Hejna ohrožených jeřábů jsou příliš velká a ptáci jsou tak vystaveni riziku propuknutí nákazy. Pro přirozenou fragmentaci velkých hejn je zapotřebí obnovy mokřadů.
S výškou okolo 150 cm a s rozpětím křídel až 240 cm je charismatický jeřáb americký nejvyšším ptákem v Severní Americe. Do výše se tyčí také jako symbol ochrany. V dnešní době žije v Severní Americe více než 800 jeřábů amerických – úctyhodný nárůst z mizivého počtu 16 jedinců v 40. letech minulého století, kdy jeho populace prudce klesla kvůli kombinaci nadměrného lovu a ztrátě jeho přirozeného prostředí, která mu byla téměř osudná. Nynějších 800 ptáků zahrnuje zhruba 500 potomků původní volně žijící populace, kteří stejně jako jejich předci migrují každý rok po stejné starodávné trase přes Velké planiny Severní Ameriky. Zimu tráví v jižním Texasu poblíž města Corpus Christi a pak letí hnízdit na sever do severní Alberty v Kanadě.
V zimě stejně jako v hnízdní sezóně jsou jeřábi urputně teritoriální, tráví většinu času v párech nebo malých rodinkách a vřískot spustí na jakéhokoliv z jeřábů, který se k nim odváží přiblížit. Během migrace se ale shromažďují do velkých skupin a společně během cesty odpočívají a hledají mokřady. Ještě v 90. letech minulého století by bylo mimořádně pozoruhodné zahlédnout deset nebo dvacet jeřábů najednou. „Do roku 2000 jsme zaznamenali jen několik skupin s více než deseti ptáky a žádnou skupinu s více než třiceti,“ říká Andrew Caven, ředitel výzkumu ochrany v Organizaci pro ochranu jeřábů amerických na řece Platte. „V posledních letech jsou záznamy početnějších hejn mnohem častější.“ Biologové a pozorovatelé ptáků zaznamenali hejna s více než 70 jedinci, která se shromáždila v mokřadech státu Kansas. Hejno 151 jeřábů bylo v roce 2018 pozorováno na jednom jediném poli v Saskatchewanu, což představuje téměř třetinu volně žijící migrující populace.
Zní to jako pozitivní zpráva. Populace se zotavuje, a tak se jeřábi američtí nyní shlukují do větších hejn. Má to ale háček: když se zvířata shromáždí jen na několika místech, jediná fatální událost – nemoc nebo silná bouře – může vážně ohrozit celou populaci. Pro ohrožené druhy to může znamenat pád ze slibného vzkříšení do propasti vyhynutí.
Aby Caven se svým týmem pochopil, proč se ptáci shlukují do tak velkých hejn, zapátrali ve veřejné databázi výskytu jeřábů, kterou americká Správa rybářství a přírody vede od roku 1942 a poskytuje tak 77 letou historii záznamů. Zjistili, že frekvence výskytu velkých hejn – definovaných jako skupina sedmi a více jeřábů amerických – se zvýšila rychleji než růst celkové populace. To podle něj naznačuje, že se ptáci k shromažďování uchylují z jiného důvodu. Závěry jeho studie byly publikovány 2. dubna v časopise Heliyon.
Foto: Operation Migration | CC BY-NC-ND 2.0
Když se Caven podíval na to, kde přesně se větší hejna obvykle tvoří, našel, že často jde o dobře chráněné mokřady v oblastech, kde je jinak obtížné najít jiné pro ptáky vhodné místo. „Častější výskyt větších skupin jsme viděli v kvalitních mokřadech v krajině, kde jsou jinak podobné biotopy relativně vzácné,“ říká. Zmíněné chování bylo zvláště patrné na jihu Velké planiny, která se táhne jižně od řeky Platte z jižní Nebrasky přes Texas. Na začátku 50. let 19. století bylo mnoho mokřadů v této oblasti odvodněno a jejich úrodná půda se proměnila v zemědělskou půdu. Nyní zde zůstalo jen několik funkčních mokřadů, jako například Přírodní rezervace Solné planiny v Oklahomě nebo Přírodní rezervace Quivira v Kansasu. Zdejší ptáci nemají jinou možnost, než se shromáždit právě na těchto pár místech.
I v oblastech s relativně více dostupnými mokřady se ovšem ptáci také sdružují do větších skupinek než by Caven očekával. Zmíněné chování jeřábů připisuje jejich společenskému instinktu. „Ptáci pravděpodobně používají jeden druhého jako určitý ukazatel kvality prostředí a možná se jim hodí i skupinová bdělost.“ poznamenává.
Na jednu stranu tento trend ukazuje na jedinečné ochranářské vítězství ve světě, který čelí nárůstu vyhynulých druhů a poklesu rozlohy zdravých a dobře propojených biotopů. „Nevýhodou ovšem je, že v některém z takto izolovaných mokřadů někdy propukne nákaza, jakou je třeba ptačí cholera,“ říká Caven. V roce 2018 přišlo kvůli ptačí choleře v Utahu o život okolo 50 000 potápek černokrkých; na stejnou nemoc zemřelo v Idahu 2 000 hus sněžních. A rok předtím zemřelo následkem cholerové nákazy v Idahu okolo 4 200 kachen a hus.
Infekční choroba je pouze jedním z vlivů, které mohou ohrozit početná hejna nahloučená na jednom místě. Přidat můžeme ještě extrémní výkyvy počasí jako krupobití nebo ledové bouře, které také dokáží smést tisíce ptáků najednou, říká Caven a rozšiřuje seznam o další případy, ačkoliv některé z nich jsou spíše vzácné. Hromadný úhyn hejna 70 jeřábů amerických by okamžitě zcela odstranil velkou část populace druhu a jeho genetickou rozmanitost a zmařil by desetiletí tvrdě vybojovaného úspěchu ochranářského úsilí, podotýká Caven. „I ztráta třeba dvaceti jeřábů amerických by byla ztráta skutečně cenného genetického materiálu.“
Foto: Larry Johnson | CC BY 2.0
„Důvod k obavám z nějaké katastrofické události je vždy vyšší v dobách, když se vyskytují ve skupinách,“ popisuje bioložka Kate Langwig z fakulty Virginia Tech, která studuje přenos syndromu „bílého nosu“ u netopýrů a výše uvedené studie se přímo neúčastnila. Plísňovitá nemoc, která usmrtila milióny netopýrů v Severní Americe, stála za úhynem 90 % netopýrů v jedné jediné jeskyni. „Vidíme to nejen v historii, ale i nyní (se šířením virové infekce SARS-CoV-2), proč je dobré nebrat podobné jednorázové události na lehkou váhu,“ říká.
Nejlepší cesta, jak problém zmírnit, je metoda dobře známá všem lidem, kteří teď čelí coronavirové pandemii: společenská izolace. Samozřejmě, že neumíme přemluvit ptáky, aby se sdružovali jen do malých skupin. Ale obnova mokřadů na jejich tahových cestách by mohla dosáhnout stejného cíle. Kdyby měli jeřábi američtí na výběr více kvalitního prostředí, mohli by se rozprostřít na širší území a snížili by tak riziko, že čtvrtina nebo třetina celé populace podlehne nějakému patogenu nebo živelné pohromě, které je smete jednou ranou.
Pokud snaha ochránit ohrožené jeřáby americké podnítí vznik nových mokřadů, mohou mít zastřešující účinek i pro ostatní druhy, které jsou na tomto typu prostředí rovněž závislé. „Jestli dokážeme pomoci jeřábům americkým a uděláme to, co je potřeba pro mokřady, pomůžeme tím spoustě dalších organismů: záchraně rosničky skvrnkované, axolotlu tygrovanému i nepočitatelnému množství vodního hmyzu a rostlin,“ tvrdí Caven. Pro něj je však motivace mnohem jednodušší. „Pět set těchto bílých ptáků křižujících každý rok území od Texasu k severní Albertě, takový úkaz je inspirací a potravou pro duši. Domnívám se, že lidé se budou cítit lépe, když uvidí, že je ve světě tak ovládaném člověkem ještě kousek nespoutané divočiny.“
Úvodní foto: U.S. Fish and Wildlife Service Headquarters | CC BY 2.0
Překlad: Markéta Zýková
Zdroj: Audubon.org
