Jedinečný projekt v rámci České republiky, Ptačí park Josefovské louky, vzniká v turisticky atraktivní oblasti poblíž Josefovské pevnosti u Jaroměře ve východních Čechách od roku 2006 jako jedna z významných aktivit České společnosti ornitologické (ČSO). Hlavním cílem je umožnit návrat mokřadních druhů ptáků na dříve zaplavované louky v nivě Metuje a současně zpřístupnit území lidem a umožnit jim obdivovat krásu přírody. Jedním z klíčových prvků parku je unikátní sto let starý závlahový systém Metuje, který po opravě umožňuje regulaci rozlivů a výšky spodní vody na okolních loukách. Právě tyto louky ČSO s pomocí darů od soukromých osob vykupuje, aby na nich mohla zajistit management příznivý pro rozvoj populací řady ohrožených druhů, zejména ptáků. Břeněk Michálek pracuje jako správce ptačího parku. Na starost má tedy nejen administrativu spojenou s parkem, jednání s vlastníky a úřady, ale potkat ho můžete i přímo na loukách. Buď s dalekohledem, nebo se sekačkou.
Břeňku, reálné snahy o vybudování parku oficiálně započaly v roce 2006. Ale samotná myšlenka parku, kde bude možno regulovat výšku spodní hladiny a tím ovlivnit přítomnost a početnost zdejších ptačích druhů bude jistě starší, že? Jaké jsou kořeny, z nichž současný park vyrůstá?
Myšlenka využít historický zavlažovací systém v údolí Metuje k podpoře mokřadních ptáků se vyklubala v hlavě východočeského ornitologa Míly Hromádky neznámo kdy. Nejpíš při jeho toulkách za ptáky na začátku devadesátých let, kdy byla závlaha naposledy zemědělsky využívána. Jisté je, že nápad začal dostávat konkrétní tvary v roce 1995, kdy v Ptačím světě vyšel článek Míly a Věry Hromádkových o pozorování nevídaného množství ptáků v létě 1994 na zavlažených nivních loukách Metuje, u nichž mají již léta chalupu. ČSO dlouhodobě hledala adepta na první vlastní rezervaci a tak Míla společně s kamarádem Jirkou Kultem kandidaturu Josefovských luk přednesli v roce 2006 výboru ČSO. Od té doby jim také říkáme otcové ptačího parku, i když otcem myšlenky je skutečně jen Míla. Jirka však od počátku hraje nezastupitelnou roli ve všech vodohospodářských a úředních záležitostech díky svým zkušenostem, pracovnímu nasazení a enormnímu množství užitečných kontaktů. Já jsem měl štěstí být svědkem prvních úvah nad parkem díky ochranáři Davidu Čípovi, který mě v roce 2006 zaměstnával a byl jedním z největších podporovatelů záměru. Pak jsem na dlouhé roky odjel do zahraničí a když jsem se v roce 2012 vrátil, byl již projekt slušně rozjetý.
Jaká je metodika sledování zdejších ptačích společenstev? Podílí se nějak na získávání faunistických údajů i veřejnost?
Máme štěstí, že monitoring ptáků na Josefovských loukách si vzal na starost Kamil Čihák, který se i na tvorbě metodiky sledování ptáků podílel. Kamil tedy provádí odsouhlasený monitoring. Navštíví lokalitu osmkrát v hnízdní době a co nejčastěji v mimohnízdním období. Metodika počítá s pokrytím plochy i liniových prvků, čili Staré i Nové Metuje, potoka Jasenná a kanálů a kombinuje ranní i podvečerní kontroly. Letos naznačoval, že prostředí a zastoupení ptáků se tu natolik změnilo, že bychom měli začít uvažovat o změně metodiky sledování. Kamil do každoročního faunistického vyhodnocení zahrnuje i data získaná z databáze avif, to znamená, že na monitoringu se veřejnost jednoznačně podílí. Věrohodnost některých pozorování však diskutujeme, zvláště pokud se jedná o zcela neznámé pozorovatele či méně uvěřitelná pozorování bez průkazných fotografií. Zkušebně jsme poslední zimu umístili do pozorovatelny u velkého krmítka zápisník a vybídli návštěvníky k záznamům. Několik stránek se přes zimu zaplnilo. Chystáme se i tyto údaje využívat.
Bahňáci se na Josefovských loukách každoročně zastavují, například vodouš bahenní. Foto Břeněk Michálek
Pro které konkrétní ptačí druhy již splnil park svůj účel?
To je otázka, která nemohla být položena v lepší dobu. Tato hnízdní sezóna byla totiž z hlediska tzv. cílových druhů nejvděčnější. Cílové druhy máme stále poněkud neformálně rozdělené do několika skupin. Do první skupiny s nejvyšší prioritou řadíme 4 druhy lučních bahňáků. Ne proto, že by byli ze všech mokřadních ptáků nejohroženější či nejvzácnější, ale prostě proto, že máme k těmto druhům dostatek kvalitní literatury, např. „kuchařku“ na prostředí ptáků Birds and Habitat (Fuller 2012), a zkušenosti tuzemských i zahraničních ornitologů, dle níchž můžeme volit správný management území. Jedná se o čejku, bekasinu, vodouše rudonohého a břehouše černoocasého. Všichni tito bahňáci se v ptačím parku na tahu zastavují, Čejka díky našim zásahům každoročně hnízdí. Letos jsme konečně potvrdili i hnízdění bekasin. Další managementové zásahy by měly k hnízdění přilákat i vodouše. Břehouš je zatím jen teoreticky možný hnízdící druh, ale třeba se to jednou povede i jemu. Ve druhé skupině cílových ptáků jsou pak chřástali a čírky, kteří by se měli natáhnout do území s ptáky z první kategorie. Letošní jaro tento princip potvrdilo. Velké množství bekasin předvídalo i možnost hnízdění „vodních“ chřástalů a to nakonec dopadlo pravděpodobně velmi dobře. Vytrvale tu tokali chřástali vodní, nejméně 4 chřástali kropenatí a dva chřástali malí. Úspěšnost jejich hnízdění nevíme, ale např. chřástaly kropenaté občas náhodně pozorujeme i teď v pokročilém létě. Fotograficky máme zdokumentovaná zatím jen mláďata chřástalů vodních.
Vím, že jedním z cílů je mít ornitologický park otevřený veřejnosti. Řada exkurzí či akcí se zde již pravidelně koná. Jaká je únosnost prostředí? Nebojíš se, že brzy nastane doba, kdy budeš muset zájemce o návštěvu odmítat?
Kapacita parku je dost citlivá záležitost. Osobně bych se nechtěl stát hostinským z Cimrmanovy Hospody na mítince, který neměl rád lidi, ale vždycky chtěl mít hospodu. Ptačí park je principiálně založen na podpoře veřejnosti. Od darů na výkup pozemků po „shovívavost“ místních obyvatel. My veřejnost potřebujeme a chceme. Už jenom proto, že zde můžeme intenzivně provádět environmentální osvětu, což řadíme mezi nejvyšší priority v ochraně přírody vůbec. I když do přírody chodím nejraději sám, v případě ptačího parku budu jedině rád, když se návštěvnost vyhoupne třeba i na vyšší desítky denně. Návštěvníky ovšem směřujeme jen do jistých částí luk. Pracovně je území rozdělené na zhruba třetiny, kdy východní část u vstupního areálu je přednostně určena pro školní exkurze a další průvodcované i neprůvodcované návštěvy. Jedná se o území s nejmenším potenciálem z hlediska mokřadních ptáků, zároveň je protkáno cestami a stezkami. Nejzápadnější oblast, tzv. Špice, na soutoku Staré a Nové Metuje je zase jakási klidová zóna bez cest, kde mají ptáci největší klid. To je také část, kterou bychom chtěli v budoucnosti ošetřovat tím nejpřirozenějším způsobem, totiž pastvou. Uprostřed mezi nimi, opět zhruba třetina, je taková přechodová zóna. Z návštěv řady ptačích rezervací víme, že rušení návštěvníky může mít drastický vliv na hnízdění lučních ptáků, ale také to, že ptáci jsou schopni si na blízkost člověka neuvěřitelně rychle zvyknout, pokud se lidé pohybují po stále stejných trasách, které jsou vymezeny třeba zatopenými příkopy. Jak ukázal letošní rok, pořádné zatopení je nejlepší ochranou před nezvanými návštěvníky. Nezbývá než oba přístupy zkoušet.
Teď trochu statistiky… Kolik je v současnosti v parku zjištěných druhů a které jsou ty nejzajímavější?
Do dnešního dne bylo pozorováno 165 druhů ptáků, což je pro laickou veřejnost fajnové číslo. My však všichni víme, že s délkou doby strávenou na lokalitě se počet pozorovaných ptáků natahuje i o druhy, které nemají přímou souvislost s prostředím, které tu vytváříme. Na Josefkách jsme tak např. viděli lelka, králíčky nebo křivky. Pro nás jsou zásadní ptáci, kteří se tu zastavili nebo i zahnízdili právě kvůli neodolatelnému mokřadnímu prostředí plnému potravy. Jedná se třeba o obě čírky, každoročně se zastavující kolihy nebo o jeřáby, kteří se pokoušeli o hnízdění minulý rok. Bez zajímavosti nejsou pustovky, které, když není velké množství sněhu, v parku zimují.
Pár jeřábů popelavých na Josefovských loukách. Foto Břeněk Michálek
Kalousi pustovky zimují v ornitologickém parku. Foto Břeněk Michálek
Není v plánu publikace dosavadních získaných výsledků v nějakém ornitologickém periodiku?
Deset let vytváření parku, čtyři roky umělého zavlažování a desetiletí sledování ptactva si určitě publikování zaslouží. Pracuje se na tom.
Co Tě při vlastní terénní práci nejvíc baví a jak jsi se k ní vůbec dostal?
Tak trochu jsem již mé první zkušenosti s parkem nastínil. Zkrátka v průběhu projektu se ukázalo, že je třeba zde žijícího a co nejuniverzálnějšího člověka, který by vytvářel a udržoval dobré vztahy s místními, věnoval se aktivitám pro veřejnost a hlavně měl pro věc nadšení. Já se v této inkriminované době vrátil na Jaroměřsko a přes Davida Čípa se dostal do pracovní skupiny ČSO pro ptačí park. Při cestování jsem poměrně dost času strávil v malých i velkých rezervacích různých zemí od Austrálie po Indii. Kromě spousty fantastických zážitků se zvířaty při jejich pozorování či fotografování, jsem si také vychutnával pobyt v bird-hidech, pročítání různě zdařených naučných cedulí a tištěných průvodců a tak nějak si začal pomaličku přát nějakou takovou malou rezervaci mít u nás. Zvláště maličké rezervace na okrajích měst v Austrálii a na Novém Zélandu mě hlodaly, protože podobné je teoreticky možné zakládat i v Čechách. V podstatě jsem si vysnil to, na čem ornitologové již tou dobou pracovali.Nevěděl jsem tenkrát, že se projekt Josefovských luk nakonec rozjel a navíc v takovém měřítku.
Jak si představuješ Josefovky dejme tomu za dalších deset let?
Věřím, že se už letos nebo příští rok dostaneme přes psychologickou hranici 50 % vlastněného území, což konečně umožní velkoplošně aplikovat správný management. Sice tento rok budeme hloubit velký dílčí mokřad pro ptáky (tzv. Slavíkovský ptačník), ale stále nás také provokuje myšlenka na zakoupení menšího rybníka i s rybárnou na hranicích Josefovských luk. Ten by dodal ptačímu parku další dimenzi. Víme, jak špatně na tom jsou české rybníky, nu a tento bychom si mohli obhospodařovat po svém, samozřejmě ku prospěchu ptáků. Rybárnu bychom mohli přetvořit na informační centrum s možností ubytování a s výhledem na jednu stranu na rybník, na druhou stranu do mokřadních luk. Jsme tedy na vážkách, zdali se obrátit na veřejnost tentokráte s urgencí zachránit tento rybník (je totiž na prodej a je jen otázkou času, kdy bude prodán). Víme, že výkup mokřadních luk je pro ptačí park extrémně důležitý, ale na druhou stranu, až se rybník jednou prodá dalšímu podnikateli, bude již pro ČSO na dlouhou dobu, možná navždy, zapovězen. Samozřejmě uděláme vše pro to, aby Josefky sloužily čím dál více mokřadním ptákům i lidem. Za deset let by tu měla stát nejméně další pozorovatelna, na nejmokřejší místa stávající naučné stezky budou položeny povalové chodníky a hlavně bude konečně opraven domeček ve vstupním areálu a bude sloužit veřejnosti. To, jak se bude park vyvíjet v následujícím desetiletí podstatně záleží na podpoře veřejnosti, které patří společně se sponzory a dalšími podporovateli jako je MŽP, Královéhradecký kraj a Město Jaroměř, už teď ohromný dík.
Břeňku, moc díky za rozhovor a přeju Tobě a celé ČSO zdárný rozvoj ornitologického parku a mnoho spokojených návštěvníků!
Panorama Josefovských luk. Vlevo na horizontu Josefov, vpravo Jaroměř. Foto archiv ČSO
Ptal se Lukáš Kadava
Titulní foto: Břeněk Michálek
Darovat na výkup pozemků v ptačím parku můžete na josefovskelouky.cz
