Odvěké změny klimatu z velké části určují osud mnoha živočišných druhů. Během střídání dob ledových a meziledových se opakovaně posouvala celá podnebná pásma, stejně jako areály výskytu jejich obyvatel. Toto stěhování probíhá dodnes. V řádu desítek let klimatické podmínky na Zemi nejsou zdaleka stabilní. Aktuálně se na většině míst otepluje; k tomu přibývá extrémních výkyvů počasí. Konkrétně v Evropě stále mírnější zimy střídají stále teplejší a sušší léta. Globální oteplování se stalo obrovským politickým, ekonomickým i ekologickým tématem. Není proto divu, že se stále častěji skloňuje i v souvislosti s ornitologií. Ač někdy poměrně přehnaným či zavádějícím způsobem…
Aktuálně můžeme být svědky zajímavých změn rozšíření mnoha druhů živočichů, včetně ptáků. Ti, jelikož mají křídla, mohou pružně reagovat na sebemenší komplikace či příležitosti v zavedeném životním cyklu. Jejich novodobá evoluce tedy probíhá velmi rychle- často v řádu pouhých pár generací!
Mnohé tažné druhy migrují jinam a jinudy (např. pěnice černohlavá), nebo nemigrují vůbec (např. rehek domácí). Nápadně se mění také areály hnízdního výskytu, o kterých se dnes budeme bavit podrobněji. Česká republika má ke sledování těchto změn doslova strategické umístění. V centru Evropy se totiž nacházíme na hranici rozšíření mnoha „chladnomilných“ i „teplomilných“ druhů.
Opeřenci- přeborníci termoregulace
Co se týče samotné teploty, ptáci jsou mimořádně odolní. Teplokrevní živočichové s tuhou kůží a hustým peřím několika vrstev, jenž mohou dle libosti stahovat či roztahovat (a tím pohotově imitovat lidské vrstvy oblečení od trika po zimní bundu). Svá vejce a mláďata zahřívají vlastním tělesným teplem z hnízdních nažin. Stovky druhů jsou schopné úspěšně vysedět vejce za mrazivého počasí: takoví otužilci jsou i mezi našimi ptáky (např. hrdlička zahradní, křivka obecná, volavka popelavá, některé kachny a sovy). Mnoho navíc migruje napříč podnebnými pásmy: stejné vlaštovky a lejskové, kteří hnízdí ve Skandinávii, o půl roku později přeletí Saharu! Ptáci jako skupina jsou snad ze všech vyšších forem života nejlépe přizpůsobeni kolísání teplot a zvládání teplot extrémních. O tom svědčí i počet druhů žijících v arktických i pouštních oblastech.
Díky tomu se i jednotlivé druhy obvykle dobře adaptují se změny teplot. Mnoho tropických či subtropických ptáků např. z jižní Ameriky či Austrálie je možné v ČR chovat celoročně ve venkovních voliérách. Z přírody je pak výbornou ukázkou případ husice nilské (původem z tropické Afriky!) jenž u nás dokázala úspěšně vyhnízdit v prosinci! O Vánocích dokáže hnízdit i hrdlička zahradní, která se k nám spontánně rozšířila přes Balkán až z Indie.
Ptáci potřebují hlavně vhodné prostředí, hnízdiště a dostatek potravy. Teplota samotná není klíčová. To krásně ilustrují i volavky popelavé, volně žijící v pražské zoo. Vzhledem k trvalému přikrmování ve výbězích pelikánů a čápů s klidem zahnízdí už v půlce zimy. Ani sníh je neodradí.
Posuny průměrných teplot v řádu jednotek stupňů tedy samy o sobě tedy nevyhubí žádnou ptačí populaci, obzvlášť ne v našem mírném pásmu. Opeřenci nezačnou padat vedrem z nebe, přesto na klimatické změny reagují. U nás se stávající populace často stěhují k severu nebo do vyšších poloh, zatímco do nížin a jižních oblastí se šíří nové druhy z jihu Evropy. Proč tedy, když jim horko není ?
Potrava a biotop: klíč k přežití.
Ptáci reagují nikoli na oteplení samotné, nýbrž na změny v populacích rostlin a bezobratlých- základních stavební kamenů všech biotopů. Těm už horko být určitě může. Nedokážou ovládat tělesnou teplotu a citlivě reagují na každý zlomek stupně teploty okolní.
V potravním řetězci totiž stojí ptáci na vrcholných příčkách. Živí se choulostivějšími rostlinami, bezobratlými nebo drobnými obratlovci. Potřebují tedy podmínky, kde přežijí nejen oni, ale i jejich oblíbená potrava.
Dále potřebují vhodný biotop. Každý ptačí druh má více či méně specifické představy, jak by měl vypadat jeho domov. Tato představa- odborně ekologická nika- je základní vlastností druhu a rozdělení působnosti do specifických nik stojí za velkou částí biologické rozmanitosti druhů. Kdyby např. všichni drobní pěvci živící se hmyzem a stavící hnízda ze suché trávy netrvali na svých biotopových preferencích, početná čeleď pěnicovitých by splynula do jednoho druhu. Jednoho pěnico-rákosníko-budníčka, co by žil v zahradách, rákosí, polních houštinách i lesích. Ve skutečnosti máme v této čeledi několik generalistů a mnoho biotopových specialistů, kteří mají o své nice podrobnou představu a trvají na ní. Začne -li ubývat jejich domov, oni mizí spolu s ním.
Charakter krajiny přitom určují z velké části právě rostliny. A jejich druhové složení zase ovlivňuje klima. Lužní les ani horská smrčina neporoste ve Středomoří, stejně tak polopoušť se neudrží u pobřeží severní Evropy. S rostlinami souvisí i téma vody v krajině. Ta se za vyšších teplot rychleji odpařuje, což způsobuje vysychání mělkých mokřadů, tůní a rašelinišť, a také změnu skladby dřevin. Opeřence proto klimatická změna až na výjimky nezasahuje přímo; sami si s výkyvy počasí poradí. Ovlivňují je však četné nepřímé důsledky v podobě posouvání a mizení biotopů a potravy v nich.
Jižané přicházejí
Do našich teplých nížin, zejména oblastí jižní a střední Moravy, ale také jižních Čech, se v posledních letech šíří celá skupina teplomilných druhů ptáků. Jde zejména o obyvatele vod a mokřadů: pisilu čáponohou, tenkozobce opačného, zrzohlávku rudozobou, husici liščí, kormorána malého, kolpíka bílého, volavku stříbřitou a rusohlavou.
Ačkoli tyto druhy se dají označit za vysloveně teplomilné, důvody jejich šíření k nám opět vychází spíše z nároků na prostředí. Česká republika má na svou rozlohu a absenci moře výjimečné množství sladkovodních biotopů, čemuž vděčíme mj. tradici rybníkářství. A je logické, že tyto evolučně mladé (pár set let staré) biotopy v krajině, kde by je nikdo nečekal, postupně stále objevují populace mokřadních ptáků ze všech světových stran. Konkrétně z jihu jich proudí více mj. proto, že právě v tomto směru se nachází nejbližší přirozený „rybníkovitý biotop“: Neziderské jezero. Oteplení tento proces podporuje, avšak není jeho jediným spouštěčem.
Konkrétně na Jižní Moravě k šíření třech ptáků- pisily, tenkozobce a husice liščí– zásadním způsobem napomáhá management rezervace Lednické rybníky. Tam se každoročně jedna z nádrží upouští do podoby obrovské mělké bažiny připomínající právě jižní stepní jezera, která elegantní bahňáci a husice milují. Podobně slouží i extrémně mělký, takřka bažinný rybník Bažantnice na Mutěnických rybnících. Z těchto základen se pak zmíněná trojice místy šíří i do jiných lokalit, téměř vždy silně poznamenaných člověkem (ať už jde o letněné rybníky či zaplavené louky a ornou půdu).
Kormorán malý se k nám šíří z jihu. Oteplení pomáhá, ale klíčovým předpokladem jsou velké (lidmi vytvořené), na drobné rybky bohaté nádrže.
Případ kormorána malého je také založen na biotopových a potravních preferencích. Tento malý rybář k nám každoročně vzácně zalétal v pohnízdní době, až jich roku 2021 dorazilo hned 200, z nichž část přezimovala a zahnízdila. Tento náhlý vpád je spojován se zhoršováním podmínek na Neziderské jezeře. Část tamních kormoránů malých tedy vyrazila na sever a hromadně obsadila hnízdní ostrov volavek na největším přijatelném „jezeře“ v ČR- vodní nádrži Nové Mlýny. Tam mají zdá se dostatek potravy (drobných ryb- paradoxně včetně invazních druhů, jako je střevlička východní) a tak má nová kolonie poměrně dobré vyhlídky.
Podíváme-li se na ostatní druhy, důvody šíření jsou víceméně podobné: jižní populace postupně během oteplování objevují vhodné biotopy v našem státě. U některých z nich (kolpík bílý) jsou rovněž diskutovány změny podmínek na jižnějších hnízdištích, které ptáky přiměly hledat nové domovy.
Ohrožení seveřané a dálkoví migranti
Zatímco některým ptákům dopady globálního oteplování v naší přírodě svědčí, jiným stěžují samotné přežití. Jde zejména o dvě skupiny.
První z nich tvoří někteří ptáci našich hor, jako je tetřev, tetřívek, kos horský, pěvuška podhorní, linduška horská a podobně. Ti potřebují biotopy jehličnatých pralesů, kosodřevin či horských luk a skalisek, kde chladné podnebí ovlivňuje druhové zastoupení i sezonní výskyt živočišné a rostlinné potravy. Nicméně v celosvětovém měřítku tito ptáci buď žijí převážně na dálném severu (tetřev a tetřívek), nebo v horách mnohem vyšších, než jsou ty naše (linduška horská, kos horský, pěvuška podhorní). U nás byli vždy na okraji svého areálu a jejich populace jsou tedy křehké- stačí šťouchnout malým oteplením a zhroutí se. To je pro naši avifaunu reálný (ač prakticky neřešitelný) problém. Naštěstí to však- prozatím- není problém pro světové populace zmíněných druhů, které mají ve svých centrech rozšíření silné základny (např. tetřev zůstává v pásmu tajgy běžným druhem). I tyto základny by se během stovek let oteplování mohly zhroutit, avšak zdaleka nejde o problém aktuální, natož pak akutní.
Kos horský patří k několika mála druhům, kterým klimatická změna u nás nevyhovuje- jeho početnost se snižuje a vymírají lokální populace v nižších nadmořských výškách. Oteplování ho tlačí až na vrcholky hor. Je však třeba si uvědomit, že každá změna v přírodě bude vždy jedněm ubližovat a jiným vyhovovat.
Za mnohem vážnější považuji synchronní úbytek desítek dálkových migrantů, zejména z řad pěvců. Dlouhodobé výsledky Jednotného programu sčítání ptáků (jpsp) ukázaly, že právě dálková migrace je společným jmenovatelem většiny ubývajících druhů ptáků v posledních 20 letech.
Koncem léta míří do subsaharské Afriky a v dubnu či květnu se vrací do mírného pásma, aby zde vyvedli mladé. Do Evropy je láká je dočasná hojnost hmyzu. Vlivem střídání ročních období je výskyt většiny poživatelných housenek i mnoha dospělců zhusta koncentrován do května a června. Vzniká dočasný hodokvas pro hmyzožravce. Zároveň zde mají menší počet konkurentů (s nimiž by se museli o hmyz dělit) i predátorů (kteří mohou hnízdění zmařit), než v tropech, kde je biodiverzita obratlovců vyšší.
Proto si desítky druhů hmyzožravých ptáků vyvinuly náročnou strategii dvojího domova, kdy letní a zimní sídlo jsou od sebe vzdáleny tisíce kilometrů. Postupně však tato strategie přestává být adaptivní. Hnízdit ve střední Evropě a migrovat do subsaharské Afriky je dnes o poznání horší nápad, než před nějakými 500 lety. Důvodů je vícero.
Jednak se rok od roku rozšiřuje Sahara. Největší poušť světa, jejíž přelet byl odnepaměti extrém ním výkonem, jenž mnoho ptáků nepřežije. Každých pár kilometrů pouště navíc může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Dále se vlivem oteplování urychluje jarní líhnutí a vývoj hmyzu. Sýkory, brhlíci a šoupálci nemají problém na tyto změny reagovat: zkrátka zahnízdí dříve, aby se jejich mláďata vyvíjela v době největší hojnosti. Avšak mnohé pěnice, lejskové, cvrčilky a další to nemají šanci stihnout. Nemohou zahnízdit dostatečně „dříve“, protože jsou stále na své cestě z dalekých zimovišť.
Tyto dva důvody souvisí s oteplováním (avšak všimněte si, že i zde hraje hlavní roli prostředí a potrava- ne teplota jako taková). Máme zde však i další příčiny, proč zrovna dálkoví migranti to mají těžké- a které s klimatem naopak nesouvisí vůbec.
Především je to celkový úbytek hmyzu i mnoha specifických biotopů vlivem intenzivního využívání krajiny (zejména lesnictví a zemědělství). Mnozí dálkoví migranti jsou zároveň biotopoví specialisté. Potřebují určité konkrétní typy stepní, lesostepní, mokřadní či lesní krajiny. A tak se (na rozdíl třeba od sýkor, strakapouda velkého a holuba hřivnáče) nedokážou pružně přizpůsobovat změnám krajiny způsobeným lidským hospodařením. Lpí na svých zajetých potřebách- stejně jako na zajeté tradici dálkové migrace.
Dnešní střední Evropa pod taktovkou lidské činnosti upřednostňuje stálé ptáky a migranty na kratší vzdálenosti- a přizpůsobivé generalisty, což jde často ruku v ruce. Nabízí jim možnost urbanizace s četnými výhodami (potravu- krmítka, odpadky; specifické hnízdní možnosti- super husté keře a túje, otvory v budovách, budky; méně přirozených predátorů; mírnější zimy). Ze skupiny stálých ptáků a migrantů na krátké vzdálenosti se urbanizují desítky druhů. Naopak z řad typicky dálkových migrantů lze započítat vlaštovku, jiřičku, rorýse, pěnici pokřovní- a tím v podstatě končíme.
Lejsek černohlavý- chladnomilný dálkový migrant vázaný na pozdně jarní boom housenek ve smíšených lesích vyšších poloh. Aktuálně velmi nevýhodná kombinace vlastností. Klimatická změna mu vysloveně nesvědčí. Má problém se včas vrátit ze zimovišť a zahnízdit v době líhnutí listožravých housenek, které se neustále posouvá. Ovšem faktorů je jako vždy vícero- ohrožuje ho též intenzivní lesnické hospodářství ve vyšších polohách vedoucí k nedostatku hnízdních dutin a samotná dálková migrace, která se stává stále méně adaptivní strategií. Je také třeba podotknout, že Česká republika leží na jižních hranicích jeho areálu rozšíření.
Lze říci, že přihlížíme dalšímu příkladu přirozeného vývoje a selekce- jakkoli je zde selekčním tlakem lidská činnost. Dálkoví migranti- obzvláště pak specialisté- se nedokážou přizpůsobit, tak ubývají, až mizí. Potíž je pochopitelně v našich hodnotách a zájmech: chceme biodiverzitu, nechceme, aby jakékoli naše druhy ptáků mizely a vymíraly (což subjektivně sdílím, ač z evolučního hlediska jde o záměr nepřirozený). Dálkoví migranti specializovaní na určité biotopy tvoří významnou část naší avifauny. V rámci řádu pěvců tvoří doslova pilíř biodiverzity. Právě díky svým specializacím se vyvinuli v nespočet odlišných druhů, z nichž každý má své odlišné požadavky na prostředí. Avšak specifické prostředí je zranitelnější vůči změnám krajiny- a je-li jeho potřeba spojena s dálkovou migrací, jde o velmi křehkou strategii.
Zároveň nutno podotknout, že i pro část ohrožených migrantů- jako je např. pěnice vlašská či lejsek černohlavý- platí to samé, co pro naše horské druhy: Česká republika leží na okraji jejich areálu rozšíření, a mají násobně početnější (a často stabilnější) populace v jiných částech Eurasie.
Nic z toho pro nemá vyznít jako znevažování lokálních úbytků těchto druhů. Pouze se snažím ukázat celý problém v širším kontextu, který je shodou okolností i optimističtější. V dlouhodobém horizontu se může stát, že bude-li oteplování pokračovat, některé zmíněné druhy zažijí globální ztrátu svých biotopů. Avšak mnohem rychleji a mnohem více druhů bude vyhubeno lidským využíváním krajiny. Klima změní charakter krajiny za desítky let, těžká technika za pár týdnů.
Proti proudu klimatu
Nyní se podíváme na rebely: druhy, které se chovají úplně opačně, a v době globálního oteplování se šíří ze severu na jih (popř. ze SV na JZ, což v Evropských podmínkách taktéž znamená „do tepla“).
Za posledních 200 let se k nám masivně rozšířily tři druhy původně severských kachen z oblasti Skandinávie a Ruska: polák chocholačka, hohol severní a morčák velký. Rozšířily se proto, že jim vyhovuje lidská činnost v krajině: budování rybníků, přehrad a zatápění starých dolů a pískoven, a také cílené ochrana a vyhlašování rezervací v těchto oblastech.
Polák chocholačka byl původně druh severských a severovýchodních jezer a mořských pobřeží, potřebuje tedy čistou vodu s dostatkem mlžů a vodního hmyzu, jímž se živí. V chráněných oblastech s extenzivním chovem ryb to dobře splňují rybníky; místy však také parkové rybníčky ve městech a dolní toky řek. S oblibou hnízdí na ostrůvcích, kde jsou jejich hnízda chráněna před predátory. Navíc našel zalíbení v hnízdění pod ochrannou rukou útočných kolonií našich racků chechtavých.
Hohol severní k nám přišel z podobného prostředí jako chocholačka: na rozdíl od něj však potřebuje k hnízdění dutiny starých stromů v bezprostřední blízkosti vody. Staleté duby na hrázích jihočeských rybníků k tomuto účelu slouží dokonale, stejně jako zbytky zachovalých nížinných luhů v blízkosti rybníků.
Morčák velký taktéž hnízdí v dutinách. Coby říční kachna obsazuje přírodní břehové porosty našich nížinných řek. Živí se lovem ryb, kterých má v našich tocích dostatek.
Všechny tři druhy také těží z přibývání nových vodních ploch vzniklým zaplavováním dolů, štěrkoven a pískoven, na nichž s oblibou ve velkém počtu zimují jak naše hnízdní, tak severské populace. Potápivé kachny krásně ilustrují, že když má pták vhodný biotop, bezpečné hnízdiště a dostatek potravy, nuance v údajích na teploměru ho nijak nerozhodí. V tomto případě to navíc nebyly zrovna nuance: srovnejme skandinávské a ruské klima s tím naším! Paradoxem je, že současně se k nám šíří i teplomilná kachna zrzohlávka rudozobá, a místy se seveřany sdílí stejné lokality.
Rodinka poláků chocholaček, šlapadla, Vltava, Vyšehrad a hejno rozostřených komárů. Biotop silně vzdálený původnímu domovu chocholaček: severským jezerům. A to nejen opticky, ale i klimaticky. Přesto nabízí vše, co chocholačka potřebuje k životu. Rozdíl průměrné roční teploty až o 8 stupňů oproti původním hnízdištím (což je o dost více, než zatím zvládlo globální oteplování ve stejné lokalitě) není překážkou.
„Proti proudu klimatu“ jde i tundrový predátor drobných hlodavců: kalous pustovka. Dlouho v naší krajině patřil k nepočetným zimním hostům, ale v posledních několika letech si zimující ptáci všimli, že na našich polích se často přemnožují hraboši- vhodná potrava. Tak toho využili a s pomocí ornitologů (kteří chránili jejich hnízda před vysečením) začali úspěšně hnízdit přímo na zemi v obilných lánech. Také jim přitom nijak nevadí, že se šíří na jih.
Vše souvisí se vším
Pokud se jakýkoli ptačí druh začne na velké ploše najednou rychle šířit, či naopak vymírat, téměř vždy je to důsledek více faktorů (a téměř nikdy pouze oteplování). Při posuzování příčin tohoto vývoje musíme být velmi opatrní. Na volně žijící živočichy působí řada vlivů, včetně těch antropogenních. Ty se odehrávají rychle, v řádu jednotek či desítek let, a proto vyvolávají rychlé revoluce v mapách rozšíření druhů. Jde zejména o změny zemědělského, lesnického a rybářského hospodaření, průmyslu, rozrůstání měst, ale i cílená ochrana přírody. To vše může konkrétním druhům významně pomoci, či naopak uškodit.
Mnohé populace holuba hřivnáče zažívají „dvojí oteplování“ naráz. zatímco probíhá oteplování globální, hřivnáči se stěhují do měst, která představují tepelné ostrovy v krajině. Ani jedno jim zdá se nevadí, spíš naopak. Místy zimují a hnízdí již velmi brzy zjara.
Oteplení pak tvoří pouhý střípek celé mozaiky, pro některé druhy zásadní, pro jiné zcela bezvýznamný. Navíc se s mnoha dalšími faktory přirozeně spojuje. Města tvoří tzv. tepelné ostrovy, a klimatická změna v nich tedy postupuje nejrychleji. Je tedy čím dál častější zimování synantropních druhů (rehek domácí, holub hřivnáč) nepřímý důsledek urbanizace, či oteplování? Obojího. Zemědělství pak možná v budoucnu bude muset reagovat na podnebí pěstováním jiných rostlin, více teplomilných a suchomilných. Nové umělé biotopy by teoreticky mohly prospět jiným ptačím druhům, zatímco těm starým zničit domov. Opět dva vlivy (změna hospodářství x oteplování) v jednom.
Česká „wildlife zoo“ neumírá- naopak!
Samotná ochrana přírody, zejména tvorba specifických podmínek v rezervacích, také hraje významnou roli. A to obzvláště na hranicích areálů výskytu, kde se ptačí populace setkávají s přirozenými bariérami (např. právě klimatickými).
Husice liščí- jeden z mnoha druhů, které se k nám šíří (mimo jiné) i díky oteplování
My lidé toužíme po vysoké biodiverzitě a udržení vzácných, či právě ubývajících druhů. Chceme vidět co nejvíce různých ptáků pospolu na jediné lokalitě. Snažíme se zpomalit (v kontextu oteplení přirozené) lokální vymírání severských druhů, a zároveň urychlit a usnadnit šíření druhů teplomilných. Udržet na území malého státu přijatelné podmínky téměř pro všechny druhy, mající v okolí hranice areálu. Vytváření rezervací a ideálních podmínek pro ně připomíná tvorbu jakési „widlife zoologické zahrady“. Pisilu a tetřeva do jedné země! Osobně na tom nevidím nic špatného, jen poukazuji na další vliv a subjektivní touhu člověka. Lokální biodiverzita jednoho státu má žel určité hranice. A my jako Česko máme v tomto ohledu luxusní pozici. Na Třeboňsku můžeme na jednom rybníku současně vidět hnízdící hoholy i zrzohlávky. Na jižní Moravě hnízdí kormorán malý a vlha pestrá, a pár desítek kilometrů dál obývá Beskydy datlík tříprstý a puštík bělavý. V rámci Evropy celkem vzácné kombinace.
Dá se říci, že vedle geografické polohy, četných zásahů do krajiny a poměrně rozvinuté ochrany přírody za to může právě současná změna klimatu. Ta dává nížinám příchuť subtropů a láká tak subtropické druhy ptáků. Zároveň však ohrožuje horské druhy a dálkové migranty. Jsme svědky odvěkých, přirozených střídání a změn: jedni přijdou; druzí odejdou. Je v pořádku snažit se těm ubývajícím pomoct (i když zrovna u vlivů změn klimatu jde spíše o marný boj), stejně jako podporovat nově příchozí. Avšak negativní předpojatost i různé účelové interpretace způsobují, že člověk si přečte, jak ptáci kvůli klimatu či lidské činnosti ubývají, a jak jsme to všechno pokazili. Proto připomínám, že dílem globálního oteplování i lidské činnosti u nás mnoho ptačích druhů také přibývá. Že některým všechny ty změny a zásahy- prozatím- vlastně docela svědčí.
Text a foto: David Říha
