Zimní les působí prázdně a pustě. Většina ptáků dávno odlétla někam za teplem, žáby se zahrabaly pod zem, hmyz se poschovával za odchlíplou kůru, mnohé samičky na podzim nakladly odolná vajíčka coby balíčky nového života a samy zemřely při prvním mrazu. Zdá se, že tu nezůstal nikdo. Všichni zmizeli, uhynuli, schovali se. Jen dřevění obři své holé větve odevzdaně vystavují mrazu, a tiše čekají na jarní oblevu. Opravdu? Ne.
Po pár minutách chůze chladnou zimní šedí se mezi spícími korunami stromů, jenž se v očích unaveného tuláka jakoby slévají do nekonečného moře větví, ozve ptačí hlásek, který rázem ukončí melancholické zimní ticho. Nezaměnitelně, drnčivé „čirrp, čirrp“ ohlašuje přílet mlynaříků. Průrazné volání rychle sílí a během několika vteřin okolní porost zaplaví lavina drobných bělavých ptáčků s dlouhými ocásky. Náhle jsou všude. Napravo se jeden artisticky zavěšuje na tenké koncové větvičky břízy a vybírá hmyzí vajíčka, zatímco nalevo druhý prolézá husté přízemní křoví a zkouší vypátrat housenky zimující v uschlé trávě. Přestože jde jen o malou rodinku, je jich je plný les. A co víc- spolu s nimi se náhle objevuje spousta dalších ptáků, po jejichž existenci v širém okolí až dosud nebylo ani stopy. Sýkory koňadry a modřinky prozkoumávají koruny majestátních starých dubů a křivolakých borovic. Odkudsi z vlhkého březového mlází se ozývá babka typickým dvojslabičných „pist-je“, a z hloubi lesa jí stejným zvukem odpovídá její partner. Na samém vrcholku vzrostlého smrku se navzdory mrazu rozezpíval otužilý uhelníček, a o něco níž zpoza hustého jehličí drnčí opatrná parukářka. V lesní školce mladých boroviček se to přímo hemží králíčky obecnými, kteří hyperaktivně poskakují hustým větvovím, třepotají se jako kolibříci kolem pichlavých jehlic a přitom neustále sborově pískají. Skupinka nenápadných šoupálků zatím prohledává tlusté rozbrázděné kmeny opodál, co chvíli jeden z nich přeletí ze stromu na strom a svou polohu ohlašuje hlasitým „tý-tý-tý“. Na pár okamžiků se kolem shromáždí desítky ptáků snad z celého lesa, pestrých, hlučných a čiperných tvorečků. Všude kolem se rozléhá pípání, hvízdání i drnčení. Ztichlé zimní království se náhle promění v nabité přírodní divadlo doslova překypující a pulzující životem, v pestrou přehlídku drobných pěvců středoevropského zimního lesa. Člověk jakoby úplně zapomněl na téměř tísnivé ticho, jenž se ještě před chvílí svíralo to samé místo, ty samé stromy, jejichž větve se teď otřásají pod přívalem energie malých opeřených tělíček. Jakoby zapomněl i na to, kdo celou tuhle hmyzožravou párty svolal- drobný avšak velice vlivný ptáček, devíti gramový lídr zimního společenstva lesních ptáků, mlynařík dlouhoocasý.
Mlynařík vypadá jako ptáček z jiného světa. Patří však skutečně do našich lesů, kde sehrává nezastupitelnou roli ve smíšených hejnech se sýkorami, králíčky a šoupálky.
Za dlouhými ocásky
Sociální chování drobných pěvců v zimním lese je značně odlišné od hnízdní sezóny. Většina stálých či potulných druhů (tj. těch, kteří rovnou neodtáhli na zimoviště v Africe či Středomoří) opouští svá jarní-letní teritoria a sdružuje se do smíšených hejn se svými někdejšími sousedy a rivaly z rodného lesa, severskými přivandrovalci svého druhu (kteří přilétli k nám „za teplem“), jakož i příslušníky druhů jiných, více či méně příbuzných. Ve výsledku se lesem toulá čilá parta několika desítek ptáků.
Takové uspořádání má mnoho výhod. Asi největší z nich je bezpečí- víc očí víc vidí, jednotlivé druhy navzájem znají svá varovná volání a první, kdo spatří predátora (lhostejno zda např. sýkora koňadra, uhelníček či králíček), vydá druhově specifický poplach, jemuž však rozumí všichni drobní ptáci v okolí a jenž tedy slouží jako veřejně prospěšná informace „ztuhni nebo uteč!“. Další benefity představuje například sdílení objevených zdrojů potravy, které je v zimě pomálu (např. krmítko), nebo vzájemné zahřívání se během mrazivých nocí (typické např. pro šoupálky).
Mlynaříci se na zimu také sdružují do hejn, která jsou ovšem výjimečná svou sociální strukturou. Na rozdíl od skupin jiných ptáků, tyto nepředstavují náhodně spolčené jednotlivce či nanejvýš páry z poslední sezony, nýbrž pevnou sociální jednotku široké rodiny. V ní každý každého dobře zná a zůstává s ním v kontaktu leckdy i po většinu roku. Často jde o skupinu dejme tomu dvou až tří sousedních párů a jejich případných dětí (celkem kolem deseti jedinců), kteří se s podzimem semknou do jedné velké rodiny, jenž si hájí společné, velmi rozlehlé zimní teritorium, přibližně vymezené součtem jarních, hnízdních teritorií všech jejích členů. Toto území je natolik velké, že mlynaříci se v terénu zdají být potulným druhem, jehož výskyt na určitém místě je zcela náhodný a nepředvídatelný. Ve skutečnosti se však jen intenzivně přemisťují sem a tam na velké ploše jejich stálého kolektivního teritoria ve snaze nalézt a využít všechny dostupné zdroje potravy.
Všiml jsem si zajímavého jevu- právě tyto rodinky mlynaříků z nějakého důvodu silně přitahují valnou většinu ostatních drobných hmyzožravých pěvců v zimním lese, zejména pak všechny druhy sýkor, oba druhy šoupálků i králíčků. A co víc, smíšená hejna všech těchto ptáků se okolo rodinek mlynaříků často primárně utváří a posléze „nabalují“ při průletu krajinou.
Jakmile například sýkora zahlédne typickou siluetu s dlouhým ocáskem, nebo zaslechne charakteristické drnčivé volání mlynaříků, okamžitě se připojí k jejich hejnu a drží se ho tak dlouho, jak je to jen možné. Potulné druhy nenáročné na potravní biotop, jako koňadra či modřinka, budou mlynaříky následovat dlouhé hodiny. Zato např. sýkora parukářka, vázaná na jehličnatý les, a v rámci něho ještě výhradně na své stálé teritorium (které zásadně neopouští ani v zimě) se k dlouhoocasé partě připojí pouze ve chvíli, kdy zavítá do jejího domova. Avšak jakmile pohybliví mlynaříci vystoupí z jejího teritoria, parukářka odmítá letět dál a opustí je. Velmi podobně se chová i sýkora babka, taktéž silně konzervativní druh, fixovaný na své celoroční území. Zvláštní je, že i těmto lesním sýkorám stojí za to připojit se k mlynaříkům i na těch pár desítek minut, které neklidné hejno stráví v jejich teritoriu. Kolektivní teriorium samotných mlynaříků je totiž tak rozlehlé, že obsáhne mnoho revírů jednotlivých párů sýkor.
Kde jsou mlynaříci, tam jsou i sýkory. Modřinka, vzhledem k velmi podobným potravním zvyklostem (zaměření na ošetřování tenkých koncových větví listnáčů, jehličnanů i keřů) a absenci pevného zimního teritoria, patří k jejich nejvěrnějším souputníkům.
Mlynaříci jsou zkrátka mimořádně oblíbení, a jakési zvláštní charisma jejich hejn stahuje většinu hmyzožravých ptáků z okolí- někdy dokonce efektivněji, než sebelepší krmítko! Zdá se to být téměř neuvěřitelné. Celé společenství mnoha druhů drobných pěvců zimního lesa se shromažďuje kolem rodinek druhu jediného. Proč? Důvodů může být několik, prostor pro diskuzi je rovněž velký. Zaměřil jsem se na sledování hejn mlynaříků v Klánovickém lese a zde předkládám několik možností vysvětlení, vycházející z mých terénních pozorování posledních zim:
Mlynaříci „dělají ježka“ pouze na krmítcích s lojem, jinak zůstávají rozptýleni ve vegetaci a při krmení zároveň všichni hlídají, zda se nepřiblíží predátor. A i u krmítka, kde ostatní mají zobáčky v loji, vždycky někdo po očku sleduje okolí…
1) Jistota kolektivního alarmu
Pakliže propracovaný systém varovných volání před predátory (v našich lesích povětšinou před krahujci) je klíčovou složkou udržující a spojující společenství zimujících pěvců, pak mlynaříci představují klíčovou složku tohoto systému; nejdůležitější informátory vůbec. Když už se totiž někde objeví, jsou všude. Všechny druhy sýkor se při společném pročesávání porostu rozdělí do druhově specifických potravních nik- koncové svazečky jehličí ošetřuje uhelníček, husté, přízemní větve smrků pročesává parukářka, listnatým mlázím pátrá babka, vrcholky korun dubů či bříz zkoumá modřinka, nižší tlustší větve koňadra… Mlynaříci do tohoto systému vnáší anarchii, neboť se rozdělí napříč patry lesa a pátrají v každém z nich. Nalezneme je v listnatém houští lesních keřů, stejně jako ve vrcholcích borovic či dubů (vždy se však přitom zaměřují na tenké, mladé větve). Je tedy mimořádně výhodné se připojit k partě mlynaříků a spoléhat se právě na jejich varovná volání. Mají totiž hlídky doslova na všech frontách. Pohlíží na les ze všech možných úhlů. Jedna sýkora může prolétajícího krahujce přehlédnout, rodina mlynaříků nikoli.
To ale zdaleka není vše. Varovná volání mlynaříků jsou navíc vždy spolehlivější a objektivnější, než obdobné hlasy jakéhokoli jiného lesního ptáka. Proč? Opět díky jejich výjimečnému rodinnému životu! U sýkor koňader, nejběžnějších informátorů lesa, totiž varování vydává obvykle jeden pták. Jeden syrinx (ptačí obdoba hlasivek), jeden pár očí, který zaznamenal něco podezřelého. Jeden pták, který se však mohl zmýlit. A co víc- mohl naopak vědomě spustit falešný poplach jen proto, aby vyděsil a odehnal silnější konkurenty od potravy a sám se mohl dosyta najíst (běžná praxe mazaných sýkor u krmítek). To ovšem ostatní nemohou nikdy s jistotou vědět- a raději vždy na pár vteřin až desítek minut (!) ztuhnou na místě. Přeci jen lepší na chvíli přerušit veškerou činnost, než riskovat smrt v sevření ostrých dravčích pařátů.
Jenomže příliš opakovaným zbytečným „stávkováním“ se ptáci jednak stresují, a především pak ztrácejí drahocenný čas na nalezení dostatku potravy během krátkého zimního dne. Je tedy mnohem lepší najít si informátora, který bude varovat spolehlivě, pouze před skutečným nebezpečím. Přesně takovými vzácnými, „prémiovými“ informátory jsou mlynaříci. Jejich rodinka, byť rozptýlená v hustém porostu, zůstává neustále v kontaktu- akustickém vždy, optickém téměř vždy. A jakmile jeden z mlynaříků spustí poplach, ostatní ho okamžitě „ověří“. Rozhlédnou se a pátrají po zdroji nebezpečí. Pokud v následujícím okamžiku (celá tato akce trvá zlomek vteřiny) spatří prolétajícího dravce, všichni společně spustí „potvrzovací alarm“, sborovou odpověď.
Tento alarm je extrémně hlasitý a průrazný, i v hustém lese se nesoucí na desítky metrů. Vzniká jedinečný efekt kolektivního varování, kdy třeba deset mlynaříků postupně spouští své typické zvonivé volání, a společně tak vytváří neobyčejně hlasitý (jde o sbor překrývajících se zvuků) a dlouhý (jednotliví členové se připojují postupně, navazují na sebe v jakémsi kánonu) sborový poplach. Zní to jako ohlušující, téměř „hysterické“ zvonění, z jehož naléhavosti by i neznalý člověk poznal, že jde o varování. Tuto „lesní sirénu“ spouští mlynaříci výhradně při průletu nebezpečného dravce; ohlašují jí tedy pouze bezprostřední nebezpečí. Jakmile si krahujec či jestřáb sedne, rodinka mlynaříků ztichne. Až když znovu vzletí, znovu spustí alarm a ohlásí tak pohyb dravce celému lesu.
Kdyby tohle nebyla fotka, ale video, vypadalo by stejně. Sýkora babka zaslechla sborový poplach mlynaříků a v obranné reakci ztuhla na větvi jako malá soška. V této nehybné poloze sestává tak dlouho, dokud je predátor nablízku.
Sýkory, šoupálci, dokonce i strakapoudi v okolním porostu tohle dobře vědí a bedlivě naslouchají. Jednomu varování jednoho mlynaříka nevěnují velkou pozornost. Pouze ztuhnou na pár vteřin, a relativně v klidu čekají na další signál- potvrzující kolektivní varování. Pokud nepřijde, rozhýbou se a pokračují dál ve sběru potravy. Správně vyhodnotí mlynaříkův poplach jako nějaký jeho „osobní problém“, nikoli veřejné nebezpečí. Naopak pokud se vzápětí lesem rozezní sborový alarm, ptáci vědí, že predátor je blízko, že právě loví, a že se oni tedy nesmí ani hnout.
Popsaný bezpečnostní systém mlynaříků je pro okolní ptáky mimořádně výhodný. Většina druhů doprovázejících dlouhoocasé „práskače“ sice má své vlastní varovné signály, nicméně postrádají tak pevné sociální vazby a nedokáží takto spolupracovat. Varují vždy jednotlivci, kteří mohou být od sebe vzdáleni mnoho metrů a nezískávají na situaci společný náhled. Když zavaruje sýkora koňadra v mlází, jiná koňadra třicet metrů od ní se k jejímu „hlášení“ nemůže nijak „vyjádřit“. Je jinde, neví, co „práskačka“ právě viděla (někteří opatrní jedinci varují např. i před kánětem či sojkou, což je zcela zbytečné), a nemůže si na hrozbu utvořit vlastní názor- nezbývá jí tedy, než ztuhnout a čekat.
Naproti tomu mlynaříci, kteří jsou neustále spolu, mohou ihned zkontrolovat okolní prostor varujícího člena rodiny, a to přibližně z jeho perspektivy (jsou blízko), a potvrdit (alarmem) či vyvrátit (ignorací) pravdivost jeho hlášení hrozby. V podstatě fungují jako vzájemná „rodinná inspekce“, pečlivě ověřující každý nahodilý varovný hlásek. A jelikož tato komunikace v rámci rodiny mlynaříků je extrémně hlasitá a dobře srozumitelná, poskytuje zároveň nedocenitelný zdroj životně důležitých informací pro všechny ostatní drobné pěvce, kteří se pak s jejich hejnem cítí výrazně bezpečněji.
2) Směr a cíl
Zdá se, že mlynaříci jsou v zimním lese skutečnými lídry ptačího společenstva. Nejenže dokáží svými pronikavými varovnými hlásky zastavit pohyb všech ptáků v okolí, ale také (zcela bezděčně) rozhodují o pohybu svých nohsledů- prostě tím, kam letí. Ta část sýkor, králíčků, šoupálků atd. která se nedrží ve stálých teritoriích, po velkou část dne věrně následuje hejno mlynaříků téměř jako mládě svou matku, patrně ze stejného důvodu- cítí se s nimi v bezpečí.
Z pohledu „osobní svobody“ každého jednotlivce se to však zdá být značně svazující a nepraktické. Sýkora (jakýkoli druh) letí tam, kam mlynaříci- ale co když oni zrovna zamíří do míst, kde v její potravní nice není nic k snědku? Nebo naopak vedena dlouhoocasou partou marnotratně mine skvělý zdroj potravy, který ovšem mlynaříky nezajímá, a proto ho ignorují?
Odpověď na tuto otázku se pochopitelně částečně liší druh od druhu. Přístup teritoriální sýkory babky a parukářky jsem již zmiňoval. Skupinky sýkor uhelníčků zase často následují mlynaříky volně po lese, ale pouze lese jehličnatém. Žádný druh kvůli mlynaříkům nemění svou základní potravní niku- tzn. druh porostu či část stromu (kmen, vrcholové větve, jehličí…), na němž se krmí. Nicméně každý je v rámci své niky následuje, kdykoli je to možné, a mezi dvěma zdánlivě stejně úživnými porosty si vybírá právě ten, který zrovna prohledávají i mlynaříci. Nepřichází tím zároveň o něco? Zdá se, že nikoli.
Z mých pozorování totiž vyplývají dva důvody, proč sledování dlouhoocasých rodinek sýkory nijak neomezuje, a může být naopak výhodné i z potravního hlediska:
Sýkora uhelníček se vždy drží svých oblíbených jehličnanů. Zároveň se však přitom snaží zůstat poblíž mlynaříků, aby v případě nebezpečí zaslechla jejich varování.
Za prvé, jednotlivci i menší skupinky různých ptačích druhů se od „centrálního“ smíšeného hejna (obsahujícího mlynaříky) často více či méně vzdalují, aby následovali po okolí rozptýlené zdroje potravy ve své nice. Například jednotliví uhelníčci se ve smíšeném lese často oddělí od mlynaříků a toulají se výhradně od smrkům k borovicím, aby zvýšili množství úživných jehličnanů, které během dne prozkoumají. Zároveň však zůstávají na doslech od mlynaříků. Dá se to přirovnat k neuvázanému psovi na procházce, který libovolně zabíhá do křovin i polí, odkud svého páníčka sice nevidí, ale odkud stále bezpečně zaslechne jeho volání. To je totiž nejdůležitější- bezpečnostní funkce dlouhoocasých hejn funguje i na vzdálenost několika desítek až stovek metrů. K vyhodnocení ohlušujícího skupinového poplachu totiž uhelníčkovi (i jakékoli jiné sýkoře) stačí, když mlynaříky slyší- byť např. přes paseku, anebo skrz padesát metrů hustého mlází. Takže si může dělat v podstatě co chce a kde chce, pouze se přitom drží v širokém okruhu kolem hejna mlynaříků, aby případně zaslechl jejich volání.
Za druhé, samotné hejno mlynaříků je vysoce mobilní a v rámci svého obřího teritoria (které s přehledem pohltí denní akční rádius všech ostatních drobných hmyzožravců) se nepřetržitě toulají skrz naskrz ve snaze prohledat co nejvíce stromů a keřů. Z tohoto pohledu je pro oportunistické druhy (koňadra, modřinka, v rámci jehličnatých lesů uhelníček, v rámci vzrostlých, starých lesů šoupálci) velmi výhodné držet se celý den mlynaříků- jejich denní program je totiž neobyčejně nabitý a většinou se posouvají porostem velice rychle. V průběhu dne tedy efektivně prohledají několik hektarů lesa, z pohledu sýkory či šoupálka celou oblast zimoviště, v rámci níž se pohybuje. Takže ať už se drobní pěvci touží dostat kamkoli, mlynaříci je tam dříve či později stejně zavedou- a oni tam nebudou muset cestovat lesem sami, riskujíc přepadení hladovým krahujcem. Místo toho se raději synchronizují a vydatně se nakrmí v rámci „organizovaného zájezdu“, v bezpečí, pod dohledem hejna hlučných, dlouhoocasých průvodců, kteří jakékoli nebezpečí nejprve kolektivně zhodnotí, a v případě nutnosti nahlásí.
Omezením potravních možností tedy souputníci mlynaříků netrpí. Pouze se kvůli bezpečnosti přizpůsobují jejich plánům a navštěvují jednotlivé části lesa spolu s nimi. Krásně to lze pozorovat na mém lesním krmítku, kde pokaždé nálet mlynaříků současně doprovází nálet asi poloviny všech sýkor, které ho navštěvují (různých druhů). Mnoho z nich zůstává jen do chvíle, dokud dlouhoocasá parta oždibuje lojové koule a dovádí v okolních větvích. Jakmile se kontaktní hlásky začnou ztrácet daleko v lese, značná část koňader, modřinek i uhelníčků nechá krmení a letí za nimi.
Zdá se tedy, že rodinka mlynaříků svým pohybem po lese mimoděk sestavuje denní program desítkám dalších ptáků, a určuje, kterou oblast kdy navštíví. Mnoho sýkor se nemusí rozhodovat, kam právě teď poletí, a částečně tuto otázku nechávají na mlynařících. Vědí totiž, že se na ně mohou spolehnout v otázce bezpečí (varování před krahujcem) i potravy (navštíví co největší plochu lesa, koneckonců málokterý drobný hmyzožravec je v zimě takto pohyblivý, takže žádný z nich s mlynaříky rozhodně „neprodělá“).
3) Sraz „u dlouhých ocásků“
Mlynaříci tedy pro zimující pěvce představují exkluzivní informátory a také jakési lídry, průvodce lesem. Obě tyto funkce jsou podpořeny jejich velmi nápadným vzhledem i hlasem, který snadno upoutá pozornost ostatních ptáků a usnadňuje jim tak dlouhoocasé hejno najít. Mlynaříci jsou totiž v zimním lese zcela nepřehlédnutelní a nepřeslechnutelní. Jsou bílí (zjednodušený první dojem) a v lese září do dálky jako sněhové kuličky. Mají extrémně dlouhé ocásky, které za nimi v letu vlají a kterými vsedě bezděčně šermují ze strany na stranu, když se rozhlíží po okolí. Jsou hluční, i při krmení si v jednom kuse povídají. Je jich hodně, a létají vždy spolu jako opeřená lavina. Takových tvorů si zkrátka nelze nevšimnout.
Zmíněný soubor vlastností nejenže sýkorám, králíčkům a šoupálkům pomáhá mlynaříky najít, ale může být vlastně i samotným důvodem, proč se k nim vůbec připojují. I v nepřítomnosti mlynaříků se různé druhy drobných hmyzožravců s oblibou sdružují do smíšených hejn, kde se cítí bezpečněji. Mlynaříci však tvorbu těchto hejn velmi usnadňují- už pouhou existencí. Zdá se totiž, že jejich neobyčejně nápadné hejno představuje jakýsi pohyblivý orientační bod, jasný, bíle svítící a hlučně cvrkající maják, který láká ostatní ptáky všech možných druhů (na podzim i např. tažné budníčky). Vědí totiž, že u mlynaříků nejenže budou v bezpečí a dobře se nasytí, ale velmi pravděpodobně také potkají další příslušníky svého druhu, se kterými mohou sdílet potravu, v noci se zahřívat a v předjaří spárovat.
Extrémně dlouhý ocásek je hlavním poznávacím znakem mlynaříka. Jeho silueta se nedá s ničím splést, a v kombinaci s neustálým cvrkáním tak hejno těchto exoticky vyhlížejících ptáků dává znamení všem ostatním ptákům, jako z dálky svítící pohyblivý maják. Maják, k němuž se pak všichni slétají.
Je tedy dost možné, že v zimním (i podzimním) lese v rámci všech drobných hmyzožravců přirozeně platí nepsaná dohoda „sejdeme se u dlouhých ocásků“. Dohoda slibující bezpečí (varování mlynaříků), bohaté zdroje potravy (sdílení a učení od všech členů smíšeného hejna) i spoustu příležitostí k seznámení (ať už s potenciálními partnery, které je třeba okouzlit, či soky, s nimiž je dobré předem změřit síly).
Závěrem je třeba podotknout, že zima pokročila, a touto dobou (v únoru) se za hezkého počasí již všechna popsaná zimní společenstva pomalu rozpadají, sýkory začínají zpívat a některá hejna mlynaříků se již rozpadají na páry. Nicméně zatím je tento „jarní model“ velmi křehký a při jakémkoli ochlazení se vše vrátí do starých, zimních kolejí.
Text a foto: David Říha
Zimní teritorialita mlynaříků:
https://www.jstage.jst.go.jp/article/jyio1952/5/5/5_5_433/_article
