Vzpomínky Miloslava Nevrlého: příběhy pionýrů českého kroužkování

Česká společnost ornitologická připravila k vydání knížku vzpomínek zoologa, skauta a oblíbeného spisovatele, Miloslava Nevrlého. Autor v ní vzpomíná na 40. a 50. léta 20. století, kdy jako patnáctiletý chlapec propadl kouzlu ornitologie, díky níž objevil netušené a nádherné světy při toulkách přírodou a kroužkování ptáků.

Tato útlá knížka je ojedinělým svědectvím o české ornitologii na přelomu 40. a 50. let minulého století. Miloslav Nevrlý vzpomíná na několik intenzivně prožitých let v Praze, na výrobu kroužků v proslulé garáži Otto Kadlece na Maninách, na návštěvy ve Viničné ulici u docenta Waltera Černého, na ornitologické exkurze, na kterých mu Zdeněk Veselovský půjčoval holínky, nebo na pobyty v terénní stanici u Velkého Tisého v době, kdy byl jejím správcem Jan Hanzák. V poutavě napsaném textu najdeme ještě mnoho dalších známých jmen, dozvíme se, jak si kroužkovatelé vyráběli odchytové sítě i hliníkové kroužky nebo jak probíhala členská schůze tehdejší ČOS. Mnohé se změnilo, mnozí již nejsou mezi námi a málokdo si na ně pamatuje. Právě proto jde o výjimečné vyprávění, které si zaslouží být čteno, navíc z pera talentovaného vypravěče, který nás dokáže rozesmát, udivit i nadchnout.

Text vznikl v roce 90. výročí existence ČSO. Doprovází ho dobové fotografie a ukázky dokumentů.

Na tisk publikace nyní až do 16. 10. shání ČSO finanční podporu na portálu Hithit.com formou předplatného knihy, k mání jsou i výtisky s podpisem autora. Už nyní je vybráno více než 100 % potřebné částky, takže je již jisté, že kniha skutečně začátkem listopadu vyjde. V kampani však nepolevujeme, protože díky větší vybrané částce budeme moci přidat více stran, textů, fotografií a dobových materiálů či vytisknout knihu na kvalitnějším papíře a v lepší vazbě.

Adresa projektu na Hithit: https://www.hithit.com/cs/project/3936/vzpominky-miloslava-nevrleho

Po skončení kampaně a vydání knížky ji bude i nadále možné zakoupit v e-shopu ČSO.

Úryvek z připravované knihy:

Cítím, že bych měl teď popsat to nejdůležitější, kvůli čemu „Maniny“ existovaly, totiž vlastní výrobu kroužků. Drtivý podíl na tom měl pan inženýr Kadlec. Byl schopen kdesi obstarat (i za války) velké, různě silné aluminiové (hliníkové) plechy, na které rydlem vyryl podélné čáry (podle kterých jsme pak na Maninách namáhavě nůžkami na plech stříhali dlouhé pásy a pak je – pokroucené – rovnali) a také – na ně kolmé – čáry a to podle různých délek budoucích kroužků. Dnes je to již trochu jiné, ale tehdy jsme vyráběli kroužky dvanácti velikostí od nejmenšího typu N přes M, Z, R, K, H, E, D, C, B, A až po „labutí“ L. Šest větších typů bylo opatřeno polootevřenými uzávěry, které se po okroužkování ptáka kleštěmi ohnuly a uzavřely. S podobným uzávěrem byly v malých sériích raženy i kroužky RR pro křivky a dlasky; jejich číslování nebylo samostatné, ale průběžné v rámci typu R. Pak následovala ražba. Ta vyžadovala dva lidi. Tu jednodušší, ale namáhavější práci jsem několik prvních měsíců vykonával já, jako věkem i „služebně“ nejmladší garážník: vystoupil jsem na trochu viklavý, asi čtvrt metru vysoký špalek, uchopil přes metr dlouhou páku a na pokyn raziče, který seděl skrčený pode mnou na podobném špalku u starodávného lisu, jsem páku silně zmáčknul. Razič (to již byla odpovědná funkce) posunul nastříhaný hliníkový pásek o kousek dál, k další rysce, kývnul hlavou, znovu jsem zmáčknul páku. Mnohosetkrát za odpoledne, bylo to zdravé „ornitologické“ cvičení. Při každém zmáčknutí lisu se zachvěla a prohnula zadní stěna dřevěné boudy. Dolů k lisu, tedy k ražení, jsem byl poprvé připuštěn panem inženýrem až 21. května 1949. Do budoucích kroužků byl tak vyražen nápis N. museum, Praha, ČSR (bez čárek mezi slovy), typ kroužku a prvních několik čísel, která se již neměnila. V roce 1948 byly nejpoužívanější kroužky, tedy typ M, již šestičíselné, ostatní měly číslic o řád nebo dva méně. Po této základní ražbě nastala nejodpovědnější práce, tu většinou dělal pan inženýr: dorazit (doťukat) ručně do pásků po deseti kroužcích zbývající čísla. Dělal to velice zručně, střídal rychle jednotlivé raznice, tedy ocelové tyčky s čísly od nuly do devíti, a nepamatuji se, že by se někdy zmýlil, přestože neměl dobrý zrak a později prý dokonce na jedno oko oslepl. Já sám jsem poprvé směl ťukat čísla až v březnu 1950. Další garážník pak již hotové pásky rozstříhal, jiný pak na tyčce příslušného průměru (podle velikosti kroužku) dosud ploché budoucí kroužky ručně přiohnul a nakonec je speciálními kombinačními kleštěmi, které měly v čelistech rovněž příslušně velké polokruhové otvory, definitivně dotvaroval. Misek s hotovými kroužky se pak ujal rovnač, který je podle čísel usadil na malé dřevěné desky s kovovými trny (hřebíčky) a seřazené je pak navlékl na provázky po deseti, padesáti, ty nejžádanější i po stovce. Do deníku jsem si pak doma zapisoval, kolik kroužků jsme každou sobotu udělali. Nejvyšší číslo – 2830 kroužků – mám zapsáno u soboty 6. května 1950, jaký byl skutečný absolutní „rekord Manin“ nevím. Několikrát mě pan inženýr požádal, abych za ním přijel na Libeňský ostrov i v týdnu a pomohl mu s výrobou kroužků. Několikrát jsem mu pomáhal i doma v Kamenické ulici s vyřizováním kroužkovací agendy, se zpětnými hlášeními. A tak to šlo rok za rokem, byly to krásné, smysluplné dny na malém kousku pevniny mezi vltavskými vodami!

Zdroj textu: ČSO & anotace připravované knihy