Čeleď rajkovitých, pěvců z neposkvrněných pralesů Nové Guinei, fascinují nejen svým neuvěřitelně krásným peřím, ale také propracovanými námluvními rituály, při jejichž pozorování se tají dech. Vědci nyní zjistili, že samci těchto dechberoucích ptáků využívají peří na těle k pohlcení světla, aby si tak zajistili bezbřehou pozornost vybraných samic.
Pokud je nějaké slovo ve slovníku, které nejlépe vystihuje rajky, pak je to „mimořádný“. Tito jihopacifičtí opeřenci dokáží twerkovat, stepovat a dělat nevysvětlitelné věci se svými těly. Dokáží dokonce rozhodit velikána dokumentárních filmů, Davida Attenborougha. 🙂
Aby toho nebylo málo, minulý měsíc objevili vědci z Harvardu, Yalu a Smithsonova institutu zvláštní jev. Některé peří rajek má jemné, precizní struktury, které dokáží zachytit i ty nejdrobnější částečku světla, v podstatě tak plnící funkci malých černých děr. Jejich objevy byly zveřejněny v Nature Communications.
Nově objevená schopnost ptačího peří je podobná vlastnosti látky vantablack, uměle vytvořeného materiálu z uhlíkových nanotrubic, jenž je považována za nejtmavější substanci na světě. Vantablack, který vypadá sametově, avšak je na dotek hladký, byl použit při výrobě satelitů, také na Mezinárodní vesmírné stanici či v těchto hodinkách stojících v přepočtu 2 miliony korun.
Pro člověka má více intenzivní, matný odstín černé velký potenciál například ve vojenské technice. Avšak pro rajky je to dalším luxusním kouskem do jejich mimořádně oslnivého arzenálu, jenž používají k uhranutí samiček. „Vystavují své super-černé peří nejvíce v průběhu námluvních rituálů.“ říká Dakota McCoy, evoluční bioložka na Harvardu a hlavní autorka studie. „Když ale ptáci dělají běžné každodenní činnosti, toto speciální peří je diskrétně zakryté.“
McCoy a její spolupracovníci Teresa Feo, Todd Harvey a Richard Prum porovnávali super-černé peří šesti druhů rajek s normálním černým peřím rajky vraní a rajkovcem menším. Vědci získali vzorky z preparovaných muzejních exemplářů, pokryly je zlatým prachem a prozkoumali pod elektronovým mikroskopem. McCoy si takřka okamžitě všimla, že prach na povrchu super-černých pírek zdánlivě zmizel.
Po další přiblížení tým zjistil, že speciální peří je tvořeno miniaturními zubatými paprsky. Tyto mikrostruktury zpravidla vyrůstají přímo z ostnu či větve, umožňujíc tak světlu proniknout na povrch a poté se odrazit. Avšak skeny super-černého peří šesti druhů rajek odhalily cosi, co připomíná drobná pírka, proložená skrze celou strukturu samotného pera. Toto, vysvětluje McCoy, poskytuje světlu mnohem více míst, kudy může proniknout, avšak místo toho, aby se odrazilo, je okamžitě pohlceno.
Normální černé pírko z rajkovce menšího (nalevo) a super-černé pírko z rajky skvostné (napravo). Obě pokrytá stejným množstvím zlatého prachu. Foto: Dakota McCoy
Paprsky na normálním černém pírku rajky vraní (nalevo) a paprsky super-černého pírka rajky adelbertské (napravo), měřené v mikrometrech. Foto: Dakota McCoy
Ale proč by pták, který je prakticky chodící neonovou vývěskou, chtěl pohltit veškeré okolní světlo? Vysvětlení je nasnadě. Aby zářil ještě víc. Vystavením oslnivé modré na podkladu super-černé navozují samečci u svých pozorovatelů falešný dojem, že jsou jejich pera přímo nadpozemsky zářivá.
Když se podíváme na předmět, náš mozek využívá okolního světla ke kalibraci jeho pravého barevného odstínu. Tím je zajištěno to, že v případě, že vidíme něco v plném slunečním přísvitu, nevidíme barvy vybledlé. A to samé pak funguje v případě přítmí. Super-černé peří rajek pohlcuje tak velké množství světla, že náš mozek reaguje nadměrnou kompenzací a my jsme pak odměněni nadpozemsky zářivými barvami.
Samice rajky má však v této parádní podívané vůbec nejlepší výhled. Jak kolem ní sameček tančí, nastavuje tělo tak aby pochytil záblesky pralesního světla. Vypadá to romanticky (či únavně, v závislosti na vašem vkusu 🙂 ), ale hlavním cílem je ukázat jeho největší přednosti. Aby se mu to podařilo, potřebuje, aby se na něj jeho potenciální družka bez přestání dívala, zatímco se pokouší najít ten nejlepší úhel. To vyžaduje určitou dávku zkoušení a precizní geometrie, říká McCoy. Ona a její tým museli provést několik pokusných simulací, než se jim podařilo najít správný úhel. Po vyzkoušení odrazivosti světla od super-černých pírek v nejrůznějších světelných podmínkách, zjistili, že maximální pohlcení světla funguje při úhlu -45°.
Na rajky lze tedy nahlížet jako na mistry světla, kteří ovládají a využívají elektromagnetické vlny k tomu, aby jejich šat co nejvíce lahodil vytříbenému vkusu samic — a také naší vrozené lásce k okázalosti. Avšak s velkou mocí přichází klam. McCoy tvrdí, že samci mohou v této světelné hře podvádět vylepšováním svých barev za pomoci světlo-pohlcujících struktur obsažených v super-černém peří, namísto toho aby barvy nasycovali shromažďováním pigmentů z bobulí a jiných zdrojů. „Muži používají nejrůznější způsoby k tomu, aby vypadali lépe, aniž by se příliš snažili.“ To může být pravdou i pro samce rajek či jiných ptačích čeledích jakými jsou například tangarovití.
Zatímco tento výzkum přinesl první důkaz výskytu super-černé barvy u ptáků, McCoy je přesvědčená o tom, že je stále co objevovat. A je dosud stále záhadou, jak se z ptáků Nové Guinei stali tak okázalí a nadpozemsky krásní tvorové, kterými jsou dnes. „Část z toho je jednoznačně genetická, avšak část může být závislá na prostředí.“ tvrdí Yukikazu Takeoka, profesor na Nagoyaské Univerzitě v Japonsku, jenž studuje nádhernou modř sojek Stellerových. „Je to chemie a fyzikální vlastnost pera, která vytváří jeho výslednou strukturu.“ Spojíme-li toto se schopností zdánlivě vzdorovat realitě, jenž je přírodě vlastní, máme před sebou jednu ze 42 oslnivých druhů rajek.
Text a překlad: Martin Vlk Mrňous
Zdroj: Audubon.org
Úvodní foto: Wikipedia.org | Markaharper1
