June 23, 2025
Autor

AVIFAUNA



Nejnovější  / Ze zahraničí
Záblesk naděje pro lesňáčka modropláštíkového?
AVIFAUNA Publikováno 14.2.2020


Lesňáček modropláštíkový, globálně ohrožený pták, jemuž se přirozené prostředí zmenšuje na obou koncích jeho migrační cesty a jehož populace se v posledních 44 letech prudce snížila o 70 %. Nyní pokles zpomaluje – ale proč? Máme několik teorií…

Často zapomínáme, jak vzácná je v živočišné říši modrá barva. Savci například mohou tvořit pouze pigment melanin, který omezí barvu jejich srsti na hnědé, černé a narezavělé odstíny. Ptáci jsou však jiní. Dokáží získat pigment z potravy, kterou přijímají, nebo umí vytvářet modré zbarvení lomem a odrazem světla pomocí vnitřní struktury vlastního peří. A nikde to není tak okouzlující, jako u lesňáčka modropláštíkového (Setophaga cerulea), jehož jemně vzorované peří se na pozadí stromů třpytí jako safír.

Každý rok podnikne tento drobný pěvec odvážnou cestu mezi dvěma odlišnými typy lesů na americkém kontinentě. Jeho hnízdiště se nachází v USA a jižní Kanadě, odkud pak migruje až k jihu Bolívie. 80% populace hnízdí v Apalačských horách na východě USA, kde jeho pronikavý trylek dělá čest bluegrassové hudbě (kterou možná i inspiroval), tak oblíbené v tamní oblasti. Idylickou atmosféru ovšem ruší těžební společnosti, které odlesňují vrcholy hor, aby se snáze dostaly k ložiskům uhlí v jejich nitru.  Ničí tak tisíce hektarů kvalitních listnatých lesů.

Čerstvě odlesněná půda také láká vlhovce hnědohlavého (Molothrus ater), známého hnízdního parazita, jehož kukaččí zvyk kladení vajec do hnízd lesňáčka modropláštíkového, kteří mají jeho mláďata vyvádět a živit, si rovněž vybírá na populaci lesňáčků svoji daň. V podstatě se jeho lesní domov smršťuje na obou stranách výskytu kvůli těžbě dřeva, důlnímu průmyslu a zásahům zemědělství. Prudký pokles lesňáčka modropláštíkového (více než 70% snížení počtu v uplynulých 44 letech) přinesl lesňáčkovi v roce 2004 na Červeném seznamu ohrožených druhů  klasifikaci zranitelný.

Od roku 2008 se ovšem zdá, že se jeho úbytek zpomalil. Vědci si nejsou jisti, čemu vděčí za toužebný odklad hrozby vymizení, mají však několik teorií. Zaprvé, kácení lesů se v poslední době zpomalilo. Iniciativy zaměřené na ochranu půdy a lesní hospodářství v USA si začínají všímat bezútěšné situace a víc než milion akrů lesa bylo znovu osázeno původními tvrdými dřevinami. Mezitím se podařilo v Jižní Americe vytvořit vůbec první Ptačí rezervaci lesňáčka modropláštíkového v Kolumbii, prosazující ptákům příznivé pěstování kávovníku v zastínění, které umožní lesním druhům prospívat i na plantážích.

Další teorie tvrdí, že hnízdní území se rozšiřuje k severovýchodu a do jižní Kanady, což může být důsledkem změn klimatu. Zjednodušeně řečeno vyšší teploty otvírají nová území, kam se druh může stěhovat.

Bez ohledu na důvody, které pomáhají pokles zpomalit, to zatím vypadá, že tomuto malému safírovému klenotu mezi ptáky, se blýská na lepší časy. Dokonce se uvažuje o jeho znovuzařazení mezi „jen“ téměř ohrožené druhy. Přesto na něj raději dávejme pozor, ať se nám modré záblesky lesňáčka neztratí z očí.

Úvodní foto: Andy Reago & Chrissy McClarren | Licencováno pod CC BY 2.0

Překlad: Markéta Zýková

Zdroj: Birdlife.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Ze zahraničí
Jak ilegální obchod ohrožuje raroha jižního
AVIFAUNA Publikováno 4.2.2020


Nejnovější studie na hnízdní populaci rarohů jižních v Itálii ukázala, že jejich stavy za posledních pět let dramaticky poklesly o téměř 50 %. Studie, která byla podpořena veřejnou sbírkou a organizacemi Runner4Lanner a Commitee Against Bird Slaughter monitorovala celkem 54 hnízdních lokalit – většina z nich (35 lokalit) bylo na Sicílii, 19 zbylých v oblastech Apulie, Basilicata, Kampánie, Marche a Toskánska. Ač se nejednalo o kompletní výzkum všech italských populací rarohů, uvedený vzorek přesto představuje asi polovinu národní populace. Výsledky byly velmi znepokojivé – z 54 zkontrolovaných lokalit bylo zaznamenáno pouze 21 párů, které úspěšně zahnízdily, a celkem se vylíhlo 31 mláďat.

Průzkum zjistil, že tento druh v Kampánii vyhynul a již několik let chybí i v oblasti Lazia. Toskánská populace je také v zoufalém stavu: v průzkumu z roku 2019 byly nalezeny pouze tři páry, což je výrazně méně než 11 párů zjištěných v roce 2011. Existuje mnoho pravděpodobných důvodů, které přispívají k poklesu populací rarohů, v Toskánsku se však prokázalo, že ze tří párů byla u dvou z nich ukradena mláďata přímo z hnízda. O tomto jevu se už nějakou dobu hovoří – nelegální odchyt mláďat rarohů jižních pro účely sokolnictví může přispívat k vymizení tohoto druhu v Itálii a zdá se tedy, že nynější výzkum toto zjištění podporuje.

Na Sicílii bylo z 35 lokalit obsazeno pouze 13 a úspěšně vyhnízdilo 10 párů. Zprávy v červenci 2019 poskytly důkazy o organizované síti pytláků, kteří odchytávali mladé rarohy určené pro obchod pro účely sokolnictví. Podobná síť byla potvrzena v severní Africe, kde je raroh jižní ještě rozšířenější. Bohužel, silný tlak ze strany pytláků není jediným problémem, kterému musí raroh jižní v Itálii čelit, ačkoliv se může ukázat jako aspekt, který povede již tak nestálou populaci k vyhynutí po celé zemi. Intenzifikace zemědělství způsobila v Itálii jakýsi dominový efekt, protože poklesem kořisti, jako jsou savci, plazi a hmyz, je pro dospělé obtížnější úspěšně vychovat mladé. Další hrozbu pro ně představuje rostoucí populace sokola stěhovavého, který mu konkuruje. Nelegální pytláctví a odběr mláďat rarohů není bohužel záležitostí pouze Itálie. Existují zprávy, že jemu příbuzný druh raroh lovecký z velké části Kamčatky a Dálného východu zcela vymizel. Tak například v severním Japonsku, kde byl každoročním zimním návštěvníkem, nebyl zaznamenán za posledních pět let žádný jedinec tohoto druhu.

Úvodní foto: Derek Keats | Licencováno pod CC BY 2.0

Překlad: Tereza Kejzlarová

Zdroj: Birdguides.com


Číst dále
0


Nejnovější  / Věda
Jak se nová léčba ztráty sluchu může inspirovat u ptáků?
AVIFAUNA Publikováno 25.1.2020


Úvodní foto: Mikroskopický obrázek (20x zvětšení) části hlemýždě slepičího embrya. V červeném a zeleném zbarvení je možné vidět neuronální spojení k vláskovým buňkám. Zdroj: Audubon.org

 

Ptáci o sluch přijít nemůžou. Tak proč my ano?

Badatelka Amanda Janesick z Univerzity Stanford se domnívá, že na ptácích je nejzajímavější to, že nemohou trvale přijít o schopnost sluchu. V uplynulých třech letech se tomu pokusila přijít na kloub a doufá, že se jednou podaří najít způsob, jak tuto schopnost reprodukovat i u lidí. „Skutečnost, že neumíme léčit ztrátu sluchu je udivující,“ říká Janesick, která se sama narodila s mírnější formou vrozené sluchové vady.

Vědci už dlouhou dobu vědí, že některá zvířata – ptáci, ale také ryby, plazi a obojživelníci – mohou opakovaně obnovovat vláskové buňky v cochlei (tzv. hlemýždi),  což je dutina vnitřního ucha, která přenáší zvuky.  Většina savců ovšem schopnost obnovovat vláskové buňky nemá. Jakmile jsou poškozeny, vláskové buňky, které vibrují a pomáhají v hlemýždi zesilovat zvuky, jsou nenávratně pryč. Čím méně vláskových buněk je, tím se citlivost sluchu snižuje.

Díky pokrokům v mikroskopii a v genetických analýzách posledních desetiletí mají nyní vědci možnost pokročit ve výzkumu, jak regenerace vláskové buňky vlastně funguje.

Ve spolupráci se Stefanem Hellerem na Lékařské fakultě ve Stanfordu, se Janesick ve svém výzkum zaměřuje výlučně na kuřata. Používá technologii snímkování, kterou „osvětluje“ světélkujícími barvami mnohačetné geny uvnitř hlemýždě, což jí umožňuje vidět jejich umístění a rozeznat, které geny jsou aktivovány při regeneraci vláskových buněk. „Osvětlování genu vám sice nic neřekne přímo o funkci buňky, ale umožní vám vyvozovat další poznatky.“ říká.

Nedávno byla schopna pomocí další techniky, které se říká jednobuněčná posloupnost ribonukleové kyseliny, přečíst jednotlivé geny obsažené ve vláskové buňce hlemýždě zdravého kuřete. Znalost genetické struktury vláskových buněk představuje první velký krok na cestě k objasnění, jak se obnovují. Janesick objevila několik nových genů vláskových buněk. Například zjistila, že kuřata ve srovnání se savci patrně používají naprosto odlišný nervový vysílač k převodu zvukové energie na elektrickou, která se nakonec dostává do jejich mozku.

Hlemýžď kuřete obsahuje 10 000 senzorických vláskových buněk (zvýrazněné zelenou barvou), jenž zaznamenávají zvuk velmi podobným způsobem jako sluchové buňky v lidském uchu. Lidské sluchové buňky však narozdíl od kuřecích postrádají schopnost regenerace v případě poškození.

Vědci však stále netuší, jak ptáci regenerují schopnost sluchu a také proč to na rozdíl od lidí dokáží. Mirko Scheibinger, jeden z kolegů Amandy Janesick, pracující na souběžném projektu a zkoumající u kuřat část rovnovážného aparátu, vejčitý váček, věří, že to souvisí s tím, jak je lidské ucho složité. Když to zjednodušíme, naše ucho má spirálovitý tvar, zatímco ptačí orgán má tvar jako banán. Orgán savců je více sofistikovanější entitou, říká Scheibinger.

Další důležitou součástí výzkumu Amandy Janesick je studium poškozených hlemýžďů v uších živých kuřat. K tomu se do uší kuřat vstříkne antibiotikum, které poškodí vláskové buňky (používá se k tomu velmi drobná jehla a vláskové buňky opět dorostou). Po dvou dnech se hlemýžď v průběhu regenerace zkoumá pod výkonným mikroskopem. To, co podle Janesick viděli, se zdá být silná imunitní reakce na poškozenou vláskovou buňku v okolních životaschopných buňkách. Nyní se snaží pochopit, jakou roli hrají imunitní geny v regeneraci vláskových buněk.

Na otázku, zda-li bádání vědců zkoumajících zvířecí schopnost regenerace sluchu, může v budoucnu pomoci lidem, má Amanda Janesick opatrný, leč optimistický názor, ačkoliv to dle jejího názoru může trvat celá léta. Podle ní bude léčba patrně spočívat v aplikaci chemických látek, které by byly injekčně vstříknuty nebo jinak aplikovány do uší. Dodává také, že jedna z dalších možností může být úprava našich vlastních genů skrze genetickou léčbu.

Někteří vědci věří, že by bylo lepší výzkum zaměřit na jiná zvířata se stejnou schopností, jako např. myši. Zatímco většina savců neumí regenerovat vláskové buňky, myši to na krátkou dobu po narození dokážou. A protože je myší genom bližší našemu, regenerační schopnosti by se daly na lidi snáze přenést. Myši také registrují zvuk v podobných vlnových délkách jako my, říká Alan Cheng, kolega Amandy Janesick z Univerzity ve Stanfordu, který tuto problematiku zkoumá u hlodavců.

Z hlediska výzkumů však dodává, že „jeden výzkum není lepší než druhý. Navzájem se doplňují“. Cheng například poznamenává, že klíč k neurologické regeneraci sítnice, obnovující poškozené neurony v oku, který umožnil vyvinout novou genovou léčbu pro zrakově postižené, byl objeven studiem kuřat. Věda například získala mnoho informací studiem embryologie kuřat – jak se vyvíjí naše končetiny, jakou strukturu má kardiovaskulární systém a jak se tvoří mozek. I když toho víme o jemných detailech ptačího sluchu stále relativně málo, snad se jednou na seznamu získaných poznatků objeví i rozklíčování ztráty lidského sluchu a její léčby.

Překlad: Markéta Zýková

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Ze zahraničí
Příběh holubů s kovbojským kloboučkem
AVIFAUNA Publikováno 4.1.2020


V posledních dnech obletěly internet fotky několika holubů, kteří měli na hlavě malé kovbojské klobouky. Někteří se nad snímky možná pousmáli, mnoha lidem však tato zábava rozhodně vtipná nepřijde, mezi nimi například i Mariah Hillmanové, která neváhala a nebohým opeřencům přispěchala urychleně na pomoc.

Las Vegas bylo poslední dva týdny rájem kovbojských klobouků z důvodu konání Národního finále rodea, ne všechny klobouky však měli jejich nositelé na hlavě dobrovolně. Dne 5. prosince zveřejnil místní obyvatel Bobby Lee na Facebooku video, na kterém je vidět pár městských holubů, kteří mají na sobě „plastové“ kovbojské kloboučky. Video, které mnoho lidí pobavilo, se stalo hned velmi populárním a bylo zveřejněno mnoha médii včetně New York Times. Nepobavilo však rozhodně Mariah Hillmanovou, záchranářku holubů, která provozuju neziskovou organizaci Lofty Hopes. Tam, kde ostatní viděli humor, ona viděla utrpení. Sama zachraňuje holuby něco málo přes rok. Začalo to s jedním mládětem, které potřebovalo pomoc a nyní je její dům plný klecí a voliér a spolupracuje se záchrannými stanicemi pro ptáky i mimo město.

Okamžitě od autora videa zjistila lokaci, kde se měli holubi nacházet a vyrazila je s dcerou a vnoučaty hledat. Holubi už však na místě nebyli, a tak strávila celý den objížděním okolí a vyptáváním všech kolemjdoucích, zda holuby s klobouky nespatřili. Ač holubi možná na první pohled nevypadali, že by je klobouky nějak omezovaly, ve skutečnosti jim jejich široké okraje bránili ve vidění a silné lepidlo použité k jejich připevnění narušovalo jejich kůži a peří. Rozhodně tedy byli ptáci vystaveni nebezpečí zranění či dokonce úhynu.

Jako první byl spatřen holub pojmenovaný Cluck Norris s jasně červeným kloboukem. Poté se k němu přidala holubice přezdívaná Coolamity Jane s růžovým kloboukem. Dle lidí v okolí byli tito holubi spatřeni již cca před měsícem, jednalo se tedy patrně o velmi pevné lepidlo. Hillmanová zaslechla též informace o holubech v modrém a hnědém klobouku, ty se však nepotvrdily. Jakmile bylo objeveno místo jejich výskytu, bylo potřeba vymyslet, jak je odchytit. Nakonec byla použita sklapovací past umístěná na střeše budovy, kde hejno i s dotyčnými holuby sedávalo. Po odchytu bylo v plánu je převézt do organizace Lofty Hopes a plastové klobouky jim odstranit. Hillmanová pozorovala, že se ptáci pokouší si klobouky odstranit sami. Obávala se také, že jsou díky nim zranitelnější vůči predátorům – s kloboukem na hlavě budou poslední, kdo uvidí seshora přilétajícího jestřába. „Ač jsou klobouky možná malé, mají na vidění holubů obrovský vliv“, dodává Rita McMahon, ředitelka newyorské organizace na ochranu divokých ptáků, která se ročně stará až o 3 tisíce holubů. Tento druh má periferní vidění dokonce 340 stupňů, a obecně mají ptáci „mimořádně ostré“ binokulárně zaměřené vidění přímo před sebou a ve zbytku svého periferního vidění silně reagují na pohyb, který instinktivně zkoumají. Malé plastové klobouky dle McMahonové pravděpodobně snižují jejich vidění na polovinu, tedy omezí jejich periferní vidění na 190 stupňů a činí z nich velmi snadnou kořist. Coolamity Jane, která podle všeho nosila klobouk déle, se trochu přizpůsobila situaci. Spoléhala se na své hejno, když odletělo, následovala je, říká Hillmanová.

Past brzy zafungovala a jako první byl odchycen Cluck Norris, který byl převezen do domu Hilmanové k dalšímu ošetření. Tam se potvrdilo, že má klobouk k hlavě opravdu přilepený a navíc měl lepidlo velmi blízko oka. Při nadzdvihnutí klobouku už bylo vidět plešaté místo. Lepidlo však šlo odstranit velmi těžko, a tak bude nejspíše nutné počkat, až klobouk odpadne spolu s peřím přirozeně. Hillmanová se domnívá, že klobouky ptákům přilepil někdo, kdo je zároveň na místě po dlouhou přikrmoval. „Myslel, že to bude vtipné, pravděpodobně si však neuvědomil, jak to může být pro ptáky škodlivé. Mnoho lidí dělá různé věci, aniž by si uvědomili jejich důsledky“, dodává. A mnoho lidem to možná ani nevadilo z toho důvodu, že to jsou „jen“ holubi, považováni spíše za škůdce a za příliš početný a neatraktivní druh, o který se starat nemusíme.

Zanedlouho byl odchycen třetí holub s kloboukem, přezdívaný „Billie the Pidge“. Byl dehydratovaný a měla poranění nohou. Coolamity Jane zůstává stále na svobodě.

Úvodní foto: Lofty Hopes Rescue – Las Vegas

Překlad: Tereza Kejzlarová

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti
O holubech a lidech: Jak holubi zachraňovali životy
AVIFAUNA Publikováno 29.12.2019


Toto je třetí článek zaměřený na soužití holubů a lidí. V minulém dílu jsme se zabývali hlavně městskými holubníky a tím, jak holubníky pomáhají při regulaci holubí populace ve městech. V tomto článku si ukážeme, jak moc holubi lidem pomáhali a jak si jich lidé dokázali vážit.

Holubi pomáhali lidem po tisíce let, ale jejich jednoznačně největší nasazení bylo v první světové válce. V rozbombardovaných zákopech byli často jedinou spojnicí s velitelstvím a jejich služeb využívaly všechny válčící strany, včetně dělostřelců, tankistů, ale i posádek lodí a ponorek.

Holubi byli schopni proletět nepřátelskou palbou a dostat se na určené místo i se smrtelným zraněním. Často takový holub po příletu zemřel, a dokonce existují vyznamenaní holubí hrdinové.

Dnes se možná zdá až neuvěřitelné, že dokonce existoval zákon na ochranu holubů a vyplácely se odměny za zabití dravých ptáků.  V Británii mohla být za zabití holuba udělená pokuta až 30 000 liber (v přepočtu na dnešní měnu).

Odhaduje se, že na západní frontě bylo v roce 1916 nasazeno asi 400 mobilních holubníků a asi 100 000 holubů.
 
 

Hrdina John Silver

John Silver v Národním muzeu Amerických leteckých sil.

Tento holub se narodil v zákopech první linie v lednu 1918 a sehrál důležitou úlohu v bitvě u Argonne.

Německá armáda dobře věděla, že holubi přenášejí zprávy, a proto přelétající holuby sestřelovala v křížové palbě. Ale John Silver se dokázal palbě zkušeně vyhýbat a jeho přelety nad nepřátelskou linií do divizního holubníku byly velmi vzrušující.

21. října 1918 byl vypuštěný ze zákopů, aby doručil důležitý vzkaz na velitelství, vzdálené asi 40 km. Nepřítel okamžitě zahájil zuřivou palbu, kterou Jon Silver zkušeně prokličkoval. Nicméně znenadání vedle něho vybuchl granát, tlaková vlna ho nejdřív vynesla vysoko nahoru a pak srazila k zemi.  Za nesmírného úsilí se mu podařilo znovu nabrat výšku a pokračovat ve svém kurzu. Na velitelství doletěl za 25 minut a byl na něj příšerný pohled. Kulka mu proletěla hrudníčkem, střepiny granátu potrhaly jeho drobné tělíčko a chyběla mu pravá noha. Tuba se vzkazem byla ale neporušená a visela za vazy utrhnuté nožičky. Po týdnech léčení se uzdravil, ale do aktivní služby se už nevrátil. Stal se válečným hrdinou, šel do důchodu a v roce 1921 se stal maskotem 11. signální divize americké armády. Jméno dostal po jednonohém pirátu z Ostrova pokladů. Zemřel v roce 1935 ve věku 17 let a jedenácti měsíců a jeho tělo je od té doby vystaveno v armádním muzeu.
 
 

Hrdinka Cher Ami

Cher Ami v Národním americkém historickém muzeu.

Cher Ami se stala doslova spásou amerických vojáků za první světové války, kdy za vypjatých okolností doručila armádnímu sboru ve Francii celkem 12 důležitých zpráv.

Nejvýznamnější operaci si připsala počátkem října 1918 v bitvě u Argonne. Americké divize tehdy zahájily útok proti německým liniím a spolu s nimi měli zleva postupovat Francouzi. Ti však zaváhali a levé křídlo zůstalo prázdné. Pět set amerických vojáků se tak ocitlo hluboko v nepřátelském území a zanedlouho byli obklíčeni. V obavě o holý život vyslali obklíčení Američané ke svým krajanům celkem tři holuby s depeší, dva z nich ovšem Němci okamžitě sestřelili. A právě Cher Ami zůstala poslední nadějí. Přestože i ji jedna z kulek zasáhla, dokázala se znovu zvednout a za 25 minut uletět 64 km. Doručila tak na velitelství zprávu v následujícím znění: „Jsme podél cesty 276,4. Střílejí na nás naši vlastní dělostřelci. Proboha, zastavte to!“  Z 500 mužů nakonec přežilo necelých 200 – a většina z nich se shodla na tom, že za svůj život vděčí právě odvážné holubici.

Cher Ami si ze své poslední mise odnesla ošklivá zranění. Měla prostřelený hrudník a přišla o jednu nohu, místo níž pak dostala dřevěnou protézku. Stala se snad nejslavnějším zvířetem první světové války a za svůj neohrožený čin si vysloužila i válečný kříž za statečnost. Cher Ami zemřela na následky zranění v roce 1919 a její mumifikované tělíčko je vystaveno ve washingtonském vojenském muzeu.
 
 

Hrdina Gustav

Seržant RAF Harry Halsey, cvičitel Gustava, přebírá vyznamenání Dickin Medal.

Gustav sloužil v řadách RAF a spolu s dalšími 500 holuby se zúčastnil vylodění spojenců v Normandii. Jako prvnímu se mu podařilo doručit zprávu o vylodění v tomto znění: „Jsme právě přibližně 20 mil od pláží. První útočné oddíly se vylodily v 07.50. Nepřátelská děla na pláži mlčí… Průběžně jsem zavalován informacemi. Letadla Lightning, Typhoon a ,létající pevnosti‘ nad námi přelétávají od 05.45. Nepřátelská letadla nejsou vidět,“ zněla stručná zpráva.

Přes nepříznivé počasí a protivítr o síle třiceti mil za hodinu uletěl Gustav vzdálenost 240 km od břehů Normandie na svoji „základnu“ na ostrově Thorney poblíž jihoanglického přístavu Portsmouth za 5 hodin a 16 minut.

Za svůj příspěvek k úspěšné invazi byl Gustav 1. září 1944 vyznamenán Dickin Medal, jakousi zvířecí obdobou nejvyššího britského vojenského vyznamenání Victoria Cross.

Gustav přežil navzdory nepřátelským kulkám i špatnému počasí celou válku. Bohužel se dočkal nehrdinského konce, když jej jeho poválečný chovatel při čištění holubníku omylem zašlápl.
 
 

Opeření špióni

Poštovní holub s německým fotoaparátem, pravděpodobně během první světové války.

Německá armáda našla pro holuby v 1. světové válce ještě jiné využití, a to při pořizování leteckých snímků nepřátelských pozic.

Techniku leteckých snímků vynalezl německý lékárník Julius Neubronner, který již dříve využíval holubů k doručování léků.  Připevnil na holuby hliníkový postroj a malý fotoaparát s časovým spínačem.  Tento nápad si nechal v roce 1908 patentovat, velmi brzo se pak o jeho patent začala zajímat německá armáda.

Fotoaparáty byly tenkrát hodně těžké a holubi si museli na zátěž postupně zvykat. Na bojiště byli přepravováni v mobilních holubnících a byli vycvičeni se vracet zpět do holubníku na různá místa. Létali ve výšce 50 až 100 metrů a rychlostí asi 15 km za hodinu.

Od druhé poloviny dvacátého století s rozvojem technologií význam holubů klesl a omezil se spíše na ojedinělé, někdy hodně kuriózní projekty. A s  klesajícím významem holubů začal vznikat jejich negativní obraz ve společnosti, až se nakonec z holuba stal štvanec. To je opravdu neslavný konec bývalých pomocníků a hrdinů!

Pokud vás téma soužití holubů a lidí zajímá, budeme rádi, když nás budete sledovat ve FB stránce Žižkovský holubník nebo v diskuzní skupině Žižkovský holubník.

Text: Michal Ďuríček

Úvodní foto: Londýnský autobus přestavěný na mobilní holubník. Zdroj Wikimedia.


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova
O holubech a lidech: Pomozme holubům, pomůžeme tím sobě
AVIFAUNA Publikováno 21.12.2019


Toto je druhý ze série článků, ve kterých bych chtěl postupně představit koncept městských holubníků a ukázat, že i holubi mohou být fajn.

Mediální obraz holubů jako nepřátel lidstva neodpovídá jejich reálné hrozbě a v podstatě vyplývá z jediné dokola opakované fámy: že holubi jsou přenašeči nemocí. Upřímně: znáte někoho, koho nakazil holub? Nebo někoho, kdo osobně zná člověka, kterého nakazil holub? Vsadím se, že nikoho takového nenajdete, protože přenášení nemocí holuby patří do říše městských legend.

Špatná pověst holubů má ve skutečnosti psychologické kořeny. Je to výborně rozebráno v článku Původ naší nesprávné nenávisti vůči holubům. Dnes už nikoho nenapadne, že holubi byli většinou v historii vnímaní jako přátelé a pomocníci. Na pomyslných hodinách historie soužití holubů a lidí došlo ke změně postoje vůči holubům asi ve tři čtvrtě na dvanáct.

Jediný důvod, čím holubi skutečně škodí, je to, že dělají nepořádek. V mnoha městech, a to hlavně v Německu, si už lidé uvědomili, že zabíjet živé tvory jenom proto, že dělají nepořádek, není správné. Holuby zabíjíme hlavně proto, že obyvatelé měst volají po nějakých regulacích a zabíjení je nejjednodušší způsob. Sice to nic neřeší, ale dá se tak vykázat činnost.

Jak jsme již psali v minulém článku, městští holubi jsou produktem lidské civilizace, tudíž za ně neseme i určitou zodpovědnost. Je to podobné jako s toulavými psy a kočkami. Běžně se taková zvířata umisťují do útulků, tak proč ne holubi?

Z těchto důvodů se v poslední době v evropských městech stále častěji přistupuje k městským holubníkům jako k prostředku ke kontrole a regulaci holubích populací. Jak takové holubníky fungují?  Hlavní myšlenka je: Pomozme holubům, pomůžeme tím i sobě.

Holubník musí být především na místě, kde se holubi přirozeně vyskytují. Ideální jsou třeba takzvané půdní holubníky, což jsou v podstatě půdy domů upravené jako holubník. Takové řešení je velmi levné, praktické a účinné.

Holubník na půdě radnice v německém městě Kassel. Foto: Herzog

Do parků se nejvíce hodí komorové nebo mobilní holubníky. Komorové holubníky jsou samostatné stavby, ale mají nevýhodu v tom, že na ně musí být stavební povolení. Proto se jako praktičtější řešení častěji volí mobilní holubníky vyrobené z maringotky. (Pro zajímavost: první mobilní holubník byl použitý v první světové válce, žili v něm holubi speciálně vycvičení na fotografování nepřátelských území.)

Holubník ve městě Bielefeld Německo. Foto: Sarah Jonek

Hezké, ale zcela nepraktické jsou holubníky na sloupech. V literatuře autoři důrazně upozorňují na to, že by se měl klást důraz především na praktičnost holubníku. Samozřejmě by měl být i hezký, ale estetické hodnoty nesmí při řešení převážit.

Příklad holubníku na sloupu z Německého města Tübingen. Foto: Dktue | Wikimedia Commons | Licencováno pod CC0 1.0

Pokud vás toto téma zaujalo, budeme rádi, když nás budete sledovat ve FB stránce Žižkovský holubník nebo v diskuzní skupině Žižkovský holubník.

Text: Michal Ďuríček

Úvodní foto: Zachráněný závodní holub Indy – Kira Stackhouse


Číst dále
0


Rozcestník
Neznámý vtipálek nasadil holubům v Las Vegas kovbojské klobouky
AVIFAUNA Publikováno 13.12.2019


V Las Vegas jsou zvyklí na spoustu neobvyklých věcí. Holubi s nasazenými kovbojskými klobouky ale překvapili i ostřílené obyvatele města hříchu. Ihned se stali senzací na sociálních sítích. Zatím není jisté, kdo jim klobouky nasadil.

Bobby Lee minulý týden odpoledne zpozoroval dva holuby, jak se pohybují kolem popelnic na parkovišti u obchodu s potravinami. Nic, co by na první pohled bylo nějaké zajímavé, přesto se Lee zarazil. Oba holubové totiž nosili kovbojské klobouky, jeden červený, druhý růžový. Lee si neobvyklý úkaz ihned zaznamenal na mobil. Krátké video, které zveřejnil na své facebookové stránce, se okamžitě stalo hitem sociálních sítích.

Převzato ze zpravodajského webu iDnes.cz.

Zbytek celého článku k přečtení: iDnes.cz

Foto: Mx.Chaos


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova
O holubech a lidech: holubi se vracejí a zůstávají
AVIFAUNA Publikováno 12.12.2019


Toto je první ze série článků, které mají za cíl popularizovat projekt budování městských holubníků. Projekt vznikl jako reakce na neetické pokusy o regulaci holubích populací ve městech. Myslíme si, že naše civilizace už dospěla tak daleko, že i holubi mohou žít s námi, a nemusíme je trávit, střílet, nebo dávat do plynu.

Na začátek trocha historie.

Soužití holubů a člověka je velmi dlouhé, první zmínky o domestikaci holubů pocházejí z Mezopotámie z doby před asi 6 000 lety. Lidé potřebovali holuby hlavně kvůli jejich schopnosti orientace, vracejí se odkudkoliv vždy na jedno místo, a také kvůli chutnému masu. Nicméně schopnost vrátit se vždy domů, a to rychlostí až 100 km za hodinu, představovala až do vynálezu telegrafu naprosto nepřekonatelnou možnost přenosu zpráv. Dokonce ještě ve druhé světové válce se holubi běžně používali ke komunikaci. Existují vyznamenaní holubí hrdinové, kteří zachránili stovky vojáků tím, že proletěli nepřátelskou palbou se zprávou na velitelství. Často přiletěli postřelení, ale přiletěli. A proč to všechno dělají?  Všechny ty obrovské výkony, které holubi dokážou, jsou motivovány touhou dostat se zpět do svého holubníku.

Možná nás to z dnešního úhlu pohledu překvapí, ale ještě začátkem 20. století byl obraz holubů ve společnosti vesměs pozitivní. V té době nicméně existovalo jen malé množství zdivočelých holubů. Většinou byli holubi vázaní na holubníky v zemědělských usedlostech.

A právě se zánikem původních zemědělských usedlostí a poklesem významu holubů pro vojenské účely se pojí začátek dnešního problematického vztahu lidí k holubům. Po tisíciletích domestikace se z holubů najednou stávali doslova bezdomovci. Za tu dobu už ale ztratili schopnost samostatného života, a tak udělali jedinou možnou věc, kterou mohli. Následovali lidi do měst. Není náhoda, že k nárůstu zdivočelých holubích populací ve městech dochází právě ve druhé polovině dvacátého století. A s tím nastává i zásadní obrat ve vnímání holuba. Z původního přítele se nejdřív stává potížista, až nakonec je holub označený za škůdce a přenašeče nemocí a je mu vyhlášena válka.

Holubi se nicméně ukázali jako odolní protivníci. Jsou velmi inteligentní, mají obrovskou schopnost všímat si detailů a zapamatovat si je, umějí se výborně přizpůsobit změnám podmínek a odlišit planou hrozbu od reálné. To spolu s mimořádnou schopností reprodukce vede k tomu, že i po desetiletích pokusů o jejich vyhubení jsou tady holubi pořád s námi.

Ale jak z toho tedy ven? Na jedné straně obyvatelé měst volají po regulaci holubích populací, na druhé straně holubi odolávají jakémukoliv pokusu u vyhubení. Odpověď na tuto otázku může být městský holubník.

Zdivočelí holubi, jak jsme již napsali v úvodu, jsou vlastně potomci původních holubů domácích, a je možné je velmi snadno opět domestikovat. Oni sami v podstatě ani po ničem jiném netouží.  Holubník je jejich nejpřirozenější prostředí a jsou schopni tam trávit asi 80 % času. Jsou na jednom místě, neposedávají tolik po střechách a ulicích, ošetřovatelé mají kontrolu nad jejich zdravotním stavem, a navíc se dá v holubnících velmi jednoduše regulovat holubí populace odběrem vajíček. K tomuto řešení již přistoupili v desítkách měst v Německu a mají s tím výborné zkušenosti. A především je to řešení, na kterém vydělají všichni, lidé i holubi.

Pokud vás toto téma zaujalo, budeme rádi, když nás budete sledovat na FB stránce Žižkovský holubník nebo v diskuzní skupině Žižkovský holubník.

Text: Michal Ďuríček


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti
O sově, která si spletla kachní vejce s vlastním
AVIFAUNA Publikováno 8.12.2019


Samička výrečka amerického na Floridě byla jistě překvapená, když se jí jedno z právě vylíhlých mláďat vůbec nepodobalo. Zdálo se však, že mu to nijak zvlášť neměla za zlé.

Na rozdíl od ošklivého kachňátka z pohádky se soví maminka o mládě kachny starala, jako by bylo její vlastní. Na vejcích seděla asi jeden měsíc, v budce, kterou na své zahradě vyvěsila Laurie Wolfová, která se kromě malby věnuje i focení přírody. Jednoho rána si Laurie všimla drobné postavičky mláděte, které sedělo vedle výrečka, a nadšeně vyběhla pořídit snímek. Když se ale lépe podívala, uvědomila si, že místo mláděte sovy na ní z otvoru v budce vykukuje kachní mládě!

„Oba ptáci prostě seděli vedle sebe,“ sdělila Wolfová National Geographic. „Je to neuvěřitelné, do dnešního dne bych nikdy nevěřila, že se to může stát.“

Bála se, že sova jako dravec může mládě kachničky karolínské sežrat, a tak se s manželem pokusili mládě kachny odebrat, aby ho předali do záchranné stanice. Než se však nadáli, kachně z budky vyskočilo, v mžiku frnklo k rybníku a už ho znovu nespatřili.

Ředitel organizace Bird studies Canada, Christian Artuso, v rozhovoru pro National Geographic tvrdí, že to, co paní Wolfová spatřila a pohotově zdokumentovala, bylo pravděpodobně skutečné. Není to poprvé, kdy bylo vědecky ověřeno, že se kachnička karolínská vylíhla ve stejném hnízdě s výrečkem americkým.

Artuso byl svědkem podobného úkazu v roce 2005, v době, kdy studoval výrečky americké pro svoji dizertační práci. Tehdy samička výrečka vyseděla tři mláďata kachničky karolínské, říká Artuso, který publikoval závěry pozorování v ornitologickém časopise Wilson Journal of Ornithology.

„Víme, že se to stává, ale nevíme, jak často,“ poznamenává.

Vysvětluje, že za chováním kachny stojí tzv. snůškový parazitismus, což znamená, že pták naklade jedno nebo dvě vejce do jiného hnízda, aby zvýšil šance, že alespoň jeden z jeho potomků přežije.
„Můžete si to představit jako snahu nevsadit takříkajíc vše na jednoho koně,“ říká Artuso. „Pokud vejce takto rozdělí, zvyšuje pak šance na předání svých genů, zvlášť pokud o vlastní vejce přijde kvůli nějakému predátorovi.“

Ačkoliv jsou vejce kachničky asi dvakrát větší než vejce výrečka, vypadá to, že sovy žádnou nekalost neprohlédnou. „Rodiče si možná myslí: ‚Bože, to vejce je ale obrovské! Budeme mít nejlepší mládě na světe!‘ “ říká Artuso.

Úvodní foto: Laurie Wolf

Překlad: Markéta Zýková

Zdroj: Returntonow.net


Číst dále
0


Nejnovější  / Zajímavosti
Jak evoluce zachránila nelétavého ptáka před vyhynutím
AVIFAUNA Publikováno 2.12.2019


Nálezy fosilních pozůstatků nabízejí vzácný důkaz o úkazu známém jako „iterativní evoluce“.

Před zhruba 136 000 lety byl atol Aldabra v Indickém oceánu zaplavený povodní, která smetla veškerá tamní suchozemská zvířata. Mezi nimi byl i jeden nelétavý poddruh chřástala bělohrdlého, Dryolimnas cuvieri aldabranus. Desítky tisíc let poté hladiny moří ustoupily a umožnily tak znovu vznik suchozemského života na atolu. A podle nejnovější studie se tehdy vyhynulý poddruh chřástala bělohrdlého vrátil.

Julian Hume z Přírodovědného muzea v Tringu z Velké Británie a David Martill z Univerzity v Portsmouth vysvětlují v Zoologickém časopise společnosti Linnean, že tento jev vzkříšení umožnila tzv. iterativní evoluce, vzácný proces, který zahrnuje vývoj „podobných nebo paralelních struktur“ ze stejné dědičné rodové linie, ale v různých dobách. Nebo jak tento jev vystihla Sophie Lewis ze zpravodajství CBS News, iterativní evoluce znamená, „že se druh může objevovat znovu a znovu, ačkoliv některé předchozí linie již dávno vymřely.“

Chřástal z Aldabry je poddruh chřástala bělohrdlého (Dryolimnas cuvieri), který je původním na ostrovech v jihozápadním Indickém oceánu. Ptáci jsou podle  Univerzity Portsmouth vytrvalí kolonizátoři. Jsou známí tím, že zaberou rozsáhlejší plochu, kde vytvářejí početnou populaci, a následně území hromadně opouštějí, pravděpodobně z důvodu přemnožení či nedostatku potravy.

„Něco se u nich aktivuje a rozlétnou se do všech směrů,“ říká Hume Joshu Davisovi z Přírodovědného muzea v Londýně. „Může se to stát každých padesát nebo sto let. Lidé tomu ještě pořádně nerozumí, ale když mají ptáci štěstí, některým z nich se podaří přistát na nějakém z přilehlých ostrovů.“

Aldabra tvoří ve svém středu největší lagunu v Indickém oceánu. Délka atolu je 34 km a šířka 14,5 – neosídlené ostrovy tvořící atol jsou součástí UNESCO. Foto: Simisa | Licencováno pod CC BY-SA 3.0

Kdysi dávno chřástalové takto přistáli na Aldabře. Na atolu nebyli tehdy žádní predátoři, což způsobilo, že chřástalí schopnost letu se najednou stala zbytečnou – a tak o ní přišli. Po zaplavení ostrova a jeho opětovném vynoření se pak proces zopakoval. Původní chřástalové bělohrdlí přistáli na Aldabře a tím, že nemuseli čelit žádným predátorům, opět ztratili schopnost letu, dávajíc tak vzniku již jednou vyhynulého poddruhu.

„Během zhruba 20 000 let se u chřástalů opět vyvinula neschopnost létat,“ říká Hume Ryanovi F. Madelbaumovi z Gizmodo. „Evoluce může být neuvěřitelně rychlá, pokud k tomu nastanou správné podmínky.“

Vědcům se evoluční skládanku podařilo složit studiem fosilních nálezů z doby před tím, než byl atol zaplaven, a srovnávali je se vzorky z doby po záplavách. Přesněji řečeno, dvě kosti ramenní staré nejméně 136 000 let srovnávali se vzorky kostí z nohy chřástala z doby před zhruba 100 000 lety. Vědci také zkoumali současné druhy chřástalů, jenž se vyvinuly jak z ptáků schopných letu, tak i z nelétavých druhů z atolu Aldabra.

Objevili, že druhy z doby před potopou mají velmi podobné kosti jako chřástalové, kteří nejsou schopni letu a kteří žijí na Aldabře v dnešní době. A kost z nohy patřící chřástalovi, který žil na Aldabře v období hned po potopě, naznačuje, že pták zrovna procházel procesem ztráty schopnosti letu, jinými slovy, prakticky stejný poddruh ptáka vznikl na Aldabře podruhé.

Chřástal bělohrdlý, druh, z něhož se iterativní evolucí podruhé vyvinul jeho nelétavý poddruh na atolu Aldabra. Foto: Charles J. Sharp | Licencováno pod CC BY-SA 4.0

„Z této kosti vidíme, že už se stává silnější ve srovnání s chřástalem, který létá, což ukazuje, že se pták stává těžším a tak ztrácí schopnost létat,“ vysvětluje Hume.

Autoři studie tvrdí, že jejich poznatky přinášejí „nevyvratitelný důkaz, že chřástal bělohrdlý po záplavách rekolonizoval Aldabru a znovu ztratil schopnost létat.“ Tak zjevné znaky iterativní evoluce se v nálezech fosilií ptáků velmi zřídka objevují a v čeledi chřástalovitých dosud objeveny nebyly, tvrdí autoři studie.

Dnes jsou nelétaví chřástalové žijící na izolovaných ostrovech velmi ohroženi zavlečenými predátory, jako například kočkami a krysami. Chřástal z Aldabry je vlastně jediný nelétavý chřástal, který ještě přežívá v Indickém oceánu. Nová studie však ukazuje, jak rychle evoluce funguje ve prospěch nelétavosti, za předpokladu, že jsou pro to vhodné podmínky.

Úvodní foto: Francesco Veronesi | Licencováno pod CC BY-SA 2.0

Překlad: Markéta Zýková

Zdroj: Smithsonianmag.com


Číst dále
0