Index » Z domova

Z domova

Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti
Vzácný kachní transsexuál konečně nalezen- žije V Pískovně a je na vrcholu společnosti
AVIFAUNA Publikováno 2.9.2021


Vzácný kachní trassexuál konečně nalezen- žije V Pískovně a je na vrcholu místní společnosti
Změna pohlaví v průběhu života je v živočišné říši celkem běžná, některé ryby, žáby, měkkýši, ti všichni touto proměnou prochází. U ptáků však obvykle nejsme zvyklí nic podobného pozorovat, a vzhledem k tomu, že jde o poměrně nápadnou a „ostře sledovanou“ skupinu živočichů, nejspíš se to ani moc často neděje. Nic z toho ale nebrání jedné pražské březňačce, aby se pomalu, ale jistě přeměňovala na kačera! A mezi svými vrubozobými kolegy ve světě není jediná…

Tu a tam se prostě najde kachní transsexuál- samice, která se v průběhu života svým opeřením začne podobat samci. Abychom zjistili proč, musíme pochopit samotnou podstatu vzniku pohlaví.

Jak se to stane?
U lidí je určeno posledním párem chromozomů- ženy mají dvojici XX, kdežto muži disponují párem XY. Je to právě odlišný chromozom „Y“, který podmiňuje vývoj muže. To on má na svědomí produkci testosteronu, který se z valné většiny tvoří v nadvarlatech (v menší míře ho však mají i ženy).

V případě ptáků je tomu naopak- jejich „pohlavní“ chromozomy, Z a W, má v kombinaci ZW pouze samice a samec má dvojité ZZ. Mezi opeřenci je to dáma, kdo svým jediným chromozomem W „vybočuje“ a potlačuje funkci „základního“ chromozomu Z. Nicméně chromozom W (stejně jako u lidí Y) nefunguje sám od sebe- aby se jeho geny mohly projevit, potřebuje poslíčka, informátora. Tím je u ptačí samičky hormon estrogen, který se uvolňuje v jejím vaječníku. Ano, vaječníku, nikoli vaječnících- ptákům funguje jen jeden, v případě kachen levý. A právě v tom může být zásadní problém (viz. dále).

Samičí hormon estrogen inhibuje činnost dominantního, „samčího“ chromozomu Z, který má ve své výbavě (byť jednou) i samička, a umožňuje tak chromozomu W se naplno projevit a rozvinou znaky samice (morfologické i fyziologické). Zjednodušeně řečeno je tedy každá kachna v podstatě „vypnutý kačer“, kterému estrogen brání v růstu penisu a zeleného peří na hlavě.

Jenže celé ženství kropenaté kachní samičky s typickým káchavým voláním a šroubovitě zakroucenou vagínou (o sexuální válce pohlaví viz. https://avifauna.cz/kuriozni-milostny-zivot-kachen/) stojí na jediném funkčním vaječníku. Jakmile on selže (obvykle v důsledku infekce, cysty či jiného zdravotního problému, má se však za to, že někdy i stářím), produkce estrogenu rázem prudce klesá a samčí chromozom Z má najednou volné pole. A začne se činit.

Během několika měsíců až let se stane něco neuvěřitelného- kachní samice se přirozeně, pouze silou hormonů, takřka kompletně promění v samce. A to se vším všudy- naroste jí penis a pravý vaječník (nefunkční, a za normálních okolností zbytečný) se pod vlivem testosteronu nečekaně „probudí“ a na stará kolena začne produkovat pohlavní buňky- spermie. Ano, přemění se na varle, a jeho sperma je dokonce pravděpodobně schopné úspěšně oplodnit jinou samici a účastnit se reprodukce (potvrzeno u slepice, se které se nejdřív stal kohout a následně zplodil dvě kuřata).

Bohužel na toto téma existují jen četné střípky jednorázových terénních pozorování, několik málo případů dlouhodobého sledování transsexuálních jednotlivců a přesně 0 vědeckých studií. Těžko lze tedy s jistotou určit příčinu a detailněji popsat průběh této změny, z terénních pozorování je však jasné, že jde o jev sice vzácný (kříženci i barevné mutace jsou u kachen mnohem častější), avšak opakovaně se objevující v kachních populacích po celém světě. Jednoznačně nejvíce trassexuálů je evidováno u kachny divoké, důvod je zjevný- jde zkrátka o nejhojnější druh, navíc často velmi krotký, takže všichni ptáčkaři světa při svých pozorováních zaznamenali zkrátka nejvíc březňaček, a v tomto největším vzorku nalezli i nejvíc transgender samic. Třeba lžičák může mít pravděpodobnost změny pohlaví úplně stejnou, je však řádově mnohokrát vzácnější- a proto se u něj v praxi stěží povede cokoli podobného zjistit.

Jak poznat trans-kachnu?
A jak takový kachní transsexuál vůbec vypadá? Rozpoznání těchto jedinců v terénu je důležité k pochopení důsledků tohoto prapodivného jevu- čím více transgender kachen bude nalezeno, zdokumentováno a ideálně dlouhodobě sledováno, tím lepší představu o jejich životě si můžeme udělat.

Bohužel, rozpoznat takového ptáka je (nejen) pro začátečníka často oříšek. Obzvláště u kachny divoké se totiž běžně vyskytuje nepřeberná škála barevných mutací i kříženců s jinými druhy, z nichž některé se transsexuální samici velmi podobají. Je proto důležité se zaměřit na to, jak takového jedince poznat a nepřehlédnout.

V zásadě se dá říct, že pokud vidíte podivně „nedobarveného“ kačera ve svatebním šatě s typicky samičím zobákem, je to transsexuální samice. Vzhledem k barevné variabilitě samců je důležité zaměřit se zejména na zobák, který u trans-kachen zůstává nápadně samičí (v terénu si toho všimnete, a ještě než zjistíte proč, máte povědomě nutkavý pocit, že na tom kačerovi něco nesedí- vypadá prostě divně). Naopak u dospělých kačerů, i jejich barevných mutací, zobák zůstává jednolitě žlutý.

Neúplně vybarvený kačer se zobákem samičky=transgender kachna

Krom kombinace samčího peří a samičího zobáku je další zvláštností těchto jedinců absence prostého šatu- své napůl kačeří opeření si ponechávají i ve vrcholném létě, tedy v době, kdy jsou ostatní samci fádně hnědaví. Právě tehdy může podivné zbarvení takové „mužné samice“ obzvlášť vyniknout.

Pro úplnost je zde popis nejčastějších adeptů na záměnu s transgender kachnou, a rozdílů mezi nimi:

Kříženec kachna x kopřivka
Kachním transsexuálům může být podobný hybrid kachny divoké s kopřivkou obecnou, někdy přezdívaný kachna Brewerova. Právě ten má totiž, stejně jako trans-kachna, zelený pruh přes hlavu a světle hnědavé líce. Mívá však jednolitě světle šedavé boky a křídla, podobně jako samec kopřivky. I zobák má jiný- buď jednolitě černošedý, nebo se světlými pruhy na bocích horní čelisti (variabilita kříženců je ovšem značná a právě kachna Brewerova může na první pohled kresbou zobáku připomínat samici k. divoké!) .

Přepeřující kačer, focený koncem srpna, zbarvením nápadně připomíná transsexuální samici, na rozdíl od ní má však zářivě žlutý zobák.

Přepeřující kačer
Kačeři kachny divoké dvakrát do roka prochází radikální změnou opeření- děje se tak začátkem léta (přibližně červen, popř. květen-červenec), kdy získávají prostý šat podobný samicím, a pak znovu začátkem podzimu (přibližně září, popř. srpen-říjen), kdy jim znovu narůstá krásný šat svatební. V těchto dvou obdobích (mj. právě teď) se na našich rybnících každoročně vyskytují stovky kačerů, připomínajících trassexuální samice- jejich peří se mění postupně a mnohé přechodné vzory (včetně zeleného pruhu na hlavě!) mohou svádět k mylnému určení „transgender kachny“.

V tomto případě je naprosto klíčové zbarvení zobáku- dospělý kačer v jakémkoli šatě má zobák celý žlutý, letošní mladí kačeři pak v různých šedavých nebo namodralých tónech, popř. přechodně pruhovaný. Zobák dospělé kachny je naproti tomu typicky oranžový s černým středním pruhem a individuálně variabilní tmavou kresbou na bocích (v podobě drobných tmavých teček na rozpitě šedavém podkladu, jejich konkrétní počet, tvar a hustota je u každé kachní samice jedinečná jako otisk prstu). Pokud tedy vidíte kačera (nebo kachnu částečně opeřenou jako kačer) se zobákem samičky, můžete si být téměř jisti, že jde o kachního transsexuála.

Barevné mutace
Barevných mutací je zejména v hejnech městských březňaček velmi mnoho, od jedinců kompletně bílých či černých, až po relativně normálně vypadajících, od původního zbarvení jen trochu odlišných jedinců. V nepřeberné škále těchto barevných individuí pak transsexuální kachna velice snadno zapadne. Jako vždy je proto důležité se dívat na zobák.

Transsexuální kachna se zdržovala ve společnosti kačerů, kteří byli začátkem srpna ještě kompletně v prostém. Možná díky svému celoročně „svatebnímu šatu“ se (dočasně?) stala dominantním členem hejna.

Pražská transsexuálka
A jak je na tom mnou pozorovaná kachna? Už v zimách 2018-2020 jsem na malých rybníčcích čističky v Klánovickém lese (lokálně významné kachní zimoviště, protože rybníky nezamrzají díky přítokům teplé odpadní vody) několikrát pozoroval podivně zbarveného „kačera“ se samičím, oranžovohnědým zobákem, nejdřív jsem měl za to, že jde o barevnou mutaci. Pták byl ale poměrně plachý, při krmení zdrženlivý a vždy se zdržel jen po několik mrazivých dní, kdy byly okolní vody pokryté ledem. Jakmile přišla obleva, vždy odlétl. Bohužel teprve letos v zimě jsem se dozvěděl o úžasném fenoménu kachních transsexuálů a došlo mi, že právě ten „divný kačer“ je ve skutečnosti kachna! Tou dobou ale ledy roztály a ona byla pryč, další mráz nebyl v plánu a já se musel smířit s tím, že už ji nikdy nepotkám.

Až srpen přinesl měnu. V rezervaci V Pískovně 9.8 jsem sledoval rodinky chocholaček, a koutkem oka zahlédl zářivě světlá záda, záblesk zelené hlavy a typické zahnuté „kačírky“. Z části vybarvený kačer se držel v hejnu svých, touto dobou prostě oděných, kolegů, a sbíral potravu. Nejdřív jsem mu nevěnoval pozornost, myslel jsem, že je nějaký urychlený a že už zkrátka přepeřuje do svatebního, aby měl na podzim u samiček náskok… Zase mě málem unikla!

Asi za hodinu mi však vybarvený „kačer“ proplul pár metrů před očima, tak jsem si ho přiblížil foťákem, že si ho prohlédnu, krasavce. Ale v tu chvíli se mi zrychlil puls- ten zobák! Honem dělám první dokumentační fotky a snažím se zachytit její podivné zbarvení. Většinu těla má v jakémsi vybledlém, otrhaném svatebním šatě kačera, jen na bocích, hrudi a na tvářích zbývají poslední dámská pera (postup změny skutečně podobný jako u přepeřujícího kačera!). Pták je na rozdíl ode mě naprosto klidný, připlouvá k napůl ponořené větvi a vylézá na ni. Hned nato se začne kolem sebe významně ohánět zobákem a z pohodlné „vodní lavičky“ vykáže několik starých samců, kteří bez okolků vyklízí pole. Kachní transsexuál je nápadně dominantní, snad díky svému zbarvení- ostatní kačeři jsou kompletně v prostém a svatební šat na ně touto dobou nejspíš působí jako znak neobyčejné fyzické zdatnosti (oni si na podobné peří musejí ještě tak měsíc počkat). A tak zatímco běžní pánové odplouvají, tato výjimečná samice zůstává na místě a hrdě si svým oranžovohnědým zobákem probírá typické černé kačírky, samčí ozdobná pera, která jí rostou z ocasu…

Později ji v Pískovně nalézám opakovaně. Pohybuje se převážně ve společnosti kačerů v typické „pánské jízdě“- je členem skupiny pěti až deseti samců (různě se míchají), kteří se drží odděleně od svých pelichajících družek, krmí se vodními řasami a tu a tam vyprovokují krátkou přesilovku o pozici v hejnu. V těchto sporech kachní transsexuálka vždy vítězí, patrně díky kombinaci svého opeření a vysokého sebevědomí. Stává se z ní dominantní samec. Jediné zbytky jejího původního pohlaví jsou zbarvení zobáku, menší části opeření a také hlas- sice trochu hrubší, ale pořád jednoznačně samičí káchavé volání, kterým si tu a tam odpovídá s jinými samicemi.

Zhruba od půli srpna se ovšem kačeři začínají znovu potkávat se samičkami a-zatím předběžně a všichni v prostém šatě-začínají příležitostně tokat a bojovat se soky. Těchto rituálů se transsexuální kachna zatím neúčastní, možná nemá jasno ve své pohlavní identitě a neví, zda má tokat jako kachna, nebo kačer. Každopádně pokud na lokalitě zůstane až do zimy, její „sociální pohlaví“ se pravděpodobně projeví- jako dominantní člen hejna zřejmě nebude mít problém dávat najevo své preference. Otázkou zůstává, jestli bude se svým výstředním vzhledem jako partner/ka přijatelná i pro svůj zvolený protějšek.

Zdroje:

změna pohlaví u kachen:

https://www.bbc.com/news/science-environment-40016817

https://journals.lub.lu.se/os/article/view/22427

http://birdhybrids.blogspot.com/2015/01/intersex-birds-and-their-confusion-with.html

kříženec kopřivka x kachna:

http://birdhybrids.blogspot.com/2014/03/gadwall-x-mallard.html

Text a foto: David Říha


Číst dále
6
0

Nejnovější  / Z domova
Prospívá ptákům pastva velkých býložravců?
AVIFAUNA Publikováno 18.8.2021


Začněme zeširoka tak, aby následující informace do sebe lépe zapadly. K tomu bude třeba i trocha historie. Díky fosilním důkazům uloženým v jednotlivých geologických vrstvách víme, co se v jaké době asi událo. Vědecký tým Sergeje Zimova odhadl, že před expanzí člověka z Afriky (před více než 40 000 lety), kdy začal hubit přítomnou megafaunu (zvířata těžší než 50 kg) [1] na každém kontinentu, kam se dostal, na naší planetě bylo zhruba 1.4 miliard tun biomasy velkých savců. Což je více, než je v současné době lidí (0.4 miliard tun) a hospodářských zvířat (0.8 miliard tun) dohromady [2]. Co z toho plyne? Že tehdejší krajina byla i bez přičinění člověka pod velkým pastevním tlakem, a tudíž se zde nemohl vyskytovat souvislý les (čemuž dopomohly i rozlehlé kontinentální stepi). To ostatně potvrdil svou teorií pastevní savany i ekolog Frans Vera, který tvrdí, že přirozené lesy mírného pásma by bez přičinění člověka byly pod silným pastevním tlakem [3]. Poté, co člověk velkou část megafauny vyhubil, se, stručně řečeno, lesní porosty začaly více rozšiřovat. Následně však přišel neolit, zemědělství a bezlesých ploch začalo opět přibývat. Místo divoké megafauny nastoupila hospodářská zvířata, která bezlesí stále  udržovala a až v posledních zhruba dvou stoletích došlo (v našich podmínkách) k nárůstu plochy lesa a snížení počtu hospodářských zvířat a jejich přesunu z krajiny do často uzavřených objektů, především v nížinách. To byla rána i pro velké množství druhů rostlin a na ně vázaných bezobratlých živočichů. A pokud půjdeme o trofickou úroveň výše, tak i pro ptáky.

Na konci tohoto příspěvku zmínění autoři článku, ze kterého je i čerpána většina úvodních informací pro tento příspěvek, jasně říkají, že “pro udržení planetární biodiverzity zbývá jediné řešení: doplnit chybějící složky ekosystémů, zejména velké býložravce, všude, kde to okolnosti dovolí” [4]. Princip je poměrně jednoduchý. Každý druh z této skupiny savců trochu jiným způsobem potlačuje rozvoj vegetace. Někteří více spásají (např. koně), jiné druhy jsou zase z větší či menší části okusovači (srnčí a jelení zvěř, ale i velcí tuři či zubři). Tato rozrůzněnost pastvy, nejlépe doplněná o vrcholové predátory, kteří zvěř dostanou do pohybu, má za následek pestrou mozaiku světlých lesních porostů, křovin, extenzivních či někde opakovaně spásaných ploch a též míst bez vegetace [4]. No a tímto se konečně dostáváme k ptákům, kteří z této pestré mozaiky, v kombinaci s pestrou potravní základnou, jednoznačně profitují.

Jak zmiňují Dostál et al. [5], ptáky vázané na velké spásače lze rozdělit do několika skupin. Významní jsou tito kopytníci zaprvé pro ty druhy, které samotná zvířata využívají ke sběru potravy. Jednak sbírají případné parazity z jejich těl, či loví v jejich blízkosti jimi vyplašený hmyz. Zajímavým příkladem pro prvně řečený způsob získávání potravy jsou straky v západní Evropě, u kterých je na příkladech z Holandska známo, že v národním parku Zuid Kennemerland vybírají klíšťata zubrům. Druhý způsob získávání potravy, tedy lov hmyzu přímo na tělech či hmyzu vyplašeného, je dobře pozorovatelný i v naší republice, a to u špačků obecných, v jižní Evropě třeba u volavek rusohlavých, jejichž anglický název Cattle Egret to jasně potvrzuje. Další, a velmi významnou, skupinou ptáků jsou druhy, které ke sběru potravy využívají trus velkých kopytníků. Zmínit lze například známého dudka chocholatého, konipasovité ptáky (odtud název některých z těchto druhů!) či třeba bekasiny otavní. Obě výše zmíněné skupiny ptáků však doplatily jednak na antiparazitika podávaná hospodářských zvířatům, která hubí zmíněné koprofágní bezobratlé, a jednak na intenzivní pastviny, na kterých, jednoduše řečeno, není “tolik co žrát ani plašit”. Bez zajímavosti není ani fakt, že kvůli vyhubení velkých kopytníků zmizeli i supi, kteří v minulých stoletích též obývali střední Evropu. Je tak možné, že pokud budou v budoucnu pravidelně dostupné kadávery velkých zvířat, mohou se i tito ptáci potenciálně navrátit a doplnit tak rozkladný potravní řetězec. Například i takoví orli mořští se při dostatečné nabídce mršin na tuto potravu specializují.

Poslední skupinou ptáků jsou ti, kteří pozitivně těží z heterogenity biotopů, kterou velcí spásači svým působením tvoří. Jedná se o velkou skupinu druhů, do které patří i křepelky polní, strnadi obecní, skřivani polní, hrdličky divoké a další, tedy druhy, jejichž početnost po počátku intenzifikace zemědělství v druhé polovině dvacátého století poklesla, někdy i výrazně. Obecným příkladem však mohou být naše všechny druhy pěnic, typicky obývající především křovinné formace, dále též druhy, vázané na vyšší porosty trav a bylin vzniklé prostým nevypasením těchto míst, jako je již zmíněná křepelka, chřástal polní či naše oba druhy bramborníčků. Je důležité mít též na paměti, že i některým potravním specialistům s vysokými nároky na velikost pro ně vhodného prostředí, jako je u nás již vymizelý mandelík hajní, drop velký nebo i dytík úhorní, by velkoplošný návrat velkých kopytníků mohl pomoci. Výše zmíněné holé plochy bez vegetace jsou zase velmi důležité pro chocholouše obecné a lindušky úhorní, a i když je u nás již velmi ubývající chocholouš vázaný spíše a liniové struktury v krajině, holé plochy jsou vhodné ke sběru potravy či popelení pro celou řadu jiných druhů. Obecně řečeno, je z jakých druhů vybírat, respektive celé spektrum ptačích druhů je přímo či nepřímo na pastvu megafauny vázané. Jen si představte, jakým jiným způsobem by šlo udržovat rozlehlé oblasti, jako bývalé vojenské prostory či některé post-těžební lokality v severozápadních Čechách?

A jak je na tom v současné době Česká republika? Kde u nás najdeme takovéto lokality a jsou výše popsaná teoretická tvrzení v praxi opravdu pro ptáky prospěšná? Krátce řečeno, Česká republika je na tom v posledních letech velmi dobře a ano, ptákům pastva prospívá. Hlavní zásluhu na tom má projekt společnosti Česká krajina, která v roce 2015 započala s pastvou velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice, dnes v NPP Mladá. Teď je to šest let od jejího vzniku a biolog David Storch z Centra pro teoretická studia při Univerzitě Karlově a Akademii věd České republiky to komentoval takto: „Z hlediska ptáků je to naprosto unikátní lokalita. Jde o zcela mimořádné refugium ptačí biodiverzity.“ [6]. V Milovicích se můžete setkat s velkým spektrem ptačích druhů. Na pastviny zalétá za potravou několik druhů dravců a výčet druhů lze dohledat například v databázi Avif, nicméně spojuje je jedna věc, a to, že “řada z těch druhů se sice vyskytuje i jinde v Česku, ale v nesrovnatelně menších populačních hustotách. Koroptve a skřivani polní bývali běžnými druhy zemědělské krajiny, ale kvůli průmyslovému zemědělství jejich početnosti výrazně klesly, zatímco v rezervaci je jich opravdu spousta. Podobně bramborníčci, strnadi luční, pěnice vlašské nebo krutihlavi sice nejsou úplně vzácní, ale v takový počtech se skoro nikde nevyskytují. V tom jsou Milovice unikátní,“ doplňuje Storch [6]. U některých známých či ohrožených druhů byl díky pastvě zaznamenán jejich návrat či prosté první pozorování v Milovicích, jako tomu je u dudka chocholatého či chřástala polního [7] [8]. A stále další nové druhy přibývají. Jedním z posledních je svým způsobem ikonická vlha pestrá. Vlhy byly v hnízdním období poprvé v Milovicích pozorovány v roce 2020, hnízdí však nejspíše někde poblíž, ne přímo na pastvinách [6].

Pastva v Milovicích. Foto: Jan Stefka / CC BY-SA 2.0

Milovice patří k největším plochám, kde pastva velkých kopytníků v České republice probíhá, avšak nejsou jediným místem, kam se za ptáky na tyto pastviny vypravit. Od počátku projektu byli velcí spásači převezeni na několik dalších míst v naší republice a pomáhají tak s managementem různorodých lokalit. Některé jsou podobné těm Milovickým, jako je tomu třeba v národním parku Podyjí, kde se u obce Havraníky pasou divocí koně a kde lze pravidelně pozorovat podobné druhy jako v Milovicích, tedy pěnice vlašské, hrdličky divoké či hojněji i skřivany lesní. Nejen lesostepní lokality, ale i třeba mokré louky, jsou již domovem spásačů a i na těchto biotopech se díky tomu můžeme těšit z hnízdění a pozorování některých vzácných či nehojných druhů. České společnosti ornitologické divocí koně a pratuři spásají Josefovské louky u Jaroměře [9] a díky tomu na místních pastvinách hnízdí čejky chocholaté, na štěrkových teráskách kulíci říční, poprvé zahnízdily v roce 2019 také vodouši rudonozí a daří se zřejmě i bekasinám otavním. Co je u bekasin zajímavé, tak je jejich již zmíněný způsob získávání potravy, doslova vpichováním do trusu divokých koní. Divocí koně jsou též na vlhkých Kozmických loukách u Opavy a nově na několika dalších místech v Čechách. Na druhou stranu je však nutné podotknout že pastvou též mohou v některých místech zaniknou hnízdní mikrohabitaty pro ty druhy, které potřebují vyšší vegetaci, jako třeba rákosníci zpěvní či cvrčilka zelená. Pokud je však vhodně nastaveno zatížení pastviny, vznikne heterogenní prostředí, kde mohou i tyto druhy nakonec zahnízdit. Tím se dostávám i k hlavnímu problému pastevních rezervací, kterým je vždy omezený prostor. Z toho důvodu se na dané ploše musí udržovat vždy určitý počet zvířat tak, aby nedošlo k přemíře vypasení. Obecně platí, že čím větší plocha, tím lepší. Ostatně, není mnoho míst v naší zemi, kde by pastva mohla probíhat neregulovaně, bez omezení prostoru. K tomu by bylo zapotřebí, mimo jiné, také vrcholových predátorů, kteří by počty zvířat částečně regulovaly a udržovaly je v pohybu. Tím by byl celý management daného území uzavřen i bez přičinění člověka.

Co tedy říci stručně závěrem? Bez velkých býložravců se neobejdeme jen my, lidé, ale též celé ekosystémy včetně ptáků. Rozhodně tak vyrazte do některé z pastevních rezervací, kochejte se jedinečností zde vzniklých porostů, květnatých luk či rozptýlených křovin a k tomu pozorujte místní avifaunu. Svá pozorování nezapomeňte zadat do některé z databází určených k pozorování ptáků či přírody (Avif, eBird, BioLog), jelikož každý takový záznam má smysl a může být v budoucnu ochranáři využit. Sám jsem vždy zvědav na novinky z některé z rezervací a jak se zde místní příroda vyvíjí. K tomu doporučuji sledovat stránky společnosti Česká krajina (https://www.ceska-krajina.cz/).

 

Text: Josef Rutterle / Titulní foto: Sergey Pisarevskiy / CC BY-SA 2.0

Zdroje:

[1] Sucháčková Bartoňová A., Faltýnek Fric Z., Marešová J., Konvička M., 2020: Velcí býložravci  změny klimatu I. Vesmír 99/3. 154-157.

[2] Zimov S. A. et al., 2012: Quat Sci Rev 57, 26-45.

[3] Vera F. W. M., 2000: Grazing Ecology and Forest History. CABI.

[4] Sucháčková Bartoňová A., Faltýnek Fric Z., Marešová J., Konvička M., 2020: Velcí býložravci  změny klimatu II. Vesmír 99/4. 224-227.

[5] Dostál D., Konvička M., Čížek L., Šálek M. Robovský J., Horčičková E., Jirků

M., 2014: Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny. Česká krajina, Kutná Hora, 125 s.

[6] Česká krajina, ©2021: Vlha, dudek, moták… Rezervace velkých kopytníků je mimořádně bohatá na vzácné ptáky, potvrdil ornitologický výzkum (online).

[7] Česká krajina, ©2018: Dudek je zpátky. Vědci ho letos poprvé pozorovali v rezervaci u zubrů a divokých koní (online).

[8] Česká krajina, ©2019: Další návrat ohroženého druhu. Vědci na pastvině divokých koní poprvé slyšeli chřástala (online).

[9] Česká krajina, ©2018: Fantastické výsledky. Divocí koně ve východních Čechách pomohli vzácným rostlinám, broukům i ohroženým druhům vodních ptáků (online).

 

Většina úvodních informací byla čerpána z dvoudílného článku Velcí býložravci a změny klimatu I. a II. od autorů RNDr. Aleny Sucháčkové Bartoňové, Ph.D., RNDr. Zdeňka Faltýnka Frice, Ph.D., RNDr. Jany Marešové a Doc. Mgr. Martina Konvičky, Ph.D., publikovaném v časopise Vesmír (viz Zdroje). Všem zájemcům o tuto problematiku tak vřele tento dvoudílný článek doporučuji.


Číst dále
0
0

Nejnovější  / Z domova
Kulík pacifický poprvé v České republice
AVIFAUNA Publikováno 26.7.2021


Kulík pacifický (Pluvialis fulva) hnízdí na vnitrozemských arktických stanovištích Ruska od Uralu až po Kamčatku a zasahuje na Aljašku. Zimoviště se nacházejí zejména při pobřežních oblastech jihovýchodní Asie, Indie a Indonésie až k Austrálii. Ostrůvkovitě také zimuje na východním pobřeží Afriky. Na hnízdišti obývá tundru, hnízdí rovněž na kamenitých pahorkatinách s mechy a lišejníky. Je přísně stěhovavý a různé populace využívají k migraci úzké či širší územní koridory v závislosti na umístění jejich hnízdišť a zimovišť.  V Evropě patří mezi vzácné zatoulance, existují údaje o pozorováních v severní a západní Evropě a na pobřeží Středozemního moře.

Zbarvením je velmi podobný kulíku zlatému, který přes naše území pravidelně každoročně protahuje. Klíčovým znakem ke správnému určení je zbarvení spodiny křídla. Zatímco kulík zlatý má spodinu křídla čistě bílou, kulík pacifický mají spodek křídla zbarvený šedě. Oproti kulíku zlatému je také kulík pacifický zřetelně menší. Vzhledem k velké podobnosti je však třeba pečlivé posouzení všech znaků. Patrně i proto jsou doposud dvě hlášená pozorování z ČR (1989 a 2002, obě Moravskoslezský kraj) vedena Faunistickou komisí jako zamítnutá.

Kulík pacifický (Pluvialis fulva), mokřad Rzy, 24. 7. 2021. Foto Jan Studecký

Prvním skutečně dobře zdokumentovaným záznamem tak může být aktuální pozorování ptáka, určeného jako kulík pacifický, který byl pozorován 24. 7. 2021 na mokřadu Rzy u Dobříkova na Orlickoústecku. „Bahňáků zde bylo velmi málo, pouze jednotlivé exempláře vodouše bahenního, jespáka bojovného, pisíka obecného. Čejek se na bahnech nacházelo cca 120 kusů. Mezi nimi jeden pták, který na první pohled vypadal jako kulík zlatý ve svatebním šatu. Po pozorné prohlídce jsem zjistil, že má poněkud delší zobák a jinou siluetu, než jsem pozoroval u kulíků zlatých na jarním tahu. V rámci možností jsem ho fotograficky zdokumentoval a doma porovnal s popisem v určovacím klíči. Rovnoměrný zobák a hrubší kresba na ocase mě přivedly na myšlenku, že by mohlo jít o kulíka pacifického. S fotografií jsem se obrátil na Honzu Studeckého, který konzultoval s dalšími kolegy. Závěr zněl tak, že jde téměř s určitostí o kulíka pacifického – první pozorování na území ČR. Jan Studecký se na místo rozjel a uvedený závěr potvrdil. Po květnovém nálezu skřivánka krátkoprstého (blíže ZDE, pozn. red) je to pro mě další veliká radost a motivace k birdingu,“ říká nálezce Miloš Peitner.

„Kulík pacifický byl dlouho očekávaným (potvrzeným) novým druhem na našem území poté, co byla předchozí pozorování při revizi Faunistické komise zamítnuta. A vyskytl se v naprosto ideální dobu pro tento druh;  jako asijský druh se nejčastěji zatoulává do Evropy uprostřed léta a navíc jde většinou o dospělé ptáky, kteří se mnohem lépe určují,“ doplňuje Martin Vavřík z Faunistické komise ČSO.

Dokumentační video kulíka pacifického, mokřad Rzy, 24. 7. 2021. Video: Jan Studecký

 

Text: Lukáš Kadava / Titulní foto: Wikipedia commons / CC BY-SA 3.0

Zdroj: Vinicombe K. et al. 2016: Příručka k určování ptáků se zaměřením na podrobný popis snadno zaměnitelných druhů. Nakl. Ševčík, Plzeň.

http://datazone.birdlife.org/species/factsheet/pacific-golden-plover-pluvialis-fulva/text

 


Číst dále
0
0

Nejnovější  / Z domova
Čápi bílí se vracejí k Třesickému rybníku
AVIFAUNA Publikováno 12.7.2021


Čáp bílý (Ciconia ciconia) je stále všeobecně známý pták, avšak v posledních sto letech došlo k dramatickým změnám – z větší části pravděpodobně vinou člověka, ať už je příčinou přímé pronásledování nebo změny v  krajině, zatížení ekosystémů cizorodými látkami a nevhodné způsoby hospodaření. Z nížinných oblastí středního Polabí čápi téměř vymizeli a jejich každoročně obsazovaná hnízda lze spočítat na prstech.

Mládě čápa bílého na hnízdě v Kosičkách, 9. 7. 2021. Foto Lukáš Kadava

Velkou radost mají místní v obci Kosičky na Královéhradecku, kam se po dlouhé době vrátili čápi bílí a zahnízdili. Hnízdiště čápů na dohled od blízkého Třesického rybníka má dlouhou historii. Už min. od začátku 60. let minulého století hnízdili na stromovém torzu až do roku 2008. Poslední mláďata byla úspěšně vyvedena v roce 2004. Kolem roku 2010 se hnízdo zřítilo nebo bylo odstraněno a na stromový pahýl byla umístěna umělá hnízdní podložka, kterou však čápi poté nevyužili. Až v roce 2019 byli místní překvapeni, když počátkem června na podložce postavil hnízdo nový čapí pár (blíže ZDE). Ptáci byli i pozorováni při kopulaci. Ornitolog Jiří Zajíc zjistil, že samice v páru je značená a byla okroužkována 30. června 2016 jako mládě v hnízdě na sloupu v obci Huta-Harych Odolanów v Polsku. Možná právě pro své mládí zahnízdila tak pozdě a hnízdění bylo odsouzeno k zániku.

Teprve letos hnízdo znovu obsadil čapí pár, zahnízdil a v hnízdě jsou aktuálně dvě dorůstající mláďata, která byla okroužkována v průběhu června Jiřím Zajícem. Mláďata se tak na hnízdě v Kosičkách objevila po dlouhých 17 letech. Není bez zajímavosti, že i v letošním páru je tatáž samice původem z Polska. V posledních letech si okolí Třesického rybníka oblíbili spíše čápi černí (blíže ZDE), je tak nanejvýš potěšující, že čápi bílí nezůstávají pozadu.

Dospělý čapí otec hledá potravu v loukách u Třesického rybníka, 9. 7. 2021. Foto Lukáš Kadava

Text: Lukáš Kadava / Titulní foto: Thom Reijnders


Číst dále
0
0

Z domova  / Zajímavosti
Výrečci malí v České republice
AVIFAUNA Publikováno 1.7.2021


Možná, že i vy znáte z dovolené houkání výrečka malého (Otus scops). Spíše než houkání by se dalo říci pískání, protože tak zní typický teritoriální hlas samce, kterým se v období hnízdění ozývá. A kolem Středozemního moře jsou výrečci skutečně široce rozšíření a běžní. Aby také ne, vždyť je to typický Mediteránní druh sovy živící se velkým hmyzem jako jsou sarančata, kobylky, cikády a velcí brouci. Severní hranice hnízdního areálu výrečka končí zhruba pod Alpami a na východě vystupuje do panonské oblasti. Vcelku pravidelně tedy hnízdí v Maďarsku a několik párů také na Slovensku. Výjimečně se v hnízdním období objeví pár výrečků i na našem území. Avšak prokázáno bylo dosud jediné hnízdění, v roce 1998 byla vyvedena čtyři mláďata v CHKO Bílé Karpaty.

Z historických faunistických dat je zřejmé, že se u nás výrečci sporadicky objevovali, ale nikoliv každý rok a jejich výskyt byl vázán zpravidla na území jižní a střední Moravy. V posledních zhruba 5 letech se díky experimentům kroužkovatelů zjistilo, že se výrečci pohybují i mnohem severněji, než je hranice jejich areálu. Za poměrně značného úsilí se tak v posledních letech daří každoročně okroužkovat až do 20 jedinců. Nejedná se přitom o hnízdící ptáky, když na drtivé většině lokalit, kde byli výrečci odchyceni, se nijak akusticky neprojevovali. Většina záznamů je z odchytu uskutečněného na zcela náhodném případně pouze na obecných kritériích vytipovaném místě za pomoci reprodukce hlasu. Tímto způsobem se tedy výrečky daří odchytávat nejenom na jižní Moravě, kde by to člověk tak nějak čekal, ale i mnohem severněji v Čechách, především v oblasti Polabí. Dosud pravděpodobně nejseverněji zaznamenaný pták pochází z Českého ráje. Odchytových pokusů uskutečněných ještě severněji není mnoho, a tak nyní nevíme, zda by se odchyt i v této oblasti podařil, zda se i v této oblasti vyskytují.

Dosud se nepovedlo chytit žádného ptáka se zahraničním kroužkem, a není tedy k dispozici žádné zpětné hlášení, které by nám napovědělo o původu u nás zastižených jedinců. Můžeme se proto jen domnívat, že se jedná o ptáky, kteří přetáhnou při své jarní migraci obvyklý hnízdní areál druhu a místo toho se dostanou až na naše území. Jak výsledky ukazují, tak těchto ptáků není vůbec málo. Štěstí se v tomto směru usmálo na kolegy z Holandska, kde se vyskytl výreček u města Delft nedaleko Amsterdamu a tento pták nesl na noze ornitologický kroužek z Itálie.[1]

Pokusy o odchyt výrečků tímto způsobem z dřívějšího období chybí. Proto nejsme schopni říct, zda se u nás výrečci v těchto poměrně velkých počtech potulovali i dříve. Zdá se však pravděpodobné, že jejich početnost u nás v posledních letech roste, a to z toho důvodu, že roste každoročně i počet jedinců, kteří jsou na našem území zaznamenání při teritoriálním chování. Jen z letošního roku jsou v databázi České společnosti ornitologické Avif[2] evidovány záznamy volajících výrečků z minimálně 8 různých míst. V případě výrečků z Olomouce se dokonce jedná o tři jedince. V loňském roce na našem území houkali výrečci na minimálně 5 místech. Letmým pohledem do Fauny zjistíme, že v celých devadesátých letech u nás bylo zaznamenáno zhruba stejně výrečků jako v loňském roce. V době ještě dřívější jsou záznamy ještě řidší. Lze tedy předpokládat, že výskyt ptáků, kteří se hlasově neprojevují, a kteří jsou zaznamenáni pouze kroužkovateli, bude korelovat s počtem vokálně se projevujících jedinců, a že počet výrečků u nás v poslední době skutečně roste.

Už teď se těším na první zpětné hlášení, které napoví o původu našich výrečků, a také na další sezonu. Třeba se dočkáme dalšího potvrzeného hnízdění této neobyčejné sovičky.

 

Jakub Hlaváček

 

[1] https://www.birdguides.com/articles/italian-scops-owl-found-in-the-netherlands/

[2] https://birds.cz/avif/obs_new.php


Číst dále
2
0

Určování  / Z domova  / Zajímavosti
Určování cvrčilek nemusí být vždy snadné
AVIFAUNA Publikováno 25.6.2021


V České republice se můžeme pravidelně setkat se třemi druhy cvrčilek, pěvců z čeledi cvrčilkovitých (Locustellidae). A to s cvrčilkou zelenou (L. naevia), říční (L. fluviatilis) a slavíkovou (L. luscinioides). Jedná se o tažné druhy žijící skrytě, u cvrčilky říční především v křovinných porostech podél vod a u cvrčilky zelené v loukách s keři, u obou však s přiléhajícími porosty vyšších bylin a trav, ve kterých stavějí svá hnízda. Cvrčilka slavíková je oproti předchozím dvěma druhům vázána na rozlehlejší porosty rákosu, tedy ji nejčastěji potkáme u nějakého rybníka či jiné vodní plochy.

Kvůli jejich způsobu života, kdy se často proplétají keři a travou, na ně ve většině případů upozorní jejich druhově specifický zpěv. Většina ornitologů a pozorovatelů ptáků takto cvrčilky snadno zjišťuje a determinuje, avšak problém může nastat při jejich determinaci vizuální. Platí však pouze pro dvojici cvrčilka říční a slavíková, cvrčilka zelená má specificky zbarvená obrysová pera a tím se jasně odlišuje od zbylých dvou druhů. A to především v období tahu, kdy se jedinci všech druhů mohou vyskytovat také mimo své hnízdní biotopy. I pro kroužkovatele to někdy není jednoduché a u některých ptáků se druhové determinační znaky mohou překrývat.

Taková situace nastala při odchytu během projektu CES na rybníce Žabakor v květnu letošního roku, kdy odchycená cvrčilka vykazovala překryv znaků mezi c. říční a c. slavíkovou. Navíc byla poměrně tzv. tučná, tedy jedinec zřejmě na tahu či na jeho konci. Obecně platí, že c. říční, mimo jiné, má více čárkované hrdlo až hruď, výrazné světlé lemy spodních krovek ocasních a celkově je zbarvena v odlišném odstínu hnědé než c. slavíková. Ta má naopak proužky na hrdle až hrudi povětšinou jen slabě výrazné, stejně jako lemy spodních krovek ocasních. Po delší konzultaci a přeměřování daného ptáka nakonec převládl názor, že odchycený jedinec bude c. slavíková, avšak pro finální potvrzení byla odebrána tři obrysová pera pro analýzu DNA. Tato analýza byla provedena v ÚBO AVČR, kde nabízejí možnost některých genetických analýz, jako je například určení pohlaví či druhu u dvojice či skupiny druhů s překryvy daných determinačních znaků. Genetická analýza, v našem případě pomocí mitochondriální DNA, je pak jasným a nezvratným důkazem a skvělou možností, jak využít technologie dnešní doby. Odchycená cvrčilka, dle výsledků zmíněné analýzy, byla opravdu c. slavíková, a i bez „genetického ověření“ by tak byla v tomto případě určena správně. Otázkou však je, v kolika případech dochází ke špatnému určení nejen u cvrčilek? Zajímavostí jest fakt, že u velmi si podobných druhů rákosníků (r. Acrocephalus), a to u r. obecného (A. scirpaceus) a zpěvného (A. palustris), se udává chybovost správného určení druhu při jejich odchytu až 10 %. Osobně se však domnívám, že tato chybovost bude mnohem nižší, a to díky již velkému množství nachytaných jedinců obou druhů (a tedy velkému množství získaných biometrických dat) a také se zvětšující se životní zkušeností jednotlivých kroužkovatelů.

Při svých toulkách přírodou tedy mějte zmíněná fakta na paměti, jelikož variabilita ve zbarvení může být u jednotlivých jedinců veliká a ani při jasném pozorování nemusí být určení druhu vlastně až tak jasné.

 

Josef Rutterle

 

Úvodní foto: Cvrčilka slavíková vykazující znaky cvrčilky říční, jako například neobvykle silně čárkované hrdlo.


Číst dále
0
0

Nejnovější  / Z domova
Doletí k nám růžoví špačci?
AVIFAUNA Publikováno 16.6.2021


Špaček růžový je nejpestřejší z evropských špačků. Ve svém areálu rozšíření, který se nachází jihovýchodně od nás od Turecka až po Indii, je to zcela běžný pták. Do našeho regionu vždy podnikal občasné zálety, ovšem jednalo se o skutečně raritní zvíře. V posledních době se mimo svůj areál špačci růžoví objevují stále častěji a jejich výskyt má v některých letech až invazní charakter. Poslední velká invaze byla v r. 2018, kdy se i u nás objevily i skupinky o deseti jedincích.

V letošním roce, zdá se, by mohla nastat další plodná sezóna. Hlášení z jižní Evropy jsou slibná. Například ve Francii a Španělsku je od poloviny května tohoto druhu spousta pozorování včetně hejn o stovkách jedinců. Početné záznamy hlásí i z Maďarska, kde jde většinou o jednotlivé ptáky, ale objevují se i skupinky o 25 jedincích. První letošní záznamy má i Slovensko.

Spíše než zda se u nás objeví, je otázkou kdy a kolik.  Je pravděpodobné, že špačků růžových se u nás vyskytuje mnohem více, než by se podle počtu pozorování zdálo. Často se totiž přimíchají do hejn špačků obecných, která mohou mít i desetitisíce jedinců, a proto se v nich nějaký ten růžový snadno ztratí. Mějte tedy oči otevřené, třeba budete mít štěstí.

V souvislosti se zálety tohoto druhu je vhodné zmínit jeden kuriózní příběh. Francouzský student ekologie pozoroval na své zahradě tři špačky růžové při konzumaci svých třešních. Tento student jednak nebyl schopen špačky určit a jednak mu jedli třešně. Situaci vyřešil po svém a jednoho z nich zastřelil. Třešně dočasně ochránil, identifikace se zdařila, ale obrázek o tomto postupu nechť si každý udělá sám.

Takováto hejna špačků růžových u nás nepotkáme. I když, kdo ví? Foto: Tomáš Bělka

 

Ne všichni špačci růžoví jsou růžoví. Už touto dobou se u nás mohou objevovat mladí ptáci, kteří jsou až příliš podobní špačkům obecným. Odliší je celkově světlejší zbarvení a především světlý zobák.

 

Text: Jakub Hlaváček / Titulní foto: David Raju / CC BY-SA 4.0

Zdroj: https://www.birdguides.com/news/europe-set-for-another-rosy-starling-influx/

https://www.birdguides.com/news/rosy-starling-shot-for-eating-cherries/


Číst dále
0
0

Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti
Mezidruhový význam varovných volání- kdo má hlavní slovo?
AVIFAUNA Publikováno 12.6.2021


Říká se, že sojka je lesní policie. Nahlásí prý každého člověka, kdo vkročí na její území, a hlasitým pokřikem informuje všechna zvířata o jeho přítomnosti. Mezi ptáky ale existuje více takových „práskačů“, na které se spoléhá mnoho dalších druhů.

Varovná volání mají mezi ptáky obrovský význam. Sděluji ostatním, že se blíží predátor, a že je nutné se ihned schovat nebo uletět (konkrétní volba záleží na okolnostech- např. místu, kde se pták nachází a vzdálenosti dravce). V našich podmínkách jsou pro většinu malých a středně velkých opeřenců největším ohrožením krahujec a jestřáb, místy i sokol a ostříž. Ti se mohou objevit kdykoliv a kdekoliv, a proto je dobré zavést nějaký všeobecný poplach, který jejich přítomnost co nejdříve ohlásí a včas varuje široké okolí. Tento úkol však překvapivě neplní zástupci jednotlivých druhů sami za sebe. Valná většina ptáků totiž spoléhá na pomoc několika „profesionálních práskačů“.

Kdo je dobrý informátor?

Druh, které plní roli práskače, musí splňovat několik specifických parametrů, které ho k tomu předurčují. Toto jsou některé z nich:

1) dobrý přehled o okolí

Jestliže má pták včas odhalit nebezpečí, nemůže se celý den schovávat v křoví nebo vysoké trávě. Ideálními informátory jsou druhy pohybující se vysoko v korunách stromů nebo druhy často létající.

2) jednoznačný význam volání

Dobrý informátor je spolehlivý. Ptáci tedy raději poslouchají druhy, které mají specifické varování přímo pro oznámení dravce. Nemá smysl se smrtelně vyděsit pokaždé, když se někdo v okolí hádá o teritorium nebo brání své hnízdo před kočkou. Mnoho ptáků (např. pěnicovití nebo většina pěnkavovitých) totiž ani nemá „anti-krahujčí“ volání a své varování (tiché a nevýrazné) používají pouze v případě ohrožení hnízda, popř. když zastrašují soka na hranicích teritorií. Právě tyto druhy se musejí plně spoléhat na „práskače“.

3) hlasité volání

Varovný signál musí být srozumitelný. Proto jsou oblíbenými informátory druhy, jejichž varování je hlasité, zřetelné a snadno zapamatovatelné. Takové volání se také zpravidla méně plete s projevy jiných druhů.

4) hojný druh

Nejdůležitější informátoři jsou vždy běžné druhy, protože často se vyskytující a přizpůsobivý druh má mnohem větší vliv a svým přirozeným projevem zachrání mnohem více životů.

5) hrdina

Začít křičet při spatření dravce vyžaduje jistou odvahu a také riziko ulovení. Informátoři jsou tedy v podstatě hrdinové. Někteří z nich (např. vlaštovka) se uchylují až k mobbingu- aktivním útokům na dravce, čímž ho odhánějí.

Našimi nejlepšími práskači jsou:

Sýkorovití

Sýkora koňadra a modřinka jsou v běžném lese, parku či remízku asi nejdůležitějším informátorem vůbec. Jsou takřka všudypřítomné (celoročně) a jejich pronikavá varovná volání hýbou ptačím světem. Sýkory mají navíc tendenci předávat „varovnou štafetu“, což se obzvlášť hodí v době hnízdění, kdy jsou drobní ptáci rozptýleni v párech, každý na svém území. Když pak např. jestřáb prolétá nad lesem, spouští se před ním nekonečný alarm, jak postupně míjí teritoria jednotlivých sýkořích párů. Působí to jako zvukové tsunami, které je slyšet už z dálky (ptáci se mohou připravit) a jakmile se přežene, všichni se pomalu navrátí k normálnímu životu. Naopak pokud dravec přistane, „přistane“ s ním i vlna varovného pokřiku, a všichni vědí, že predátor zůstává nablízku. Obrovský význam má volání sýkor také u krmítek, kam se zejména krahujci často vydávají na lov.

Poslouchat sýkory má ale i svá úskalí. Tito ptáčci jsou velmi inteligentní a rádi experimentují. Zejména koňadra své varovné signály často používá i v případě, kdy žádné nebezpečí nehrozí. Zcela typické je zneužití poplašného volání právě u krmítek- pokud je „u stolu“ plno, sýkora jednoduše nahlásí imaginárního krahujce a v tu ránu má veškerou potravu pro sebe. V předjaří zase mnozí samci v boji o teritorium zvyšují dramatičnost situace tím, že místo zpěvu zařadí některý z varovných pokřiků. A vzhledem k tomu, že jejich vokální přesilovky trvají i desítky minut, okolní ptactvo bývá značně vyděšené. Ostatní sýkory (jiné koňadry, ale i např. modřinky a uhelníčci) však zjevně chápou kontext a navzdory varování pokračují v běžných činnostech. Dobře vědí, že nebezpečí nehrozí.

Ostatním ptákům se ale vyplatí sýkorám naslouchat i přesto, že občas „blafují“. Díky svému celoročnímu a celoplošnému výskytu, hlasitému, výbušnému volání a dobrému přehledu o okolí jsou zkrátka nejlepší možnou volbou.

Lokálně je skvělým informátorem i mlynařík dlouhoocasý, který má oproti sýkorám dvě výhody- jednak je spolehlivější (málokdy varuje „falešně“) a jednak se obvykle pohybuje v rodinných hejnech, takže je větší pravděpodobnost, že některý člen nebezpečí odhalí. Na druhou stranu není zdaleka tak hojný jako koňadra s modřinkou, a tudíž se na něj nelze zcela spoléhat.

Vlaštovka sedá na zem jen málokdy, má ráda přehled o okolí. A právě proto je skvělým informátorem.

Vlaštovka a jiřička

Oba tyto druhy hrají také velmi důležitou roli při odhalování dravců. Jejich varovné výkřiky jsou nezaměnitelné a ve valné většině případů skutečně signalizují nebezpečí. A vzhledem k tomu, že tito ptáci loví vysoko na obloze (vlaštovky běžně i nízko, ale zase jen v otevřeném terénu), jsou vlastně permanentně na hlídce a přilétajícího dravce odhalí mnohem dřív, než ostatní ptáci hluboko pod nimi. Na varování jiřiček a vlaštovek ptáci reagují velmi silně, podobně jako u sýkor- většinou na chvíli ztuhnou nebo se skryjí v nejbližším houští.

Vlaštovkovití mají ale ještě jednu specialitu. Nejenže před dravcem varují, oni na něj dokonce aktivně útočí! Je zcela běžné, že se za prolétajícím krahujcem žene několik vlaštovek a divoce na něj doráží, dokud nezmizí z dohledu. Malí akrobaté si to prostě můžou dovolit- jsou tak rychlí a obratní, že krahujec obvykle nemá šanci je ulovit.

Takto se projevují hnízdící ptáci, kteří brání svou kolonii. Z pochopitelných důvodů reagují stejně i na přítomnost straky, sojky nebo kukačky- všechny kolektivně vyhání. V blízkosti jiřiček a vlaštovek se pak žije mnohem bezpečněji i kosům, vrabcům, pěnicím a dalším. Jen je škoda, že tato informační služba je sezónně omezena.

Špaček obecný

Špaček je vzhledem ke své výřečnosti jedním z mála ptáků, kteří mají specifický varovný zvuk používaný výhradně při průletu dravce. Jedná se o výbušné, mlaskavé „kjett!“. To bývá doprovázeno i skupinovým (v hnízdní době) až hejnovým (v létě/na podzim) odletem špačků, což v kombinaci způsobí poplach u všech okolních ptáků.

Pro ohrožení mláďat v hnízdě má špaček zcela jiné, hrubě vrzavé volání, kterým ohlašuje krkavcovité, šelmy, příliš vlezlého lidského pozorovatele apod. Na to pak jiní ptáci nereagují, protože vědí, že to je pouze špačkův problém…

Kos černý

Kosí výbušné staccato představuje další z klíčových zvuků pro okolní ptactvo. Signalizuje středně velké nebezpečí, tedy např. kočku, nebo dravce vysoko na obloze. Při bezprostředním průletu krahujce se kos většinou odmlčí. Podle toho ptáci s kosím varováním nakládají- nepanikaří, ani úplně neztuhnou, ale jsou maximálně v pozoru a pozorně zkoumají terén kolem sebe, aby odhalili příčinu poplachu.

Když kos černý znervózní, cuká ocasem a vydává typický varovný pokřik.

Sojka obecná?

A jak je to s onou zmiňovanou sojkou? Sojka obecná je do určité míry užitečným informátorem, ale zdaleka ne nejvýznamnějším. Pověstným strážcem lesa jsou sýkory. Sojka má totiž oproti nim mnoho nevýhod. Například běžně spouští „alarm“ zcela zbytečně, např. při příchodu člověka, psa nebo divočáka. Lesní ptáci vysoko v korunách ale nemají důvod se stresovat velkými savci pochodujícími dole od nimi.

Další, velmi silný „hendikep“ sojky je nedůvěra ptáků vůči ní. Ona sama je totiž tak trochu predátor- vybírá ptačí hnízda, loví neobratná, čerstvě vyvedená mláďata a za určitých podmínek si pochutná i na oslabených dospělých pěvcích (např. když jsou zranění, vysílení, nemocní apod.). Z těchto důvodů si ptáci připadají ohroženi její pouhou přítomností. Těžko se pak budou ztotožňovat s jejím strachem. Když už ostatní opeřenci reagují na sojčí varovné volání, většinou neřeší to, čeho se bojí sojka, ale to, že oni se bojí samotné sojky.

Text a foto: David Říha


Číst dále
0
1

Nejnovější  / Z domova
Sledování nocovišť motáka pilicha na střední Moravě v zimě 2020/2021
AVIFAUNA Publikováno 25.5.2021


Spolu s Tomášem Oplockým jsme v zimě 2020/2021 intenzivně sledovali výskyt motáků pilichů (Circus cyaneus) hlavně v oblasti Hané a také kalouse pustovky (Asio flammeus), která s pilichy často sdílí stejné lokality. Ačkoliv jsme se ani jeden z nás pilichům v dřívějším zimách nějak systematicky nevěnovali, druh nás v poslední době začal zajímat a po hnízdění a velmi významnému zimování v roce 2019 a 2020 (blíže ZDE) jsme se rozhodli tomuto druhu v našem působišti začít konečně věnovat. Naše priority byly jasné – hledat významná loviště a hlavně nocoviště, kde budeme sledovat během zimy jejich vývoj. Na podzim jsem dostal několik tipů na polní plodiny od Michala Kavky, ve kterých pilichové nocovali předchozí zimu na Kutnohorsku. V neposlední řadě mi také velmi pomohl přístup k vysílačkou vybaveným ptákům, kteří u nás byli označeni právě v minulé zimě. Užitečnou informací také bylo, že pilichové se přes den pohybují obvykle jen několik kilometrů od nocoviště. Od půlky října jsem tak společně s Tomášem plošně kontroloval pole, na kterých byla nějaká vyšší plodina (řepka, soja, hořčice). Ačkoliv jsme oba nachodili pěšky během října přes 100 km v polích, nebo projezdili mnoho kilometrů ještě v autě, nocoviště se nám na žádném z vytipovaných polích najít nepodařilo. Úplně první nocoviště, které jsme začali sledovat, našel Jaroslav Křižka na okraji našeho působiště (nedaleko Kojetína) 24. 10. 2020 a poprvé jsme se na něj vypravili 31. 10. 2020. Tím naše sledování nocovišť konečně oficiálně začalo.

Vyhledávání nocovišť probíhalo kontrolou polí, které by potenciálně mohly být nocovištěm. Nejlépe se nám však dařilo nocoviště dohledávat přímo při sledování pilichů a podle směru jejich odletu. Jelikož situace kolem nocovišť byla celou zimu vlivem zemědělské činnosti velmi nestabilní, striktní metodika nebyla tak úplně možná. Po dohledaní nocovišť jsme však vždy zakreslili do mapy jejich vymezení, určovali o jakou plodinu se jedná (v jednom případě zatím neurčeno), dále jsme vysledovali hlavní loviště a zaznamenávali vzdálenost od nocoviště. Při každé návštěvě jsme pak zaznamenávali přesný západ slunce v dané lokalitě, rychlost a směr větru, teplotu a oblačnost. U nocovišť s větším počtem ptáků jsme sepisovali podrobný etogram, kde bylo zaznamenáváno především chování ptáků na nocovišti, čas zapadnutí prvního a posledního ptáka atd.

Vysvětlení použitých věkových skupin

1/2K mladý pták/immaturní, narozen v roce 2020, jako 2K se označuje od. 1.1.

2/3K subadultní, narozen v roce 2019, jako 3K se označuje od 1.1.

F/imm. „hnědý“ pilich blíže neučený, může jít o samici ale i o mladého samce

Nalezená nocoviště:

1. nocoviště, Kojetín (PR) 2. 11. – 18. 11. 2020

Nocoviště u Kojetína 5. 11. 2020. Foto Ondřej Boháč

Toto nocoviště jsme navštívili celkem 4x, při poslední návštěvě však bylo již posekáno. Na nocovišti během první půlky listopadu nocovalo 7 – 12 ptáků, z toho maximální počet dospělých samců byly 3 ex. Nocoviště bylo 18. 11. pozdě odpoledne kompletně posekáno a až do konce roku se nám v této oblasti už náhradní najít nepovedlo. Přibližně od poloviny ledna se pilichové na lokalitě už ani nevyskytovali.

2. – 4. nocoviště, Hrubčice (PV) 22. 11. 2020 – 14. 1. 2021

První „naše“ nalezené nocoviště se mi povedlo potvrdit 22. 11. večer, celkem 4 – 5 ex. lovilo na poli s blíže neurčenou plodinou sloužící k zaorání. Pilichové před západem slunce společně odlétli na vedlejší pole s řepou prorostlou plevelem (převážně bodlák a kokoška), kde nocovali do sklizení (27. 11.). Poté nalezl T. Oplocký 1. 12. nové nocoviště 3,7 km jižním směrem od původního. Ačkoliv na nové lokalitě byla hned dvě pole s pšenicí určená k zaorání, piliši si vybrali 5 – 10 cm vysoké obilné strniště, ve kterém nocovali do 12. 12., kdy bylo strniště i okolní pšenice zaorány. Ve strništi nocovalo vždy 2 – 5 pilichů a 6 – 8 pustovek.

Dne 5. 12. bylo zjištěno nové nocoviště v ozimé řepce 1,2 km od původního v řepě a 1,7 km od strniště. Je tak pravděpodobné, že se jednalo o stejné ptáky, kteří vystřídali celkem tři nocoviště kvůli intenzivním zemědělským pracím a postupné ztrátě všech vyšších plodin kromě ozimých řepek.

Nocoviště v řepce se stalo vůbec největším a nejdéle fungujícím během této zimy. Maximum nocujících ptáků bylo 12. 12 a to 12 ex., následně o den později 11 ex. Od té doby na lokalitě počet klesal kvůli zaorání či posečení všech lovišť a tím došlo k velmi výrazným úbytkům potravy v okolí. Po Novém roce toto nocoviště využívali pouze 1-2 ptáci. Zajímavé bylo, že za celou dobu fungovaní těchto nocovišť někteří ptáci odlétali už za šera směr Prostějov. Pravděpodobně na nocoviště v malém poli ponechaném ladem právě u Prostějova. Nalezeno bylo však až během března, kdy už v něm žádní piliši nenocovali. I na tomto řepkovém poli společnost pilichům dělaly pustovky. Ty zde byly v počtu až 12 ex. a v těchto počtech zde vydržely minimálně 10 dnů, poté i jich začalo ubývat a během ledna už se na řepkovém poli pravidelně nenacházely.

5. mokřad, Tovačov (PR) 10 – 11. 1. 2021

Nocoviště dvou ptáků zjištěno prvně T. Oplockým 10. 1., fungovalo však již déle, vzhledem k nálezu četných vývržků a trusu. Druhý den na lokalitě nocoval pouze 1 ex. a v dalších dnech došlo k opuštění nocoviště vlivem zásahu energetiků do křovin a trávy (sečením pod dráty EV).

6. Příkazy (OL) 13. 1 – 15. 2. 2021

Další nocoviště jsem nalezl 13. 1. 2021, bylo rozdělené na dvě – do pásu ponechaného ladem a do vedlejšího řepkového pole. Řepkové pole však piliši k nocování prokazatelně využili pouze jednou, a to právě 13. 1. 2021. Od té doby využívali pouze úzký pás ponechaný ladem. V něm nocovali vždy maximálně 2 ptáci, ostatní se přesunuli vždy těsně před setměním do okolních řepkových polí, kde pravděpodobně nocovali. Na této lokalitě se pohybovalo od konce prosince vždy min. 4 – 6 pilichů; 1 samec ve věku 3K, 1 samec 2K (zjištěn pouze jednou) a zbytek mladé samice (F 2K) což potvrzuje i to, že ze čtyř zde odchycených pilichů byly všechny mladé samice. Jedna z nich byla 17.1. vybavena vysílačkou, díky které jsme zjistili, že tato samice využívá k nocování řepkové pole 1,5 km daleko, na tomto nocovišti však jiní ptáci kromě 24.1. (1 F/imm.) nenocovali.

Samice ve věku 2K odchycená u Příkaz 9. 2. 2021. Foto Ondřej Boháč

7. Grygov (OL), 17. 2.

Piliši se kolem Grygova a dále na západ od něj vyskytovali již od přelomu roku, včetně plně dospělého samce. Při snaze o dohledání nocoviště pilichové nebyli vůbec pozorováni, nebo nešlo přesvědčivě určit, kterým směrem odlétají. Již od začátku jsme se ale domnívali, že nocoviště bude v blízkém lesním komplexu PR Království. Dne 17. 2. ale zcela náhodou T. Opocký potvrdil nocování 2 F/imm. v řepkovém poli u Grygovské pískovny. Nocoviště pak pro četné a husté mlhy v následujících dnech nebylo zkontrolováno.

8. Slatinky (PV) 6. 3.

Zastavení na tahu, několik dnů loví na Vápenici. 6. 3. 2021. T. Oplocký potvrdil nocování v borovicovém lese (2 F/imm.)

Nocoviště samice s vysílačkou 28. 1. 2021, Lazníky, PR. Foto Ondřej Boháč

Data získaná z vysílačky

Mladá samice vybavená vysílačkou u Příkaz 17. 1. se 21. 1. během dne přesunula 17 km do Litovelského Pomoraví, kde konkrétně nad Litovlí byla do 24. 1. 2021. Dne 25. 1. se přesunula přibližně 37 km JV směrem, během přesunu přeletěla nad Olomoucí a nocovala u obce Lazníky na Přerovsku, kde byla až do 10. 2. Během kontroly 28. 1. jsem pozoroval chování pilicha a také zaznamenával, jak vypadá její nocoviště. Dne 11. 2. došlo patrně vlivem trvajících mrazů k přesunu na jih, během dne samice s vysílačkou dolétla z Lazníků k Piešťanům na Slovensku, tedy cca 110 km vzdušnou čarou. Bohužel od večera tohoto dne se „pilišice“ již neozvala. Na lokalitu byl po několika dnech vyslán místní ornitolog i se psem, ale nic nenašel. Dne 28. 3. došla překvapivá informace – vysílačka pilicha se po dlouhé odmlce ozvala z řepkového pole, kde přestala vysílat. Dne 2. 4. byl pilich i s vysílačkou nalezen na tomto místě mrtev i s vysílačkou slovenským ornitologem. Vzhledem ke stáří kadáveru bohužel již nebylo možné zjistit, z jakého důvodu uhynula.

Kontrola samice s vysílačkou 28. 1. 2021, Lazníky, PR. Foto Ondřej Boháč

Celkové zhodnocení výskytu pilichů na Hané v zimě 2020/2021

I přes vysoce nadprůměrné srážky v průběhu října, kdy došlo k utlumení drtivé většiny hrabošů polních, lze konec podzimu a začátek zimy hodnotit z pohledu početnosti pilichů v oblasti sledování velmi kladně. Bylo nalezeno několik nocovišť, na kterých nocovalo až 12 ex.

Na vybraných lokalitách lze bylo možné pozorovat během dne pilichy poměrně běžně, především východně od Prostějova. Za vrchol výskytu pilichů i pustovek lze jednoznačně označit polovinu prosince. Od té doby došlo k poměrně výraznému snížení početnosti obou druhů, přičemž u pilichů k němu došlo přibližně o týden dříve než u pustovek. Během ledna pak došlo k poměrně velké stabilizaci výskytu pilichů. Piliši měli několik zimovišť, na nichž bylo možné pozorovat téměř s jistotou tytéž ptáky opakovaně, a to hlavně na Prostějovsku. Na Olomoucku, konkrétně u Příkaz, pak sice docházelo k výměně ptáků, ale početnost zůstala stejná. Během první poloviny února v silných mrazech a stálé sněhové pokrývce došlo k úbytku především na Prostějovsku, ale u Příkaz na Olomoucku kromě zmizení subad. samce nedošlo ke změně počtu a počet pozorovaných mladých samic zůstal stejný. V poslední dekádě února došlo k výraznému oteplení a tak došlo i k posunu ptáků. Tah byl patrný hlavně u kání rousných, ale 28. 2. jsme právě u Příkaz zaznamenali tah (možná dokonce i zde zimujících) pilichů. Od 1. 3. došlo v důsledku koronavirových opatřeních k velmi výraznému omezení pohybů lidí, které nám bohužel prakticky ukončilo naše sledování.

Nicméně od začátku března z Hané vymizela podle našeho odhadu asi 1/2 dravců a to vlivem tahu zde zimujících jedinců. V důsledku prakticky nulového výskytu hraboše polního tak pole zůstala zcela prázdná a ani během tahu se s výjimkou jedné lokality žádné pilichy pozorovat nepovedlo. Výrazný vliv měly na výskyt pilichů u nás zemědělské práce, kvůli podmáčeným polím v říjnu došlo k veškerým pracím v polích právě až v listopadu a prosinci. Koncem listopadu nám (a samozřejmě i pilichům) vhodná pole doslova mizela před očima a v souvislosti s nedostatkem hrabošů tak bylo pro většinu dravců a sov zimování u nás nevýhodné.

Závěr:

Letošní zima nám přinesla i přes poměrně hektický průběh velmi cenné zkušenosti a důležitá data. Nutno přiznat, že několik nocovišť nám uniklo, a i když jsme byli často velmi blízko, na jejich dohledání a sledování již nezůstal čas. Za velký úspěch považuji odchycení celkem 9 pilichů (vše samice, dvě adultní). Sledování pilichů se máme v plánu věnovat samozřejmě i v následujících zimách, pokud však tuto možnost budeme mít. Ještě mám totiž stále živé vzpomínky na zimy, kdy jsem pilicha během zimy neviděl ani deset krát.

Poděkování za spolupráci: patří v první řadě Tomášovi Oplockému, který se mnou celou zimu velmi intenzivně spolupracoval a nebýt jeho snažení, mé výsledky by nebyly ani zdaleka takové jako s ním. V neposlední řadě děkuji také Lucii Rubáčové, Tomášovi Bělkovi, Jaroslavu Křižkovi, Dušanovi Rakovi a Jiřímu Šírkovi za jejich důležitou různorodou pomoc.

Samec ve věku 2K na strništi připravený k nocování, 8. 12. 2020, Hrubčice, PV. Foto Ondřej Boháč

Text a titulní foto: Ondřej Boháč


Číst dále
0
0

Nejnovější  / Z domova
Ornitologové zkoumají vliv šetrného hospodaření na ptáky v okolí Prahy
AVIFAUNA Publikováno 19.5.2021


Ornitologové z České společnost ornitologické (ČSO) ve spolupráci s odborníky z Akademie věd ČR a České zemědělské univerzity zkoumají, zda změna hospodaření na zemědělské půdě v majetku hlavního města Prahy přinese kýžené zlepšení stavu ptactva. Od roku 2020 mapují ptactvo na polích, na nichž se má nově hospodařit způsobem šetrným k přírodě. Ptáky sledují také na kontrolních plochách, kde se způsob hospodaření nemění. Výzkum umožní zhodnotit, nakolik změna hospodaření ptákům pomohla. V loňském roce odborníci na polích a v jejich nejbližším okolí v Praze zjistili 55 ptačích druhů a bude zajímavé sledovat, zda a jak se druhové složení a počty ptáků změní v tomto roce.

Již před několika lety vedení hlavního města Prahy rozhodlo, že na zemědělské půdě, kterou město vlastní, se bude hospodařit šetrným způsobem. Toto rozhodnutí se projevilo v podmínkách, za nichž město pozemky k zemědělskému hospodaření pronajímá. „Ty zahrnují např. zmenšení půdních bloků na maximálně pět hektarů či jejich rozdělení mezemi. Meze budou zatravněny nebo na nich budou vysazeny stromy či keře. Na polích by měla být půda co nejdelší dobu pokrytá vegetací, nutné je střídání plodin a osevní postupy obsahují další podmínky nutné k tomu, aby hospodaření bylo přátelštější k přírodě. Alternativou může být i zatravnění orné půdy vhodnou travní směsí. Samozřejmostí je hospodaření bez chemických prostředků, ať již pesticidů nebo průmyslových hnojiv. V podstatě tak zemědělství na pozemcích hlavního města bude splňovat podmínky ekologického způsobu obhospodařování,“ říká Václav Zámečník, zemědělský specialista ČSO.

V hustých a vysokých porostech plodin obvykle mnoho ptáků na jaře nenalezneme. Foto Petr Voříšek

Vedení města si od těchto změn slibuje, že na pole se vrátí příroda, kterou moderní průmyslové zemědělství skoro úplně z polí a luk vytlačilo. Vedle botaniků či entomologů se do sledování, zda změny skutečně přírodě pomohou, zapojili i ornitologové. „Od roku 2020 jsme zahájili společně s kolegy z Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity a Ústavu biologie obratlovců AV ČR výzkum, jehož cílem je vědeckou metodikou ověřit, zda se na polích v majetku hlavního města, kde došlo ke změně hospodaření, změnilo druhové složení a početnost ptáků. Cílem výzkumu, který je podpořen grantem hlavního města Prahy, je také doporučit případné změny ve způsobu hospodaření, pokud by se ukázalo, že je to třeba,“ vysvětluje Petr Voříšek z ČSO.

„Abychom mohli doložit, zda změna v hospodaření vedla také ke změně v avifauně pražských polí, sledujeme stejnou metodou ptáky také na tzv. kontrolních plochách. To jsou pole, kde se způsob hospodaření nemění, ale jinak jsou svým charakterem co nejvíce podobná polím, kde se hospodaření mění. Ke každému sledovanému poli je tedy do dvojice další kontrolní pole a sledování ptactva probíhá stejným způsobem na všech plochách,“ doplňuje Voříšek.

Kromě porovnání stavu na polích, kde se hospodaření změnilo, s kontrolními plochami, zahájili ornitologové sledování všech polí ještě před tím, než ke změně došlo. Budou tak moci porovnávat i stav před a po změně, což je pro správné vyhodnocení velmi důležité.

Díky speciální aplikaci vyvinuté pro sčítání ptáků mohou ornitologové pozorované ptáky a jejich chování zapisovat přímo v terénu do chytrého telefonu, který následně odešle data do centrální databáze. Foto archiv ČSO

Zemědělská krajina je pro ptáky a ostatní živočichy důležitá v době rozmnožování i v době vegetačního klidu. Na zimních polích by za ideální situace měli ptáci najít semena a jinou rostlinnou potravu, která je důležitá pro jejich přežití tohoto kritického období. A to se týká jak druhů, které naše kraje na zimu neopouštějí, tak zimních hostů, kteří k nám přilétají z oblastí severněji položených. Proto ornitologové mapují ptáky na polích na jaře i v zimě.

Mapování ptáků na mnoha relativně malých plochách vyžaduje velmi detailní záznamy o výskytu každého zjištěného jedince. Tradiční postupy, např. záznamy do mapy a zápisníku, by v takovémto případě byly velmi náročné a pravděpodobně by složitost záznamů v terénu ovlivnila kvalitu získaných údajů. O náročné digitalizaci záznamů, která by byla posléze nutná, ani nemluvě. Díky vlastní aplikaci, kdy lze zjištěné ptáky zaznamenávat přímo v terénu, takové problémy odpadají. „Mapování ptáků na polích v hnízdním období roku 2020, tedy v době před změnou hospodaření, přineslo údaje o výskytu 55 ptačích druhů, napočítali jsme 667 jedinců na obou typech ploch. Nejčastějším ptačím druhem na polích v Praze byl skřivan polní. Z dalších pozorovaných ptáků lze zmínit například koroptev polní, pták, který mnohému ornitologovi dnes udělá větší radost než kdejaký vzácný druh. Na polních loužích a malých mokřadech se občas vyskytují třeba kulíci říční, jindy narazíme na bramborníčky hnědé či jiné méně časté druhy. Ty pak ze sčítání na jinak nudných polích dělají stále tak trochu objevitelské dobrodružství,“ říká Voříšek.

Již v průběhu sčítání mohli ornitologové potvrdili, že skřivanovi nevyhovují pole s vysokým a hustým porostem bez ohledu na druh plodiny. Druhové složení a početnost ptáků se na kontrolních plochách nelišila od stavu na polích, kde později mělo dojít ke změně hospodaření. Oba typy ploch tak měly podobné výchozí stavy ptáků a pokud změna hospodaření na polích hlavního města Prahy bude pro ptáky příznivá, mělo by to pozdější srovnání s kontrolními plochami ukázat.

Konipas luční. Foto Lukáš Kadava

Zdroj: TZ ČSO  7. 5. 2021 / Titulní foto: Lukáš Kadava


Číst dále
0
0