podzimní tok

Praha, Stromovka: pár slípek okázale toká, doširoka roztahuje ocasy a po chvíli si jako dvě hrdličky něžně čistí pírka. O týden později, park Zahrádky: dva silní samci se výhružně nafukují na hranici teritorií, aby zastrašili soupeře. Mimochodem, samec vpravo už nějaký pátek flirtuje se svou pubertální dcerou… No, nic, mezitím v parku Kajetánka: dvě samice se dvoří jedinému samci, silnější dáma tu slabší žárlivě odhání. A věřte nevěřte, není jaro- je konec října!
Pražské slípky příležitostně sleduji na mnoha lokalitách, a již dlouho tuším o jejich tajuplném „podzimním jaru“. Letos jsem se však rozhodl tento fenomén pořádně prozkoumat. Nejlépe se hodily městské rybníčky, kde slípky přivykly lidem. V jejich přítomnosti jsem strávil desítky hodin, naučil se odlišit samce od samic (jde to ;-)) a zblízka dokonce rozeznat každého jednotlivce. To vše proto, abych mohl lépe proniknout do jejich podzimních pletek a chápat kontext každého pozorovaného projevu. Výsledkem budiž tento článek.

Podzim- nový začátek slípčích vztahů

Hnízdní sezona bývá pro slípky náročná. Snaží se úspěšně vyvést co nejvíce potomků: hnízdí až 3x ročně, někdy ještě v srpnu. Přitom právě koncem léta musí stihnout i pelichání: vyčerpaní rodiče během péče o mladé ještě ztrácí peří a dorůstá jim zbrusu nový kabátek, nezbytný pro přežití zimního počasí.
Nemají tedy energie nazbyt. Z dospělých párů se vytrácí někdejší jiskra. Veškeré námluvy jsou značně redukované. Dvojice rodičů se stává především praktickým svazkem v péči o mláďata. Ani na obhajobu teritoria nezbývá prostor. Proč taky, když stejně strhaní sousedé se konfliktům raději vyhýbají.
S nástupem podzimu se ale všechno mění. Dospívají poslední kuřata a dospělým končí rodičovské povinnosti. Mají konečně čas jen sami pro sebe.
Slípky, které pozoruji na pražských rybníčcích, nikam nemigrují, naopak zůstávají ve své domovské oblasti po celou zimu. Páry tedy tráví spolu i krásné podzimní dny, kdy zlatavé listí zdobí hladinu rybníků, avšak teploty připomínají březen. Tehdy se v nich probouzí pohlavní hormony. Stejně jako mnoho dalších ptáků (o „podzimním jaru“ oběcněji jsem psal zde: https://avifauna.cz/proc-nekteri-ptaci-zpivaji-na-podzim/) se i městské slípky na podzim doslova rozjaří. Namlouvají se, obhajují teritoria a co víc: budují složité vztahové propletence, jenž zahrnují polygamii, polyandrii i incest! Jak si ukážeme, právě na podzim se začíná rozhodovat, „kdo s kým“- dost možná na celou příští sezonu…
Ale hezky popořádku. Nejdřív se podívejme, co dělá na podzim již utvořený monogamní pár.

Podzimní tok

Námluvy vrcholí v říjnu a listopadu. Samec i samice tráví mnoho času odděleně hledáním potravy. Avšak tu a tam se potkají, aby předvedli jeden z okázalých rituálů, jimiž upevňují svůj vztah. Jde zejména o:

„Ocasní pozdrav“.
Nejběžnější rituál, jenž se odehrává na vodě. Oba partneři plavou čelem proti sobě, někdy tak vehementně, jakoby se chystali bojovat. Těsně předtím, než by se „srazili zobáky“, však jeden druhému uhne z cesty. Oba se zastaví, zvednou ocasy a široce roztáhnou podocasní pera do jakýchsi vějířů. Tím odhalí zářivě bílou kresbu, doposud skrytou pod černými ocasními pery. Zdálky působí, jakoby na hladině náhle rozkvetly dva malé lekníny. Jde o silný a rafinovaný optický signál. Slípka během vteřiny na tmavém těle rozsvítí zářivě bílou „odrazku“. Navíc celý ocas dokáže překlopit do strany tak, že partnerovi svůj „bílý leknín“ takřka nacpe před obličej: a on jí současně udělá to samé! V této pozici se oba ptáci dokážou navzájem doslova oslnit.

A nejde jen o ocas: celý rituál je dokonale konstruovaný tak, aby si partneři navzájem předvedli všechny své přednosti. Slípka je v zásadě tmavý, nenápadný pták se třemi výraznějšími prvky: červeno-žlutým zobákem a čelním štítkem, bílým, přerušovaným proužkem na bocích (jenž připomíná dělicí čáru na silnici) a nakonec bílým podocasím. Nyní se na celý „ocasní pozdrav“ podívejme znovu, z úhlu pohledu  zúčastněné slípky. Nejprve k sobě s partnerem připlouvají čelem, s hlavou skloněnou, a vyzýavvě na sebe míří rudými čelními štítky. Pak se setkají, proplují kolem svých boků. Přitom jim před očima přejede „blikající“ bílá čára, jenž jako směrovka vede k ocasu. Tam pak přichází vrcholné oslnění „bílým leknínem“. Dokonalé! Doslova se předvedou v celé své slípčí kráse.

„Vyšpulený zadek“
Doslova erotický signál, jenž vychází z jarního rituálu páření. Slípka skloní hlavu, vyšpulí zadek, vztyčí ocas kolmo vzhůru a roztáhne „bílý leknín“ podocasí. Zjara v této pozici oba partneři obchází kolem sebe během milostné předehry. Podobně se vítají také při spolupráci na stavbě hnízda.

Na podzim se slípky ani nepáří, ani nestaví hnízda . Avšak v rámci „podzimního jara“ na sebe špulí zadky. Obvykle jeden pták sedí na břehu, sklání hlavu a roztahuje podocasí, zatímco partner k němu připlouvá na vodě a jeho „leknín“ si zaujatě prohlíží a někdy sám také roztáhne ocas na pozdrav. Samec i samice si vyměňují role.

 

 

Upravování peří
Nejněžnější rituál. Partneři připlují jeden ke druhému a zastaví se. Oba skloní hlavu až k hladině, takže se zobákem téměř dotýkají své hrudi, a naježí peří v ohnutém zátylku. To je výzva k upravování peří. Chvíli oba strnou, pak se jeden „probere“ a začne druhému zobákem jemně upravovat peří na skloněné hlavě. Někdy se ho jen letmo dotkne, jakoby mu dal polibek na pozdrav. Jindy spolu oba ptáci zůstávají dlouhé minuty a navzájem se opečovávají.
Při pozorování tohoto chování se nelze ubránit představě, že se slípky v podstatě „mazlí“. Což je v zásadě pravda. Už samotné sklonění hlavy ztělesňuje mírumilovnou touhu po přijetí (do území, do páru, do rodiny…) a zabraňuje útoku. Pták se v této pozici nijak nepředvádí a ani pořádně nevidí kolem sebe. Jakoby zcela odevzdaně říkal: „já nejsem nepřítel, jen mi očisti pírka…“.

Podzimní teritorialita

Na podzim se slípky, zejména samci, stávají silně teritoriální. Podívejme se na nejčastější způsoby, jakým teritoria vymezují a obhajují.
Teritoriální volání.
Typické, rázné a pronikavé „kurrk!“ či „kruu!“. Málo lidí ví, že jde o teritoriální hlas, obdoba zpěvu či datlího bubnování.
Nejčastěji ho slípka používá během konfliktů, kdy varuje vetřelce, že se přiblížil hranici teritoria. Párkrát denně, zejména večer, však volá „jen tak“. Jde o pravidelnou obhajobu okrsku (obdoba ranního zpěvu kosů a sýkor). Je velmi zajímavé tento rituál pozorovat. Slípka pomalu vyplave od břehu, a přikrčí se tak, že její zobák spočívá těsně nad hladinou. Na okamžik dramaticky znehybní. Pak prudce škubne hlavou, doširoka otevře zobák a… „kurrrk!“. Celý pták se viditelně otřese, a hladinu kolem něj rozvibruje nespočet kol.

Domnívám se, že slípka využívá vodní hladinu k zesílení zvuku a jeho lepšímu přenosu v nepřehledném mokřadním terénu. Možná proto sklání zobák těsně nad hladinu. Ve Stromovce jsem zjistil, že když pták volá za ostrůvkem, jeho hlas zní téměř stejně plně, jakoby mezi námi žádná bariéra nebyla.
Vyhánění vetřelců
Když domácí slípka objeví ve svém teritoriu vetřelce, natáhne k němu hlavu, skrčí se a jako rázná šipka rychle plave přímo za ním. Vetřelec se obvykle dá na ústup.
Silně podřízeného dospělce či mládě slípka sebejistě vytlačí na okraj teritoria a obvykle ještě prožene typickým „během po hladině“ (známým od příbuzných lysek).
Je-li vetřelec dominantnější, ustupuje pomaleji a přitom na útočící slípku roztahuje ocas. Zjevně jde o signál zmírňující agresivitu. Jakoby říkal „vím, že jsi tady šéf, uznávám tvoji dominanci, ale už jdu, tak mě nech být!“.

Souboje o hranice území: rituální i fyzické
Setkají-li se dva silní sousedé na hranici území, dochází k zajímavé přesilovce.
Oba ptáci (častěji samci) přiběhnou proti sobě v nahrbeném postoji jako dva kanci a výhrůžně na sebe míří zobáky. Pak dramaticky znehybní. Několik sekund se přeměřují pohledy. Někdy jeden z nich otevře zobák a divoce zakřičí „kurrk!“ soupeři přímo do obličeje. Nedojde-li k boji, rivalové se k sobě začnou pomalu otáčet bokem. Celí se načepýří, okázale zvednou ocasy, roztáhnou bílá podocasí a utvoří ze svých křídel vysoké „střechy“. Opticky se stanou mnohem větší a hlavně vyšší, než ve skutečnosti jsou. Chvíli výhrůžně obchází kolem sebe a toporně, agresivně dupou. Působí opravdu nebezpečně. Nakonec se stále „svítícími zadky“ odchází každý do svého území. Jde o vskutku velkolepé představení, které jsem měl to štěstí několikrát pozorovat z bezprostřední blízkosti.

Samotný fyzický boj o teritorium je u slípek dobře známý. Když si na YouTubu vyhledáte anglicky „moorhen fight“, ukáže se vám nespočet videí, kde se tito ptáci perou. Stejně jako lysky ovládají specifické „bojové umění“, kdy se oba soupeři ve vodě navzájem zaklesnou nohama, kopou jeden druhého a přitom se překlápí až na záda. Každý z nich se snaží vymanit ze sevření soka, zaútočit na jeho hlavu, klovnout ho (popř. potopit pod vodu) a zahnat.

V praxi jsou ovšem takové zápasy dosti vzácné. I ten nejagresivnější samec dělá vše pro to, aby své území obhájil bez fyzického střetu (který je nepříjemný a nebezpečný). Právě proto mnohem častěji teritoriálně volá a předvádí popsané rituály. Dojde-li přece jen k boji, obvykle má podobu krátkého vylétnutí do vzduchu, popř. několika kopnutí nohama.
„Pořádný souboj“, kdy se ptáci dlouhé minuty válí ve vodě v agresivní křeči, jsem nikdy nepozoroval. Na internetu je tento úkaz častý zřejmě proto, že když už k němu dojde, nelze ho přehlédnout. Navíc trvá dlouho, takže není problém ho natočit klidně na mobil. Naproti tomu existuje jen minimum záznamů všech krátkých postojů a rituálů, jenž však probíhají nepoměrně častěji.
Tím někdy vzniká zavádějící mediální obraz slípek coby náruživých zápasníků, kteří se každou chvíli rvou. Já bych je popsal spíš jako vysoce teritoriální a dramatické herce, kteří se nejradši předvádějí: právě aby bojovat nemuseli.

Milostné mnohoúhelníky

Dosud jsem popisoval námluvy a obhajobou teritoria u monogamního páru. Avšak slípka není striktně monogamní. Celkem běžně utváří polygamní (1samec+ více samic) i polyandrické (1samice + více samců) skupiny. Nejčastěji jde o trojice, avšak místy vznikají komplikovanější vztahové propletence, kterých se účastní i 5 ptáků.
„Podzimní jaro“ je pro tvorbu těchto partnerských uspořádání důležité. Během babího léta i sychravých plískanic se začíná vyjasňovat „kdo, kde a s kým“ – na příští jaro.
Městská slípka má na podzim tři hlavní starosti. Potřebuje:

-1) mít kde žít: území, z nějž nebude nikým vyháněna

-2) být sama dost silná a dominantní, aby toto území mohla aktivně bránit

– 3), najít alespoň jednoho ptáka opačného pohlaví, s nímž bude tokat a své území sdílet

Každá slípka se této soutěže účastní sama za sebe- a to i když je spárovaná. Pár nemusí držet vždy spolu. Drží spolu, dokud je to pro oba ptáky výhodné. Zejména tehdy, kdy samec i samice mají již získané teritorium a jsou schopni ho společně bránit. Pak mají oba území, partnera i respekt okolí a fungují jako dobře sehraná jednotka.
I v takové jednotce si však samec i samice vytváří „zadní vrátka“. V nestřeženém okamžiku se snaží tokat s jinými ptáky, nejčastěji se sousedy.
Jak to vypadá, když slípka svádí souseda? V momentě, kdy se partner nedívá, nenápadně vyrazí za hranice území. Připlouvá k sousedovi a pomocí partnerských rituálů (obvykle náznaků „ocasního pozdravu“) se ho snaží přesvědčit, aby na ni neútočil. První setkání bývá plné napětí. Oba ptáci váhavě pozorují jeden druhého s roztaženým podocasím, často na chvíli nehybně strnou. Zmítá jimi agrese, avšak od útoku i útěku odrazuje jiskra možného flirtu. Ani jeden neví, zda před ním stojí partner, či protivník. Někdy dojde i k potyčce.
Skončí-li rande úspěchem, oba sousedé spolu uzavřou „romantické příměří“. Tu a tam se potajmu potkávají a dvoří se jeden druhému. Taková bokovka má dvě výhody. Za prvé oba záletníci získají přístup do sousedského území a mohou se krmit na dvojnásobné ploše. Za druhé se jim otevírá možnost zjara se pářit jak se svými „oficiálními“, tak s „tajnými“ partnery.
Každá dostatečně silná slípka se již od podzimu snaží získat hned dvě spřízněné duše. Není to ovšem tak snadné, jak by se mohlo zdát…
Samci i samice totiž bývají žárliví. Snaží ys navazovat „bokovky“, avšak svým partnerům volnost nepřejí. Mnohokrát jsem byl svědkem stejného scénáře: samice zatokala na souseda, její partner to viděl a soka zuřivě hnal desítky metrů. Právě samci bývají agresivnější, jelikož hájí nejen partnerku, ale i celé teritorium, kam vetřelci nesmí. Naopak samice se upíná spíše na vztah s partnerem. Jinou dámu ve společném teritoriu spíše toleruje, zaútočí na ni však ve chvíli, kdy se přiblíží k jejímu samci.
V této partnersky-teritoriální soutěži rozhoduje dominance. Když o samce jeví zájem dvě samice, většinu času s ním tráví ta dominantnější. Podřízená soupeřka je první dámou odháněna a napadána. K samci se může přiblížit jen tehdy, kdy se první dáma nedívá.
Avšak ne každá slípka má jisté zázemí partnera a teritoria. Slabší ptáci žijí obvykle na okrajích teritorií dominantních párů coby „poddaní“. Jelikož se neodvažují místním vládcům vzepřít, snaží se je raději neprovokovat. Chovají se nenápadně, zřídkakdy používají teritoriální volání či výraznější postoje. Přesto bývají terčem častých útoků. Dominantní samec vždy rád prožene „poddaného“ samce, samice „poddanou“ samici. Oba však udržují přinejmenším mírnější vztahy s „poddanými“ opačného pohlaví. Nechávají otevřená vrátka partnerství s nimi.

Mladí ptáci: mírumilovní sousedé, incestní romantici a nesmělí bojovníci

Zatím jsem hovořil o „podzimním jaru“ dospělých slípek. Avšak po hnízdní sezoně se brodí mokřady i spousta letošních mláďat. Ta lze poznat podle hnědavého opeření a tmavého zobáku bez typické kresby, který se věkem postupně vybarvuje.

Částečně hájená mláděž
Již v prvním roce se mláďata zapojují do „podzimního jara“, ač trochu odlišně, než dospělí. Zpočátku tvoří zvláštní kategorii. Nebojují o území, ani okázale netokají. Zdržují se v malých skupinkách, někdy společně s dospělými „poddanými“. Oproti nim mají mláďata výhodu. Nevýrazné zabrvení jim zajišťují větší toleranci teritoriálních ptáků.
Důvod tkví v dominanci. Mláďata jsou všeobecně podřízena dospělým, proto nepředstavují hrozbu. Teritoriální pták ví, že je může kdykoli snadno vypudit.
Zjevná podřízenost paradoxně mladým slípkám usnadňuje start do života. Díky ní mohou často pár měsíců zůstat v území rodičů. Ti jen tu a tam některé mládě krátce proženou, ale jde spíš o pár symbolických pohybů, jimiž demonstrují svou nadvládu.
Mládě na tyto útoky reaguje jinak než dospělý. Nepostaví se na odpor, nezačne však ani plaše utíkat. Jednoduše nepočítá s bojem. Jen polekaně uhne či pouteče, sotva tak, aby ho rodič nemohl klovnout. Přitom mírně roztáhne podocasí. Předvádí náznak „ocasního pozdravu“. Jakoby říkal „Co děláš, nech mě, já přece patřím k tobě!“. Někdy toto gesto doplňuje jemným, uklidňujícím „piri-piri-piri“. A funguje to.
Mláďata na podzim potřebují někam patřit, být  být přijata a tolerována v něčím území. Jsou přitom zranitelná, submisivní a nekonfliktní. Proto dospělé ptáky uklidňují někdy i preventivně. Dospělec ani nemusí zaútočit, mládě mu podřízeně uhne, „rozsvítí podocasí“ a tiše zavolá „piri-piri-piri“. Někdy se vyloudí i šeptavé „sidli-sidli“: hlásek, jímž ochmýřená kuřátka žadoní o potravu! Tak infantilního tvora zkrátka nevyženete z území.

Incestní románky
Dospělé slípky na podzim již nejsou rodiči v pravém slova smyslu. Dávno samostatná mláďata nebudou krmit ani zahřívat. Jsou však ochotni s nimi utvořit rodinnou skupinu. Do vztahů v této skupině se pak nenápadně vkrádá romanticky-partnerský nádech. Nejen oba rodiče, ale i část mláďat utvoří jakýsi velký, „milostný mnohoúhelník“.

Dospělý pár se účastní typických rituálů toku, avšak ani mláďata nezůstávají zcela pasivní. Zpočátku si nedovolí předvádět klasické „ocasní pozdravy“, jelikož toto gesto je příliš dominantní a provokativní. Aby je dospělí tolerovali, potřebují mláďata mírnější signál, jenž v sobě nenese sílu a agresi.
K tomu se výborně hodí něžné sklápění hlav a upravování peří. Právě těmito gesty se nejeden potomek dvoří vlastním rodičům! Připluje k matce či otci, sklopí hlavu a žádá si péči. Rodič ho někdy ignoruje, jindy však gesto opětuje a začne mu čistit peří. Podobným způsobem mláďata navazují „platonické vztahy“ i s cizími dospělými: a dokonce mezi sebou navzájem. Není výjimkou, že spolu takto flirtují dva hnědaví sourozenci.
Nejde však o žádnou „rodinnou idylku“ vztahy jsou to křehké a dočasné. Navíc každý dospělec se k mláďatům chová odlišně. Jeden bezmezně přijímá a toleruje všechny potomky. Jiný agresivně útočí i na vlastní děti a snaží se od nich celé území „vyčistit“. Typický rodič stojí někde mezi oběma extrémy. Obvykle si na podzim vybere jedno či dvě mláďata opačného pohlaví, s nimiž naváže „incestní romanci“. Ostatní buď vyhání, nebo pasivně toleruje. Zajímavé je, že v této volbě se rodiče nemusejí shodnout: jejich zájmy se zde pochopitelně střetávají. Pak například matka toká se synem, zatímco otec ho žárlivě odhání.
Dospělci zjevně vnímají podzimní „příval nové krve“ v podobě letošního potomstva, a snaží se v něm navázat nová partnerství. Je to snadné: mláďata se jen vzácně staví na odpor a spíše jsou ráda za toleranci jakéhokoli dospělce. Obzvláště pro „poddané“ představují spojenectví s letošními mláďaty naději na lepší život.

První (ne)smělé boje
Mladé slípky nezůstávají „mírnými neviňátky“ napořád. Časem přestanou opatrně podlézat dospělým a postaví se na vlastní zelené nohy.
Nejdřív přijdou potyčky v sourozeneckých skupinách. Každý jedinec testuje hranice ostatních: zničehonic prudce vyběhne na jiného mladíka, popř. ho klovne do hlavy. Ten buď předvede „uklidňující“ roztažení ocasu a uteče, nebo vrátí úder.
Brzy po tomto tréninku se mladíci zapojí do skutečných teritoriálních konfliktů. Jejich námluvy nabydou sebevědomější podoby s náznaky ocasních pozdravů. Pomalu se z nich stávají dospělci. S proměnou chování jde ruku v ruce i proměna tělesné schránky: zobák se jim začne červenat a jejich hlava dostává typický šedomodrý nádech.
Starší potomci z prvního hnízdění mohou již v říjnu připomínat vybledlé verze dospělých samic. A také se sebevědoměji účastní „podzimního jara“. Naopak pozdní srpnová mláďata, nyní jen 2-3 měsíce stará, si na svou pubertu musí ještě počkat. Zatím zůstávají v pozici podřízených otloukánků.

Čím hustší populace, tím „hustší“ puberta
Chování mladých slípek se značně liší mezi jednotlivými lokalitami. Zdá se, že čím vyšší hustota populace, tím dříve a intenzivněji mládě začne tokat a bojovat o dominanci. Je to logické.
Některé městské rybníčky s bohatou vegetací představují ideální hnízdiště. Žije zde jen minimum predátorů, a navíc zde slípkám lidé přilepšují pečivem, vločkami a zeleninou.
Na takové lokalitě se po dobré sezoně nachází několik teritorií dospělých párů (či trojic) a velké množství jejich potomků. Jediný pár je schopen vyvést i 12 mláďat ročně (např. 3 hnízdění po 4 potomcích). Jenže pak se ve stejném území musí snést a uživit 14 slípek, namísto původních dvou (rodičů). A co teprve, když se takto rozšoupnou dva páry vedle sebe! Pak je na podzim doslova „přeslípkováno“. Přirozená teritorialita však ptáky nutí vymezit si osobní prostor.
Početná mláďata pak mají velmi akční život. Neustále na ně někdo útočí; ponejvíce teritoriální rodiče a sousedé. Dospělý pár si nemůže v území nechat dvanáct potomků. Musí si některé vybrat- potenciální partner(k)y- a ostatní vypudit.
Nespočet agresivních i náznakově sexuálních interakcí mláďata přirozeně vtahuje do dospělého světa. Již v útlém věku se tak stávají ostřílenými „dětmi ulice“, jenž záhy ovládnou techniky zastrašování, boje i svádění. Někdy se pak ještě nevybarvené mládě postaví na odpor překvapenému dospělci a tvrdě ho prožene, což se v řidší, méně plodné populaci takřka nestává.

Incestní romance od Hloubětína
Obzvláště zajímavou incestní romanci jsem pozoroval letošního listopadu v parku Zahrádky. Místní pár toleroval na svém území několik hnědavých potomků. Mezi nimi vyčnívali dva „puberťáci“, jejichž čelní štítky se už začaly provokativně červenat. Čekal bych, že budou vypuzeni coby nastávající konkurence: stal se však pravý opak.
Oba puberťáci se rodičům začali dvořit. Povětšinou krotce sklápěli hlavy, avšak naznačovali i svůdné „špulení zadků“! Rodiče vše tolerovali a občas na jejich námluvy odpovídali.
Nejméně jeden z puberťáků se brzy stal velmi teritoriálním. Intenzivně útočil na ostatní mláďata včetně mladších sorouzenců. Často je hnal po hladině desítky metrů až za hranice rodného území. Žárlivě obhajoval svou prominentní pozici a snažil se vyštípat kohokoli, kdo by mohl představovat konkurenci ve svádění otce či matky. Často se ozýval teritoriálním „kurrk!“. Brzy mu útoky na slabší mláďata nestačily a začal zastrašovat i dospělé sousedy!
Dva rodiče a dva puberťáci spolu utvořili zajímavou čtveřici, která společně žila a dominovala v jediném území. Uvnitř této čtveřice vládl pozoruhodný klid a mír. Dalo očekávat, že rodiče i puberťáci budou na sebe navzájem žárlit. Až matka přistihne otce flirtovat s dcerou, otec matku se synem… idylka skončí. To ve však nestalo.
Všichni čtyři se navzájem respektovali. A co víc: každý naprosto s klidem přihlížel dvoření ostatních. Otec s klidem sledoval, jak matka toká se synem. Pak si role bez boje vyměnili. I oba puberťáci se mezi sebou snášeli výborně. Častokrát všichni čtyři seděli na břehu těsně u sebe, tak blízko, jak obvykle sedávají pouze letité páry. Mladší mláďata měla přístup do této „koalice“ zapovězen.
I ve čtveřici však stále zůstával patrný rozdíl mezi rodiči a puberťáky. Rodiče tokali intenzivněji a doširoka roztahovali ocasy, zatímco puberťáci tato „dospělá“ gesta jen občas naznačovali (většinou mírně sklápěli hlavy). Při setkáních rodiče volali „puk…puk…“, zato puberťáci stále používali podřízené „piri-piri“. Snad právě tyto jemné rozdíly, jenž připomínaly dominantní postavení rodičovského páru, udržovaly ve skupině křehký mír.

Zcela opačně se choval dospělý pár ze sousedního teritoria: dominantní samec tvrdě vyháněl všechna mláďata i dospělce, včetně samic (tedy potenciálních partnerek). O navázání „bokovek“ nechtěl ani slyšet; zarytě bránil území a věrně se držel monogamního svazku se svou samicí.
Každá slípka je individuální osobnost, což se zjevně projevuje i v jejím přístupu ke vztahům a teritoriu.

Skládání mozaiky života slípek

Složitost partnerského života slípek je všeobecně známa. Objasnění jejich vztahových vzorců se věnuje řada studií. Většina skloňuje tzv. kooperativní hnízdění¹; jev, kdy nejméně tři ptáci společně pečují o vejce a mláďata. Uvádí se, že častěji takto hnízdí dvě samice s jediným samcem, než naopak (jediná samice se dvěma samci). Příčina je nasnadě: samec brání celé teritorium a nedovolí konkurentům překročit hranice. Naopak samice si nárokuje spíše pozornost partnera, a jinou samici v území spíše toleruje. V tom se shodují mé poznatky s většinou dostupných zdrojů.

Genetické analýzy odhalily, že v mnoha kooperativních skupinách dochází k inbreedingu první kategorie.² Ano, mláďata s rodiči nejen tokají, ale dalšího jara i kopulují! Typicky dcera s otcem. Matka to toleruje, a spolu s dcerou pak klade vejce do stejného hnízda. Celá trojice pak spolu pečuje o mláďata. Autoři studie z britských mokřadů ³ vysvětlují, že jde obvykle o loňskou dceru z pozdního hnízdění, která si ještě přes podzim a zimu nenašla vlastní teritorium. Proto zůstala na území rodičů a z nouze svedla vlastního otce.

I to zapadá do mých pozorování. Potomci se již od podzimu snaží mírnit agresi rodičů a současně provokovat jejich sexuální pudy. Pokouší se navázat s matkou či otcem platonický románek. Je přitom nasnadě, že díky nižší teritorialitě samic se u svých rodičů častěji usadí dcera (kterou matka snese spíše, než otec syna).

Většina prací se však soustřeďuje výhradně na hnízdní období a opomíjí zjevný fakt, že slípky své vztahu budují celoročně. Nejkomplexněji tento proces popisuje profesorka Marion Petrie ve třetí kapitole knihy Ecological Aspects of Social Evolution. Zde líčí, že již v zimě si samice začínají namlouvat samce a soupeřit o ně. Ani ona se však nezmiňuje o podzimu a podzimní teritorialitě slípek. Pouze tvrdí, že „koncem hnízdní sezony samci opouští pracně vybojované území a spolu se samicemi utvoří zimující skupinky“.

S tím souhlasit nemohu: mnou sledovaní samci se po celý podzim chovali přísně teritoriálně. S prvními mrazíky se sice trochu uklidnili (šetří energií), avšak stále svá území brání. Rozhodně se jich nevzdávají „jen tak“. Jejich podzimní teritorialita zřejmě slouží jako předběžná úmluva na příští jaro. Přirovnal bych je k samcům rehka domácího, kteří ze stejného důvodu před odletem intenzivně zpívají. Je ovšem možné, že se tak nechová každá populace slípek: třeba jde o městskou specialitu. Tak mě napadá, víme vůbec u rehka domácího (coby převážně synantropního druhu), zda na podzim zpívají i původní horské populace? Tak či onak, v námluvám slípky intenzivně pokračují i nyní, koncem listopadu, a podle všeho počasí budou až od jara. Jejich mláďata zatím stárnou a čím dál více se zapojují do hry. Tak se při zimních procházkách kolem městských rybníčků mějme všichni na pozoru…

Text a foto: David Říha

Kooperativní skupiny a inbreeding:

¹https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/0022293021000010341

^1,2https://link.springer.com/article/10.1007/BF00300863

^1,2,3https://www.sciencedirect.com/science/article/abs/pii/S0003347296901694

 

 

 

---

---