July 25, 2026
Autor

AVIFAUNA



Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
„Zlodějka káčat“ i zasloužilá matka- příběh jedné kachny
AVIFAUNA Publikováno 19.6.2026


Kachní matky si přísně střeží každá svůj hlouček mláďat (vylíhlý v jejich hnízdě) a cizí potomky většinou odhání.
Existují však výjimky. Některé samice pomáhají hlídat káčata kamarádek, jiné adoptují ztracená či osiřelá káčata… A další je prostě kradou. 😉
Seznamte se s Kontrastní, zlodějkou káčat ze Stromovky. (kachny, které individuálně rozeznám si pojmenovávám dle typických znaků ve velikosti, zbarvení hlavy a zobáku). Tato samice je ostřílenou obyvatelkou Stromovky a již nejméně třetím rokem zde hnízdí. A nejméně druhým rokem také krade…

Jaro 2025- Krádež hnízda 

Loni na ostrůvku Zeleného rybníku zahnízdila Malá. Ta byla nejen malá, ale i velmi submisivní (nízko na společenském žebříčku hejna) a stávala se snadným terčem útoků okolních kačerů. Přesto vytrvala a navzdory rušení ostatními se stále vracela, aby pevně seděla na vejcích.
Jednoho dne však nastal zvrat. Přišel jsem k rybníku, Malá byla mimo hnízdo na volné vodě. Rychle kontroluji její hnízdo, a na něm sedí Kontrastní! Jiná samice, jež se dosud pohybovala hned se dvěma kačery na sousedním rybníku Srpečku bez náznaku hnízdění. Nyní si ale řekla, že chce být matkou, a tak jednoduše ukradla hnízdo slabší kolegyni!
Malá má ale k hnízdu silné pouto. Brzy k němu přichází, chce zahřívat svá vajíčka. Na nich však sedí Kontrastní a jakmile si Malé všimne, načepýří se a hrozí ji zobákem. Malá se zarazí. Několik minut nešťastně obchází hnízdo a postává kolem, ale Kontrastní ji „nepustí sednout“. Nakonec to drobná majitelka hnízda vzdává a hnízdo opouští…

https://www.youtube.com/watch?v=Ce9g2yJQEiw

(Poznámka: Na dokumentačním videu hovořím krom Kontrastní o „Velké velké“. To byl pracovní název pro „Malou“, vzniklý z toho, že pojmenovávám v zimě celé kachní páry dle nejvýraznějšího znaku v terénu a její partner působil v kontrastu s malinkou samicí velmi mohutně (až pak mi došlo že je ona tak malá a ne on tak velký ;-)). Už jim ale zůstal název „Velcí velcí“ (mám i „Malé velké“), přestože samice je vlastně velmi drobná. Pro účely tohoto článku jí však říkám trefněji „Malá“, což lépe odpovídá jejím znakům i kontextu v článku. O tom, jak kachní samice i páry v terénu rozeznávám, zase někdy příště 😉 ). 

Po cca. dvou týdnech vyplouvá na vodu Kontrastní jako hrdá matka, a za ní hned 14 ochmýřených kuliček! Je otázka, zda takovou snůšku vyprodukovala sama Malá. Dost možná s Kontrastní snášely každá svá vejce do jednoho hnízda, silnější matka nechala slabší kolegyni „odsedět“ část práce a v druhé půli inkubace si přišla uzmout dvojitou várku mláďat.
Malá mezitím zahnízdila podruhé a v červnu vyvedla na Zelený rybník 3 káčátka. Bohužel ale o všechna přišla během několika dní. Kontrastní naopak všech 14 potomků úspěšně dovedla na práh dospělosti (pak část mládeže zemřela na příznaky otravy, patrně botulotoxinem) .

Kontrastní koncem dubna 2025, v doprovodu 14 káčat z ukradeného hnízda. Je téměř jisté, že přinejmenším část z nich nejsou její genetičtí potomci. Přesto o všechny pečovala a úspěšně je dovedla na pokraj dospělosti

Jaro 2026- Krádež vylíhlých káčat

Letos se krádež opakuje, tentokrát ale již vylíhlých káčat. Na Zeleném rybníčku zahnízdí Druhá sestra, a úspěšně vyvede na vodu 4 potomky. O pár dní později na Srpeček vyplouvá Kontrastní se 6 (dle všeho svými) káčaty. Chvíli vodí každá svoji rodinku.
Pak se ale po třech dnech mimo Prahu vrátím do Stromovky a… Druhá sestra je zcela bez mláďat! Nejdřív se s lítostí domnívám, že o všechna přišla.

Později ale nacházím Kontrastní, která má těch mláďat naopak nějak moc… Její rodinka se „zázračně rozrostla“ z 6 na 10 káčat, tedy přesně o tolik, kolik vyvedla Druhá sestra! Tou dobou zároveň na rybníčcích ve Stromovce nebyla žádná jiná kachní rodinka, je tedy prakticky jisté, že šlo právě o její potomky.

Kontrastní úspěšně vodila hlouček 10ti odrůstajících káčat, která první měsíc přežila bez jediné ztráty. Bohužel však po dosažení dospělé velikosti dvě mláďata uhynula (patrně opět otrava, zde opakovaný problém, jedno nalezeno mrtvé na vodě). Zbylých 8 s (částečně adoptivní) matkou čile brázdí rybníčky a pomalu se blíží čas jejich prvních letů.
Druhá sestra mezitím zahnízdila znovu a nyní inkubuje druhou várku vajec, opět na Zeleném rybníčku.

Kontrastní s 10káčaty (z toho 4 kradenými) ve Stromovce v květnu 2026

Důvody krádeží mláďat: spontánní péče i lepší společenské postavení

Proč Kontrastní krade mláďata sousedek, když je sama zjevně plodná a schopná úspěšného hnízdění? Proč jí nestačí vlastní děti a potřebuje k nim přidávat cizí?
Z mých pozorování kachen (nejen ve Stromovce) vyplývají dva hlavní důvody:

1) Naplnění silného mateřského pudu

Hnízdící kachna má v příslušné době potřebu nejprve sedět na vejcích a pečovat o hnízdo, později pak vodit, zahřívat a chránit káčata. Pokud v dané fázi vlastního hnízdění narazí na cizí hnízdo či mláďata, pečovatelský pud se aktivuje. U mnoha samic ho však přebije agrese k cizím rodinkám, takže si hledí vlastních káčat a na cizí se maximálně připlují podívat (a někdy i útočit). Pro některé kachny jsou ale všechna vejce či mláďata zkrátka tak neodolatelná, že se spontánně snaží je „získat pro sebe“.

Hlavní brzdou v tomto chování je samozřejmě konfrontace s matkou cizích mláďat. Dvě kachní matky jsou primárně konkurentky první kategorie a často spolu bojují o přístup k nejlepším krmištím pro své rodiny. Je tedy nutné se nejprve vypořádat s nevraživostí sebe i své sokyně, chcete-li se dostat k jejím káčatům. Pozoroval jsem tři hlavní modely, jak to samice dělají:

Zaprvé- kooperace s kamarádkou. Někdy se dvě hnízdící samice spojí a v křehkém přátelství (plném jemných útoků a vymezování hranic) vodí mláďata společně, nebo je jedna hlídá, zatímco druhá letí prozkoumat okolí. Takového přátelství se někdy účastní i samice bez mláďat, jenž v hnízdění nebyla úspěšná, či zkrátka nehnízdila, a tak svůj mateřský pud ventiluje pomocí s hlídáním cizích potomků.
Zadruhé- sbírání sirotků. Tato strategie se osvědčuje na nejúživnějších lokalitách, kde hnízdí mnoho samic několika druhů kachen naráz. Pak se stává, že některá matka mláďata opustí před jejich vzletností, jiná mláďata se ztratí a podobně. Zároveň se v těchto volných koloniích někdy najde samice, která „sbírá sirotky“ a dovolí jim se připojit (někdy s radostí, jindy s mírnou nevolí).
Zatřetí (a to je styl Kontrastní)- krádež káčat (popř. hnízda). Přímá konfrontace s jinou matkou a uzmutí jejího potomstva pro sebe. Na to musí být zlodějka velmi sebevědomá a dominantní. Zároveň však musí svou agresi k samici oddělit od agrese k jejím mláďatům či vejcím. Musí mít velmi pevně vymezenou identitu vlastní rodinky vůči jiným dospělým (a útočit na ně; nepřijímat kamarádky a spojence- pak by nekradla, ale přátelila se), avšak současně velmi „otevřenou“ identitu rodinky vůči jiným mláďatům (a být svolná k adopci).
Krádež hnízda či mláďat je tedy akt současně agresivní i pečující- agresivní k cizí matce, pečující k jejímu potomstvu.

2) Zvyšování společenského statusu

Druhá sestra se čtyřmi čerstvě vylíhlými káčaty, pár dní předtím, než o ně přišla. Nejméně dvě z nich ale stále žijí pod ochranou zlodějky Kontrastní

Kachna svá káčata miluje a chrání, ale současně jí slouží k uspokojení jejího ega a budování společenského postavení. Jak káčata rostou, matka se začne těšit velkému respektu ostatních (ihned po vyplutí rodinky na vodu se ještě samci pokouší „nově objevenou“ samici přinutit k páření, brzy však přestanou a začnou se jí dokonce bát). Dlouhá šňůrka potomků je v podstatě její statusový symbol. Ukazuje okolí, kolik vajíček dokázala zplodit a dostatečně dobře ukrýt a kolik ochmýřených kuliček následně ochránit. Zároveň mateřství samotné stimuluje její protektivní agresi a „hecuje jí“ k útokům na okolní ptáky, čímž své postavení aktivně umocňuje. Po pár týdnech pak hejno mladých kachen spolu s matkou tvoří velmi silný a sehraný „gang“.
Matky jsou ve společenství kachen dominantnější než bezdětné samice. A matky deseti káčat dominantnější než matky tří. Čím početnější rodinka, tím lepší.
Samice tedy krádeží potomstva získává „bonusové body“ nad limit své plodnosti i hnízdního úspěchu. Nakrást si káčátka navíc je v kachní společnosti trochu jako pořídit si hned dvě hlučná, luxusní auta. 😉

Zlodějka, co zachraňuje životy

Kontrastní je nejenom zlodějka, ale také velmi dobrá matka. Výborně zná vodní plochy ve Stromovce i všechna místní rizika. Nezasáhne -li infekce botulismu (s níž matka žel nic neudělá), školky voděné touto samicí se dožívají dospělosti bez ztráty jediného mláděte.
Pro srovnání ostatním samicím ve Stromovce často (dílem útoků dravých ryb či psů a uvíznutí v architektonických pastích) přežije jen polovina mláďat, a někdy také vůbec žádná.
Z pohledu zachování genů je tedy pro mladou, nezkušenou samici paradoxně výhodné být „okradena“ Kontrastní, jelikož u ní mají mláďata největší šanci přežít. Z pohledu sociálního postavení (a zřejmě i subjektivně vnímaného hnízdního úspěchu) jde ale samozřejmě o selhání pro okradenou samici.

Poznámka: obecné poznatky o kachních matkách vychází z mých dlouhodobých pozorování různých druhů na více lokalitách zejm. Prahy, jižních Čech a jižní Moravy

Text, foto a video: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti
„Vítězství hormonů nad hmotou“- slípka ukradla hnízdiště lyskám
AVIFAUNA Publikováno 24.5.2026


…a to je co říct! Lyska černá totiž patří k našim nejagresivnějším ptákům V hnízdní době sousední páry urputně bojují o hranice teritorií. Zdá se, že konflikty vyloženě vyhledávají. Zejména samec, není-li dostatečně zaměstnán vnitrodruhovou agresí, vybíjí svůj vrozený vztek napadáním jiných druhů ptáků. Při těchto útocích se obzvlášť zaměřuje na druhy s tmavým nebo kontrastním opeřením, které snad provokuje jeho podvědomé zaměření na černobílé zbarvení hlav jiných lysek (při výhrůžném postoji lyska sklání černou hlavu a předvádí soupeři bílý zobák a čelní štítek). Proto často rozhání i skupiny poláků chocholaček a velkých, nebo právě slípky zelenonohé.
Hnízdní-li slípka a lyska spolu na menším rybníčku, lyska často terorizuje slípky a nutí je zůstávat především na břehu či v rákosinách. Jak se slípka pustí na volnou vodu, lyska ji rychle detekuje jako narušení teritoria a právem silnějšího ji donutí odletět do úkrytu.

Převislá vrba- jablko sváru

Pár slípek hnízdící na Rudolfově rybníčku ve Stromovce ale zcela obrátil karty a sám se stal neporazitelnou hrozbou pro místní lysky. Dokázal to díky neviditelné, avšak zcela zásadní výhodě: silnější motivaci. Slípky totiž již koncem zimy okukovaly loňské hnízdo v převislých větvích vrby nad vodou. V březnu do něj snesly 7 vajec a začala inkubace.
Tou dobou také na rybník přilétl pár lysek černých. Po počátečním toku začal samec hledat místo ke stavbě hnízda. Zalíbila se mu ponořená větev ve stejné koruně vrby, kde již slípky inkubovaly vejce. Mnohokrát denně sedával na „své“ větvi a vydával ostré, suché „pek, pek“, nebo teatrálně „dupal“ svými širokými nohami o základ hnízda, což vytvářelo hlasité pleskání. Oba tyto zvuky jsou u lysek způsob, jakým samec ukazuje partnerce místo pro hnízdo a zve ji k prohlídce či pomoci se stavbou. U tohoto páru však samice působila velmi vlažně, a tak samec jen tu a tam přidal na vybranou větev menší větvičku či plácnul chomáč zelených řas.

Samec lysky sedící na ponořené větvi, kterou si vybral jako základ ke stavbě hnízda.

Rodiče „berou vše“

V době, kdy se lysky teprve odhodlávaly ke stavbě hnízda, slípkám se už blížila doba líhnutí mláďat. Rodiče začali být velmi agresivní a opakovaně jsem pozoroval, jak slípka zaútočila na lysku a vyhnala ji z vrbového houští. Lyska se často bránila a „tlačila“ slípku nazpátek, ta proti ní však zaujala tak okázalý bojový postoj (doširoka roztažené bílé podocasí a křídla zdvižená do tvaru střechy), že se lyska neodvážila ji přímo napadnout. Tyto roztržky se stále opakovaly. Lyska se vracela pod vrbu na základy hnízda, slípka ji provokovala či přímo vyháněla.
Celý konflikt vyvrcholil v době, kdy se slípkám vyklubalo sedm černých, ochmýřených kuřátek.
Slípčím rodičům se naskytl problém. Původní hnízdo bylo v koruně vrby a malá kuřátka se sice dokázala dostat dolů do vody, ne však už vyšplhat zpátky. Přesto potřebovala zahřívat na souši v peří rodičů, a to jak přes noc, tak po určitou část dne (obzvlášť při příchodu studené fronty). Pro tento účel bylo nutné postavit nové hnízdo přímo na vodě. Lysky s tím už začaly. Slípky tedy na základech jejich hnízda narychlo vlastní postavily mohutnou stavbu z větví, zavedly do ní kuřátka, začaly je tam pravidelně zahřívat a večer ukládat ke spánku. Lysky od té doby na své základy hnízda vůbec nesměly.

Avšak nemaje na vybetonovaném Rudolfově rybníčku rákosiny, nechtěly se lysky vzdát celé koruny vrby jako jediného vhodného hnízdiště. Začaly tedy obhlížet jinou ponořenou větev opodál a vršit na ní kousky stavebního materiálu. Slípka to nesnesla. Opakovaně vyplouvala sama (jeden z partnerů vždy hlídal potomstvo) proti dvěma stavícím lyskám a a hrozila jim bojovným postojem. Lysky jen zaraženě koukaly a trochu hrozily, občas slípku popohnaly, ale slípka couvala velmi dramaticky, v plné agresi a myslela to smrtelně vážně. Ona bránila sedm potomků a jejich zdroje, lysky bránily „jen“ potenciální hnízdiště. Rozdíl v motivaci umožnil slípce stát se plnohodnotným soupeřem dvou mnohem těžších ptáků. Sice byla často jednou z lysek trochu „zatlačena“ zpět, ale vždy se vrátila ji sebevědomě vyhrožovat. A tak lysky, neustále rušené slípkami, opustily i druhý základ hnízda. Krátce nato z rybníčku úplně zmizely.

Slípka zelenonohá si rozestavěné základy hnízda uzmula pro sebe, rychle na nich dokončila vlastní stavbu z větviček a nyní zde zahřívá mláďata před nepřízní počasí (hlouček 7 kuřátek zde kompletně schován v jejím peří) .

Úspěšný pár slípek

Bujarý slípčák mezitím narychlo vytvořil třetí hnízdo, opět nad vodou v koruně vrby, a jako stavební materiál použil mimo jiné větvičky ze základu druhého hnízda lysek. Nyní v květnu jeho partnerka již sedí na druhé snůšce!
Z prvního hnízdění zatím pár úspěšně vychovává 6 kuřat, která během měsíce několikrát znásobila svoji velikost. Jeden z rodičů vždy zahřívá vejce, druhý se pohybuje po rybníce a pomáhá krmit menší a slabší kousky z prvního hnízdění (slípky zahřívají vejce od prvního sneseného, takže kuřátka se líhnou postupně).
Už samotné přežití 6 potomků do věku jednoho měsíce je nebývalý úspěch. U slípek i lysek obvykle z celé snůšky dospěje 1-5 mláďat, běžně polovina v prvním týdnu hyne. Plný počet či většina mláďat dožije dvou týdnů jen zřídkakdy za ideálních podmínek. Ty ale na tomto rybníčku nastaly: patrně kombinací velkého množství vláknitých řas i hmyzu a přikrmování návštěvníky parku.
Druhé hnízdění již v květnu (navíc při tak velkém prvotním úspěchu), je u slípek sice známé, ale rozhodně ne běžné. Péče o šest potomků je značně vyčerpávající, stejně jako tvorba nových vajec a blížící se druhé kolo krmení. Daný pár musí být hodně fyzicky zdatný, což se mohlo projevit i při soupeření s lyskou. Pro srovnání: ve Stromovce je aktuálně dalších 8 teritoriálních párů slípek. Z toho nejméně dva zatím nehnízdí, dva inkubují a jeden právě přišel o všechna 3 vylíhlá kuřátka. Žádný zatím nezahájil druhé hnízdění.

O povaze druhů- a jedinců

Tento příběh nám přináší dvě poučení (které zapadají i do mnoha dalších pozorování)

– 1) „Obecná „povaha druhu“ nutně neurčuje povahu jedince“
To, že je lyska obecně agresivnější a dominantnější než slípka, neznamená, že každá lyska v každé situaci bude agresivnější a dominantnější než každá slípka. Ptáci jsou také osobnosti a mají své individuální odchylky, úchylky, výjimky, talenty a podobně. Náš pár lysek byl na lysky poměrně flegmatický, zato slípky překypovaly sebevědomím. To navíc souvisí i s kontextem jejich fáze hnízdění, viz. druhé poučení:

– 2) „Aktuální povahu jedince z velké části formuje jeho sociálním status a fáze hnízdění“
Teritoriální samec bude agresivnější než samec migrující. Spárovaný samec ve stejném období bude agresivnější a dominantnější než nespárovaný, jelikož je poháněn zvýšeným sebevědomím- „úspěšně sbalil samici“- a současně potřebou si tuto samici hlídat. A nejagresivnější vůbec bude často rodič od mláďat- zejména v době, kdy se mláďata čerstvě líhnou nebo jsou ještě malá a bezbranná (vejce ptáci snáze opouští a starší mláďata již nepotřebují tolik ochrany). Tyto změny v ptačí osobnosti jsou řízeny hormonálně, u hnízdících ptáků různou kombinací testosteronu, prolaktinu a mezotocinu (ptačí obdoby oxytocinu). Testosteron pohání čistou osobní ego-agresi a sexualitu (a dominuje ve fázi teritoriality, toku a páření), prolaktin a mezotocin rodičovskou péči a ochranitelskou agresi (a dominují ve fázi inkubace a výchovy mláďat).

Slípky byly menší a fyzicky slabší než lysky. Ale jelikož se jim právě líhla kuřátka (a plánovaly druhou várku!), v jejich krvi koloval tak silný hormonální doping, že čistým sebevědomím dokázaly porazit mnohem většího soupeře, jehož motivace byla o poznání slabší. Pokud by samotná lyska již měla také vlastní kuřátka, nejspíš by situace vypadala velmi odlišně.
Ani v dnešním příběhu však nelze vše svést pouze na fázi hnízdění. I zmíněné trvalejší rysy osobnosti zde sehrály svou roli. Část lysek by i v době toku byla zřejmě tak agresivní, že by nenechala vytlačit ani hnízdící slípkou. Svou roli mohl sehrát i charakter lokality: zatímco pro lysky je v posledních letech Stromovka coby hnízdiště na hraně přijatelnosti kvůli úbytku orobince (naposledy zde hnízdil jeden pár v roce 2023), pro slípky jde o vhodné a oblíbené hnízdiště. Nově přilétnuvší pár lysek tedy mohl váhat, zda vůbec zahnízdí- a útoky slípek byly jen „poslední kapka“.

Poznámka: Na úvodní fotografii bojuje lyska se slípkou a druhá slípka (partner/ka) jí přilétá na pomoc. Jde o konflikt jiných dvou párů, než které se účastnili dnešního příběhu. Zde lysky i slípky hnízdily bok po boku na Podsychrovském rybníku. Lysky vládly a slípky jim většinou ustupovaly, avšak v blízkosti vlastního hnízda se opět ukázaly být útočné a velmi odhodlané.

Text, foto a video: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Rozcestník  / Výběr redakce  / Z domova  / Zajímavosti
Drama s dobrým koncem: jak jsem šel s morčáky přes trať i silnice
AVIFAUNA Publikováno 18.5.2026


Dokonalý plán, přesné načasování a přesto hazard se životy – to není shrnutí nového thrilleru, nýbrž strhujícího příběhu ptačí matky, která se rozhodla se svými mláďaty vydat na nebezpečnou pouť. Děj se odehrává na severu Prahy a hlavní hrdinkou je samice morčáka velkého v doprovodu 8 malých… morčátek 😉
Ale popořádku- nejprve se podívejme na historii hnízdění tohoto druhu v dané oblasti. Teprve opakovaná „záhadná zmizení“ rodinek v poslední dekádě totiž vedla k letošnímu bližšímu pochopení místní kachní legendy.

Morčáci ve Stromovce- tajemná zmizení rok za rokem

Na jaře 2017 byla na rybníčcích v pražské Stromovce poprvé pozorována samice morčáka velkého s mláďaty. Od té doby se hnízdění s většími či menšími pauzami opakovalo- dle databáze avif existují záznamy vždy jedné rodinky z r. 2017, 2019, 2020, 2024, 2025 a 2026. Ve všech případech tato rodinka brzy (obvykle do pár dní) zmizela z rybníčků. V některých letech byly sice pozorovány postupné ztráty na mláďatech, ale konec byl typicky v podobě náhlého zmizení samice i celé přeživší skupiny (dle sezony cca 6-10 mláďat).
Logickou úvahou bylo, že samice se pokouší převést mláďata na Vltavu v Troji. U kachen jde o typické chování, když se ideální místo ke stavbě hnízda, a ideální krmiště pro mláďata a matku nenachází na stejné lokalitě. Morčák hnízdí ve velkých dutinách starých stromů, Stromovka tedy s množstvím doupných dubů v těsné blízkosti vody působí skvěle. Na lov potravy ale potřebuje tekoucí řeku- v Praze mají morčáci nejraději Vltavu v Troji. Převod tedy dával smysl.
V žádném z minulých roků se však po zmizení rodinky nepodařilo ani pozorovat samotný převod , ani později na Vltavě dohledat samici s mláďaty odpovídajícího počtu a věku. Záhada. Vznikly tři teorie, co se s rodinkou stane“: 1) samice mláďata převede na Vltavu do Troji a tam se skrývá v místech, kde ji nikdo nikdy nenašel (nepravděpodobné) 2) samice mláďata převede na Vltavu, ihned s nimi opouští Troju a splouvá daleko po proudu směrem na sever, ven z Prahy, kde už ji nikdo neobjeví/nespojí si s rodinkou ze Stromovky 3) Mláďata všechna uhynou ve Stromovce následkem nedostatku potravy či predace psi nebo volavkami (a to buď přímo u rybníčků, nebo na neúspěšném pokusu o převod na řeku).
S ohledem na mizení „beze stopy“, viditelné ztráty na mláďatech a zejména obrovský predační tlak v podobě stovek venčených psů, se většina místních pozorovatelů začala klonit ke skeptické variantě „obvykle všechna mláďata dříve či později hynou“. Největší pražský park tak začal být považován za ekologickou past pro morčáka, kdy samice sice téměř pravidelně snese vejce a úspěšně vyvede mláďata, ale se startem na místních rybníčcích je nedokáže dovést na bezpečné krmiště.
Mě však na této smutné verzi celou dobu něco nehrálo. Pokaždé se objevila jedna jediná rodinka (ač jednou s počtem 15 mláďat, což může být od dvou samic snášejících do jedné dutiny). V předjaří sem typicky nalétaly 2-3 páry. Zároveň morčák je poměrně plachý pták, který se zde musel značně habituovat na obrovský provoz lidí a psů.
Podle všech indicií má tedy všechna hnízdění „na svědomí“ 1 či 2 (maximálně 3) samice. A nedávalo by smysl, aby tolik rizik a stresu spojených s rozmnožováním uprostřed rušného parku stále dokola podstupovaly, kdyby pravidelná zkušenost byla ztráta všech mláďat beze zbytku. Ptáci si dobře pamatují úspěchy i nezdary v hnízdění a opakují to, co funguje. S touto úvahou jsem stále věřil na úspěšný převod do Troji- až se mi ho letos podařilo prokázat.
Nyní přináším bližší pohled na tuto fascinující cestu, jíž jsem mohl být svědkem.

První den ve Stromovce, rodinka odpočívá pod fontánkou

Nejisté začátky: jak dostat káčátka přes louku plnou psů

Samice během prvních pokusů o převod nervózně kličkuje loukou

I v letošním roce samice morčáka vyvedla ve Stromovce mláďata. Hnízdila v dutině starého dubu (na Dubovém pahorku u rybníka Srpeček) a 8.5 vyplula na hladinu devět ochmýřených kuliček. V prvních dnech je vodila na místních rybníčcích a potocích, zejména na Srpečku, Rudolfově rybníku a potoku spojující tyto dvě nádrže. Od začátku však bylo jasné, že tu nemá v plánu zůstat.
Častá pozornost desítek lidí a zejména jejich psů ji stresovala, ale především jako říční kachna cítila potřebu svá mláďata dostat na Vltavu v Troji. Právě tam se také (dle směru odletů) během dubna opakovaně zaletovala krmit při krátkých pauzách v inkubaci, kdy na cca. 1-2 hodiny opouštěla dutinu.
Avšak převést (letu neschopná) mláďata z centra Stromovky do Troji byl těžký úkol. Jako největší překážka se jevil neustálý provoz až stovek lidí a desítek psů na loukách (bez možného úkrytu) v těsném okolí rybníčků. V prvních dnech tedy nervózní samice nejdříve nechala káčata rozkoukat se po světě a trochu se nakrmit vodním hmyzem z místních mělčin. Potravy však bylo zřejmě nedostatek, jelikož ochmýřené kuličky téměř nerostly a navíc byly neustále rušeny při krmení. Přesun se zdál být nevyhnutelný…
Zlom nastává dne 11.5. Kolem poledne nacházím rodinku na Rudolfově rybníce o 1 mládě chudší (je jich 8) a samice není přítomna. Za chvíli ovšem přilétá na rybník a rychle připlouvá k mláďatům. Pár desítek minut se rodinka chová jakoby nic, ale poté, jakmile mláďata usnou na břehu, samice opět odlétá- směrem k Vltavě. Za několik minut se znovu vrací. Je jasné, co plánuje.
Brzy s mláďaty přecupitá z Rudolfova rybníku na Šestáček, ze Šestáčku na Srpeček, tam podpluje dvě mola a nakonec přejde na nejsevernější rybník Slunečnici- ten nejblíž k Vltavě. Tam plave až do SZ rohu, vyleze s mláďaty na souš, udělá pár kroků do louky… a honem zase seběhne zpátky od vody. Zalekla se velkého provozu.
Chvíli se rodinka krmí, později samice káčátka „uloží ke spánku“ na ostrůvek rybníka a znova odlétá- tentokrát SZ, směrem na Malou říčku. Zpátky je za pár minut. Zcela evidentně si během přeletů obhlíží možnou trasu převodu rodinky (předchozí dny od mláďat za mnoho hodin sledování neodlétla).
Později znovu káčátka vede do stejného rohu, vylézají na souš a… tentokrát je lidí méně (schyluje se k dešti), psi v dohledu nejsou žádní.
Samice chvíli váhá, a nakonec vyráží s mláďaty SZ, směrem na Malou říčku. Ujdou parkem sotva padesát metrů, když vtom samice zmerčí volně pobíhající kolii. Vyplašeně se otáčí, volá mláďata a nakonec celá rodinka doslova sprintuje po trávníku zpátky do rybníka. „Uf! Pro dnešek dost!“, řekne si kachní matka a převede mláďata zpátky přes Srpeček na Rudolfův rybník, kde se krmí až do večera (samice tam uloví velikou plotici na hraně spolknutelnosti a namáhavě ji do sebe nasouká, což je mimochodem poprvé od vylíhnutí mláďat, kdy přede mnou něco snědla).

„Klid v bouři“- teď, nebo nikdy!

Dalšího dne (12.5) samice s mláďaty opět akčně cestuje mezi rybníčky. Avšak její úniková vzdálenost před člověkem a psy je na souši tak velká, že po většinu dne vylučuje jakýkoli pokus o vzdálení od vody. Domestikovaná šelma i na desítky metrů se ukazuje být nepřekonatelnou překážkou.
Rodinka působí uvězněna v lokalitě, kterou si samice sama vybrala k hnízdění (díky dostatku dutin)- avšak z níž nutně potřebuje káčátka odvést na Vltavu.
Její jediná naděje je počasí. Počasí, lidskýma očima natolik odporné, že vyžene z okolí rybníčků VEŠKERÉ pejskaře i drtivou většinu ostatních chodců. To přichází teprve dnes odpoledne, v podobě zatažené oblohy, 8 stupňů Celsia, silného větru, deště a mírného krupobití. Již v noci se výrazně ochladilo a během dne se začaly střídat malé přívalové deštíky. Navíc je úterý dopoledne- tato kombinace zajistila celkově méně lidí a psů než obvykle.
Samice cítí příležitost, proto mnoho času zůstává s mláďaty na rybníčku Slunečnice a jeho přítoku, odkud zjevně hodlá zahájit převod. Stále však párkrát za hodinu proběhne pes přímo kolem rybníka. Ona chce mít jistotu. Teprve v momentě, kdy chvilková vichřice začne metat kroupy všemi směry, psi i lidé zmizí úplně.
Tehdy se samice rozhodne to zkusit. Vyskočí na břeh, na stejné místo, odkud zahájila včerejší pokus, a přivolá káčátka k sobě. Krátce se rozhlédne. Vzduch čistý. Není čas na rozmýšlení. Jakmile se počasí trochu zklidní, první lidé (nedejbože se psy) vylezou ze svých provizorních úkrytů. Teď, nebo nikdy…
Samice tedy vyráží na cestu, následována šňůrkou osmi ochmýřených kuliček. Během asi dvou minut svižně přecupitají přilehlou louku- otevřené prostranství bez úkrytu, za hezkého počasí plné lidí. Úsek, který podle všeho kachní matku subjektivně děsil nejvíc, mají za sebou (právě včas, bouře brzy ustává). Další, přinejmenším stejně nebezpečná překážka, je však teprve čeká. Míří totiž k železniční trati…

Cesta na vlak

Po překonání louky rodinka vyšplhá mírný svah ke Koňské stezce a přejde ji. Rychle se prodírá vyšší travou, až narazí na prudký, asi desetimetrový sráz, zarostlý hustým mlázím. Na jeho vrcholu čeká i vrcholné riziko- dvoupruhová železnice, poměrně frekventovaná.
Samice vede mláďata západně houštím podél svahu, kde se cítí bezpečněji, než na otevřené louce. V jeden moment pár metrů nad nimi prosviští vlak, na což rodinka zareaguje tak, že mláďata strnou, zato samice zadrnčí a nervózně přiběhne blíž k vlaku, snad aby ho „měla víc pod kontrolou“ (typické chování kachních matek u lidí či psů- mláďata strnou či prchají a sama samice se přiblíží „hrozbě“, tak, aby byla sama „první na ráně“ a až za ní káčata). Pak se jde dál.
Nakonec samice uvidí volnější průchod po svahu vzhůru, zastaví se, chvíli se rozhlíží a nakonec s mláďaty šplhá k trati. Přímo během výstupu ji pár metrů před zobáky projede další vlak. Ten ji však už nezastaví. Krátce po přejezdu vyleze rodinka na volný prostor štěrkového náspu.
Samice vede mláďata pár metrů podél kolejí, až pak se náhle otočí, přeskočí jednu kolej, pak druhou (používá přitom stejný „prudký skok“, jakým se v řece vyšvihává na kameny)- a stane uprostřed trati. Ochmýřené kuličky obratně skáčou za ní. I ve věku pár dní dokážou koleje překonat („morčátka“ jsou fyzicky nejzdatnější káčata mezi našimi druhy kachen- musí být, aby zvládla jednak vyškrábat se z dutiny a druhak vzdorovat silnému říčnímu proudu). Jen poslednímu mláděti se to nedaří, zůstává za kolejí poslední a trochu panikaří- úzkostně pípá a běhá sem a tam. Po chvíli to ale zvládne i ono. Druhá řada kolejí probíhá stejně. Opět zůstává (ten samý?) úzkostný zmatkař poslední před překážkou, ale matka s ostatními na něj čeká a volá ho. Nakonec všichni úspěšně přejdou. Měli štěstí, že vlak nejel…
Pak rodinka sešplhá druhou stranu zarostlého svahu a zcela cílevědomě přecupitá pár metrů trávníku i chodník, načež konečně zase vlezou do vody. Konkrétně do Malé říčky. Až později při pohledu na mapu zjišťuji, že Malá říčka je trati nejblíže přesně v bodě, kde se ji samice rozhodla překonat- to nebude náhoda…

Malá říčka- spojka k velké řece

Rodinka je nyní opět ve větším bezpečí. Malá říčka však není cílovou destinací. Proto se zde příliš nezdržují a splouvají severovýchodně až k jejímu konci, kde se spojuje s plavebním kanálem Vltavy. Tedy „spojuje“- pouze malou podzemní stružkou, navenek je od plavebního kanálu oddělena mohutnou hrází a frekventovanou silnicí.
Samice se s káčaty chvíli zastaví u malého vodopádku, kde krátce, symbolicky zaloví ve vodě (snad aby se trochu uklidnila po tom všem), načež vyleze na břeh a vede mláďata dál na hráz. Tam ovšem přichází problém. Auta, cyklisti, jezdí sem a tam. Počasí se navíc zlepšilo, takže i kolem chodí více lidí. Samice chvíli zmatkuje, jednou zaleze zpět do vody. Pak opět vyleze, nervózně chodí kolem silnice a čeká. Jakmile nic nejede, rychle s rodinkou přecupitá cestu, travnatý svah dolů a šup- už jsou ve Vltavě!
„Ale ne v TÉ Vltavě, do které chci!“ míní samice. Má namířeno do Trojských peřejí, kde jsou pro ní i mláďata nejpříhodnější podmínky. Od nich ji dělí ještě 300 metrů pevniny Císařského ostrova. Rodinka chvíli odpočívá na Vltavě (během toho je plaší projíždějící loď), nakonec samice vylézá na protější břeh a opatrně vede káčata do svahu ostrova. V první chvíli zazmatkuje a sleze níže k vodě, ale nakonec se vrátí ke svému záměru, nechá přejet policejní auto a přecupitá další, méně používanou silničku.
Pak… rodinku ztrácím, jelikož pozoruji z druhého břehu. Nastává zběsilý běh k nejbližšímu mostu a zpět na druhé straně k místu, kde jsem je viděl naposledy. Nenacházím je, několik minut běhám sem a tam. Zjišťuji, že v bodě, kde se rozhodla přecházet, jsou neoplocené pastviny a několik pěšin v trávě. Měla volný průchod. Tak spěchám k druhému rameni Vltavy v Troji, k cílovým peřejím a… Ano, jsou tam!
Přesně v místě odpovídajícímu nejkratší cestě přes ostrov nacházím 8 ochmýřených kuliček stejného věku doprovázených samicí, která je sice opatrná, ale nápadně krotká oproti zbytku místní populace.
Zvládli to! A pak, že to nejde!

Dokonalý plán

Být svědkem převodu kachní rodinky je pokaždé vzácná a fascinující podívaná. Podaří-li se ho sledovat již od samé přípravy, jako v tomto případě, můžeme se hodně dovědět i o uvažování dané samice.
Tato matka převod dopředu plánovala- a nejen jako „dostat rodinku z rybníčků na Vltavu“, nýbrž ve zcela konkrétních krocích. Obě lokality znala, avšak těsně před převodem letěla zkontrolovat jak cílovou destinaci v Troji, tak také Malou říčku, s níž zjevně počítala jako s bezpečnější (vodní) součástí trasy.
Pak v rámci rybníčků dovedla mláďata nejblíže k Malé říčce- na rybník Slunečnice. Tím současně vybrala trasu s nejkratším úsekem chůze po obávaném otevřeném trávníku (který bývá plný lidí i psů a kde je rodinka na ráně i predátorům ze vzduchu). Později šla relativně skrytá houštím podél trati. Přejít koleje se rozhodla přesně v bodě, kde je z druhé strany malá říčka nejblíže (aby opět omezila chůzi po otevřené trávě). A to i přesto, že během samotného převodu až do překonání trati nemohla skrze násep Malou říčku vidět.
Celá cesta od vyskákání ze Slunečnice po první smočení v Troji byla 1,3 km dlouhá. Vzdušnou čarou by to přitom zabralo pouhých 800 m, avšak taková trasa by vedla více po souši (bez Malé říčky), skrz mnohem rozlehlejší louky i vyšší násep železnice v daném úseku, a nakonec by na Císařském ostrově narazila na zástavbu a další architektonické bariéry. Samice toto všechno zvažovala, a vybrala tedy raději trasu skrze Malou říčku, delší, ale bezpečnější.
Zajímavé je i načasování: na druhý pokus zahájila převod přesně v té minutě, kdy začala krátká, leč intenzivní bouře. Zjevně odpozorovala reakci lidí (a s nimi i psů) na počasí a věděla, že přichází její šance.

Pocta kachní hrdince, její inteligenci i odvaze…

Převod- test inteligence i osobnosti kachní matky

Úspěch převodu mláďat delší trasou po souši, zejména pak městským prostředím, závisí do značné míry na inteligenci a zkušenostech matky. Při převodu rodinky či jeho přípravě jsem pozoroval již více samic kachny divoké a poláka chocholačky (např. https://avif.birds.cz/item/10022368 https://avif.birds.cz/item/10044641 ). Určitá míra plánování a rozmýšlení (někdy doprovázená „průzkumnými lety“ matky krátce před převodem) se vyskytovala většinou. Často však docházelo také k nelogickým zkratům během převodu, kdy samice například zkoušela převést mláďata nejkratší „vzdušnou čarou“ nehledě na pozemní překážky. Tento převod morčáků byl zatím nejnáročnější a současně nejlépe promyšlený, jaký se mi podařilo zdokumentovat.
Již jsme si zvykli hovořit o inteligenci vran při výrobě nástrojů, nebo ořešníků a sojek pamatujících si tisíce skrýší se zásobami. Zdá se však, že je nejvyšší čas hovořit také o inteligenci kachních samic, připravujících a někdy i detailně promýšlejících náročné poutě se svými ochmýřenými kuličkami. Urbánní prostředí plné silnic, zdí a plotů skýtá v tomto ohledu mimořádné intelektuální výzvy.
Naše vrubozobá hrdinka své zrzavé hlavičce vše předem naplánovala. Šlo o řešení velmi komplexního problému. Nejprve si z různých obrazů (získaných během přeletů) musela poskládat ucelenou mentální mapu Stromovky a okolí Císařského ostrova a přesně ji uložit do paměti. Následně zvážila všechna rizika a pozemního převodu a s použitím perspektivního myšlení (uvažování v budoucnosti) předem vymyslela nejvhodnější trasu pro nelétavá mláďata. Během vlastního převodu si pak musela znovu vybavovat mapu prostředí a uvědomovat si, kde se na ní právě nachází (aby dokázala „vědět, kam jde“ před náspy a hrázemi, skrz něž nemohla z výšky pár centimetrů vidět).

Úspěch převodu městskou džunglí však nezávisí pouze na inteligenci samice. Neméně zásadní je i adekvátní poměr jejích emočních reakcí. Převod mláďat po delším úseku souše je totiž pro samici jedna z nejvíc stresujících situací, kterou kdy zažije.
Musí jít proti své dosavadní přirozenosti. Kachny typicky mezi vodními plochami přeletují, nikoliv chodí. Na souši jsou velmi zranitelné- a káčata obzvlášť. Silné přesvědčení o nutnosti převodu tedy musí přebít silný pudový strach matky o sebe i svá mláďata.
Zejména v městském prostředí musí samice „odhodlaně přepnout“ a jakmile jednou vyrazí, nezmatkovat a dramaticky snížit únikovou vzdálenost před člověkem (jinak by nikam nedošla). Zároveň ale nesmí pud sebezáchovy „vypnout“ úplně- a třeba napochodovat s káčátky přímo pod kola rozjetého auta nebo před čumák navolno puštěného ohaře.
Musí průběžně správně vyhodnocovat, kdy je výstup z komfortní zóny hrdinskou investicí, a kdy už sebevražednou misí. Tato hranice navíc v mnoha případech není zjevná ani lidskému pozorovateli a do značné míry závisí na štěstí. (Je bezpečné přejít s káčaty cestu 20 metrů od malého psa? Je bezpečné přejít rychlostní silnici, když „zrovna nic nejede?“).
Právě na poměru odvahy a plachosti jsem se bál, že ztroskotá snaha o převod této samice morčáka. Tedy že její schopnost potlačit plachost (a úzkost z lidí a psů) během převodu nebude dostačovat na úspěšné překonání luk kolem rybníčků a opuštění centrální části Stromovky. Zprvu to tak vypadalo, ovšem nakonec to s využitím správného počasí zvládla. Rád bych tedy popřál hodně štěstí, odvahy i odchovaných mláďat každé takové kachní hrdince.

Zde již vydatně nakrmená mláďata spokojeně odpočívají na kamenech Vltavy

Budoucnost rodinky- otevřená; ohrožená, leč nadějná

Aktuálně v době vydání článku je rodinka sedmým dnem na Vltavě v Troji. Mláďata se ihned začala intenzivně krmit (mj. obrovským množstvím rojících se chrostíků) a působí spokojeně. Přesto ale ani zde nemají na růžích ustláno. Za ten týden zmizela dvě další mláďata- zbývá tedy už jen šest z původních devíti. Pravděpodobnou příčinou může být predace větší dravou rybou (pokus o ni byl i jednou přímo pozorován). Každopádně v prostředí s dostatkem potravy je velká šance, že alespoň několik mláďat dožije dospělosti. Ve stejné lokalitě se pohybuje jiná rodinka se staršími mláďaty: tam zvládlo přežít první týdny pět kousků.

Závěrem přidávám odkaz na delší video, kde je sestříhaný téměř celý převod rodinky: https://www.youtube.com/watch?v=ang8v0CLgnY&t=295s

Text, foto a video: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
Místo semínek mražená těla: Chřástalovití a jejich zimní záliba v mrtvolách
AVIFAUNA Publikováno 4.2.2026


Lyska černá, slípka zelenonohá, chřástal vodní: tři hlavní hrdinové dnešního článku. Tři nejhojnější zástupci čeledi chřástalovitých, a současně jediní, kteří u nás běžně zimují. A přitom mají zobáky od krve, kostí, peří i šupin…

Mokřadní vegetariáni až všežravci
Než se dostaneme k zimním kuriozitám, nejprve se podívejme na celkovou potravní niku zmíněných druhů.
Lyska černá je perfektně adaptována na konzumaci velkého množství zelené rostlinné biomasy. Silným, ostrým zobákem dokáže uštipovat dokonce i listy rákosu, do elastického krku je nasoukat a mimořádně dlouhým střevem pak strávit. Typickou lahůdkou jsou však o něco měkčí sousta, jako vlákna žabího vlasu, parožnatky, lístky okřehku a všechny části ponořených vodních rostlin, jako jsou rdesty a lakušníky. Běžně se také pase na trávě u břehu. Přinejmenším některé hnízdící páry však krmí mláďata v prvních dnech hmyzem a drobnými rybkami.
Její menší příbuzná, slípka zelenonohá, s ní sdílí jemnější část rostlinné stravy (řasy, okřehek, tráva na březích vod). Je však obvykle o něco všežravější a kreativnější. Do svého jídelníčku tak zařazuje více semen, ovoce, drobných vodních živočichů a právě mršin (k nim se ještě vrátíme).
Chřástal vodní se i v dospělosti zaměřuje spíše na živočišnou stravu: červy, plže, vodní hmyz, ale i pulce i drobné rybky. V létě je to takový flexibilní „bahňák z rákosí“ (čemuž odpovídá i délka a tvar zobáku, uzpůsobeného k rychlému chňapání a vylovování kořisti z mělčin i bahna). Na podzim a v zimě ale často přechází i na rostlinnou stravu v podobě různých semen.

Mražené ryby: záchrana v dobách nouze
Během tužších zim mají u nás chřástalovití těžké živobytí. Většina biomasy vodních rostlin je odumřelá a trávu na břehu zakrývá sníh. Ze ztuhlého bláta je těžké cokoliv dobývat zobákem a mnoho vodních nádrží zcela zamrzá. Mnozí vodní ptáci se pak hromadně stahují na nezamrzající oka přehrad, k výpustím rybníků a na větší, pomalu tekoucí řeky. Potápivé i plovavé kachny, rackové, potápky, kormoráni- všichni pospolu se snaží najít dostatek potravy.
Chřástalovití je následují. A v davu zimujících opeřenců nachází snadno dostupnou potravu- mražené maso. Povětšinou rybí. Celé mrtvé ryby i části jejich těl se tu povalují po ledě, nebo jsou do něj doslova zamraženy. Tato situace vzniká dvěma způsoby. Zaprvé jde o přirozené úhyny ryb, zesláblých mj. kombinací chladu a nedostatku kyslíku pod ledem. Zadruhé jde o práci zdatných predátorů, zejména kormorána velkého. Ten občas přecení své síly a některé úlovky pouze vytáhne na břeh, ale už je nedokáže spolknout- tak je tam zkrátka nechá. Jindy zase vyvrhne přebytek spolykané potravy, pokud mu přeplněný žaludek brání vzlétnout. Ukousané rybí hlavy po sobě pak zanechává vydra říční. Ovšem tyto zbytky nepřijdou nazmar. Maso je v přírodě vzácná, kalorická a výživná potrava- zvlášť když ho ani nemusíte pracně lovit. Takové mršina vám může v mrazu zachránit život. Toho využívá celá řada ptáků. Typicky se na ně slétají vrány, krkavci, orli mořští a rackové různých druhů. Když tyto přirozeně dravější druhy odletí (anebo je ryb dost pro všechny), přichází si pro svůj díl právě chřástalovití.

Zimní potrava slípek se odvíjí podle počasí a dostupných zdrojů v dané lokalitě. Je mírná zima a k dispozici travnaté břehy? Na hlavním menu bude obyčejná zelená tráva, pomalu ozobávána po celé hodiny ve velkém množství (a po natrávení vylučována v podobě zelených bobků). Je mráz a sníh, a poblíž velké zimoviště vodních ptáků? Pak se žaludek zaplní mrtvolkami ryb i ptáků a racčím trusem.

Hohol uhynulý na ptačí chřipku- požehnání, nebo past? Doufejme, že první možnost.

Nejčastěji lze u mrtvých ryb pozorovat slípku zelenonohou. Ta se v mírné zimě živí především spásáním trávy na březích vod. Jak ale napadne sníh, radši než vyhrabávat zmrzlou zeleninu si dopřeje mraženou rybu. A není-li k dispozici v původním stavu, slípka se spokojí i s tou, která již dříve prošla střevem racka! Ozobávání trusu na racčích nocovištích je vedle rybích mršin další oblíbená adaptace zimujících slípek. Pozoroval jsem ji jak na pražské Vltavě (viz. https://avifauna.cz/koprofagie-slipky-zelenonohe-da-se-vyzit-na-raccim-trusu/), tak na jezeře Most.
Lyska černá se i během mrazů ráda drží rostlinné stravy, jakkoli je těžké ji získat. Oproti slípce má výhodu v dobré schopnosti potápění, která jí umožňuje se krmit u dna. Tam i v zimě často nalezne chuchvalce zelených řas či odolné zimující rostlinky rdestu. Ovšem v místech, kde zeleň schází, i lyska přechází na masitou stravu. Na novomlýnských nádržích typicky ve velkém konzumuje slávičky mnohotvárné, které spolu s poláky a hoholy vytahuje ze dna. Je to ovšem těžká práce (tvrdé schránky bývají přirostlé ke kamenům hluboko na dně). Proto se místní lysky rády nechají zlákat úspornějším ozobáváním mrtvol obratlovců na ledě. Schválně píšu obratlovců, nikoli pouze ryb (viz. další kapitola 😉
Chřástal vodní má v tuhé zimě problém najít v mokřadech dostatek drobných živočichů. Když bahno zmrzne a mělčina zledovatí, někdy i tento „duch rákosin“ vyrazí na otevřený led, aby se přiživil na zbytcích ryb. Pták na fotografii razil tuto strategii na polo-zamrzlé řece Moravě na jihu Olomouce. S ohledem na jeho celoročně výrazný živočišný podíl ve stravě by byl zřejmě u mršin viděn snad nejčastěji, kdyby byl ovšem stejně hojný a odvážný jako slípka a lyska.

Infekční hostina pro silné žaludky
Na velkých ptačích zimovištích se občas objevuje ptačí chřipka. Vysoká koncentrace chladem oslabených jedinců sdílející vodní těleso je ideální prostředí pro šíření viru. Letos se nákaza ve velkém objevila na novomlýnských nádržích. Část ptáků nákaze podlehla a na ledě se pak válely mrtvolky nejčastěji hoholů (ti se zdají být obzvláště náchylní), ale i poláků a hus.
Tyto mrtvolky se staly lákadlem pro slípky i lysky. Někteří jedinci se na nich začaly systematicky krmit. Zůstává otázkou, jak velké je pro ně riziko nákazy tímto způsobem. Jisté je, že během opakovaných návštěv lokality jsem pozoroval stále přibývající nemocné a uhynulé vrubozobé, ale ani jednu nemocnou (natož uhynulou) slípku či lysku. Zřejmě tedy mají velmi silný imunitní systém, čemuž nasvědčuje i úspěšné zimování slípek krmících se racčím trusem.

Text a foto: David Říha


Číst dále
0


Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
Sýkora koňadra jako zdatný imitátor
AVIFAUNA Publikováno 26.1.2026


Rozjařené koňadry
Zimní slunovrat je dávno za námi a  den utěšeně prodlužuje. Sýkory koňadry už začínají zpívat, obhlížet potenciální hnízdní teritoria a vybírat dutiny na nadcházející jaro. Čím dál častěji lze také pozorovat soupeřící dvojice samců. Nejprve si oba odpovídají zpěvem z nedalekých keřů či stromů, jakoby to (už teď v lednu) byla jejich hnízdní území. Jsou-li hranice nejasné, oba se přiblíží a začnou agresivně poskakovat bok po boku, s peřím na hlavě staženým k tělu (znak sebevědomí a agrese), švihají ocasy ze strany na stranu a ozývají se svými jednoduchými pokřiky.

Samec sýkory koňadry v typickém agresivně bojovém postoji. Vytahuje se do výšky, vypíná hruď (přičemž ukazuje svůj široký černý pruh na břiše), dívá se „hrdě“ vzhůru a stahuje peří na temeni (čímž mj. zvýrazňuje trojúhelníkovitou kresbu hlavy, takže působí „ostřeji a nebezpečněji“). Tento postoj (provázený trhavým otáčením se ze strany na stranu) je typický pro souboje samců na hranici území. U krmítek při sporech o potravu koňadry v podobné póze navíc roztahují křídla a ocas, díky čemuž působí větší.

Zatím si koňadráci hlavně poměřují ego a bojují o dominanci v okolí zimujícího hejna (např. u krmítka). Avšak vliv těchto sporů sahá až do samotné doby hnízdění a rozdělení skutečných jarních teritorií. Nejdominantnější samci zimních hejn (ze stálé části populace) si totiž do jara postupně rozdělí ta nejlepší území v okolí.

Hrátky s hlasem
Při samčích šarvátkách lze pozorovat zajímavý jev. Sýkory si hrají s hlasem. Jednoduché „cí-bu-cíb-u“, nebo „cí-be-cí-be“ je ohraný základ, jenž umí každý koňadrák. Mnozí tedy zařazují do svého projevu i další volání (snad aby zaujali své soupeře či potenciální partnerky, nebo z čisté hravosti?). Jako základ „zpívají“ různé druhy nezpěvných hlasů, které sýkora koňadra běžně používá. Stále dokola opakují například hlášení zdroje potravy (které teď žádnou potravu nehlásí), nebo „mírnější typ“ varovného volání (i když predátor není v dohledu). Tyto hlasy navíc kreativně kombinují s prvky zpěvu, takže vzniká nepřeberné množství jednoduchých, ale originálních verzí. Zkrátka předvádějí, co umí.
Obzvláště dramatické je výbušné varování či-te!, nebo si-ť(j)e!, a jejich variace, které na sebe doslova soupeřící samci doslova vyštěkávají. Tento dramatický efekt je zřejmě záměrem. Běžná obhajoba území bývá prováděna vyšším a pronikavějším „cí-bu- cí-bu“, které se lépe nese do dálky. Avšak když se soupeři přiblíží jeden druhému a zaujmou agresivní postoj, přeladí na hlubší varovné výkřiky, kdy si vlastně navzájem vyhrožují. Jiné druhy ptáků jako čížci a pěnkavy z toho pak bývají značně vyplašení. Znají varovný hlas sýkor a překřikování samců si vykládají jako reálné hlášení (ač mírné) hrozby. Naopak ostatní sýkory (nezúčastněné koňadry i jiné druhy jako uhelníčci a babky) zjevně chápou, o co jde a nenechají se příliš rušit při shánění potravy.

Imitace příbuzných
Kreativita sýkořích samečků se neomezuje jen na jejich vlastní projevy- zahrnuje i imitace jiných druhů ptáků. Možná znáte špačka nebo sojku jako mistry imitace (a také jimi jsou!), avšak i koňadra dokáže imitovat velmi zdatně. Má poměrně úzký hlasový rozsah, takže její syrinx nezvládne zvuky výrazně odlišné od jejích vlastních, jako zpěv kosa nebo křik racků. Napodobuje tedy zvuky podobné koňadřím- jednoduché, prudké, pisklavé, drnčivé či štěbetavé, ponejvíce volání ostatních sýkor. V nich je však velice dobrá. Asi nejčastěji (a nejvěrněji) imituje výbušné „bist-je!“ sýkory babky. Pouští se však i do odvážnějších kousků. Už jsem od koňadráka slyšel „déé-déé-déé“ sýkory lužní, tenký hlásek sýkory uhelníčka (jak kontaktní pískání, tak zpěv „sí-ti-sí-ti“), a dokonce typické drnčení parukářky (sice nápadně ztišené, ale technicky velmi přesné). Jeden koňadrák pak vystřihl věrné varování mlynaříka, následované jeho kontaktním hlasem „čirrp- čirrp“.

Na následujícím videu si můžete poslechnout sýkoru koňadru, napodobující postupně hlas sýkory babky, varování mlynaříka, kontaktní cvrkání mlynaříka i kontaktní volání uhelníčka, nahrané v lednu 2026 v Praze v Podhoří:

I imitace (stejně jako nezpěvné hlasy samotných koňader) mohou být remixovány a libovolně spojovány s typickými zvuky koňader. To je krásně vidět na následujícím videu, kde samec koňadry zkombinoval variace svého zpěvu s kontaktním hlasem sýkory babky (nahráno téhož roce v Jablonném nad Orlicí):

Zajímavý je kontext těchto imitací: často jsou prováděny jako součást tzv: subnsongu, kdy si samec někde v křoví polohlasem sám pro sebe prozpěvuje a trénuje (i proto je první nahrávka tišší). Tyto tréninky se však koncem zimy prolínají s průběžnou obhajobou území. Hranice je tenká: koňadry totiž (na rozdíl od kosů, pěnic či červenek) trénují zpěv poměrně nahlas. Jejich znělý subsong tedy v předhnízdní době ve vyhlédnutém teritoriu může sloužit jako doplněk k plnému zpěvu.

Jak odhalit imitátora
Nastává roční doba, kdy nestačí znát hlasy našich šesti druhů sýkor, abychom pomocí nich určili přítomnost daného druhu. Všechno to mohou být „blafující“ koňadry. Závěrem tedy shrnu pár tipů, jak jejich imitace „prokouknout“ a nenechat se napálit přítomností například „falešné parukářky“.
1) Volajícího ptáka vizuálně dohledejte. To je jediná skutečná jistota. Zda má mít člověk „podezření“ (a tudíž hledat původce hlasu), pomohou rozhodnou další body:
2) Vnímejte místo a roční dobu, v němž volání slyšíte. Uhelníček volající z křovinaté polní cesty (mimo dobu migrace, kdy mohou být uhelníčci všude!) je s největší pravděpodobností koňadra. Další příklad: slyšíte parukářku v zahradě, kde nikdy nebyla? Jděte po zvuku a možná…opět najdete koňadru 🙂
3) Poslouchejte přízvuk a hlasitost. To sice vyžaduje nemalou terénní zkušenost a citlivý sluch, ale vlastníkům obojího může pomoci imitující koňadry prokouknout. Velká část imitací je totiž tišších než skutečný hlas imitovaného ptáka (platí nejen pro koňadru) a postrádá jeho specifický „přízvuk“ (přebírá „přízvuk“ koňadry). Kupříkladu ani zdařilá imitace uhelníčka nikdy nebývá tak hlasitá jako originál. A ačkoli melodií a rytmem koňadra uhelníčka napodobí přesně, již méně přesně (slyšitelně „jinak“) napodobí jeho BARVU hlasu. Typickou kombinaci pištivé výšky s hlubším, znělým a melodicky sytým tónem specifické barvy (jako „hybrid králíčka s čížkem“) koňadra nikdy nevytvoří tak, jako skutečný uhelníček. Její imitace bude vždy alespoň o trochu hlubší (v písklavých tónech) a naopak syrovější a chudší (v barvě hlubšího hlásku).
4) Všimněte si, zda nezní ze stejného místa i jiné zvuky. Koňadra často imitace prokládá vlastními, odlišnými hlasy, které ji prozradí.

Text, foto a vide: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Přikrmování  / Ptačí zahrada  / Z domova  / Zajímavosti
Naučme se krmit kosy!
AVIFAUNA Publikováno 13.1.2026


Kos černý patří k našim nejhojnějším ptákům. Úspěšně se urbanizoval snad ve všech městech a vesnicích. Lidská přítomnost mu přitom nijak nepřekáží, ba naopak. Nakrátko střižené trávníky využívá jako lovecký revír, kde se snadno dostane k žížalám lezoucím v půdě. Husté okrasné keře mu poskytují bezpečný úkryt pro hnízdo a na podzim pak ozobává jejich bobule. S velkou oblibou také přijímá zimní i celoroční přikrmování. Tyto a mnohé další faktory umožnily kosům vytvořit v parcích a zahradách často hustší populace, než v původních lesních a pokřovních biotopech (o městských a lesních kosech viz. https://avifauna.cz/kos-cerny-nevymira-tak-proc-uz-ho-nevidim-za-oknem/).

Přesto máme v poznání kosího života četné mezery. K opomíjeným tématům patří i zmíněné využívání krmítek. Ačkoli čím dál více z nás v zimě či dokonce celoročně vydatně krmí sýkory, vrabce, stehlíky a další, na černého elegána z trávníku téměř zapomínáme. Přesněji řečeno ho pořádně krmit neumíme.

V dnešním článku si proto povíme, jak to napravit a kosa náležitě pohostit. Nevyužitého potenciálu je opravdu hodně. U běžného krmítka se občas vystřídají 2-3 kosi, ale při vhodné péči lze vytvořit stabilní bufet pro 15-20 ptáků!
Navíc kos patří k druhům, kterým se zatím vyhýbá největší nebezpečí spojené s přikrmováním- šíření infekčních chorob. Je takřka imunní vůči smrtící „krmítkové nákaze“ (trichomonoze), ale i ptačím neštovicím, pěnkavím bradavicím a dalším patogenům, běžně přenášeným v okolí krmítek. (Mediálně známý „kosí“ virus USUTU se šíří komářím bodnutím převážně v létě, nezávisle na krmítkách.) I proto mi dává smysl se jeho krmení začít více věnovat.

Zaostřeno na zimu
Dnešní rady a tipy se budou týkat převážně zimního krmení. Kosi ve městech zůstávají celoročně a celoročně mohou také přijímat nabízenou potravu. V době hnízdění se však jejich preference mohou lišit, takže by vydaly na samostatný článek.

Pro kosa (i tuto nádhernou kosici) je stěžejní krmení na zemi.

Přízemí- základ úspěchu
První a zcela zásadní rada zní: krmte ptáky (také) na zemi! Právě tam totiž kos získává drtivou většinu své přirozené potravy, když pročesává trávník, hrabe se v hlíně či starém listí. Ve větvích není příliš obratný (i typické ozobávání bobulí je pro něj náročné). U výše položených krmítek se proto cítí značně nekomfortně a často je využívá až v krajní nouzi. Na malých, nestabilně zavěšených zásobnících pak ani nedokáže přistát. Již samotný způsob servírování potravy (typicky v dřevěných „domcích pro sýkorky“) je vůči němu značně nevstřícný.
Na většině míst si tak kos zvykl paběrkovat zbytky potravy spadané pod krmítko. I tato nuzná strava mu však bývá odepřena, a to z hygienických důvodů. Spolu s masivním šířením trichomonozy (a epidemií zvonků, čížků a pěnkav) totiž odborná i laická veřejnost klade čím dál větší důraz na čistotu krmiva. Úmysl rozhodně dobrý, avšak pravidla typu: „potrava nesmí přijít do styku se sněhem či deštěm“ jsou v mnoha případech silně přehnaná. A vedou mimo jiné k zatracování otevřeného, zemního krmení. Kosi a další pozemní druhy (červenky, pěvušky, strnadi, pěnkavy) pak bohužel při „dokonale bezpečném“ krmení zůstávají o hladu.
K udržení základní hygieny přitom často stačí nasypat krmivo pod hustý keř, túji či smrček (kam tolik neprší a nesněží) a větší množství slupek či trusu pravidelně odklízet např. lopatkou. Kosi (ale i červenky a pěvušky) tento způsob servírování milují. Právě stinná zákoutí u pat stromů a keřů totiž v zimě přirozeně vyhledávají coby úkryty a potravní zdroje (na chráněných místech naleznou nejvíce zimujícího hmyzu).
Pokud tedy chcete kosům opravdu prospět, přineste jim něco na zem- ideálně do blízkosti křoví. A cože to má být?

Škatulka všežravce
Většina textů věnovaných krmení ptáků vykresluje kosa jako nenáročného oportunistu, který sní v podstatě cokoli, co mu nabídnete. Tato představa je ovšem daleko od pravdy. Vznikla tak, že černý elegán je velice hojný, a proto sem-tam zavítá téměř ke každému většímu krmítku. Tam (nemá-li na výběr) z nouze také téměř cokoli ochutná.
Ovšem sýkora koňadra také ochutná pšenici i kukuřici, ale výrazně preferuje slunečnici či tučné krmivo. A úplně stejné je to i u kosů! Jsou přirozeně zvídaví; to ale ještě neznamená, že je pro ně každá potrava stejně vhodná.

Hlavně žádné slupky!
Při krmení kosů zapomeňte na celá semena- v té formě, v jaké je sypeme sýkorám a vrabcům. Kos (stejně jako drozdi a červenky) totiž nedokáže vylouskat slunečnici či oves, ani efektivně strávit její slupku. V přírodě se vždy živí měkčí potravou- bezobratlými a ovocem. Proto mu připravte takové krmivo, jenž může buď vcelku spolykat (bez tuhého odpadu), anebo snadno rozklovat poměrně tupým zobákem.
Zkrmování výhradně černé slunečnice je tedy další zvyk, jímž mnoho lidí kosy nevědomky vyřazuje ze hry. Zde také přichází na řadu vysvětlení jednoho zvláštního chování. Občas se kos nacpe do krmítka a v něm se dlouhé minuty přehrabuje zobákem, přičemž doslova vysypává celé hrsti semen po okolí. „Strašně plýtvá“, řeklo by mnoho lidí. Nejde ale o zábavu ani sílu zvyku, nýbrž o nouzové chování. Frustrovaný kos se snaží v hromadě tvrdých semen najít něco (pro něj) jedlého. Pokud mu tedy přichystáte jeho oblíbené lahůdky někde pod smrčkem, na oplátku vám příště nevyhází půlku krmítka na zem. A všichni budou spokojení ;-).

Když už kos vyletí na výše položené krmítko (zde krmnou desku nabízející dostatek prostoru i větším a neobratnějším druhům), obvykle tam nemá co jíst. Tento měl štěstí. Spolu s „nejedlou“ černou slunečnicí ho uvítala i slunečnice loupaná a nadrobená tučná směs. Díky tomu nemusel krmivo přehrabovat a vyhazovat černou slunečnici pro sýkory, brhlíky, zvonky a další.

Za jablky kos vyletí i výše na strom. Běžně ozobává i bobule keřů na koncových větvích, u nichž se třepotá ve vzduchu. To ho však stojí spoustu energie za poměrně málo získaných kalorií.

Jablka- ano, ale nejenom
V zahradách jsou kosi právem známí jako milovníci jablek. Proto vás nejspíš překvapím, když řeknu, že ovoce NENÍ jejich nejoblíbenější zimní potravou! Jen při typicky českém stylu krmení (slunečnice v krmítku+lůj na větvi) jde o nejpřijatelnější způsob obživy. Jablka spadaná či cíleně přichystaná na trávníku jsou totiž 1) měkká a dobře stravitelná a 2) pohodlně dostupná na zemi. Právě to z nich dělá zdánlivého favorita.
Avšak ovoce složené převážně z vody a trochy cukru má nízkou energetickou hodnotu a neobsahuje téměř žádný tuk. Přitom právě tukové zásoby jsou zásadní podmínkou přežití zimujících ptáků. Z nich získávají energii k udržení tělesné teploty během dlouhých zimních nocí. I mohutný kos může za jedinou mrazivou noc ztratit téměř 10% hmotnosti právě v podobě tukových zásob, které potřebuje rychle zase doplnit! Cukr z jablek nenabízí efektivní pomoc. Jen část z něj lze v těle přeměnit na tuk, a to pouze když ho pták zkonzumuje více, než potřebuje na aktuální spalování. To však představuje náročný úkol- kalorická hodnota jablek je totiž mnohem nižší, než v případě hmyzu.
Proto když země zmrzne či zasněží a kosi přijdou o zdroje živočišné potravy (kterou vyhrabávají z půdy), musí denně zkonzumovat tolik ovoce, kolik sami váží, aby pokryli svou energetickou spotřebu. Pak jim nezbývá, než trávit téměř všechen čas krmením- a přesto mají stále problém uložit do večera dostatek tuku! To samozřejmě zvyšuje celkový stres, výdej energie i riziko predace. Proto není dobré kosy krmit pouze jablky. Chcete-li jim opravdu pomoci, připravte na zemi také výživnější stravu.

Vločky- dobrý začátek
Samotné obilí není vhodné, zato vločky (semena předem nadrcená či zcela zbavená slupky) již kos dokáže snadno strávit. Na výběr máte z několika druhů, zejména ovesných, pšeničných a jáhlových. Všechny rychle mizí, můžete vyzkoušet, co vašim kosům chutná nejvíce (nejběžnější ovesné bývají dobrá volba).

Ideální potrava- na dosah, přesto nedostupná
Kvalitní zimní krmivo pro kosy musí obsahovat hlavně hodně tuků (kvůli doplnění podkožních zásob), a také bílkovin (kosi se po většinu roku živí hmyzem a žížalami). Základní požadavky tedy kopírují požadavky sýkor či strakapoudů. Právě jejich oblíbené lahůdky si rád vychutná i kos. Ovšem V JINÉ PODOBĚ, než jak jsme je zvyklí ptákům servírovat.

Kosice si vychutnává drcenou lojovou kouli. Krmivo bez slupek, předem naporcované, servírované na zemi. Právě takové jí (nejen) při sněhové nadílce pomůže nejvíce.

Musíme trochu vyjít vstříc jeho pozemnímu životu a hmyzožravému zobáku, který nedokáže rozbíjet semena. Proto zde přináším tři základní suroviny upravené „na kosí způsob“- tedy bez slupek a obalů; ve formátu 0,5-1 cm velkých soust. Těmi potěšíte i mnoho dalších druhů zaměřených na měkkou či drobnou potravu, např. červenky, pěvušky, pěnice, šoupálky, sýkory uhelníčky a parukářky, čížky, stehlíky, zvonohlíky, špačky či drozdy.
1) Loupaná slunečnice- obsahuje 50% tuku a 20% bílkovin, výtečné! Špinavě bílá jadérka kos s radostí hltá jedno po druhém. A jakoby si byl vědom kvality (a ceny 😉 tohoto krmiva, rozhodně ho marnotratně nerozhází po okolí. Stačí malá změna a z nepoživatelné hmoty (černá/proužkovaná semena) se stává vyhledávaná lahůdka.
2) Drcené arašídy- další skvělá volba, složením blízká slunečnici. Abyste z „olejnatých kamenů“ udělali ptačí lahůdku, kupte ořechy již nasekané (ve specializovaných e-shopech žádný problém), popř. je doma rozdrťte v sekáčku či vhodném mixéru. Snažte se vytvořit spíše menší, ale pevné kousky (cca. 0,5 cm).
3) Drcená lojová koule- kvalitní tučná směs kosa přímo nadchne. Opět však narážíme na problém v oblasti servírování. Zavěsit na větev mřížový zásobník s lojovými koulemi= znemožnit kosům krmení. V prvé řadě musí potrava ven z klícky a dolů na zem. Tím ovšem problémy nekončí. Většina lojových koulí v chladu ztvrdne jak beton (schválně si sáhněte!). I sýkory a strakapoudi (zvyklí dobývat hmyz zpod kůry) mají co dělat, aby ji zvládly naporcovat.
Proto se vyplatí (nejen) kosům trochu pomoci. Vezměte kouli do pokojové teploty a pak ji nadrobte do podoby mastné směsi. Šikovné prsty postačí, ale můžete ji také rozbít např. paličkou na maso v igelitovém sáčku.
Když takovou tučnou směs nasypete např. k živému plotu, kosi se na ní nadšeně vrhnou a dokážou ji za pár hodin vysbírat do posledního drobečku.
Za mrazivého počasí (kdy je země ztvrdlá) postačí lojovou kouli přímo na místě rozšlápnout botou. A ne, opravdu ji tím nezničíte- „pouze“ zdvojnásobíte počet druhů, které se budou schopny krmit 😉
Je paradoxní a smutné, kolik metráků vhodné potravy u nás mají ročně kosi a (ale i např. červenky, pěvušky či králíčci) v krmítkách pár metrů od sebe- a přesto nevyužité. Nabízíme ji totiž ve formě dostupné pouze sýkorám, vrabcům a pěnkavovitým. Stačí ovšem malá změna, abychom vzali do party podporovaných druhů i pozemní hmyzožravce.

Červenka obecná- oblíbený návštěvník pod krmítky, jehož zimní stravovací potřeby jsou velmi blízké potřebám kosů. Celý tento článek lze brát současně jako návod, jak pohostit červenky 🙂

 

Rada na závěr
Při zemním krmení je lepší vytvořit více hromádek potravy pod různými keři, nebo posypat větší plochu (např. 3×4 metry) více menšími hromádkami. Kosi jsou totiž agresivní a malou hromádku krmiva si bude uzurpovat jediný dominantní pták, který k ní nepustí žádné konkurenty. Rozptýlením krmiva zdostupníte svou podporu i pro slabší kosy a také menší, ostýchavější druhy (např. červenku a pěvušku), které se raději krmí samy a v ústraní.

 

 

 

 

 

 

Text a foto: David Říha


Číst dále
1


Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti  / Ze zahraničí
KRÁSA A TALENT PTAČÍCH SAMCŮ- PŘÍRODNÍ DROGA EVOLUCE SAMIC?
AVIFAUNA Publikováno 19.9.2025


U mnoha druhů ptáků (kachen, hrabavých, celých čeledí pěvců..) jsou samci výrazněji zbarvení než samice. Syté barvy, prudké kontrasty, duhové odlesky. Prodloužené ocasy, vějíře, střapce, chocholky a další ozdoby. Tato módní přehlídka je výsledkem tzv. pohlavního výběru. Po stovky generací si dámy vybírají nejbarevnější nápadníky, a s nimi pak plodí ty nejbarevnější děti. Rozjíždí se kolotoč postupného zpestřování samců, který už nejde jen tak zastavit. Zatímco samci jsou čím dál krásnější, samice jsou čím dál náročnější. V posuzování detailů citlivější, ale vůči celkové záři barev otupělejší. S nadsázkou řečeno: to, z čeho byla kachní praprababička hotová, s dnešní vrubozobou slečnu už nic moc nedělá. Potřebuje víc. Víc lesku, víc zelené, víc kontrastů. Silnější dávku vizuální stimulace.
Připomíná vám to něco? Ano, jde o podobný princip jako lidské „otupování“ dopaminových center při konzumaci drog. Akorát se tak neděje na úrovni života jednotlivce, nýbrž evoluce druhu. Celé generace ptačích samic, vybírající si (a plodící) čím dál pestřejší samce jedou v závislosti na zářivých barvách a tvarech. Čím dál pestřejší kačeři, pávi, tetřevi, skalňáci a rajky jsou tedy stupňující se dávka pohlavní drogy pro opeřené divačky. Na stejném principu se vyvíjí i komplikované rituály námluv: složitý zpěv, okázalé taneční kreace či stavbu ozdobných hnízd a loubí, sloužící k námluvám.

Umělci z pralesů

U pár tropických a subtropických skupin pěvců- jako jsou pipulky, rajky či lemčíci- dosáhla tato selekce extrému. Samce mnoha druhů vyšvihla (či redukovala?) na pozici uměleckého díla přírody, jehož hlavní životní náplní je být krásný a tančit, zpívat či skládat mozaiky. Takový samec je poháněn obsedantní potřebou zavděčit se pedantským estetickým nárokům sebe i svých nápadnic. Celá léta tráví sám se svými projekty, nebo ve společnosti starších svůdníků, od nichž pochytává osvědčené triky.

Lemčík velký je skutečný umělec. Den co den přerovnává a upravuje hypnotickou mozaiku z bílých kamínků, kostí a mušlí, v níž využívá optických klamů k udržení pozornosti samice. Jiní lemčíci pečlivě sbírají barevné bobule a třídí je podle barvy. Sbírku denně kontrolují a obnovují, jelikož celé organické dílo průběžně vadne a rozkládá se. A to ptačí výtvarník nedopustí. Pipulka bělolímcová zas a znovu trénuje svůj mistrovský tanec, během kterého skáče, metá salta a tleská křídly takovou rychlostí, že lidské oko vidí ptáka jen jako kmitající bílou tečku.

Takových umělců jsou desítky druhů. Všichni dřou a tvoří celé měsíce pro jediný den. Den, kdy konečně přiletí samička. Plachá, nesmělá, nenápadná, se mihne ve stínu pralesa. Ptačí svůdník okamžitě zaujme pozici na podiu, načepýří výrazné části těla a začne se předvádět. Rozjíždí představení, jenž dávno umí nazpaměť, ale tentokrát jede „naostro“, pro divačku. Ta pozoruje a hodnotí jeho peří, zpěv, tanec či výtvarné nadání. Je-li spokojena (většinou není, perfekcionistka), dojde k páření.

On roky trénuje či tvoří, aby jí předvedl nezapomenutelnou show, zakončenou sexem trvajícím pár vteřin. Pak oba vydechnou, oklepou se a samice letí po svých. Nic víc nechce ani nečeká. Mláďata v hojnosti pralesa vychová sama. Samce nepotřebuje. Možná už ho nikdy neuvidí. On možná nikdy neuvidí své děti. A netrápí ho to. Má jiné plány: pokračuje v tréninku, aby na své představení dostal další vteřinovou milenku. Další prchavou múzu, pro níž se stane ohromující, kulturně-erotickou vzpomínkou.

Co snese evoluce?

Je tohle nezbytné (a ideální) pro přežití a rozmnožení? Jistěže ne. Samci mnoha druhů se dvoří samicím mnohem skromnějšími způsoby. Způsoby, které z nich nedělají zářivé terče pro predátory, nezaberou jim celý život a umožní jim účastnit se péče o mláďata. Některé druhy si ale zvolily jinou cestu- umělecky šílenou. A přežily.

Tím se dostáváme k důležitému sdělení: „evoluce nevyřazuje ze hry VŠE, co není nezbytné k přežití a rozmnožení- vyřazuje pouze to, co přežití a rozmnožení PŘÍMO BRÁNÍ“. A to je velký rozdíl. Rozdíl, jenž zvedá stavidla kreativity životních strategií: a úchvatná diverzita pak jako duhová povodeň zaplavuje planetu. Druh si může „vymyslet“ cokoli (včetně drogy krásy a pralesních umělců)- pokud s tím zvládne předávat geny, udrží se.

Ale moment, napadne pragmatika, výrazné barvy i fyzické výkony přece JSOU spolehlivým ukazatelem fyzické kondice samců! Tvorba zářivých pigmentů i taneční trénink JSOU fyzicky náročné- a tudíž si je mohou dovolit jen ti nejzdatnější jedinci! Samice si takto vybírá dobré geny! Ano, to je (přinejmenším u některých druhů) pravda. Pravda, která se však s výše popsaným principem nijak nevylučuje.

Pravda, která neobhájí, proč se dokazování genetické kvality u mnoha druhů zvrhlo z chvilkové fáze námluv na smysl života samce- NA ÚKOR přežití jeho i jeho mláďat. Proč má páv tak dlouhou vlečku (on to de facto není ocas), že sotva létá. Proč má skalňák andský zobák až po špičku zarostlý chocholem oranžového peří, s čímž se jistě velmi dobře konzumuje jeho hlavní potrava-šťavnaté ovoce (mě stačí, že vím, jaké to je jíst neoholený boloňskou omáčku). A už vůbec to nevysvětluje, proč lemčík hedvábný (úvodní foto) krade modrá víčka a brčka v restauracích, jelikož samice tohoto druhu má tak silný fetiš na modrou, že už jí ke vzrušení nestačí, aby byl samotný partner modrý od zobáku ke kloace, ale musí ještě k tomu tančit na hromadě modrých cetek a v zobáku svírat modré víčko.

Tohle už nemá nic společného s nutným testováním partnera. Tohle je po generace předávaná a posilovaná ptačí kultura, estetická droga, velmi specifický vkus samic formující pečlivě trénované umění samců. I taková je evoluce pohlavního výběru opeřenců. Fascinující.

Dodatek k teorii „dokazování genetické kvality“

Zpočátku na ní kus pravdy jistě byl, avšak popsané skupiny ptáků jdou skutečně do vysloveně nepraktických, zato úchvatných extrémů.
1) Samci předvádí a rozvíjí něco, co je sexy pro samičky, ale co komplikuje jejich přežití- stejně jako přežití jejich synů. Samice si pak nevybírá ani tak geny pro přežití, jako spíš geny pro posílení druhově specifického talentu.
-2) „Pokud samice zvládne péči o mladé sama, samec neplní roli otce a o to větší může být tlak na jeho genetickou kvalitu“- to je pravda, ale 1) předchozí bod (od určité hranice už je to čistá kultura druhu), a 2) mnoho zvířat, kde pečuje pouze matka, nemá na samce žádné takové nároky- např. jaguáři, tygři, medvědi a další. Ptáci ale zdá se vidí příliš dobře a prožívají příliš silně na to, aby ve „volném čase“ (uvolněné kapacitě samců) nepropadli kouzlu estetickému umění.
-3) Na to, aby se umělecké sklony druhu „umírnily“ a samci přestaly být pestřejší, by musel vzniknout silný predační tlak na barevné samce. Tak silný, že po těch nekrásnějších nápadnících by dříve skočil predátor, než samice. Pak by ptačí dámy neměly na výběr- a musely by své nároky opět strhnout na skromnější a nenápadnější pány. Bylo by to praktické, ale…nebyla by to škoda? 😉

Text: David Říha

Úvodní foto: Pixabay


Číst dále
0


Nejnovější  / Ptačí zahrada  / Z domova  / Zajímavosti
Straky nemohou za úbytek drobných ptáků ve městech!
AVIFAUNA Publikováno 22.8.2025


„Ty straky nesnáším, jak hnusně řvou a žerou malý ptáčky!“ „No dřív tady zpívalo spousta různých ptáčků a teď, teď je to jen samá straka, ony je všechny zahnaly!“ „Straky jsou pěkný mrchy, vyžírají hnízda a kvůli nim mi ze zahrady zmizeli kosáci“…
Tyto a podobné věty lze celkem běžně vyslechnout i od milovníků přírody. Mezi mnohými je totiž zažita představa, že výskyt straky obecné- obzvláště ve větších počtech- má za následek snižování počtu ostatních pěvců v zahradách a parcích. Údajně k tomu dochází skrze predaci hnízd, kdy straky jsou „tak přemnožené, že vyžerou všechny hnízda kosů/vrabců/zvonků…“.
Nyní je načase si říct, že tomu tak NENÍ. A podívat se na celou situaci komplexněji, pochopit roli strak v městské přírodě, jejich vztah k drobným pěvcům, důvody lokálních úbytků drobných pěvců ve městech a naopak přibývání strak.

Vyžírá straka hnízda drobných ptáků?

Straka je nápadná svým zbarvením, hlasem i chováním. Proto vzbuzuje pozornost lidí i drobných pěvců. Její skutečný vliv coby predátora hnízd je však minimální.

Ano, ale činí tak jen příležitostně až vzácně. Vejce a mláďata ptáků tvoří velmi malou složku jídelníčku strak a dokonce i ve vrcholné době hnízdění většina strak nijak aktivně nehledá vejce a ptáčata jiných druhů. Pouze ve chvíli, kdy straka náhodně objeví velmi nepečlivě ukryté (nápadné) hnízdo, nebo si všimne neobratného ptáčete, jako inteligentní všežravec využije příležitosti a dopřeje si snadný zdroj bílkovin. Jde ale opravdu o vzácné situace. Dle údajů ČSO byly straky v celé republice zachyceny pouze na zhruba 1% (!) hnízd pěvců opatřených kamerou.1
Hnízdící pěvci mají mnohem závažnější predátory, kteří hnízda cíleně vyhledávají a plení. Často to jsou noční savci (kuna, mýval- i ve městech), z ptáků pak mnohem efektivnější než straka bývá sojka (je silnější, nenápadnější a mnohem víc lační po ptáčatech) a strakapoud velký, který se s oblibou proklovává do dutin i nechráněných budek, aby vybral malé sýkorky.
Straka má takovou nevděčnou roli, že je nejvíc nápadná- zářivě černobílá, sedá všude na vrcholcích stromů a budov, křičí, vystavuje se. Zároveň JE SCHOPNA to hnízdo vybrat. A lidé to vědí- a tak ji viní. Trochu podobně dopadá straka i u samotných drobných pěvců- například kosi či rehci dokážou i desítky minut denně stresovaně křičet, když vidí poblíž sedětstraky. Ty si přitom jejich hnízdění kolikrát vůbec nevšímají. Dá se tedy říci, že straky jsou coby predátoři přeceňovány jak lidmi, tak ptačími rodiči potenciální kořisti.
Kvůli tomu mohou mít bohužel přece jen jeden negativní efekt na hnízdící páry drobných pěvců- častou přítomností je stresují a oni se pak vyčerpávají dlouhým varováním a poletováním kolem. K samotné predaci však straka přistupuje jen zřídka. Už proto, že jde o ptáka primárně otevřených biotopů a při prolézání větví či dobývání dutin není tak šikovná, odvážná ani důsledná jako ostatní „vykradači hnízd“.

Má straka významný vliv na populace drobných ptáků?

Ne, a to (ve většině případů) ani na lokální úrovni jednoho sídliště či zahrady.
Naproti tomu v zahraničí, v některých Evropských městech je situace odlišná. Místy mají početné městské vrány až devastační vliv na hnízdění holubů hřivnáčů a některých pěvců. Jsou totiž mnohem větší, agresivnější a hnízda skutečně vybírají cíleně a ve velkém. V rybnících a řekách u mořského pobřeží pak velké a oportunistické druhy racků (rod. Larus) často takřka znemožňují úspěšné vyhnízdění více druhů kachen, jelikož ve velkém žerou káčátka.
V českých městech však naštěstí nedochází k takto neúměrně efektivní destrukci hnízd či mláďat jedním ptačím predátorem. A kdyby někdy došlo, určitě za ní nebudou zodpovědné straky.

Proč může být na sídlišti/v zahradě nedostatek drobných ptáků?

Ubyli vám na sídlišti či v zahradě drobní ptáci? Pak se podívejte zejména na styl „péče o zeleň“. Obvyklým důvodem úbytku lokální avifauny ve městech bývá náhlé kácení či razantní prořezávka starých stromů, likvidace keřů či jejich ořez keřů na půlmetrové živé ploty. Obzvláště špatné pro místní populace bývá vykácení divokých koutů či celých pozemků zarostlých náletovými stromy a keřovým houštím (tato místo jsou pro drobné ptáky obzvláště cenná).
Pokud jde o úbytek konkrétních druhů, na vině může být zánik jejich specifických zdrojů potravy či úkrytu: např. zvonci, zvonohlíci a konopky ve městech hnízdí takřka výhradně v tújích a jehličnanech; vrabčí hejna bývají potravně závislá na drobných hospodářstvích apod. Někdy může jeden ptačí druh zasáhnout i epidemie nemoci (zvonky a čížky u krmítek dlouhodobě kosí trichomonoza, kosy před pár lety potrápil virus usutu). Některé tažné druhy, které se v zahradách objevují na podzim a v zimě (čížci, drozdi kvíčaly, pěnkavy jikavci) jsou pak typičtí meziročním kolísáním početnosti na zimovištích: někdy jich přiletí stovky, jindy žádný.

Proč je na stejném místě hodně strak a málo drobných pěvců?

Poměrně častá situace, zejména na některých sídlištích. Malých pěvců je poskrovnu, zato všude létají početné a nápadné straky. To (v kombinaci s výše vyvrácenými mýty) mnohé lidi vede k závěru, že straka malé ptáky vyhubila.
Jde ale o parádní ukázku toho, že korelace ≠ kauzalita. To, že se dva jevy vyskytují současně, neznamená, že jeden způsobuje druhý. A přesně tak tomu není ani v případě poměru „hodně strak-málo drobných pěvců“ ve městech. Ten vzniká zkrátka proto, že sídliště či malé parky bývají často nevhodným biotopem pro většinu drobných pěvců, zato velmi vhodným biotopem pro straku obecnou (a holuba hřivnáče, místy i hrdličku zahradní a zvonka zeleného).
Drobní pěvci totiž většinou potřebují vysoké a husté keře a starší stromy původních druhů, které nabízí dostatek potravy i hnízdních příležitostí. Na mnoha místech veřejné zeleně se bohužel udržují pouze mladé, nízké stromky a keříky, často nepůvodních druhů. Na nich se naše druhy hmyzu nemohou živit a ptáci pak nemají co lovit. Krátce střižené trávníky zase neumožňují přežití hmyzu ani dozrání semen rostlin, kterými se ptáci živí. V takovém prostředí většina pěvců nepřežije.
Naopak straka obecná je přizpůsobivý generalista- dokáže využívat různé zdroje potravy i hnízdních příležitostí. Sídliště s malými parky je pro ni v podstatě směs skalních a lesostepních biotopů, což odpovídá jejímu původnímu prostředí. Má zde navíc často méně predátorů a konkurentů, například větších krkavcovitých (vrány, krkavci), kteří se v mnoha českých městech zatím lidí bojí. Navíc dokáže pro potravu zalétat dál než drobní pěvci, takže není vázána na její množství v blízkém okolí hnízda.
Především však vydatně těží z organického odpadu od lidí. Toho bývá právě na sídlištích kolem popelnic, škol či parkovišť obchodů velké množství. Tam straka s oblibou obchází kolem laviček, aby vysbíraly drobky pečiva a sušenek, o zem rozmajzlé zmrzliny či zbytky vysypaných nákupů. Pokud nic nenajdou, neváhají si pro oběd skočit přímo do koše. Straky jsou ve městech tak početné proto, že využívají lidských přebytků. Což je naprosto v pořádku: aspoň nějací tvorové mají z našeho plýtvání užitek. Část vyhozeného jídla tak může posloužit přežití celých hejn těchto krásných a inteligentních ptáků.

Městská straka mnohem radši hledá potravu v popelnici, než v ptačím hnízdě.

Rozhodně však straky nevytlačují z měst drobné pěvce. Nádherným důkazem budiž avifauna areálu ZOO Praha, který je velice přírodní, plný velkých, hustých keřů a starých stromů. Proto zde hnízdí početné populace drobných pěvců, jako jsou sýkory, brhlíci, mlynaříci, červenky, pěnice, pěnkavy a další. Zároveň otevřené výběhy zvířat nabízí mnoho dostupné potravy v podobě zrní, různých speciálních granulí, masa, ryb a podobně. Proto zde žije také obrovské množství strak, které paběrkují tyto zbytky a kradou např. i maso šelmám. Maso mají straky moc rády, ale nejsou zdatní predátoři proto se i mimo město rády sletují v okolí zdechlin jako malí supi. Koncentrace volně žijících strak v okolí ZOO je obrovská (dost možná největší v celé Praze) a přesto zde spolu s nimi přežívá mnoho drobných ptáků.
Nádherná ukázka toho, že početnost ptačích druhů určuje vhodné prostředí, bezpečná hnízdiště a dostatek potravy. Ne početnost příležitostného a nepříliš schopného predátora hnízd.

Skutečný problém je jinde

Straku se v očích části veřejnosti stala jakýmsi snadným terčem, pohodlným viníkem, na nějž mohou svést lokální úbytky početnosti městského ptactva. Proč „pohodlným“? Protože straka se kritice (ač neoprávněné) nebrání. Když budou sousedé po sídlišti nadávat na straky, že vyhubili malé ptáčky, sice to nebude pravda, ale nikdo jim nebude oponovat, nikomu to nebudou muset vysvětlovat. Ačkoli tedy straka drobné pěvce nehubí, lidem se tato teorie líbí. Umožňuje bez odporu upustit frustraci.
Když se však zaměříme na skutečné důvody úbytků ptáků veřejné zeleně, můžeme s ním opravdu něco udělat. Bude ale mnohem těžší ty příčiny vůbec nahlas říct. Budeme muset označit za ornitologický problém jevy, které jsou součástí našich lidských životů. Jevy, které má spousta lidí zažité jako zvyk, kulturu, povinnost. Jevy, na kterých někteří mohou trvat. Avšak právě tyto jevy za úbytky městských ptáků skutečně stojí. Které to jsou?
Nejvážnějším problémem ztráty hnízdišť i potravy ve městech je forma „péče“ o veřejnou zeleň. Stylizace parků a sídlišť do něčeho, čemu mnoho lidí řekne „hezky upravené“- ale co je doslova biologicky mrtvé. Konkrétně kácení a prořezávky stromů a jejich nahrazování mladými, nízkými stromky vyšlechtěnými tak, aby nikdy pořádně nevyrostly. Likvidace starých a proschlých keřů i náletových křovinných džunglí a jejich nahrazování trávníky se záhony či malými keříky. Shrabávání a vysávání podzimního listí bez výjimky všude. Sekání všech trávníků na několik málo centimetrů.
Tohle vadí ptákům zcela zásadně, tohle ve městech doslova vyhlazuje lokální populace i běžných druhů. Byl by obrovský úspěch, kdyby občané (a především správa veřejné zeleně) přestali vnímat zejména kouty zarostlé náletovými dřevinami jako „bordel“, ale začali na ně po právu nahlížet jako na ostrůvky biodiverzity. Spolu s trendem přírodních zahrad by mohl přijít trend přírodní veřejné zeleně. Nemusíme hned dělat z parků lesy- stačí divočejší kouty, ponechat uschlé větve, nechat úplně dožít staré keře… A při sázení vybírat původní dřeviny vzrostlých forem, které se nebudou tvarovat. Samozřejmě šíření takovéto osvěty může zahrnovat náročné i nepříjemné diskuse s mnoha lidmi- ale na rozdíl od očerňování strak může reálně pomoci.
Co se dravců týče, je třeba přiznat, že zdaleka nejvážnějším predátorem synantropních pěvců narušujících jejich populace není straka (ani sojka či krahujec) ale navolno chodící domácí kočka. Celosvětově tyto kočky (jakožto lidmi živení a namnožení predátoři, kteří loví pro zábavu a v extrémních hustotách) zabijí miliardy ptáků ročně. I v Česku je ulovení kočkou jednou z nejčastějších ptačích smrtí vůbec!
Dalším obrovským problémem jsou skleněné plochy, jen u nás se o ně zabije až milion ptáků ročně. Obzvláště u velkých prosklených zastávek a veřejných budov je dobré už při jejich stavbě myslet na decentní zabezpečení proti nárazům ptáků.
Krmítky, pítky i budkami pak může pomáhat každý, ale pamatujme, že forma „péče o zeleň“ je ve městě nejzásadnější kámen úrazu. Můžeme mít to nejlepší krmítko s luxusní potravou, dokonale zabezpečená okna, kočku zavřenou doma, ale pokud bude „veřejná zeleň“ vypadat jako anglický trávník s tenkými, mladými stromky bez vysokých a hustých keřů, bez kopřiv, bez listí, bez mrtvého dřeva… ptáků bude prostě málo. Ale straky (a holubi hřivnáči) nejspíš zůstanou i tak- tak buďme rádi za ně, a za jejich přizpůsobivost.

Text a foto: David Říha

1https://www.birdlife.cz/o-ptacich/otazky-a-odpovedi/premnozene-straky-sojky-likviduji-drobne-pevce/


Číst dále
0


Nejnovější  / Rozcestník  / Z domova  / Zajímavosti
Proč drobní ptáci „zamrzají na místě“?
AVIFAUNA Publikováno 12.6.2025


Strakapoud velký sedí na větvi jako socha. Už deset minut. Ani se nehne. Stejný postoj, stejný sklon hlavy. O jeho žití vypovídá jen občasné mrknutí či otočení oka, a hluboké dýchání, které jinak nehybným tělem pomalu pulzuje. Působí jako v transu. Ve zvláštním, vědomém spánku. Ví o sobě i o mě, v jeho otevřených očích se zračí vědomá pozornost. Na silné stimuly- jako je volání partnerky nebo přeletující dravec- reaguje nepatrným škubnutím. I poté však zůstává nehybný.

Jde o zvláštní stav, do nějž se dostává mnoho drobných ptáků. Není to klasický spánek, ale ani pouhý odpočinek. Pták při plném vědomí „zamrzne“, uzavře se do svého těla a ačkoli vnímá a pozoruje okolí, fyzicky zůstává přikován na místě.

„Stresové zamrznutí“- reakce na predátora

Často se tento jev popisuje jako obranná reakce před predátory (zejména krahujcem). Pták zahlédne dravce či zaslechne varování kolegů, ztuhne a nehybně vyčkává, až nebezpečí pomine. Krahujec podle všeho útočí pouze na pohyblivé objekty. Tato teorie je správná a mnohokrát jsem si ji osobně ověřil v praxi.
Ne všechny stavy „zamrznutí“ však lze vysvětlit jako antipredační strategii. Mnohokrát jsem totiž viděl, jak ptáci „zamrzli“ i přesto, že se žádný predátor neobjevil, nezazněl žádný varovný pokřik a nebyly viditelné žádné známky stresu.
Navíc, když zamrznutí přichází v reakci na predátora, vypadá jinak. Pták splašeně ztuhne, s peřím staženým k tělu, hlavou pozorně nataženou, a zblízka lze dokonce vidět (!) jeho překotně rychlý dech pulzující celým tělíčkem. Každý jeho sval je připraven k útěku. Říkejme tomu „stresové zamrznutí“

„Uvolněné zamrznutí“- záhadná forma relaxu

Šoupálci v zimním období „zamrzají“ velice často. Se svými devíti gramy patří k našim nejmenším pěvcům a proto za chladného počasí šetří energií, jak jen to jde. Dokonalé mimikry navíc zajistí, že nehybný šoupálek je na kůře stromu zdálky takřka neviditelný.

Jindy však ptáci upadají do „uvolněného zamrznutí“, které se spíše podobá meditaci či „vědomému spánku“. Viděl jsem mnohokrát například u brhlíka lesního. Náhle se zastaví na místě, přestane šplhat po kůře a dobývat z ní potravu. Jakoby mu nohy ve vteřině přirostly k podkladu. Rozhlíží se kolem sebe a postupně jsou pohyby jeho hlavy čím dál pomalejší a malátnější. Jakoby mu začínala účinkovat narkóza. Nakonec se jeho krk zastaví úplně. Brhlík ztuhne a veškerý screening okolí provádí jeho okohybné svaly. (Je to jedna z mála chvil, kdy člověk vidí ptáka pohybovat očima- obvykle při změně zorného pole cukají celou hlavou). Sedí na místě jako zhypnotizovaný. Zhluboka dýchá a jeho šedomodrá záda se rytmicky nadouvají jako břicho spícího člověka.
Tento stav může trvat různě dlouho- někdy i 20 minut v kuse! Nakonec brhlík opět začne pomalu pohybovat hlavou, čím dál rychleji a zvědavěji, až nakonec udělá první krůček po kůře, a po chvíli začne opět normálně skákat.
Toto chování jsem zaznamenal u mnoha druhů ptáků (zejména drobných hmyzožravců, jako jsou sýkory, brhlíci, šoupálci, běžné však i u větších kosů a strakapoudů) nejčastěji na podzim a v zimě. Domnívám se, že jde o způsob, jakým v chladném počasí šetří energii. Je pravděpodobné, že během „uvolněného zamrznutí“ se jim dočasně zpomaluje metabolismus a spotřeba energie. Tomu by odpovídal i fakt, že „zamrzlí“ ptáci často mají problém se i v případě potřeby ve vteřině probrat. Například na blížícího se člověka reagují „zamrzlí“ jedinci mnohem později než ti plně aktivní. Někdy se (dávno po překročení jejich obvyklé únikové vzdálenosti) jen malátně odšourají o pár centimetrů dále. Ačkoli v tomto stavu vědomě pozorují okolí, dokážou se z něj dostat do pohotovosti pomaleji než při probuzení ze spánku.
Nicméně odborná literatura se o ničem podobném nezmiňuje. Nejpodobnějším popsaným stavem je tzv. torpor- dočasná strnulost připomínající „malou hibernaci“- který však pode všech popisů trvá mnohem déle a zahrnuje stav výrazného poklesu tělesné teploty, naprostého strnutí a bezvědomí. Což na „uvolněné zamrznutí“ nesedí, a poplatně tomu jsem o denním torporu sýkor, kosů či brhlíků nenašel žádné záznamy. Zato noční torpory (či přinejmenším poklesy tělesné teploty) v reakci na chlad jsou dobře známé  u mnoha ptáků od kolibříků přes rorýse až po některé sýkory.

Osobně jsem přesvědčen, že „uvolněné zamrznutí“ představuje ještě jemnější, nenápadnější verzi úspory energie, která ptákovi nebrání vědomě sledovat okolí.

Šlofík na uklidněnou

Zajímavé je, že během zimování mnoho ptáků spojuje „stresové“ a „uvolněné“ zamrznutí do jednoho bloku. Poté, co zazní varování, sýkory ve křoví úzkostně strnou na místě. Po odletu dravce se některé z nich normálně proberou, začnou hlásit „bezpečí“ a krmit se. Jiné však zůstávají zamrzlé ještě mnoho minut. Nejsou „tak vyděšené“- zblízka lze krásně vidět, že ze stresové reakce (rychlý dech, stažené peří, absolutní nehybnost) pozvolna přešli do „uvolněného zamrznutí“ šetřícího energii. Dýchají pomaleji, peří pohodlně čepýří a již víceméně v klidu relaxují.

Po „stresovém zamrznutí“ často následuje „uvolněné zamrznutí“. Pták se po zažitém stresu potřebuje uklidnit, tak z panického strachu po odletu dravce rovnou upadne do „vědomého spánku“. Takové vyrovnávání stavů dává smysl i z pohledu energetického. Akutní stresová reakce spotřebovává hodně energie, kterou pták vzápětí ušetří během „vědomém spánku“.

„Ptačí meditace“?

Zde se pustím do (pro mnohé kontroverzního) tématu: jakou roli hraje „uvolněné zamrznutí“ v duševním životě ptáků? Bezpochyby jde o formu relaxace, uvolnění a nejspíš i změněného vědomí. Nazval bych ho jakousi „ptačí meditací“. Pták vnímá okolní svět, ale jeho svaly jsou zamrzlé. Stále vnímá všechny ty každodenní podněty vyvolávající různé emoce: větve kymácející se ve větru, ostatní ptáky peroucí se o potravu, lidé míhající se v oknech paneláků, zajíce přebíhající po poli… Nyní je však v hlubokém transu a na nic z toho nemusí (ani nemůže) okamžitě reagovat. Dívá se na celý svět jaksi zvnějšku, jako na film, ve kterém chvíli sám nehraje. Nepřeruší-li tento stav útok dravce či jiný stresor, jde pravděpodobně o poklidný a příjemný zážitek „vědomého odpojení“.

Na relaxačním efekt „uvolněného zamrznutí“ poukazuje i fakt, že mnoho druhů (např. kosi a červenky) si právě v těchto zamrzlých stavech tichounce prozpěvuje. A to typicky mimo dobu hnízdění. Nepotřebují s nikým komunikovat, obhajovat si teritorium apod. Zpívají si tiše a nenápadně sami pro sebe, pro vlastní potěchu (nácvik  zpěvu v angličtině známý jako „subsong“). S trochou cviku lze v sychravých zimních večerech najít osamělého kosa „zamrzlého“ hluboko v hustém keři. Jeho tělo zůstává nehybné, jen oči pozorují okolí a malé hrdélko se chvěje tlumenou verzí jarní serenády…

„Zamrzlý“ kos černý si tiše zpívá sám pro sebe. U špačků (kteří také zpívají mimo hnízdní dobu, ale kolektivně a mnohem hlasitěji) bylo při podzimním zpěvu prokázáno vyplavování enkefalinů (ptačí obdoby endorfinů) navozujících pocit klidu, uvolnění a tlumících bolest. Dá se předpokládat, že podobně fungují i tiché subsongy desítky dalších druhů.

Shrnutí:

„Zamrzlé stavy“ u drobných ptáků jsou dva, a navzdory zdánlivé podobnosti se liší v mnoha detailech i kontextu, kdy jsou používány. Pro přehlednost následuje tabulka:

Text a foto: David Říha


Číst dále
0


Nejnovější  / Z domova  / Zajímavosti
Ptáci a globální oteplování
AVIFAUNA Publikováno 4.5.2025


Odvěké změny klimatu z velké části určují osud mnoha živočišných druhů. Během střídání dob ledových a meziledových se opakovaně posouvala celá podnebná pásma, stejně jako areály výskytu jejich obyvatel. Toto stěhování probíhá dodnes. V řádu desítek let klimatické podmínky na Zemi nejsou zdaleka stabilní. Aktuálně se na většině míst otepluje; k tomu přibývá extrémních výkyvů počasí. Konkrétně v Evropě stále mírnější zimy střídají stále teplejší a sušší léta. Globální oteplování se stalo obrovským politickým, ekonomickým i ekologickým tématem. Není proto divu, že se stále častěji skloňuje i v souvislosti s ornitologií. Ač někdy poměrně přehnaným či zavádějícím způsobem…

Aktuálně můžeme být svědky zajímavých změn rozšíření mnoha druhů živočichů, včetně ptáků. Ti, jelikož mají křídla, mohou pružně reagovat na sebemenší komplikace či příležitosti v zavedeném životním cyklu. Jejich novodobá evoluce tedy probíhá velmi rychle- často v řádu pouhých pár generací!

Mnohé tažné druhy migrují jinam a jinudy (např. pěnice černohlavá), nebo nemigrují vůbec (např. rehek domácí). Nápadně se mění také areály hnízdního výskytu, o kterých se dnes budeme bavit podrobněji. Česká republika má ke sledování těchto změn doslova strategické umístění. V centru Evropy se totiž nacházíme na hranici rozšíření mnoha „chladnomilných“ i „teplomilných“ druhů.

Opeřenci- přeborníci termoregulace

Co se týče samotné teploty, ptáci jsou mimořádně odolní. Teplokrevní živočichové s tuhou kůží a hustým peřím několika vrstev, jenž mohou dle libosti stahovat či roztahovat (a tím pohotově imitovat lidské vrstvy oblečení od trika po zimní bundu). Svá vejce a mláďata zahřívají vlastním tělesným teplem z hnízdních nažin. Stovky druhů jsou schopné úspěšně vysedět vejce za mrazivého počasí: takoví otužilci jsou i mezi našimi ptáky (např. hrdlička zahradní, křivka obecná, volavka popelavá, některé kachny a sovy). Mnoho navíc migruje napříč podnebnými pásmy: stejné vlaštovky a lejskové, kteří hnízdí ve Skandinávii, o půl roku později přeletí Saharu! Ptáci jako skupina jsou snad ze všech vyšších forem života nejlépe přizpůsobeni kolísání teplot a zvládání teplot extrémních. O tom svědčí i počet druhů žijících v arktických i pouštních oblastech.

Díky tomu se i jednotlivé druhy obvykle dobře adaptují se změny teplot. Mnoho tropických či subtropických ptáků např. z jižní Ameriky či Austrálie je možné v ČR chovat celoročně ve venkovních voliérách. Z přírody je pak výbornou ukázkou případ husice nilské (původem z tropické Afriky!) jenž u nás dokázala úspěšně vyhnízdit v prosinci! O Vánocích dokáže hnízdit i hrdlička zahradní, která se k nám spontánně rozšířila přes Balkán až z Indie.

Ptáci potřebují hlavně vhodné prostředí, hnízdiště a dostatek potravy. Teplota samotná není klíčová. To krásně ilustrují i volavky popelavé, volně žijící v pražské zoo. Vzhledem k trvalému přikrmování ve výbězích pelikánů a čápů s klidem zahnízdí už v půlce zimy. Ani sníh je neodradí.

 

Posuny průměrných teplot v řádu jednotek stupňů tedy samy o sobě tedy nevyhubí žádnou ptačí populaci, obzvlášť ne v našem mírném pásmu. Opeřenci nezačnou padat vedrem z nebe, přesto na klimatické změny reagují. U nás se stávající populace často stěhují k severu nebo do vyšších poloh, zatímco do nížin a jižních oblastí se šíří nové druhy z jihu Evropy. Proč tedy, když jim horko není ?

Potrava a biotop: klíč k přežití.

Ptáci reagují nikoli na oteplení samotné, nýbrž na změny v populacích rostlin a bezobratlých- základních stavební kamenů všech biotopů. Těm už horko být určitě může. Nedokážou ovládat tělesnou teplotu a citlivě reagují na každý zlomek stupně teploty okolní.

V potravním řetězci totiž stojí ptáci na vrcholných příčkách. Živí se choulostivějšími rostlinami, bezobratlými nebo drobnými obratlovci. Potřebují tedy podmínky, kde přežijí nejen oni, ale i jejich oblíbená potrava.

Dále potřebují vhodný biotop. Každý ptačí druh má více či méně specifické představy, jak by měl vypadat jeho domov. Tato představa- odborně ekologická nika- je základní vlastností druhu a rozdělení působnosti do specifických nik stojí za velkou částí biologické rozmanitosti druhů. Kdyby např. všichni drobní pěvci živící se hmyzem a stavící hnízda ze suché trávy netrvali na svých biotopových preferencích, početná čeleď pěnicovitých by splynula do jednoho druhu. Jednoho pěnico-rákosníko-budníčka, co by žil v zahradách, rákosí, polních houštinách i lesích. Ve skutečnosti máme v této čeledi několik generalistů a mnoho biotopových specialistů, kteří mají o své nice podrobnou představu a trvají na ní. Začne -li ubývat jejich domov, oni mizí spolu s ním.

Charakter krajiny přitom určují z velké části právě rostliny. A jejich druhové složení zase ovlivňuje klima. Lužní les ani horská smrčina neporoste ve Středomoří, stejně tak polopoušť se neudrží u pobřeží severní Evropy. S rostlinami souvisí i téma vody v krajině. Ta se za vyšších teplot rychleji odpařuje, což způsobuje vysychání mělkých mokřadů, tůní a rašelinišť, a také změnu skladby dřevin. Opeřence proto klimatická změna až na výjimky nezasahuje přímo; sami si s výkyvy počasí poradí. Ovlivňují je však četné nepřímé důsledky v podobě posouvání a mizení biotopů a potravy v nich.

Jižané přicházejí

Do našich teplých nížin, zejména oblastí jižní a střední Moravy, ale také jižních Čech, se v posledních letech šíří celá skupina teplomilných druhů ptáků. Jde zejména o obyvatele vod a mokřadů: pisilu čáponohou, tenkozobce opačného, zrzohlávku rudozobou, husici liščí, kormorána malého, kolpíka bílého, volavku stříbřitou a rusohlavou.

Ačkoli tyto druhy se dají označit za vysloveně teplomilné, důvody jejich šíření k nám opět vychází spíše z nároků na prostředí. Česká republika má na svou rozlohu a absenci moře výjimečné množství sladkovodních biotopů, čemuž vděčíme mj. tradici rybníkářství. A je logické, že tyto evolučně mladé (pár set let staré) biotopy v krajině, kde by je nikdo nečekal, postupně stále objevují populace mokřadních ptáků ze všech světových stran. Konkrétně z jihu jich proudí více mj. proto, že právě v tomto směru se nachází nejbližší přirozený „rybníkovitý biotop“: Neziderské jezero. Oteplení tento proces podporuje, avšak není jeho jediným spouštěčem.

Konkrétně na Jižní Moravě k šíření třech ptáků- pisily, tenkozobce a husice liščí– zásadním způsobem napomáhá management rezervace Lednické rybníky. Tam se každoročně jedna z nádrží upouští do podoby obrovské mělké bažiny připomínající právě jižní stepní jezera, která elegantní bahňáci a husice milují. Podobně slouží i extrémně mělký, takřka bažinný rybník Bažantnice na Mutěnických rybnících. Z těchto základen se pak zmíněná trojice místy šíří i do jiných lokalit, téměř vždy silně poznamenaných člověkem (ať už jde o letněné rybníky či zaplavené louky a ornou půdu).

Kormorán malý se k nám šíří z jihu. Oteplení pomáhá, ale klíčovým předpokladem jsou velké (lidmi vytvořené), na drobné rybky bohaté nádrže.

Případ kormorána malého je také založen na biotopových a potravních preferencích. Tento malý rybář k nám každoročně vzácně zalétal v pohnízdní době, až jich roku 2021 dorazilo hned 200, z nichž část přezimovala a zahnízdila. Tento náhlý vpád je spojován se zhoršováním podmínek na Neziderské jezeře. Část tamních kormoránů malých tedy vyrazila na sever a hromadně obsadila hnízdní ostrov volavek na největším přijatelném „jezeře“ v ČR- vodní nádrži Nové Mlýny. Tam mají zdá se dostatek potravy (drobných ryb- paradoxně včetně invazních druhů, jako je střevlička východní) a tak má nová kolonie poměrně dobré vyhlídky.

Podíváme-li se na ostatní druhy, důvody šíření jsou víceméně podobné: jižní populace postupně během oteplování objevují vhodné biotopy v našem státě. U některých z nich (kolpík bílý) jsou rovněž diskutovány změny podmínek na jižnějších hnízdištích, které ptáky přiměly hledat nové domovy. 

Ohrožení seveřané a dálkoví migranti

Zatímco některým ptákům dopady globálního oteplování v naší přírodě svědčí, jiným stěžují samotné přežití. Jde zejména o dvě skupiny.

První z nich tvoří někteří ptáci našich hor, jako je tetřev, tetřívek, kos horský, pěvuška podhorní, linduška horská a podobně. Ti potřebují biotopy jehličnatých pralesů, kosodřevin či horských luk a skalisek, kde chladné podnebí ovlivňuje druhové zastoupení i sezonní výskyt živočišné a rostlinné potravy. Nicméně v celosvětovém měřítku tito ptáci buď žijí převážně na dálném severu (tetřev a tetřívek), nebo v horách mnohem vyšších, než jsou ty naše (linduška horská, kos horský, pěvuška podhorní). U nás byli vždy na okraji svého areálu a jejich populace jsou tedy křehké- stačí šťouchnout malým oteplením a zhroutí se. To je pro naši avifaunu reálný (ač prakticky neřešitelný) problém. Naštěstí to však- prozatím- není problém pro světové populace zmíněných druhů, které mají ve svých centrech rozšíření silné základny (např. tetřev zůstává v pásmu tajgy běžným druhem). I tyto základny by se během stovek let oteplování mohly zhroutit, avšak zdaleka nejde o problém aktuální, natož pak akutní.

Kos horský patří k několika mála druhům, kterým klimatická změna u nás nevyhovuje- jeho početnost se snižuje a vymírají lokální populace v nižších nadmořských výškách. Oteplování ho tlačí až na vrcholky hor. Je však třeba si uvědomit, že každá změna v přírodě bude vždy jedněm ubližovat a jiným vyhovovat.

 

Za mnohem vážnější považuji synchronní úbytek desítek dálkových migrantů, zejména z řad pěvců. Dlouhodobé výsledky Jednotného programu sčítání ptáků (jpsp) ukázaly, že právě dálková migrace je společným jmenovatelem většiny ubývajících druhů ptáků v posledních 20 letech.

Koncem léta míří do subsaharské Afriky a v dubnu či květnu se vrací do mírného pásma, aby zde vyvedli mladé. Do Evropy je láká je dočasná hojnost hmyzu. Vlivem střídání ročních období je výskyt většiny poživatelných housenek i mnoha dospělců zhusta koncentrován do května a června. Vzniká dočasný hodokvas pro hmyzožravce. Zároveň zde mají menší počet konkurentů (s nimiž by se museli o hmyz dělit) i predátorů (kteří mohou hnízdění zmařit), než v tropech, kde je biodiverzita obratlovců vyšší.

Proto si desítky druhů hmyzožravých ptáků vyvinuly náročnou strategii dvojího domova, kdy letní a zimní sídlo jsou od sebe vzdáleny tisíce kilometrů. Postupně však tato strategie přestává být adaptivní. Hnízdit ve střední Evropě a migrovat do subsaharské Afriky je dnes o poznání horší nápad, než před nějakými 500 lety. Důvodů je vícero.

Jednak se rok od roku rozšiřuje Sahara. Největší poušť světa, jejíž přelet byl odnepaměti extrém ním výkonem, jenž mnoho ptáků nepřežije. Každých pár kilometrů pouště navíc může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Dále se vlivem oteplování urychluje jarní líhnutí a vývoj hmyzu. Sýkory, brhlíci a šoupálci nemají problém na tyto změny reagovat: zkrátka zahnízdí dříve, aby se jejich mláďata vyvíjela v době největší hojnosti. Avšak mnohé pěnice, lejskové, cvrčilky a další to nemají šanci stihnout. Nemohou zahnízdit dostatečně „dříve“, protože jsou stále na své cestě z dalekých zimovišť. 

Tyto dva důvody souvisí s oteplováním (avšak všimněte si, že i zde hraje hlavní roli prostředí a potrava- ne teplota jako taková). Máme zde však i další příčiny, proč zrovna dálkoví migranti to mají těžké- a které s klimatem naopak nesouvisí vůbec.

Především je to celkový úbytek hmyzu i mnoha specifických biotopů vlivem intenzivního využívání krajiny (zejména lesnictví a zemědělství). Mnozí dálkoví migranti jsou zároveň biotopoví specialisté. Potřebují určité konkrétní typy stepní, lesostepní, mokřadní či lesní krajiny. A tak se (na rozdíl třeba od sýkor, strakapouda velkého a holuba hřivnáče) nedokážou pružně přizpůsobovat změnám krajiny způsobeným lidským hospodařením. Lpí na svých zajetých potřebách- stejně jako na zajeté tradici dálkové migrace.

Dnešní střední Evropa pod taktovkou lidské činnosti upřednostňuje stálé ptáky a migranty na kratší vzdálenosti- a přizpůsobivé generalisty, což jde často ruku v ruce. Nabízí jim možnost urbanizace s četnými výhodami (potravu- krmítka, odpadky; specifické hnízdní možnosti- super husté keře a túje, otvory v budovách, budky; méně přirozených predátorů; mírnější zimy). Ze skupiny stálých ptáků a migrantů na krátké vzdálenosti se urbanizují desítky druhů. Naopak z řad typicky dálkových migrantů lze započítat vlaštovku, jiřičku, rorýse, pěnici pokřovní- a tím v podstatě končíme.

Lejsek černohlavý- chladnomilný dálkový migrant vázaný na pozdně jarní boom housenek ve smíšených lesích vyšších poloh. Aktuálně velmi nevýhodná kombinace vlastností. Klimatická změna mu vysloveně nesvědčí. Má problém se včas vrátit ze zimovišť a zahnízdit v době líhnutí listožravých housenek, které se neustále posouvá. Ovšem faktorů je jako vždy vícero- ohrožuje ho též intenzivní lesnické hospodářství ve vyšších polohách vedoucí k nedostatku hnízdních dutin a samotná dálková migrace, která se stává stále méně adaptivní strategií. Je také třeba podotknout, že Česká republika leží na jižních hranicích jeho areálu rozšíření.

 

Lze říci, že přihlížíme dalšímu příkladu přirozeného vývoje a selekce- jakkoli je zde selekčním tlakem lidská činnost. Dálkoví migranti- obzvláště pak specialisté- se nedokážou přizpůsobit, tak ubývají, až mizí. Potíž je pochopitelně v našich hodnotách a zájmech: chceme biodiverzitu, nechceme, aby jakékoli naše druhy ptáků mizely a vymíraly (což subjektivně sdílím, ač z evolučního hlediska jde o záměr nepřirozený). Dálkoví migranti specializovaní na určité biotopy tvoří významnou část naší avifauny. V rámci řádu pěvců tvoří doslova pilíř biodiverzity. Právě díky svým specializacím se vyvinuli v nespočet odlišných druhů, z nichž každý má své odlišné požadavky na prostředí. Avšak specifické prostředí je zranitelnější vůči změnám krajiny- a je-li jeho potřeba spojena s dálkovou migrací, jde o velmi křehkou strategii. 

Zároveň nutno podotknout, že i pro část ohrožených migrantů- jako je např. pěnice vlašská či lejsek černohlavý- platí to samé, co pro naše horské druhy: Česká republika leží na okraji jejich areálu rozšíření, a mají násobně početnější (a často stabilnější) populace v jiných částech Eurasie.

Nic z toho pro nemá vyznít jako znevažování lokálních úbytků těchto druhů. Pouze se snažím ukázat celý problém v širším kontextu, který je shodou okolností i optimističtější. V dlouhodobém horizontu se může stát, že bude-li oteplování pokračovat, některé zmíněné druhy zažijí globální ztrátu svých biotopů. Avšak mnohem rychleji a mnohem více druhů bude vyhubeno lidským využíváním krajiny. Klima změní charakter krajiny za desítky let, těžká technika za pár týdnů.

Proti proudu klimatu

Nyní se podíváme na rebely: druhy, které se chovají úplně opačně, a v době globálního oteplování se šíří ze severu na jih (popř. ze SV na JZ, což v Evropských podmínkách taktéž znamená „do tepla“).

Za posledních 200 let se k nám masivně rozšířily tři druhy původně severských kachen z oblasti Skandinávie a Ruska: polák chocholačka, hohol severní a morčák velký.  Rozšířily se proto, že jim vyhovuje lidská činnost v krajině: budování rybníků, přehrad a zatápění starých dolů a pískoven, a také cílené ochrana a vyhlašování rezervací v těchto oblastech.

Polák chocholačka byl původně druh severských a severovýchodních jezer a mořských pobřeží, potřebuje tedy čistou vodu s dostatkem mlžů a vodního hmyzu, jímž se živí. V chráněných oblastech s extenzivním chovem ryb to dobře splňují rybníky; místy však také parkové rybníčky ve městech a dolní toky řek. S oblibou hnízdí na ostrůvcích, kde jsou jejich hnízda chráněna před predátory. Navíc našel zalíbení v hnízdění pod ochrannou rukou útočných kolonií našich racků chechtavých.

Hohol severní k nám přišel z podobného prostředí jako chocholačka: na rozdíl od něj však potřebuje k hnízdění dutiny starých stromů v bezprostřední blízkosti vody. Staleté duby na hrázích jihočeských rybníků k tomuto účelu slouží dokonale, stejně jako zbytky zachovalých nížinných luhů v blízkosti rybníků.

Morčák velký taktéž hnízdí v dutinách. Coby říční kachna obsazuje přírodní břehové porosty našich nížinných řek. Živí se lovem ryb, kterých má v našich tocích dostatek.

Všechny tři druhy také těží z přibývání nových vodních ploch vzniklým zaplavováním dolů, štěrkoven a pískoven, na nichž s oblibou ve velkém počtu zimují jak naše hnízdní, tak severské populace. Potápivé kachny krásně ilustrují, že když má pták vhodný biotop, bezpečné hnízdiště a dostatek potravy, nuance v údajích na teploměru ho nijak nerozhodí. V tomto případě to navíc nebyly zrovna nuance: srovnejme skandinávské a ruské klima s tím naším! Paradoxem je, že současně se k nám šíří i teplomilná kachna zrzohlávka rudozobá, a místy se seveřany sdílí stejné lokality.

Rodinka poláků chocholaček, šlapadla, Vltava, Vyšehrad a hejno rozostřených komárů. Biotop silně vzdálený původnímu domovu chocholaček: severským jezerům. A to nejen opticky, ale i klimaticky. Přesto nabízí vše, co chocholačka potřebuje k životu. Rozdíl průměrné roční teploty až o 8 stupňů oproti původním hnízdištím (což je o dost více, než zatím zvládlo globální oteplování ve stejné lokalitě) není překážkou.

„Proti proudu klimatu“ jde i tundrový predátor drobných hlodavců: kalous pustovka. Dlouho v naší krajině patřil k nepočetným zimním hostům, ale v posledních několika letech si zimující ptáci všimli, že na našich polích se často přemnožují hraboši- vhodná potrava. Tak toho využili a s pomocí ornitologů (kteří chránili jejich hnízda před vysečením) začali úspěšně hnízdit přímo na zemi v obilných lánech. Také jim přitom nijak nevadí, že se šíří na jih.

Vše souvisí se vším

Pokud se jakýkoli ptačí druh začne na velké ploše najednou rychle šířit, či naopak vymírat, téměř vždy je to důsledek více faktorů (a téměř nikdy pouze oteplování). Při posuzování příčin tohoto vývoje musíme být velmi opatrní. Na volně žijící živočichy působí řada vlivů, včetně těch antropogenních. Ty se odehrávají rychle, v řádu jednotek či desítek let, a proto vyvolávají rychlé revoluce v mapách rozšíření druhů. Jde zejména o změny zemědělského, lesnického a rybářského hospodaření, průmyslu, rozrůstání měst, ale i cílená ochrana přírody. To vše může konkrétním druhům významně pomoci, či naopak uškodit.

Mnohé populace holuba hřivnáče zažívají „dvojí oteplování“ naráz. zatímco probíhá oteplování globální, hřivnáči se stěhují do měst, která představují tepelné ostrovy v krajině. Ani jedno jim zdá se nevadí, spíš naopak. Místy zimují a hnízdí již velmi brzy zjara.

Oteplení pak tvoří pouhý střípek celé mozaiky, pro některé druhy zásadní, pro jiné zcela bezvýznamný. Navíc se s mnoha dalšími faktory přirozeně spojuje. Města tvoří tzv. tepelné ostrovy, a klimatická změna v nich tedy postupuje nejrychleji. Je tedy čím dál častější zimování synantropních druhů (rehek domácí, holub hřivnáč) nepřímý důsledek urbanizace, či oteplování? Obojího. Zemědělství pak možná v budoucnu bude muset reagovat na podnebí pěstováním jiných rostlin, více teplomilných a suchomilných. Nové umělé biotopy by teoreticky mohly prospět jiným ptačím druhům, zatímco těm starým zničit domov. Opět dva vlivy (změna hospodářství x oteplování) v jednom.

Česká „wildlife zoo“ neumírá- naopak!

Samotná ochrana přírody, zejména tvorba specifických podmínek v rezervacích, také hraje významnou roli. A to obzvláště na hranicích areálů výskytu, kde se ptačí populace setkávají s přirozenými bariérami (např. právě klimatickými).

Husice liščí- jeden z mnoha druhů, které se k nám šíří (mimo jiné) i díky oteplování

My lidé toužíme po vysoké biodiverzitě a udržení vzácných, či právě ubývajících druhů. Chceme vidět co nejvíce různých ptáků pospolu na jediné lokalitě. Snažíme se zpomalit (v kontextu oteplení přirozené) lokální vymírání severských druhů, a zároveň urychlit a usnadnit šíření druhů teplomilných. Udržet na území malého státu přijatelné podmínky téměř pro všechny druhy, mající v okolí hranice areálu. Vytváření rezervací a ideálních podmínek pro ně připomíná tvorbu jakési „widlife zoologické zahrady“. Pisilu a tetřeva do jedné země! Osobně na tom nevidím nic špatného, jen poukazuji na další vliv a subjektivní touhu člověka. Lokální biodiverzita jednoho státu má žel určité hranice. A my jako Česko máme v tomto ohledu luxusní pozici. Na Třeboňsku můžeme na jednom rybníku současně vidět hnízdící hoholy i zrzohlávky. Na jižní Moravě hnízdí kormorán malý a vlha pestrá, a pár desítek kilometrů dál obývá Beskydy datlík tříprstý a puštík bělavý. V rámci Evropy celkem vzácné kombinace. 

Dá se říci, že vedle geografické polohy, četných zásahů do krajiny a poměrně rozvinuté ochrany přírody za to může právě současná změna klimatu. Ta dává nížinám příchuť subtropů a láká tak subtropické druhy ptáků. Zároveň však ohrožuje horské druhy a dálkové migranty. Jsme svědky odvěkých, přirozených střídání a změn: jedni přijdou; druzí odejdou. Je v pořádku snažit se těm ubývajícím pomoct (i když zrovna u vlivů změn klimatu jde spíše o marný boj), stejně jako podporovat nově příchozí. Avšak negativní předpojatost i různé účelové interpretace způsobují, že člověk si přečte, jak ptáci kvůli klimatu či lidské činnosti ubývají, a jak jsme to všechno pokazili. Proto připomínám, že dílem globálního oteplování i lidské činnosti u nás mnoho ptačích druhů také přibývá. Že některým všechny ty změny a zásahy- prozatím- vlastně docela svědčí.

Text a foto: David Říha


Číst dále
0


  • - Reklama -

  • Newsletter