Hejna kachen na našich rybnících se během roku dramaticky mění. Zatímco od podzimu do jara žijí kachny a kačeři v jednom čilém a pestrém hejnu, na léto se jejich cesty rozdělí. Samice zasednou na snůšky někde v rákosí a za necelý měsíc opatrně vyplouvají s partou ochmýřených kuliček. Jejich vyparádění milenci prostě zmizí. Aspoň na první pohled-všichni ti krásní kačírci, od všudypřítomné kachny divoké až po divoce vyhlížející hoholy a honosně zářící zrzohlávky, jsou ti tam. Nastalo období pelichání. Čas, kdy každý kačer ztrácí svou mužskou pýchu a promění se v otrhanou, nelétavou samici. Není divu, že se moc neukazuje… kde se ale schovává?
Pánská jízda
Zatímco v období námluv samci hlídají své družky a soupeří o ně, po shození svatebního šatu se v klidu sejdou v jednom hejnu. A mnozí spolu dokonce vyrazí rekreovat do vyhlášených destinací- např. Ismaningu u Mnichova (rybniční soustava), kde se každoročně shromažďují tisíce poláků a zrzohlávek (výhradně samců), aby zde vyměnili letky. Ale proč nezůstanou u nás?
Pelichající kačeři nemohou létat, ztrácí totiž všechny letky naráz a pak musí počkat, než jim dorostou nové. To je důvod vzniku tzv. prostého šatu, kdy se samec zbaví celkového pestrého opeření ještě předtím, než mu začnou pelichat křídla. Místo toho postupně získává hnědavé opeření podobné samici, které ho v kritickém čase bude maskovat a chránit před útokem predátorů. Proto také pelichající kačeři vyhledávají společnost a z bezpečnostních důvodů se sdružují do velkých hejn. Často celé populace tráví léto na jednom místě. Takový vrubozobý dav už má slušnou spotřebu potravy, kterou naše rybníky (kalné a přerybněné) zkrátka nejsou schopny pokrýt- je tedy potřeba někam odletět.
Samci zrzohlávky rudozobé s pelichajícími letkami postrádají „špičky křídel“ a nemohou létat. V prostém (krycím) šatě vypadají skoro jako samičky, ale prozradí je zářivě červené zobáky.
Na rozdíl od četných zdrojů ale nemohu potvrdit, že na tzv. pelichaniště mizí všichni kačeři. Liší se to dle druhu i lokality, ale většinou se najdou ojedinělí samci, kteří zůstávají „doma“ (což je však u tažných ptáků dost vágní pojem). V divokých populacích jsem jednoznačně nejčastěji zaznamenal pelichání u samců zrzohlávky rudozobé. Ať už na Pardubicku, Jižní Moravě či v Jižních Čechách, všude lze nalézt jednotlivce, ale i menší skupinky kolem deseti jedinců, které vesele pelichají na hnízdišti. Může to souviset s potravní specializací zrzohlávky- ponořenou vegetací. Oproti plovavým kachnám filtrujícím plankton, nebo polákům, lovícím drobné živočichy u dna, zrzohlávka se doslova pase na vodních rostlinách. Přitom cíleně vyhledává porosty parožnatky- jemné, dobře stravitelné a zřejmě i chutné řasy. Zjara pomíjivě čisté rybníky se na léto mění v prázdnou zakalenou břečku (vinou kaprů vyžírajících bentos a zooplankton, viz.), kde se většina kachen jen stěží uživí. Ale určité druhy ponořených rostlin, včetně některých parožnatek, jsou schopné odolávat znečištění a konkurenčním tlakem na fytoplankton dokonce zlepšovat průhlednost vody. Díky tomu pak podvodní vegetace zůstává (jako jediný potravní zdroj) po celé léto a býložravé zrzohlávky si můžou dovolit pelichat u nás- často v hejnech lysek a labutí, které vyhledávají podobnou potravu.
Druhou výjimkou tvoří krotké, městské kachny „divoké“– pečivem přežraní kačeři se nenamáhají s odletem na pelichaniště a velká část z nich mění peří na svém domácím rybníku, kde ostatně zůstávají celoročně. Takovým místem je třeba pražská Stromovka (tam pelichají desítky kačerů), ale v menší míře prakticky všechny urbánní lokality, kde lidé kachny přikrmují.
Naopak ortodoxními „odlétači“ se zdají být samci kopřivek obecných, místy i obou druhů poláků.
A co samičky?
Partnerky pelichajících samců zůstávají na hnízdištích a vodí mladé. Kachna, několik týdnů nepřetržitě hlídající 10 neposedných kuliček, si stejně moc nezalétá, a tak leckterá rovnou shodí letky. Doba výchovy a růstu káčátek (něco přes měsíc) bohatě vystačí na výměnu peří, a koncem léta může maminka se svými právě dorostlými dětmi (všichni v novém šatu) pomalu pomýšlet na odlet do zimovišť. Má to ale i svá rizika. Pelichající matky s mláďaty postrádají ochranu davu, a jsou proto dvojnásobně ohrožené. Může to být i jeden z důvodů, proč ve většině kachních populací převládají samci… Nehnízdící samičky (které z nějakého důvodu přišly o hnízdo či mláďata) se občas vydávají s kačery na pánskou jízdu, ale většina z nich zůstává na hnízdištích v malých skupinkách.
Kačer kachny divoké už má pelichání za sebou a na hlavě mu rostou první zelená pírka svatebního šatu.
Čas se znovu vyšvihnout
Teď v srpnu už mají kačeři letky dorostlé a pomalu se připravují na nové sexuální zážitky. S podzimem nastává období námluv a kačírci se musí hodit do gala a vrátit k samicím, které právě dokončily své rodičovské povinnosti. První fešáci přepeří už koncem prázdnin a v říjnu je ve svatebním šatě naprostá většina. Jako první se párují plovavé kachny, v čele s kachnou divokou a kopřivkou (srpen/září- leden/březen), hned nato dutinové druhy, hohol a morčák (prosinec- únor/březen) a jako poslední poláci a zrzohlávky (únor/březen- květen). Členové poslední „jarní vlny“ si tedy mohou dovolit zůstat v praktickém prostém šatě až do zimy. Ani pro ně však není dobré příliš otálet- první přepelichaní samečci si totiž rozeberou samičky a opozdilci zůstávají single. Tím spíš, že pánové v populaci převládají a dámy jsou vybíravé. Proto se mnoho kačerů už na podzim vyparádí a začíná tokat. Zkrátka kdo dřív přijde, ten se rozmnoží…
A já mám v tuhle dobu vždycky takový neklid. S očekáváním pozoruji kačery na rybníku a jejich první zelená pírka na hlavičce, která značí nastávající změnu. Už za pár týdnů budou kachní hejna plná pískání, vrčení a brebentění, až se roztoužení samečci v zářivém hávu začnou předvádět před samičkami. Kachní jaro klepe na dveře…
Text a foto: David Říha
Zdroje:
https://oldcso.birdlife.cz/www.cso.cz/wpimages/other/sylvia31_9Pykal.pdf
file:///C:/Users/David/Downloads/BPTX_2011_1_11310_0_289584_0_52399.pdf
Nedokončené dutiny, kde strakapoud jen naruší fasádu a vyklove malý otvor, si totiž špaček už dokáže dostavět sám. Počíná si přitom stejně jako datlovití. Vydlabe zobákem kousek materiálu, vytřepe ho ven a znova. Je to opravdu zvláštní pohled, když nade mnou zničehonic vykoukne ze zdi špaček a nasype mi na hlavu polystyren :-). Tím spíš, že v přírodě tito ptáci do dřeva nikdy netesají z prostého důvodu-nemají v zobáku dostatečnou sílu. Ale měkké domovní zateplení jdou rozebrat úplně samo a spokojený špaček v zobáku pilně vynáší bílé kuličky.
A co je na tomhle výhodného? Díky mnohem „strašnější představě“ prvního letu totiž mláďata zůstávají v hnízdě zhruba o týden déle. Dutinu pak opouští mnohem vyspělejší než jejich vrstevníci z remízků a parků. Téměř úplně odpadá fáze zranitelného juvenila skákajícího po zemi a v keřích-v tomto věku jsou „děti z polystyrenu“ ještě v hnízdě. A když už konečně vyletí, mají plně dorostlá křídla a mohou okamžitě s rodiči vyrazit do polí a luk za potravou.
