Jarní odchyty do stanových sklopek, v rákosinách. Foto Pavel Kverek
Dříve narození dohlédnou časů, kdy tu modráčci středoevropští nehnízdili. A našel by se mezi kroužkovateli i takový, jenž pamatuje na jarním tahu chytání těchto slavíků u řek, třeba na Vltavě v ústí Berounky. Všem těmto krásným sklopkařům v hlubokém obdivu věnuji toto zamyšlení.
Kolega Míla Nevrlý se v knize Moje ptačí roky, v kapitolce Modráci, vyznává z okouzlení jejich chytáním, a pro mne už je snadné dopsat, jak moc mu rozumím. A nic na tom nemění fakt, že už nejsou tak vzácní, protože u nás pár desítek let úspěšně hnízdí.
Močály jižně od Kněžmostu byly tenkrát na soupisce hnízdišť ČSSR mezi prvními. Psal se rok 1987. A bylo to právě vzácné hnízdění, jehož jsme následně využili k záchraně alespoň klíčové části území, před zavezením hlušinou ze stavby škodováckého polygonu. Pak ptáci řadu let scházeli, pak zase scházelo jejich sledování, až přišlo století nové a snaha přežívající mokřiny nově přečíst. Druh byl potvrzen a dodnes v navyšujících se počtech hnízdí. Atraktivní území je ale od samého začátku též významným tahovým koridorem, modráčky nevyjímaje.
Bramborníčci černohlaví v mokřadech u Kněžmostu dnes již v počtu dvou párů hnízdí. Foto Pavel Kverek
A právě tady se navracím do dávných časů poctivé sklopkařiny, protože mnoho z průtažných jedinců k síti s přehrávkou nepřijde a podřízeně uletí pryč. Sítí jsou tedy schytáváni ptáci místní, do sklopek zbývající. Mokřadní koridor přiláká pro okolní zoranou krajinu k postupu dál například oba druhy bramborníčků či bělořita. I ti jsou vděčným objektem sklopkujícího kroužkovatele. Ovšem líčení na táhnoucího modráka zůstává pořád nejvýš! Chytá se „na ticho“, s vyčkáváním. Ptáci bývají hladoví a na úspěch se dlouho nečeká. Pokud jsou pastičky po třetí kontrole stále prázdné, lépe jít do práce a přijít jindy. A přeci jsme i v sklopkařině dnes už o něco dál. Odchytové zařízení je stanového provedení, kvůli komfortu ptáků. Kde jsou vodní chřástalové, bezpečnější je použít „plátěnku“. Všechny jsou kvůli snadnému transportu skládací. Chytáno je do desítky pastiček, plácky vznikají navršením splavených dřev či jiného materiálu. Doplňkem vyčkávající sklopky může být fotopast. Ptáci jsou měřeni, váženi, prohlíženi a foceni. Zapsán je čas i způsob odchytu. Není bez zajímavosti, že ráno po noci jsou tito modráčci až na vzácné výjimky pryč. Nejspíš dál na cestě. Chytání rozkrylo celou řadu pozoruhodností právě zásluhou kroužků.
Návštěvu mokřadů si rád dopřával kolega Pepa Galbavý i manželé Klápšťovi. Jako by tedy dál s těmito osobnostmi společenský rozměr tohoto druhu umění neměl odejít. Text ovšem věnuji i kolegům současným, kteří přinášejí mnoho moderních poznatků z výzkumu druhu, a též již nežijícímu Petru Bürgerovi z českého jihu, který na Stropnici začínal s chytáním nahrávkou v létě.
Tento dvouletý samec modráčka, kontrolovaný na Kněžmostsku, byl označen a několikrát následně kontrolován v předjaří na italském zimovišti jižně Říma. Foto Pavel Kverek
Text: Pavel Kverek / Titulní foto: Jiří Liščák / /http://www.jiriliscak.cz
Přestože měl zlomené křídlo, na zemi jej záchranáři nenašli. Samec poštolky obecné v Hrušovanech u Brna chytře seděl na popínavé rostlině.„Volající oznámil, že je na zemi u skříňky s plynoměrem. Po příjezdu jsem ale ptáka nemohl najít. Tak jsme zazvonili na muže, který nález oznamoval,“ řekl vedoucí Záchranné stanice pro dravé ptáky v Rajhradě Jaroslav Sedláček. Muž záchranářům ukázal, kde pták sedí. „Přesto jsem ho zahlédl až asi napotřetí,“ pousmál se Sedláček. Poštolka nakonec seskočila z rostliny dolů a přeběhla silnici. Záchranář ji odchytil na předzahrádce u protějšího domu. V Rajhradě ji budou mít v péči minimálně dva týdny.
Kolem sloupů vysokého napětí se daří drobným zvířatům, ukázala studie. Naopak pro dravé ptáky bývají stožáry osudné. Její pouť sledovali ornitologové z celého světa. Samice raroha velkého totiž patřila k posledním svého druhu. Stejně jako další tři její sourozenci proto dostala na krk vysílačku a vědci mapovali každé její mávnutí křídly. Jenomže ne dlouho. Samička se jednoho dne odmlčela. Nikdo nevěděl, co se s ní stalo. Ornitologové se ji proto vydali hledat do terénu. Výsledek: „Místo živého ptáka s pokaženou vysílačkou jsme našli jen mrtvolku. Ležela pod sloupem elektrického vedení,“ vzpomíná na smutnou příhodu šéf České společnosti ornitologické Zdeněk Vermouzek. Vzácného dravce, který k nám přiletěl až ze Slovenska, podle něj zabil proud. Pod stejným sloupem spolu s ním ležela ještě i jedna vrána a káně.
Pouhých několik měsíců fungoval v Bolívii akční plán na záchranu ary červenouchého, endemického druhu papouška, který byl loni zařazen mezi kriticky ohrožené druhy v Červené knize IUCN. Bolivijské ministerstvo životního prostředí ho představilo loni v srpnu, ale již v říjnu došlo k jeho pozastavení kvůli politické situaci v zemi vyvolané protesty proti výsledku prezidentských voleb, v nichž opět zvítězil Evo Morales. Toho o měsíc později donutila armáda odstoupit a utéci ze země. Ochránci přírody od té doby očekávají, kdy bude moci být plán na záchranu ary červenouchého, který počítá s přímou spoluprací s občany žijícími v lokalitách výskytu papouška, znovu obnoven.
