Devastující sucho vážně zasáhlo populaci vodních ptáků po celém východě Austrálie, podle vědců jejich počet klesl až o 90 procent. Letecké průzkumy odborníků z University of New South Wales (UNSW) v Sydney za posledních 37 let naznačují, že letošek přinesl více problémů než kdykoli předtím. Pohledy z příhodné ptačí perspektivy na kdysi úrodné mokřady nevypadají podle nich optimisticky.
Převzato ze zpravodajského webu Novinky.cz.
Zbytek celého článku k přečtení: Novinky.cz
K uctění památky obětí z 11. září 2001 se každoročně v New Yorku ve čtvrti Lower Manhattan objevují dva obrovské, vzhůru stoupající světelné kužely. Podle posledních údajů vědců však toto osvětlení způsobuje ohrožení hromadné ptačí migrace.
Pozorovatelé, kteří se bedlivě zaměří na tyto kužely, mohou spatřit tečky a tvary shromažďující se uvnitř věží světla, které se pohybují, množí a otáčejí. Tyto tečky jsou ve skutečnosti ptáci, kteří jsou přitahováni ke světlu, společně s hmyzem a netopýry. Ptáci krouží kolem těchto světel, zdánlivě neschopni se odklonit a navíc jsou tím odtaženi z kurzu, čímž je vystavují riziku smrtelného vyčerpání nebo zranění. Občas jsou i slyšet jejich vzájemná volání, což ještě zvyšuje jejich dezorientaci. Shodou náhod se výročí útoků z 11. září shoduje s mnohem starším každoročním rituálem, a to podzimní ptačí migrací přes město New York.
Shoda těchto dvou událostí sice možná vytváří krásnou podívanou, avšak podle jedné studie ohrožuje ročně zhruba 160 000 ptáků, což jasně poukazuje na nebezpečí toho, když lidé a zvířata spolu sdílejí městský ekosystém. Unavující objížďka přes paprsky světla může vystavit ptáky riziku vyhladovění nebo zranění u těch populací, které jsou již tak ohroženy světelným znečištěním, střety s budovami, ničením stanovišť a změnou klimatu.
Od roku 2005 spolupracují ornitologové, ekologičtí dobrovolníci a sponzoři památníku na tom, aby se pokusili snížit negativní vliv na ptáky – spolupráce nyní přináší nové vědecké poznatky a zvyšuje podporu ochrany ptáků v New Yorku a dalších městech. Kolem západu slunce, kdy se paprsky stanou viditelnými, se dobrovolníci a vědci společně se záchranáři, pozůstalými a příbuznými obětí, kteří jsou pozváni na pietní akci, shromáždí na střeše parkovací garáže poblíž základny světel v blízkosti místa Světového obchodního centra. S pomocí dalekohledu, radaru a pouhým okem počítají profesionální vědci a dobrovolníci chycené ptáky, mezi které často patří drobní pěvci, jako jsou například některé druhy lesňáčků. Přilétají také noční ptáci a netopýři, kteří loví hmyz, a sokoli stěhovaví živící se menšími ptáky. Když počet takto „chycených“ ptáků dosáhne přibližně 1000 jedinců, světla se na 20 minut zhasnou, aby se ptáci mohli rozptýlit.
Susan Elbinová, ornitoložka a ředitelka ochrany přírody v organizaci New York City Audubon, se z tohoto představení ocitá vždy v úžasu a dodává: „Je mou prací zhasínat světla, ale raději bych je vůbec nerozsvítila, protože umělé světlo narušuje přirozenou navigaci ptáků.“ Na druhou stranu však také chápe důležitost této pocty, kdy pro některé diváky, kteří mají s událostí osobní zkušenost, může přerušení světla přinášet pocit určité neúcty. Podle radarových studií Dr. Elbinové a dalších vědců jsou však dvacetiminutové přestávky dostačující k tomu, aby ptáci mohli pokračovat v migraci.
Světelné kužely přitahují hustoty ptáků až 150krát vyšší, než je jejich normální úroveň. Jedna studie provedená během sedmi výročí mezi lety 2008 a 2016 dospěla k závěru, že světla ovlivnila migraci 1,1 milionu ptáků. Srážky s budovami, zejména s průhlednými nebo reflexními okny, zabíjejí ročně po celé zemi 600 milionů ptáků a dle NYC Audubon až 230 000 ptáků přímo v New Yorku. Problém pietní akce podle dr. Elbinové spočívá v tom, že ohromná světla mohou ponechat ptáky vyčerpané a dezorientované, což je činí zranitelnějšími v následné migraci. Dalším rizikem je, že poletováním ve světlech ptáci spotřebovávají příliš mnoho tuku, který ukládají pro účely migrace.
Vědci nyní využívají radarové studie ke zvýšení povědomí o ekologickém dopadu světelného znečištění ve městech po celém světě. Monitorování se rozšiřuje o vliv světla na hmyz, který také trpí narušením migrace a může vlivem tepelného záření i uhořet. V září též Newyorská rada pořádala schůzi výboru ohledně návrhu zákona, která vyžaduje, aby nové nebo zrekonstruované budovy používaly sklo, které minimalizuje riziko střetu s ptáky. Podobná kampaň nyní probíhá i v Chicagu.
Překlad: Tereza Kejzlarová
Zdroj: Independent.co.uk
Dramatické znovuobjevení strnádka antioquiského, druhu, který nebyl pozorován téměř půl století, se dostalo letos v dubnu mezi hlavní zprávy. Takové návraty, ačkoliv vzácné, však nejsou tak ojedinělé. Podívejme se na nejzázračnější případy z posledních let a na nebezpečí, která s sebou domněnky o vyhynutí přináší.
Některé zázraky přijdou docela obyčejně. Loni v lednu na cestě do Sunday Mass přitáhl pozornost kolumbijského vědce Rodolfa Correa Peña záblesk zrzavě zbarvené hlavičky. Na kousku křovin se na okraji malého města Medellinu – přesněji řečeno města s 2,5 milióny obyvatel – skrýval druh, který nikdo nezpozoroval už od roku 1971.
Příběh strnádka antioquiského je úchvatný, ale není v ornitologickém světě v žádném případě ojedinělý. 47 let je v podstatě okamžik ve srovnání s podobným objevem lejskovce modrého Eutrichomyias rowleyi na ostrově Sangihe v Indonésii, který byl znovuobjeven v zalesněných údolích tamního ostrova v prosinci roku 1978, po neuvěřitelně dlouhých 100 letech, když poslední exemplář tohoto druhu byl zaznamenán v roce 1878.
Podobné udivující návraty vzbuzují více otázek než odpovědí. Jak mohli tak dlouho unikat pozornosti a jak jsme věděli, kde je hledat? A teď, když se najednou objevili, jaká je naděje na jejich dlouhodobé přežití? A nejvíce provokativní otázka, jaké další vymřelé druhy možná čekají na znovuobjevení? Přesně taková zázračná vzkříšení z mrtvých jsou důvodem, proč se organizace BirdLife, jež má pravomoc k zařazování ptáků na Červený seznam ohrožených druhů pro Mezinárodní svaz ochrany přírody, zdráhá vyhlásit nějaký druh za vyhynulý, dokud si není jistá, že vědci pročesali všechna pravděpodobná místa výskytu do poslední pídě.
Znovuobjevení tzv. ztracených druhů často vyžaduje cestovat do vzdálených a neschůdných míst. Lejsek damarský (Ficedula henrici) byl poprvé dokumentován v roce 1898 – jedním z placených sběratelů živočišných druhů, jenž pracoval pro britského bankéře Waltera Rothschilda, Heinrichem Kühnem. Ten vstoupil na vzdálený indonéský ostrov Damar a (jak bylo v tehdejší době zvykem) zastřelil vzorek od každého ptačího druhu, kterého tam našel. Exemplář ptáka s tmavě modrýma očima, kterého Kühn nechal dopravit do muzea, byl po celé dvacáté století znám jako jediný svého druhu. Věřilo se, že pták může přežívat na Damaru, ale jeho stupeň ohrožení nebyl znám, protože najít čas, peníze a někoho, kdo by podnikl cestu, aby ověřil stav populace lejska na vzdáleném ostrově, bylo přinejmenším obtížné.
Nakonec v roce 2001 doktor Colin Trainor z organizace BirdLife a Clemens Bulurdity z Indonéského ředitelství lesů a ochrany přírody byli schopni prozkoumat Damar, aby zjistili, že je lejsek na ostrově vlastně relativně rozšířený, a proto byl klasifikován jen jako téměř ohrožený. Hrozbu pro lejska damarského však představuje těžba dřeva a vzrůstající osidlování ostrova.
Zatímco znovuobjevení lejska damarského odhalilo, že jeho přežití je relativně jisté, obvykle jde o vzácný případ mezi druhy, které na delší dobu uniknou pozornosti badatelů. Příkladem je květozob čtyřbarvý (Dicaeum quadricolor), který se pokládal za vyhynulého od roku 1959, kdy došlo k úplnému odlesnění jeho rodného ostrova Cebu na Filipínách. Nová naděje vytryskla poté, co se zařazení ukázalo jako nesprávné. Květozob byl znovuobjeven v roce 1992, když ornitologové Rob Timmins a Perla Magsalay prozkoumávali ostrov. Ovšem protože dřívější ochránci přírody nevěděli o jeho existenci, nepodnikla se žádná opatření k záchraně lesa, kde pták žil. Teď, když došlo k vykácení lesů, jsou naděje na dlouhodobější přežití květozoba bohužel slabé.
K dnešnímu dni zůstává druh označen jako kriticky ohrožený, i přes obnovené snahy zachránit les, kde žije. Podobné okolnosti, jako ty, které vedly k poklesu populace květozoba, se označují jako tzv. Romeova chyba, podle tragického osudu hrdiny ze Shakespearovy hry, v které Romeovy domněnky o smrti Julie nakonec vyústí v její úmrtí.
Samice pity Gurneyovy. Foto: Francesco Veronesi | Licencováno pod CC BY 2.0
Jak nám ukazuje případ květozoba čtyřbarvého, je vždy vzrušující a motivující, když se po dlouhé době podaří znovuobjevit dlouho zmizelý a domněle vyhynulý druh ve volné přírodě. Takový nález však bohužel nezaručuje zabezpečení jeho dlouhodobého přežití. Do roku 1915 byla pita thajská (Hydrornis gurneyi) v Thajsku široce rozšířena. Ovšem ztráta přirozeného prostředí si vybrala svou daň a mezi roky 1952 až 1985 nebylo potvrzeno jediné pozorování. Pita byla znovu objevena v Thajsku v roce 1986, s populacemi nalezenými na pěti různých místech. Nicméně do roku 1997 se její populace znovu ztenčila a odhaduje se, že zbylo jen devět párů, což z pity thajské činí jeden z nejvzácnějších druhů na světě.
Naštěstí výzkum tohoto druhu v Myanmaru v roce 2003 odhalil jeho početnější populaci, která však následuje osud ostatních thajských ptáků a s ubývajícím přirozeným prostředím se stává ohroženým druhem. Pokud se opět ztratí, je bohužel takřka jisté, že tentokrát to bude nadobro.
V červnu 2015 brazilský ornitolog Rafael Bessa prováděl terénní výzkum ve státu Minas Gerais, když uslyšel ptačí zpět, který nedovedl určit. Zmatený Bessa nahrál hlas a přehrál si ho. V reakci na to před ním prolétl pták, kterého dosud neviděl. Později, když si fotografie zvětšil, byl v šoku, když zjistil, že šlo o holoubka modrookého (Columbina cyanopis), o druh, který nebyl od roku 1941 pozorován. Druh byl znovu objeven v jednom z největších komplexů savan a lesů, v unikátním biomu zvaném cerrado, který rychle mizí, neboť ustupuje zdejšímu průmyslovému zemědělství. Naštěstí však byla uznána důležitost ochrany přirozeného prostředí kriticky ohroženého holoubka a v lednu 2018 byla oblast, kde tento vzácný druh žije, oficiálně prohlášena za přírodní rezervaci. V červenci stejného roku došlo k rozšíření chráněného území o dalších 360 km² a byl založen Státní přírodní park Botumirim.
Momentálně se odhaduje, že ve volné přírodě žije okolo 20 holoubků modrookých. Nicméně díky ochraně krajiny, kde žije, má holoubek o mnoho větší šance na přežití, než kdyby zůstal neobjeven a zapsán v Červeném seznamu IUCN jako vyhynulý.
Foto: Aviceda | Licencováno pod CC BY 3.0
Zatímco znovuobjevení některého druhu může vest k ochraně, někdy to probíhá přesně opačně a činnosti zaměřené na ochranu vedou k znovuobjevení. Buřňáček chathamský (Fregetta maoriana) byl považován za vyhynulý více než 150 let, dokud se list kalendáře neotočil na leden 2003. Tehdy si Ian „Sav“ Saville a Bret Stephenson, pozorující zrovna ptáky na moři, všimli a vyfotili buřňáčka, který se lišil od jakéhokoliv jiného, kterého dosud viděli. Fotografie nebyly dostatečně detailní, a tak trvalo dalších jedenáct měsíců, než se britským ornitologům Robertu Floodovi a Bryanu Thomasovi podařilo dostat se na moře a dopodrobna zdokumentovat okolo dvaceti podobných jedinců tohoto záhadného druhu – teprve tehdy byl překvapivý návrat buřňáčka chathamského skutečně potvrzen.
Po dobu deseti let byl druh pozorován pouze na otevřeném moři a vědcům se i přes veškeré snahy nedařilo objevit přežívající kolonii, která více jak století a půl unikala pozornosti. Za podpory grantu z fondu na ochranu přírody od organizace BirdLife, se však v roce 2013 vědcům podařilo díky sledovacím zařízením zaměřit skrytou kolonii buřňáčků na ostrově Little Barrier (Hauturu v maorštině). Ostrov je pokládán za modelovou oblast pro ochranu životního prostředí – v roce 1980 a 2003 byl zcela zbaven všech zavlečených predátorů. Bez těchto ochranářských opatření by bylo velmi nepravděpodobné, že by byli buřňáčci vůbec znovuobjeveni, neboť by jejich populace do současnosti pravděpodobně nepřežila.
Úvodní foto: Michael Gillam | Licencováno pod CC BY 2.0 / Aviceda | Licencováno pod CC BY 3.0
Překlad: Markéta Zýková
Zdroj: Birdlife.org
Ornitologové si už delší dobu všímali, že holubi ve městech ztrácejí velmi často drápy na spárech. Až doposud se domnívali, že jde o nějakou neznámou formu infekce nebo reakci na chemikálie přítomné ve městech. Jako příčinu nyní vědci označili lidské vlasy. Výsledky tohoto výzkumu vyšly v odborném žurnálu Biological Conservation.
Tým francouzských přírodovědců pod vedením expertů z univerzity v Lyonu studoval poškození spárů u holubů ze 46 míst po celé Paříži a v jejím okolí. Zjistili, že lidská činnost a znečištění životního prostředí mají na poškození holubích nohou značný vliv.
Ukázalo se, že v místech, kde je vysoké znečištění vzduchu a také nadměrný hluk, mívají holubi na nohou méně prstů než ptáci, kteří žijí v čistějším a méně narušeném prostředí. Zdaleka nejzajímavější korelaci ale výzkumníci našli mezi množstvím poškozených nohou u holubů a hustotou kadeřnictví.
Tato vazba byla velmi silná, takže se vědci pokoušeli najít vysvětlení. Jediné, které fungovalo, je, že se ptáci ve městech častěji zamotávají do zbytků lidských vlasů, což vede k tomu, že potom přicházejí o části končetin.
Převzato ze zpravodajského webu ČT24 České televize.
Zbytek celého článku k přečtení: ČT24.cz
Téměř padesát let trvající průzkumy realizované lidmi v rámci tzv. občanské vědy přinesly zajímavé výsledky – klimatická změna má celkově pozitivní efekt na většinu britských ptačích druhů. U 13 druhů, zahrnující například strnady luční, králíčky obecné či mlynaříky dlouhoocasé, byl zaznamenán nárůst populace nejméně o 10 % v důsledku měnících se klimatických podmínek. Studii provedla organizace British Trust Ornithology (BTO) spolu s vládní agenturou ochrany přírody Natural England.
Dle vědců, kteří studii publikovali v časopise Bird Study, měli vyšší teploty během zimního období pozitivní efekt na přežívání stálých ptačích druhů. „Populace řady stálých druhů jsou pravděpodobně větší než by byly v případě absence těchto klimatických změn“, dodávají autoři studie.
Celkově ovlivnila klimatická změna populace zhruba jedné třetiny ptačích druhů hnízdících v Británii. Z celkového počtu 68 monitorovaných druhů mezi lety 1966 a 2015 se u 24 z nich prokázalo, že změny v jejich populační hustotě byly spojeny s okolní teplotou a srážkami. Pro celkem 19 druhů měl tento vliv klimatické změny pozitivní efekt. Vědci však varují, že další oteplování by mohlo spíše rušivý důsledek. U třech druhů – konkrétně u kukačky obecné, sýčka obecného a rákosníka obecného došlo dle studie naopak kvůli klimatickým změnám ke snížení populační hustoty o nejméně 10 %. Dle studie dále některé druhy zemědělské krajiny, jako jsou například koroptve polní, zaznamenali menší úbytek, než jaký by měli bez nastalých klimatických změn.
Data použitá ve studii pocházela z několika zdrojů, přičemž často zahrnovala i výsledky průzkumů prováděných dobrovolníky. Následně byla porovnána s klimatickými změnami z hlediska sezónních teplot a srážek.
James Pearce-Higgins, ředitel organizace BTO a hlavní autor studie k tomu dodává: „Vzhledem k proměnlivému britskému počasí pro nás může být obtížné vidět dlouhodobé dopady změny klimatu, ale sledováním populací ptáků můžeme sledovat jeho dopady na přírodní prostředí.
Díky úsilí našich dobrovolných průzkumníků ptáků, kteří počítají ptáky v Anglii více než 50 let, můžeme prokázat, že změna klimatu již ovlivňuje přibližně jednu třetinu sledovaných populací hnízdících ptáků. I když některé z těchto dopadů vedly k nárůstu populace, protože tvrdé zimy, které přirozeně omezují populace některých žijících druhů, byly postupem času méně častější, existují však i druhy, u nichž populace zaznamenaly naopak pokles.“
Překlad: Tereza Kejzlarová
Zdroj: Pierce-Higgins, J W et al. 2019. One-third of English breeding bird species show evidence of population responses to climatic variables over 50 years. Bird Study, volume 66, issue 1. DOI: https://doi.org/10.1080/00063657.2019.1630360
Nová studie odhalila, že samice zvonovce bílého snáší při námluvách hlasitosti stejně vysoké, jako kdyby na rockovém koncertě strčila hlavu k repráku. Samčí zpěv byl totiž vyhodnocen jako vůbec nejhlasitější v celé ptačí říši, dosahujíc až neskutečných 125 dB.
Ptačí zpěv dokáže být ideálním probuzením do poklidného rána, s měkkým cvrlikáním a něžným švitořením, které vás pozvolna vynese z hlubokého spánku. Ale pokud by vaším budíkem mělo být volání samce zvonovce bílého, bylo by to spíše jako se probudit do řádění požární sirény. Přestože je tento jihoamerický pták velký pouze jako holub, dokáže vydávat zvuk hlasitější než ten, který vydávají vřešťani a je srovnatelný s tlučením stavitelského beranidla.
Zvonovec bílý je podle studie publikované před týdnem ve vědeckém časopise Current Biology, ve skutečnosti nejhlasitějším ptákem, který byl kdy na světě zdokumentován. Jeho krátké, výbušné volání, které samec rozděluje do dvou částí, je trojnásobně silnější (z hlediska intenzity tlaku zvuku), než hlas kotingy křiklavé, která byla předchozím držitelem rekordu.
„Mohli jsme je slyšet úplně všude, byli jakýmsi soundtrackem zdejších lesů,“ říká Mario Cohn-Haft, jeden z autorů studie a ornitolog brazilského institutu Instituto Nacional de Pesquisas da Amazônia. „Vydávají tyto hlasité zvonivé zvuky, které znějí jako kdyby někdo mlátil do kovu, asi jako kovář.“
Cohn-Haft se seznámil se zvonovcem a jeho hlasovým projevem na jedné z jeho expedic do hor brazilské Amazonie. Hnán zvědavostí, jak hlasitý pták ve skutečnosti je, kontaktoval Jeffa Podose, bioakustika Univerzity Massachusetts Amherst. Oba se vydali do hor minulý prosinec a znovu letos v únoru s kalibrovanými přístroji na měření hlasitosti, aby poměřili úroveň hlasitosti volání zvonovce bílého a kotingy křiklavé, které upravili z hlediska hluku a vzdálenosti, aby byla následná srovnání objektivní.
Richard Prum, ornitolog na Yaleské univerzitě, který nebyl zapojen do studie, říká, že je velmi působivé, že se výzkumníkům podařilo změřit tímto způsobem úroveň decibelů volně žijícího ptáka. „Hlasitost je jedna z nejtěžších věcí k empirickému měření ve volné přírodě, protože je zde přítomných tolik dalších elementů, které mohou přesné výsledky snadno ovlivnit.“ tvrdí Prum. „Jim se však skvěle povedlo mít tyto elementy pod kontrolou.“
Člen čeledi kotingovití, která zahrnuje vranuchy, kotingy a skalňáky, je zvonovec bílý typickým obyvatelem vysokých hor severní Brazilie a jižní Venezuely. Samci jsou sněhově bílí s kontrastním černým zobákem, mající u kořene podlouhlý lalok, přepadávající přes něj dolů podobně jako u krocana. Samice jsou oproti tomu zelenkavé, s hnědými pruhy.
Vzhledem k tomu, že jsou hlasité zvuky často asociované s komunikací na velké vzdálenosti, byli vědci překvapení ze skutečnosti, že samci si schovávají svá nejhlasitější volání na příležitost, kdy se k nim samice přiblíží. Fascinovalo je také to, jak samice, a také samotný zpěvák, dokáže snést tak hlasité zvuky bez poškození sluchu. „Pro ni je to v podstatě to samé, jako kdyby na rockovém koncertě strčila hlavu do repráku.“ říká Cohn-Haft.
Při několika příležitostech vědci pozorovali samice, které přilétly na posedy, ze kterých samci vábili své partnerky. V těchto případech se samci otočili zády k samici a s dramatickou otočkou se obrátili nazpět ve chvíli, kdy jim z hrdla vycházela druhá část hlasového projevu. Samice se vždy o něco stáhla při a nebo těsně před začátkem zpěvu, zůstávala však vždy v těsné blízkosti.
Hlasitost jednoznačně není taktikou k přežití—výrazně totiž zvyšuje šanci detekce predátory. A tak vědci došli k závěru, že se musí jednat o výsledek samičího výběru potenciálních partnerů. Jinými slovy samice preferují hlasitější samce a ti se v průběhu evoluce přizpůsobili tak, aby byli stále hlasitější a hlasitější.
„Všechny druhy se vydaly různými estetickými směry, stejně jako žánry umění,“ vysvětluje Prum, expert na kotingy. „Extrémní hlasitost se může stát esteticky rafinovaná. Existuje mnoho umění, ať už jde o symfonii nebo rock, kde je hlasitost působivá—je to v podstatě jako s křiklavými barvami.“
Specifický samičí výběr partnerů je ústředním tématem takřka u všech ptáků z čeledi kontingovití, vedoucí k bizarním vlastnostem, jakými jsou extravagantní námluvní rituály či impozantně barevné opeření. U kotingy křiklavé, patřící do stejné čeledi, se taktéž vyvinul velmi hlasitý hlasový projev. „Tato konvergence nám říká, že hlasitost je mezi ptáky viditelně význačná,“ tvrdí Prum.
Otázkou však zůstává, proč se u zvonovců vyvinula schopnost hlasitého zpěvu, namísto rafinovaných zásnubních tanců či výrazně barevného opeření, což je obojí méně riskantní z hlediska predace a také méně destruktivní pro jejich sluch. Podos se domnívá, že to souvisí s tím, jak se vyvinuly jejich zobáky. Protože se zvonovci živí výhradně ovocem, z nichž některé dosahuje velikosti golfového míčku, vyvinul se u nich zobák, který ptáci dokáží otevřít velmi široce. To jim pak poskytuje skvělou anatomickou strukturu k produkci jejich agresivně hlasitých volání.
„Rozšíření u kořene zobáku jim dává velkou výhodu,“ říká Podos. „Mají v podstatě stejnou anatomii jako zvon nebo konec trombónu.“ Jejich nezvyklý syrinx a neobvykle silně vyvinuté břišní svaly jim pravděpodobně pomáhají při vyluzování jejich hlasitých zpěvů.
Obyvatelé mlžných lesů v brazilské Amazonii, situovaných v 900 m.n.m, jsou zvonovci bílí součástí ekosystému plného fascinujících ptáků a druhů, které stále čekají na objevení. Tyto horské ekosystémy jsou však bohužel ohroženy klimatickými změnami, říká Cohn-Haft. Jak postupuje oteplování, přirozené prostředí tohoto druhu se bude posouvat do vyšších nadmořských výšek. „Zvonovec bílý není v současnosti považován za ohrožený druh, avšak pokud bude oteplování klimatu takto pokračovat, nebude se mít v budoucnu už kam dál přesouvat.“
Cohn-Haft a Podos doufají, že se do regionu navrátí v začátku příštího roku, aby mohli najít odpovědi na zbývající otázky týkající se nejhlasitějšího ptáka na světě. Chtějí například objevit přítomnost adaptace, která jim pomáhá zabránit poškození sluchu. Doufají také, že se jim podaří přímé pozorování jejich námluvního rituálu, aby konečně pochopili, co dělá tohoto přespříliš hlasitého ptáka atraktivním.
Úvodní foto: Anselmo d’Affonseca
Text a překlad: Martin Vlk Mrňous
Zdroj: Audubon.org
Soupeřící tábory příznivců vrány Canuck na sebe ukazují prstem poté, co se jejich milovaný pták ztratil ze čtvrti východního Vancouveru.
Po oblíbeném zloději nožů, mařícím svoji krádeží policejní vyšetřování, cestujícím vlaků Sky, opeřenému velvyslanci z Vancouveru, už více jak měsíc není vidu ani slechu a mnoho z jeho příznivců je nervózních a dělají si starosti. Obavy, kde je vráně Canuck konec, se však nedají srovnat s dramaty, která se odehrávají v zákulisí a na sociálních sítích. Mezi lidmi, kteří prý mají s ptačí celebritou jen ty nejlepší úmysly, létají ze všech stran obvinění z únosů, z obtěžování a zastrašování.
Na jedné straně je Shawn Bergman, muž, který sám sebe popisuje jako nejlepší Canuckův přítel. Bergman se prezentoval v krátkém dokumentu s názvem „Canuck a já“ a na stejnojmenné facebookové stránce, kam pravidelně vkládá fotografie a videa a kde má 123 000 sledovatelů.
Na straně druhé je Linda Martin, majitelka další fanouškovské stránky „Dobrodružství vrány Canuck“ s 2 700 sledovateli, kde často píše o Canuckovi a o všem, co se ho týká.
Canucka a jeho nonšalantní chování si obyvatelé Vancouveru nesmírně oblíbili. Foto: Shawn Bergman
Canuck, samec vrány americké, se stal mediální hvězdou v roce 2016 poté, co odnesl nůž z policejního vyšetřování ve Vancouveru.
Minulý rok získal pták více než tři sta tisíc hlasů v online anketě CBC o tom, kdo se má stát neoficiálním velvyslancem metra ve Vancouveru.
Díky své slávě získal Canuck oficiální federální ochranu, jako snad vůbec první volně žijící jedinec ptačího druhu. Byl také první okroužkovanou volně žijící vránou v Severní Americe, která nebyla označená za účelem výzkumu.
Jeho zvídavá povaha a sympatie, které choval vůči lidem, stejně jako jeho ikonický oranžový kroužek na jedné z nohou se zapsala do povědomí obyvatel Vancouveru, kde se Canuck stal doslova místním miláčkem a maskotem.
Počátkem září, poté, co přišel Shawn Bergman se zprávou o zmizení Canucka, vyhlásil jeho nejlepší lidský přítel odměnu ve výši 10 000 dolarů pro toho, kdo pomůže vránu objevit a zajistit její bezpečný návrat. Během rozhovoru pro CBC se svěřil, že je přesvědčený o tom, že někdo Canucka unesl. Po novinářském nátlaku, kdo by mohl mít motiv něco takového udělat, Bergman označil za viníka paní Lindu Martin a její facebookovou stránku.
Shawn s jeho nejlepším ptačím kamarádem, Canuckem. Foto: Shawn Bergman
„Nemám vlastně žádný důkaz, ale je velmi podezřelé, když někdo, kdo je tak posedlý Canuckem, že za ním výráží téměř každý den, se najednou velmi nápadně vytratí krátce po jeho zmizení.“ říká Bergman.
„Samozřejmě je to nesmysl,“ oponuje paní Martin, když se dozvídá o obvinění. „Nemám žádný důvod, proč bych měla Canucka unášet, jen proto, že za ním stále chodím.“ Paní Martin má vlastní teorii, co se vráně Canuck stalo a ne zrovna překvapivě věří, že za zmizením stojí samotný Shawn Bergman. „Nemám žádný důkaz,“ říká. „Myslím si ale, že ví, kde Canuck ve skutečnosti je.“
Diskuse a komentáře na sociálních sítích se také rozdělují do dvou táborů a velmi se vyostřují. Policie z Vancouveru potvrzuje, že už se před zmizením vrány Canuck, se zabývala vzájemnými stížnostmi obou táborů, momentálně však není v procesu žádné vyšetřování. Policie sdělila CBC, že se zmizením vrány nezabývají.
Canuck byl naposledy spatřen 30. srpna v oblastech Cassiar a Hastings, kde se obvykle objevoval. Podle osoby, která ptačí celebritu dobře zná, je únos vrány možný, protože pták nemá před lidmi žádné zábrany.
Canuck s oblibou sbíral nejrůznější předměty. Tento zvyk ho nakonec v roce 2016 proslavil, když v průběhu policejního vyšetřování odnesl z místa činu nůž.
„Canuck byl někdy velmi troufalý. Když jste nechali otevřené okénko, vletí vám do auta,“ vypráví Rob Farquhar, zatímco krmí vrány ve čtvrti, kde se pohybuje i Canuck. „Pokud vás zná, nebojí se přiblížit. Když budete mít na sobě sandály, klofne vás do prstů, u jiných bot vám klidně rozváže tkaničky.“ Farquhar zmiňuje, že o obviněních z únosu vrány ví, ale netuší, co je na tom pravdy. „Je to možné, ale všechno jsou to spekulace. Stejně tak ale může jít o nehodu nebo predátora. Možné je všechno.“
Dobrovolníci mezitím nadále vyvěšují oznámení o zmizení Canucka a o odměně 10 000 dolarů za jeho nalezení. Podle Shawna Bergmana skupina blíže neurčených lidí nejdříve vyhlásila odměnu 5 000 dolarů a pak se zapojil jediný dárce, který věnoval zbylých 5 000 dolarů. CBC se nepodařilo ověřit výši odměny s dárci, protože Bergman říká, že si přejí zůstat v anonymitě a nechtějí, aby je někdo kontaktoval.
Shawn Bergman mezitím dennodenně informuje fanoušky a příznivce Canucka o nových vývojích celého případu. Zveřejňuje také pravidelně fotky Cassiar, partnerky Canucka, která se v okolí neustále zdržuje a svého zmizelého partnera vyhlíží. Vrány jsou monogamní a páry spolu zůstávají po celý život, pro samici je tedy ztráta partnera citelná, stejně jako pro Shawna Bergmana, který považoval Canucka za svého nejlepšího přítele.
A jak celý případ dopadne? Doufejme, že co nejlépe. Držme Canuckovi, Cassiar i Shawnovi palce!
Úvodní foto: Shawn Bergman
Text a překlad: Markéta Zýková
Zdroj: CBC.CA
Jednou z překážek, které leží stěhovavým ptákům v jejich cestě na zimoviště, jsou hory. Pokud nejdou obletět, tak k jejich překonání ptáci volí tu nejschůdnější (či lépe nejslétnější) cestu. Jedním z takových míst jsou horská sedla. A nemusí se přitom jednat o věhlasná sedla v Alpách, či naše nejznámější Červenohorské sedlo v Jeseníkách. Pro ptáky jsou totiž atraktivní i menší terénní zlomy regionálního významu. Jedním z nich je sedlo Rašovka.
Foto: Jaroslav Brabec
S maximální výškou přes tisíc metrů se jihovýchodním směrem kolem Liberce táhne masiv Ještědu. Nad obcí Šimonovice se nachází sedlo Rašovka, kde hřeben relativně rychle padá. V nejnižším místě sedlo má 560 m.n.m. a po cca jednom kilometru se terén začíná opět zvedat. Pro táhnoucí ptáky představuje Rašovka nejschůdnější a často využívanou cestu.
Pozorování migrujících ptáků na Rašovce je opravdu jednoduché a zároveň jde o skvělý zážitek. Stačí jen sedět a koukat se severním směrem a čekat, co k nám přiletí. Pozorování na tomto místě je zatím v plenkách, nicméně už teď můžeme směle prohlásit, že se jedná o výborné místo. Potvrzuje to například pozorování z nedávného Festivalu ptáků, kdy bylo během jediného dopoledne pozorováno přes 13 tisíc ptáků. Nejčastěji sedlo využívají holubi hřivnáči, pěnkavy obecné i jikavci, drozdi všech čtyř druhů, čížci a další pěnkavovití, nebo třeba skřivani polní i lesní, lindušky luční i lesní, či konipasi tří druhů. Nevšedním zážitkem je vždy pozorování druhů, které se do horského prostředí opravdu „nehodí“. Z této kategorie jsme se na Rašovce zatím setkali s kormorány, volavkami bílými či kachnami divokými. Uvedená data zatím vychází pouze z malého počtu pozorování, nicméně už teď dávají tušit, že na Rašovce můžete potkat opravdu cokoliv.
Datum už je relativně pokročilé, nicméně ještě zhruba měsíc ptačího tahu je před námi. Vyražte tedy na Rašovku si tu skvělou migraci taky užít! Přiložená mapka zobrazuje body, odkud je pozorování nejlepší.
A pokud to máte daleko, zkuste vyhledat podobné místo ve svém okolí. Pomůže (ideálně plastická) mapa a vcítění se do těla migrujícího ptáka. Pak už stačí jen odhadnout, kudy je nejpříjemnější letět. Napomoci můžou také místa nazvaná „čihadla“ nebo „na čihadle“ apod.
Text: Jakub Hlaváček
Studie uveřejněná koncem letošního srpna poprvé odhaduje rozsah a míru nelegálního lovu a odchytu volně žijících ptáků na Arabském poloostrově, Iráku a Íránu. Z různorodých datových zdrojů a s přihlédnutím k poznatkům odborníků se odhaduje, že je v této oblasti každoročně zabito nebo nezákonně odchyceno nejméně 1,7 až 4,6 milionů ptáků minimálně 413 různých druhů, mnoho z nich během migrace. Statistiky jsou bohužel pravděpodobně podhodnoceny, protože pro část oblasti nebyla data dostupná.
Nejvyššího počtu ulovených a odchycených ptáků dosahuje Saudská Arábie s průměrným 1,7 milionem ptáků ročně a Írán s 800 000, přestože v obou případech byla dostupná data jen z části země. Odhady počtu nelegálně zabitých nebo odchycených ptáků v Iráku a Jemenu jsou také relativně vysoké: průměrně 329 000 a 273 000 ptáků ročně.
Nezákonný lov a odchyt představuje globální hrozbu pro biodiverzitu a dostává se mu kýžené mezinárodní pozornosti. Například v roce 2014 přijala Úmluva o ochraně migrujících druhů zvířat (CMS), k jejímž členům patří většina zemí z výše uvedené studie, Usnesení o prevenci nelegálního lovu, odchytu a obchodu s ptáky.
Podle nejnovější studie je znepokojivé, že terčem nelegálního lovu a odchytu je i několik druhů, které jsou předmětem globálních snah o záchranu, například čírka úzkozobá (Marmaronetta angustirostris), polák velký (Aythya ferina) a hrdlička divoká (Streptopelia turtur). Všichni zmiňovaní ptáci patří v Červeném seznamu IUCN mezi zranitelné druhy. Ještě větší starosti dělá to, že mezi uváděnými druhy lovených ptáků najdeme, ve srovnání s jejich relativně malou populací, velké množství každoročně nelegálně zabitých kriticky ohrožených keptušek stepních (Vanellus gregarius).
Nejčastější způsob úhynu ptáků bývá nezákonná střelba a odchyt do sítí, především za účelem sportovního vyžití, ale také za účelem potravy, kdy jsou ulovení ptáci bráni jako lahůdka. V několika zemích je nelegální odchyt a lov rozšířený celostátně, v některých zemích však byly objeveny konkrétní zvláště zasažené oblasti. Jedná se o pobřeží Kaspického moře v Íránu a horské oblasti Kurdistánu v Iráku, kde se odhaduje, že ročně přijde o život v každé z oblastí kvůli nelegálnímu lovu a odchytu více než sto tisíc ptáků. Nejvíce zasaženo je vodní ptactvo. Jak území Íránu, tak oblasti Iráku, poskytují pro migrující ptáky důležité tahové zastávky a zimoviště a velký rozsah zdejšího lovu může být faktorem, který stojí za poklesem populace vodních ptáků na jejich tahové cestě přes Střední Asii.
Ťuhýk obecný odchycený v nalíčené pasti. Foto: CMS.int
Když dáme dohromady výsledky čerstvé studie se závěry studií o jiných zemích Středního východu z předchozího výzkumu zaměřeného na Středomoří, který provedla organizace BirdLife v roce 2015 (Brochet a kol. 2016), vyvstává nám před očima znepokojivý obrázek z celé oblasti Středního východu. V průměru 17,5 milionu ptáků (8 – 27,1 milionů) ročně je zabito v celé oblasti, z nich 18% (částečný odhad) na Arabském poloostrově, v Íránu a v Iráku. V pěti ze sedmnácti zemí Středního východu je podle odhadů zabito každý rok víc než 1 milion ptáků. V nelichotivém žebříčku vede z celé oblasti Středního východu (a sousedících zemí) Egypt, Sýrie, Libanon, Saudská Arábie a Írán.
Studie také upozorňuje na nedostatek dat o nezákonném lovu a odchytu ptáků a obecně na nedostatek dat o velikosti populace ptáků v daných oblastech, a proto je prioritou zavedení systematického sledování počtu nelegálně ulovených a odchycených ptáků.
Urgentně je potřeba zavést okamžitá opatření k implementaci „nulové tolerance“ nelegálního lovu v celém regionu od příslušných národních úřadů, donucovacích orgánů a jiných zainteresovaných stran, a to v návaznosti na existující kroky, které už se v některých zemích podnikají. Rozvoj národních akčních plánů, na kterých se budou podílet všechny zúčastněné strany, by mohl být užitečný postup, jak určit priority a jak zavést účinná opatření proti nelegálnímu lovu.
Potřebná klíčová opatření jsou pro každou zemi odlišná, ve všech případech však zahrnují zkvalitnění legislativy, zlepšení vymahatelnosti práva a dodržování zákonů, akce zaměřené na nejhorší oblasti, zvýšený dozor a monitoring a patřičná opatření v oblasti obchodu a souvisejících internetových aktivit. Mezi další priority patří důslednější aplikace patřičných pokut za nelegální lov, vzdělávání veřejnosti a zvyšování povědomí o problému mezi klíčovými skupinami obyvatel, jako jsou lovci, a zlepšený monitoring a výzkum socioekonomických faktorů nelegálního lovu. To by mělo vést k řešením specifickým pro konkrétní lokální podmínky. Jak je zřejmé z příkladu nezákonného odchytu a přeshraničního obchodování se sokoly na Arabském poloostrově, je potřeba zvýšené spolupráce mezi zeměmi, aby se nelegálnímu lovu a odchytu zamezilo.
Celou zprávu si můžete přečíst zde.
Zdroj: Birdlife.org
Překlad: Markéta Zýková / Titulní foto: Cms.int
Požáry běsnící v největším světovém deštném pralese nejsou pro místní ekosystém přirozené a pouze přidávají na stále sílícím tlaku, kterému musí místní ptáci čelit.
Středně velký endemický papoušek aratinga žlutý je, jak již jeho druhový název napovídá, takřka celý žlutý—bohatě, výrazně zbarvený jako květy pampelišky—až na jeho tmavě zelené špičky křídel. Domorodé kmeny Amazonie ho nazývají ararajuba, v překladu malý žlutý ara. Endemičtí amazonští ptáci jsou známí pro svoji obětavou péči o mláďata, při které hnízdícímu páru často pomáhá skupina nespárovaných ptáků.
Braulio Dias, ekolog na Brazilské Univerzitě, bývalá hlava Úmluvy o biologické rozmanitosti OSN a současný předseda organizace BirdLife International, se obává, že aby ptáci jako je endemický aratinga přežili letošní rok, budou potřebovat více pomoci, než té, které se jim dostává od jejich druhů.
Letošní sezónu zuří na území Brazílie a Bolívie v oblasti Amazonského pralesa tisíce požárů, které pohlcují unikátní pralesy společně s biotopy klíčovými pro přežití druhů jakým je aratinga žlutý. Přirozené prostředí tohoto papouška bylo už předtím ohroženo masivním odlesňováním a požáry ještě přidávají na celkovém tlaku, který je na mnoho druhů žijících v této oblasti vyvíjen. Další zranitelné druhy, sdílející podobný biotop, jsou dle vyhodnocení národního akčního plánu, sestaveného Brazilským Instututem pro Ochranu Biodiverzity Chica Mendese, kriticky ohrožený hoko Crax pinima, kriticky ohrožený trubač Psophia obscura a stovky dalších druhů. A co víc, migrující ptáci, kteří v tropických pralesích Jižní Ameriky zimují, jako drozdi hnědaví nebo lesňáčci černohlaví, dorazí ze Severní Ameriky na svá zimoviště v příštích měsících, jen aby zde objevili zcela jinou a radikálně pozměněnou krajinu.
Aratinga žlutý (Guaruba guarouba).
Přestože nejsou požáry v Amazonském pralese neběžné, nejsou přirozenou součástí fungování zdejšího ekosystému (na rozdíl od suchých brazilských cerrado), což dělá místní ptáky, rostliny a další živočichy zvláště zranitelné a nepřizpůsobené vůči těmto přírodním katastrofám. Požáry jsou zde zakládány lidmi, ať už z důvodu neopatrnosti nebo úmyslně. Někdy jsou zakládány nelegálně, jakožto prostředek k vyklizení půdy. „Nejsou to požáry, kde se oheň šíří ze stromu na strom skrze nejvyšší stromové patro.“ říká Dias. Jsou to požáry zakládané v rámci metody „posekat a spálit“, která se využívá ve zdejším zemědělství. „V těchto oblastech byla již příroda zasažena a oslabena odlesňováním.“ vysvětluje Dias.
Již minulý rok upozorňovali vědci na nedávný silný nárůst míry odlesňování Amazonského pralesa. Příčina letošních, od roku 2010 nejničivějších požárů, jichž je letos dvojnásobek oproti loňskému roku, je diskutována: Christian Poirier, programový ředitel neziskové organizace Amazon Watch říká, že mnohé z nich byly založeny úmyslně místními farmáři a lidmi, kteří si nelegálně přivlastňují pozemky v průběhu odlesňování. Tyto skupiny jsou navíc podpořeny současnou pro-rozvojovou politikou a rétorikou brazilské administrativy. Jiní namítají, že požáry jsou náhodné a vznikají např. odhozením cigaretového nedopalku, který v lese vyprahlém v důsledku období sucha snadno vzplane. Obě teorie jsou s největší pravděpodobností pravdivé.
Ať už je ovšem jejich příčina jakákoliv, kombinace téměř 50 000 letošních požárů a neustále rostoucí míra odlesňování, společně s klimatickými změnami způsobujícími stále větší sucha, vyvolává mezi odborníky vážné obavy ohledně osudu tohoto klíčového a celosvětově významného biomu. Tyto obavy vedly k nedávným mezinárodním vlnám nevole a znepokojení. Ekolog Thomas Lovejoy, pracující v Amazonii již desítky let, se obává, jak se svěřil organizaci Audubon v počátku letošního roku, že veškeré tyto faktory se vzájemně přiživují a mohou celý ekosystém dohnat do zlomového bodu, ze kterého už se nebude Amazonský prales moci zotavit.
Lesňáčci černohlaví jsou jedni z tažných severoamerických druhů, které zimují v oblasti Amazonie. Foto: Cephas | Licencováno pod CC BY-SA 3.0
Hrozba pro ptáky, vyplývající z požárů v posledních měsících, je ovšem nepřímá, tvrdí Dias. Mnoho z nich se vyskytuje v již degradované krajině a při konfrontaci s postupujícími plameny jednoduše odletí, zanechávajíc za sebou vejce a mláďata, která jsou tím ztracena. Avšak i v případě, kdy si přeživší najdou nové, dosud nezasažené prostředí, musí zde čelit konkurenci dalších ptáků, zvířat a lidí s již ustanovenými teritorii. Jinými slovy, ptačí biotopy se tím stále více komprimují. „Z dlouhodobého hlediska je méně lesa pro ptačí populace v oblastech postižených odlesňováním a požáry, což povede k celkové redukci populace následkem konkurence.“ vysvětluje Dias. A zatímco jsou zde zimující tažní ptáci většinou více flexibilní z hlediska nároků na prostředí, než jejich celoročně se vyskytující protějšky, i tito zimující návštěvníci pociťují kumulující se následky.
Philip Fearnside, ekolog Národního Institutu pro Výzkum v Amazonii, souhlasí, že požáry přispívají ke kumulativním negativním účinkům v ekosystému. Trend extrémní degradace, kdy je v důsledku úhynu stromů následkem těžby a pozdějších such a požárů prales postupně nahrazován rozvolněnou vegetací, je na neustálém vzestupu a tato vzestupná tendence bude pravděpodobně pokračovat, tvrdí Fearnside.
A i ptačí populace, které nežijí v Amazonii, mohou těmito trendy utrpět. Požáry totiž uvolňují uhlík z ekosystému, který až dosud všechen oxid uhličitý absorboval. A tento uhlík by pak mohl uspíšit tempo klimatických změn napříč celou planetou, ohrožujíc tak ptáky celosvětově, především pak ty, jejichž přirozená prostředí jsou již na ústupu.
„Amazonie je základním kamenem globální klimatické stability.“ říká Poirier. „Bez těchto pralesů bychom neměli jeden z nejdůležitějších chráničů proti úderům klimatických změn.“
Jeden ze zásadních kroků ke snížení ztrát je podle Christiana Poiriera podpora původních domorodých obyvatel a jejich pozemkových práv. S těmito přirozenými správci žijících na území Amazonie prales prosperuje. Dalším krokem je omezení konzumace hovězího masa, zvláště v případě, pokud neznáte jeho původ, případně kupování hovězího a dalších potravin z ověřených certifikovaných zdrojů nedevastujících životní prostředí a udržujících přirozené biotopy. Všechny tyto kroky mohou pomoci amazonským ptákům a dalším tvorům, jako je aratinga žlutý, kteří v současné chvíli pomalu přicházejí o svůj domov.
Text a překlad: Martin Vlk Mrňous
Úvodní foto: Požáry v Amazonii v roce 2014, vzniklé následkem rozsáhlého odlesňování, z pohledu Mezinárodní vesmírné stanice.
Zdroj: Audubon.org
Avifauna je nezávislý český online magazín zasvěcený fascinujícímu světu ptáků. Projekt vznikl za ochotné finanční podpory milovníků ptactva a funguje pod záštitou stejnojmenné neziskové organizace Avifauna z.s.
