Kdyby na moji kovářskou živnost přišel nový „osmačtyřicátý“, nepřežil bych to a na dýmníku se oběsil. Jezdím věrným autem řadu let a snad ještě budu, nemůžu mu udělat, abych ho odkopnul, když mne nikdy nepodrazilo. Nosím ornitologickou vestu s beránkem po Jarkovi Klápšťovi, protože mi ji jeho choť po pohřbu dala. Že je skoro nová. Pro mne to byla čest a tak mohu být pořád s přítelem. Mám na zahradě za kovárnou v jezírku ukrytá staletí až od pravěku, připomínaná každou chvíli v nálezech a je mi skvěle. V těch dálkových pohledech a pocitu sounáležitosti. Vybral jsem si v třiaosmdesátém ke kroužkování slavíky a nepřijde mi divné, že jsem s nimi už 35 let a pořád to baví.
Když je ten konec roku, nechte se pozvat k zalistování sezónami a zkuste si některou tu sklopku virtuálně se mnou natáhnout. Třeba vás chytne!
Pavel Kverek s odchyceným slavíkem modráčkem v roce 1986. Foto Pavel Kverek
Když jsem si tenkrát v Hornoměcholupské vilce Kroužkovací stanice přihlásil specializaci na slavíky, květen stál za dveřmi. Než padesátka kroužků poštou přišla, měl jsem vyrobené sklopky a tři nalezená hnízda. Na prvního slavíka – samičku, chycenou u mláďat nezapomenu. Bylo to čerstvě po půlce máje. Rozměrné okamžiky. Další rok jsem zjistil, že se ptáci dokáží vracet. V pětaosmdesátém jsem se za hnízdišti rozjel dál po kraji, už mi rodné Dolnobousovsko nestačilo. V osmdesátém šestém se však mladý výzkum ocitnul v krizi. Zjistil jsem totiž, že v rákosí rybníků lze chytit na jaře bájného modráčka. Slavík jako slavík, řekl jsem si a chtěl s těmi obyčejně hnědými skončit. Stavěl jsem současně dům a čas na chytání neměl. Ještě, že tak! Modráčci se stávali najednou známějšími, už je měl v ruce kdekdo, a když v roce devětaosmdesát zazpíval od mlýna pravý slavík, slezl jsem z lešení a chytil si ho. Něco se tam v těch kopřivách tenkrát propojilo. Dostavilo se poučení z krizového vývoje a s ním ohromná chuť zas chytat. Pojmout to jinak, nečekat na hlášení zvenčí a víc koukat do peří. Jaro devadesát bylo zvláštní, tiché. Zakleklý tradičně v kopřivách pod náměstím jsem najednou u sklopek neslyšel hřmot prvomájové tribuny, od aparátčíků byl najednou klid. Prvně jsem v měření užil metodu přimáčknutého křídla a předchozí hromady výsledků anuloval. Přibral jsem měření další včetně vážení krásnou švýcarskou pružinovkou. To už jsem měl mezi kolegy pár dobrých známých, kteří mne radami postrkovali. Objevil jsem pro slavíka obecného motolici Collyriclum faba a prvně se tak objevil v poděkování odborné studie. Začal jsem věci brát vážněji, už to nebylo jen zavírání kroužků na ptačí nohy a fajn pocit z nachytání. V archivu přibývalo výsledků z kontrolních odchytů, mohl jsem se tak porovnáváním známých ptáků dovzdělávat. A žasnout nad polopravdami z dřívějších časů. Slavíci se mi konečně začali otevírat. Devadesátá léta byla poznatky až těhotná, jeden lepší než druhý. Přišli slavíci tmaví a jejich křížení u nás. Starý Ples – Víkendový výzkumný tábor Východočeské pobočky a senzační nález smíšeného páru u hnízda. A z pětikusové snůšky první dva hybridní potomci! Výskyt smíšených párů mne nadchl a kříženci ještě víc. Přišly tak objevy specifické a s nimi ten kolosální – okroužkování první adultní hybridní samice ve volné přírodě. Nález, který se nikomu dosud nepovedl. Práce vyšla cíleně v Německu. Pak se přehoupl letopočet a výzkum získával úroveň a jméno. Dnes jezdím za slavíky i za hranice, abych se dověděl, co v Česku nelze. V hybridní zóně slavíka tmavého a obecného. Tady jsem okamžitě pochopil vzrušení německých kolegů, popisujících od nich prostředí, kde slavíci zpívají oba. Tmavý i ten rezavý. Co to je směrem k badateli za úchvatný ráj a rozlistovanou učebnici!
Sklopka, přehrávač a fotopast…. Foto Zdeňka Pohanková
Někdy si říkám, ještě že slavíci jsou u nás jen čtyři měsíce! Zbylý čas, hned jak skončí prázdninový výzkum tajemného pelichání, věnuji záchraně živnosti, budování Slavičího háje a rozesílání radosti lidem přes slavičí knížku, kterou jsem o jiném oddychovém čase ze zdejší krajiny přepsal. A zatímco tenkrát se potajmu chodilo pro moučné červy do mlýna na Bechovi (mlynář mi je v jedné z výsypek držel) a líčit se muselo velikým kumštem po ptáčnicku, dnes k dávno zdokonaleným sklopkám – bezchybným instaluji červy z odměrky „za dvacku“, přidávám přehrávač s dálkovou manipulací a k následnému dovzdělávání fotopast. Počty kroužků poslaných do slavičího světa mají dávno tři nuly, nádherné odchyty „po roce a déle“ jsou evidovány ve stovkách. Skrývají tajemství největší. Jenom hlášení „zvenčí“ dál nějak nejdou. Až slavík s pořadovým číslem 1684 tehdy neměl na kroužku N.MUSEUM PRAHA, označen byl v nádherném výsledku a nesmírně cenném pod Alpami. I další rok se dokázal vrátit.
Provedl mne král pěvců už mnohým. Postavil před kameru i mikrofon, přivedl k oceněním od odborníků i laické veřejnosti. Představil vzácným lidem. Chce za to, abych o něm mluvil, abych připomínal a třeba i křičel, co od nás potřebuje k přežití. Nádavkem za to mne naučil rozumět krajině a nechal tím zbohatnout. Netušeně.
Text a titulní foto: Pavel Kverek
Hybridní samice slavíka obecného a slavíka tmavého. foto Pavel Kverek
