Ptáci jsou tvorové, se kterými se denně setkáváme v různých typech prostředí – ptačí zpěv nás provází v lesích, parcích, zahradách i centrech měst. Jména některých opeřenců známe již od nejútlejšího dětství, kdy si náš mozek začne spojovat první slova s obrazy. I proto je vnímáme jako nedílnou součást světa, příliš všední na to, abychom se jimi v každodenním shonu zabývali a hloubali nad původem jejich pojmenování. Jména ptáků mají přitom mnohdy zajímavou historii a mohou nám pomoci lépe porozumět jejich nositelům.
Pojmenování většiny ptáků se odvíjí od zvuků, které vydávají.
Sýkora
Jedním z našich nejrozšířenějších ptáků je sýkora koňadra. Kromě ní se u nás setkáme s dalšími pěti druhy sýkor: sýkorou modřinkou, sýkorou uhelníčkem, sýkorou babkou, sýkorou lužní a sýkorou parukářkou. Jednotlivé druhy sýkorek mají sice různé hlasové projevy, ale častá je shoda ve vábení, které se přepisuje jako sik sik nebo cit cit. Z podoby těchto zvuků vzniklo pojmenování sýkora.
Kos
Slovo kos má kořeny v praslovanském kosъ, jenž vzniklo pravděpodobně z kopsos, které se běžně spojuje s řeckým kópsichos nesoucím význam kos, černý drozd. Etymologie je dále nejasná, avšak všechny výrazy jsou pravděpodobně zvukomalebného původu. V češtině a polštině tento sytě černý pták s elegantním žlutým kroužkem okolo očí figuruje ve frazému být na něco kos užívaném pro označení nebojácného člověka. Kos je totiž opeřenec oplývající odvahou a při hájení teritoria nebo obraně hnízda se bez váhání postaví třeba i poštolce.
Pěnkava
Podle hlasového projevu dostala jméno i pěnkava, drobný pěvec se silným zobákem. Sameček pěnkavy se ozývá velmi hlasitým vábivým voláním znějícím jako pink, které vytrvale opakuje často i několik desítek minut. Stejnou motivaci pro jméno tohoto opeřence můžeme pozorovat nejen v češtině, ale také ve slovenštině (pinka), němčině (Fink), angličtině (finch/chaffinch), nizozemštině (vink) či italštině (pincione).
Mnoho opeřenců ke svému jménu přišlo také na základě vzhledu.
Strakapoud
Strakapoud nebyl vždy strakapoud. Ve staročeštině se tímto pojmenováním původně označoval jiný druh ptáka, a to ťuhýk. Praslovanská podoba jména je složeninou slov sorka (straka) a pǫditi (pudit) a doslova znamená „ten, kdo odhání straky“ – nebojácný ťuhýk totiž dokáže při obraně hnízda vzdorovat i o mnoho větším zástupcům krkavcovitých. Později se strakapoud začalo říkat datlovitému ptáku na základě lidové etymologie podle strakatého zbarvení jeho peří.
Ledňáček
Ledňáček říční bývá označován za létající klenot naší přírody. Ačkoliv by jméno tohoto pestře zbarveného rybáře mohlo naznačovat, že si libuje v chladných teplotách, je tomu přesně naopak. V zimě, kdy se stojaté a pomalu tekoucí vody, tedy ledňáčkova přirozená loviště, uzavřou pod neprostupnou vrstvou ledu, se pro něj shánění potravy stává nesmírně obtížným. Tuhé zimy tak mívají za následek značné snížení stavu ledňáččí populace a po nepříznivém roce může trvat i několik let, než se jejich počty opět zvednou. Jméno ledňáček sice skutečně vychází ze slova led podle německého výrazu Eisvogel, doslovně ledový pták, ten je však zkomoleninou původního starohornoněmeckého īsa(r)nfogal, tedy železný pták. Toto pojmenování vychází ze zbarvení ledňáčkova peří, které se vyznačuje kovovým leskem. Dalším vývojem se původní název zkomolil na Eisvogel vlivem podobnosti germánských slov īsarna (železo) a īsa (led), německy Eisen a Eis.
Králíček
Králíčci jsou nejmenšími opeřenci žijícími na našem území. Kdo by u nich na základě pojmenování hledal podobu s dlouhouchým hlodavcem, hledal by marně. V Česku se setkáme se dvěma druhy králíčků – králíčkem obecným a králíčkem ohnivým. Pro oba druhy je charakteristický poznávací znak v podobě výrazného barevného pruhu na temeni hlavy. U králíčka obecného je tento pruh žlutý, u ohnivého oranžový. Svou jasnou barvou a umístěním na vrcholku hlavy evokuje představu korunky, což bylo motivací pro jméno tohoto ptáka, jehož latinský název Regulus je deminutivem slova rex (král).
Sojka
Jednou z prvních věcí, kterých si při pohledu na sojku obecnou všimneme, je výrazný modrý pruh s černým šrafováním na křídlech. Podle tohoto nápadného znaku dostala i své jméno. Praslovanská podoba jména krkavcovitého ptáka totiž zní soja, což znamená „lesknout se, svítit“, a vychází právě ze zbarvení části jeho křídel.
Králíček obecný. Proužek na temeni hlavy dovede při zpěvu načepýřit, což umocňuje evokaci korunky. | Foto: Jiří Liščák, www.jiriliscak.cz
Někteří opeřenci si jméno vysloužili podle činnosti či vlastnosti, která je pro daného ptáka typická.
Brhlík
Praslovanská podoba dnešního tvaru brhlík, pod kterým známe malého šedomodrého ptáčka s oranžovým bříškem a černou páskou přes oči, je kompozitem slov „rychlý“ a „lézt“. Doslovně tedy znamená „rychlý lezec“. Toto označení opeřence, který neúnavně šplhá po stromech a popírá gravitaci tím, že se staví do roztodivných akrobatických pozic (brhlík je jediným evropským pěvcem, který dovede šplhat i hlavou dolů), vystihuje skutečně dokonale.
Šoupálek trhavými pohyby spirálovitě šplhá po kmenech stromů. Jako oporu při tom využívá svá tuhá ocasní pera. | Foto: Pavla Novotná
Šoupálek
Pokud při návštěvě parku nebo lesa zaměříme pozornost na kmeny stromů, můžeme zahlédnout nenápadného hnědě skvrnitého ptáka s bílým bříškem a špičatým, mírně zahnutým zobákem, který jako motorová myška šplhá vzhůru a hledá potravu pod kůrou. Podle charakteristického trhavého pohybu, kterým se šoupálek posouvá/šoupá po kmeni, získal i svůj název.
Datel
Jméno velkého šplhavce, který bývá taktéž nazýván lesní doktor, vychází z praslovanského dętelъ, v němž –telъ představuje činitelskou příponu. Slovesný základ je ovšem sporný. Předpokládá se, že vychází ze slova delb, což je společný kořen i pro slova „dlabat, dlobat, dlubat“, a z tohoto důvodu by jméno datla mohlo být motivováno jeho typickou činností – vydlabáváním hmyzu ze stromů. Podle jiné teorie je základ zvukomalebného charakteru a souvisí s významy „drnčet, dunět“.
Jsou i opeřenci, u nichž pojmenování nevzniklo podle ani jedné z výše uvedených kategorií.
Moudivláček
Malý pěvec žijící v okolí vodních ploch a v mokřadech zaujme především svým nepřehlédnutelným propracovaným hnízdem. Světlé plstnaté hnízdo vakovitého tvaru s postranním tunelovým vchodem bývá šikovně připevněno na konci převislé větvičky. Pojmenování moudivláček se odvíjí právě od výzoru jeho neobvyklého obydlí – vychází totiž ze slova moudí, což je zastaralé označení pro šourek s varlaty.
Bažant
Pojmenování tohoto zástupce řádu hrabavých, jenž se ozývá nezaměnitelným pronikavým skřekem, vážilo do češtiny cestu přes tři jazyky. Bažant není v evropské přírodě původním ptákem, nýbrž sem byl převezen z Asie, kde ho zhruba v 5. století před naším letopočtem objevili staří Řekové na území dnešní Gruzie. Krásného ptáka s dlouhými ocasními pery pojmenovali fasianós podle řeky Fásis (dnes Rioni) protékající na jižním úpatí Kavkazu. Toto pojmenovaní následně přešlo do latiny v podobě fasianus a z něj později vzešlo středohornoněmecké Fasant, ze kterého se do češtiny vmísilo v podobě bažant.
Hnízdo moudivláčka lužního. | Foto: Jiří Liščák, www.jiriliscak.cz
Text a titulní foto: Pavla Novotná
Zdroje:
FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2005. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace.
REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: LEDA, 2001. 752 s.
SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Druhé, rozšířené vydání. Plzeň: Ševčík, 2018. 447 s.
