Fridrich II. (1194-1250) je u nás známý jako autor Zlaté buly sicilské, díky které se Přemyslovci stali dědičnými českými králi. Málokdo však ví, že císař z německého rodu Štaufů plynně hovořil několika jazyky, že se vášnivě zajímal o architekturu, právo, medicínu, matematiku, že inicioval založení básnické školy, která byla vzorem i pro Danta, a že v Neapoli otevřel historicky první státní univerzitu.
Fascinující byly především přírodovědné znalosti Fridricha II. Stal se autorem obsáhlého traktátu o ptácích, kterým o dvě století předběhl i proslulý zájem Leonarda da Vinciho o ptáky a jejich anatomii. S přípravou rukopisu panovníkovi pomáhali četní odborníci, zejména Michael Scotus, původem Ir nebo Skot, muž encyklopedických znalostí, který shromáždil a přeložil několik závažných antických a arabských přírodovědných spisů.
Sám Fridrich II. ale po čase zjistil, že ani nejslavnější filozofové, jako třeba Aristoteles, nebyli ve svých pozorování přesní. To bylo podnětem k tomu, aby sám sepsal vědecké pojednání, který už ve 13. století položilo základy moderní ornitologii.
Znalosti štaufského císaře jsou přímo udivující. Takto třeba detailně popsal mazovou žlázu u ptáků: „Skládá se z dvojité žlázy, v jejímž středu se zvedá celistvá, silná vyvýšenina, připomínající kartáč. Žláza dostává tekutý maz z těla; pták jej vytlačuje spodní čelistí, shromažďuje jej a poté nanáší jak na peří, tak na pařáty, v důsledku čehož jsou schopné lépe odolat vlhkosti. Déšť působí na namazané části jen málo a úplně a rychle po nich stéká. Peří a spáry jsou tak udržovány v dobré kondici.“
Ukázka z manuskriptu knihy „De arte venandi cum avibus (O umění lovu s ptáky)“ sepsané Fridrichem II. Foto: ZIEREIS FACSIMILES
Císař ještě zjistil, že v množství mazu produkovaného žlázou se ptáci odlišují. Vodní druhy zpravidla mívají mazovou žlázu větší než suchozemští ptáci.
Fridrich II. si sám vše ověřoval mnoha experimenty. Víme třeba, že zalepoval supům nozdry voskem, aby se přesvědčil, zda se při hledání mršiny řídí jen zrakem nebo také čichem. Jiná zjištění vyplynula z pokusů s umělými líhněmi. Opatřil si třeba pštrosí vejce, aby prozkoumal, zda je stačí zahrabat do sluncem rozehřátého písku, aby se z nich i bez účasti rodičů vylíhla ptáčata. Tvrdil rovněž, že ptáci rozumějí počasí tak důkladně, že přesně vědí, kdy jsou pro ně nejvhodnější meteorologické podmínky, aby při odletu do teplých krajin dosáhli bez problémů zamýšleného nového útočiště, kde pak v pohodě přečkají zimu.
Fridrichův zájem o ptáky byl dán především jeho zálibou v sokolnictví, čili lovu pomocí dravých ptáků. Sokolnictví pro něj nebylo jen sportem, ale skutečnou vědou. Tvrdil, že sokolník musí velmi důkladně znát přírodní zákony, aby byl při lovu úspěšný, protože jeho zdar bezprostředně závisí na spolupráci s dravými ptáky. Proto císařův traktát nazvaný O umění lovu s ptáky není jen o sokolnictví, ale je to skutečná přírodovědecká encyklopedie, která bystrostí pozorování a značnými znalostmi zaujme i dnešní ornitology.
Z každé věty cítíme Fridrichovu náruživost a lásku ke zvířatům, ale i obrovskou badatelskou vášeň. Takto třeba popsal funkci očních víček: „Většina ptáků zavírá oči pomocí spodního víčka, které je dlouhé a tvarované pro tento účel. U některých druhů se zavírání očí účastní obě víčka. Ptačí víčko nemá žádné pravé chlupy ani řasy. K čištění oční koule slouží zvláštní membrána, která se rychle přetahuje přes vnější povrch koule a stejně rychle se zatahuje.“
Ukázka z manuskriptu knihy „De arte venandi cum avibus (O umění lovu s ptáky)“ sepsané Fridrichem II. Foto: ZIEREIS FACSIMILES
Panovníka zaujaly i fígle, jaké ptáci dovedou. Přesně charakterizoval chování kachen, když je jejich hnízdo ohroženo: „Simulují nemoc nebo zranění a předstírají, že nemohou létat, a aby přiměly útočníka k tomu, aby je pronásledoval a chytil, předstírají i pád na zem. Jak se k nim dravec stále víc přibližuje, krůček po krůčku se dávají na ústup, předstírají slabost jako předtím a povzbuzují útočníka, aby pokračoval ve svém pronásledování. Když jej odlákají dostatečně daleko od svých vajíček nebo mláďat, vzlétnou do výše a odletí.“
Výběr z názorů Fridricha II. o životě a chování ptáků publikoval v českém překladu ornitolog Jan Plesník v knize Úsvit renesance (Ars auro prior, Praha 2010), která se podrobně zabývá kulturou na dvoře slavného štaufského císaře. V této publikaci renomovaný německý historik Michael Menzel podrobně rozebírá, jak byly Fridrichovy názory překvapivé a nadčasové, a to zejména ve středověku, kdy vědecké myšlení silně poznamenávala křesťanská teologie.
Téměř jako kacířské rouhání působila Fridrichova slova, že příroda existuje sama pro sebe a nezávisle na bohu i na člověku. Napsal: „Opeření dravci lidi nevyhledávají a ani je k ničemu nepotřebují, a i když s nimi člověk při lovu vstupuje do vzájemného kontaktu, neustále mezi lovcem a ptákem zůstává nepřekonatelná bariéra.“
Fridrich II. našel ve své době jen velmi málo obdivovatelů a následovníků – v přírodovědě i v politice. Na jeho názory se brzy zapomnělo. Jak vtipně uvádí profesor Menzel, rozplynuly se ve vzduchu, který byl ostatně živlem jeho oblíbených sokolů. S udivením císařův rukopis čteme až dnes, kdy se dočkal moderního vydání a četných překladů do angličtiny, italštiny a němčiny.
Text: PhDr. Peter Kováč
