V předchozích týdnech se k pandemii prostřednictvím médií vyjádřil téměř každý. Prostor ale dosud nedostali luňáci červení, dravci v krajině Velké Británie stále dost vzácní. Co nám sdělují? Třeba to, že naše pojetí ochrany přírody neroste vždy z úplně solidních základů a utlumení ekonomiky v důsledku pandemie jim zrovna neprospělo. Píše o tom Conversation. Kde začít? Jak jinak než u pozitivních zpráv. V Británii se totiž v posledních týdnech, kvůli omezení volného pohybu osob, karanténám a dalším proti-koronavirovým opatřením, výrazně méně jezdilo auty. V zemi, která disponuje 420 000 kilometry silniční sítě, je to opravdu znát. Silnice tu sice pokrývají „jen“ 0,9 % rozlohy souše, ale provoz na nich přímo působí na pětinu zdejších ekosystémů. Takže když doprava poklesla o 73 %, zhruba o polovinu se snížil i počet srážek aut se zvířaty na silnicích. Radost z toho mohou mít například ježci, kterých tu ročně pod koly vozů zahyne kolem jednoho statisíce. Ale třeba zrovna luňáky červené to pěkně štve. Proč?
Není to zase tak dávno, kdy se luňáci červení, tento pro Brity ikonický druh dravce, potýkali s možným vyhubením. V šedesátých letech jich tu zbývalo posledních 20 kusů a celá země tehdy vyvinula značné úsilí, aby se dobrala dnešních 1600 exemplářů. Pomohly s tím reintrodukce, záchranné programy, omezení chemie v zemědělství, důsledná ochrana. Spousta práce. Která teď ale může z velké části přijít vniveč, protože luňáci nemají co žrát. Jedním ze zásadních zdrojů proteinů pro ně totiž je sběr mršin a probírání se zdechlinami, ležících u britských silnic. Kterých je teď o polovinu méně, a proto jim na hnízdech hynou mláďata hlady. Luňákům omezení vyvolaná pandemií vůbec neprospěla.
Je to poněkud nečekané. V časech, kdy je opakovaně zmiňováno, jak dalece teď volně žijící zvířata teď prosperují a příroda se navrací. „Celé je to totiž chápáno špatně,“ říká Ben Garlick, specializující se na univerzitě v Yorku na geografii lidské populace. Co má na mysli? To věčné rozdělování na „náš“ lidský svět, za jehož hranicemi se nachází „jejich“ svět divočiny. V takovém uspořádání vyvolává rozruch každý, kdo tyto hranice z jedné či druhé strany překročí. Jednak je v tom pořádná porce arogance, myslet si, že nějaký prostor nám patří a jiný je jejich. Svět je jen jeden a životní prostor zvířat a lidí se prolíná celou dobu. Akce „na naší straně“ dopadne i „na tu jejich“. Nejsou to totiž dvě oddělené bubliny, ale jedna, spojitá.
Převzato ze serveru Ekolist.
Zbytek celého článku k přečtení: Ekolist.cz
Foto: Thomas Kraft / CC BY-SA 2.5
