Je tu léto a s ním i slunné a teplé dny. Přestože je teplo obecně příjemné, v poledním žáru tropických dní většina zvířat pasivně funí ve stínu, aby se nepřehřála. Obecně to platí i pro ptáky (i když ti snesou mnohem vyšší teplotu než my-jsou menší a ztrácí tak více tepla, navíc mají vysokou tělesnou teplotu). Mnozí opeřenci ale rádi udělají výjimku a přímému slunci se záměrně vystavují. Často za poledne, v těch nejteplejších dnech.
Ano, ptáci se skutečně „opalují“, i když ne úplně v našem slova smyslu. Týká se to mnoha druhů, od nejmenších opeřených kuliček po majestátní dravce i volavky. A nejnápadnější slunění předvádí drobní pěvci, často přímo na naší zahradě-kos nebo sýkora si najde vyhřátou, osluněnou plošinku (kámen, trávník, starou větev), na kterou se rozplácne jako turista na lehátku. Leží na břichu nebo na boku, roztahuje křídla i ocas, otevírá zobák a malátně se kýve. Přitom zcela ignoruje okolo procházející lidi a odmítá se hodit do normálu. Ne, není nemocný ani opilý, jen se vyhřívá na sluníčku. A zjevně si svou „hřejivou chvilku“ velice užívá.
Proč? V zimě by si člověk řekl, že se snaží ohřát, ale ptáci se opalují většinou v těch největších vedrech. Teplo tedy rozhodně není hlavní motivací, tím spíš, že slunící se opeřenci znaveně otevírají zobák-oni jsou dokonce přehřátí! A stejně vydrží na slunci dlouhé minuty. Proč to vlastně dělají?
Důvodů je hned několik. Asi nejpodstatnější z nich jsou paraziti. Ptáci se čepýří a vystavují svá pera slunečnímu žáru, aby vyhnali či přímo zahubili drobné vši,…. a další otravnou drobotinu. Tito příživníci totiž své hostitele buď přímo obtěžují (popř. i nakazí) sáním krve, anebo (většina z nich) se živí ptačím peřím (keratinem), čímž snižují jeho kvalitu. A takový pták, který má na těle plno parazitů, musí čelit mnoha problémům, například s udržením impregnace peří nebo atraktivního jeho vzhledu (čistého lesku a zbarvení) ve svatebním šatě, kdy se snaží zaujmout samičky. V nejhorším případě by se kvalita opeření snížila natolik, že by ptákovi znesnadňovala či dokonce znemožňovala létání-což by bylo fatální.
To se ale v přírodě téměř nikdy nestává, protože všichni ptáci věnují svému opeření výjimečnou péči. Kromě neúnavného čistění zobákem a časté koupeli (ve vodě či v písku) je to právě slunění, které jim pomáhá udržet svůj šat ve skvělé kondici. Ptáci většinou vystavují slunečním paprskům ty části těla, na které si (přes velkou ohebnost hlavy) špatně dosáhnou zobákem, tedy hlavu, záda a kostřec. Černé peří (např. kosa) se dokáže během deseti minut na přímém slunci zahřát až na 70℃! Taková teplota většinu parazitů zabije, a ti zbylí honem utečou do jiných (právě zastíněných) míst na těle, kde už je pták snadno odchytí.
Slunící se opeřence můžete pozorovat i na vlastní zahradě, mezi největší labužníky v tomto směru totiž patří i některé
Volavky se vyhřívají s labužnicky roztaženými křídly, která nastavují slunci jako solární panely. Foto: David Říha
běžné a všudypřítomné druhy, jako je kos černý, sýkory nebo někteří krkavcovití. Často si lze všimnout, že pták své „opalování“ prokládá vydatným čištěním peří-právě totiž vybírá mrtvé („usmažené“) nebo prchající vši, aby je vzápětí snědl či zahodil. U rybníků se zase (v úplně jiných pozicích) rády sluní volavky a kvakoši.
Hubení parazitů ale není jediný účel sluneční lázně. Někdy ptáci nápadně čepýří kostřec a ukazují tak malou lysinku v peří s kostrční žlázou. Ta produkuje typický olejovitý sekret, kterým si ptáci své peří ošetřují-leští, uhlazují a impregnují proti dešti. A sluneční teplo významně pomáhá uvolňovat tento maz, navíc ho (horkým vzduchem) šíří dál podél těla ptáka, který má tudíž méně práce s jeho roztíráním.
Až tedy uvidíte podivně rozčepýřeného kosa, ležícího jako opilec někde v parku na trávníku, vězte, že není nemocný ani zraněný, ale jen si užívá sluníčka. Je to pro něj zdravé, důležité a určitě také příjemné.
Zdroje:
https://www.audubon.org/news/hot-bothered-and-parasite-free-why-birds-sun-themselves
https://www.thespruce.com/bird-sunning-386442
Text: David Říha
Nedokončené dutiny, kde strakapoud jen naruší fasádu a vyklove malý otvor, si totiž špaček už dokáže dostavět sám. Počíná si přitom stejně jako datlovití. Vydlabe zobákem kousek materiálu, vytřepe ho ven a znova. Je to opravdu zvláštní pohled, když nade mnou zničehonic vykoukne ze zdi špaček a nasype mi na hlavu polystyren :-). Tím spíš, že v přírodě tito ptáci do dřeva nikdy netesají z prostého důvodu-nemají v zobáku dostatečnou sílu. Ale měkké domovní zateplení jdou rozebrat úplně samo a spokojený špaček v zobáku pilně vynáší bílé kuličky.
A co je na tomhle výhodného? Díky mnohem „strašnější představě“ prvního letu totiž mláďata zůstávají v hnízdě zhruba o týden déle. Dutinu pak opouští mnohem vyspělejší než jejich vrstevníci z remízků a parků. Téměř úplně odpadá fáze zranitelného juvenila skákajícího po zemi a v keřích-v tomto věku jsou „děti z polystyrenu“ ještě v hnízdě. A když už konečně vyletí, mají plně dorostlá křídla a mohou okamžitě s rodiči vyrazit do polí a luk za potravou.
