Ze zahraničí


Husice liščí se šíří na Islandu


Husice liščí ( Tadorna tadorna ) pestře zbarvená kachna větší než kachna divoká. Je kontrastně bílá, černá a rezavě hnědá s červeným zobákem. Samec v letním šatě se liší od samice hrbolem na zobáku. Mladí jedinci nemají rezavý pruh na prsou, hlavu mají šedohnědou a zobák je šedý. Mláďata jsou kontrastně bílá a šedohnědá. Hnízdí v západní části Palearktické oblasti (západní Eurasie včetně severní Afriky a Přední Asie), ve východní části Palearktické oblasti (východní Eurasie včetně Japonska a severní Číny) a Orientální oblasti (jižní Asie). V Evropě se stavy po poklesu zaznamenaném v první polovině minulého století stavy zvyšují.

Na Islandu byly husice liščí donedávna vzácným a nepravidelně se vyskytujícím druhem. První hnízdění bylo prokázáno v roce 1990 a od té doby její populace roste. V článku publikovaném v roce 2020 v časopise Wildfowl ornitologové hodnotili současnou populaci husic na základě údajů shromážděných do roku 2019. Podle jejich zjištění čítá současná populace 274 párů, z toho 158 v Borgarfjörðuru, 20 v Breiðafjörður (severozápad ostrova) a 20 v Melrakkaslétta (severovýchod ostrova). Vědci upozorňují, že některé páry mohly být přehlédnuty a skutečná početnost je o něco vyšší. Na Islandu je hisice migrujícím druhem. Nejčasnější ptáci byli pozorováni v Borgarfjörðuru 12. března 2017, kde 26. června dosáhl počet 1336 ptáků. V roce 2019 bylo 12. a 18. října sečteno 1176 a 1025 husic. Všichni ptáci opustili Island v listopadu, ale několik jedinců bylo pozorováno i v zimním období.

Od roku 1990 je expanze husice liščí na Islandu výrazná a podle klimatických modelů bude většina plochy Islandu pro tento druh koncem 21. století vhodná.  Vzestupný trend je patrný i ve zbytku severní Evropy: v roce 1968 reklonizovaly husice Finsko a před třiceti lety obsadily Norsko a Švédsko. Také v české republice se její početnost zvyšuje. První hnízdění u nás bylo doloženo v roce 1972 na Kladensku, kde se však s největší pravděpodobností jednalo o pár uniklý ze zajetí. V návaznosti na šíření druhu do vnitrozemí se ke konci 20. století počty pozorovaných ptáků začaly zvyšovat. V současnosti husice pravidelně hnízdí v jižních Čechách a na jižní Moravě.

Husice liščí. Foto Ondřej Ryška

Zdroj: https://www.ornithomedia.com/breves/le-tadorne-de-belon-est-en-expansion-en-islande-depuis-son-installation-il-y-a-trente-ans/

https://www.biolib.cz/cz/main/

Překlad: Lukáš Kadava / Titulní foto: Christian Ferrer / CC BY-SA 4.0


Číst dále




Evropská komise opět vyzvala Francii a Španělsko k ochraně hrdličky divoké


Hrdlička divoká (Streptopelia turtur) je považována za symbol úbytku biodiverzity zemědělské krajiny, druh, který navíc doplácí na lov stěhovavých ptáků. Přesto, že je na evropském červeném seznamu IUCN uvedena jako zranitelný druh, v deseti státech Evropské unie se může lovit legálně. Evropská komise (EK) vyzvala v roce 2019 Francii a Španělsko, aby zvýšily ochranu hrdličky divoké tak, jak vyžaduje právo EU na ochranu volně žijících ptáků podle směrnice o ptácích (blíže ZDE). Hrdlička divoká bývala velmi běžným polním ptákem, nyní je však ohrožena, což dokládá, jak tlak zemědělství a lovu přispívá k úbytku biologické rozmanitosti. Tento druh je uveden jako „zranitelný“ jak na celosvětovém červeném seznamu ptáků, tak i na evropském červeném seznamu ptáků. Podle této směrnice musí členské státy zajistit hrdličkám divokým dostatečná stanoviště, dále musí zajistit, aby tato stanoviště byla chráněna odpovídajícími právními zárukami a bylo o ně pečováno v souladu s ekologickými potřebami daného druhu a aby lov probíhal pouze v případě, je-li udržitelný.

Na Španělsku připadá více než polovina hnízdící populace v EU a na Francii dalších 10 %. Francie a Španělsko jsou z hlediska ochrany tohoto druhu klíčové. V letech 1996–2016 jeho populace ve Španělsku klesla o 40 % a ve Francii o 44 %. Na loňskou výzvu EK ani jeden z těchto dvou států nereagoval dostatečným způsobem, tvrdí komise. Evropská komise začátkem prosince tohoto roku opět vyzvala obě země k lepší ochraně hrdliček divokých. Pokud obě země nezjednají nápravu, Komise zváží podání žaloby k Soudnímu dvoru Evropské unie. To by pak otevřelo cestu k finančním postihům.

Ve Francii nejvyšší správní soud v září pozastavil loveckou sezónu hrdliček divokých. „Nejvyšší francouzské soudní instance nám dávají za pravdu a Evropská komise také přispěchala na záchranu tohoto druhu,“ uvedl předseda francouzské Ligy na ochranu divokých ptáků Allain Bougrain Dubourg, který žádá omezení lovu hrdliček divokých již řadu let. Španělské ministerstvo životního prostředí ohlásilo úmysl zařadit hrdličku divokou mezi ohrožené druhy, což vyvolalo protesty tamních organizací myslivců. Podle ministerstva se ve Španělsku uloví každoročně na 700 000 kusů hrdliček.

Hrdlička divoká. Foto Lubo Ondráško / http://www.luboondrasko.sk/

Zdroj: https://ec.europa.eu/commission/presscorner/detail/cs/INF_19_4251

https://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/evropska-komise-vyzvala-francii-a-spanelsko-k-ochrane-hrdlicek

Text: Lukáš Kadava / Titulní foto: Lubo Ondráško / http://www.luboondrasko.sk/


Číst dále




Populace mandelíka hajního v Karpatské nížině se zvyšuje


Početnost mandelíka hajního (Coracias garrulus) se snížila ve značné části jeho hnízdního areálu, z několika západoevropských zemí jako hnízdící druh již zcela vymizel. Jedním z nejvýznamnějších počinů zaměřených na jeho ochranu byl projekt „Ochrana mandelíka hajního v Karpatské nížině“ (LIFE13 / NAT / HU / 000081), který koordinovalo Maďarské sdružení pro ornitologii a ochranu přírody (MME). Šestiletý projekt probíhal v Rumunsku a v Maďarsku a jeho závěrečná sezóna v letoším roce projekt uzavřela. Hlavním cílem bylo posílit populaci mandelíků v Karpatské kotlině a nastartovat jeho dlouhodobě udržitelnou ochranu. A jaké jsou tedy výsledky?

Hnízdní budka pro mandelíka hajního v Maďarsku. Foto Hák Flóra

Během šesti let ornitologové zaznamenali 50% nárůst populace mandelíka hajního v oblasti Karpatské kotliny. Jeho současná početnost se odhaduje na 2000–2200 párů. V rámci projektu bylo instalováno ve třech národních parcích obstaráno 1280 budek Schweglerova typu a 1000 konvenčních hnízdních boxů. Tento počet představuje zajištění stabilní a dlouhodobě dostatečné nabídky hnízdních možností. Jejich distribuce, pravidelná kontrola a údržba boxů má výrazný vliv na zvýšení populace mandelíků. Důležitou byl management hnízdních a potravních stanovišť za účelem vytvoření vhodných oblastí pro rozmnožování: obnova degradovaných dubových hájů, pastvin, či potlačování invazivních dřevin. Ochranáři rovněž spolupracovali na instalaci ochranných prvků na více než 1000 sloupech vedení  vysokého napětí v Rumunsku.

Nedílnou součástí projektu byl i výzkum mandelíků. Zejména díky instalaci 12 satelitních vysílačů se podařilo prozkoumat migrační trasy mandelíků a identifikovat jejich odpočinková místa i zimoviště.

Vzhledem k ohrožení tohoto druhu a jeho vymizení v řadě oblastí Evropy je to více než potěšitelný výsledek. Nárůst maďarské populace (blíže ZDE) mohl mít vliv na opětovné hnízdění na Slovensku po deseti letech (blíže ZDE). Ani po formálním ukončení projektu však práce neustává.  Údržba hnízdních boxů bude probíhat i  nadále, dobrovolníci a zaměstnanci národních parků hnízda kontrolují dvakrát ročně a kroužkují mláďata. Konečným cílem je zajistit, aby populace mandelíka byla prosperující nejen na základě umělého navyšování hnízdních možností, ale koplexní ochranou krajiny, v níž tito ptáci naleznou přirozená hnízdiště a potravní zdroje.

Mláďata mandelíka v budce. Foto Hák Flóra

Zdroj: https://rollerproject.eu/hu/content/itt-vege

Překlad: Lukáš Kadava / Titulní foto: Horváth Tibor / https://www.facebook.com/rollerproject


Číst dále




Pozdní hnízdění sovy pálené na Slovensku


Sova pálená (Tyto alba) je v současnosti jednou z nejvzácnějších a nejohroženějších sov na Slovensku. Během letošního monitoringu této sovy ornitologové zjistili v jedné z budek šest mláďat, která byla vyvedena až v polovině listopadu. Jde tak o jedno z nejpozdějších zdokumentovaných hnízdění na Slovensku. „Od roku 2014 realizujeme systematický monitoring populace sovy pálené s důrazem na oblast Podunajské nížiny. První hnízdění jsme zaznamenali až v roce 2017, v budově zemědělského družstva u Štúrova. Minulý rok byl výjimečný, zahnízdilo již 6 párů a vyvedeno bylo 53 mláďat. Tento rok pět párů vyvedlo dokonce 55 mláďat, jde tedy o nový rekord, co se týká počtu úspěšně vyvedených mláďat za poslední roky,“ říká Kristián Bacsa z Ochrany dravcov na Slovensku (RPS).

„Populace hraboše polního, který tvoří hlavní složku potravy řady druhů dravců a sov, včetně sovy pálené, dosahovala tento i minulý rok na mnoha lokalitách extrémních hodnot. To umožnilo hnízdit a mít více potomků i vyššímu počtu párů. Všechny monitorované páry s jedinou výjimkou hnízdily dvakrát. Všech 55 letošních mláďat bylo okroužkováno,“ doplňuje Roman Slobodník z Ochrany dravcov na Slovensku. Sovy pálené hnízdí v letech s dostatkem, či nadbytkem potravy dvakrát, vzácně i třikrát za sezónu. V příznivém roce dokáží odchovat i deset mláďat v jednom hnízdění. Samec dokonce vytváří zásoby potravy, tedy místo, kam ukládá nalovené hraboše. V případě nepřízně počasí tak mají mláďata díky těmto zásobám vyšší šanci na přežití.

Ornitologové v minulých deseti letech ve spolupráci s místními zemědělci umístili v oblasti více než 60 budek (blíže ZDE). Sovy pálené budky ochotně přijímají, ornitologové vědí pouze o jediném páru, který dal přednost hnízdění v prostoru staré vodárenské věže. Budky představují pro sovy bezpečné hnízdní prostředí chráněné proti predaci či vyrušování. Právě úbytek vhodných hnízdišť patří mezi nejvýznamnější faktory úbytku sov pálených.

Mládě sovy pálené. Foto Roman Slobodník

Zdroj: TZ Ochrany dravcov na Slovensku, 27. 10. 2020

Překlad: Lukáš Kadava / Titulní foto: Wikipedia Commons


Číst dále




Kooperativní lov u jestřába lesního


Skupinový lov je typ chování, který si získal mezi výzkumníky zaslouženou pozornost. Komunikace a kooperace totiž vyžaduje rozvinuté kognitivní schopnosti živočichů. U dravců byl kooperativní lov vzácně pozorován. Koordinované útoky s cílem chytit kořist jsou známy u sokolů (rod Falco), orlů (rody AquilaHieraaetusHaliaeetus a Stephanoaetus), jestřába rodu Melierax a kání (Parabuteo a Buteo), ale obvykle se jedná o společný lov v páru. Pouze káně Harrisova (Parabuteo unicinctus) je jedním z mála dravých ptáků specializovaných na „smečkové“ pronásledování kořisti, přičemž spolupracují čtyři až šest ptáků vedených dominantním jedincem. Ostatní dravci mohou lovit bok po boku, například orlovci říční (Pandion halieaetus), ale každý jedinec jedná samostatně.

U dravců rodu Accipiter se možnost kolektivního lovu jeví doposud jako výjimečná, ačkoli v minulosti byly zjištěny případy, kdy tomu chování dravců napovídalo. Je známo například pozorování krahujce amerického (Accipiter striatus), který pronásledoval kořist, kterou „srazil“ dřemlík (Falco columbarius). Během zimy 2010–2011 byli pozorováni krahujci obecní (Accipiter nisus) a dva sokoli stěhovaví (Falco peregrinus), k nimž se v některých případech připojila i káně lesní (Buteo buteo) a současně se pokoušeli útočit na shromaždiště pěnkav jikavců (Fringilla montifringilla). Vysoká koncentrace potenciální kořisti může přilákat značné množství predátorů z řad dravých ptáků a zvyšuje se tak i  možnost sofistikovaného lovu.

Jestřáb lesní (Accipiter gentilis) je osaměle žijící teritoriální druh, jehož kontakt s ostatními jedinci svého druhu je obecně omezen na pouze reprodukci. Dne 17. března 2020, poblíž vesnice Siepraw (jižní Polsko), ornitologové pozorovali neobvyklý společný lov dvou jestřábů, jednoho samce a nedospělé samice, na okraji borového lesa. Oba ptáci pronásledovali holuba skalního. Zdálo se, že po čas pronásledování samec bránil tomu, aby holub mohl uniknout mezi větvemi letem nad ním: pokusil se ho chytit, avšak  bez úspěchu, poté samice donutila kořist přiblížit se k zemi, kde ji pak následně samec chytil. Během exkurze na lokalitu o několik dní později bylo na různých místech v lese nalezeno několik shluků holubího peří, což naznačuje, že došlo k dalším podobným útokům, které pravděpodobně tento pár provedl.

Jestřáb je relativně nesnadno pozorovatelný lesní  druh, je proto možné, že spolupráce mezi jednotlivci při lovu kořisti je méně vzácná, než si myslíme.

Jestřáb lesní. Foto Lubo Ondráško

Zdroj: https://www.ornithomedia.com/breves/un-rare-cas-de-chasse-cooperative-observe-chez-lautour-des-palombes-en-pologne/

Překlad: Lukáš Kadava / Titulní foto: Lubo Ondráško / http://www.luboondrasko.sk/


Číst dále




Zaříkávač papuchalků. Příběh ornitologa, který přinesl novou naději pro mořské ptáky


Ornitolog Stephen Kress zasvětil život papuchalkům. Vzpomíná na své první setkání s opeřenci podobným tučňákům před více než 50 lety: „Fascinovali mě od první chvíle, kdy jsem je uviděl,“ vypráví. A tak byla zažehnuta vášeň ke zkoumání mořských ptáků známých pro své ikonické velké oranžové zahnuté zobáky a melancholický výraz. „Mým životním posláním bylo dozvědět se o mořských ptácích co nejvíc a udělat, co bude v mých silách pro to, abych jim pomohl přežít do budoucna,“ říká Kress.

Když dva roky nato působil jako učitel na přírodovědném táboře v Maine, dozvěděl se, že zdejší populace papuchalků severních (Fratercula arctica) byla během 19. století zlikvidována lovem. Papuchalkové byli vyhledávanou kořistí pro vejce, maso a pera, která byla využívána ke zdobení klobouků. Kress se rozhodl tyto pozoruhodné tvory blíže studovat. Papuchalkové se dovedou potápět do hloubky až 30 metrů a létat rychlostí 50 kilometrů za hodinu, zatímco na pevnině jsou schopni přelézat přes balvany a hloubit nory v travnatých svazích. „Poradí si ve všech typech prostředí,“ říká o nich ornitolog.

Z Kressovy lásky k mořským ptákům se zrodil Project Puffin, ambiciózní plán na obnovení papuchalčí kolonie v Maine. Ornitolog projekt řídil při práci pro National Audubon Society, neziskovou organizaci zabývající se ochranou ptáků. Díky jeho průkopnickým metodám nyní na ostrovech v Mainském zálivu hnízdí okolo 1 300 párů papuchalků severních. Kressovy metody dnes navíc využívají vědci zaměřující se na ochranu mořských ptáků po celém světě.

Příběh Project Puffin se začal odvíjet na neobydleném ostrově zvaném Eastern Egg Rock ležícím necelých deset kilometrů od pobřeží Maine. Maličký ostrov přístupný pouze veslicí disponuje ideálním prostředím pro papuchalky – nejsou zde predátoři, kteří by je ohrožovali, zato ostrůvek lemují žulové balvany, mezi kterými ptáci hnízdí. Dříve zde žila kolonie těchto mořských ptáků, která však byla vyhlazena s příchodem lovců v 19. století.

Stephen Kress patří k nejvlivnějším ochráncům mořských ptáků na světě. | Foto: Pamela Boykoff

Kressovým záměrem bylo dostat na ostrov mláďata papuchalků a zde je ručně dokrmit. Předpokládal, že ptáci si vytvoří jakousi mentální mapu polohy ostrova, a doufal, že až nadejde doba hnízdění, vrátí se sem.

Dostat mladé papuchalky na ostrov ovšem nebylo jednoduché. V roce 1973 začal tým ornitologů odchytávat mláďata v kanadském Newfoundlandu, kde byla početná populace těchto mořských ptáků. Následoval složitý transport zahrnující převoz člunem, dodávkou, letadlem, znovu dodávkou, další lodí a nakonec veslicí. Vědci dokrmovali malé papuchalky v umělých norách a dvakrát denně jim zajišťovali bohatý přísun ryb. „Zhruba v šesti týdnech věku vylezli papuchalci z nory, dobatolili se na okraj ostrova a odplavali pryč,“ říká Kress.

Po čtyři roky se žádný z nich na ostrov nevrátil. Někteří členové projektu začali pochybovat, zda vůbec někdy uspějí. Kress však byl odhodlaný. „Právě tehdy jsem si řekl, že musím začít myslet jako papuchalk,“ vypráví ornitolog.

Kress pracoval s papuchalky na ostrově Eastern Egg Rock od roku 1973. | Foto: Richard Podolsky

Ptačí atrapy jako řešení problému

Papuchalkové hnízdí v koloniích, protože jsou rádi v přítomnosti ostatních jedinců svého druhu a velké skupiny zároveň fungují jako ochrana před predátory, vysvětluje Kress. Domníval se se, že papuchalci si ostrov pamatovali, ale báli se na pobřeží vrátit. Přišel tedy s novým nápadem – rozmístil po ostrově dřevěné atrapy papuchalků, takzvané balabány, aby ptáci získali větší pocit bezpečí. A fungovalo to. Jen pár dnů po rozmístění atrap se na ostrov vrátili první papuchalci. O čtyři roky později zde začali hnízdit. Nyní je na ostrově Eastern Egg Rock evidováno téměř 200 hnízdních párů. Po tomto prvním úspěchu použil Kress stejnou techniku ve spolupráci s National Audubon Society k obnovení kolonie na Seal Islandu, kde v současné době žije zhruba 500 párů papuchalků.

Bill Bridgeland z Project Puffin při malování dřevěných atrap papuchalků v roce 1977. | Foto: Stephen Kress

Nová naděje pro mořské ptáky

Kressův experiment s atrapami na ostrově Eastern Egg Rock se stal základním stavebním kamenem pro novou metodu využívanou při projektech usilujících o zachování ptačích druhů zvanou sociální atrakce, při které vědci k simulování přítomnosti dalších jedinců daného druhu využívají kromě balabánů i hlasové nahrávky, zrcadla, pachy, umělé nory nebo falešná vejce. „Tyto techniky pomáhají podnítit ptáky k tomu, aby na daném místě vytvořili novou kolonii,“ říká Kress.

Podle organizace Project Puffin napomohla metoda vyvinutá Kressem a jeho týmem při obnovování kolonií minimálně 42 ptačích druhů ve 14 zemích.

V roce 2013 spolupracoval Kress společně s kolegou Donem Lyonsem s ornitology z Číny na využití metody sociální atrakce při záchraně kriticky ohroženého rybáka čínského (Thalasseus bernsteini), u kterého se v té době předpokládalo, že je odsouzen k vyhynutí. Pomocí atrap a nahrávek lákali ptáky na bezpečné hnízdní ostrovy, kde dnes rybáci úspěšně hnízdí.

V Pacifiku Kressovu metodu využívají při práci ochránci přírody pomáhající albatrosům bělohřbetým (Phoebastria albatrus). Hlavní hnízdiště těchto ohrožených ptáků se nachází na svahu aktivního vulkánu na japonském ostrově. Japonští ornitologové se za použití atrap snaží albatrosy přimět, aby zakládali hnízda v části území, která není tolik exponována erupcím. Vědci rovněž usilují o založení nových albatrosích kolonií i na dalších ostrovech v Pacifiku. Využívají k tomu stejný postup jako Kress v 70. letech, tedy převoz mláďat na danou lokalitu a jejich následné dokrmování.

„Steve Kress patří k nejvlivnějším ochráncům mořských ptáků na světě,“ tvrdí o svém kolegovi Don Lyons z National Audubon Society. „Jeho zásluhy jsou obrovské.“ Kress odešel do důchodu v roce 2019, ale své vášni v podobě mořských ptáků se stále aktivně věnuje. Ve spolupráci s novinářem Derrickem Jacksonem vydal knihu The Puffin Plan pojednávající o historii projektu, který pomohl nespočtu mořských ptáků po celém světě.

Překlad: Pavla Novotná

Zdroj: CNN


Číst dále




Sameček i samička. V Pensylvánii odchytili dlaskovce se vzácnou anomálií


Vědcům monitorujícím ptačí populaci v přírodní rezervaci Powdermill nacházející se v americkém státě Pensylvánie se během kroužkování poštěstil neobvyklý úlovek v podobě zvláštně zbarveného dlaskovce růžovoprsého (Pheucticus ludovicianus). Jedna část opeřencova těla byla pokryta jasně růžovými pery typickými pro samce, zatímco druhá polovina byla zbarvena do kanárkově žluté, jako tomu bývá u samic.

Ukázalo se také, že opeřencovo pravé křídlo je o něco delší než levé, což je jeden z typických znaků pro rozdíl mezi samcem a samicí.

Při pohledu na středně velkého pěvce nezvyklého zbarvení bylo ihned jasné, že dlaskovec je případem vzácné anomálie zvané bilaterální gynandromorfismus, kdy jsou v těle jedince namíchány buňky se samčí i samičí genetickou informací.

Zatímco hermafroditismus je ve zvířecí říši poměrně běžný, gynandromorfie je jev daleko méně častý. Například podle záznamů z Powdermill, které se začaly vést před téměř šesti desítkami let, pouze pět ze zhruba 800 000 chycených ptáků bylo dokumentováno jako bilaterální gynandromorf.

Je ovšem třeba brát v potaz, že ne u všech druhů je jasný vizuální rozdíl mezi samcem a samicí. Proto je možné, že v přírodě poletuje více gynandromorfů, než se zdá.

Jak bilaterální gynandromorfismus vzniká?

Formování pohlaví je u ptáků trochu jiné než u savců. U savců mají samci jednu kopii každého chromozomu, tedy X a Y, zatímco samice mají dvě kopie chromozomu X.

U ptáků je to však naopak. Jejich chromozomy se nazývají Z a W a jejich samice mají jednu kopii z každého chromozomu, Z a W, zatímco samci mají dvě kopie chromozomu Z. Pohlavní buňky, včetně spermií a vajíček, mají většinou pouze jednu kopii jednoho z chromozomů – samci produkují pouze spermie nesoucí chromozom Z a samice produkují vajíčka s chromozomem Z nebo W.

Gynandromorfie, jež nastala u dlaskovce z Pensylvánie, vzniká v případě, že se vajíčko vyvine se dvěma jádry – jedno s chromozomem Z a druhé s chromozomem W. Posléze je nadvakrát oplodněno dvěma spermiemi nesoucí chromozom Z. Vylíhnutý jedinec se pak chlubí tělem, které je z poloviny samčí, s chromozomy ZZ a z poloviny samičí, s chromozomy ZW. Tento fenomén se objevuje u ptáků, mnohých druhů hmyzu a korýšů.

Co se s ptáky trpící anomálií stane?

Podle ornitologů neexistují záznamy, kdy by při kroužkování byl chycen již dříve okroužkovaný gynandromorfní jedinec, a je proto velmi těžké je studovat.

Ptákovo pravé křídlo je delší a má tmavší pera, což je u dlaskovců typické pro samce. | Foto: Annie Lindsay

Je tak otázkou, co odchyceného dlaskovce čeká do budoucna. Samice ptáků mají dva vaječníky, funkční je však pouze levý. Jelikož je dlaskovcova levá strana právě samičí, je možné, že by pták mohl být schopen reprodukce. (Pozn. red.: Většina gynandromorfních jedinců je neplodná. U převážné části dosud pozorovaných ptáků s touto anomálií byla navíc levá polovina samčí.) Záleží však, zda by vůbec dovedl přivábit partnera.

Je ovšem jisté, že dlaskovec je minimálně rok starý, což znamená, že i přes svůj hendikep byl schopen přežít do dospělosti.

Další záznamy gynandromorfismu u ptáků

V letech 2009 a 2010 pozorovali vědci v Illinois bilaterálně gynandromorfního kardinála červeného. I tento pták se patrně bez větších obtíží dožil dospělosti. Nikdy však nezpíval ani se nezdržoval s jiným jedincem.

Dalším případem byl rovněž kardinál, který byl pozorován v Pensylvánii v roce 2019. Ani tento pták se nijak hlasově neprojevoval, avšak několikrát byl viděn v přítomnosti jiného samce.

 

Překlad: Pavla Novotná

Zdroje: CNN; National Geographic

Titulní foto: Annie Lindsay


Číst dále