Zajímavosti

Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti

Proč někteří ptáci zpívají na podzim?

AVIFAUNA Publikováno 10.11.2022

Dny se pomalu krátí. Ptačích mláďata již vyrostla. Jejich ulítaní rodiče přes léto vyměnili své peří, aby je zbrusu nový kabátek chránil před nepřízní počasí na tahu či v zimě. Dálkoví migranti dávno opustili své letní domovy, avšak i skromnější cestovatelé už míří do svých středomořských destinací. Všichni opeřenci se, každý po svém, připravují na zimu. Vykrmují se, posilují létací svaly, táhnou, dělají zásoby a -světe div se- zpívají! Namlouvají se! Obhajují teritorium!

S příchodem slunných dní „babího léta“, od září do listopadu, se rozezpívá většina drobných ptáků- všechny druhy sýkor, budníčci, rehci domácí, četní pěnkavovití a další. Lesy, polní remízky i městské parky se pak rozezní pestrou směsicí nejen kontaktních hlasů táhnoucích hejn, ale také více či méně srozumitelnými variantami a úryvky zpěvu jednotlivých druhů. Někdy jde o nesmělé, tichounké švitoření, jako byste jarní projevy pustili z reproduktoru 10x ztlumeně, jindy o dosti hlasitý, téměř plný zpěv, působící v zlatavém podzimním listí zcela paradoxně. Mnozí ptáci předvádí dokonce charakteristické prvky toku (například vyzývavé třepání křídly), nebo se pustí do náznakové, „cvičné“ obhajoby teritoria- a to i přesto, že se třeba právě nachází na tahové zastávce, kde nikdy nehnízdili a ani hnízdit nebudou. Další pak ještě před odletem na hnízdišti skutečně brání vyhlédnuté území, aby si ho předem „zamluvili“ na příští sezonu. A nakonec- většina ptáků si čas od času zpívá jen tak, pro radost! Právě na tyto zajímavé a poměrně málo známé, avšak ve skutečnosti zcela běžné funkce podzimního ptačího zpěvu se zaměřím v dnešním článku. Většina informací pochází z mých vlastních pozorování a obecných faktů, občas doplněných o výsledky konkrétních studií (pak zdroj uveden v závorce)

Opačné jaro

Na úvod je třeba vysvětlit, proč právě podzim. Proč právě v době chladnoucích rán, zkracujících se dní a stále chudší potravní nabídky se tolik ptáků chová podobně, jakoby právě rozkvetly pampelišky a jarní slunce konečně prohřívalo čerstvě rozmrzlou zem? Proč právě v době náročné podzimní migrace takto „plýtvají energií“, místo aby jí před nastávající zimou maximálně šetřili?

Odpověď se skrývá právě v oné dynamické změně délky světelného dne (fotoperiody), která (nejen) ptačímu tělu skutečně v něčem připomíná jaro. Po relativně stabilním létě, čase dlouhých, slunečných večerů, se den náhle citelně zkracuje. Přesný opak jara, jenž ptákům dává neklamný signál, že zima se blíží… avšak zároveň stimuluje jejich pohlavní hormony! Než se totiž krajina ponoří do sychravé temnoty krátkých dní, prochází dlouhou podzimní proměnou. A během této proměny dosahuje délka fotoperiody (podle níž ptáci určují roční dobu – je spolehlivější než počasí) stejné hodnoty jako jaře – pro příklad délka světelného dne 1. října zhruba odpovídá délce 12 března. A ptáci, ačkoli dobře vědí, že je podzim (proto např. migrují k jihu), za hezkého počasí se spontánně nechávají strhnout „jarní atmosférou“- začnou zpívat, bojovat o teritoria, tokat, párovat se apod. Jakoby ve sluncem nasvícené záplavě zlatého listí na chvíli zcela zapomněli, že se již za pár týdnů budou zimomřivě krčit na holých větvích kolem krmítek… Za jejich „rozjaření“ mohou pohlavní hormony, jenž se automaticky začínají vyplavovat, jakmile délka dne nabude určité „jarní“ hodnoty- bez ohledu na to, že jí nabude během podzimního zkracování. Aktuální počasí přitom není tak důležité, slunce ptáky pouze více motivuje ke zpěvu (i na jaře zpívá mnoho druhů déle a častěji za slunných dní), ale hlavní úlohu sehrává právě ona „jarní“ délka fotoperiody.

K tomuto jevu dochází po celé severní polokouli, a například v Americe či západní Evropě někteří pěvci zachází mnohem dál- páří se a staví hnízda! Angličtina má dokonce pro přechodné rozmnožovací chování živočichů na podzim specifický pojem „autumnal recrudescence“- volným překladem něco jako „podzimní znovuaktivita“. U většiny našich drobných ptáků se tyto projevy omezují na příležitostný zpěv, teritoriální projevy či náznakové námluvy- i to však rozhodně stojí za pozornost.

Bylo by chybou si myslet, že podzimní zpěváci jsou pouhými obětmi vlastní nedokonalé fyziologie, která je v reakci na fotoperiodu nutí nesmyslně plýtvat silami a vyčerpávat se před nastávající zimou. Jak jsem již zmínil, ptáci dokáží svou energii během zdánlivě zbytečné „podzimní znovuaktivity“ skvěle využít k mnoha příjemným, důležitým či přímo nezbytným činnostem- od spontánního „zpívání pro radost“ až po cílenou obhajobu zimních teritorií. Jedním z nejzásadnějších a pro mě osobně i nejzajímavějších vzorců chování je zpěv, teritoriální projevy či námluvy u letošních mladíků, kteří v období babího léta vstupují do puberty a zkoušejí si všechny ty „dospělé“ aktivity nanečisto, aby se pak na jaře, ve své první hnízdní sezóně, dokázali vyrovnat starým mazákům (což by bez podzimního tréninku nejspíš nebylo možné).

Mladý sameček konopky obecné si v podzimním slunci nacvičuje své první písně.

Nácvik zpěvu a jednodenní teritorialita

Mladí samečci většiny pěvců se od konce léta předvádí o sto šest- zpívají, honí se mezi větvemi a občas si dokonce i během zastávce na tahu přechodně obhajují svá první, malá teritoria. Asi nejšíleněji působí podobné projevy u dálkových migrantů, mířících do Afriky. A přesto se tak dle mých pozorování chovají nejméně dva druhy lejsků- lejsek šedý a černohlavý. Tito ptáci již na přelomu srpna a září ve velkém protahují přes naše území a přidávají se do smíšených hejn sýkor, pěnic a budníčků, v jejichž společnosti se potulují polními remízky, okraji lesů a městskými parky. Tam lejskové vyhledávají osluněné, holé větve uschlých stromů, mladé stromky podél cest, sloupy, ploty a další posedy, z nichž vyhlíží svou hmyzí kořist. Milují také bezinky, takže se často pohybují v blízkosti plodných bezových křovin. Oba zdroje hlavní potravy- úroda bobulí i kvalitní posedy- se však vyskytují jen v omezené míře. A v kombinaci s nastupující pubertou letoších mladíků (starých cca. 2-3 měsíce) se u lejsků často vyvíjí podzimní teritorialita. Dospělí i mladí samci si na vhodných místech střeží velmi malá, „jednodenní teritoria“. Ptáci se rozdělí po cca. 3-20 metrech, přičemž každý má svojí skupinu keřů, nebo svůj úsek stromové aleje. Na to, jak drobné a pomíjivé jsou jejich pozemky, je hlídají a brání s velkou vervou. Každého vetřelce napadají prudkým náletem a divoce prohání větvovím. Zejména lejskové černohlaví do potyček často zahrnují i typické hlasové projevy- ponejvíce varování „huit“, který leckdy přechází i v tichý zpěv. A i když zrovna nedochází k boji, samci svou přítomnost co chvíli ohlašují („huit“), navzájem si odpovídají, překřikují se a výhrůžně se přibližují k hranicím svých soků. Lejskové šedí jsou obyčejně mnohem tišší, zato ještě agresivnější. Zajímavé přitom je, že zástupci obou druhů útočí i na sebe navzájem, a občas dokonce i na jiné, náhodné ptáky.

Tato show přitom trvá na daném místě pouze pár hodin až dní, než lejskové pokračují ve své daleké pouti. Proč se tedy vůbec zaobírají obhajobou „jednodenního teritoria“, místo aby jen odpočívali a vykrmovali se na další cestu? Pokud by šlo pouze o krátké honičky v blízkosti plodných bezů či osluněných, uschlých větví, dalo by se to chápat jen jako obrana potravních zdrojů. Někteří lejskové však svá území několik hodin vůbec neopouští, a trestají vetřelce již za překročení jasně dané hranice- nejen za přiblížení se např. bezinkám. Dokonce i v případě, že se celá skupinka lejsků (rozdělená na teritoriální jednotlivce) pohybuje krajinou, „pohybují“ se i teritoria (či spíše obrovské osobní bubliny) jednotlivců, kteří si na každém místě rychle rozdělují dostupné zdroje. A především- co chvíli se překřikují varovným voláním či dokonce tiše zpívají!

Lejsek šedý (vlevo) a čertnohlavý (vpravo) na podzimním tahu. Ten u nich probíhá poměrně brzy, na přelomu srpna a září, a je doprovázen četnými teritoriálními projevy.

Zdá se tedy, že chování táhnoucích lejsků plní hned dva účely- za prvé trénují zpěv a teritoriální chování (což je pro letošní mladíky velmi důležitá lekce), a zároveň si za vhodných podmínek skutečně brání malé, zato mimořádně úživné okrsky podzimní krajiny, kde jim privátní přístup k potravě zajistí lepší fyzickou kondici. Zabijí tak dvě mouchy jednou ranou- což je pro ptáka s anglickým názvem „flycatcher“ („mucholapka“) dost příznačné 🙂 Stejně multifunkční je i jejich časté volání- na jednu stranu slouží k obhajobě území, na stranu druhou však také zajišťuje, že ptáci o sobě stále vědí, neztrácí kontakt a po setmění, kdy výbušná hra na jarní les skončí, budou moci společně v jednom rozvolněném hejnku pokračovat v tahu.

Lejsci jsou výjimeční tím, že svou „jednodenní teritorialitu“ zařazují do své brzké a dlouhé migrace, jenž končí až v subsaharské Africe, a také tím, jak důsledně dokáží bránit území, které jim patří pouhých pár hodin. Nicméně mezi druhy stálými, či táhnoucími později a na kratší vzdálenosti, můžeme zaznamenat různé podoby podzimního zpěvu a teritoriální agrese celkem běžně. Typickým příkladem je budníček menší. Jeho dobře známé slabikování „čif-čaf“ se začátkem října ozývá téměř z každé polní křoviny. Ačkoli jde o migrující budníčky ze zahraničí, kteří přes nás jen prolétají, po cestě zpívají ve velkém. Jejich podzimní zpěv je poměrně hlasitý, nápadně připomíná jarní projevy a proto si ho také často všimneme. Leckdy se navíc chování budníčků podobá táhnoucím lejskům- i oni obhajují jednodenní teritoria. Sice jsou často k vidění ve volných skupinkách, zejména v blízkosti keřů svídy (milují mšicovku svídovou, která se na podzim rojí), to však nebrání horečnatým mladým samečkům, aby se v hřejivých paprscích podzimního slunce patřičně projevili. Ve zdánlivě poklidném hejnku se totiž co chvíli jeden takový mladík „urve ze řetězu“, zničehonic se vrhne na nejbližšího kolegu a hlava nehlava ho divoce prohání větvovím. Neomezuje se přitom jen na příslušníky svého druhu- bez váhání zaútočí i na mnohem větší sýkoru koňadru! A je-li opravdu rozjařený, zcela se oddělí od skupiny, vybere si jeden či několik keřů a ty si pak systematicky brání coby „jednodenní teritorium“. Když zrovna neodhání všechny přítomné ptáky, tak během krmení zpívá, často velmi intenzivně. Jeho jarní nálada je přitom nakažlivá a není výjimkou, že si z blízkých křovin hlasitě odpovídá hned několik samečků.

Do hudební školy někdy mezi srpnem a prosincem nastupují „puberťáci“ většiny pěvců. Trénují a trénují, začínají na tichém, nejistém švitoření, pestré směsici zvuků plné nekoordinovaného zadrhávání a náhodných, téměř falešných tónů, jenž se však postupem času čím dál více podobá druhově typickému zpěvu. Autoři krátkých, rytmických popěvků, např. sýkory, rehci či zmínění budníčci, se dostávají na úroveň dospělých relativně rychle (proto je také můžeme už na podzim slyšet zpívat), zatímco u druhů tvořících komplikované melodie, např. u pěnic, kosa nebo špačka, trvá trénink mladíků mnohem déle. Ať už je jakkoli dlouhé, tímto obdobím si procházejí všichni pěvci, ne u všech však můžeme nesmělé pokusy o vytvoření kýžené melodie v naší přírodě pozorovat- mnoho z nich (např. žluvy, rákosníci či některé pěnice) zkrátka odlétne již koncem léta a svá hrdélka rozezní až daleko v zahraničí.

První rande

Pro ptačí „puberťáky“ představuje babí léto nejen období nácviku zpěvu a teritoriálních hrátek- někteří mohou začít i s námluvami. Z mých zkušeností je to typické pro stehlíka. Mladý sameček, kterému se právě začíná tvořit typická červeno-bílo-černá kresba na hlavě, za slunných podzimních dní vysedává na vrcholcích stromů a zpívá- leckterý již dost dobře, neboť začal trénovat od konce léta. Často si ke svému vystoupení vybírá klidné místo stranou od hejna, snad aby jeho sólo nezaniklo v neustálém švitoření konkurentů. Pak už jen čeká, až si ho všimne nějaká samička. Jakmile se objeví první ctitelka, která třeba jen usedne na stejný strom a krátce se za ním ohlédne, mladík začne co nejhlasitěji zpívat a „tančit“ do rytmu- prudce se otáčí ze strany na stranu a roztahuje kontrastně černobílý ocas (typické projevy jarního a letního toku dospělých ptáků). Dáma zpočátku vše jen tiše pozoruje. Pokud se jí nápadník nelíbí, brzy přejde do útoku a s otevřeným zobákem ho krátce prožene. Je- ji naopak okouzlena, pouze si přisedne blíž a spokojeně poslouchá. Jednou jsem dokonce pozoroval námluvy páru, kdy se samička, pomalu, jakoby nesměle naklonila ke zpívajícímu samečkovi, nepatrně pootevřela zobák a zatřepala křídly (jinak, než při typickém agresivním gestu), on se k ní sehnul a symbolicky jí ťukl do zobáku (vypadalo to jako letmý polibek :). Pravděpodobně šlo o rituální podobu jarního krmení na hnízdě (samici inkubující snůšku samec několikrát denně přilétá krmit ze zobáku do zobáku, což doprovází podobná žadonivá gesta ze strany samice). Po tomto „polibku“ spolu oba ptáci společně odlétli do polí jako pár…

Soudržné dvojice mladých (a občas i dospělých) stehlíků, s více či méně intenzivními projevy toku, jsou v podzimní krajině k vidění celkem běžně. Zda jim jejich pouto vydrží do příštího jara a skutečně spolu zahnízdí, nebo jde pouze o nezávazné románky, můžu jen hádat. Náznakový tok stehlíků však probíhá často po celou zimu (a graduje v předjaří), takže podzimní páry mají dost času na rozmyšlenou- mohou upevňovat a prohlubovat svůj vztah, nebo se po pár týdnech rozejít a hledat si každý nového partnera.

Předěžná dohoda

Vraťme se k teritoriálnímu chování. Valná většina podzimních popěvků i divokých honiček při obhajobě „jednodenních teritorií“ mezi drobnými pěvci představuje pouhý nácvik mladíků na nastávající jaro, který však se skutečným rozložením hnízdních území následujícího roku nemá vůbec nic společného. Je zde ovšem jedna výjimka. Rehek domácí. Důvěrně známý pták žijící v blízkosti lidských sídel, totiž v září a říjnu začíná obhajovat své skutečné hnízdní teritorium. Každé ráno a večer vysedává na střechách či anténách, odkud má dobrý přehled o okolí, a intenzivně zpívá. Typickou písničku se chraplavě škrtivým úvodem, která náhle přechází v čistý trylek (jakoby ho někdo „škrtil a pak pustil“) přednáší stále dokola, často z té samé vyhlídky, z níž zjara ohlašoval své vlastnické právo po jarním příletu. A stejně jako tehdy, i teď se po klidnějším období pelichání stává mimořádně agresivním vůči ostatním rehkům. Ve svém území strpí pouze svojí partnerku, kdokoli jiný musí pryč. Jako první to pochopitelně odnesou jeho letošní mláďata, která se povětšinou stále zdržují v rodičovském teritoriu- s tím je však konec. Samec na vlastní děti neustále útočí a divoce je prohání. Obzvláště synové pro něho představují potenciální konkurenci, neboť již pomalu vstupují do puberty, začínají zpívat, měřit síly mezi sebou a honit se. Znepokojený otec je tedy vystrnadí, dokud to ještě jde. Jako první se pochopitelně zbavuje předčasně vybarvených samečků typu paradoxus*, jejichž mužná, černá pera na hrudi ho naprosto vytáčejí. Uniformně šedaví sourozenci mohou zůstat o něco déle, avšak mají zapovězený přístup k vyhlídkám, ze kterých otec zpívá, a které symbolizují jeho dominanci.

Letošní, vyspělý mladý samec rehka typu paradoxus

* Mladí rehci obvykle získávají typické samčí zbarvení (černá hruď, bílá pole v křídle) až po dovršení prvního roku života (tzn. v druhém podzimu). Některým však naroste část černého opeření již první podzim,   pouhých pár měsíců po vylíhnutí (tzv. typ paradoxus)- tento znak dospělosti jim sice dává jistou výhodu mezi vrstevníky, avšak zároveň nadmíru dráždí teritoriálního otce.

Krom toho, že se samec častými útoky snaží „vyčistit“ své území od vlastních mláďat, intenzivním zpěvem si odpovídá se starými sousedy. Po namáhavé hnízdní sezoně, kdy byli všichni zaměstnáni výchovou potomků, se otcové znovu rozezpívají, aby si mezi sebou znovu obhájili- a ideálně rozšířili- svá teritoria. Teritoria, do nichž se zjara vrátí s jistotou, že jejich domov není obsazený. Podzimní zpěv rehků domácích skutečně slouží jako předběžná dohoda na jaro. Zároveň jsou první chladné dny také nejlepší dobou k případnému stěhování, anebo (u mladých samců) k pokusu o uhájení prvního teritoria. Bylo totiž prokázáno, že rozložení a velikost jednotlivých území obhajovaných v říjnu se z 93% shoduje s rozložením území, která titíž samci obsadí po jarním příletu, zatímco v půli srpna (konec uplynulé hnízdní doby) se shoduje jen ze 71% – většina změn tedy neproběhne na jaře, nýbrž začátkem podzimu (viz. https://academic.oup.com/auk/article/117/1/65/5561636 ) Je to však docela logické- po vyhnízdění zbývá rehkům ještě dost času do odletu, a tak si územní spory vyřeší s předstihem. Vyženou děti, vypořádají se se sousedy, odletí, a na přelomu března a dubna již mohou na předem rezervovaném pozemku se svou samičkou ihned založit rodinu. Mě navíc připadá, že zatímco mladí samečci, vyhnáni otcem ze svého rodiště, se chvíli toulají po kraji, tiše zkouší své první popěvky a pak brzy odtáhnou (aniž by si předtím nutně obhajovali území), staří matadoři dlouho lpí na svých stálých teritoriích, zpívají v nich do pokročilého podzimu a opouští je jako poslední- patrně proto, aby měli jistotu, že jim je během podzimního tahu žádný přivandrovalec nezabere.

Ryze dokumentační koláž podzimním rodinných hádek rehků. Obr.1 (srpen)- dospělý, avšak ještě nevybarvený samec (vpravo) útočí na své (téměř stejně zabrvené) letošní mládě Obr.2 (říjen)- dospělý, již typicky vybarvený samec (vlevo dole) prohání dvě své lertošní mláďata (vpravo nahoře) Obr.3 (říjen)- dospělý, již typicky vybarvený samec (dole) prohání své letošní mládě (nahoře)

Opětovná obhajoba území po vyhnízdění, spojená se zpěvem či dokonce agresivními souboji, se krom rehka objevuje také u typicky stálých ptáků, kteří zůstávají celoročně ve svém teritoriu. Týká se to například brhlíka nebo „lesních sýkor“- parukářky, babky a někdy i uhelníčka (ačkoli mnoho uhelníčků táhne, některé dospělé páry mohou i přes zimu zůstávat „doma“ a pak si své území do značné míry hájí po celý rok).

Jistota na zimu

Zajímavá situace nastává také u červenek a střízlíků, kteří se koncem podzimu rozezpívají, aby bránili svá zimní, potravní teritoria- území často zcela odlišná od jarních hnízdních okrsků, avšak neméně důležitá. Den se krátí, přichází první mrazíky, a za soumraku se v hustých křovinách večer co večer rozeznívá tesklivá podzimní píseň červenek. Na vhodných místech si do tmy odpovídá hned několik sousedů v podmanivě melancholickém sboru, jenž mi zní jako nostalgická vzpomínka na jaro, utopená v bolestně krásných tónech maličkých ptačích hrdélek… Po chvíli mě však vrací do reality tvrdé „tek, tek, tek“ střízlíka, který se často ani nenamáhá zpívat a své území obhajuje průrazným varováním. Stejně jako červenka si však svým projevem snaží pojistit, že v období nouze mu skromné zásoby zimujícího hmyzu nevyfoukne alespoň žádný příslušník jeho druhu. Že zůstane ve svém území sám. Jde o zcela odlišnou strategii, než jakou k přežití zimy používají sociální sýkory, mlynaříci, šoupálci a králíčci. A jelikož červenky ani střízlíci nežijí v celoročních párech, zimní teritorium si shání každý na vlastní pěst- proto se i samičky obou druhů stávají na podzim často velmi agresivními a bojovnými, v případě červenek pak dokonce zpívají podobně jako samci (u samiček střízlíků je zprokázána pouze teritoriální agresivita na podzimním tahu, viz. https://oldcso.birdlife.cz/www.cso.cz/wpimages/other/sylvia44_11Brejskova.pdf ). Nicméně udeří-li opravdu tuhé mrazy, maličký, horkokrevný střízlík vychladne a v pudu sebezáchovy se večer mírumilovně přitulí k ostatním, aby se zahřál (sousedé hromadně nocují namačkáni na sebe v jediném hnízdě). Jakmile přijde obleva, ptáčci se rychle vrátí k samotářskému životu přísně teritoriálních rváčů.

Podzimní červenka

Non-stop zpěváci

Každý správný ornitolog přece ví, že ptáci si nezpívají jen tak pro radost, nýbrž zcela účelově. Podmanivě plynoucí melodie i energií nabité trylky jsou určeny samičkám (které zpěv přitahuje) a samčím konkurentům (které zpěv drží v uctivé vzdálenosti a předchází tak konfliktům). Opeřený zpěvák těží pouze z benefitů, které si vyzpívá- z vlastního nádherného výkonu však nemá vůbec nic… Opravdu? Ne tak docela. Tato neúplná a zastaralá interpretace ptačího zpěvu je (z části) platná pouze na jaře, v hnízdní době, kdy hlasité překřikování mezi samečky skutečně představuje vrcholový sport vedoucí k reprodukčnímu úspěchu (okouzlení samičky a vyhnízdění v obhájeném teritoriu). Nicméně mnozí birdeři i ornitologové si již všimli, že i později, koncem léta, na podzim a dokonce v hluboké zimě, lze pozorovat samce mnoha druhů pěvců skromně ukryté ve větvích, jak pronáší tichou, sotva slyšitelnou verzi své jarní serenády. Dobře známá melodie zní najednou úplně potichoučku, z dálky, jako byste si v mobilu zapnuli oblíbený hit a snížili hlasitost těsně nad nulu. Pták prostě nemá důvod řvát- nepotřebuje, aby ho kdokoli slyšel. Zpívá si totiž sám pro sebe. Takový projev se nazývá subsong, a můžeme ho slyšet po celý rok- zejména pak v mimohnízdním období (kdy má samec více volného času). V terénu obvykle působí jako „něžné šeptání“ odkudsi z hustého křoví, typické například pro sýkory, kosa či červenku. Důvod jejich počínání je zřejmý- chce si zkrátka zlepšit náladu. Lze namítnout, že sameček si v podzimních plískanicích notuje proto, aby nevyšel ze cviku, „nezapomněl“ zpívat, popř. je-li ještě mladý, tak aby se do prvního jara zpívat naučil- a to je také pravda! Pravda, která se však nijak nevylučuje se zpěvem pro radost. Ostatně juvenilní kos, který si ještě v horkém létě, pár týdnů po vylétnutí, začíná ve stínu zrajících bezinek zkoušet své první úryvky, tak nečiní s vědomím, že napřesrok na svůj song sbalí samičku. Mnohem spíš je motivován příjemným pocitem, který mu ona melodie, jíž slýchával ještě v hnízdě od svého otce, navozuje. A aby si ji mohl poslechnout kdykoli a kdekoli, potřebuje se ji sám také naučit.

Kos černý- typický autor tichých, šeptavých subsongů podzimních a zimních večerů. Ačkoli to tak nevypadá, pták na fotce zpívá- se zavřeným zobákem! Jen peří na hrdle se mu nepatrně chvěje v rytmu zpěvu, tak nepatrně, že na statické fotografii ani nelze změnu zaznamenat. Proč to dělá? Nejspíš aby si zlepšil náladu v pošmourném zimním večeru. Jako když si tiše broukáte oblíbenou melodii. 🙂

Subsong tedy slouží ke dvěma, od sebe neoddělitelným účelům- zlepšování nálady a trénování zpěvu, jenž se zúročí při jarní pěvecké soutěži. Tichý je pak proto, že pták si zpívá pro sebe, nepotřebuje publikum z řad svého druhu, a nemá tedy ani důvod plýtvat energii a lákat k sobě predátory hlasitým zpěvem (všimněte si však, že i mladí samci na podzim začínají zpívat nahlas a naplno v okamžiku, kdy se porovnávají mezi sebou nebo zkouší zaujmout samičky- to už musí být slyšet). Nicméně i v našem dynamickém mírném pásmu, kde podnebí ptákům jasně vymezuje období hnízdění, migrace a zimování, žijí druhy, které si po celý rok vesele prozpěvují nahlas a naplno. Proč?
Důvody jsou nejméně patrně tři, a všechny se odvíjí od jejich sociálního života. Celoroční „plno-zpěváci“ se totiž rádi sdružují do hejn. Příkladem za všechny budiž špaček obecný, dále pak někteří pěnkavovití- zejména stehlíci, konopky a čížci. Ti všichni, když kolektivně přistanou v koruně stromu, dříve či později otevřou zobáčky a začnou vesele švitořit, trylkovat, hvízdat, drnčet a kdovíco ještě.

Prvním důvodem, proč právě sociální druhy zpívají nahlas i v mimohnízdní době, může být bezpečnost. Je to logické- v hejnu, sedícím vysoko v koruně stromu, si mohou dovolit na sebe upozorňovat hlasitým koncertem. Jejich obrana před dravci totiž vůbec nespočívá v ukrývání se v hustých křovinách (jako to dělají autoři tichých podzimních a zimních subsongů), nýbrž ve včasném zpozorování predátora (který je na vrcholcích stromů také dobře vidí), následném kolektivním vzlétání a matoucích vzdušných manévrech. Není tedy proč se skrývat- a může se zpívat naplno.

Druhý důvod hlasitého projevu spočívá v učení od ostatních- pakliže zpěváci nemusí svůj projev ztišovat, mohou se zároveň navzájem poslouchat, a poté obohacovat vlastní zpěv napodobováním zvuků ostatních. Taková lekce velmi pomůže zejména mladým samečkům, kteří mohou pochytit triky zkušených starců, a snad největšího významu nabývá u mladých špačků. Ti jsou totiž výteční imitátoři, dokáží napodobit jakýkoli ptačí hlas, a do playlistu vlastních zvuků, vždy zařazují i samostatný track namíchaný z „kradených“ zvuků a melodií. Je na každém jedinci, jaké konkrétní imitace zkombinuje (tato část zpěvu je nejvíce variabilní, oproti celkem neměnným pasážím špačkova vlastního zpěvu). Nicméně aby mohl vůbec dát prostor kreativitě, potřebuje mít nejdřív dostatečnou „slovní zásobu“- tedy co největší sbírku dobře zvládnutých imitací. Jednotlivé „úlovky“ může sbírat dvěma způsoby. Pokřiky a melodie pochytí buď od jejich původního autora (např. uslyší kodrcání bažanta na jarní louce), a nebo se od jiných špačků naučí již kradené melodie (originální kodrcání skutečného bažanta slyšet nikdy nemusí, pokud ho zdařile imitují členové zpívajícího hejna špačků). Z tohoto pohledu je (nejen) pro nezkušené mladíky samozřejmě mimořádně výhodné kolektivně zpívat v obrovských hejnech a navzájem si obohacovat repertoár o již naučené imitace. Této mojí domněnce silně nahrává fakt, že některé konkrétní „kradené“ hlasy jsou mezi zpívajícími špačky obzvláště oblíbené a rozšířené. Mezi největší hity patří flétnová melodie žluvy, jíž špačci každé jaro matou začátečníky a někdy i zkušené ptáčkaře v terénu, když typickým žluvím zpěvem rozezní okraj lesa o dva měsíce dříve, než skutečná žluva dorazí na hnízdiště. Výčet oblíbených hlasů je ovšem dlouhý, zahrnuje například kavku, čejku, lysku, pěnici černohlavou…

Říjnový špaček v kropenaté zimním šatě zpívá v typickém postoji s hlavou vzhůru a načepýřeným hrdlem 

Mnoho z těchto zvuků je používáno i v místech, kde se dané druhy vůbec nevyskytují. A naopak některé zvuky, které musel slyšet snad každý špaček (např. zpěv sýkory koňadry) bývají zařazovány jen zřídkakdy. Zdá se tedy, že mezi černými zpěváky panuje jakási imitační kultura, „obecný vkus“- a právě tento vkus pomáhá vytvářet a udržovat kolektivní zpívání od konce léta do brzkého předjaří (špačci zpívají vždy a všude, jak u nás, tak na zimovišti). Nelze však vyloučit ještě druhou hypotézu, proč špačci dlouhodobě preferují určité konkrétní imitace- a to že si vybírají zkrátka ty zvuky, jenž se jim (s ohledem na stavbu jejich syrinxu, která je u každého pěvce odlišná) zkrátka lépe tvoří. Pak by byl příčinou nikoli vkus či předávaná tradice, nýbrž zcela fyziologické předpoklady. Ovšem (stejně jako u subsongu) ani tyto dva důvody se nevylučují. Špačci mohou záměrně upřednostňovat snáze opakovatelné zvuky, které se jim však zároveň také líbí (třeba už proto, že je dokáží rychleji a přesněji napodobit), a proto je pak coby tradici přirozeně předávají letošním mladíkům při hromadném zpěvu v podzimním hejnu.

Špačci nepřestávají zpívat po žádnou část roku; na podzim a v zimě tak činí často pouze pro své potěšení. A to i samičky, viz. https://www.researchgate.net/publication/232694159_Female_song_in_European_Starlings_Sex_differences_complexity_and_composition. Na foto pták vpravo zpívá polohlasem (načepýřené hrdlo).

Sociální ptáci tedy zpívají nahlas proto, že můžou (neskrývají se před predátory), proto, že se něčemu přiučí (ze zpěvu ostatních), a proč ještě? Aby měli radost! Je to stejné jako v případě subsongu. U hejnových ptáků má však sborový zpěv ještě jednu přidanou hodnotu- radost ze společnosti ostatních. Skvělý případ představují, jak jinak, supersociální špačci. Právě u nich totiž bylo prokázáno vyplavování endogenních opioidů („hormonů odměny“) při (pod)zimním zpěvu v hejnech (https://www.nature.com/articles/s41598-020-67684-1). Špačkům skutečně zpěv přináší radost, a zároveň jim přináší radost i kontakt s ostatními- proto v mimohnízdní době zpívají nejčastěji a nejdéle v obrovských hejnech! Je pravděpodobné, že coby vysoce společenský druh zažívají v obrovském zpívajícím davu jakýsi nával euforie, způsobený překypující energií tisíců rozezpívaných hrdélek kolem (a kdo někdy pozoroval večerní slet špačků na nocoviště, ví, že tento pocit se snadno přenáší i na nás lidi 🙂 Zároveň společený zpěv slouží k učení mladých ptáků- a právě to je z evolučního hlediska nejspíš primární důvod, proč je špačkům zpívání příjemné. Vzpomínáte na tichý subsong mladého kosa? A moji zmínku o tom, že se učí, ale dělá to pro příjemné pocity ze zpěvu? Nejspíš to u něj (a u všech dalších pěvců) funguje podobně- jen s tím rozdílem, že většina druhů netouží po sborovém zpěvu v hejnech.

Nejen pěvci…

V tomto článku jsem se zaměřil na „podzimní znovuaktivitu“ drobných ptáků, jelikož ta je spojená s nápadným a často skloňovaným podzimním zpěvem. Nicméně více či méně náznaková teritorialita a námluvy se od konce léta objevuje u mnoha dalších ptáků- od kachen divokých a kopřivek, naplno tokajících a párujících se, přes slípky zelenonohé, obhajující teritoria s předstihem podobně jako rehci, mladé potápky roháče trénující svatební tance dospělých, mladé čejky, předvádějící vzdušné přemety nad bahny vypuštěných rybníků, až po samce jeřábků lesních, pískajících na samičky v horských lesích. Na procházkách podzimní přírodou se tedy vyplatí nejen vyhlížet táhnoucí hejna na obloze či první jikavce a cvrčaly, ale také tokající, zpívající či o teritorium bojující ptáky.

Text a foto: David Říha