Dokonalý plán, přesné načasování a přesto hazard se životy – to není shrnutí nového thrilleru, nýbrž strhujícího příběhu ptačí matky, která se rozhodla se svými mláďaty vydat na nebezpečnou pouť. Děj se odehrává na severu Prahy a hlavní hrdinkou je samice morčáka velkého v doprovodu 8 malých… morčátek 😉
Ale popořádku- nejprve se podívejme na historii hnízdění tohoto druhu v dané oblasti. Teprve opakovaná „záhadná zmizení“ rodinek v poslední dekádě totiž vedla k letošnímu bližšímu pochopení místní kachní legendy.
Morčáci ve Stromovce- tajemná zmizení rok za rokem
Na jaře 2017 byla na rybníčcích v pražské Stromovce poprvé pozorována samice morčáka velkého s mláďaty. Od té doby se hnízdění s většími či menšími pauzami opakovalo- dle databáze avif existují záznamy vždy jedné rodinky z r. 2017, 2019, 2020, 2024, 2025 a 2026. Ve všech případech tato rodinka brzy (obvykle do pár dní) zmizela z rybníčků. V některých letech byly sice pozorovány postupné ztráty na mláďatech, ale konec byl typicky v podobě náhlého zmizení samice i celé přeživší skupiny (dle sezony cca 6-10 mláďat).
Logickou úvahou bylo, že samice se pokouší převést mláďata na Vltavu v Troji. U kachen jde o typické chování, když se ideální místo ke stavbě hnízda, a ideální krmiště pro mláďata a matku nenachází na stejné lokalitě. Morčák hnízdí ve velkých dutinách starých stromů, Stromovka tedy s množstvím doupných dubů v těsné blízkosti vody působí skvěle. Na lov potravy ale potřebuje tekoucí řeku- v Praze mají morčáci nejraději Vltavu v Troji. Převod tedy dával smysl.
V žádném z minulých roků se však po zmizení rodinky nepodařilo ani pozorovat samotný převod , ani později na Vltavě dohledat samici s mláďaty odpovídajícího počtu a věku. Záhada. Vznikly tři teorie, co se s rodinkou stane“: 1) samice mláďata převede na Vltavu do Troji a tam se skrývá v místech, kde ji nikdo nikdy nenašel (nepravděpodobné) 2) samice mláďata převede na Vltavu, ihned s nimi opouští Troju a splouvá daleko po proudu směrem na sever, ven z Prahy, kde už ji nikdo neobjeví/nespojí si s rodinkou ze Stromovky 3) Mláďata všechna uhynou ve Stromovce následkem nedostatku potravy či predace psi nebo volavkami (a to buď přímo u rybníčků, nebo na neúspěšném pokusu o převod na řeku).
S ohledem na mizení „beze stopy“, viditelné ztráty na mláďatech a zejména obrovský predační tlak v podobě stovek venčených psů, se většina místních pozorovatelů začala klonit ke skeptické variantě „obvykle všechna mláďata dříve či později hynou“. Největší pražský park tak začal být považován za ekologickou past pro morčáka, kdy samice sice téměř pravidelně snese vejce a úspěšně vyvede mláďata, ale se startem na místních rybníčcích je nedokáže dovést na bezpečné krmiště.
Mě však na této smutné verzi celou dobu něco nehrálo. Pokaždé se objevila jedna jediná rodinka (ač jednou s počtem 15 mláďat, což může být od dvou samic snášejících do jedné dutiny). V předjaří sem typicky nalétaly 2-3 páry. Zároveň morčák je poměrně plachý pták, který se zde musel značně habituovat na obrovský provoz lidí a psů.
Podle všech indicií má tedy všechna hnízdění „na svědomí“ 1 či 2 (maximálně 3) samice. A nedávalo by smysl, aby tolik rizik a stresu spojených s rozmnožováním uprostřed rušného parku stále dokola podstupovaly, kdyby pravidelná zkušenost byla ztráta všech mláďat beze zbytku. Ptáci si dobře pamatují úspěchy i nezdary v hnízdění a opakují to, co funguje. S touto úvahou jsem stále věřil na úspěšný převod do Troji- až se mi ho letos podařilo prokázat.
Nyní přináším bližší pohled na tuto fascinující cestu, jíž jsem mohl být svědkem.
První den ve Stromovce, rodinka odpočívá pod fontánkou
Nejisté začátky: jak dostat káčátka přes louku plnou psů
Samice během prvních pokusů o převod nervózně kličkuje loukou
I v letošním roce samice morčáka vyvedla ve Stromovce mláďata. Hnízdila v dutině starého dubu (na Dubovém pahorku u rybníka Srpeček) a 8.5 vyplula na hladinu devět ochmýřených kuliček. V prvních dnech je vodila na místních rybníčcích a potocích, zejména na Srpečku, Rudolfově rybníku a potoku spojující tyto dvě nádrže. Od začátku však bylo jasné, že tu nemá v plánu zůstat.
Častá pozornost desítek lidí a zejména jejich psů ji stresovala, ale především jako říční kachna cítila potřebu svá mláďata dostat na Vltavu v Troji. Právě tam se také (dle směru odletů) během dubna opakovaně zaletovala krmit při krátkých pauzách v inkubaci, kdy na cca. 1-2 hodiny opouštěla dutinu.
Avšak převést (letu neschopná) mláďata z centra Stromovky do Troji byl těžký úkol. Jako největší překážka se jevil neustálý provoz až stovek lidí a desítek psů na loukách (bez možného úkrytu) v těsném okolí rybníčků. V prvních dnech tedy nervózní samice nejdříve nechala káčata rozkoukat se po světě a trochu se nakrmit vodním hmyzem z místních mělčin. Potravy však bylo zřejmě nedostatek, jelikož ochmýřené kuličky téměř nerostly a navíc byly neustále rušeny při krmení. Přesun se zdál být nevyhnutelný…
Zlom nastává dne 11.5. Kolem poledne nacházím rodinku na Rudolfově rybníce o 1 mládě chudší (je jich 8) a samice není přítomna. Za chvíli ovšem přilétá na rybník a rychle připlouvá k mláďatům. Pár desítek minut se rodinka chová jakoby nic, ale poté, jakmile mláďata usnou na břehu, samice opět odlétá- směrem k Vltavě. Za několik minut se znovu vrací. Je jasné, co plánuje.
Brzy s mláďaty přecupitá z Rudolfova rybníku na Šestáček, ze Šestáčku na Srpeček, tam podpluje dvě mola a nakonec přejde na nejsevernější rybník Slunečnici- ten nejblíž k Vltavě. Tam plave až do SZ rohu, vyleze s mláďaty na souš, udělá pár kroků do louky… a honem zase seběhne zpátky od vody. Zalekla se velkého provozu.
Chvíli se rodinka krmí, později samice káčátka „uloží ke spánku“ na ostrůvek rybníka a znova odlétá- tentokrát SZ, směrem na Malou říčku. Zpátky je za pár minut. Zcela evidentně si během přeletů obhlíží možnou trasu převodu rodinky (předchozí dny od mláďat za mnoho hodin sledování neodlétla).
Později znovu káčátka vede do stejného rohu, vylézají na souš a… tentokrát je lidí méně (schyluje se k dešti), psi v dohledu nejsou žádní.
Samice chvíli váhá, a nakonec vyráží s mláďaty SZ, směrem na Malou říčku. Ujdou parkem sotva padesát metrů, když vtom samice zmerčí volně pobíhající kolii. Vyplašeně se otáčí, volá mláďata a nakonec celá rodinka doslova sprintuje po trávníku zpátky do rybníka. „Uf! Pro dnešek dost!“, řekne si kachní matka a převede mláďata zpátky přes Srpeček na Rudolfův rybník, kde se krmí až do večera (samice tam uloví velikou plotici na hraně spolknutelnosti a namáhavě ji do sebe nasouká, což je mimochodem poprvé od vylíhnutí mláďat, kdy přede mnou něco snědla).
„Klid v bouři“- teď, nebo nikdy!
Dalšího dne (12.5) samice s mláďaty opět akčně cestuje mezi rybníčky. Avšak její úniková vzdálenost před člověkem a psy je na souši tak velká, že po většinu dne vylučuje jakýkoli pokus o vzdálení od vody. Domestikovaná šelma i na desítky metrů se ukazuje být nepřekonatelnou překážkou.
Rodinka působí uvězněna v lokalitě, kterou si samice sama vybrala k hnízdění (díky dostatku dutin)- avšak z níž nutně potřebuje káčátka odvést na Vltavu.
Její jediná naděje je počasí. Počasí, lidskýma očima natolik odporné, že vyžene z okolí rybníčků VEŠKERÉ pejskaře i drtivou většinu ostatních chodců. To přichází teprve dnes odpoledne, v podobě zatažené oblohy, 8 stupňů Celsia, silného větru, deště a mírného krupobití. Již v noci se výrazně ochladilo a během dne se začaly střídat malé přívalové deštíky. Navíc je úterý dopoledne- tato kombinace zajistila celkově méně lidí a psů než obvykle.
Samice cítí příležitost, proto mnoho času zůstává s mláďaty na rybníčku Slunečnice a jeho přítoku, odkud zjevně hodlá zahájit převod. Stále však párkrát za hodinu proběhne pes přímo kolem rybníka. Ona chce mít jistotu. Teprve v momentě, kdy chvilková vichřice začne metat kroupy všemi směry, psi i lidé zmizí úplně.
Tehdy se samice rozhodne to zkusit. Vyskočí na břeh, na stejné místo, odkud zahájila včerejší pokus, a přivolá káčátka k sobě. Krátce se rozhlédne. Vzduch čistý. Není čas na rozmýšlení. Jakmile se počasí trochu zklidní, první lidé (nedejbože se psy) vylezou ze svých provizorních úkrytů. Teď, nebo nikdy…
Samice tedy vyráží na cestu, následována šňůrkou osmi ochmýřených kuliček. Během asi dvou minut svižně přecupitají přilehlou louku- otevřené prostranství bez úkrytu, za hezkého počasí plné lidí. Úsek, který podle všeho kachní matku subjektivně děsil nejvíc, mají za sebou (právě včas, bouře brzy ustává). Další, přinejmenším stejně nebezpečná překážka, je však teprve čeká. Míří totiž k železniční trati…
Cesta na vlak
Po překonání louky rodinka vyšplhá mírný svah ke Koňské stezce a přejde ji. Rychle se prodírá vyšší travou, až narazí na prudký, asi desetimetrový sráz, zarostlý hustým mlázím. Na jeho vrcholu čeká i vrcholné riziko- dvoupruhová železnice, poměrně frekventovaná.
Samice vede mláďata západně houštím podél svahu, kde se cítí bezpečněji, než na otevřené louce. V jeden moment pár metrů nad nimi prosviští vlak, na což rodinka zareaguje tak, že mláďata strnou, zato samice zadrnčí a nervózně přiběhne blíž k vlaku, snad aby ho „měla víc pod kontrolou“ (typické chování kachních matek u lidí či psů- mláďata strnou či prchají a sama samice se přiblíží „hrozbě“, tak, aby byla sama „první na ráně“ a až za ní káčata). Pak se jde dál.
Nakonec samice uvidí volnější průchod po svahu vzhůru, zastaví se, chvíli se rozhlíží a nakonec s mláďaty šplhá k trati. Přímo během výstupu ji pár metrů před zobáky projede další vlak. Ten ji však už nezastaví. Krátce po přejezdu vyleze rodinka na volný prostor štěrkového náspu.
Samice vede mláďata pár metrů podél kolejí, až pak se náhle otočí, přeskočí jednu kolej, pak druhou (používá přitom stejný „prudký skok“, jakým se v řece vyšvihává na kameny)- a stane uprostřed trati. Ochmýřené kuličky obratně skáčou za ní. I ve věku pár dní dokážou koleje překonat („morčátka“ jsou fyzicky nejzdatnější káčata mezi našimi druhy kachen- musí být, aby zvládla jednak vyškrábat se z dutiny a druhak vzdorovat silnému říčnímu proudu). Jen poslednímu mláděti se to nedaří, zůstává za kolejí poslední a trochu panikaří- úzkostně pípá a běhá sem a tam. Po chvíli to ale zvládne i ono. Druhá řada kolejí probíhá stejně. Opět zůstává (ten samý?) úzkostný zmatkař poslední před překážkou, ale matka s ostatními na něj čeká a volá ho. Nakonec všichni úspěšně přejdou. Měli štěstí, že vlak nejel…
Pak rodinka sešplhá druhou stranu zarostlého svahu a zcela cílevědomě přecupitá pár metrů trávníku i chodník, načež konečně zase vlezou do vody. Konkrétně do Malé říčky. Až později při pohledu na mapu zjišťuji, že Malá říčka je trati nejblíže přesně v bodě, kde se ji samice rozhodla překonat- to nebude náhoda…
Malá říčka- spojka k velké řece
Rodinka je nyní opět ve větším bezpečí. Malá říčka však není cílovou destinací. Proto se zde příliš nezdržují a splouvají severovýchodně až k jejímu konci, kde se spojuje s plavebním kanálem Vltavy. Tedy „spojuje“- pouze malou podzemní stružkou, navenek je od plavebního kanálu oddělena mohutnou hrází a frekventovanou silnicí.
Samice se s káčaty chvíli zastaví u malého vodopádku, kde krátce, symbolicky zaloví ve vodě (snad aby se trochu uklidnila po tom všem), načež vyleze na břeh a vede mláďata dál na hráz. Tam ovšem přichází problém. Auta, cyklisti, jezdí sem a tam. Počasí se navíc zlepšilo, takže i kolem chodí více lidí. Samice chvíli zmatkuje, jednou zaleze zpět do vody. Pak opět vyleze, nervózně chodí kolem silnice a čeká. Jakmile nic nejede, rychle s rodinkou přecupitá cestu, travnatý svah dolů a šup- už jsou ve Vltavě!
„Ale ne v TÉ Vltavě, do které chci!“ míní samice. Má namířeno do Trojských peřejí, kde jsou pro ní i mláďata nejpříhodnější podmínky. Od nich ji dělí ještě 300 metrů pevniny Císařského ostrova. Rodinka chvíli odpočívá na Vltavě (během toho je plaší projíždějící loď), nakonec samice vylézá na protější břeh a opatrně vede káčata do svahu ostrova. V první chvíli zazmatkuje a sleze níže k vodě, ale nakonec se vrátí ke svému záměru, nechá přejet policejní auto a přecupitá další, méně používanou silničku.
Pak… rodinku ztrácím, jelikož pozoruji z druhého břehu. Nastává zběsilý běh k nejbližšímu mostu a zpět na druhé straně k místu, kde jsem je viděl naposledy. Nenacházím je, několik minut běhám sem a tam. Zjišťuji, že v bodě, kde se rozhodla přecházet, jsou neoplocené pastviny a několik pěšin v trávě. Měla volný průchod. Tak spěchám k druhému rameni Vltavy v Troji, k cílovým peřejím a… Ano, jsou tam!
Přesně v místě odpovídajícímu nejkratší cestě přes ostrov nacházím 8 ochmýřených kuliček stejného věku doprovázených samicí, která je sice opatrná, ale nápadně krotká oproti zbytku místní populace.
Zvládli to! A pak, že to nejde!
Dokonalý plán
Být svědkem převodu kachní rodinky je pokaždé vzácná a fascinující podívaná. Podaří-li se ho sledovat již od samé přípravy, jako v tomto případě, můžeme se hodně dovědět i o uvažování dané samice.
Tato matka převod dopředu plánovala- a nejen jako „dostat rodinku z rybníčků na Vltavu“, nýbrž ve zcela konkrétních krocích. Obě lokality znala, avšak těsně před převodem letěla zkontrolovat jak cílovou destinaci v Troji, tak také Malou říčku, s níž zjevně počítala jako s bezpečnější (vodní) součástí trasy.
Pak v rámci rybníčků dovedla mláďata nejblíže k Malé říčce- na rybník Slunečnice. Tím současně vybrala trasu s nejkratším úsekem chůze po obávaném otevřeném trávníku (který bývá plný lidí i psů a kde je rodinka na ráně i predátorům ze vzduchu). Později šla relativně skrytá houštím podél trati. Přejít koleje se rozhodla přesně v bodě, kde je z druhé strany malá říčka nejblíže (aby opět omezila chůzi po otevřené trávě). A to i přesto, že během samotného převodu až do překonání trati nemohla skrze násep Malou říčku vidět.
Celá cesta od vyskákání ze Slunečnice po první smočení v Troji byla 1,3 km dlouhá. Vzdušnou čarou by to přitom zabralo pouhých 800 m, avšak taková trasa by vedla více po souši (bez Malé říčky), skrz mnohem rozlehlejší louky i vyšší násep železnice v daném úseku, a nakonec by na Císařském ostrově narazila na zástavbu a další architektonické bariéry. Samice toto všechno zvažovala, a vybrala tedy raději trasu skrze Malou říčku, delší, ale bezpečnější.
Zajímavé je i načasování: na druhý pokus zahájila převod přesně v té minutě, kdy začala krátká, leč intenzivní bouře. Zjevně odpozorovala reakci lidí (a s nimi i psů) na počasí a věděla, že přichází její šance.
Pocta kachní hrdince, její inteligenci i odvaze…
Převod- test inteligence i osobnosti kachní matky
Úspěch převodu mláďat delší trasou po souši, zejména pak městským prostředím, závisí do značné míry na inteligenci a zkušenostech matky. Při převodu rodinky či jeho přípravě jsem pozoroval již více samic kachny divoké a poláka chocholačky (např. https://avif.birds.cz/item/10022368 https://avif.birds.cz/item/10044641 ). Určitá míra plánování a rozmýšlení (někdy doprovázená „průzkumnými lety“ matky krátce před převodem) se vyskytovala většinou. Často však docházelo také k nelogickým zkratům během převodu, kdy samice například zkoušela převést mláďata nejkratší „vzdušnou čarou“ nehledě na pozemní překážky. Tento převod morčáků byl zatím nejnáročnější a současně nejlépe promyšlený, jaký se mi podařilo zdokumentovat.
Již jsme si zvykli hovořit o inteligenci vran při výrobě nástrojů, nebo ořešníků a sojek pamatujících si tisíce skrýší se zásobami. Zdá se však, že je nejvyšší čas hovořit také o inteligenci kachních samic, připravujících a někdy i detailně promýšlejících náročné poutě se svými ochmýřenými kuličkami. Urbánní prostředí plné silnic, zdí a plotů skýtá v tomto ohledu mimořádné intelektuální výzvy.
Naše vrubozobá hrdinka své zrzavé hlavičce vše předem naplánovala. Šlo o řešení velmi komplexního problému. Nejprve si z různých obrazů (získaných během přeletů) musela poskládat ucelenou mentální mapu Stromovky a okolí Císařského ostrova a přesně ji uložit do paměti. Následně zvážila všechna rizika a pozemního převodu a s použitím perspektivního myšlení (uvažování v budoucnosti) předem vymyslela nejvhodnější trasu pro nelétavá mláďata. Během vlastního převodu si pak musela znovu vybavovat mapu prostředí a uvědomovat si, kde se na ní právě nachází (aby dokázala „vědět, kam jde“ před náspy a hrázemi, skrz něž nemohla z výšky pár centimetrů vidět).
Úspěch převodu městskou džunglí však nezávisí pouze na inteligenci samice. Neméně zásadní je i adekvátní poměr jejích emočních reakcí. Převod mláďat po delším úseku souše je totiž pro samici jedna z nejvíc stresujících situací, kterou kdy zažije.
Musí jít proti své dosavadní přirozenosti. Kachny typicky mezi vodními plochami přeletují, nikoliv chodí. Na souši jsou velmi zranitelné- a káčata obzvlášť. Silné přesvědčení o nutnosti převodu tedy musí přebít silný pudový strach matky o sebe i svá mláďata.
Zejména v městském prostředí musí samice „odhodlaně přepnout“ a jakmile jednou vyrazí, nezmatkovat a dramaticky snížit únikovou vzdálenost před člověkem (jinak by nikam nedošla). Zároveň ale nesmí pud sebezáchovy „vypnout“ úplně- a třeba napochodovat s káčátky přímo pod kola rozjetého auta nebo před čumák navolno puštěného ohaře.
Musí průběžně správně vyhodnocovat, kdy je výstup z komfortní zóny hrdinskou investicí, a kdy už sebevražednou misí. Tato hranice navíc v mnoha případech není zjevná ani lidskému pozorovateli a do značné míry závisí na štěstí. (Je bezpečné přejít s káčaty cestu 20 metrů od malého psa? Je bezpečné přejít rychlostní silnici, když „zrovna nic nejede?“).
Právě na poměru odvahy a plachosti jsem se bál, že ztroskotá snaha o převod této samice morčáka. Tedy že její schopnost potlačit plachost (a úzkost z lidí a psů) během převodu nebude dostačovat na úspěšné překonání luk kolem rybníčků a opuštění centrální části Stromovky. Zprvu to tak vypadalo, ovšem nakonec to s využitím správného počasí zvládla. Rád bych tedy popřál hodně štěstí, odvahy i odchovaných mláďat každé takové kachní hrdince.
Zde již vydatně nakrmená mláďata spokojeně odpočívají na kamenech Vltavy
Budoucnost rodinky- otevřená; ohrožená, leč nadějná
Aktuálně v době vydání článku je rodinka sedmým dnem na Vltavě v Troji. Mláďata se ihned začala intenzivně krmit (mj. obrovským množstvím rojících se chrostíků) a působí spokojeně. Přesto ale ani zde nemají na růžích ustláno. Za ten týden zmizela dvě další mláďata- zbývá tedy už jen šest z původních devíti. Pravděpodobnou příčinou může být predace větší dravou rybou (pokus o ni byl i jednou přímo pozorován). Každopádně v prostředí s dostatkem potravy je velká šance, že alespoň několik mláďat dožije dospělosti. Ve stejné lokalitě se pohybuje jiná rodinka se staršími mláďaty: tam zvládlo přežít první týdny pět kousků.
Závěrem přidávám odkaz na delší video, kde je sestříhaný téměř celý převod rodinky: https://www.youtube.com/watch?v=ang8v0CLgnY&t=295s
Text, foto a video: David Říha
