Mezi běžné strategie přežití nehostinné části roku patří u mnoha živočichů dočasný únik do vlídnějších krajů. Fenomén migrace je obzvláště nepřehlédnutelný u ptáků. Zdánlivá svoboda opeřenců fascinuje člověka odedávna. Tažní ptáci jsou symbolem naší touhy po dobrodružství i potřebě šťastných konců v podobě jarního shledání. Nicméně jak už to v přírodě bývá, svobody v ptačím světě není mnoho. Vše je podřízeno maximalizaci šance přežití do období reprodukce. Migrační trasy jsou často geneticky fixované, případně naučené od rodičů, či starších zkušených jedinců. Kdo zbloudí z prověřené cesty, zpravidla za chybu zaplatí životem. Přesto se ale zbloudění (anglicky vagrancy, zatoulanec = vagrant) u ptáků v malé míře vyskytuje a může být dokonce jakousi pojistkou dlouhodobého přežití tažného druhu.
Existuje více forem ptačího bloudění a několik teorií jeho vysvětlení. V létě po vyhnízdění je běžné, že se ptáci před pravým tahem dočasně rozptýlí i v opačném směru, než leží zimoviště. V tomto případě jde ale jen o krátkodobý konflikt motivací mezi migračním instinktem a neochotou opustit dosud bohaté potravní zdroje v severních krajích. Ale letní potulky nelze řadit mezi pravé bloudění, které je definováno selháním navigace na obvyklé zimoviště, či hnízdiště.
Mezi zatoulance u nás patří i jespák plavý (Tryngites subruficollis), který byl u nás pozorován pouze dvakrát, v roce 1983 a 2010 – a to na téže lokalitě, na vodní nádrži Rozkoš na Náchodsku. Foto Jaroslav Vaněk
Navigace při tahu je složitý proces, ke správné orientaci cestou na zimoviště/hnízdiště slouží tažným ptákům různé podněty. Nejdůležitější je poloha hvězd a slunce, geomagnetismus, výrazné krajinné prvky a pachové vjemy. Primární příčinou abnormálního směru tahu je nejčastěji mutace v genech ovlivňující navigaci. Neschopnost správně pochopit některý z klíčových vjemů snadno svede ptáky na scestí. Pokud ale ptáci s geneticky fixovanou novou migrační cestou na zimovišti přežijí a úspěšně se vrátí na tradiční hnízdiště, mohou v genofondu lokální populace založit preferenci pro tah na nová zimoviště. Takový případ byl zdokumentován například i u našich pěnic černohlavých (Sylvia atricapilla), které v posledních dvou desetiletích začaly zimovat mimo tradiční oblasti ve Středomoří i na Britských ostrovech.
Mezi důležité vnější faktory znesnadňující ptačí orientaci a způsobující hromadné zbloudění patří extrémní změny počasí. Například podzimní tlaková výše nad severozápadním Ruskem vyvolává silnou vlnu tahu sibiřských a středoasijských ptačích druhů do Evropy. Za výskyt severoamerických druhů u evropských břehů mohou nejčastěji velké bouře nad severním Atlantikem. Jarní nálezy ptačích druhů mimo běžný areál výskytu jsou nejčastěji vysvětlovány teorií přestřelení (overshooting). Ta předpokládá, že jedinci migrují na hnízdiště správným směrem, ale nezastaví se ve „správných“ zeměpisných šířkách a letí dál.
Budníček zlatohlavý (Phylloscopus proregulus) odchycený na Červenohorském sedle v roce 2013. Foto Martin Vavřík
Budníček pruhohlavý (Phylloscopus inornatus), odchycený na Červenohorském sedle v roce 2012. Foto Martin Vavřík
K největším záhadám ptačího tuláctví patří každoroční pravidelná západoevropská podzimní pozorování ptačích druhů, které mají zimoviště v jihovýchodní Asii. Jedním z takových typických dálkových zatoulanců je například budníček zlatohlavý (Phylloscopus proregulus). Tento drobný hmyzožravý pták hnízdící v boreálním pásu východní Sibiře a zimující obvykle v jihovýchodní Číně, byl v druhé polovině října a počátkem listopadu zaznamenán již šestkrát i na našem území. A to není nic v porovnání s Britskými ostrovy, kde je budníček zlatohlavý pozorován koncem podzimu v keřových porostech na větrném pobřeží Severního moře každoročně a občas je zde pozorován i v zimních měsících. Představa malých zbloudilců z východní Sibiře, kteří po ztrátě kompasu končí svou dalekou pouť na pobřeží chladného Atlantiku je zároveň fascinující i skličující.
Nejstarší vysvětlení takového zbloudilého chování druhů s asijskými zimovišti podává teorie opačné migrace (reverse migration theory). Podzimní nálezy těchto „Sibiřanů“ v Evropě jsou často oproti tradičnímu směru migrace pootočeny o zhruba 180°, což budí podezření, že tito zbloudilí jedinci mají při navigaci prohozenou polaritu (záměna severu s jihem). Například tradiční zimoviště lejska malého (Ficedula parva), který hnízdí od střední a jihovýchodní Evropy až po Kamčatku, leží v jihovýchodní Asii. Přesto je tento druh na podzim pravidelně zaznamenáván v severozápadní Evropě. Naopak blízce příbuzný lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), který létá ze střední Evropy na jih na africká subsaharská zimoviště, byl na Britských ostrovech na podzim dosud zaznamenán asi jen dvakrát. To odpovídá teorii opačné migrace, protože při její platnosti by zbloudilci lejska bělokrkého měli teoreticky zalétat na sever za polární kruh. Z arktických oblastí existuje z důvodu řídkosti osídlení i nehostinnosti klimatu doposud velmi málo dat o ptačích tulácích z jihu, ale například sibiřská cvrčilka žíhaná (Locustella lanceolata) zimující v jižní Asii, již byla několikrát zaznamenána na podzim na ostrovech v Severním ledovém oceánu.
Většina evropské populace lejska malého (Ficedula parva) pravděpodobně zimuje v jihovýchodní Asii. Přesto jsou lejsci malí téměř každý podzim zaznamenáváni i v západní Evropě. Foto Martin Pelánek
Nicméně univerzální platnost teorie opačné migrace byla zpochybněna brzy po jejím zveřejnění. S nárůstem záznamů zbloudilců v posledních dekádách nabývá jejich disperze spíše náhodného charakteru. Ptačí zatoulanci jsou zaznamenáváni ve všech možných směrech, občas i ve větších vzdálenostech, než by bylo třeba k dosažení tradičních zimovišť. Zdánlivý posun směru tahu o 180° byl velmi pravděpodobně artefaktem většího počtu zkušených pozorovatelů ptáků v bohatých a hustě osídlených krajích západní Evropy oproti zbytku světa.
Například sibiřský budníček pruhohlavý (Phylloscopus inornatus) je v poslední době každoročně na podzim pozorován na pobřeží Islandu, v České republice, Izraeli, na Kanárských ostrovech, ale i na Aljašce. Kdyby platila teorie opačné migrace, tak by měl být jeho výskyt omezen pouze ve směru Sibiř – jihovýchodní Asie/a reverzně ve směru Sibiř – severozápadní Evropa. Všesměrná podzimní disperze byla nedávno potvrzena i u dalších sibiřských druhů, mimo jiné u lindušky zelené (Anthus hodgsoni), strnada rolního (Emberiza rustica), strnada malinkého (Emberiza pusilla) a drozda proměnlivého (Turdus ruficollis).
V Severní Americe táhne většina stěhovavých druhů z východní poloviny kontinentu jižním směrem do Karibiku, ale například zbloudilci lesňáčka černohlavého (Sethophaga striata), či trupiála baltimorského (Icterus galbula) se objevují na podzim čím dál častěji na západním pobřeží Kalifornie (směr migrace posunut o 45° až 90° oproti normálu). Mimo to bývá v Kalifornii zastiženo na podzim i mnoho ptáků z Palearktu. Běžný je tu v současnosti podzimní výskyt asijské lindušky rudokrké (Anthus cervinus), budníčka temného (Phylloscopus fuscatus), strnada rolního, nebo ojediněle i lindušky zelené.
Pravidelný na určité území vázaný podzimní výskyt zatoulanců mimo obvyklé tahové cesty je v dnešní době nejčastěji interpretován teorií zdánlivého zbloudění (pseudo-vagrant theory). Ta předpokládá, že každoroční pozorování zatoulanců indikují vznik nové tahové cesty na zimoviště, které dosud nebylo objeveno.
Zimních záznamů vagrantů pochází z Evropy oproti těm podzimním jen nepatrný zlomek. Ale je vysoce pravděpodobné, že tito ptáci míří po výraznějším listopadovém ochlazení dále na jih do Afriky, kde snadno uniknou pozornosti.
Vznik nového zimoviště byl dobře zdokumentován u sibiřského strnada bělohlavého (Emberiza leucocephalos), který běžně zimuje v podhůří Himálájí a v severovýchodní Číně. Ve 20. století patřil tento strnad v západním palearktu mezi nejvzácnější ptačí zatoulance. Ale v 90. letech 20. století začalo podzimních záletů do Evropy přibývat a kolem roku 2000 byla objevena malá zimující populace strnadů bělohlavých v Izraeli a v Itálii. V posledních letech jsou v zimě pravidelně pozorováni tito strnadi i v zemích Beneluxu a na pobřeží Spojeného Království. Kanárské ostrovy se v nedávné době staly pravidelným zimovištěm malého počtu sibiřských budníčků pruhohlavých a strnadů malinkých.
Velmi zajímavá je i podzimní disperze lejska malého. Jen během podzimu 2016 byl lejsek malý zaznamenán ve Španělsku a v Portugalsku, ale jedno pozorování pochází i z chladných skotských Shetlandských ostrovů a koncem října a počátkem listopadu 2016 byl lejsek malý pozorován i na dvou místech na jižním pobřeží Islandu.
Zatoulanci se samozřejmě nevyhýbají ani České republice. V loňském roce byl u nás například poprvé spolehlivě doložen výskyt severského strnada rolního, kterého pozoroval Denis Matthey na své zahradě v Tuklatech 2. 10. 2016 a jednou z největších ptačích star zimy 2016/2017 se stal strnad malinký, kterého objevil Ondřej Boháč 18. 12. 2016 u Citova na Přerovsku. Tento pták zde byl později pravidelně přikrmován a zdržoval se na lokalitě minimálně do 25. 2. 2017 (viz video Jana Studeckého).
Výše zmíněné příklady potvrzují, že se ptačí svět neustále mění a je v něm stále co objevovat. Pro hlubší porozumění pozorovaných jevů je potřebné veškerá zajímavá pozorování ptáků publikovat. Každý jednotlivý záznam může představovat důležitý kamínek do mozaiky porozumění faktorům ovlivňujících stav populací tažných druhů ptáků.
Text: Libor Praus / Titulní foto strnada malinkého Jana Kantorová
Tradiční zimoviště severského strnada malinkého (Emberiza pusilla) leží v jihovýchodní Asii. Přesto lze tento druh čím dál častěji zastihnout koncem podzimu a počátkem zimy i v mírných oblastech Evropy a na pobřeží severozápadní Afriky. Pták na snímku byl pozorován 28. 2. 2016 v parku ve městě Tiznit v jižním Maroku. Foto: Libor Praus
Zdroj: https://britishbirds.co.uk/article/vagrancy-theories-are-autumn-vagrants-really-reverse-migrants/ PDF ZDE
Využito bylo mj. fotografie Martina Pelánka, na další se můžete podívat ZDE a Jaroslava Vaňka, více ZDE
