Úvodní foto: Dospělá vrána havajská. Ken Bohn/San Diego Zoo Global
Poté co tři práci nepřežili v reintrodukčním pokusu v roce 2016, Projekt ʻAlalā přehodnotil a vylepšil své strategie k tomu, aby byl letošní pokus úspěšný.
S nadějí a palci v dlaních, se minulý rok chovatelé pomalu klidili z porostu v jednom z Havajských lesů poté, co zde vypustili pět ručně vykrmených a v zajetí vychovaných vran havajských (Corvus hawaiiensis, či havajsky ʻAlalā). Tento endemický druh, nejohroženější člen čeledi kravcovitých, byl od roku 2002 oficiálně prohlášen jako vyhynulý v přírodě a akce v roce 2016 byla pro záchranný projekt ʻAlalā přelomovým momentem v jejich několikaletých snahách: přežije těchto pět ptáků a podaří se jim vytvořit základ nové populace?
Bohužel, i přes veškerá očekávání a naděje se pokus nezdařil. Do měsíce tři z ptačích vyslanců uhynuli — dva podlehli útokům dravců a jeden z nejasných enviromentálních stresorů.
Pokusy o zachránění divoké populace vrány havajské sahají až do 70. let 20. století a projekt z roku 2016 je nejposlednější snahou o obnovení životaschopné divoké populace. Po třech úhynech však vědci pokus ihned ukončili a přivedli zbývající dva jedince zpět do zajetí.
Nyní se tým více jak po roce rozhodl pro nový pokus a čerstvá skupina vzácných vran zamířila do havajské divočiny. Vědci tentokrát vypustili 11 ptáků — dva z nich přeživší loňského nezdaru. Skupinka šesti vran byla 26. září vypuštěna do rezervace Pu‘u Maka‘ala a zbývající pětičlenné hejnko se 11. října rozlétlo do nedalekých lesů. S více jak dvojnásobkem ptáků mířících do svého přirozeného prostředí oproti loňskému pokusu, vědci jsou optimističtí a věří, že se tato skupina usadí a bude vzkvétat.
Oproti předchozímu roku se záchrannému týmu podařilo překopat svoji reintrodukční strategii — zvláště pak metody pro aklimatizaci vrány havajské vůči místním predátorům. Ptáci jsou tedy nesrovnatelně lépe připraveni čelit výzvám nového prostředí.
První ztráta minulého roku byla pro tým velmi bolestným políčkem reality. „Naši lidé pracovali tvrdě celé měsíce a roky, aby ptáky vychovali — od péče o vajíčko, až po finální vypuštění do přírody.“ vysvětlil Bryce Masuda, manažer San Diego Zoo pracující pro projekt ʻAlalā. „Bylo to opravdu těžké pro nás všechny.“ Zároveň však byli „výsledné nezdary skvělou lekcí a zkušeností.“ dodala Jackie Gaudioso Levita, koordinátorka projektu ʻAlalā.
Prvním krokem v novém, vylepšeném pokusu, bylo zajištění toho, aby byli ptáci v přírodě soudržní a netříštili se do menších uskupení či samostatných jednotek. Po téměř devět měsíců vědci sledovali jejich chování před a po krmení, zaznamenávajíc si kdo z nich je dotěrný a ambiciózní, kdo žebrá a kdo se dostal k misce s krmením jako poslední. Příslušné manýry při krmení stanovily sociální hierarchii chované skupiny ptáků a tak je vědci rozdělili do dvou skupin, které spolu budou v přírodě s největší pravděpodobností nejlépe fungovat.
Teprve pak mohlo započít skutečné cvičení pro přežívání v přírodě. Zcela největší prioritou bylo naučit vrány rozpoznávat a vyhýbat se káni havajské, jejich nejčastějšímu přirozenému predátorovi. Přestože tým ptáky naučil vyhýbat se dravci již před vypuštěním v roce 2016, letošní skupina se naučila jiné strategii, která má ptáky při útoku vyburcovat k hromadné akci, která predátorovi znesnadní jeho pokusy o získání kořisti.
Vědci se také zaměřili na předběžný monitoring lokalit, kde se měla reintrodukce uskutečnit. Proběhla zde analýza četnosti výskytu káněte havajského, hojnost potravy a přístupnost pro pozdější každodenní monitoring.
Všechny tyto snahy kulminovaly v pozvolné představování programu ptačím vyslancům. Nejdříve byly vrány přesunuty do pseudo-lesního prostředí — voliéry na území rezervace Pu’u Maka‘ala — kde žili do doby, dokud se na místě neusadili. Poté se dveře voliéry otevřely a každý z ptáků vylétl ven dle svého uvážení, vysvětlil Masuda. Někteří využili šance okamžitě, jiní si lebedili v komfortu voliéry celé hodiny.
Nyní tým vyčkává. Dokud se instinkty v hledání potravy vypuštěných jedinců naplno neprojeví, zaměstnanci San Diego Zoo je budou zásobit přídavky potravy a průběžně sledovat jejich váhu za použití krmítek opatřených vážícími mechanismy. Zatím se však zdá, že se vránám v přírodě daří nanejvýš dobře. Olupují kůru ze stromů, aby se dostaly na hmyz uvnitř a nacházejí divoce rostoucí bobule, na kterých se přikrmují, což je proces velmi důležitý pro zdejší flóru, neboť se za pomoci ptáků šíří jejich semena do okolí.
Když příští rok skončí období ročního pozorování, ptáci by měli být zcela samostatní a v ideálním případě založí základní životaschopnou populaci na území rezervace. Levita a její tým plánují nadále vychovávat nové jedince v zajetí, aby mohli později introdukovat další čerstvé skupinky vran, které by společně se svými zabydlenými protějšky mohly vytvořit větší hejno, jenž by již bylo schopné bez pomoci početně narůstat. Vzhledem k tomu, že skupinka šesti ptáků vypuštěná v září již přežila delší dobu než skupina vypuštěná minulý rok, tým záchranného projektu má důvod k nadějím.
Místní obyvatelé záchranné pokusy vřele podporují. Vrány havajské představují v domorodé kultuře ochránce duší zesnulých předků a jejich přítomnost či volání slouží jako varování před budoucím neštěstí. Od založení Projektu ʻAlalā, přednášejí členové týmu v místních komunitních centrech a školách, aby šířili osvětu o stavu populace vran a průběhu jejich záchranného programu. Když minulý rok oznámili úhyn tří jedinců, objevily se znenadání celé houfy lidí dotazující se na to, co se stalo a jaké kroky plánují vědci do budoucna.
S letošním pokusem o reintrodukci se místní zapojili ještě o kus více — vytvořili online hlasování pro pojmenování všech jedenácti vypuštěných jedinců. „To dokazuje, jakým způsobem jsou vrány havajské hluboce provázány nejen s místním ekosystémem, ale neodmyslitelně také s místní kulturou.“ komentovala to Levita.
Nyní nezbývá než držet ptákům a jejich dalším následovníkům palce a doufat, že vrána havajská, fascinující krkavcovitý pták, zase jednou zakrouží na blankytném havajském nebi. A třeba přitom doprovodí na odpočinek i pár duší, které na ně na ostrovech úpěnlivě čekají. 🙂
Text a překlad: Martin Vlk Mrňous
Zdroj: Audubon.org