Dlouho se předpokládalo, že je stres negativním faktorem. Nová studie však odhalila, že má i svá nečekaná pozitiva.
Není příliš mnoho věcí, které by samice neudělaly pro svá mláďata. Vezměme si například samici zoborožce, která se zapečetí do pevnosti z bahna a trusu i se svoji snůškou nebo kulíky, kteří předstírají zlomené křídlo aby tak na sebe přitáhli pozornost predátorů. Racci středomořští však mají obzvláště proaktivní přístup. Tito mořští ptáci dokáží své potomky vybavit na obranu proti predátorům ještě než se vůbec vylíhnou.
To je to co Judith Morales-Fernaz objevila na ostrově Sálvora, malém ostrůvku vzdáleného pár kilometrů od pobřeží Španělska, zatímco se pokoušela najít útočiště před ostrými drápy a zobáky rozčílených racků v tamním majáku. „Vrhnou se na vás jako řízené střely!“ vysvětluje ekoložka. Morales-Fernaz pracující pro Spanish National Research Council, stanovala se svým výzkumným týmem na Sálvoře v roce 2017 aby zde zjistili, zda-li racčí samice používají tzv. „mateřské programování“ (v originále maternal programming), způsob, kterým matky připravují svá mláďata na život ve stresovém prostředí.
Ilustrační foto: Terej bílý krmící mládě na hnízdě.
Těsně před sezónou kladení vajec, Morales-Fernaz a její tým vystavili některé z místních racků atrapami norků, kteří jsou notorickými predátory ptáků na ostrově Sálvora. Další skupinu ptáků pak vystavili atrapám neškodných králíků. Ptáci vystaveni vlivům falešných predátorů měli jasnou obrannou reakci. „50 ptáků kroužilo kolem norka, z nichž někteří se jej pokoušeli dokonce napadnout.“ popisuje Morales-Fernaz. Když se mláďata obou skupin zkoumaných ptáků po týdnech vylíhla, vědci pustili reprodukci varovného volání dospělců. Ze 118 mláďat se ta, která se narodila samicím vystavených před kladením falešnému norkovi, přikrčila na hnízdě o 3 vteřiny rychleji než mláďata, jejichž matky žily v poklidu v přítomnosti neškodných králíků. „Čím rychlejší je jejich reakce na rizikové podněty, tím větší je jejich šance na přežití.“ vysvětluje Morales-Fernaz. Mláďata s rychlejšími reflexy také ležela mnohem déle, byla-li položena na záda, což je jednou z klasických způsobů pasivní obrany proti predátorům.
Zajímavé je však to, že pouze mláďata vylíhlá z vejce, jež bylo nakladeno jako druhé, mělo intuici se přikrčit rychleji. Morales-Fernaz se domnívá, že v době, kdy samice v děloze utvářela druhé vejce, měla již díky setkání s predátorem větší zkušenost a tím pádem i vyšší hladiny kortikosteronu, jenž je druhem glukokortikoidního stresového hormonu. Přestože se ve své studii nezabývala měřením zmíněného hormonu, jenž zanechává zbytkové stopy na skořápkách vajec, existuje obrovské množství důkazů napříč říší živočichů, včetně lidí, které ukazují nárůst v hladinách glukokortikoidů při stresovém zážitku. A tento stres může být přenesen na nenarozené potomky.
Ilustrační foto: Racek tříprstý na hnízdě s mláďaty.
„Je zde přímá spojitost mezi matkou, jejím prostředím a tím, co přenáší na své potomky.“ říká Oliver Love, enviromentální a evoluční fyziolog na Univerzitě Windsoru v Kanadě. Oliver viděl dopad této skutečnosti z první ruky na bezpočtu ptačích a vodních druhů živočichů. „Samice, které mají před snůškou nesnáze, přenesou na své potomky více hormonů.“
Zatímco experti měli již dlouho povědomí o tom, že přemíra kortikosteronu vede k nízké porodní váze a zakrnělému růstu, vědci nyní zjišťují, že tento hormon může mít i svá pozitiva. Například v roce 2011 výzkumníci z Univerzity Bernu ve Švýcarsku zjistili, že při vystavení sýkor koňader vlivu jejich predátora, krahujce obecného, měla jejich mláďata nižší váhu a větší křídla. Tato mláďata pak mohla před predátorem uniknout rychleji. Podobně pak Oliver Love zjistil, že injekce kortikosteronu do embrya špačka obecného vedla k mláďatům se silnějšími létacími svaly. „Vylepšená“ mláďata posléze získala nejlepší výsledky při letových testech. Avšak studie racka středomořského od Morales-Fernaz a jejího týmu je prvním důkazem, že samice řídí anti-predační chování svých potomků ještě před jejich vylíhnutím.
Vidíme-li, jaký nezanedbatelný dopad mohou mít tyto mateřské signály, vyvstávají na světlo nové otázky. Například zda-li budou samice schopné připravit svá mláďata tak, aby se vyrovnala s klimatickými změnami. Oteplování oceánů již způsobilo, že mnohé druhy jsou donuceny pro potravu létat na větší vzdálenosti a kvalita hnízdních biotopů se snížila. Pokud dokáží stresové podněty pomoci mláďatům rychleji reagovat na velké množství změn, budou schopné se lépe přizpůsobit nástrahám nepředvídatelného prostředí. Čím více jsou mláďata flexibilní ve svém chování, tím lépe budou schopné udržet krok s klimatickými změnami, tvrdí Oliver Love. „To myšlenka, která nám dává naději.“
Text a překlad: Martin Vlk Mrňous
Zdroj: Audubon.org
