mluví

Přemýšleli jste při pozorování ptáků někdy nad tím, jaké by to bylo, kdybychom jim dokázali naplno porozumět? Nikoliv však z vědecké či biologické stránky, avšak ze stránky čistě osobní. Jak se ptáci ten den mají? Na co myslí a co by tak asi řekli, kdyby uměli mluvit naší řečí? Lesley Earle, ptačí nadšenec žijící na východním pobřeží Kanady na ostrově Newfoundland, dosáhla dosud nejintimnějšího vztahu s divokými ptáky, jaký by si každý z nás dovedl představit. Své ptačí kamarády nejenže dokáže v mžiku oka přivolat – dokáže je také neomylně poznat. Všichni ptáci v jejím okolí proto mají jména a Lesley s nimi komunikuje již šest let, sedm dní v týdnu, 365 dní v roce. Více o jejím příběhu se dočtete v tomto rozhovoru, který Avifauně byla Lesley ochotna poskytnout.

 

---

 

Lesley, když jsem procházel videa na Youtube a náhodou narazil na tvůj kanál, okamžitě mě zaujalo, jakým způsobem komunikuješ s ptáky. Už jsem to předtím několikrát viděl – není extrémně nezvyklé krmit ptáky z ruky. Tvůj způsob interakce s nimi je ale přesto o poznání jiný, než ty, se kterými jsem se dosud setkal. Povíš nám, jak to všechno začalo?

Všechno to začalo v zimě zhruba před 6 lety, když jsem si při krmení a pozorování místních ptáků všimla, že jsou všichni svým způsobem jedineční. Každý se od druhého lišil nejen vzhledem, ale i chováním. To byl moment, kdy jsem je začala pojmenovávat. Strávila jsem s nimi každičký den venku, pozorovala jsem je za všech možných podmínek, od dešťů po sněhové bouře. Trávila jsem s nimi celé hodiny a je to něco, co dělám dodnes. Je to jako droga. Být s ptáky, které tak dobře znáte, vás zkrátka nemůže omrzet. A byli to oni, kdo mi pomohli se vyrovnat s mými úzkostnými a depresivními stavy, kterými jsem trpěla předtím, než jsem se začala ptákům věnovat.

Pozorovala jsem mnoho z ptáků, které znám, jak vychovávají mladé a někteří z jejich potomků se mnou zůstávají dodnes, jako například samice sýkory karolinské, kterou jsem pojmenovala Tiny. Ta je potomkem páru samce Alpha a samičky Markxine z roku 2013. Tiny jsem viděla zrovna včera. 🙂

A nejsou to jen sýkory, které jsem poznala takhle osobně. Podařilo se mi sblížit také se sojkami, vránami, strnadci a brhlíky. I ty jsem všechny pojmenovala. Natočila jsem s nimi za ta léta spoustu videí (které je možné shlédnout na mém Youtube kanálu). Jsou to vždycky magické zážitky a zcela popravdě jsem zjistila, že teprve tehdy, když začnete poznávat ptáka jako jednotlivce, začnete rozumět celému druhu mnohem lépe, než když ptáky vnímáte jako pouhou součást většího celku. Zjistila jsem například, že volání sojky chocholaté, nazvané lidově „vrzající branka“, je typ kontaktního hlasu vydávaný výhradně samci. Po dalším zkoumání na internetu jsem však zjistila, že se o tom neví. V knihách o tom není jediná zmínka. Stále tuhle teorii prozkoumávám a jsem zvědavá, co se mi podaří zjistit.

 Strávila jsi se „svými“ ptáky neuvěřitelné množství času, takže jsi získala zcela unikátní vhled do jejich života, který je mezi ptáčkaři, ornitology a vědci nevídaný. Co bys osobně zhodnotila jako největší objev, který ti tahle nová perspektiva přinesla? Co ses naučila v průběhu času stráveného s tvými opeřenými kamarády?

Hmm, to je skvělá otázka. Pokud mám být zcela upřímná, tak největším objevem byla pro mě skutečnost, že jsou všichni vzájemně odlišní, že každý z nich má svoji vlastní osobnost, dá-li se to tak nazvat. Když se jim podívám do očí, vidím někoho, bytost, která má za sebou svůj vlastní příběh. A mezi jejich očima se toho v jejich hlavičkách děje mnohem víc než si myslíme. Ptáci nebo alespoň ti, které znám, jsou neskutečně inteligentní, tak moc až mi z toho jde kolikrát mráz po zádech. V dobrém slova smyslu samozřejmě, je to prostě silný pocit, který ve vás rozdmýchá uvědomění, jak velmi podobní si s tak zdánlivě odlišnými tvory jsme.

Hrozně mě zajímá, jakým způsobem rozpoznáváš jednotlivé ptáky. Jaké jsou jejich poznávací znamení? Je to chování? Nebo nějaký unikátní fyzický atribut?

Sblížila jsem se všemi ptáky v mém okolí natolik dobře, že jsem schopná je poznat už na docela slušnou dálku. Sojky jsou pro mě jednoznačně nejsnadnější na rozlišení. Je to ale každopádně kombinace jejich chování a toho jak vypadají, tedy tvaru jejich chocholky, zobáku, těla a nebo forma jejich zbarvení. Zblízka jsem schopná rozpoznat různé tvary jejich zobáků, očí a také drobných znamínek. Zjistila jsem, že jsem také schopná rozpoznat jednotlivé ptáky podle toho, jak se ozývají a to aniž bych je musela vidět. Z toho co jsem zatím mohla poznat to vypadá, že například určité sojky mají rády jiné formy hlasů a používají je častěji než ostatní – mají zkrátka svá oblíbená volání. Sýkory se pak lépe poznávají, když je vidím více z blízka. Brhlíci jsou zase stejně snadní na rozlišení jako sojky, především kvůli jejich specifickému zbarvení. Vrány ještě zatím nejsem schopná rozlišovat vizuálně, musím se u nich spoléhat na chování a hlasy.

Jak dlouho ti trvalo se s ptáky sblížit? Kdy ti začali naplno důvěřovat?

Tohle je pro mě vždycky složitá otázka, protože jsem se vším začala před 6-7 lety a teď mi ptáci začínají důvěřovat mnohem rychleji, protože vidí ty, které znám už dlouho a to je často přiměje ztratit jejich plachost poměrně rychle. Když jsem tenkrát začala, vůbec jsem neplánovala si s nimi vytvářet blízké vztahy. Vlastně jsem si myslela, že je to něco špatného. Ale párek sojek, Blue a Sweet Girl (znám je od roku 2011) se mnou měly své plány. Zjistily, že jsem zdrojem potravy, protože mě pozorovaly jak každý den doplňuji krmítka. Často jsem seděla s pytlíkem krmení na zemi nedaleko v případě, že by bylo třeba vzápětí znovu doplnit. Můj záměr byl takový, že jsem chtěla co nejlepší detailní fotky ptáků, kteří mi na krmítko létali. No a jednoho dne jsem takhle měla otevřený pytlík s krmením vedle sebe a Blue si toho všiml a přihopkal ke mně. Po dlouhém zvažování co dál se přiblížil ještě víc a začal se z pytlíku sám krmit. Nemohla jsem tomu tenkrát uvěřit. A to byl začátek našeho přátelství, které se pak jenom prohlubovalo. Myslím, že to netrvalo zase tak dlouho, snad pár týdnů? Už si to bohužel přesně nepamatuji. Ale bylo to úžasné.

Chovají se ptáci předvídatelně nebo mají podobně jako lidé své dobré a špatné dny? Překvapili tě někdy něčím?

Tahle otázka mě baví, protože se musím smát, když si vzpomenu na moje začátky s nimi, kdy jsem ještě vůbec netušila, co od nich čekat. A oni prostě dělali věci, které byly absolutně mimo to, na co jsem byla běžně zvyklá z pozorování v přírodě. Jsou hodně náladoví, některé dny jsou uvolnění a v dobrém rozpoložení, ale jindy jsou zase trochu podráždění, plaší nebo i nervózní. Udělali za tu dobu desítky různých věcí, které mě překvapily, ale jsou dvě věci na které vzpomínám doteď. Minulý podzim se Blue pustil do jeho družky Sweet Girl. Nikdy jsem ho neviděla na ni takhle útočit, ale ten den ho prostě něco dožralo. Naštěstí to bylo jenom chvilkové a skončilo to jen trochou vytrhaných pírek.

A pak znovu minulý podzim, jiný sameček sojky Jay, kterého znám také od roku 2011, se také rozhodl, že si po těch letech konečně vezme buráky přímo z mojí dlaně. Tahle sojka odolávala roky a byla hodně nedůvěřivá, ale pak se prostě jednoho dne rozhodl, že už se mě nebojí a tak ho od té doby krmím z ruky jako všechny ostatní. Tak se zdá, že jsou ptáci také schopni po čase měnit na někoho názor, asi jako my lidé. 🙂

Setkáváš se pouze s ptáky, které znáš? Když náhodou dojde k setkání s nějakým neznámým ptákem a tvoji kámoši jsou nablízku, jak se takový pták chová?

Ano, setkávám se pouze s ptáky, které znám. Někdy se stane, že na nás narazí nějaký zatoulanec a většinou je celá ta zvláštní věc náramně zajímá. Zrovna minulé jaro se stalo, že neznámý brhlík přivandroval do teritoria mých známých brhlíků, ale naštěstí pro něj byli zrovna v nějaké jiné části, takže ho nevyhnali. Měla jsem zrovna kolem pár svých sýkor a jednoho brhlíka (kterého jsem pojmenovala Spirit) a on to všechno velmi pozorně sledoval, dokud se po několika minutách nerozhodl, že přiletí blíž. Pak se dokonce pokusil vyzkoušet vzít si krmení z ruky. Od té doby jsme se spolu kamarádili a zůstalo to tak po celé jaro i velkou část léta. Bylo to moc roztomilé.

Ptáci jsou obdivováni pro svou schopnost létat, s čímž úzce souvisí jejich migrace. Většina tvých opeřených kamarádů je stálých, ale stalo se přesto někdy, že nějaký z tvých ptačích známých třeba na sezónu zmizel?

Další skvělá otázka, díky za ni. Přestože je totiž většina mých kamarádů stála, mám taky pár táhnoucích parťáků. Máme strnadce bělohrdlé. Přilétají v květnu a odlétají pryč na přelomu října a listopadu. V květnu roku 2012 jsem se seznámila s prvním představitelem tohoto druhu. Viděl, jak si sojky a sýkory ode mě berou buráky, tak se chtěl taky zúčastnit, vůbec se neostýchal. Celé jaro a léto jsem ho chodila navštěvovat, dávala jsem mu buráky. Byl to ohromný sympaťák. Pojmenovala jsem ho Whitey. Jak nadešel podzim, veděla jsem, že bude muset odletět a bylo mi jasné, že už ho nikdy neuvidím. Nebo jsem si to alespoň myslela. Mýlila jsem se. V květnu dalšího roku se vrátil přesně na to stejné místo, tam kde jsem ho předchozí rok poznala. Procházela jsem stezkou, když jsem si koutkem oka všimla jak se kolem mě mihl pták. Byl to Whitey, který mě následoval celou cestou, jak jsem šla. Otočila jsem se a ohromená jsem shlížela na toho strnadce, který stál na zemi přede mnou a koukal na mě přesně tím stejným pohledem jako tenkrát Whitey. A tak jsem s ním strávila další jaro a léto. Od té doby jsem získala tolik kamarádů mezi strnadci, až je to legrační. 😀 Lokalita, kde trávím čas, je velká zhruba 2km² a tady jsem poznala zhruba 20 různých strnadců. Nejšílenější na tom je to, že většina z nich se každý rok vrátí a pamatují si mě. V létě skoro nejsem schopná udržet krok s jejich spotřebou buráků. 😀 Je to neuvěřitelné. Mám je nesmírně ráda a moc se těším na jejich návrat v květnu.

Přemýšlela jsi někdy o tom, že bys ze svých pozorování a času, který s ptáky trávíš, vytvořila nějaký skutečný výzkum?

Ano, přemýšlela jsem o tom. Naštěstí mám hromadu a když říkám hromadu, tak myslím tisíce a tisíce obrázků a videí a stejně tak terénní deníček, který si vedu. Momentálně se pokouším rozluštit to sojčí samčí volání, o kterém jsem mluvila dříve. Chtěla bych také někdy v blízké době napsat knížku, to bych si opravdu moc přála. Je to na dosah, jen si na to najít ten čas.

Často mluvíš o tom, jaký máš s ptáky osobní vztah. Jakým způsobem bys ten vztah sama popsala? Jak si myslíš, že tě ptáci vnímají? Myslíš, že jim na tobě záleží? Chovají se k tobě jako ke kamarádovi? Někdo by mohl říct, že v tobě vidí jenom zdroj potravy, ale já mám takový pocit, že je mezi vámi víc než jen to.

Myslím si, že je náš vztah poměrně unikátní a skutečně krásný. Jednoznačně cítím, že mě vnímají jako kamaráda, už jen podle jejich nadšení, když mě vidí a jak se uvolněně a bezprostředně se vedle mě chovají. Sweet Girl mi dokonce dovoluje ji pozorovat když hnízdí, mohu přijít hodně blízko k jejich hnízdu bez toho, aniž by mě vyháněli nebo na mě útočili. Také mě nechávají samotnou s jejich mláďaty, když se vydávají hledat jídlo. Dokonce je to tak, že když mladí čerstvě vylétnou z hnízda, mám takový pocit, že jim dělám chůvu! 😀 Je to opravdu roztomilé a nesmírně obohacující, být svědkem těchto velmi intimních momentů. Jinak bych nic nenamítala proti názoru, že za mnou vidí jenom potravu, kterou jim nabízím, ale myslím si, že za ty léta to mezi námi přerostlo v něco mnohem hlubšího. Například se mi často stalo, že jsem seděla venku s Blue a Sweet Girl a oni jen tak spočívali vedle mě, bez toho aniž by po mně cokoliv chtěli. Jednou jsem takhle seděla se Sweet Girl na stejné kládě jen pár centimetrů od sebe, snad asi půl hodiny. Nechtěla po mě žádné jídlo, jen si tak seděla. Je to moc hezká vzpomínka.

Je nějaký pták, který je ti bližší než všichni ostatní?

Všichni jsou! 😀 Ale ne, určitě budou nějací, kteří jsou mi bližší, ale rozhodně je to více než jeden pták. Budou to asi Blue a Sweet Girl, protože jsou to první ptáci, které jsem poznala takhle zblízka. A pak to je určitě Tiny, samička sýkory karolinské, protože je potomkem Alphy a Markxine, prvního sýkořího páru, který jsem poznala v roce 2011 a který jsem znala do jara 2015. Tiny je jediným jejich mládětem, které doteď znám a které se kolem mě pohybuje a znám ji už od maličkého ptáčete. Narodila se v srpnu 2013.  A protože mě zná už vlastně od narození, máme mezi sebou mnohem pevnější poutu než u ostatních sýkor. Je se mnou hodně uvolněná a já ji mám nesmírně ráda. A abych nezapomněla na Hermosa, samce sojky chocholaté. Málem uhynul na těžký virus, který ho zchvátil v březnu 2015. Bylo to hrozné, protože jsem tuhle nemoc zažila v průběhu let mnohokrát na jiných sojkách a ani jedna z nich to nikdy nezvládla. Navštěvovala jsem ho každý den, abych ho kontrolovala. Nemohla jsem ho odvézt do záchranné stanice, protože ta, která se nachází v naší provincii nepřijímá pěvce – věnují se pouze dravcům nebo ohroženým druhům. Takže jsem mu nosila jídlo a trávila jsem s ním celé hodiny. Byl tak nemocný, že jeho oči byly celé pokryté slizem, sotva byl schopen cokoliv vidět. Obávala jsem se dne, kdy bych se s ním už nikdy neviděla. Ale k mému nesmírnému překvapení, i přesto, že byl na pokraji smrti, se z toho nakonec dostal. No a teď, více jak 3 roky poté je zdravý jako ryba. Jsem na něj opravdu hrdá. Znám ho teď už téměř 7 let, tedy stejně dlouho jako Blue a Sweet Girl. Je pro mě opravdu důležitý a velmi mi důvěřuje. Možná za to můžou všechny ty měsíce, které jsem s ním trávila, když byl nemocný. Možná mu to dokázalo, že se mě vůbec nemusí bát.

Zmínila jsi, že to, že člověk pozoruje ptáky a tráví s nimi čas dělá divy s naším psychickým zdravím. Naprosto s tím souhlasím a z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit. Proč si myslíš, že to tak je? Pomohli ti ptáci s něčím pro tebe významným?

Rozhodně mi pomohli! Potýkala jsem se s depresemi a s úzkostmi v podstatě celý svůj dospělý život. Ta zima, kdy jsem se začala kamarádit s ptáky byla naprostá noční můra. Budila jsem se ze spaní se záchvaty úzkosti a to samé mě trápilo i přes den. Sociální fóbie byla jednou z dalších věcí, která mě trápila. Bylo pro mě těžké dělat zcela běžné každodenní věci a byla jsem schopná pracovat pouze sama a nebo pouze s lidmi, kterým jsem mohla naprosto důvěřovat. Od té doby, co jsem začala trávit čas v přírodě s ptáky, mi spousta z těch problémů odezněla. Stále se to občas ohlásí, ale s výrazně menší intenzitou než tehdy. Chodím do přírody vždycky, když se necítím moc dobře a v podstatě ihned po tom, co se dostanu ven, se cítím lépe, zvláště teď po tom, co vidím všechny ty známé obličeje, které jsem si za ta léta zamilovala. Před lety mi pomohly přenést se přes smrt mého dědečka, který byl pro mě jako táta. Byly to nejtěžší chvíle mého života. Ale návštěvy mých ptačích kamarádů mi nesmírně pomohly odbourat spoustu stresu a úzkostí. Nevím, jak to dělají, ale je to jednoznačně nejlepší lék, který člověk může brát, když ho trápí cokoliv duševního. Jsou to moji strážní andělé!

Lesley, moc děkuji za tvůj čas a všechny tvé odpovědi! Bylo mi potěšením nahlédnout do zajímavého a nevšedního světa, který sdílíš se svými ptačími kamarády. Myslím, že se všichni můžeme inspirovat z toho, co děláš a vytvořit si s přírodou a vším co je kolem nás mnohem silnější a hlubší pouto. Nakonec by to pomohlo nejen samotné přírodě, ale významně by to zlepšilo i naše vlastní životy. Ještě stále je mnoho věcí, které se můžeme – a měli bychom se – od přírody naučit.

Ptal se Martin Vlk Mrňous

Foto a video: Lesley Earle

 

---

 

Original English version of the interview | Originál rozhovoru v angličtině

You’ve spent an incredible amount of time with „your“ birds, so you’ve gained a perspective that is very unique and unheard of amongst birders, ornithologists and researchers. What would you consider to be the biggest discover for you personally? What have you learned from all that time being out there with your feathered friends?

Hmm, That’s a great question. If I’m absolutely honest I think the biggest discovery I’ve found with knowing these birds individually and for as long as I have is that they are actually all quite unique from one another, they have personalities If I dare say so. When I look into the eyes of my birds, I see someone, someone that has their own story. There is so much more going on behind those eyes. Birds, well at least the ones I have known which is a whole lot, are quite intelligent beings, sometimes it makes the hair on my neck stand on end. In a good way though, it’s a profound feeling that stirs inside when one realizes how very similar we are to such a wild animal like say a blue jay or a crow.

What exactly gives away the identity of the birds? Is it the behaviour? Some special feature or mark?

I’ve gotten so good with knowing these birds, especially the ones I’ve known for years that I can know who they are from a nice distance, the blue jays are the ones I find to be the absolute easiest to tell apart. It’s a combination of their behavior and how they look such as the shape of their crest, bill, body even, coloration. Up close I can see the different looks and shapes of their eyes, bills and sometimes a mark. I have noticed that I am even able to know who is who before I see them just by the call they make and how they make it. From what I can tell, it seems as though certain jays like to use particular calls over others. They seem to have favorite calls. With Chickadees, I find they are little easier to know who is who when I can see them up close. Nuthatches are almost as easy as the jays are to know apart I think this is mainly because the males tend to be brighter in color than the female. Crows, I cannot tell them apart visually, yet. It takes for behavior, or certain calls or features before I can know them apart.

How long did it take to get familiar with the birds? When did they began to trust you?

I always find it hard to answer this question because I started this 6-7 years ago and I really don’t work hard to get a bird trust me now, mainly because all the others do so others seem to warm up quicker than they might have otherwise. When I started out I had no intention of forming relationships with them. In fact, I thought that was a wrong thing to do, however, a couple jays, Blue and Sweet Girl(I’ve known them since 2011) had other plans. They figured out that I was a food source because they would watch me fill up the feeders every day and I would sit close by with a bag of food on the ground next to me in case I needed to fill it back up. Basically, I was trying to get good close up photos of the various birds coming to the feeder. Well one day I had the bag down on the ground next to but it was open, Blue took notice to that and hopped his way over and after thoughtfully considering his next move began collecting the seeds from the bag. I couldn’t believe it and from there on they stuck with me and our “friendship” grew from there. I guess it didn’t take that long at all, maybe a few weeks? I don’t really recall. But it’s been incredible.

Do the birds behave predictably or do they have their good and bad days as humans do? Have they ever surprised you with anything?

I like this question because it makes me laugh when I think back to the early days when I really didn’t know what to expect from them and they’d do things that were just not in line with what I was used to. They are very much moody, some days they are relaxed and in a good mood, other times they can be a little irritable or skittish/nervous. There are probably a dozen different things that they did to surprise me in that regard but 2 things that come to mind is when Blue went after his mate Sweet Girl just last fall. I have never seen him attack her before but this day he was ticked off for whatever reason and attacked her but it was short lived thankfully and didn’t cause her any real harm other than a few down feathers.

Another time, again last fall, another male Jay I have known since 2011, as well decided that he finally wanted to take peanuts from my hand. This jay was so nervous of me for years and then just one day he decided he wasn’t afraid of me anymore and ever since I’ve been able to hand feed him like I do with Blue and Sweet Girl. I guess they are capable of changing their opinions of someone too 🙂

Do you meet only with the birds you know? If there is an encounter with unfamiliar bird and your friends are around, how does it behave?

Yes, I meet with only the birds I know. Sometimes stray birds happen upon us and normally they are quite curious about the whole thing. In fact last Spring I had a unfamiliar male nuthatch come into one of my other nuthatches territories, luckily for him, the other nuthatch pair was off in some other sector of their territory so he didn’t get chased off. I had a few of my chickadees around and the nuthatch(named Spirit) watched so intently and then after watching for several moments he came closer to get a better look then he tried getting in some of the hand feedings. from there we became friends for that entire Spring and even most of the summer. It was pretty cute

Birds are admired for their ability to fly and with flying comes migration. Most of your bird friends are non-migratory species, but has ever happened that your birds disappeared during a certain season?

I love this question, Thanks for asking it because yes while most of my birds are nonmigratory I do have a few migratory bird pals, too. We have White-throated sparrows. They come in May and leave again in October/November. In may 2012 I acquired my first sparrow friend. He had seen the jays and chickadees getting peanuts from me and wanted in so he made sure I knew he was there. All Spring and summer I visited him, giving him peanuts he was such a charmer. I named him Whitey. As Fall Approached I knew he was going to have to leave and I would never see him again, well that’s what I thought anyway, I was wrong. Something I should tell you before I continue with my story, White-throated sparrows are very faithful to their breeding grounds. In May of the next year he returned right back to the exact same section of the territory he was in the previous year when I met him. I was walking up the trail when I saw in the corner of my eye a bird flickering. It was Whitey he was actually chasing after me as I was walking by. I stopped turned around and was in disbelief as I looked at this sparrow down on the ground below me looking up at me just the way Whitey always did. After my moment of disbelief I took out a peanut and tossed it down to him, he went for it and I got to spend another entire Spring and Summer with Whitey. Since Whitey, I have acquired many many many white-throated sparrows friends, it’s actually ridiculous lol. The area I spend my time in is about 2km squared, in spring and summer I know roughly 20 different sparrows, and the crazy thing is that most of them come back the next year and remember me. In summer I cannot keep up with all the birds demand for peanuts LOL. It’s incredible. I love them and cannot wait to see them return in May again.

Have you ever thought of turning your observations and time you spent with the birds into an actual research?

Yes, I have. Luckily I have plenty, and when I say plenty I mean thousands upon thousands upon thousands of pictures and videos, haha! As well as journal entries that could help if I ever do. Right now I’m in the middle of trying to figure out if I have actually discovered what the male call of Bluejays is because currently there is no mention of this anywhere but I have noticed that one particular call is only ever made by the males I know and never the females. I guess in this case that is one really good reason to know the birds individually especially ones like jays who aren’t obvious as to who is male or female as it is with other birds. I guess time will tell if I unlocked this secret or not, it would be really cool if it were because there would be a more definitive way to know males from females. Luckily for me, all my years spent with blue jays have made it quite easy for me to tell who is female and who is male, but for the more ordinary birder, it’s not so obvious. I want to write a book someday soon. I really really want to. I think it’s in my reach it’s just getting the time to commit to it.

You were talking about having a relationship with the birds. How would you describe that relationship? How do you think the birds see you? Would you say they care for you? Do they recognize you as a friend or do they interact with you socially? Some people might say that they are just interested in the snacks that you bring them, but I feel there is much more going on in between you.

I think it’s a pretty unique and wonderful relationship we have. I definitely feel that they see me as a friend just by their excitement when they see me, and by how they behave so relaxed around me. Sweet Girl even allows me to watch her while she is nesting, I can even come close to the nest without getting dive bombed or harassed. They also leave me alone with their youngsters when they go searching for food. In fact, when the babies are fledglings, it feels like I’m babysitting their offspring, haha! It’s very sweet, such a fruitful experience to watch those really intimate moments. I wouldn’t disagree with snacks being what they are interested in, but I think that over the years it has grown to more than that. For example, plenty of times I have sat outside with Blue and Sweet girl and they would just sit there with me, not wanting any food. One time Sweet girl and I sat on the same log just a few inches apart from one another for a whole half hour. She didn’t want any food at all. It’s a fond memory

Do you have any particular bird that is closest to your heart?

All of them! Haha! Ok maybe some are more dear to my heart than others, but it’s definitely more than one. Blue and Sweet girl because they are my first pair and I have known them the longest and the best. Then it would be Tiny a female chickadee because she is Alpha and Markxines daughter, my very first chickadee pair that I met in 2011 and knew until Spring 2015. Tiny is the only one of their offspring that I still have in my life, I’ve known her since she was a baby. She was born in August 2013. Because she has known me since baby she has a whole different level of trust for me than any of the other chickadees. She is so comfortable with me. I actually really adore her so much. I have to add one more, Hermoso, another blue jay. He’s a male, he almost died from a bad virus he had back in March 2015. It was awful because I’ve seen this particular disease many times over the years and none of the jays ever made it. I would visit him every single day, to check on him. Oh, I should mention that I couldn’t bring him to a wildlife rehab because the ones in my province don’t takes-in songbirds, they only deal with birds of prey or endangered species. So anyway I would bring him food and would just spend hours with him. He was so sick, his poor eyes were covered in mucus, he could barely see out of them. It’s was pitiful. I dreaded the day when I would no longer see him. To my absolute astonishment though, he pulled through despite being on the brink of death. Almost 3 years later and here he is. I’m so proud of him. Also, I have known Hermoso for as long as I have known Blue and Sweet Girl, which is going on 7 years. He means a lot to me and plus now he trusts me a great deal. I like to think that my being there for him so much in those months that he was sick is why he trust me so much today. Maybe he learned that I was good after that.

You’ve mentioned that watching the birds and being with them do wonders with the state of our mental health. I can relate to that very much as I feel the same and I believe many of us do. Why do you think that is? Have the birds helped you personally with anything significant?

Absolutely, they have helped me! I’ve dealt with a lot of depression and anxiety issues almost all of my adult life. The winter that I started this journey was an absolute nightmare, it’s not nice to be depressed all of the time and not being able to deal with it and anxiety is even worse. I have woken up out of my sleep having an anxiety attack so many times throughout my life, it is a horrifying experience. I also deal with anxieties throughout the day. Social anxiety is another problem of mine, too. In fact, it has made it difficult for me to do just normal everyday things, and I work best alone or with people that I can absolutely trust. Since being around the birds and nature a lot of that has lifted now I do still have trouble with it at times but it isn’t as debilitating as it was before. I guess because I normally will go outside when I feel that way and almost immediately I feel better, especially now when I see those familiar faces I’ve come to adore so much. A couple of years ago they helped me through a very difficult time. My grandfather who was like a father to me was dying from Brain cancer. It was one of the most difficult times in my life. Visiting my birds on the days that I could, definitely helped ease some of the stress and anxieties. I don’t know how it is they do that but it sure is the best pill anyone could ever take to deal with such mental issues. They are my angel!

---

---