Vědci doufají, že nepříznivý osud tohoto ptáka, dříve jednoho z nejběžnějších druhů v Severní Americe, podnítí ochranářské snahy pro další ohrožené druhy bahňáků.
Victor Emanuel nikdy nezapomene na den, kdy poprvé v životě zahlédl kolihu severní. Bylo to zhruba před 60 lety v texaském Galvestonu. Tehdy stopu dlouhý, hnědě skvrnitý pták zabořil svůj dlouhý zahnutý zobák do kypré půdy zarostlé trávou. Byl to tehdy vzácný drahokam skrytý uprostřed záplavy dalších strakatých bahňáků. Hned zpočátku se Emanuel a další jiní pozorovatelé domnívali, že jde o jakousi zakrslou kolihu malou. Avšak po kontrole veškerých možných určovacích znaků a konzultaci knižních průvodců, dospěli k závěru, že se jedná o vzácnou kolihu severní. Emanuel a jeho skupina byli jedni z posledních, kdo kolihu severní spatřili.
„V mých memoárech je kapitola, ve které označuji kolihu severní jako mé nejúžasnější životní pozorování.“ říká Emanuel. „Pro pozorovatele, který kolihu severní viděl na ilustracích v průvodcích, kde bylo psáno, že je pravděpodobně vyhynulá, to bylo jako spatřit dinosaura. Udělalo to na mě obrovský dojem.“
V určitém bodě v historii byla koliha severní jedním z nejběžnějších bahňáků Severní Ameriky, s populací čítající mnoho milionů. Jejich hejna kdysi migrovala ze zimovišť v Jižní Americe, přes Velké planiny do hnízdišť v Aljašce a Kanadě a pak zase zpátky na jih podél pobřeží Atlantiku.
Pro mnoho lidí je dnes koliha severní pouhou legendou, poháněnou starými příběhy, výpověďmi a vysoce hodnocenou knihou z roku 1954 „Poslední z kolih“ od Freda Bodswortha. Fotograf Don Bleitz pořídil poslední známou fotografii kolihy v Galvestonu v roce 1962 a poslední potvrzené pozorování bylo v roce 1963, kdy byl jeden pták zastřelen v Barbadosu. V roce 1983 rozvířilo vody nadšení nahlášené pozorování 23 kolih severních v Texasu, které však nebylo přijato místní faunistickou komisí.
„Zdá se takřka neuvěřitelné, že by se tolik ptáků najednou a při jediné příležitosti z čista jasna objevilo a pak už je nikdy nikdo neviděl.“ říká Jon McCracken, ředitel národních programů v organizaci Bird Studies Canada. „Je to jako potvrdit výskyt UFO bez jakéhokoliv hmatatelného důkazu.“
Poslední známá fotografie žijící kolihy severní z roku 1962.
Přestože nález v Barbadosu je braný jako poslední oficiální pozorování kolihy severní, hlášení tohoto druhu se stále objevují. Jsou však povětšinou pouze zbožným přáním pozorovatelů. „Na začátku každé sezóny, většinou v červnu nebo červenci, mi vždycky někdo zavolá, že pozoroval kolihu severní.“ říká Bob Gill, specialista na bahňáky v Aljašském výzkumném centru v Anchorage, jenž byl spoluautorem detailního popisu tohoto druhu v knize The Birds of North America. „Takřka vždy jde o juvenilní kolihy malé.“
Co se však stalo tomuto kdysi hojnému druhu? Jeho zástupci byli loveni v ohromných počtech napříč celým 19. stoletím. Lov migrujících ptáků, vyjma druhů, jejichž odstřel byl povolen vládou, z velké části skončil v roce 1918 se schválením zákona o ochraně migrujícího ptactva. Avšak lov není jedinou příčinou poklesu, tvrdí Gill.
„Byl to zásadní faktor? Nepochybně. Byl to jediný faktor? V žádném případě. Zatímco probíhal lov kolihy severní, prérie byly zorávány a základní zdroj potravy, saranče Melanoplus spretus, čelilo vyhynutí.“ Tato sarančata měla kdysi populační boomy v bilionech. V roce 1875 vytvořila podle Guinessovy knihy rekordů největší zaznamenané hejno, o rozloze 513 000 km2 (tedy větší než samotná rozloha Kalifornie) a o odhadované hmotnosti 27 500 000 tun a 12,5 bilionů kusů, pokrývající Pattsmouth v Nebrasce po celých 5 dnů. Jak byly louky, prérie a stepi přeměňovány na kukuřičné lány, sarančata mizela, dokud nezmizela úplně. A s nimi i ptáci vázaní na travní porosty. Jedním z nich, koliha severní.
„Lov je snadný cíl, na který lze svrhnout veškerou vinu.“ vysvětluje Gill. „Doufám, že lidé budou více objektivní a začnou vidět do zákulisí problémů — je třeba se na situaci dívat v její plné šíři a komplexnosti.“
To je zvláště důležité pro zbývající druhy kolih. Tento rod táhnoucích bahňáků, odlišující se od ostatních svým dlouhým zahnutým zobákem a strakatým opeřením, čelí ohrožení ve všech oblastech svého výskytu. Koliha velká například zažila v posledních 30 letech populační pokles o jednu třetinu z důvodu ztráty svého přirozeného prostředí. Podobné poklesy pocítila i populace v Asii. Koliha aljašská se zbývajícím počtem 7 000 jedinců je momentálně řazena do kategorie zranitelný, s poklesy, které mají na svědomí introdukovaní predátoři, jenž kolihy napadají na jejich zimovištích v Oceánii. Více jak 50% jedinců je během podzimního pelichání neschopno letu, jsou tedy pro nepůvodní predátory snadným cílem.
Vycpaný exemplář kolihy severní. Foto: Wikipedia | Cephas
A pak je zde koliha východní, s populací čítající 32 000 ptáků, počtem odhadnutým v roce 2006. Ztráta přirozeného prostředí v oblasti Žlutého moře je hlavní příčinou jejich úbytku. Zatímco koliha americká, koliha malá a koliha nejmenší nejsou v současné době v ohrožení díky jejich stabilním populacím a širokému rozšíření, probíhající klimatické změny a degradace přirozeného prostředí mohou leccos změnit.
V neposlední řadě je zde koliha tenkozobá, jenž nebyla spatřena již od roku 1995. Podobně jako pro kolihu severní, je i pro tenkozobou uváděn lov a ztráta přirozeného prostředí jako hlavní příčinou jejich vymizení.
Koliha severní však nebyla prohlášená za vyhynulou, alespoň zatím. V současné době je dle IUCN zařazena do statutu kriticky ohroženého druhu (pravděpodobně vyhynulého). V poslední zprávě kanadské komise byla zařazena mezi ohrožené v roce 2009. V roce 2011 proběhlo 5 leté prověření statutu tohoto druhu, jehož výstupem bylo ponechání druhu v kategorii ohrožený.
I přes to, že koliha severní nebyla pozorována od roku 1963 a více jak 100 let nebylo prokázáno její hnízdění, je těžké říci definitivně a s jistotou, zda-li je tento druh vyhynulý.
„Je to případ, kdy se snažíte dokázat cosi negativního — absence důkazů není důkazem absence jako takové. A nedokážete-li prokázat absenci, je druh vyhynulý či nikoliv?“ říká McCracken, autor kanadské zprávy z roku 2009. „Osobně se domnívám, že s největší pravděpodobností, tedy téměř jistě, je koliha severní vyhynulá a myslím, že je to něco, za čím stojí valná většina.“
Běžné druhy kolih, jako je koliha velká či koliha malá, nejsou v bezprostředním ohrožení. Klimatické změny a degradace přirozeného prostředí však může leccos změnit. Na snímku koliha americká.
Kanada plánuje přehodnotit statut kolihy severní v roce 2020. Kdy ji bude následovat Amerika, zatím není jisté.
Ať už zhodnocení dopadne jakkoliv, situace zůstává kritická i pro ostatní druhy kolih a pro ptáky, kteří hnízdí či migrují skrze krajinu, jenž byla radikálně změněna lidskou činností. A podle chybějícího optimismu na srazech bahňákových skupin, si Gill není jistý, co lze udělat pro to, aby se napravily způsobené škody. Po celá desetiletí vědci varovali o negativních dopadech fragmentace krajiny a přeměny prérií a lesů na zemědělské plochy. Nyní však už může být pozdě. Změny, které lidé v přírodě učinily, jsou obrovské a přeměna současných zemědělských ploch nazpět do jejich původního stavu nepřipadá v úvahu.
Gill se však i přesto domnívá, že někteří lidé se nechají přesvědčit, že i podivní ptáci, jako jsou kolihy, stojí za to chránit a podpořit. Příběh kolihy severní může v těchto snahách pomoci.
„Pokud prohlásíme tento druh za vyhynulý, využijme to v náš prospěch a zabraňme ostatním, aby doznaly stejného osudu. Myslím si, že cokoliv co můžeme udělat pro to, abychom tyto skutečnosti přinesly do povědomí veřejnosti, může pomoci. Musíme lidi přivést k uvědomění a seznámení s problémy, o kterých neměli ani potuchy, že vůbec existují.“ dodává Gill.
Text a překlad: Martin Vlk Mrňous
Zdroj: Audubon.org
