Úvodní foto: Claude Dopagne
Kam v zimě za bahňáky? Aby to nebylo daleko a bylo jich tam dost? Od kamaráda Libora jsem dostal tip, že do Dublinu. Ověřil jsem si to 9.-13. února a výsledek byl parádní.
Po příletu v sobotu odpoledne bylo příjemných 12°C, ideální čas na lehkou procházku kolem řeky a na průzkum jednoho ze zdejších parků. Na řece plavali pouze dva ptáci, ale zato to byl alkoun obecný a příhodně blízko břehu pózující alkoun úzkozobý. O chvíli jsem měl cestu kolem malého fotbalového stadionu s atletickým oválem, na kterém zrovna trénovalo několik vytrvalostních běžců. To však vůbec nevadilo asi třem stovkám bernešek tmavých, aby spásaly trávu na hrací ploše. Mezi nimi bylo umně schováno také několik desítek ústřičníků. V parku na mě už čekala věc, kterou bych v toto datum v Irsku nečekal – jaro. Červenky a špačci zpívali z každého stromu, doprovázeli je uřvaní drozdi zpěvní. Brávníci ostražitě hledali žížaly a poslední z drozdů – cvrčaly, se přehrabovaly v písku na dětském hřišti. Rozdíl od českého prostředí představovali například černí konipasi bílí, nebo macatí ústřičníci, kteří se procházeli po volnějších prostranstvích. A také rackové. Ti mě doprovázeli celou dobu pobytu. Samozřejmě i na druhý den, kdy jsem se vypravil prozkoumat Bull Island.
Bernešky tmavé na jedné z ploch vyhrazených výhradně jim.
Na ostrově samotném jsem toho příliš neviděl. Trošku foukalo. Vlastně se ani nedalo rovně stát s dalekohledem u očí. Na moři proto nebylo nic, jen asi metrové vlny. Brzy jsem objevil, že se ptáci, vcelku rozumně, uchýlili do závětří mezi pevninu a ostrov. Udělal jsem to samé a nestačil se divit. Na relativně malém prostoru byly nashromážděny tisíce bahňáků, stovky kachen, racků a jednotlivě příslušníci dalších skupin. Asi nejpočetnějším druhem byli kulíci zlatí. Drželi se v jednom obrovském hejnu, které jsem odhadl na 5 000 ptáků. V tisícových počtech byli přítomni také jespáci obecní. Velmi početní byli i ústřičníci, vodouši rudonozí, břehouši obou druhů, kamenáčci a velké kolihy. Jednotlivě pak čejky, vodouši šedí a kulíci bledí. Z kachen byli nejhojněji přítomni hvízdáci a čírky obecné. Zajímavé bylo, že když přisel odliv a voda zmizela, tyto kachny zůstaly na stejných místech. Už neplavaly, ale nemotorně se rochnily v bahně. Mezi racky početně dominovali racci stříbřití, bouřní a chechtaví. V menších počtech se dali vidět racci mořští, žlutonozí, a podařilo se mi vykoukat i jednoho racka šedého.
Kulíci zlatí.
Na dopoledne dalšího dne jsem měl v plánu prozkoumat útesy a přístav na poloostrově Howth severně od města. Tento plán vyšel na výbornou. Bylo téměř bezvětří a blankytná obloha, ideální na pozorování ptáků z útesů. V dálce nad mořem létala hejna terejů, buřňáci lední kroužili pode mnou a někteří i sedali na strmé svahy do trávy. A ta panoramata! V přístavu pak byly stovky racků mořských, kormoráni chocholatí i velcí, a mezi kameny jsem po usilovné snaze nakonec vyšťoural jednu lindušku skalní. A kousek od ní bylo hejnko tří sněhulí. Z dalších pěvců zde byli špačci, vrabci domácí, lindušky luční, černohlaví bramborníčci a červenky.
Linduška skalní.
Po poledni jsem se spěšně přesunul na druhý konec města až na místo zvané Seapoint. Odtud jsem se vypravil po odlivem odhaleném mořském dně k dublinskému přístavu. Z této vycházky mi v paměti nejvíce utkvěla několika tisícová hejna ústřičníků. Vidět tyto nevšední bahňáky v takových hejnech byl opravdu zážitek. Dále jsem potkal několik set kolih velkých, vodoušů rudonohých a břehoušů rudých i černoocasých. Ti se drželi striktně od sebe, ale zároveň blízko, abych mohl trénovat určovací znaky. Z jespáků byli nejpočetnější obecní, pak rezaví a píseční. Vodouši šedí a kulíci bledí byli naopak vždy v malých počtech a vždy samostatně.
Ústřičníci na úprku.
V podvečer jsem stihl ještě projít přístavní násep Great South Wall. Zde jsem se opět setkal se svou oblíbenou linduškou skalní a hlavně se svým ještě oblíbenějším jespákem mořským. Na uklidněné hladině za vlnolamem lovili kormoráni obou druhů, desítky alkounů obecných a morčáci prostřední.
Jespák mořský žije na stejných místech jako linduška skalní. Oba druhy nebylo lehké najít.
Po celou dobu pobytu se různě objevovaly a zase mizely bernešky tmavé. Běžně přeletovaly nad městem, pásly se v parcích, podél silnic a podobně. Irové si jich tu váží a dokonce jim vytvářejí speciální pastviny. A bernešky je skutečně využívají. V oblasti dublinského zálivu jich prý zimuje okolo 15% světové populace. Co se týče dalších vrubozobých a jiných „plovavých“ ptáků, byl jsem lehce zklamán. Vždyť chocholačku a lysku jsem viděl pouze v jednom parku.
Pokud vás tento článek motivoval k podobnému výletu, doporučuji být na místě v sobotu. Proč? Večerní atmosféra ve slavné čtvrti Temple Bar je zkrátka „amazing“!
Text a foto: Jakub Hlaváček
