• Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
  • Akce
  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Mediální partnerství
  • Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
  • Akce
Autor

AVIFAUNA





Nejnovější  / Věda  / Zajímavosti
Projevuje se u ptáků antipredační chování už ve vejcích?
AVIFAUNA Publikováno 12.8.2021


Mláďata bahňáků se někdy s rodiči dorozumívají ještě předtím, než se vyklubou na svět. Nová studie nyní ukazuje, že v případě nebezpečí se také naopak dokážou ztišit.

Jak lidé, tak zvířata mají zabudovaný instinkt, který jim v případě ohrožení velí uprchnout či se pustit do boje. Čerstvě vyvedená mláďata ptáků, kteří hnízdí na zemi, však coby nemotorná písklata nemohou udělat ani jedno. Jejich obranným mechanismem je přikrčit se k zemi a být zticha. Ukazuje se, že toto vrozené chování nezačíná až po vylíhnutí – podle nedávné studie je patrné již u kuřátek ve vejcích.

Studie, která byla publikována v akademickém žurnálu Ibis, se soustředila na kulíky rezavotemenné (Charadrius ruficapillus) a čejky australské (Vanellus miles). U embryí těchto druhů lze zaznamenat takzvané embryonální volání. Tato vokalizace se objevuje v posledních dnech před vylíhnutím.

Vědci si pro studii vyhlídli několik hnízd a počkali, dokud vejcím nezbývaly do vylíhnutí dva až čtyři dny. Vybrali takto 355 vajec, která postupně umisťovali do zvukotěsné skříňky s reproduktorem a přehrávali jim různé tříminutové nahrávky – volání krkavce menšího (Corvus mellori), varovné hlasy rodičů, volání místních ptačích druhů, které nepředstavují nebezpečí, a bílý šum.

Při nahrávkách predátorů se embrya ozývala z vajíčka méně hlasitě, ale při ostatních nahrávkách se neztišila. Podle vedoucí studie Kristal Kostoglouové z Deakin University v Austrálii to naznačuje, že embrya bahňáků jsou schopna rozlišovat jednotlivé zvuky a vykazovat antipredační chování. „Demonstruje to vysoký stupeň vývoje mláďat ve vejcích a úroveň jejich schopnosti vnímat své okolí,“ tvrdí.

Čejka australská na hnízdě. | Foto: Geoff Whalan, licencováno podle CC BY 2.0

Embryonální vokalizace jako taková však zatím zůstává opředena tajemstvím. „Je to naprosto jedinečná studie, díky které zároveň vystávají další otázky,“ říká o výzkumu Sonia Kleindorferová, bioložka z Flinders University v Adelaide. Jednou z těchto otázek je, proč se embrya vůbec ozývají, když by pro ně bylo daleko bezpečnější, pokud by zůstala zticha až do vylíhnutí.

Ačkoliv bylo embryonální volání již zaznamenáno například u racků, pelikánů, pěnkavovitých a křepelek, Kostoglouová dle svých slov tvrzení doopravdy nevěřila, dokud na vlastní uši neuslyšela pípání vycházející z vajec. „O embryonálním volání se toho zatím moc neví, jelikož k této problematice existuje jen málo studií, a ty se zaměřují pouze na pár vybraných druhů,“ říká bioložka. „V posledních letech začal nicméně počet výzkumů týkajících se komunikace nevylíhnutých ptáčat narůstat,“ dodává.

Výzkum z roku 2012 například poukázal na schopnost embryonálního učení u ptáků. Při pozorování modropláštníků nádherných (Malurus cyaneus) vědci zjistili, že kuřátka ve vejcích umí mistrně napodobit vokalizaci inkubujících rodičů, což svědčí o tom, že embrya jsou schopna vnímat externí zvuky a učit se z nich. Ve výzkumu zaměřeném na racky středomořské (Larus michahellis) zase vědci zjistili, embrya, která byla v době inkubace vystavena varovnému volání rodičů, následně vykazovala řadu behaviorálních a fyziologických změn, což naznačuje, že externí akustické podněty mohou mít na vývoj embrya značný vliv.

Tady kulík jedna, přepínám! Embryonální vokalizace je pro vědce zatím mysteriózní záležitostí. Na fotografii jsou vejce kulíka rudotemenného. | Foto: Laurie Boyle, licencováno pod CC BY 2.0

Experti mají několik teorií, které by mohly vysvětlovat, proč se nevylíhnutá ptáčata z vejce ozývají. Podle Kleindorferové je možné, že se prostřednictvím volání snaží zesynchronizovat datum vylíhnutí. U druhů, které hnízdí na zemi, je toto obzvlášť důležité, jelikož mláďata se líhnou plně vyvinutá a velice brzy opouštějí hnízdo, aby mohla samostatně hledat potravu. Embrya by však vokalizací také mohla dávat rodičům najevo, že chtějí být zahřívána. „Mohl by to být signál, kterým ptáčata rodičům sdělují ‚neopouštěj nás a zahřívej dál, jsme naživu!‘ “. Tato teorie by mohla pomoci s vysvětlením výsledků nejnovějšího výzkumu – je tu možnost, že embrya reagují spíš na podněty signalizující přítomnost či nepřítomnost rodiče než na predátora jako takového, tvrdí Kleindorferová.

Kostoglouová doufá, že budoucí studie zaměřené na širší okruh bahňáků a externí podněty by mohly poodkrýt, jak embryonální vokalizace přesně funguje, a vnést nový náhled do této zatím relativně neprobádané oblasti. Bioložka zároveň zdůrazňuje důležitost zevrubnějšího prostudování antipredačních strategií bahňáků. „Vejce kulíkovitých jsou výrazně ohrožena predátory, jako jsou lišky nebo krkavci. Bez speciálních klecí, jež predátorům zamezují přístup k hnízdu, většinou nepřežijí déle než pár týdnů,“ říká Kostoglouová. Lepší porozumění problematiky embryonální vokalizace by podle ní mohlo ekologům poskytnout informace potřebné k efektivnější ochraně ptáků.

 

Text a překlad: Pavla Novotná

Zdroj: Audubon.org


Číst dále
0
0



Věda  / Zajímavosti
Čápi dokážou lokalizovat místa s bohatým zdrojem potravy pomocí čichu
AVIFAUNA Publikováno 2.8.2021


Ptáci se při hledání potravy většinou spoléhají na svůj vytříbený zrak a sluch. Čich naproti tomu hraje spíše vedlejší roli – nebo jsme si to aspoň doposud mysleli.

Čápi bílí slétající se na čerstvě posekané louky, kde hodují na šnecích či hlodavcích, jsou poměrně běžný jev. Vědci z německého Institutu Maxe Plancka se zaměřili na chování těchto majestátních ptáků s dlouhýma nohama a zjistili, že je to právě aroma posekané trávy, co opeřence na místo přitahuje.

Pro farmáře u Bodamského jezera je to známý pohled – jakmile se pustí do sekání trávy na loukách, v mnoha případech se u nich jako blesk z čistého nebe objeví čápi. Bílí elegáni obývají vlhké oblasti v okolí jezera a jejich jídelníček tvoří šneci, žáby a drobní hlodavci, kteří žijí v úkrytu poskytovaném vysokou trávou. Když jsou louky posekané, jsou tito živočichové snadnou kořistí. Čápi se ovšem neobjeví při každém sekání. Až doposud nebylo jasné, jak jsou schopní místo s bohatým zdrojem potravy lokalizovat.

Dříve se myslelo, že ptáci spoléhají spíše na zrak a sluch než na čich. „Jednoduše se předpokládalo, že ptáci nemají nijak zvlášť dobrý čich, jelikož nemají nosy. Ve skutečnosti však disponují rozvinutým čichovým bulbem a množstvím čichových receptorů,“ říká Martin Wikelski, ředitel Institutu Maxe Plancka pro ornitologii. Ptáci tak mají pro citlivý čich nejlepší předpoklady.

Wikelski se dlouhá léta věnuje pozorování čápů a studiu jejich migračního chování. O pozoruhodné reakci čápů na posekané louky se zmínil svému kolegovi Jonathanu Williamsovi, který působí v Institutu Maxe Plancka pro chemii a zaměřuje se na těkavé organické sloučeniny a jejich vliv na člověka a životní prostředí. Williams přišel s nápadem – co když ptáci reagují na intenzivní aroma čerstvě posekané trávy? Tento pach je charakteristický pro těkavé látky, které se uvolňují z poraněných zelených listů.

Wikelski a Williams tedy chtěli zjistit, zda je pach opravdu tím, co čápy na posekané louky zavede. Biologové několik měsíců pozorovali chování ptáků z letadel a mapovali jejich pohyb prostřednictvím GPS senzorů. Nejdříve museli vyloučit možnost, že čápi slyší sekačky nebo vidí proces sekání. Do výzkumu proto zahrnuli pouze opeřence, kteří byli od dané louky vzdálení alespoň 600 metrů a nemohli na ni vidět. Ujistili se rovněž, že čápy na sekání neupozorní chování dalších jedinců a jiných ptáků.

Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu! Čerstvě posekané louky představují pro čápy jídelní tabuli plnou snadno dostupné kořisti. | Foto: Andreas Trepte, licencováno pod CC BY 2.0

Když sekání započalo, na louku se slétli pouze čápi, kteří se předtím nacházeli po směru větru. Jejich kolegové zdržující se tou dobou na lokalitách proti směru větru na podnět nereagovali, jelikož nemohli zachytit pach trávy.

V dalším pokusu se vědci přesunuli na louku, která byla posekána dva týdny před experimentem, avšak v době jeho provedení již pro čápy nebyla z hlediska potravních příležitostí zajímavá – tráva zde nebyla ještě dostatečně vysoká na to, aby se v ní zdržovali drobní živočichové. Wikelski a Williams nechali na louku navézt posekanou trávu z jiné, patnáct kilometrů vzdálené lokality. Na místo se opět slétlo několik čápů. Když ptáci po zhruba deseti minutách zjistili, že na místě není k dispozici žádná potrava, odebrali se zase pryč.

Nakonec vědci připravili roztok s aromatem posekané trávy a rozprášili jej na neposekané louce. I tentokrát neodolatelná vůně přivábila čápy z přilehlého okolí. „Dokazuje to, že čápi si cestu za lokalitami s potravou hledají prostřednictvím pachů ve vzduchu,“ tvrdí Williams. Objev nabourává dlouho zažitou domněnku, že čápi se při hledání potravy spoléhají především na zrak. „Někteří ptáci přilétli na posekané louky až z protějšího břehu jezera, což je více než 25 kilometrů,“ říká Wikelski.

Čápi koneckonců nejsou první opeřenci s citlivým nosánkem. Výjimečně vyvinutý čich byl již zjištěn například u kondorů, kiviů, albatrosů nebo buřňáků.

 

Text: Pavla Novotná

Zdroje: Nature.com, ScienceDaily.com

Titulní foto: Dûrzan Cîrano, licencováno pod CC BY 2.0


Číst dále
1
1



Nejnovější  / Zajímavosti
Bird Friendly Coffee – káva s aromatem ptačího blahobytu
AVIFAUNA Publikováno 8.7.2021


Mnoho z nás si s oblibou zpříjemní den šálkem kávy. A věděli jste, že i při tak běžné činnosti, jako je pití tohoto lahodného nápoje, můžete zároveň pomáhat našim opeřeným kamarádům? Pojďte si přivonět k Bird Friendly kávě!

Démon jménem deforestace

Deforestace neboli odlesňování je palčivým ekologickým problémem, o kterém už nejspíš slyšel každý, kdo se aspoň trochu zajímá o přírodu. Problematika se pojí i s pěstováním kávy. Ve Střední Americe již bylo kvůli kávovým plantážím zničeno více než 2,5 milionů akrů deštných pralesů, což obrovsky snížilo diverzitu nejen ptáků, ale i dalších zvířat a rostlin žijících v těchto oblastech. V pralesech, které vykáceny nebyly, je zase životní prostředí degradováno aplikací škodlivých pesticidů a hnojiv, jejichž účelem je zvýšit produkci kávy, ale pro okolní život jsou jedovaté.

„V posledních desetiletích se většina plantáží, na nichž byla káva pěstována ve stínu, proměnila v intenzivně obdělávané velkoplošné monokultury bez stromů a jakékoliv další vegetace,“ říká Amanda Rodewaldová, generální ředitelka Centra pro výzkum ptačích populací v Cornellově ornitologické laboratoři (CLO). „Důsledkem tohoto počínání je, že mnoho druhů ptáků nemůže najít vhodné prostředí a šance, že přežijí migraci a úspěšně zahnízdí, jsou mizivé.“

Většina kávy, kterou dnes najdeme v obchodech, pochází z nezastíněných plantáží, jelikož díky slunci rostou kávovníky rychleji a produkují více bobů. Proměna tropických lesů v řádkové monokultury, z nichž se vytrácí biodiverzita, škodí jak nestěhovaným, tak stěhovavým ptákům, kteří je obývají, a opeřenci mizí společně s lesy. S nešetrným intenzivním zemědělstvím jde ruku v ruce problematika ztráty životního prostředí pro nespočet živočišných druhů a zněčišťování krajiny pesticidy a průmyslovými hnojivy.

Ale trochu optimismu do víru vší té pesimistické šedi. Dobrá zpráva je, že to jde i jinak a na trhu najdeme také množství kávy z udržitelného zemědělství. Jednou z nich je právě káva nesoucí certifikát Bird Friendly®.

Logo označující kávu s certifikací Bird Friendly®

Co je Bird Friendly káva?

Certifikace Bird Friendly® byla vytvořena ve Smithsonian Migratory Bird Center (SMBC) a klade si za cíl zajistit ochranu tropických deštných lesů pro ptactvo. Jedná se o bio kávu, která byla vypěstována za přísných ekologických podmínek tradiční metodou v zastíněném přirozeném prostředí tropického pralesa. Podporou prodeje takto certifikované kávy přispíváme k zachování původních lesních ekosystémů, přirozeného domova mnoha druhů ptáků, a napomáháme tak nepřímo zvyšovat jejich populace. Bird Friendly® samozřejmě nezapomíná ani na místní farmáře a dbá na to, aby měli dobrou životní úroveň.

Znamená to ale, že všechna bio káva pěstovaná ve stínu je zároveň automaticky Bird Friendly?

Bio káva je sice většinou pěstována ve stínu, ale může se jednat o zastínění od dalších plodin nebo nepůvodních stromů, které pro ptáky nejsou tolik prospěšné. Také je důležité mít na paměti, že i když je káva označena jako „shade-grown“ (pěstování ve stínu), nejedná se o specifickou certifikaci, která by zaručovala kritéria aplikovaná při jejím pěstování.

Bird Friendly káva je naproti tomu získávána z kávovníků pěstovaných tradičním způsobem – jako podrost ve stí rozličných vzrostlých původních stromů, které ptákům i dalším tvorům zajišťují vhodné životní podmínky. Aby mohla káva získat certifikaci Bird Friendly®, musí být při pěstování dodrženo množství aspektů, od velikosti stromů zastiňujících farmy až po odpovídající biodiverzitu hmyzu.

Seženu Bird Friendly kávu i u nás?

Kávu nesoucí certifikaci Bird Friendly® pořídíte v pražírně BirdSong Coffee, která je v současnosti jediným dovozcem takto certifikované kávy v Česku. Momentálně můžete své chuťové pohárky potěšit kávou Bio Honduras Clave de Sol s tóny lískových oříšků, čokolády, medu a pomeranče.

Švihák pralesní. Na kávových farmách s vhodnými podmínkami se daří třeba papežíkovi zelenohřbetému (Passerina ciris), sympatickému opeřenci oděnému v pestrobarevném kabátku. | Foto: Dennis Church. Licencováno pod CC BY 2.0.

Text: Pavla Novotná

Zdroje: Smithsonian Migratory Bird Center, Forbes


Číst dále
0
0



Nejnovější  / Věda
Hluk z dopravy ovlivňuje kognitivní schopnosti ptáků
AVIFAUNA Publikováno 25.2.2021


Výzkum zaměřující se na schopnost pěvců řešit různé úkoly poodhalil, jak hluk z dopravy ovlivňuje jejich kognitivní dovednosti. Vědci připravili sérii testů pro zebřičky pestré (Taeniopygia guttata), ve kterých bylo úkolem opeřenců najít potravu, a to buď za přítomnosti nebo naopak absence zvuku. Testy ukázaly, že zvuk projíždějících aut snižuje schopnost ptáků hledat jídlo. Výsledky výzkumu publikované v odborném žurnálu Proceedings B nasvědčují tomu, že hlukové znečištění má na faunu doposud nezvažované dopady.

Studii vedl profesor Christopher Templeton z Pacific University v Oregonu. Vědci pracovali se zebřičkami v behaviorální laboratoři, kde pozorovali, jak si ptáci při plnění úkolů vedou v tichém prostředí a jak při pouštění nahrávek zvuků silniční dopravy. „Už jen zvuk projíždějícího auta stačí k tomu, aby znatelně ovlivnil jejich výkon,“ říká Templeton.

Úkoly byly vytvořeny tak, aby simulovaly překážky, se kterými se ptáci setkávají při hledání a sběru potravy ve volné přírodě. Jeden z nich například zahrnoval získání jídla zpod víček ve tvaru listů, která museli ptáci nadzvednout, aby se k pamlsku dostali. V dalším testu měli ptáci přijít na způsob, jak se dostat do válce, ve kterém bylo umístěno jídlo. „V případě, že zebřičky nejsou vystaveny hluku z dopravy, se jejich schopnost provést dané úkoly správně zvyšuje až dvakrát,“ říká Templeton. „Myslím, že tyto výsledky se dají v širším měřítku aplikovat i na další druhy,“ pokračuje vědec.

Důkazů o tom, že lidský hluk má na faunu negativní dopady, ostatně přibývá. Ve studii z podzimu 2020 bylo prokázáno, že během lockdownu v rámci pandemie covidu-19, který s sebou přinesl útlum lidské aktivity, se u některých opeřenců pozměnily jejich písně. Například u strnadce bělokorunkatého (Zonotrichia leucophrys) byly pozorovány pestřejší melodie, které jsou zároveň přitažlivější pro samičky. Tím, jak se snížila míra okolního hluku, nemuseli ptáci zpívat tak hlasitě, aby zvuky přehlušili, a mohli se místo toho více soustředit na kvalitu vyjádření.

Strnadci bělokorunkatí začali během lockdownu zpívat pestřejší melodie. | Foto: Jerry McFarland, Flicker, CC BY-NC-SA 2.0

Je také obecně známo, že lomoz pod hladinou oceánů a moří způsobený sonary, seizmickými průzkumy a námořní dopravou narušuje komunikaci zvířat. Ve studii z února letošního roku zase vědci demonstrovali dopad dopravního hluku na kobylky. Ukázalo se, že zvuky silniční dopravy ovlivňují schopnost hmyzu odlišit potenciální partnery na základě jejich námluvních zvuků. Doktor Adam Bent, zoolog z Cambridgeské univerzity, uvedl pro BBC News: „V obrovské míře to narušuje procesy výběru partnerů, které fungují už po staletí či tisíciletí. Což pak ovlivňuje i budoucí vývoj a adaptaci tohoto druhu.“ Doktorka Sophie Mowlesová z Anglia Ruskin University k tomu dodává, že lidé „nepřetržitě mění charakter životního prostředí, mimo jiné produkcí antropogenního hluku.“

Odborníci se shodují, že uchránit přírodu před tímto hlukem nebude snadné. „Je to smutné,“ říká Templeton. „Je čím dál tím těžší najít opravdu klidné a lidským hlukem netknuté prostředí. Můžeme však třeba změnit povrchy vozovek nebo se zamyslet nad novým designem pneumatik. Myslím, že těch možností je nespočet, jen je potřeba přehodnotit koncepty ve stavebnictví a strojírenství.“

Text a překlad: Pavla Novotná

Zdroje: BBC News, National Geographic

Titulní foto: Jamie Davies, Flickr, CC BY-NC-SA 2.0

 


Číst dále
0
0



Nejnovější  / Zajímavosti
Jak ptáci přišli ke svým jménům?
AVIFAUNA Publikováno 27.11.2020


Ptáci jsou tvorové, se kterými se denně setkáváme v různých typech prostředí – ptačí zpěv nás provází v lesích, parcích, zahradách i centrech měst. Jména některých opeřenců známe již od nejútlejšího dětství, kdy si náš mozek začne spojovat první slova s obrazy. I proto je vnímáme jako nedílnou součást světa, příliš všední na to, abychom se jimi v každodenním shonu zabývali a hloubali nad původem jejich pojmenování. Jména ptáků mají přitom mnohdy zajímavou historii a mohou nám pomoci lépe porozumět jejich nositelům.

Pojmenování většiny ptáků se odvíjí od zvuků, které vydávají.

Sýkora

Jedním z našich nejrozšířenějších ptáků je sýkora koňadra. Kromě ní se u nás setkáme s dalšími pěti druhy sýkor: sýkorou modřinkou, sýkorou uhelníčkem, sýkorou babkou, sýkorou lužní a sýkorou parukářkou. Jednotlivé druhy sýkorek mají sice různé hlasové projevy, ale častá je shoda ve vábení, které se přepisuje jako sik sik nebo cit cit. Z podoby těchto zvuků vzniklo pojmenování sýkora.

Kos

Slovo kos má kořeny v praslovanském kosъ, jenž vzniklo pravděpodobně z kopsos, které se běžně spojuje s řeckým kópsichos nesoucím význam kos, černý drozd. Etymologie je dále nejasná, avšak všechny výrazy jsou pravděpodobně zvukomalebného původu. V češtině a polštině tento sytě černý pták s elegantním žlutým kroužkem okolo očí figuruje ve frazému být na něco kos užívaném pro označení nebojácného člověka. Kos je totiž opeřenec oplývající odvahou a při hájení teritoria nebo obraně hnízda se bez váhání postaví třeba i poštolce.

Pěnkava

Podle hlasového projevu dostala jméno i pěnkava, drobný pěvec se silným zobákem. Sameček pěnkavy se ozývá velmi hlasitým vábivým voláním znějícím jako pink, které vytrvale opakuje často i několik desítek minut. Stejnou motivaci pro jméno tohoto opeřence můžeme pozorovat nejen v češtině, ale také ve slovenštině (pinka), němčině (Fink), angličtině (finch/chaffinch), nizozemštině (vink) či italštině (pincione).

Mnoho opeřenců ke svému jménu přišlo také na základě vzhledu.

Strakapoud

Strakapoud nebyl vždy strakapoud. Ve staročeštině se tímto pojmenováním původně označoval jiný druh ptáka, a to ťuhýk. Praslovanská podoba jména je složeninou slov sorka (straka) a pǫditi (pudit) a doslova znamená „ten, kdo odhání straky“ – nebojácný ťuhýk totiž dokáže při obraně hnízda vzdorovat i o mnoho větším zástupcům krkavcovitých. Později se strakapoud začalo říkat datlovitému ptáku na základě lidové etymologie podle strakatého zbarvení jeho peří.

Ledňáček

Ledňáček říční bývá označován za létající klenot naší přírody. Ačkoliv by jméno tohoto pestře zbarveného rybáře mohlo naznačovat, že si libuje v chladných teplotách, je tomu přesně naopak. V zimě, kdy se stojaté a pomalu tekoucí vody, tedy ledňáčkova přirozená loviště, uzavřou pod neprostupnou vrstvou ledu, se pro něj shánění potravy stává nesmírně obtížným. Tuhé zimy tak mívají za následek značné snížení stavu ledňáččí populace a po nepříznivém roce může trvat i několik let, než se jejich počty opět zvednou. Jméno ledňáček sice skutečně vychází ze slova led podle německého výrazu Eisvogel, doslovně ledový pták, ten je však zkomoleninou původního starohornoněmeckého īsa(r)nfogal, tedy železný pták. Toto pojmenování vychází ze zbarvení ledňáčkova peří, které se vyznačuje kovovým leskem. Dalším vývojem se původní název zkomolil na Eisvogel vlivem podobnosti germánských slov īsarna (železo) a īsa (led), německy Eisen a Eis.

Králíček

Králíčci jsou nejmenšími opeřenci žijícími na našem území. Kdo by u nich na základě pojmenování hledal podobu s dlouhouchým hlodavcem, hledal by marně. V Česku se setkáme se dvěma druhy králíčků – králíčkem obecným a králíčkem ohnivým. Pro oba druhy je charakteristický poznávací znak v podobě výrazného barevného pruhu na temeni hlavy. U králíčka obecného je tento pruh žlutý, u ohnivého oranžový. Svou jasnou barvou a umístěním na vrcholku hlavy evokuje představu korunky, což bylo motivací pro jméno tohoto ptáka, jehož latinský název Regulus je deminutivem slova rex (král).

Sojka

Jednou z prvních věcí, kterých si při pohledu na sojku obecnou všimneme, je výrazný modrý pruh s černým šrafováním na křídlech. Podle tohoto nápadného znaku dostala i své jméno. Praslovanská podoba jména krkavcovitého ptáka totiž zní soja, což znamená „lesknout se, svítit“, a vychází právě ze zbarvení části jeho křídel.

Králíček obecný. Proužek na temeni hlavy dovede při zpěvu načepýřit, což umocňuje evokaci korunky. | Foto: Jiří Liščák, www.jiriliscak.cz

Někteří opeřenci si jméno vysloužili podle činnosti či vlastnosti, která je pro daného ptáka typická.

Brhlík

Praslovanská podoba dnešního tvaru brhlík, pod kterým známe malého šedomodrého ptáčka s oranžovým bříškem a černou páskou přes oči, je kompozitem slov „rychlý“ a „lézt“. Doslovně tedy znamená „rychlý lezec“. Toto označení opeřence, který neúnavně šplhá po stromech a popírá gravitaci tím, že se staví do roztodivných akrobatických pozic (brhlík je jediným evropským pěvcem, který dovede šplhat i hlavou dolů), vystihuje skutečně dokonale.

Šoupálek trhavými pohyby spirálovitě šplhá po kmenech stromů. Jako oporu při tom využívá svá tuhá ocasní pera. | Foto: Pavla Novotná

Šoupálek

Pokud při návštěvě parku nebo lesa zaměříme pozornost na kmeny stromů, můžeme zahlédnout nenápadného hnědě skvrnitého ptáka s bílým bříškem a špičatým, mírně zahnutým zobákem, který jako motorová myška šplhá vzhůru a hledá potravu pod kůrou. Podle charakteristického trhavého pohybu, kterým se šoupálek posouvá/šoupá po kmeni, získal i svůj název.

Datel

Jméno velkého šplhavce, který bývá taktéž nazýván lesní doktor, vychází z praslovanského dętelъ, v němž –telъ představuje činitelskou příponu. Slovesný základ je ovšem sporný. Předpokládá se, že vychází ze slova delb, což je společný kořen i pro slova „dlabat, dlobat, dlubat“, a z tohoto důvodu by jméno datla mohlo být motivováno jeho typickou činností – vydlabáváním hmyzu ze stromů. Podle jiné teorie je základ zvukomalebného charakteru a souvisí s významy „drnčet, dunět“.

Jsou i opeřenci, u nichž pojmenování nevzniklo podle ani jedné z výše uvedených kategorií.

Moudivláček

Malý pěvec žijící v okolí vodních ploch a v mokřadech zaujme především svým nepřehlédnutelným propracovaným hnízdem. Světlé plstnaté hnízdo vakovitého tvaru s postranním tunelovým vchodem bývá šikovně připevněno na konci převislé větvičky. Pojmenování moudivláček se odvíjí právě od výzoru jeho neobvyklého obydlí – vychází totiž ze slova moudí, což je zastaralé označení pro šourek s varlaty.

Bažant

Pojmenování tohoto zástupce řádu hrabavých, jenž se ozývá nezaměnitelným pronikavým skřekem, vážilo do češtiny cestu přes tři jazyky. Bažant není v evropské přírodě původním ptákem, nýbrž sem byl převezen z Asie, kde ho zhruba v 5. století před naším letopočtem objevili staří Řekové na území dnešní Gruzie. Krásného ptáka s dlouhými ocasními pery pojmenovali fasianós podle řeky Fásis (dnes Rioni) protékající na jižním úpatí Kavkazu. Toto pojmenovaní následně přešlo do latiny v podobě fasianus a z něj později vzešlo středohornoněmecké Fasant, ze kterého se do češtiny vmísilo v podobě bažant.

Hnízdo moudivláčka lužního. | Foto: Jiří Liščák, www.jiriliscak.cz

Text a titulní foto: Pavla Novotná

Zdroje:

FIALOVÁ KARPENKOVÁ, Zuzana. České názvy ptáků z etymologického a slovotvorného hlediska. Praha, 2005. Diplomová práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta. Ústav českého jazyka a teorie komunikace.

REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: LEDA, 2001. 752 s.

SVENSSON, Lars. Ptáci Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Druhé, rozšířené vydání. Plzeň: Ševčík, 2018. 447 s.


Číst dále
0
1



Nejnovější  / Ze zahraničí
Zaříkávač papuchalků. Příběh ornitologa, který přinesl novou naději pro mořské ptáky
AVIFAUNA Publikováno 17.11.2020


Ornitolog Stephen Kress zasvětil život papuchalkům. Vzpomíná na své první setkání s opeřenci podobným tučňákům před více než 50 lety: „Fascinovali mě od první chvíle, kdy jsem je uviděl,“ vypráví. A tak byla zažehnuta vášeň ke zkoumání mořských ptáků známých pro své ikonické velké oranžové zahnuté zobáky a melancholický výraz. „Mým životním posláním bylo dozvědět se o mořských ptácích co nejvíc a udělat, co bude v mých silách pro to, abych jim pomohl přežít do budoucna,“ říká Kress.

Když dva roky nato působil jako učitel na přírodovědném táboře v Maine, dozvěděl se, že zdejší populace papuchalků severních (Fratercula arctica) byla během 19. století zlikvidována lovem. Papuchalkové byli vyhledávanou kořistí pro vejce, maso a pera, která byla využívána ke zdobení klobouků. Kress se rozhodl tyto pozoruhodné tvory blíže studovat. Papuchalkové se dovedou potápět do hloubky až 30 metrů a létat rychlostí 50 kilometrů za hodinu, zatímco na pevnině jsou schopni přelézat přes balvany a hloubit nory v travnatých svazích. „Poradí si ve všech typech prostředí,“ říká o nich ornitolog.

Z Kressovy lásky k mořským ptákům se zrodil Project Puffin, ambiciózní plán na obnovení papuchalčí kolonie v Maine. Ornitolog projekt řídil při práci pro National Audubon Society, neziskovou organizaci zabývající se ochranou ptáků. Díky jeho průkopnickým metodám nyní na ostrovech v Mainském zálivu hnízdí okolo 1 300 párů papuchalků severních. Kressovy metody dnes navíc využívají vědci zaměřující se na ochranu mořských ptáků po celém světě.

Příběh Project Puffin se začal odvíjet na neobydleném ostrově zvaném Eastern Egg Rock ležícím necelých deset kilometrů od pobřeží Maine. Maličký ostrov přístupný pouze veslicí disponuje ideálním prostředím pro papuchalky – nejsou zde predátoři, kteří by je ohrožovali, zato ostrůvek lemují žulové balvany, mezi kterými ptáci hnízdí. Dříve zde žila kolonie těchto mořských ptáků, která však byla vyhlazena s příchodem lovců v 19. století.

Stephen Kress patří k nejvlivnějším ochráncům mořských ptáků na světě. | Foto: Pamela Boykoff

Kressovým záměrem bylo dostat na ostrov mláďata papuchalků a zde je ručně dokrmit. Předpokládal, že ptáci si vytvoří jakousi mentální mapu polohy ostrova, a doufal, že až nadejde doba hnízdění, vrátí se sem.

Dostat mladé papuchalky na ostrov ovšem nebylo jednoduché. V roce 1973 začal tým ornitologů odchytávat mláďata v kanadském Newfoundlandu, kde byla početná populace těchto mořských ptáků. Následoval složitý transport zahrnující převoz člunem, dodávkou, letadlem, znovu dodávkou, další lodí a nakonec veslicí. Vědci dokrmovali malé papuchalky v umělých norách a dvakrát denně jim zajišťovali bohatý přísun ryb. „Zhruba v šesti týdnech věku vylezli papuchalci z nory, dobatolili se na okraj ostrova a odplavali pryč,“ říká Kress.

Po čtyři roky se žádný z nich na ostrov nevrátil. Někteří členové projektu začali pochybovat, zda vůbec někdy uspějí. Kress však byl odhodlaný. „Právě tehdy jsem si řekl, že musím začít myslet jako papuchalk,“ vypráví ornitolog.

Kress pracoval s papuchalky na ostrově Eastern Egg Rock od roku 1973. | Foto: Richard Podolsky

Ptačí atrapy jako řešení problému

Papuchalkové hnízdí v koloniích, protože jsou rádi v přítomnosti ostatních jedinců svého druhu a velké skupiny zároveň fungují jako ochrana před predátory, vysvětluje Kress. Domníval se se, že papuchalci si ostrov pamatovali, ale báli se na pobřeží vrátit. Přišel tedy s novým nápadem – rozmístil po ostrově dřevěné atrapy papuchalků, takzvané balabány, aby ptáci získali větší pocit bezpečí. A fungovalo to. Jen pár dnů po rozmístění atrap se na ostrov vrátili první papuchalci. O čtyři roky později zde začali hnízdit. Nyní je na ostrově Eastern Egg Rock evidováno téměř 200 hnízdních párů. Po tomto prvním úspěchu použil Kress stejnou techniku ve spolupráci s National Audubon Society k obnovení kolonie na Seal Islandu, kde v současné době žije zhruba 500 párů papuchalků.

Bill Bridgeland z Project Puffin při malování dřevěných atrap papuchalků v roce 1977. | Foto: Stephen Kress

Nová naděje pro mořské ptáky

Kressův experiment s atrapami na ostrově Eastern Egg Rock se stal základním stavebním kamenem pro novou metodu využívanou při projektech usilujících o zachování ptačích druhů zvanou sociální atrakce, při které vědci k simulování přítomnosti dalších jedinců daného druhu využívají kromě balabánů i hlasové nahrávky, zrcadla, pachy, umělé nory nebo falešná vejce. „Tyto techniky pomáhají podnítit ptáky k tomu, aby na daném místě vytvořili novou kolonii,“ říká Kress.

Podle organizace Project Puffin napomohla metoda vyvinutá Kressem a jeho týmem při obnovování kolonií minimálně 42 ptačích druhů ve 14 zemích.

V roce 2013 spolupracoval Kress společně s kolegou Donem Lyonsem s ornitology z Číny na využití metody sociální atrakce při záchraně kriticky ohroženého rybáka čínského (Thalasseus bernsteini), u kterého se v té době předpokládalo, že je odsouzen k vyhynutí. Pomocí atrap a nahrávek lákali ptáky na bezpečné hnízdní ostrovy, kde dnes rybáci úspěšně hnízdí.

V Pacifiku Kressovu metodu využívají při práci ochránci přírody pomáhající albatrosům bělohřbetým (Phoebastria albatrus). Hlavní hnízdiště těchto ohrožených ptáků se nachází na svahu aktivního vulkánu na japonském ostrově. Japonští ornitologové se za použití atrap snaží albatrosy přimět, aby zakládali hnízda v části území, která není tolik exponována erupcím. Vědci rovněž usilují o založení nových albatrosích kolonií i na dalších ostrovech v Pacifiku. Využívají k tomu stejný postup jako Kress v 70. letech, tedy převoz mláďat na danou lokalitu a jejich následné dokrmování.

„Steve Kress patří k nejvlivnějším ochráncům mořských ptáků na světě,“ tvrdí o svém kolegovi Don Lyons z National Audubon Society. „Jeho zásluhy jsou obrovské.“ Kress odešel do důchodu v roce 2019, ale své vášni v podobě mořských ptáků se stále aktivně věnuje. Ve spolupráci s novinářem Derrickem Jacksonem vydal knihu The Puffin Plan pojednávající o historii projektu, který pomohl nespočtu mořských ptáků po celém světě.

Překlad: Pavla Novotná

Zdroj: CNN


Číst dále
0
0



Zajímavosti  / Ze zahraničí
Sameček i samička. V Pensylvánii odchytili dlaskovce se vzácnou anomálií
AVIFAUNA Publikováno 15.11.2020


Vědcům monitorujícím ptačí populaci v přírodní rezervaci Powdermill nacházející se v americkém státě Pensylvánie se během kroužkování poštěstil neobvyklý úlovek v podobě zvláštně zbarveného dlaskovce růžovoprsého (Pheucticus ludovicianus). Jedna část opeřencova těla byla pokryta jasně růžovými pery typickými pro samce, zatímco druhá polovina byla zbarvena do kanárkově žluté, jako tomu bývá u samic.

Ukázalo se také, že opeřencovo pravé křídlo je o něco delší než levé, což je jeden z typických znaků pro rozdíl mezi samcem a samicí.

Při pohledu na středně velkého pěvce nezvyklého zbarvení bylo ihned jasné, že dlaskovec je případem vzácné anomálie zvané bilaterální gynandromorfismus, kdy jsou v těle jedince namíchány buňky se samčí i samičí genetickou informací.

Zatímco hermafroditismus je ve zvířecí říši poměrně běžný, gynandromorfie je jev daleko méně častý. Například podle záznamů z Powdermill, které se začaly vést před téměř šesti desítkami let, pouze pět ze zhruba 800 000 chycených ptáků bylo dokumentováno jako bilaterální gynandromorf.

Je ovšem třeba brát v potaz, že ne u všech druhů je jasný vizuální rozdíl mezi samcem a samicí. Proto je možné, že v přírodě poletuje více gynandromorfů, než se zdá.

Jak bilaterální gynandromorfismus vzniká?

Formování pohlaví je u ptáků trochu jiné než u savců. U savců mají samci jednu kopii každého chromozomu, tedy X a Y, zatímco samice mají dvě kopie chromozomu X.

U ptáků je to však naopak. Jejich chromozomy se nazývají Z a W a jejich samice mají jednu kopii z každého chromozomu, Z a W, zatímco samci mají dvě kopie chromozomu Z. Pohlavní buňky, včetně spermií a vajíček, mají většinou pouze jednu kopii jednoho z chromozomů – samci produkují pouze spermie nesoucí chromozom Z a samice produkují vajíčka s chromozomem Z nebo W.

Gynandromorfie, jež nastala u dlaskovce z Pensylvánie, vzniká v případě, že se vajíčko vyvine se dvěma jádry – jedno s chromozomem Z a druhé s chromozomem W. Posléze je nadvakrát oplodněno dvěma spermiemi nesoucí chromozom Z. Vylíhnutý jedinec se pak chlubí tělem, které je z poloviny samčí, s chromozomy ZZ a z poloviny samičí, s chromozomy ZW. Tento fenomén se objevuje u ptáků, mnohých druhů hmyzu a korýšů.

Co se s ptáky trpící anomálií stane?

Podle ornitologů neexistují záznamy, kdy by při kroužkování byl chycen již dříve okroužkovaný gynandromorfní jedinec, a je proto velmi těžké je studovat.

Ptákovo pravé křídlo je delší a má tmavší pera, což je u dlaskovců typické pro samce. | Foto: Annie Lindsay

Je tak otázkou, co odchyceného dlaskovce čeká do budoucna. Samice ptáků mají dva vaječníky, funkční je však pouze levý. Jelikož je dlaskovcova levá strana právě samičí, je možné, že by pták mohl být schopen reprodukce. (Pozn. red.: Většina gynandromorfních jedinců je neplodná. U převážné části dosud pozorovaných ptáků s touto anomálií byla navíc levá polovina samčí.) Záleží však, zda by vůbec dovedl přivábit partnera.

Je ovšem jisté, že dlaskovec je minimálně rok starý, což znamená, že i přes svůj hendikep byl schopen přežít do dospělosti.

Další záznamy gynandromorfismu u ptáků

V letech 2009 a 2010 pozorovali vědci v Illinois bilaterálně gynandromorfního kardinála červeného. I tento pták se patrně bez větších obtíží dožil dospělosti. Nikdy však nezpíval ani se nezdržoval s jiným jedincem.

Dalším případem byl rovněž kardinál, který byl pozorován v Pensylvánii v roce 2019. Ani tento pták se nijak hlasově neprojevoval, avšak několikrát byl viděn v přítomnosti jiného samce.

 

Překlad: Pavla Novotná

Zdroje: CNN; National Geographic

Titulní foto: Annie Lindsay


Číst dále
0
0



Nejnovější  / Věda
Bude zima, bude mráz: Andští kolibříci přežívají chladné noci pomocí hibernace
AVIFAUNA Publikováno 24.9.2020


Kolibříci žijící v pohoří And ve výškách tisíců metrů nad mořem musí čelit teplotám atakujícím bod mrazu. Drobouncí opeřenci bojují proti chladu neobvyklým způsobem – podle nového výzkumu snižují na několik hodin svou tělesnou teplotu, a to až o 33 stupňů Celsia.

Kolibříci mají nejrychlejší metabolismus v poměru k velikosti těla mezi obratlovci. Jejich bazální metabolický výdej je až 77× vyšší než u lidí, kvůli čemuž potřebují přijímat potravu téměř neustále. Je-li však na sběr potravy příliš chladno nebo moc velká tma, je pro ně energeticky velmi náročné udržet si normální tělesnou teplotu. Drobní ptáčci proto mohou svou tělesnou teplotu snížit o 10 až 30 stupňů. Metabolismus se jim tak zpomalí až o 95 procent, což je chrání před vyhladověním, vysvětluje Blair Wolf, odborník na ekologickou fyziologii z University of New Mexico.

Pták nacházející se v tomto stavu strnulosti je nehybný a nereaguje na okolní podněty. „Kdybyste ho zvedli, mysleli byste, že je mrtvý,“ říká Wolf. Jakmile ovšem přijde ráno a nastane čas krmení, ptáci se zase rychle zahřejí na normální teplotu. „Je to v podstatě něco jako hibernace, jen častější a kratší.“

Wolfův tým chtěl porovnat, jak tento stav využívají různé druhy kolibříků obývající vyšší polohy. Vydali se proto do peruánských And, kde se v nadmořské výšce 3800 metrů nad mořem noční teploty blíží nule. Odchytili 26 kolibříků šesti různých druhů, včetně kolibříka mourovatého (Metallura phoebe), který dosahuje délky až dvanáct centimetrů, a kolibříka velkého (Patagona gigas), jenž je ještě dvakrát větší než kolibřík mourovatý a je zároveň největším zástupcem čeledi kolibříkovitých.

Vědci umístili ptáky do klecí poblíž základny a každému z nich zavedli do kloaky tenoučký drátek, který přes noc měřil jejich tělesnou teplotu.

Stav strnulosti byl pozorován u všech druhů kolibříků, mnozí navíc dosáhli překvapivě nízkých teplot. U jednoho jedince kolibříka mourovatého klesla tělesná teplota na pouhých 3,3 stupňů Celsia. Podle studie, kterou Wolfův tým publikoval ve vědeckém magazínu Biology Letters, se jedná o nejnižší tělesnou teplotu, jaká byla kdy zaznamenána u ptáků a nehibernujících savců.

Tělesná teplota ostatních kolibříků dosahovala v průměru 5 až 10 stupňů a byla o 26 či více stupňů nižší než v aktivním stavu. Pro srovnání – u lidí dochází už při poklesu teploty o 2 stupně k hypotermii.

Čím více se tělesná teplota kolibříka přibližuje venkovní teplotě, tím méně energie spotřebuje při metabolických procesech, jako je udržování teploty nebo normálního srdečního tepu. Srdeční puls kolibříka v letu se pohybuje v rozmezí 1000–1200 úderů za minutu, ve stavu strnulosti se ovšem může snížit až na 50 úderů za minutu.

Stinnou stránkou využívání tohoto ochlazovacího mechanismu je, že nehybní ptáci představují snadnou kořist. Ačkoliv v nižších polohách by to znamenalo velké riziko, podle Wolfa ve vysokých Andách nežije mnoho predátorů, kteří by kolibříky ohrožovali. „Pro většinu zvířat jsou jen malou jednohubkou,“ tvrdí.

V dalším výzkumu se chce Wolf zaměřit na to, jak se těla kolibříků vlastně dokážou ochladit na tak nízké teploty. U lidí je podobný proces využíván například při kardiovaskulárních operacích, kdy doktoři mohou tělo na pár hodin uměle ochladit a zajistit tím zpomalení metabolických procesů. „Kolibříci to však dělají zcela přirozeně. A dokonce každou noc, což je opravdu pozoruhodná schopnost,“ říká Wolf.

Text a překlad: Pavla Novotná

Zdroj: ScienceMag.org

Titulní foto: Pablo Caceres Contreras | Licencováno pod CC BY 2.0


Číst dále
0
0



Nejnovější  / Ze zahraničí
Ara hyacintový v ohrožení: Požáry v Brazílii zničily významnou domovinu vzácného papouška
AVIFAUNA Publikováno 25.8.2020


Požáry sužující brazilský mokřad Pantanal zničily rezervaci São Francisco do Perigara, která byla domovem 15 % populace vzácného papouška ary hyacintového. V rezervaci žilo 700–1000 jedinců a jednalo se tak o celosvětově největší volně žijící populaci tohoto ohroženého tropického opeřence.

„Je hrozné vidět, jak léta dřiny a obětavosti, kterou moje rodina vložila do ochrany zdejší přírody, padla za oběť tomuhle,“ uvedla majitelka rezervace Ana Maria Barreto. Během požáru shořelo více než 70 % místní vegetace.

Podle institutu Arara Azul žije na světe asi 6500 jedinců ary hyacintového a všichni obývají právě Brazílii. Prezidentka institutu Neiva Guades uvedla, že ačkoliv se většině ptáků zřejmě podařilo uletět do bezpečí, brzy nebudou mít dostatek potravy, což pro ně v současné době představuje největší ohrožení. „Ara hyacintový se běžně živí ovocem a ořechy a spolu s pralesem tak shořela i jejich potrava,“ dodala Guades.

Podle úřadů se požáry v blízkosti hnízdiště arů se sice podařilo dostat pod kontrolu, ale kvůli vysokým teplotám a suchu může dojít k opětovnému vznícení.

„Netušíme, co bude zítra,“ uvedl člen místního hasičského sboru Rogério Perdigão. „Zatím nemůžeme říct, že jsme vyhráli, takhle to bohužel nefunguje. Budeme ale bojovat dál.“

Rezervace São Francisco do Perigara se nachází na území mokřadu Pantanal, který se rozkládá na hranicích Brazílie, Paraguaye a Bolívie a je největším tropickým mokřadem na světě. Jedná se o lokalitu oplývající vysokou druhovou rozmanitostí. Oblast je však postižena nelegálním vypalováním vegetace za účelem získání zemědělské půdy.

Brazilský prezident Jair Bolsonaro podepsal 16. července dekret o 120denním zákazu odlesňování pomocí ohně. Učinil tak po nátlaku ze strany mezinárodních investorů, kteří vyhrožovali odchodem z brazilského trhu, pokud vláda nepodnikne kroky k záchraně mokřadu. Brazilský Národní institut pro vesmírný výzkum (INPE) však v oblasti během prvních dvou srpnových týdnu zaznamenal 3121 požárů, což je téměř o polovinu více, než bylo v lokalitě loni evidováno za celý měsíc. Bolsonaro i přesto zprávy o požárech popírá a stojí si za tím, že pro ochranu přírody v Brazílii jsou podnikána veškerá nezbytná opatření.

Text a překlad: Pavla Novotná

Zdroj: CNN

Titulní foto: Edson Diniz / Instituto Arara Azul

 


Číst dále
0
0



Nejnovější  / Věda  / Výběr redakce
Identifikace ptáků pomocí konvoluční neuronové sítě
AVIFAUNA Publikováno 15.8.2020


Birdeři se zajisté shodnou na tom, že odlišit od sebe některé druhy ptáků je velice obtížné – zvlášť u takzvaných „UHPček“ (univerzálních hnědých ptáků), u nichž je téměř nemožné odlišit od sebe jednotlivce. Nyní to ovšem počítačový program analyzující fotografie a videozáznamy dokázal a slibuje odhalení nových informací o ptačím chování.

„Trávíme dlouhé hodiny tím, že někde dřepíme s dalekohledy u obličeje a zíráme na ptáky a jejich nohy,“ říká Iris Levinová, behaviorální ekoložka působící na Kenyon College. Již mnoho let využívají vědci k identifikaci ptáků kroužky, které jim připevňují na nohy. S jejich pomocí pak mohou identifikovat opeřence ve volné přírodě a také na pořízených foto a videozáznamech při následné práci v laboratoři. Jak uvádí Levinová, často tato metoda může být velmi pracná.

Práci mohou usnadnit speciálně navržené tagy s GPS a proximity senzory, které zaznamenávají interakce mezi zvířaty. Pasivní tagy (PIT = passive integrated transponders), jež jsou taktéž využívány jako ochrana proti krádežím v obchodech a k identifikaci domácích mazlíčků, přenesou signál na umístěné antény, když pták přistane v bezprostřední blízkosti. Behaviorální ekoložka z francouzského Národního výzkumného centra (CNRS) Claire Doutrelantová využívá spolu se svým týmem tyto maličké tagy přidávané ke kroužkům na nohou při výzkumu snovačů pospolitých (Philetairus socius) od roku 2017.

Snovači pospolití jsou ptáci obývající území jižní Afriky. Jsou pro ně charakteristická obrovská hnízda, na jejichž stavbě pracují opeřenci společně. Tato hnízda, která se nejčastěji nacházejí na akáciích, mohou vážit až jednu tunu a v jednotlivých komůrkách se může ubytovat až 200 jedinců. Kooperativní chování snovačů se také projevuje v péči o mláďata a obraně proti predátorům, jako jsou hadi nebo sokoli. Aby vědci mohli toto chování blíže studovat, identifikují a monitorují stovky jedinců.

Antény umístěné na krmítkách monitorují, jací ptáci v dané kolonii žijí. Avšak bližší informace například o tom, kteří jedinci se v komunitě angažují nejvíc, není možné takto dostat. A vědci nemohou antény rozmístit po celé ploše hnízda, jelikož by ptáky znervózňovaly. Jednotlivé komůrky v hnízdě jsou navíc příliš blízko sebe na to, aby se tímto způsobem daly shromažďovat spolehlivá data.

André Ferreira, doktorand na Univerzitě v Montpellier a člen týmu pod vedením Doutrelantové, se proto rozhodl zkusit nasadit umělou inteligenci. Nástroj zvaný konvoluční neuronová síť prověřuje tisíce fotografií, aby určila, jaké vizuální rysy mohou být užity ke klasifikaci dané fotografie. Získanou informaci pak využívá ke klasifikaci nových fotografií. Konvoluční neuronové sítě jsou již využívány k identifikaci různých druhů rostlin a zvířat ve volné přírodě, včetně 48 druhů afrických zvířat. U slonů a některých primátů zvládají i komplexnější úkol, a sice odlišit od sebe různé jedince stejného druhu.

Ferreira vložil do neuronové sítě několik tisíc fotek 30 snovačů pospolitých, kteří již byli otagováni. „Zatím nikdo nepřišel s efektivní metodou sběru těchto dat pro učení sítě,“ uvedl. Aby získal potřebné fotografie, umístil v blízkosti krmítek s radiofrekvenčními anténami kamery. Jakmile ptáci přistáli na krmítku, malý počítač zaznamenal jejich identitu pomocí PIT tagů a kamera pořizovala každé dvě sekundy snímky jejich zad (právě z tohoto úhlu jsou totiž ptáci při hnízdění nebo hledání potravy pozorováni nejčastěji).

Algoritmus sleduje jednotlivce snovačů pospolitých při kooperativní výstavbě hnízda. | Autoři: Katia Bougiouri a André Ferreira

Za dva týdny shromáždil Ferreira dostatek fotografií k vytrénování neuronové sítě. „Nebyli jsme si jistí, zda to bude fungovat,“ uvedla Doutrelantová. „Věnovali jsme pozorování těch ptáků mnoho času, ale bez barevných kroužků jsme nebyli schopni je od sebe odlišit.“ Neuronová síť však byla schopna na základě fotografií, se kterými se dosud nesetkala, správně identifikovat jednotlivce v 90 % případů. Podle Doutrelantové je to přesnost zhruba taková jako při pozorování ptáků dalekohledem a jejich identifikaci pomocí kroužků.

Ferreira poté vyzkoušel stejnou metodu i u dalších dvou druhů, jejichž studiu se věnuje Damien Farine, behaviorální ekolog z Institutu Maxe Plancka. Síť byla stejně tak přesná i při identifikaci zebřiček pestrých v zajetí a sýkor koňader ve volné přírodě.

Behaviorální ekoložka z Kalifornské univerzity Gail Patricelliová však v metodě spatřuje určité rezervy. Například u druhů, které je složité odchytit a otagovat, může být obtížné pořídit tisíce fotografií potřebných k vytrénování neuronové sítě. Patricelliová studuje ohrožené tetřívky pelyňkové, jejichž populace v přírodě klesají, a snaží se vyhýbat přímému kontaktu s ptáky, jelikož jsou pak stresováni. Další potenciální problém může nastat v období pelichání – síť možná nebude schopna ptáky takto rozpoznat a bude muset být znovu vytrénována. Ferreira proto k vylepšení nástroje shromažďuje fotomateriály dalších rozlišovacích znaků, například rysů ptačích hlav.

Největším omezením současné neuronové sítě je podle Ferreiry to, že se snaží identifikovat každého ptáka jako toho, kterého už zná, a nemůže tak rozpoznat nového jedince. Ferreira a Farine nyní spolupracují na vývoji neuronové sítě, která by to dokázala. Taková bude k tréninku potřebovat mnohem více fotografií různých ptáků. Pokud by datové sety byly dostatečně velké, nástroj by mohli využívat dokonce i vědci, kteří ptáky netagovali, což by podle Farina byl významný obrat.

I přes prozatímní mezery v přesnosti označuje Patricelliová novou práci za „vzrušující“ a tvrdí, že otevírá možnosti pro studování mnoha dalších ptačích druhů a typů chování. „Už to, že je ten algoritmus dokázal od sebe odlišit i přesto, že lidským očím připadají skoro stejní, je rozhodně působivé,“ uvedla.

Text a překlad: Pavla Novotná

Zdroj: ScienceMag.org

Titulní foto: Bernard Dupont | Licencováno pod CC BY 2.0


Číst dále
0
0



1
Starší články
  • - Reklama -
  • Newsletter

    Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Nejnovější články

    • 1
      Kopřivka versus lyska- potravní kleptoparaztismus mezi vegetariány
    • 2
      Kos černý nevymírá- tak proč už ho nevidím za oknem?


Aby vám nic neuletělo

Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Avifauna je nezávislý český online magazín zasvěcený fascinujícímu světu ptáků. Projekt vznikl za ochotné finanční podpory milovníků ptactva a funguje pod záštitou stejnojmenné neziskové organizace Avifauna z.s.

  • Facebook

  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Podpořte Avifaunu
  • Mediální partnerství
  • Ochrana osobních údajů
  • Kontakt
© 2022 Magazín Avifauna | ISSN 2571-0737 | Avifauna z.s.
Pak stiskněte enter a my to pro Vás najdeme!