálních omylů“ na straně sčitatelů. Snad ještě důležitější účel stručných, poutavých infografik, videí a návodů však vystihují dva další osvětové cíle Ptačí hodinky: „Zapojit širokou veřejnost do jednoduchého vědeckého výzkumu – zimního sčítání ptáků na krmítkách“ a „Budovat vztah k ptákům, potažmo přírodě skrze vlastní zkušenost.“ To se rozhodně daří. Tisíce lidí již neříkají samičce zvonka vrabec, zato ji dokážou mnohem lépe a efektivněji chránit a studovat.

Kam se hrabe přírodopis aneb jak vychovat ornitologa

Každý, kdo se zvládne účastnit Ptačí hodinky a odevzdat seriózní výsledky, přestává být tím „laikem, kterému se jenom líbí ptáčci“. Sčítání totiž de facto vyžaduje osvojení základních schopností vědeckého pracovníka, stejně jako dosažení určité úrovně znalostí naší avifauny. Avšak ČSO zahájila tak zábavnou a srozumitelnou formu vzdělávání, že loni se to podařilo více než 28 000 lidí! Jak?

První a zcela nezbytný předpoklad spočívá ve schopnosti správně určit „balíček“ běžných ptáků létajících na krmítka a žijících v blízkosti lidí. Jde o přibližně 20-30 druhů, z nichž u mnohých vypadá samec výrazně jinak, než samice. Patří sem i mnohé „začátečnické oříšky“, jako rozlišení vrabce polního a domácího, sýkory koňadry a uhelníčka, nebo samic zrnožravých ptáků (zvonek, čížek, strnad, konopka, pěnkava, vrabec domácí).

ČSO proto zveřejnila sadu názorných ilustrací a videí, jenž porovnávají běžné druhy a stručně, efektivně vypichují nejdůležitější určovací znaky každého z nich. Zábavná forma těchto výukových materiálů, stejně jako jejich okamžitá, bezplatná dostupnost po internetu, výrazně zvyšuje chuť se určováním ptáků zabývat. Obsah složený z minima trefného textu a maxima obrazového materiálu dokonale vyhovuje potřebám našich mozků. V dnešní uspěchané, konzumní době totiž netrpělivě nakupujeme kvanta jídla, nekonečně scrollujeme na Facebooku a Instragramu či přepínáme ve sluchátkách jednu hlasitou pecku za druhou. Skoro všichni máme tak trochu ADHD- nedokážeme se pořádně soustředit, vytrvat, udržet zájem a pozornost; nevíme, kam dřív. Jako malé děti se nudíme minutu poté, co začne odborná přednáška na jakékoli téma. A přesně toho koordinátoři Ptačí hodinky dokázali využít- raději počítali s tím, že lidé nebudou mít čas ani ochotu studovat žádnou příručku. Vytvořili proto atraktivní, barevné infografiky s popisem, jehož přečtení zabere několik málo vteřin (https://ptacihodinka.birdlife.cz/urcovani-ptaku/). Lukáš Brenziak pak začal natáčet poutavý seriál „minuta na krmítku“, kde se ve stručném, dynamickém videu plném různých efektů věnuje určování podobných druhů (https://ptacihodinka.birdlife.cz/minuta-na-krmitku/). Úplně jiný svět, než desítky stránek knih a či hodina biologie. Nepřipomíná vám to spíš… Instagram? Facebook? Youtube shorts? Naše virtuální drogy? Za mě naprosto geniální.

Jedna z nejčastěji zaměňovaných dvojic- zvonek a čížek- v atraktivní infografice, která přehledně upozorňuje na všechny důležité znaky. Převzato z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/urcovani-ptaku/)

Tím ale lákavost Ptačí hodinky nekončí- přichází další dávka dopaminu. Po úspěšném ovládnutí nezbytných dovedností následuje jejich okamžité zužitkování. Můžete se zúčastnit výzkumu! Odborně a zodpovědně se podílet na ochraně těch samých ptáků, které máte tak rádi, a které ČSO tak zábavně popsala.

Jako třešnička na dortu vás nemine odměna- zhruba za měsíc po odeslání formuláře obdržíte email s certifikátem a jedinečným profilem vašeho krmítka. Musím říct, že i pro já, který se o ptáky zajímám po mnoho let (aniž bych za to musel cokoli dostávat) jsem zažil nával spontánní, dětské radosti po rozkliknutí profilu svého krmítka, kde mi ty „moje“ návštěvníky poslali v podobě barevných obrázků. Nevím přesně, kdo konkrétně za zmíněnými psychologickými triky stojí, ale tímto mu gratuluji.

Navzdory stovkám kvalitních a čtivých knih, přírodovědným programům v televizích a rádiích, Wikipedii i školním předmětům jako prvouka a biologie, právě tým ČSO vytvořil zatím nejefektivnější a nejzábavnější způsob, jak širokou veřejnost učit rozpoznávání běžných pěvců. Existuje tedy reálná šance, že drtivá většina účastníků Ptačí hodinky správně identifikuje i všechny nenápadné, hnědavé druhy. Výsledky tudíž v tomto směru považuji za relevantní. Tím spíš, že ony trefné ilustrace obsahuje i sám sčítací formulář. Do něj mohou lidé v mobilu i počítači nahlížet přímo během pozorování, aby se ujistili o tom, že jejich strnad doopravdy strnadem je.

Ukázka z FAQ- klikejte, čtěte 🙂 Převzato z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/caste-otazky-faq/)

Stejný princip „bleskového vzdělávání“ platí i pro metodiku výzkumu. Koordinátoři projektu nevytvářeli žádný dlouhý a detailní seznam pravidel, jelikož takový většinu čtenářů otráví. Namísto toho sepsali stručný úvod, natočili jednoduché video (https://ptacihodinka.birdlife.cz/jak-se-zapojit/) a většinu podrobnějších informací podali formou FAQ, tedy „často kladných otázek“, které vzbuzují zvědavost. Jedna 1 otázka= sdělení a smysluplné vysvětlení jednoho pravidla metodiky. Zábavné, stručné, motivující. Zatímco souvislý text evokuje představu spousty intelektuální činnosti, rozklikávání titulků se rychle stává návykovým (viz. internetové zprávy a magazíny, jako je Avifauna ;-).

Tím, že lidé pochopí základy vědeckého výzkumu, získají mnohem víc, než účast v Ptačí hodince, a sice jistý způsob uvažování a zpracovávání informací. Nadhled a objektivitu, která jim napoví, že když se jejich zahrada hemží vrabci, ještě to neznamená, že „neubývají“. Nebo že když politik v televizi říkal, jak nás ochrání, ještě to neznamená, že jsme v nebezpečí. Kritické myšlení a ověřování faktů se hodí ve všech sférách života.

Zkreslení v čase i prostoru – zkreslení objektivně trvalé?

Přes upřímnou chválu lze nalézt v metodice Ptačí hodince pochopitelně i jisté nepřesnosti, často coby nezbytnou daň za obrovské množství sčítání. Nepřesnosti, které však paradoxně nezpůsobují sami účastníci, ale vycházejí již ze samotné povahy celého projektu. Cílem je totiž nasbírat co nejvíc dat (z pohledu výzkumného) a oslovit a vzdělat co nejvíc lidí (z pohledu osvětového). Aby toho organizátoři dosáhli, museli přeci jen trochu slevit z pravidel „super-objektivní“ vědy, a dovolit veřejnosti, ale i sobě samým tak trochu zlobit. Za ten obrovský ochranářský, výchovný, ale i odborný efekt to rozhodně stojí a proto s mnohou ne zcela přesných postupů sám souhlasím. Následující text tedy nevnímejte jako kritiku; spíše jako popis některých rozdílů mezi Ptačí hodinkou a běžným vědeckým výzkumem, jenž vedou k mírnému zkreslení výsledků. Část z těchto „nevýhod“ však stále můžeme (i zpětně u již uplynulých ročníků) vyladit odlišným, podrobnějším zpracováním nashromážděných dat. Proto lze některé poznámky číst i jako námět organizátorům, v jaké oblasti by se dala ještě zvýšit objektivita celého sčítání. Pozitivní (a stěžejní) však je, že všechny zkreslující faktory se zatím opakují každým rokem stejně, takže porovnáváme porovnatelné.

Musím též přiznat, že celý proces zpracovávání výsledků hodnotím coby externí pozorovatel, a vyjadřuji se tedy pouze k datům volně dostupným na webu Ptačí hodinky. Sami organizátoři si totiž jejich nepřesnost dobře uvědomují a mají k dispozici data mnohem podrobnější. Tam ovšem běžný účastník hodinky dále nedohlédne. Zato sám podrobně vyplňuje např. prostředí či druhy krmiva ve formuláři- dle mého tedy má také nárok znát komplexní výsledky zohledňující i tyto okolnosti. Stran péče o začátečníky by taktéž neuškodil přesnější „návod“, jak vůbec číst tabulku druhů, jejich početností a výskytů. Ačkoli každá hodnota je v ní srozumitelně vysvětlena, chybí již upozornění na „skryté vlivy“ způsobující zkreslení. Vlivy, které běžného člověka nenapadne brát v potaz.

Proto se pojďme podívat na konkrétní poznámky k metodice sčítání a tvorby oné přehledné tabulky (dostupné zde: https://ptacihodinka.birdlife.cz/vysledky-tabulka/?period=ALL&place=ALL):

1) Je možné sčítat vícekrát po sobě na stejném krmítku. Např. během tří sčítacích dní tak lze z jediného okna uskutečnit a odeslat 5 Ptačích hodinek v různých časech.

Pro mě velmi kontroverzní záležitost. Z pohledu konkrétního krmítka pochopitelně opakované sčítání zvyšuje výpovědní hodnotu dat a vytváří přesnější obraz jeho opeřené klientely. Proto rozhodně doporučuji si svou „soukromou ptačí hodinku“ uspořádat tak často, jak se vám zlíbí (zajímavá zjištění může přinést např. porovnání různých měsíců v roce).

Nicméně odesílat opakovaná sčítání do celostátního výzkumu může při současném způsobu vyhodnocování (důležité!) zkreslit některá data. Jedno ze základních pravidel Ptačí hodinky totiž zní: Zapisujeme nejvyšší prokazatelný počet jedinců (tj. obvykle nejvyšší počet viděný současně). Důraz se klade na vyloučení opakovaného zaznamenání stejného ptáka.

Pokud ovšem účastníci mohou odesílat více výsledků ze stejného místa, metodika výzkumu tak trochu podvádí sebe sama. Protože nadšenec s dostatkem času a krmítkem za oknem vyprodukuje za víkend třeba 5 sčítání, zatímco běžný pozorovatel se standardně drží jedné hodiny. Krmítko onoho nadšence pak bude při zpracovávání dat v neobjektivní „přesile“ vůči ostatním, jelikož mnoho místních opeřenců nevyhnutelně započítá vícekrát.

Proto libovolné množství sčítání považuji v současné podobě za poměrně odvážnou benevolenci. Dokážeme tak sice lépe zachytit různé ptáky v různých denních dobách (a podrobněji zmapovat biodiverzitu jednotlivých prostředí), avšak chybí objektivita v množství započtených jedinců, kteří se na stejném krmítku nevyhnutelně „kopírují“. Existuje ovšem řešení- výzkumníci by při zpracovávání dat museli filtrovat taková opakovaná pozorování, a každou sekvenci „hodinek z jedné zahrady“ podrobně rozebrat, aby nezkreslila výsledky. Teprve pak by mohlo vícenásobné sčítání pouze některých lidí skutečně bez nežádoucích efektů naplnit svůj potenciál. Ukažme si to na příkladu. Na stejném místě jednou zadáte třeba 10 sýkor, 5 vrabců a 3 zvonky, zatímco podruhé 2 sýkory, 10 vrabců, 1 strakapouda a 2 hrdličky. Přidaná hodnota spočívá v tom, že přesněji zaznamenáte druhové složení- čili výsledný záznam pro danou lokalitu bude sýkora, vrabec, zvonek, strakapoud a hrdlička (zatímco při jediném sčítání by 2 druhy unikly). Kámen úrazu nastává u počtů. Ty se sčítají– tj. v tomto případě do celého výzkumu přinesete 15 vrabců, což ovšem neodpovídá realitě. Nejvíce jste jich přece najednou viděli 10. Zde by proto měli koordinátoři vytvářet průměr z obou čísel, tedy 7,5 vrabců- nikoli sčítat záznamy ze stejné lokality.

„Velká pětka“ letošních prozatímních výsledků. Hodnoty „Počet (celkový počet sečtených jedinců) a „V procentu sčítání“ mohou být zkresleny opakovaným sčítáním. Převzato z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/vysledky-tabulka/)

Ano, ve výsledcích existuje hodnota: „Průměrná velikost hejna“, kde průměrují všechny ty tisíce sčítání. Z tohoto pohledu nevadí zadat dvě pozorování o počtu 5 a 10 vrabců ze stejného místa. Ovšem máme zde ještě další hodnotu: „Počet (celkový počet sečtených jedinců)“, jenž vzniká součtem všech zástupců daného druhu, které kdo zapsal. A právě toto číslo oněch 15 vrabců neadekvátně zvýší. Může ovšem dojít i k extrémnějšímu scénáři. Sčítá-li jeden člověk 4x stejné krmítko, jenž pokaždé navštíví 10 čížků, celkem jich „zaznamená“ 40!

Podobná potíž přichází i s hodnotou „V procentu sčítání“, jenž udává, na kolika procentech krmítek byl daný druh pozorován (např. údaj 25% znamená, že se ukázal v každém čtvrtém sčítání). Zde tedy přičtete 4 krmítka navštěvovaná čížky, čímž oproti realitě zčtyřnásobíme jejich hojnost! Adekvátní přístup opět spočívá v podrobném třídění výsledků a v tomto případě započtení pouze 1 krmítka s výskytem čížků.

Z mého pohledu proto není vhodné měnit pravidla pro účastníky, jelikož opakované sčítání skutečně přináší přesnější obraz druhové skladby. Nicméně výsledná práce s daty, minimálně pro vědecké účely, by se měla jistým způsobem zdokonalit, aby vyloučila opakované započítání běžných ptáků. Odborníci však s takovým zkreslením zjevně počítají- koordinátorka celého projektu Eliška Konopáčová uvedla: „Jsem si jistá, že v okamžiku zpracování dat pro vědecké účely přistoupíme k nějaké pokročilejší statistice (modelování), kde i faktory jako opakované sčítání na jednom místě, budou zohledněny.“ To se mi líbí.

2) Je možné sčítat z okna, není možné sčítat z webkamery.

Tuto kombinaci pravidel považuji za takřka nesmyslnou. „Kamera má mnohem užší zorné pole a nemáme tím pádem přehled o ptácích, kteří se pochybují v okolí. Naše sčítání by tím pádem nebylo dobře srovnatelné se sčítáním „bez kamery“ a zkreslilo by výsledky.“, stojí na webu ČSO. Zároveň je však povoleno sčítat z okna bytu! Skleněná tabule přitom přináší velmi podobné zúžení zorného pole, jako objektiv kamery. Ani pozorování z domu nelze v žádném případě srovnat s pozorováním venku, kde přehlédneme celých 360° kolem sebe. Pakliže nám ovšem jde o množství dat, sečtených ptáků a motivovaných lidí, umožníme sčítání za okny. Tuto informaci každý účastník vyplňuje při zadávání výsledků, takže ornitologové při podrobnější analýze mohou rozlišovat mezi „domácími“ a „venkovními“ záznamy. V tom případě ale nevidím důvod diskvalifikovat kamery, pakliže by se i jejich použití (tj. sčítání na monitoru) uvedlo ve formuláři.

Jediné (zcela odlišné) riziko spočívá ve veřejných livestreamech např. u krmítka v Makově (https://www.makov.cz/webkamera3.html), kde by mohlo sčítat více lidí na stejném místě ve stejný čas (což je zcela pochopitelně zakázáno). Tam pak případně nezbývá, než vytvořit systém předem obsazovaných hodinových termínů jednotlivými zájemci, aby se jejich výsledky neduplikovaly. Nicméně zcela vyloučit jakékoli „virtuální“ záznamy bez osobního pozorování mi (obzvlášť při benevolenci jiných pravidel) přijde přehnané.

3) Zapisují se úplně všichni ptáci, které během hodinky uvidíme

Pravidlo dobře míněné, avšak v praxi poměrně zavádějící a rozptylující. Plně souhlasím, že do výsledků patří i červenka krčící se v živém plotě, či parta zvonků, přeletující nad hlavou. Tedy nejen ti, kteří přilétli přímo na krmítko. Ovšem všichni tušíme, že podstata i smysl celé akce se točí kolem výzkumu a pozorování drobných ptáků, zejména z řádu pěvců, šplhavců a měkkozobých. Proto mi uniká, jaký má význam zapisovat kachnu divokou nebo káně lesní, když stejně víme, že 90% sčitatelů se soustředí na krmítko a jeho bezprostřední okolí, kde se tyto druhy obvykle nevyskytují. Pak si ale někdo vybere lokalitu u řeky a náhle se ve výsledcích mezi vzácnějšími „ptáky u krmítek“ objeví třeba i poláci či hoholi. Zimování těchto druhů se přitom podrobně věnuje samostatný program Zimní sčítání vodních ptáků. Naopak jejich náhodné záznamy v Ptačí hodince postrádají výpovědní hodnotu, jelikož se nesrovnávají s dalšími mokřadními lokalitami a dalšími (většími/menšími) hejny např. kachen či volavek.

Takto vypadá část seznamu vzácnějších druhů zaznamenaných během Ptačí hodinky. Údaje o racku chechtavém, labuti velké a volavce bílé mají vzhledem k metodice a celkovému zaměření celé akce jen minimální výpovědní hodnotu; navíc vodní ptáky již mnohem pečlivěji sčítají jiné programy. Naopak zimujícím špačkům obecným (původně přísně tažným) se zatím žádný projekt blíže nevěnuje, a tudíž data o nich z Ptačí hodinky patří momentálně k cenným zdrojům. Zimování konopek, šoupálků a králíčků rozhodně stojí za bližší výzkum, avšak u nich Ptačí hodinka stěží přinese relevantní obraz- jsou pro většinu lidí příliš nenápadní a vyhledávají obvykle jiné biotopy, než bezprostřední okolí krmítek. Převzato z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/vysledky-tabulka/)

Proč mi však započítávání těchto „ostatních“ skupin do Ptačí hodinky vyloženě vadí? Odvádí pozornost! A to jak v terénu (kdy by se lidé měli soustředit na maximálně přesné sečtení koňader a pěnkav, stejně jako objevení nenápadného šoupálka na kmeni stromu), tak ve výsledném přehledu výsledků. Souhrnná data o zimování pěvců totiž, na rozdíl od zimování např. vodních ptáků, zoufale chybí.

Ovšem kde je ta hranice? Patří do Ptačí hodinky hejno havranů táhnoucí na nocoviště, nebo krahujec lovící u krmítka? A co bažant, zvyklý chodit do zahrady na obilí? Vymezit okruh zájmových druhů není snadné. Ovšem nějak bychom ho vymezit měli. Navrhuji „pěvci+šplhavci+měkkozobí+krahujec+poštolka“ (zmíněné dravci z důvodu častého lovení např. vrabců a holubů), a ostatní druhy pak coby zajímavost pouze v případě, že zcela zjevně využívají krmítko (např. kachna, slípka, bažant, káně…). Nicméně stoupnout si k řece a provádět zároveň napůl Ptačí hodinku a napůl Zimní sčítání vodních ptáků, anebo se v remízku otáčet od zásypu a počítat káňata lovící v dálce na poli, vede k výsledkům nepřesným a neobjektivním. Děláme všechno a nic. Takže se podívejme zpátky na hromádku zrní, a pořádně spočítejme ty strnady 🙂 Potřebují to.

Rozhodně se nesnažím o nadřazování či naopak zanedbávání určitých druhů či řádů. Mezi mé subjektivně nejoblíbenější skupiny patří kachny . Věnoval jsem jejich pozorování stovky hodin- a přesto (nebo právě proto) zastávám názor, že do Ptačí hodinky zkrátka nepatří. Pokud totiž máme cokoli kvalitně zkoumat, musíme si stanovit konkrétní cíl a objekt zájmu. A při hodinovém sčítání jsou „ptáci naší zimní přírody“ množinou neadekvátně obsáhlou i pro zkušené ornitology, natož pro začátečníky.

4) Víc lidí víc vidí

Ptačí hodinky coby veřejného projektu se každým rokem účastní jiný počet lidí, čili celkové pozorovatelské úsilí z dlouhodobého horizontu není jednotné. Celkový počet sčítání tak meziročně kolísá i o mnoho tisíc (!), což nevyhnutelně musí ovlivnit přinejmenším „Počet (celkový počet sečtených jedinců)“ u každého druhu. Nicméně toto číslo nám samo o sobě stejně příliš neřekne- mnohem vyšší výpovědní hodnotu má například srovnání početnosti jednotlivých druhů či jejich procentuálního zastoupení na krmítkách v jednotlivých okresech. Takové výsledky pak kolísavý počet účastníků Ptačí hodinky zkresluje méně.

Každopádně je záhodno, aby sčitatelů přibývalo a akce se dále šířila mezi veřejnost. Tento bod tedy představuje typickou ukázku „nevyhnutelného ústupku“ v metodice- nestanovím omezený počet lidí, aby celkové množství nasbíraných dat i motivovaných občanských vědců mohlo neomezeně narůstat. Osobně s tímto postupem plně souhlasím, jelikož jinak by Ptačí hodinka ani nemohla naplňovat své současné cíle. Pouze podotýkám, že variabilní množství účastníků sečte logicky variabilní množství ptáků. Proto „Počet“ neberte příliš vážně a při čtení výsledků se soustřeďte spíše na ostatní hodnoty.

5) Doporučuje se sčítat u krmítka, ale můžete sčítat i jinde

S tím nemám problém, pokud se (ne)přítomnost krmítka uvádí ve sčítacím formuláři. Tak se skutečně děje, proto tým odborníků dobře ví, zda těch 50 čížků se Jardovi z Pardubic objevilo na zahradě „jen tak“, nebo zda jim dopřává vydatné krmení. Zavádějící je v tomto případě opět prvotní pohled na tabulku či mapu výsledků. Tam se totiž krmítková i ne-krmítková sčítání spojují v jeden údaj, což lze vnímat jako silné zkreslení (ačkoli celkové procento ne-krmítkových výsledků odhaduji na minimální, dokud nebude zveřejněno, nezbývá mi, než zůstat u odhadů).

Exploze dat = bombastický výzkum

Konec výhrad, zpátky k chvalozpěvu, jenž si Ptačí hodinka rozhodně zaslouží. Zcela unikátní je zejména celkový objem dat z obrovské plochy celé naší země, které se díky tisícům lidí podaří nashromáždit během pouhých tří dní.

Tak obrovská efektivita nejenže vzbuzuje obdiv, ale především výrazně zvyšuje objektivitu celého výzkumu. Pokud totiž máme zcela věrohodně srovnat početnost vrabců u krmítek ve třiceti městech, nemůžeme tato města třicet dní objíždět a pokaždé sčítat v jednom z nich. Pátého začne sněžit a ptáci se slétnou ke zdroji potravy v abnormálních počtech. Desátého naopak po většinu dne zůstanou schovaní ve křoví, jelikož vzduchem se požene extrémní vichr. Dvacátého přijdeme ke krmítku zrovna v momentě, kdy kolem loví krahujec a všechna opeřená drobotina se raději ukryje. A tak dále… Naproti této mravenčí snaze pak stojí „parta“ 20-30 tisíc lidí, kteří během tří dnů současně sčítají ve všech městech. Počasí je povětšinou podobné a případný extrémní výkyv (např. aktuální mráz a vichr) se více či méně dotkne celé republiky. Porovnávají se tedy výsledky získané za stejných podmínek. Zatímco volnější pravidla metodiky občas mohou zhoršit serióznost výsledků, tento krátký časový úsek sčítání zkreslení naopak vydatně snižuje.

Pak tu máme samotné množství záznamů. Jen za minulý rok se během 18 800 sčítání podařilo sečíst přes půl milionu ptáků! I tato gigantická čísla přispívají k relevantním výsledkům- čím větší výzkumný vzorek, tím objektivnější data (pokud se zachová metodika). Z pohledu statistika tedy Ptačí hodinka představuje učiněný ráj.

Co nám říká Ptačí hodinka?

Jakákoli kvalitní věda, včetně vědy občanské, si vždy klade nejen jasné otázky (co chceme vědět?), ale také dobré důvody, proč právě těmto otázkám máme věnovat svůj čas a energii (k čemu nám bude to vědět?).

V případě Ptačí hodinky lze snadno nalézt i tento vyšší, budoucí smysl výzkumu. O početnosti a rozšíření zimujících pěvců totiž máme v Česku prozatím jen velmi skromné informace v porovnání s hnízdním obdobím (kdy již mnoho let běží např. JPSP či tvorba Atlasu hnízdního rozšíření). A přestože Ptačí hodinka se od zmíněných, ryze odborných programů značně odlišuje, dokáže v obrovském měřítku mapovat výskyt a populační hustotu zejména synantropních druhů ptáků, a také intenzitu, s níž využívají krmítka. Jelikož celá akce se neodmyslitelně pojí právě s přikrmováním, nejobjektivnější data získává právě o druzích, které hojně přilétají např. na slunečnici, vločky a lůj.

Měnící se početnost a rozšíření kosa černého u krmítek během prvních pěti let Ptačí hodinky. Na mapách ČR si lze snadno povšimnout, že bez ohledu na aktuální nárůst či úbytek populace jsou kosi vzácnější na jihovýchodě. Zajímavé jsou také soustavně velmi vysoké počty kosů ve Frýdlantském výběžku a západním podkrkonoší. Převzato z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/wp-content/uploads/2023/01/Ptaci-hodinka-vysledky-2023.pdf)

Reálnou výpovědní hodnotu má přitom především seznam 20 až 30 nejčastějších ptáků, dále jde povětšinou o ojedinělé záznamy. Zmíněná „velká dvacítka“ ale obsahuje i některé oblíbené, běžné druhy, jenž zároveň v posledních letech nápadně ubývaly a tudíž se je snažíme chránit. Mám na mysli zejména zvonka zeleného, vrabce domácího, vrabce polního a kosa černého (ačkoli posledně jmenovaný se zřejmě dokázal rychle zmátožit). Právě sčítání u krmítek může pomoci odpovědět na otázky, odkud a jak rychle mizí, a kde se jim naopak stále daří dobře. Již dnes můžeme například říci, že vrabec polní je u krmítek nejhojnější ve středních a jižních Čechách, zatímco kos černý spíše v Čechách severních.

Velmi zajímavé výsledky přináší také sledování meziročních výkyvů početnosti u tzv. iruptivních migrantů, čili ptáků, jejichž severské a východní populace (např. ze Skandinávie a Ruska) v některých letech hromadně táhnou do střední a západní Evropy, a pak se také početněji vyskytují u krmítek. Živí se totiž převážně semeny či plody stromů, a právě podle jejich (ne)úrody se rozhodují (ne)podnikat migraci. V Ptačí hodince se krásně promítla poslední velká irupce čížků lesních v zimě 2019/20 a sojek obecných v zimě 2020/2021. Na podzim 2023 pak probíhal výjimečně silný tah sýkor uhelníčků – uvidíme, zda se jejich hojnost odrazí i v letošních výsledcích. Mezi další iruptivní migranty patří např. pěnkava jikavec, čečetka zimní, brkoslav severní (ti právě dorazili ve velkém!), hýl obecný, a v menší míře i strakapoud velký či roztomilý mlynařík dlouhoocasý.

V lednu 2021 stoupl počet pozorovaných čížků o více než 400% oproti minulému roku! Poté opět nápadně klesl. Letos dle předběžných výsledků množství těchto drobných zrnožravců znovu citelně roste (předběžně tabulka hlásí nárůst o zhruba 120%). Extrémní meziroční výkyvy jsou typické pro iruptivní (neboli invazní) migranty, jejichž zimní a podzimní chování závisí na úrodě oblíbených semen. V případě čížka především smrků, olší a bříz. Za chudých let jim tedy velmi pomůže „úroda“ slunečnice či mastňáku habešského ve vaší zahradě 🙂 Více o krmení čížků viz: https://avifauna.cz/unor-cas-cizku-na-krmitkach-proc-prileti-az-k-jaru-a-co-maji-nejradeji/

Náhlé přívaly severských hostů Ptačí hodinka názorně zaznamenává již dnes, po pěti letech od svého začátku. Nicméně ty pravé informační hody teprve nastanou. Až totiž budeme stejným způsobem sčítat 10, 20 let, získáme velmi cenný obraz o vývoji populačních trendů a celkovém zimním rozšíření všech „krmítkových“ ptáků ČR. Podíváme se novým úhlem pohledu na ubývání zvonků a vrabců, a zároveň zjistíme, jakým směrem se ubírají populace dalších běžných druhů- co třeba brhlík, stehlík, červenka…?

Výčet přínosů stále nekončí. Tím, že sčítáme právě u krmítek, zapojujeme se také do velmi důležitého a čím dál aktuálnějšího výzkumu vlivu přikrmování na ptáky. Sice nedostaneme přesné srovnání kondice či hnízdní úspěšnosti krmených a nekrmených sýkorek, ale můžeme sledovat vývoj celé jejich krmené populace. Výsledky každého druhu (zejména druhů původně lesních či polních) se totiž víceméně rovnají výsledkům právě té synantropní části populace, která se nechá zlákat potravní nabídkou do zahrad a parků. Typickými příklady budiž čížek lesní nebo strakapoud velký – o jejich celkové populaci neřekne Ptačí hodinka téměř nic, zato o míře využívání krmítek a synantropních biotopů řekne více, než kterýkoli jiný program. U kosa černého lze tímto způsobem částečně vyfiltrovat trendy převážně městských (=krmených) ptáků, které se v ostatních programech (např. JPSP) mísí s trendy jejich plachých, lesních bratránků. V případě ptáků „výhradně synantropních“, tedy vrabce domácího a hrdličky zahradní, lze pak výsledky sčítání považovat i za jakýsi zimní ekvivalent celkového mapování- v mnoha oblastech totiž krmítka využívá valná většina populací těchto druhů.

Prozatím jsem mluvil pouze o těch výsledcích, které si může každý snadno prohlédnout v tabulce (https://ptacihodinka.birdlife.cz/vysledky-tabulka/) či mapě (https://ptacihodinka.birdlife.cz/vysledky-mapa/) na stránkách Ptačí hodinky. Ovšem účastníci akce vědí, kolik toho do formuláře vyplňovali (viz. první kapitola). Výzkumný tým má tedy k dispozici ještě mnohem více informací, a v případě potřeby může vytvářet statistiky výskytu druhů v závislosti na různých prostředích, nebo dokonce druzích krmiv nabízených v zahradách! Za pozornost stojí také šťouravá otázka: „Jak často vídáte v okolí krmítka straky? A kočky?“ Skvělý nápad, ČSO se zjevně snaží z akce vytěžit maximum.

Závěrem nelze opomenout fenomén zimujících migrantů, včetně ptáka roku 2024- rehka domácího. Ačkoli množství záznamů lednových rehků, pěnic, špačků, konipasů a holubů hřivnáčů zůstává velmi nízké (tím spíš, že na území ČR tyto druhy v zimě obvykle nevyužívají krmítka), při zohlednění počtu účastníků a jimi vybraných biotopů lze Ptačí hodinku vedle Avifu a E-Birdu zařadit do hlavních „veřejných“ zdrojů, shromažďujících informace o zimování původně tažných opeřenců u nás.

Ptáci- národní radost, hrdost i starost

Závěrem mám potřebu zdůraznit, jak obrovský kus práce odvedla ČSO při přípravě a realizaci Ptačí hodinky. Práce, jenž více než cokoliv jiného dostává jejich heslu „Společně pro ptáky i pro lidi“. Spojení obou těchto skupin v symbióze přikrmování se nyní dostává na novou úroveň. Schopnost spolehlivě rozpoznat a efektivně chránit několik desítek synantropních druhů, jenž dříve zůstávala výsadou odborníků, se díky jedinečnému programu postupně přenáší na širokou veřejnost. Zároveň pod heslem „občanská věda“ vzniká kladný a spolupracující vztah mezi laiky a vědci, kteří si navzájem pomáhají. Vědci učí, jak určovat ptáky a dodržovat metodiku, laikové jim na oplátku shromažďují obrovské množství dat z terénního výzkumu (toto funkční spojení zdaleka není samozřejmostí). Především však laikové přestávají být laiky. Postupně se buduje obrovská, soudržná komunita různě pokročilých odborníků se společným cílem- pozorováním, obdivováním a ochranou ptáků.

Přitáhnutí davů lidí k určitému oboru představuje vždy obrovský převrat. Zatímco dříve se tématu věnovalo pár nadšenců, nyní se ono nadšení stává běžnou součástí společnosti. Stává se nakažlivým trendem, předmětem různých setkání, společným zájmem part a klubů přátel, tématem soutěží a tak dále. Stává se součástí kultury a identity jejích členů, způsobem naplňování jejich potřeb a nástrojem komunikace. Stává se tradicí. Tímto způsobem zlidovělo mnoho původně odborných či specializovaných činností. Je normální dívat se na fotbal, chodit na ryby, nebo pěstovat rajčata. A stejně tak začíná být normální krmit a pozorovat ptáky. Jsme na dobré cestě. Na cestě, po níž se již před mnoha lety vydala Velká Británie, současné království přikrmování, kde se většině podporovaných druhů velmi daří. Zásluha Ptačí hodinky na popsaném vývoji v ČR je obrovská. Proto doufejme, že v tomto i příštích ročnících zaznamenáme kladný populační trend nejen vrabců, kosů a zvonků, ale také lidských sčitatelů a krmítkářů 🙂 Poté se ochrana ptáků může stát naší národní hrdostí i starostí, což by těm opeřeným tvorečkům s korálkovýma očima nesmírně prospělo. Všichni totiž víme, že tlak široké veřejnosti mívá mnohem silnější vliv, než apel několika mála odborníků. A také v tom spočívá síla Ptačí hodinky.

Text a foto: David Říha

Ilustrace, tabulky a mapky převzaty z webu Ptačí hodinky (https://ptacihodinka.birdlife.cz/)

Za e-mailovou konzultaci některých nejasností děkuji koordinátorce projektu Elišce Konopáčové.

Číst dále

Novější články Starší články

AVIFAUNA

Co dělat s uvízlými káčaty?

Možnosti prevence

Porozumění v přítomném okamžiku

Skládky, čističky, odkaliště: špinavá požehnání

Těžba- výroba luxusních biotopů

Odpadky i pečivo vesměs prospívají

Nepůvodní dřeviny: vítané koření zahrad a parků

Nesázejme nové stromky, chraňme ty staré

Závěr: paradoxy současné podpory ptáků

Překvapení u Vltavy

Skromní specialisté

Podzim- nový začátek slípčích vztahů

Podzimní tok

Podzimní teritorialita

Milostné mnohoúhelníky

Mladí ptáci: mírumilovní sousedé, incestní romantici a nesmělí bojovníci

Za ochranu ptačích sousedů

Podpořte džungli!

Keř za pár hodin

Kdy stavět ptačník?

Návod na tvorbu „ptačníku“

Ptačník v zahradně- zvraťte karmu prořezávky!

Nosit dříví do lesa… má smysl!

Ptačník v hospodářském lese- když dřevař chrání střízlíky.

Ptačník v parku- biotop budoucnosti

Gesto úcty k přírodě

Vrabci- mimořádně hojní, přesto mnohde ohrožení

Obyčejný vrabec; milovaný škůdce

Nejpočetnější pták světa; mistr invaze

Vrabčí svět naruby

Se sedláky vzešel, se sedláky zajde

Příčiny úbytku pod drobnohledem

Doma do posledního dechu

V jednotě je síla- i slabost

Poslední oázy moderního pekla

Základní seznámení: Kdo, co a proč opravdu dělá

Kam se hrabe přírodopis aneb jak vychovat ornitologa

Zkreslení v čase i prostoru – zkreslení objektivně trvalé?

Exploze dat = bombastický výzkum

Co nám říká Ptačí hodinka?

Ptáci- národní radost, hrdost i starost

Newsletter

Nejnovější články

Aby vám nic neuletělo