Úvodní foto: Nick Harris/Flickr (CC BY-ND 2.0)
Možná, že problém s okřídlenými potkany nespočívá v nich, ale v nás…
V roce 2005 odcestoval sociolog Colin Jerolmack do newyorské čtvrti Greenwich Village, aby zde studoval způsoby využití přilehlých městských parků. Snažil se zjistit, co Newyorčané od těchto drobných zelených oáz očekávají a jak by je chtěli vylepšit. Na poslední ze zmíněných otázek dostal odpověď takřka okamžitě.
„Hned první den mě na náměstí Father Demo podělal holub,“ vysvětlil.
Jak v parcích samotných, tak i na všech místních akcích a shromážděních lidé Jerolmackovi takřka neustále opakovali, že největší problém v parcích pro ně představují holubi. Nutno dodat, že tato stížnost se netýká pouze čtvrti Greenwich Village, ani New Yorku jako takového. Krmení holubů zavrhujeme po celém světě. Střílíme je, otravujeme, chytáme, vyháníme, podáváme jim látky zabraňující reprodukci a používáme nevyčíslitelně mnoho způsobů, jak je vypudit – od plastických atrap dravců po pásy bodců pokládané na jejich hřadoviště, abychom tak zabránili těmto „okřídleným potkanům“ v kálení na chodníky, sochy a budovy.
Vedeme tak válku proti holubům, ve své podstatě neškodnému nepříteli, který si vysloužil naše hluboké opovržení, zcela neúměrné svým skutečným prohřeškům. Ke škůdcům a obtěžujícím tvorům, kteří pronikají do našeho lidského soukromí, se chováme tvrdě a někdy jim takřka vyhlašujeme válku. Někteří z těchto škůdců jsou podstatně nebezpečnější a ničivější, a přesto si holub vysloužil jedno z prvních míst v žebříčku lidské nevraživosti. „Plný rozsah našeho opovržení a nedůvěry vůči tomuto tvorovi je takřka nemožné vyčíslit,“ píše novinář Jon Mooallem. „Náš negativní postoj k holubům je vlastně naprosto nevysvětlitelný.“
Výzkum zaměřený na sociologii měst a vztahy mezi lidmi a zvířaty, který spustil jeden holubí stříkanec, jenž na Jermolackovi zčistajasna přistál v parku, nakonec vedl k potenciálnímu vysvětlení. A to má více co do činění s námi než s holuby. Problém podle Jermolacka není ani tak v bordelu, který holubi dělají, ani ve stříkancích, které přistávají na lidech i na lavičkách v parcích, ale v tom, jak holuby vnímáme my lidé. A jejich největším hříchem je, že se v naší mysli nechali zařadit do špatné kategorie, která je označena nejrůznějšími štítky – od „špinavý“ až po „otravný“ či „hloupý“.
Racci, kteří mnohde obývají městské prostředí, stejně jako holubi, nejsou odsuzováni tak tvrdě jako oni, a to ze zcela zřejmého důvodu. Svým způsobem života jsou vázáni především na vodu a svým hnízděním a hřadováním narušují místa, která bývají na pokraji naší pomyslné mapy města. Zkrátka nám nelezou do zelí tolik jako jejich šedé, římsy okupující protějšky.
Nedlouho po tom, co byl pokálen, si Jerolmack prošel články z novin New York Times pokrývající období 155 let. Hledal v nich záznamy o holubech a pokoušel se rozluštit záhadu, jak a proč tito ptáci získali nálepku škůdců. Zjistil, že přestože holubi jsou našimi sousedy ve městech již po tisíce let, na pranýř jsme je postavili teprve nedávno. V našich očích se změnili z nevinných ptáků, o něž se nikdo zvlášť nezajímá, v lehké potížisty až po veřejného nepřítele – a to během několika málo desetiletí.
Nejranější zmínky o holubech pocházejí z konce 19. století. Překvapivé je, že tyto články s holuby naopak sympatizují a odsuzují jejich sportovní odstřel. V první polovině 20. století se však tento názor změnil. „Holubi začali být lidem na obtíž především ve 30. a 40. letech 20. století, a to kvůli svému hnízdění a kálení na významné historické památky, sochy a chodníky,“ píše Jerolmack ve své studii. „V 50. letech jsme se dověděli, že holubi přenášejí nemoci. V roce 1963 pak byli několika úřady prohlášeni za odpornou havěť, kterou je třeba vyhubit.“
Ve všech těchto článcích objevil Jerolmack konkrétní důvody Newyorčanů k jejich pocitu nelibosti vůči holubům. Tedy výkaly, hluk, souvislost s nemocemi. Avšak tyto důvody pro něj nebyly dostatečným vysvětlením pro hluboce zakořeněnou nenávist, která se vůči těmto ptákům vytvořila. Hluční jsou zcela určitě. Nelze pochybovat ani o tom, že kálejí na lidi a majetek (a to v nemalém množství — jeden holub je schopen ročně vyprodukovat až 11 kg trusu). Ale to samé lze říci o spoustě dalších zvířat. Lidská nevraživost vůči nim by se snad dala vysvětlit tím, že představují hrozbu přenosu nemocí – ta je však zcela nepodložená, neboť v podstatě neexistuje. Ačkoliv magazín Times uvádí, že jeden newyorský hygienik zapsal dvě úmrtí jako zapříčiněná nemocemi, které přenášejí holubi, ani Ministerstvo zdravotnictví státu New York, ani Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) mi nepotvrdilo žádný případ, kdy by někdo následkem běžné interakce s holuby přišel k jakékoliv újmě, tvrdí Jerolmack. A epidemiologové v CDC mu sdělili, že holubi přicházejí do styku s lidmi způsobem, jenž by mohl zapříčinit přenos nemoci, jen velmi vzácně.
Vzhledem k tomu, že žádný z výše zmíněných problémů není dostatečně pádným důvodem k silné nenávisti k holubům, Jerolmack došel k závěru, že nejde ani tak o to, co holubi dělají, ale spíše o to, jak je my lidé vnímáme – a také, jak vnímáme prostory, které s nimi sdílíme.
Naše pojetí holuba jako škůdce je zřejmě výsledkem toho, jak vnímáme prostředí, které jsme si sami vytvořili a vybudovali. Považujeme ho totiž za prostředí oddělené od přírody. Na naší „pomyslné mapě města“ je jasná hranice mezi čistou, uspořádanou civilizací a divokou, nevyzpytatelnou přírodou. „To neznamená, že by v civilizaci nebyl vůbec žádný prostor pro přírodu. Ale město je pro nás ideálně místem, kam přírodu zveme takovým způsobem a v takové formě, kterou jsme následně schopni ovládat,“ říká Jerolmack. „Prořezáváme si malé čtverečky uprostřed betonu a tak vytváříme místa, do kterých patří stromy. Nemáme rádi, když puklinami v chodníku prorůstá tráva a plevel, protože se nám tak příroda snaží narušit jasný řád a hranice, ve kterých ji chceme udržet.“
Holubi překračují tyto hranice zcela běžně a viditelně, obydlujíce místa, která pokládáme za vlastní. „Od všech ostatních městských zvířat se liší tím, že před trávou a keři dávají přednost chodníkům, římsám a výklenkům,“ vysvětluje Jerolmack. „Třeba krysy a potkani se stahují do kanalizací a křovisek a drží se nám z dohledu, ale holubi vtrhají do míst, která jsme vyčlenili pro sebe.“
V posledních letech přicházejí do měst noví „osadníci“ – větší a zavalitější hřivnáči. Jaký dopad budou mít na naše vnímání běžných městských holubů a jakou nálepku si od nás vyslouží?
Narušováním naší pomyslné mapy nám holubi ukazují, že města nejsou až tak podrobená a okleštěná od divoké přírody, jak bychom si rádi mysleli. Tyto přestupky samy o sobě stačí k tomu, aby nám zvedly žluč, ale protože nejrůznější úřady a experti spojili holuby s nemocemi, nejde pouze o narušení našeho osobního prostoru, ale také o jeho potenciální zamořování. S nálepkou přenašeče chorob – i přes jeho slabý hostitelský potenciál – se holub stal v povědomí lidí také hrozbou pro veřejné zdraví. „Pokud holuby vnímáte tímto způsobem, pak se podíváte kolem a zjistíte, že jsou všude, mohou se pro vás tito tvorové stát přímo děsivými,“ říká Jerolmack.
Holubi jako postrach měst dostali v červnu roku 1966 další přízvisko. Komisař městských parků New Yorku tehdy protlačil do povědomí veřejnosti označení „potkan s křídly“. Podle Jerolmacka tak holuby definitivně spojil s poruchami a nemocemi. Naše dosavadní vnímání těchto tvorů jako otravných a špinavých zvířat se s touto novou hrozbou pro veřejné zdraví přetavilo přímo v bublající nenávist. Tak vzniklo negativní vnímání holubů, které v lidech přetrvává dodnes.
Termín „okřídlení potkani“ se brzy stal mainstreamovým pojmem. Objevil se v roce 1980 ve filmu Vzpomínky na hvězdný prach (Stardust Memories) od Woodyho Allena a posléze takřka v každém článku o holubech napsaném po roce 1990, který Jerolmack přečetl. A to nejen v magazínu Times, ale i v dalších 51 časopisech a novinách vydávaných napříč Spojenými státy. Holubi se propadli ze zanedbatelných potížistů do samých hlubin naší nesympatie — stali se symbolem toho, co ve městském prostředí pokládáme za ohavné a morálně odpudivé, píše Jerolmack.
Špatná reputace se odbourává jen těžko. Avšak městské přírodě se dostává ze strany veřejnosti i vědy čím dál více pozornosti a samotní obyvatelé měst ji čím dál častěji chválí. A tak by holub mohl být v našem povědomí postupně alespoň trochu rehabilitován. Pro přírodovědce, kteří studují městské ekosystémy, jsou holubi zajímaví až fascinující tvorové, a to pro svou nesmírně efektivní adaptaci na prostředí města. Tento přístup by mohl postupně proniknout i mezi širokou veřejnost. A co víc, naše pomyslná mapa městských ploch se neustále proměňuje. „Nyní žijeme v době, kdy je v kurzu snaha o propojení městského prostředí s přírodou. A představa, že město je místo, kam příroda nepatří, postupně mizí,“ říká Jerolmack.
Ne, že by se městský holub měl rovnou změnit ze škůdce v miláčka. A to přes to, že je potomkem domestikovaných ptáků, kteří unikli ze zajetí a zdivočeli. Mnoho lidí (a to včetně ornitologů a jiných milovníků zvířat) je ani nepovažuje za součást přírody, tvrdí Jerolmack. Přesto by se všeobecný názor na ně mohl zmírnit. „Holubi navíc vypadají jako zvířata, která jsme jako lidstvo dříve měli rádi a chovali k nim přízeň. A to by mohlo vést moderního člověka alespoň k trochu větší toleranci.“
Text a překlad: Martin Vlk Mrňous
Zdroj: Audubon.org
