AVIFAUNA, Author at AVIFAUNA - Český online magazín o ptácích

Autor

AVIFAUNA

Vzácný kachní transsexuál konečně nalezen- žije V Pískovně a je na vrcholu společnosti

AVIFAUNA Publikováno 2.9.2021

Vzácný kachní trassexuál konečně nalezen- žije V Pískovně a je na vrcholu místní společnosti
Změna pohlaví v průběhu života je v živočišné říši celkem běžná, některé ryby, žáby, měkkýši, ti všichni touto proměnou prochází. U ptáků však obvykle nejsme zvyklí nic podobného pozorovat, a vzhledem k tomu, že jde o poměrně nápadnou a „ostře sledovanou“ skupinu živočichů, nejspíš se to ani moc často neděje. Nic z toho ale nebrání jedné pražské březňačce, aby se pomalu, ale jistě přeměňovala na kačera! A mezi svými vrubozobými kolegy ve světě není jediná…

Tu a tam se prostě najde kachní transsexuál- samice, která se v průběhu života svým opeřením začne podobat samci. Abychom zjistili proč, musíme pochopit samotnou podstatu vzniku pohlaví.

Jak se to stane?
U lidí je určeno posledním párem chromozomů- ženy mají dvojici XX, kdežto muži disponují párem XY. Je to právě odlišný chromozom „Y“, který podmiňuje vývoj muže. To on má na svědomí produkci testosteronu, který se z valné většiny tvoří v nadvarlatech (v menší míře ho však mají i ženy).

V případě ptáků je tomu naopak- jejich „pohlavní“ chromozomy, Z a W, má v kombinaci ZW pouze samice a samec má dvojité ZZ. Mezi opeřenci je to dáma, kdo svým jediným chromozomem W „vybočuje“ a potlačuje funkci „základního“ chromozomu Z. Nicméně chromozom W (stejně jako u lidí Y) nefunguje sám od sebe- aby se jeho geny mohly projevit, potřebuje poslíčka, informátora. Tím je u ptačí samičky hormon estrogen, který se uvolňuje v jejím vaječníku. Ano, vaječníku, nikoli vaječnících- ptákům funguje jen jeden, v případě kachen levý. A právě v tom může být zásadní problém (viz. dále).

Samičí hormon estrogen inhibuje činnost dominantního, „samčího“ chromozomu Z, který má ve své výbavě (byť jednou) i samička, a umožňuje tak chromozomu W se naplno projevit a rozvinou znaky samice (morfologické i fyziologické). Zjednodušeně řečeno je tedy každá kachna v podstatě „vypnutý kačer“, kterému estrogen brání v růstu penisu a zeleného peří na hlavě.

Jenže celé ženství kropenaté kachní samičky s typickým káchavým voláním a šroubovitě zakroucenou vagínou (o sexuální válce pohlaví viz. https://avifauna.cz/kuriozni-milostny-zivot-kachen/) stojí na jediném funkčním vaječníku. Jakmile on selže (obvykle v důsledku infekce, cysty či jiného zdravotního problému, má se však za to, že někdy i stářím), produkce estrogenu rázem prudce klesá a samčí chromozom Z má najednou volné pole. A začne se činit.

Během několika měsíců až let se stane něco neuvěřitelného- kachní samice se přirozeně, pouze silou hormonů, takřka kompletně promění v samce. A to se vším všudy- naroste jí penis a pravý vaječník (nefunkční, a za normálních okolností zbytečný) se pod vlivem testosteronu nečekaně „probudí“ a na stará kolena začne produkovat pohlavní buňky- spermie. Ano, přemění se na varle, a jeho sperma je dokonce pravděpodobně schopné úspěšně oplodnit jinou samici a účastnit se reprodukce (potvrzeno u slepice, se které se nejdřív stal kohout a následně zplodil dvě kuřata).

Bohužel na toto téma existují jen četné střípky jednorázových terénních pozorování, několik málo případů dlouhodobého sledování transsexuálních jednotlivců a přesně 0 vědeckých studií. Těžko lze tedy s jistotou určit příčinu a detailněji popsat průběh této změny, z terénních pozorování je však jasné, že jde o jev sice vzácný (kříženci i barevné mutace jsou u kachen mnohem častější), avšak opakovaně se objevující v kachních populacích po celém světě. Jednoznačně nejvíce trassexuálů je evidováno u kachny divoké, důvod je zjevný- jde zkrátka o nejhojnější druh, navíc často velmi krotký, takže všichni ptáčkaři světa při svých pozorováních zaznamenali zkrátka nejvíc březňaček, a v tomto největším vzorku nalezli i nejvíc transgender samic. Třeba lžičák může mít pravděpodobnost změny pohlaví úplně stejnou, je však řádově mnohokrát vzácnější- a proto se u něj v praxi stěží povede cokoli podobného zjistit.

Jak poznat trans-kachnu?
A jak takový kachní transsexuál vůbec vypadá? Rozpoznání těchto jedinců v terénu je důležité k pochopení důsledků tohoto prapodivného jevu- čím více transgender kachen bude nalezeno, zdokumentováno a ideálně dlouhodobě sledováno, tím lepší představu o jejich životě si můžeme udělat.

Bohužel, rozpoznat takového ptáka je (nejen) pro začátečníka často oříšek. Obzvláště u kachny divoké se totiž běžně vyskytuje nepřeberná škála barevných mutací i kříženců s jinými druhy, z nichž některé se transsexuální samici velmi podobají. Je proto důležité se zaměřit na to, jak takového jedince poznat a nepřehlédnout.

V zásadě se dá říct, že pokud vidíte podivně „nedobarveného“ kačera ve svatebním šatě s typicky samičím zobákem, je to transsexuální samice. Vzhledem k barevné variabilitě samců je důležité zaměřit se zejména na zobák, který u trans-kachen zůstává nápadně samičí (v terénu si toho všimnete, a ještě než zjistíte proč, máte povědomě nutkavý pocit, že na tom kačerovi něco nesedí- vypadá prostě divně). Naopak u dospělých kačerů, i jejich barevných mutací, zobák zůstává jednolitě žlutý.

Neúplně vybarvený kačer se zobákem samičky=transgender kachna

Krom kombinace samčího peří a samičího zobáku je další zvláštností těchto jedinců absence prostého šatu- své napůl kačeří opeření si ponechávají i ve vrcholném létě, tedy v době, kdy jsou ostatní samci fádně hnědaví. Právě tehdy může podivné zbarvení takové „mužné samice“ obzvlášť vyniknout.

Pro úplnost je zde popis nejčastějších adeptů na záměnu s transgender kachnou, a rozdílů mezi nimi:

Kříženec kachna x kopřivka
Kachním transsexuálům může být podobný hybrid kachny divoké s kopřivkou obecnou, někdy přezdívaný kachna Brewerova. Právě ten má totiž, stejně jako trans-kachna, zelený pruh přes hlavu a světle hnědavé líce. Mívá však jednolitě světle šedavé boky a křídla, podobně jako samec kopřivky. I zobák má jiný- buď jednolitě černošedý, nebo se světlými pruhy na bocích horní čelisti (variabilita kříženců je ovšem značná a právě kachna Brewerova může na první pohled kresbou zobáku připomínat samici k. divoké!) .

Přepeřující kačer, focený koncem srpna, zbarvením nápadně připomíná transsexuální samici, na rozdíl od ní má však zářivě žlutý zobák.

Přepeřující kačer
Kačeři kachny divoké dvakrát do roka prochází radikální změnou opeření- děje se tak začátkem léta (přibližně červen, popř. květen-červenec), kdy získávají prostý šat podobný samicím, a pak znovu začátkem podzimu (přibližně září, popř. srpen-říjen), kdy jim znovu narůstá krásný šat svatební. V těchto dvou obdobích (mj. právě teď) se na našich rybnících každoročně vyskytují stovky kačerů, připomínajících trassexuální samice- jejich peří se mění postupně a mnohé přechodné vzory (včetně zeleného pruhu na hlavě!) mohou svádět k mylnému určení „transgender kachny“.

V tomto případě je naprosto klíčové zbarvení zobáku- dospělý kačer v jakémkoli šatě má zobák celý žlutý, letošní mladí kačeři pak v různých šedavých nebo namodralých tónech, popř. přechodně pruhovaný. Zobák dospělé kachny je naproti tomu typicky oranžový s černým středním pruhem a individuálně variabilní tmavou kresbou na bocích (v podobě drobných tmavých teček na rozpitě šedavém podkladu, jejich konkrétní počet, tvar a hustota je u každé kachní samice jedinečná jako otisk prstu). Pokud tedy vidíte kačera (nebo kachnu částečně opeřenou jako kačer) se zobákem samičky, můžete si být téměř jisti, že jde o kachního transsexuála.

Barevné mutace
Barevných mutací je zejména v hejnech městských březňaček velmi mnoho, od jedinců kompletně bílých či černých, až po relativně normálně vypadajících, od původního zbarvení jen trochu odlišných jedinců. V nepřeberné škále těchto barevných individuí pak transsexuální kachna velice snadno zapadne. Jako vždy je proto důležité se dívat na zobák.

Transsexuální kachna se zdržovala ve společnosti kačerů, kteří byli začátkem srpna ještě kompletně v prostém. Možná díky svému celoročně „svatebnímu šatu“ se (dočasně?) stala dominantním členem hejna.

Pražská transsexuálka
A jak je na tom mnou pozorovaná kachna? Už v zimách 2018-2020 jsem na malých rybníčcích čističky v Klánovickém lese (lokálně významné kachní zimoviště, protože rybníky nezamrzají díky přítokům teplé odpadní vody) několikrát pozoroval podivně zbarveného „kačera“ se samičím, oranžovohnědým zobákem, nejdřív jsem měl za to, že jde o barevnou mutaci. Pták byl ale poměrně plachý, při krmení zdrženlivý a vždy se zdržel jen po několik mrazivých dní, kdy byly okolní vody pokryté ledem. Jakmile přišla obleva, vždy odlétl. Bohužel teprve letos v zimě jsem se dozvěděl o úžasném fenoménu kachních transsexuálů a došlo mi, že právě ten „divný kačer“ je ve skutečnosti kachna! Tou dobou ale ledy roztály a ona byla pryč, další mráz nebyl v plánu a já se musel smířit s tím, že už ji nikdy nepotkám.

Až srpen přinesl měnu. V rezervaci V Pískovně 9.8 jsem sledoval rodinky chocholaček, a koutkem oka zahlédl zářivě světlá záda, záblesk zelené hlavy a typické zahnuté „kačírky“. Z části vybarvený kačer se držel v hejnu svých, touto dobou prostě oděných, kolegů, a sbíral potravu. Nejdřív jsem mu nevěnoval pozornost, myslel jsem, že je nějaký urychlený a že už zkrátka přepeřuje do svatebního, aby měl na podzim u samiček náskok… Zase mě málem unikla!

Asi za hodinu mi však vybarvený „kačer“ proplul pár metrů před očima, tak jsem si ho přiblížil foťákem, že si ho prohlédnu, krasavce. Ale v tu chvíli se mi zrychlil puls- ten zobák! Honem dělám první dokumentační fotky a snažím se zachytit její podivné zbarvení. Většinu těla má v jakémsi vybledlém, otrhaném svatebním šatě kačera, jen na bocích, hrudi a na tvářích zbývají poslední dámská pera (postup změny skutečně podobný jako u přepeřujícího kačera!). Pták je na rozdíl ode mě naprosto klidný, připlouvá k napůl ponořené větvi a vylézá na ni. Hned nato se začne kolem sebe významně ohánět zobákem a z pohodlné „vodní lavičky“ vykáže několik starých samců, kteří bez okolků vyklízí pole. Kachní transsexuál je nápadně dominantní, snad díky svému zbarvení- ostatní kačeři jsou kompletně v prostém a svatební šat na ně touto dobou nejspíš působí jako znak neobyčejné fyzické zdatnosti (oni si na podobné peří musejí ještě tak měsíc počkat). A tak zatímco běžní pánové odplouvají, tato výjimečná samice zůstává na místě a hrdě si svým oranžovohnědým zobákem probírá typické černé kačírky, samčí ozdobná pera, která jí rostou z ocasu…

Později ji v Pískovně nalézám opakovaně. Pohybuje se převážně ve společnosti kačerů v typické „pánské jízdě“- je členem skupiny pěti až deseti samců (různě se míchají), kteří se drží odděleně od svých pelichajících družek, krmí se vodními řasami a tu a tam vyprovokují krátkou přesilovku o pozici v hejnu. V těchto sporech kachní transsexuálka vždy vítězí, patrně díky kombinaci svého opeření a vysokého sebevědomí. Stává se z ní dominantní samec. Jediné zbytky jejího původního pohlaví jsou zbarvení zobáku, menší části opeření a také hlas- sice trochu hrubší, ale pořád jednoznačně samičí káchavé volání, kterým si tu a tam odpovídá s jinými samicemi.

Zhruba od půli srpna se ovšem kačeři začínají znovu potkávat se samičkami a-zatím předběžně a všichni v prostém šatě-začínají příležitostně tokat a bojovat se soky. Těchto rituálů se transsexuální kachna zatím neúčastní, možná nemá jasno ve své pohlavní identitě a neví, zda má tokat jako kachna, nebo kačer. Každopádně pokud na lokalitě zůstane až do zimy, její „sociální pohlaví“ se pravděpodobně projeví- jako dominantní člen hejna zřejmě nebude mít problém dávat najevo své preference. Otázkou zůstává, jestli bude se svým výstředním vzhledem jako partner/ka přijatelná i pro svůj zvolený protějšek.

Zdroje:

změna pohlaví u kachen:

https://www.bbc.com/news/science-environment-40016817

https://journals.lub.lu.se/os/article/view/22427

http://birdhybrids.blogspot.com/2015/01/intersex-birds-and-their-confusion-with.html

kříženec kopřivka x kachna:

http://birdhybrids.blogspot.com/2014/03/gadwall-x-mallard.html

Text a foto: David Říha

Číst dále

Rozcestník

Peklo i ráj, beton i háj – nejistý osud (pří)městských ptáků

AVIFAUNA Publikováno 12.7.2021

Naše krajina se mění rychleji, než kdy dřív. A okraje měst se mění úplně nejrychleji. Zatímco lesy, pole i rybníky jsou trošku stabilnější, v městské aglomeraci je všech

no ze dne na den. Žádný živý tvor si není ničím jist. Být třeba hlodavcem, někde si vyhrabete noru a ráno se probudíte s asfaltem na hlavě. Být ptákem, máte aspoň výhodu, že spíte a hnízdíte na stromě (tedy pokud nejste koroptev, pak máte smůlu). Z nějakého důvodu si totiž člověk, ten šílený manažer zeměkoule, stromů váží víc, než třeba půdy nebo trávy, a většinou je nekácí v sezoně. A vy mezitím vyvedete mláďata a odletíte jinam. Ani tak to ale není žádná životní jistota. Stejně nevíte, kam nakonec přijede bagr, aby jakékoliv prostředí, od lesíka po louku, srovnal se zemí…

Zatímco na úřadech běsní splašený boj mezi dravými developery, zkostnatělými zemědělci, zoufalými ochránci přírody a tvrdohlavými soukromníky, venku v reálném světě se ptáci nestačí divit. Tisíce pozemků se mění a vyvíjí zběsilou rychlostí, což zvířatům značně komplikuje život. Schválené či naopak zastavené stavební projekty, změny vlastníků půdy i starosty obce- to všechno zásadně hýbe životem každého kosa, každé sýkorky v našem okolí. Nejohroženější jsou přitom ruderální porosty podél cest, navezené kupy hlíny a štěrku či opuštěná, pomalu zarůstající pole- a právě tato místa (která lidé nazývají „bordelem“ či „nevyužitou půdou“) jsou důležitými, a často jedinými ostrůvky biodiverzity mezi

lánem kukuřice a lánem paneláků. Bohužel jsou i velmi krátkověké- dožívají se tak jednoho až třiceti let, než je někdo „zkulturní“, tedy zničí.

Poslední útočiště…

… je pro mnoho polních ptáků (tedy těch nejohroženějších) právě městská periferie. Rozsáhlé zemědělské plochy byly sjednoceny a rozorány, popř. osázeny lesem. Kde jsou ty dávno ztracené, malebné stráně a polní cesty, obrostlé divokými růžemi a hlohy, na kterých poletují motýli, bzučí kobylky a cvrlikají ptáci? Třeba v Praze! Pravda, spíš na jejích okrajích, ale stejně jde o poměrně kuriózní zjištění. Poslední luční a křovinné porosty jsou v našich nížinách často koncentrovány okolo měst. Ať už na zpustlých, zanedbaných pozemcích, zarostlých plochách kolem silnic a nebo různých hromadách hlíny ze stavenišť, které postupně zarostou křovím a krásně rozkvetou. A tak třeba podél Pražského okruhu můžete potkat slavíka, koroptev, ťuhýka obecného i šedého, bramborníčka hnědého i černohlavého, kukačku, několik druhů pěnic, rákosníka zpěvného, cvrčilku zelenou a další…

Bohužel, drtivá většina těchto biotopů je odkázána na milost a nemilost náhody, a stejně rychle jako vznikly, také zaniknou. Mnohdy stačí jediné razítko a na celé populace vrabců polních, pěnic

a bažantů přijde „exekutor“ za volantem bagru či buldozeru, který jim zabaví úplně všechno.

Nenápadný polní remízek na kraji Prahy, vzniklý na zarostlé haldě štěrku a písku, představuje ideální biotop mnoha druhům ptáků.

Příběhy hlinitých kopců

Typickým příkladem dočasných ostrůvků života jsou různé haldy, hromady a kopce navezené hlíny či písku, které byly nadšeně vyházeny během stavebních projektů a najednou nikoho nezajímají. Stranou od okolního kulturního světa, tady naplno běží přirozená sukcese. Klasická louka zde nevzniká, jelikož luční trávy a květiny nemají dostatek vody a živin. Začíná se tedy úplně od nuly. V prvních letech kralují pionýrské druhy- truskavec ptačí, pelyněk, kopřivy, bodláky, pcháče, štětky, vratiče a zlatobýly. Také to v tom vidíte? Dokonalý výběr oblíbené potravy semenožravých ptáků, jako jsou vrabci polní, stehlíci, konopky a strnadi! Ti na sebe nenechají dlouho čekat a brzy se sem sletují v obřích hejnech. V době tahu a zimování pak tyto lokality přitahují mnohé další druhy, například čečetky nebo pěnkavy jikavce.

Za několik let (v průběhu kterých se vytvoří obrovská semenná banka a ptačí spižírna zároveň) se uchytí první keře a stromy. Typicky plané růže a hlohy, trnky a myrobalány. Ze vzácné urbánní polopouště jen tu a tam vyčnívá osamělá bříza, která (vzhledem k okolní krajině) vypadá jak Evropské saguaro. A zase- všechny tyto dřeviny poskytují ptákům prostřený stůl. V zimě na ovocné keře přistávají hladová hejna kvíčal, cvrčal i brkoslavů, aby se připojili k hodování místních kosů a červenek. Plodné břízy mezitím obletují malinké čečetky. A pokud v tomhle přírodním sadu vyroste i nějaký ten černý bez, stává se křovina lákavá i koncem léta, kdy je magnetem pro pěnice, rehky a špačky.

Stále však zůstává mnoho suchých míst, kde stromy nerostou a dál se vyvíjí bujná bylinná vegetace. V této mozaice křovin a stepních luk už mnozí ptáci zahnízdí. Mezi prvními obvykle strnad obecný, který využívá obrovské nabídky semen. Se stejnou motivací si v mladých stromcích splétají svá jemná hnízda stehlíci, aby pak koncem léta spolu s konopkami vytvořili jedno velké švitořící hejno. Vzácnějším letním hostem je ťuhýk, který ostražitě hlídá vrcholky mohutných růží. A přestože jde o ubývajícího, ohroženého ptáka, právě kolem průmyslových okrajů měst celkem běžně hnízdí. Dalším strážcem křovin je pěnice hnědokřídlá, která koncem jara neúnavně vyzpěvuje z nejvyšších větví a občas na sebe upozorní svatebním letem do výšky. Níže při zemi, v bujných křovinách, mezitím prozpěvují nenápadní sousedé, také z řad pěnicovitých- pěnice pokřovní a slavíkové, rákosníci zpěvní a cvrčilky.

Celoročně taková houština přitahuje i, místy velmi početné, vrabce polní, kteří po stovkách navštěvují toto obří „krmítko“ a živí se na porostech trav a bylin.

Stehlík obecný- běžný pták, který však potřebuje dostatek semen, zejména bodláků, pcháčů, štětek. Ta hledá na zarostlých polních cestách či úhorech, ve městech však zejména v okolí stavenišť, na zarůstajících haldách hlíny či písku, které se pomalu proměňují v ptačí ráj.

Dá se v parku hnízdit?

Zatímco různé rozkopané, rozestavěné či opuštěné lokality poskytují útočiště polním ptákům, městské parky mohou lákat ty lesní. Lejskové, rehci zahradní, sýkory, brhlíci, šoupálci, strakapoudi, žluny- ti všichni zde mohou žít a rozmnožovat se. Schválně píšu mohou, protože ne vždy tomu tak opravdu je. Záleží zejména na druhové a věkové skladbě dřevin. Obecně platí, že rozhodujícími faktory jsou:

1) stáří stromů

2) hustota porostu („intenzita temnoty“-tedy jak moc se park podobá lesu, a když, tak jakému typu lesa se podobá)

2) množství a druhová skladba keřů

Lejsek bělokrký- vzácný černobílý krasavec obývající staré lužní lesy, ale i zámecké parky s mohutnými duby, kde nachází optimální náhradní domov.

První dva body zajímají zejména hmyzožravé, dutinové druhy, jako jsou šplhavci, brhlík a šoupálek, ale také sýkory, rehek zahradní a lejsci. Jejich početnost limituje hlavně množství stromových dutin a potravy v podobě housenek, či dřevokazného hmyzu. Tyto požadavky skvěle splňují zámecké parky, a proto většinou hostí velké množství lesních ptáků.

Trochu jiné nároky mají druhy keřového patra, jako je červenka, střízlík, pěnice černohlavá, budníčci nebo slavík. Pro ty není věk a druh stromů tolik důležitý, naopak nezbytné je zastoupení vzrostlých keřů v parku. Ani moc nezáleží na druhu, ale spíše na množství a tvaru křovin. Musí být velké, prostorné a růst alespoň trochu přirozeně. Pokud bude z trávníků vyčnívat padesát okrasných keříků ve tvaru pečlivě vystřiženého slůňátka, tak v tomto „safari“ žádná pěnice nezahnízdí. Vítané jsou naopak mohutné, solitérní keře a husté stromky, vysázené do míst, kde se mohou svévolně rozrůstat. A tady zase vedou zámecké parky- už jen proto, že mají zkrátka více prostoru a mohou si dovolit velké, přírodní křoviny.

Bohužel, mnohem hojnější malé, městské parky často podléhají „péči“ zcela nepochopitelné. Jakékoliv přírodní porosty a staré stromy se čile likvidují a namísto nich jsou vysazovány neduživé, polosuché sazeničky exotických druhů. Poslední zdravé, vysoké stromy jsou rok co rok zatěžovány brutální prořezávkou, která nemá ekologický, ekonomický ani estetický-prostě vůbec žádný význam. Obvykle koncem zimy, v horším případě v plném jaru, do parku napochodují (odborným a uvědomělým úřadem poslaní) dělníci a stromolezci, po jejichž práci zůstávají v korunách díry jak po vichřici. A jen málokdy jde o skutečně nutné a opodstatnělé zásahy, jako je uřezání těžkých, silně ztrouchnivělých větví, které mohou spadnout na kolemjdoucí. Obvyklá městská prořezávka je bohužel podivné a celkem nákladné alibi, za kterým se úspěšně skrývá časová, finanční či intelektuální neschopnost uspokojit jak zájmy přírody, tak zájmy lidských návštěvníků parku. Tím, že jednou za rok přijede kárka, pár chlapů vyšplhá do výšin a nařeže dříví, lidé v okolí mají prostě pocit, že úřad něco dělá.

Výsledkem je podivný „kompromis“ mezi přírodou a kulturou, který působí jako prořídlý, usychající lesík plný odpadků. Kdyby místo přehnané prořezávky byla častěji poslána úklidová četa, nemuseli by se lidé štítit sednout si na lavičku. Podobné je to s listím. Zatímco čerstvá hrabanka (která představuje zdravotně i ekologicky nezávadný odpad, úkryt i zdroj potravy mnoha zvířatům, hnojivo a mulčování stromů zároveň) je každý podzim dokonale odklizena, celoročně doplňovaná „hrabanka“ z cigaret se vesele rozkládá v okolí laviček a obrubníků.

Domy jako takové- ptáci a lidé pod jednou střechou

Někomu to připadá nepřirozené, jiný se na ptáky zlobí kvůli trusu- ale je to prostě tak. Naše domy jsou skvělou hnízdní příležitostí! Štěrbiny pod střechou, okapy, větrací otvory v zateplení i okenní parapety- všechno jsou to žádané a luxusní „stavební parcely“ pro opeřené stavitele.

Zatímco mnoha např. lesním ptákům člověk svou expanzí udělal pořádnou čáru přes rozpočet, pro nemnoho druhů obývající skály a jeskyně vytvořil pravý ráj v podobě měst a vesnic. Vlaštovka, jiřička, rorýs, rehek domácí i kavka obecná- ptáci, kteří se nám zdají zcela běžní. Ale v „přírodě“ (de facto u nás původní člověkem nenarušená příroda téměř neexistuje, přírodou tedy myslím místa přírodě blízká) jsou tyto druhy velmi vzácné, stejně jako jejich původní skalnatá hnízdiště.

Kromě těchto specialistů na divoké útesy využívá lidská sídla jako luxusní hnízdiště i mnoho dalších druhů, kteří původně hnízdili na stromech nebo v jejich dutinách. Například někteří kosi černí svá hnízda ukrývají mezi rostlinami v truhlících na oknech a balkonech. Zpočátku to byla skvělá adaptace s mizivým rizikem predace. Postupně se však městské straky naučily tato hnízda vyhledávat a vyžírat, a v místě jejich výskytu tato strategie kosům totálně selhala. Pak se tedy černí zpěváci se svými hnědavými družkami přestěhovali do hustých zahradních keříků a tújí, kde mají mnohem vyšší hnízdní úspěšnost.

Mnohem lepší vyhlídky mají na domech dutinové druhy- vrabci, sýkory a zejména špačci. Ti všichni spoléhají na tesařské umění strakapouda, který kreativně využívá polystyrenové zateplení paneláků a hloubí do něj své příbytky. Samotný šplhavec ale v těchto dutinách nehnízdí, využívá je pouze na podzim a v zimě jako nocoviště. Během jara a brzkého léta zůstávají volné, a právě tehdy se do nich s úspěchem stěhují dutinoví ptáci a vyvádějí tu své mladé. Tato hnízda jsou velmi oblíbená a riziko predace bývá téměř nulové, viz: https://avifauna.cz/hnizdeni-spacka-v-zatepleni-panelaku-nova-zivotni-strategie-na-okrajich-mest/

Buďme ohleduplní, nejsme tu sami

Ať už jste v parku, na prašné cestě za sídlištěm, nebo jen koukáte z okna, všude jsou ptáci. Stačí si jen všímat a oprostit se od myšlenky, že musíte vyrážet někam daleko, za město, do přírody. Ne. Příroda je tady s námi, dnes a denně se odehrává pravý, divoký boj o život přímo za našimi dveřmi. A jen co tohle zjistíte a s úžasem si poprvé pořádně prohlédnete vrabce a jeho dokonalý, skromně nádherný šat, uvědomíte si, jak málo toho pro městské ptáky děláme. Zatímco aktuálně vzácné, polní, lesní či vodní ptáky aktivně chráníme, vyhlašujeme pro ně rezervace a upravujeme hospodaření v jejich prospěch, na tohoto malého rytíře, který se v plné kráse vystavuje a čimčará na okapu, aby zaujal svou vyvolenou, nikdo nebere ohled. Nikoho nezajímá, že pod starou střechou skrývá své tajemství v podobě pěti malých hladových zobáčků. Je to naše střecha, tak ji budeme opravovat, kdy chceme! Nikoho nezajímá, že potřebuje něco jíst a že svou potravu hledá ve vysoké trávě. Ten trávník je přece náš, tak ho posečeme! A vypustíme naše kočky, ať si v našem městě dělají, co chtějí!

Bohužel takhle smýšlí většina „moderních“ občanů. Příroda do města nepatří, svět se dělá na „naše teritorium“ a „teritorium zbytku živých tvorů“. A tady ve městě je to naše (stejně jako na 99% jiných míst), takže když už tu strpíme nějaké zvíře, musí se nám stoprocentně podřídit- nakonec tady přece nemá co dělat…

Možná bychom si měli uvědomit, že svůj životní prostor jsme vždycky sdíleli (a sdílet budeme) se stovkami jiných živočišných druhů, které se naší kulturní krajině dokázali přizpůsobit. A někteří ptáci jsou v tom skutečně dobří. Umí dlouhodobě přežívat i rozmnožovat se v naší bezprostřední blízkosti. Potřebují jen trochu schovívavosti a pochopení („Co to je? To ještě dneska existuje?“- Ano, existuje…), abychom jim přímo a soustavně neškodili. To právě bohužel, ať už schválně či nevědomky, často děláme. Některým záměrně shazujeme hnízda, aby naše domy vypadaly dokonale, jiným nechtěně zničíme domov křovinořezem, aby vypadal dokonale náš živý plot, dalším posekáme kopřivami zarostlý příkop u cesty, aby vypadala dokonale ta cesta. Nám jde jen o naplnění jakési pochybné společenské normy, kdežto ptákům (či jejich mláďatům) o život. My budeme žít pořád stejně, když bude v parku, kam chodíme venčit psa, o pár skutečných keřů víc, a když je každý rok „nezkulturíme“ na několik pahýlů. Stejně tak překvapivě zvládneme projít i zahradou, kde je tráva vyšší než několik milimetrů, a dokonce se dokážeme i pokorně vyhnout kopřivám, které nám vyrostou u plotu. Ušetříme nemálo peněz i času, který spolkne hysterická údržba s cílem vytvořit fikci „dokonale upraveného kousku přírody“ a kolem nás budou najednou zpívat budníčci a pěnice, ve vysoké trávě potkáte pestrobarevné stehlíky a nová kolonie vrabců si brzy najde nový ráj na zemi. A my vedle toho všeho můžeme stále naprosto kvalitně a nerušeně žít. Stačí jenom chtít…

Zde se bude stavět!

Ve svém bezprostředním okolí, na zahradách a balkonech, může městským ptákům pomoct (či je alespoň tolerovat) skutečně každý, mnohdy však o osudu celých populací rozhodují mnohem větší ryby, proti nimž nemá prostý, přírodou zaujatý občan nejmenší šanci. To jsme pak svědky hromadného zastavování vzácných příměstských stepí a lesíků, ve kterých žijí i četné ohrožené druhy (nejen) ptáků. Bohužel se často jedná o soukromé pozemky, jejichž vlastníci mají o budoucnosti jasnou představu, takže jakákoliv ochrana je většinou nemožná.

Ťuhýk obecný je typickým druhem, který často obývá okraje průmyslových zón nebo křovinami zarůstající, „zanedbané“ pozemky, a je tedy místy ohrožen jejich zastavěním.

Jsou tedy tyto zanedbané ráje odsouzeny k vymizení? Ne ta docela. Protože stejně rychle, jako je příměstská divočina zplundrována, zase vzniká někde jinde. Tato místa nelze stoprocentně zmapovat ani ochránit, ale zároveň ani úplně vyhladit. V tom spočívá jejich kouzlo. Vznikají a zanikají spolu se zdrcující komplikovaností právních a úředních procesů, nebo vinou nedostatku financí, které brání vlastníkům půdy zrealizovat své ambice hned. Stačí desetiletý prostoj a lokalitu osídlí desítky ptačích druhů, které často široko daleko nepotkáte. Jenže jen co se unikátní biotop vytvoří, je zase vybagrován…

O trochu lépe jsou na tom stepní lokality, která patří např. městu a plánovaná stavba ještě není povolená, nebo se o ní diskutuje. Ty se ještě s velkou snahou dají zachránit, pokud jsou de facto „dostatečně“ biologicky cenné- tedy pokud hostí dostatek vzácných druhů v dostatečném množství (nějaký bažant nebo rákosník zpěvný žel nikoho nezajímá). Takovým případem úspěšné ochrany je Černovická terasa, výjimečná stepní lokalita v Brně, kde se podařilo nejcennější část příměstské polopouště zachránit před nájezdem stavební techniky. Více zde: https://www.birdlife.cz/cernovicka-terasa-jednani-s-mestem/

Text a foto: David Říha

Číst dále

Nejnovější / Z domova / Zajímavosti

Mezidruhový význam varovných volání- kdo má hlavní slovo?

AVIFAUNA Publikováno 12.6.2021

Říká se, že sojka je lesní policie. Nahlásí prý každého člověka, kdo vkročí na její území, a hlasitým pokřikem informuje všechna zvířata o jeho přítomnosti. Mezi ptáky ale existuje více takových „práskačů“, na které se spoléhá mnoho dalších druhů.

Varovná volání mají mezi ptáky obrovský význam. Sděluji ostatním, že se blíží predátor, a že je nutné se ihned schovat nebo uletět (konkrétní volba záleží na okolnostech- např. místu, kde se pták nachází a vzdálenosti dravce). V našich podmínkách jsou pro většinu malých a středně velkých opeřenců největším ohrožením krahujec a jestřáb, místy i sokol a ostříž. Ti se mohou objevit kdykoliv a kdekoliv, a proto je dobré zavést nějaký všeobecný poplach, který jejich přítomnost co nejdříve ohlásí a včas varuje široké okolí. Tento úkol však překvapivě neplní zástupci jednotlivých druhů sami za sebe. Valná většina ptáků totiž spoléhá na pomoc několika „profesionálních práskačů“.

Kdo je dobrý informátor?

Druh, které plní roli práskače, musí splňovat několik specifických parametrů, které ho k tomu předurčují. Toto jsou některé z nich:

1) dobrý přehled o okolí

Jestliže má pták včas odhalit nebezpečí, nemůže se celý den schovávat v křoví nebo vysoké trávě. Ideálními informátory jsou druhy pohybující se vysoko v korunách stromů nebo druhy často létající.

2) jednoznačný význam volání

Dobrý informátor je spolehlivý. Ptáci tedy raději poslouchají druhy, které mají specifické varování přímo pro oznámení dravce. Nemá smysl se smrtelně vyděsit pokaždé, když se někdo v okolí hádá o teritorium nebo brání své hnízdo před kočkou. Mnoho ptáků (např. pěnicovití nebo většina pěnkavovitých) totiž ani nemá „anti-krahujčí“ volání a své varování (tiché a nevýrazné) používají pouze v případě ohrožení hnízda, popř. když zastrašují soka na hranicích teritorií. Právě tyto druhy se musejí plně spoléhat na „práskače“.

3) hlasité volání

Varovný signál musí být srozumitelný. Proto jsou oblíbenými informátory druhy, jejichž varování je hlasité, zřetelné a snadno zapamatovatelné. Takové volání se také zpravidla méně plete s projevy jiných druhů.

4) hojný druh

Nejdůležitější informátoři jsou vždy běžné druhy, protože často se vyskytující a přizpůsobivý druh má mnohem větší vliv a svým přirozeným projevem zachrání mnohem více životů.

5) hrdina

Začít křičet při spatření dravce vyžaduje jistou odvahu a také riziko ulovení. Informátoři jsou tedy v podstatě hrdinové. Někteří z nich (např. vlaštovka) se uchylují až k mobbingu- aktivním útokům na dravce, čímž ho odhánějí.

Našimi nejlepšími práskači jsou:

Sýkorovití

Sýkora koňadra a modřinka jsou v běžném lese, parku či remízku asi nejdůležitějším informátorem vůbec. Jsou takřka všudypřítomné (celoročně) a jejich pronikavá varovná volání hýbou ptačím světem. Sýkory mají navíc tendenci předávat „varovnou štafetu“, což se obzvlášť hodí v době hnízdění, kdy jsou drobní ptáci rozptýleni v párech, každý na svém území. Když pak např. jestřáb prolétá nad lesem, spouští se před ním nekonečný alarm, jak postupně míjí teritoria jednotlivých sýkořích párů. Působí to jako zvukové tsunami, které je slyšet už z dálky (ptáci se mohou připravit) a jakmile se přežene, všichni se pomalu navrátí k normálnímu životu. Naopak pokud dravec přistane, „přistane“ s ním i vlna varovného pokřiku, a všichni vědí, že predátor zůstává nablízku. Obrovský význam má volání sýkor také u krmítek, kam se zejména krahujci často vydávají na lov.

Poslouchat sýkory má ale i svá úskalí. Tito ptáčci jsou velmi inteligentní a rádi experimentují. Zejména koňadra své varovné signály často používá i v případě, kdy žádné nebezpečí nehrozí. Zcela typické je zneužití poplašného volání právě u krmítek- pokud je „u stolu“ plno, sýkora jednoduše nahlásí imaginárního krahujce a v tu ránu má veškerou potravu pro sebe. V předjaří zase mnozí samci v boji o teritorium zvyšují dramatičnost situace tím, že místo zpěvu zařadí některý z varovných pokřiků. A vzhledem k tomu, že jejich vokální přesilovky trvají i desítky minut, okolní ptactvo bývá značně vyděšené. Ostatní sýkory (jiné koňadry, ale i např. modřinky a uhelníčci) však zjevně chápou kontext a navzdory varování pokračují v běžných činnostech. Dobře vědí, že nebezpečí nehrozí.

Ostatním ptákům se ale vyplatí sýkorám naslouchat i přesto, že občas „blafují“. Díky svému celoročnímu a celoplošnému výskytu, hlasitému, výbušnému volání a dobrému přehledu o okolí jsou zkrátka nejlepší možnou volbou.

Lokálně je skvělým informátorem i mlynařík dlouhoocasý, který má oproti sýkorám dvě výhody- jednak je spolehlivější (málokdy varuje „falešně“) a jednak se obvykle pohybuje v rodinných hejnech, takže je větší pravděpodobnost, že některý člen nebezpečí odhalí. Na druhou stranu není zdaleka tak hojný jako koňadra s modřinkou, a tudíž se na něj nelze zcela spoléhat.

Vlaštovka sedá na zem jen málokdy, má ráda přehled o okolí. A právě proto je skvělým informátorem.

Vlaštovka a jiřička

Oba tyto druhy hrají také velmi důležitou roli při odhalování dravců. Jejich varovné výkřiky jsou nezaměnitelné a ve valné většině případů skutečně signalizují nebezpečí. A vzhledem k tomu, že tito ptáci loví vysoko na obloze (vlaštovky běžně i nízko, ale zase jen v otevřeném terénu), jsou vlastně permanentně na hlídce a přilétajícího dravce odhalí mnohem dřív, než ostatní ptáci hluboko pod nimi. Na varování jiřiček a vlaštovek ptáci reagují velmi silně, podobně jako u sýkor- většinou na chvíli ztuhnou nebo se skryjí v nejbližším houští.

Vlaštovkovití mají ale ještě jednu specialitu. Nejenže před dravcem varují, oni na něj dokonce aktivně útočí! Je zcela běžné, že se za prolétajícím krahujcem žene několik vlaštovek a divoce na něj doráží, dokud nezmizí z dohledu. Malí akrobaté si to prostě můžou dovolit- jsou tak rychlí a obratní, že krahujec obvykle nemá šanci je ulovit.

Takto se projevují hnízdící ptáci, kteří brání svou kolonii. Z pochopitelných důvodů reagují stejně i na přítomnost straky, sojky nebo kukačky- všechny kolektivně vyhání. V blízkosti jiřiček a vlaštovek se pak žije mnohem bezpečněji i kosům, vrabcům, pěnicím a dalším. Jen je škoda, že tato informační služba je sezónně omezena.

Špaček obecný

Špaček je vzhledem ke své výřečnosti jedním z mála ptáků, kteří mají specifický varovný zvuk používaný výhradně při průletu dravce. Jedná se o výbušné, mlaskavé „kjett!“. To bývá doprovázeno i skupinovým (v hnízdní době) až hejnovým (v létě/na podzim) odletem špačků, což v kombinaci způsobí poplach u všech okolních ptáků.

Pro ohrožení mláďat v hnízdě má špaček zcela jiné, hrubě vrzavé volání, kterým ohlašuje krkavcovité, šelmy, příliš vlezlého lidského pozorovatele apod. Na to pak jiní ptáci nereagují, protože vědí, že to je pouze špačkův problém…

Kos černý

Kosí výbušné staccato představuje další z klíčových zvuků pro okolní ptactvo. Signalizuje středně velké nebezpečí, tedy např. kočku, nebo dravce vysoko na obloze. Při bezprostředním průletu krahujce se kos většinou odmlčí. Podle toho ptáci s kosím varováním nakládají- nepanikaří, ani úplně neztuhnou, ale jsou maximálně v pozoru a pozorně zkoumají terén kolem sebe, aby odhalili příčinu poplachu.

Když kos černý znervózní, cuká ocasem a vydává typický varovný pokřik.

Sojka obecná?

A jak je to s onou zmiňovanou sojkou? Sojka obecná je do určité míry užitečným informátorem, ale zdaleka ne nejvýznamnějším. Pověstným strážcem lesa jsou sýkory. Sojka má totiž oproti nim mnoho nevýhod. Například běžně spouští „alarm“ zcela zbytečně, např. při příchodu člověka, psa nebo divočáka. Lesní ptáci vysoko v korunách ale nemají důvod se stresovat velkými savci pochodujícími dole od nimi.

Další, velmi silný „hendikep“ sojky je nedůvěra ptáků vůči ní. Ona sama je totiž tak trochu predátor- vybírá ptačí hnízda, loví neobratná, čerstvě vyvedená mláďata a za určitých podmínek si pochutná i na oslabených dospělých pěvcích (např. když jsou zranění, vysílení, nemocní apod.). Z těchto důvodů si ptáci připadají ohroženi její pouhou přítomností. Těžko se pak budou ztotožňovat s jejím strachem. Když už ostatní opeřenci reagují na sojčí varovné volání, většinou neřeší to, čeho se bojí sojka, ale to, že oni se bojí samotné sojky.

Text a foto: David Říha

Číst dále

Nejnovější / Z domova / Zajímavosti

Krmení ptáků – jen v zimě, nebo celoročně?

AVIFAUNA Publikováno 9.4.2021

Zimní přikrmování drobných ptáků má u nás dlouhou tradici, ale stále častěji se objevují názory, že by se mělo krmit celoročně. Hlavním argumentem bývá fakt, že po celé Evropě rapidně ubývá hmyzu i divokých trav a bylin (zdroje semen) a ptáci pak mají problém najít dost potravy pro svá mláďata během hnízdění, a tento úbytek přirozených zdrojů je třeba kompenzovat celoročním krmením.

Zdaleka ne všem se ale tento názor líbí- někdo s ním prostě nesouhlasí (ať už má či nemá opodstatněný argument), jinému se celoroční krmení zkrátka „nehodí“. Ten, kdo krmit bez přestávky zásadně nechce (z jakýchkoliv důvodů), nejspíš nepotřebuje žádné „pro a proti“. Pak je ale mnoho lidí, kteří o celoročním krmení přemýšlejí, ale nejsou si jistí, zda je to pro ptáky vhodné, jestli jim třeba neublíží atp. Názorů na toto téma je kvanta a bývají poměrně radikální. Nakonec dříve či později usoudíte, že ať budete či nebudete krmit, v podstatě zkazíte život všem opeřencům v okolí… Ne. Je potřeba se v klidu zamyslet a odpovědět si na pár základních otázek:

1) Proč vůbec ptáky krmíme?

Já i Vy, kdo si čtete Avifaunu, máme rádi ptáky. A protože je chceme vídat co nejčastěji a v co největších počtech, snažíme se je podpořit, mj. krmením. Zkrátka a jednoduše chráníme své oblíbence, a snažíme se jim zlepšovat život. Ne proto, že by jinak nepřežili, ale proto, že s nimi máme určitou „symbiózu“ ve smyslu „nasypu krmení, vyvěsím budky, vysázím vhodné stromy a za to budu vidět více ptáků z větší blízkosti“. Vzhledem k tomu, že tento vztah je prospěšný nám i ptákům, není na tom vůbec nic špatného.

A pro ty, kterým se to nelíbí, protože je to pouze v zájmu lidí + ptáků, a tudíž z celkového pohledu „nepřirozené“: Koukněte se kolem sebe, tady není nic přirozeného. Přirozeně by bylo celé Česko pokryté hustým lesem. Přirozená není ani Třeboňská či Lednická rybniční soustava- a jak se tam ptákům líbí! Ani ten displej či monitor, na kterém čtete tento článek, není přirozený. Na druhou stranu, pokud si připustíme, že my lidé jsme ve skutečnosti jen chytrá zvířata, která také vzešla z přírody, pak není nic přirozenějšího než třeba Karlův most . Tím chci říct, že pokud jsme ve vlastním sobeckém zájmu TOLIK změnili planetu, je asi zbytečné přemítat, zda naše cílená ochrana „nepřirozené přírody“ je přirozená… (tady se mnou určitě bude mnoho lidí nesouhlasit, což je zcela přirozené 🙂 )

Každopádně když připustíme, že nám jde o zachování a ideálně navýšení ptačích populací kolem nás, právě to je hlavním důvodem přikrmování. Navíc většina živých tvorů (i těch „běžných“ a „obyčejných“) je více či méně ohrožena expanzivním chováním nás lidí- takže pokud máme tyto živočichy rádi, je na místě jim nabídnout pomoc, aby tu s námi byli i nadále. A v neposlední řadě, krmítko samotné skýtá okamžitou možnost celkem snadného, blízkého, a přitom vůči ptákům citlivého pozorování.

Víme tedy, že ptáky krmit chceme. Je ale potřeba zjistit, jak a kdy, aby to bylo prospěšné i pro ně. Otázka jak (tedy jakou potravou, v jaké podobě, v jakém krmítku apod.) je většině ptáčkařů a milovníků přírody jasná. Troufám si říct, že žádný birdwatcher nebude dávat sýkorkám a vrabcům slané housky a každý bude vědět, že krmítko nemá být reflexně oranžové. Mnohem záludnější a diskutabilnější je otázka kdy. A právě v tomto článku se pokusím shrnout důvody (pro a proti), kdy ano, kdy ne a proč.

2) Proč v zimě?

Důvody pro zimní přikrmování jsou všeobecně známé a nezpochybnitelné. Zima je obdobím těžké zkoušky v podobě nedostatku potravy, krátkých dní a nízkých teplot. A drobným ptákům velmi pomůže pravidelný zdroj kvalitního krmiva, ideálně kombinace kvalitního loje, ořechů, slunečnice a jiných semen, popř. i ovoce. Dobře zásobené krmítko mnoha ptákům zachrání život a všem výrazně zlepší kondici, což se pak projeví na jaře při hnízdění.

Tato samička čížka lesního „své“ krmítko dobře zná, a když napadne sníh, přesně ví, kam letět.

V žádném případě ale nedoporučuji krmit pouze v mrazu, pouze když je pod -10 a podobně, jak některé zdroje uvádějí. Drobní ptáci jsou velice citliví k výpadkům potravy a v zimních podmínkách potřebují spolehlivý příkrm, tedy takový, který je k dispozici každý den. Má to dva hlavní důvody: za prvé si dlouhodobým přikrmováním (ještě před prvními mrazy) vytvoří dostatek tukových zásob a zlepší kondici, což jim pak pomůže samotný nával zimy ustát, a za druhé, pokud přijdou mrazy, ptáci už budou o krmítku vědět a poletí najisto (takže se nakrmí dřív a ve větším počtu). I vaše pozorování a požitek z krmení ptáků pak budou výrazně lepší, jelikož v okolí spolehlivých krmítek zimuje mnohem více ptáků.

Proto je nejlepší zimní přikrmování začít nejpozději na přelomu října a listopadu, tedy v době, kdy mnoho „stálých“ ptáků ještě táhne přes naše území. Právě tato migrující hejna sýkor či pěnkav mohou krmítko objevit a na zimu se usadit poblíž, zatímco kdybyste nasypali třeba až o Vánocích, tito ptáci by prolétli jakoby nic a zimovali někde v Jižní Evropě.

Co se týče konce zimního přikrmování (pokud ho tedy nechcete prodloužit až do léta), je vhodné přestat zhruba na přelomu března a dubna, ale doporučuji sledovat aktuální počasí- pokud se ranní mrazy či dokonce sníh vracejí i v dubnu (nebo květnu- na horách…), je potřeba dál krmit. Stále je to de facto pomoc v zimním počasí, tzn. měli by ho praktikovat i příznivci pouze zimního krmení. Jakmile teploty DLOUHODOBĚ (ne na týden!) stoupnou dejme tomu nad 10 stupňů a ranní mrazíky ustanou, je možné zdroj krmiva postupně utlumit.

Mlynařík dlouhoocasý na lojové kouli. Tato trojbarevná kulička chmýří ocení přikrmování po celý rok. V sezoně vychová klidně 10 mláďat, což si žádá velké energetické výdaje.

3) Proč celoročně?

Kdo krmí ptáky v zimě, je považován za dobrého člověka, jakmile však „přetáhne“ dejme tomu do dubna a dále, octne se pod palbou kritiky mnohých odborníků, ptáčkařů i úplných laiků. Proč? Obvyklá argumentace zahrnuje věty typu, „ptáci se odnaučí sbírat živou potravu“, „v létě krmení nepotřebují“, „budou krmit mláďata nevhodnou stravou“ apod.

Četné vědecké studie i terénní pozorování ale hovoří jinak. Je již prokázáno, že ptáci i přes intenzivní celoroční krmení dál sbírají stejné množství „přirozené“ potravy a mláďatům předkládají téměř výhradně živý hmyz. Krmítko využívají jen v nesnázích (což je bohužel velmi často) jako doplněk či záchranu. Není tedy důvod jim celoroční přikrmování upírat, krmení samo o sobě je i v jarních a letních měsících přínosné. Zejména pak kvalitní lůj, pomůže ptákům překonat krizové okamžiky při hnízdění. Například pokud se sýkorám v květnu vylíhnou holátka během chladného, deštivého týdne s nedostatkem hmyzu, krmení výrazně zvýší jejich šanci na přežití. Ne proto, že by je rodiče cpali lojem, ale proto, že se jím nacpou sami a nalezený hmyz pak mohou dát svým mladým. Kdo by si o tom chtěl přečíst více, tomu doporučím knihu Krmíme ptáky- ale správně. Jde o nejmodernější a nejobsáhlejší publikaci o krmení ptáků na českém trhu, a navíc veškerá tvrzení podkládá vědeckými studiemi, z nichž na mnohých se podílel i sám autor.

Jediné, zato velké (a v citované knize trochu podceňované) riziko celoročního krmení spočívá v šíření ptačích chorob, zejména trichomozy, které se dokonce trefně přezdívá „krmítková nákaza“. Ta je pro ptáky bohužel často smrtelná a poměrně rychle se šíří zejména v místech, kde se krmí mnoho opeřenců pohromadě. Napadá téměř výhradně pěnkavovité (přestože ojediněle se může nakazit jakýkoli drobný pták), přičemž obzvlášť citliví jsou k ní zvonek zelený a čížek lesní – častí návštěvníci krmítek.

Mladý zvonek zelený nakažený trichomonózou. Zvonci jsou, obzvláště v létě, k této nemoci velmi citliví.

Z vlastních zkušeností mohu potvrdit, že krmení zvonků v létě vede dříve či později k výskytu trichomonozy a úhynu některých jedinců. Příčinou je krom teplého počasí hojný výskyt mladých ptáků s nedostatečně vyvinutou imunitou a také krmení z volete během hnízdění. Samec krmí inkubující samičku a později oba rodiče krmí mláďata. Přitom vyvrhují potravu přímo z trávicího traktu, kde se bičenka usídlí. Jde tedy o nejefektivnější možný přenos. Podobné zvyky mají však i další pěnkavovití, například stehlík nebo konopka. Je těžké říct, proč zrovna zvonek (a místy i čížek) jsou k trichomonóze tak vnímaví. Na ostatní pěnkavovité, např. stehlíky, působí celoroční krmení velmi pozitivně a případy nákazy jsou ojedinělé. Letní krmení zvonků je ale časovaná bomba. Z těchto důvodů jsem bohužel musel upustit od celoročního krmení slunečnicí, protože zvonci se nakazí opravdu velmi snadno. V místech většího výskytu zvonků tedy nedoporučuji nabízet slunečnici minimálně od května do září/října, a pokud se choroba vyskytne už na jaře, je vhodné přestat dříve. Nicméně pokud zvonci a čížci na vaše krmítko nelétají, nebo se objevují jen v zimě , můžete směle krmit oblíbenou slunečnici i v létě. Samozřejmě je třeba zvážit konkrétní situaci: pokud létá na krmítko prokazatelně jediný zdravý pár zvonků hnízdící v okolí, jen těžko se mezi nimi bude šířit nemoc…

Sýkorám, červenkám a dalším hmyzožravcům naopak může krmítko v hnízdní době velmi pomoci. U těchto ptáků se naštěstí obvykle nevyskytují choroby ve větším množství, a když, krmítko stejně nebývá centrem nákazy. Proto je i na jaře můžeme ve velkém přikrmovat lojem. Zejména letošní jaro se zatím zdá být celkem chladné a nestálé, takže tuk může hmyzožravcům značně pomoci. S určitou péčí můžete na lůj (či různé jiné formy měkkého krmiva) naučit i některé tažné druhy- například budníčky, pěnice a rehky. Ze známých zimních návštěvníků zaopatříte lojem všechny druhy sýkor, dále brhlíka, strakapouda, šoupálka, při zemi kosa, červenku a pěvušku.

Pokud se v okolí vyskytují vrabci či strnadi, můžeme jim nabídnout také obilí- velmi vhodná je pšenice, ovesné vločky (celý oves tolik ne), vrabci polní pak obzvláště milují proso a také lůj. Vrabci obou druhů sice také příležitostně trpí chorobami, ale na celoroční krmení i život v semknutém hejnu jsou v podstatě adaptovaní (k člověku přišli mj. kvůli užírání od slepic a holubů), takže epidemie jsou vzácné. Přesto doporučuji kontrolovat zdravotní stav ptáků, zejména koncem léta, kdy je jich nejvíc (početná letošní mládež) a zároveň často panují vedra (v teple se obecně ptačí choroby rychleji šíří).

Stejným způsobem jako vrabce můžete zaopatřit i hrdličku zahradní a holuba hřivnáče.

Závěr – existuje nějaký?

Co se týče zimního období, jednoznačná odpověď pro milovníky ptáků zní: krmte! Celoroční krmení je diskutabilní, v zásadě se dá říct, že:

1) nijak nepoškozuje ani výrazně nemění zvyky ptáků při vyhledávání přirozené potravy

2) zvyšuje hnízdní úspěšnost, počet vyvedených mláďat i jejich kondici

3) snižuje energetický výdej a vyčerpání rodičů během péče o mláďata

4) Ale u několika málo druhů výrazně zvyšuje pravděpodobnost výskytu a šíření trichomonózy, popř. dalších chorob

Proto já osobně doporučuji krmit téměř celoročně s krátkou „letní pauzou“- tedy v malém množství začít v období září/říjen, od půlky října to rozjet ve velkém a krmit až do května/června. Zhruba do začátku letních prázdnin se výrazně zvýší počet vyvedených mladých ptáků se slabší imunitou, zároveň často přijdou letní vedra střídaná bouřkami. To je ideální prostředí pro šíření trichomonozy, zároveň hektická doba hnízdění většiny ptáků je u konce a přikrmování přestává být tak důležité. Během léta se krmítko i trochu „vyvětrá“ a na podzim je zase připraveno na táhnoucí ptáky. Je ale potřeba sledovat momentální situaci u krmítka. Pokud např. vaše krmítko navštěvuje velké hejno vrabců, je dobré krmit úplně pořád- vrabci jsou totiž na přikrmování více existenčně závislí než jiní ptáci, což vyplývá z jejich životního stylu- odjakživa paběrkují u chovů drůbeže, v zoologických zahradách, u zemědělských družstev a podobně. Nicméně pokud se jakákoliv nemoc vyskytne, v létě doporučuji přestat- už dozrává mnoho semen a i v naší kulturní krajině se touto dobou stále ještě dá najít potrava.

Celoroční přikrmování tedy ano, ale opatrně- hlavně je nutné hlídat kondici ptáků. Berte to jako takový experiment, který má sice velký potenciál, ale musíte sledovat, zda se v průběhu něco nepokazí. Zde je to zejména zdraví zrnožravců. Nezbytné je zejména důkladné čištění a obecně krmení v hygienických podmínkách- to dobře splňují např. plastové zásobníky s bidýlky. Pokud krmíte na zemi, je nutné pravidelně odklízet vzniklý biologický odpad (tedy směs trusu, slupek a starých nedojedených semen), který se lehce stává zdrojem nákazy. Ideální je třeba jednou týdně vzít lopatu a celý krmný prostor úplně zlikvidovat- odhrabat a vyházet veškeré zbylé krmení klidně až na hlínu. Na malé „oraniště“ pak můžete nasypat nové krmivo. Ještě lepší je ale zemní krmení stěhovat- mít třeba tři místa, na která jsou ptáci zvyklí, a střídat je (přičemž právě nepoužívané krmné stanoviště se uklidí). Vždy je však potřeba sledovat vzhled a chování vašich opeřených hostů.

Text a foto: David Říha

Číst dále

Nejnovější / Z domova

Krmit kachny chlebem? Jasná otázka s nejasnou odpovědí.

AVIFAUNA Publikováno 15.1.2021

V zámeckých parcích, zahradách nebo i na náměstích bývají často malé, okrasné rybníčky. Pobřežní vegetace je zde obvykle velmi skromná (omezená na několik trsů orobince či kosatce), vodního hmyzu pomálu, jen těsně pod hladinou lapá po dechu několik oranžových koi-kaprů. A přesto právě na takovém rybníčku většinou bývá početná skupina divokých kachen, někdy i slípek, lysek, labutí a poláků. Jejich zvýšená koncentrace ostře kontrastuje s totální absencí přirozené potravy. Čím se proboha živí? Chlebem a rohlíky. Z proudícího davu lidí co chvíli upadne nějaký ten drobek, a rodiny s dětmi dokonce pravidelně vyráží k vodě s pytlíkem pečiva. Nadšeně zkrmují to, co nestihli zkrmit doma, a ještě se cítí jako šlechetní zachránci hladových kačenek. Na druhé straně pak stojí „zasvěcení“ ochránci přírody, kteří považují hození jednoho drobku do hejna kachen téměř za trestný čin. Často obchází městské rybníčky a povýšeně upozorňují okolí, že kachna po chlebu zemře…

Dovolím si jemně poopravit oba tyto vyhraněné názory. Pro první skupinu – ty kačenky nejsou hladové, ale pěkně přežrané. Takových jako vy tu projdou desítky denně a všichni jim něco přihodí. Pro druhou skupinu – když je to tak nebezpečné, proč tu kachny už léta žijí a dokonce vyvádějí mladé? Kdyby se na těchto místech nekrmilo, ptáci by tu nebyli – rozhodně ne v takovém počtu…

Je třeba používat zdravý rozum. Známá fakta zní: dospělé kachně (ani slípce nebo rackovi) nijak neublíží, když sní pečivo. Neublíží jí to zřejmě ani v případě, že má každý den kus rohlíku k snídani. Naopak jí ublíží, když nejí nic jiného. To ji může skutečně zabít, i když jde o poměrně extrémní scénář.

Jenom rohlík nejedí

Na drtivé většině synantropních lokalit kachny pravidelně odlétají za potravou. Lidé to nevidí, protože tyto cesty se odehrávají v noci (psali jsme ZDE) . Sám jsem párkrát v zimě ve Stromovce (typická „rohlíková výkrmna“) zůstal až do setmění, a zatímco lidé s pečivem mizeli, kachny se připravovaly na noční výlet. Sešly se do menších hejn a postupně odlétaly směrem k Vltavě. Tam se i ve dne mnoho ptáků krmí na bahnitých březích mezi kameny a organickém odpadu vytékajícím z nedaleké čističky. Tyhle kachny to mají vzdušnou čarou necelý kilometr, takže o přirozenou stravu zřejmě nouzi nemají.

Dá se tedy říct, že pro dospělé, zdravé létající kachny třeba ve Stromovce je pečivo (pokud se krmí „s mírou“) jen jakýsi energetický doplněk, kterým se přežírají, aby měly např. sílu se uprostřed zimy mnohokrát denně pářit. V noci se pak kvalitně najedí a určité množství vhodného pečiva jim nemůže ublížit. Navíc i na denním „krmném rybníku“ si kachny dovedou najít přirozenou potravu. Snědí leccos – prakticky veškerá semena napadaná do vody, bruslařky rejdící po hladině i trávu rostoucí na břehu. Některé loví drobné rybky. Jiné se specializují na do vody spadané žaludy nebo dokonce kaštany.

Kdy si dávat pozor…

V zimním období je pečivo poměrně neškodné. V průběhu života však mají kachny některé etapy, kdy je krmení pečivem skutečně dost nevhodné, ve větší míře pak škodlivé. Zde jsou nejčastější adepti na nekrmení pečivem:

Mláďata – může vám připadat roztomilé házet zjara drobky do vody a pozorovat, jak čerstvě vylíhlá káčátka rejdí po hladině a sbírají pečivo. U káčat ale rozhodně doporučuji zdravější varianty, zejména salát. Mláďata potápivých kachen (polák, morčák…) snad radši vůbec nekrmit. Žádná káčata nikdy není vhodné překrmovat- tedy přilákat na krmení a půl hodiny do nich „cpát“ velké kusy potravy. Měla by se krmit především přirozeně. V menším množství ale nic nezkazíte salátem (i v prvních dnech), jiné krmení bych jim nedával (ani „zrnitou“ stravu jako vločky a rýže, kvůli „andělskému křídlu“, viz. dále).

Pelichající ptáci – obvykle v období červenec/srpen kachny shazují letky a v tuto dobu se nemohou přemisťovat mezi krmišti. Zůstávají na jednom místě, ale zároveň potřebují dostatek zdravé a přirozené potravy, aby jim narostlo kvalitní peří. Krmit je lze např. salátem nebo rýží.

Zranění/křídlovaní jedinci – ti jsou na tom podobně jako pelichající ptáci, jenže napořád. V důsledku podvýživy na malých rybnících bývají vyhublí a „oškubaní“ (se špatným peřím) Rozhodně je také doporučuji podpořit kvalitnější stravou, a pokud viditelně strádají (jsou pohublí, se špatným peřím atp.), kontaktovat záchrannou stanici.

Problémy vzniklé nevhodným krmením:

Andělské křídlo – Tzv. syndrom andělského křídla vzniká jako trvalá vada kostry během růstu káčete, kdy se kloub v křídle trvale zdeformuje a peří pak vyrůstá podivně do stran. Na vině může být nevhodná strava káčat: proto je nekrmte chlebem! Nicméně je třeba podotknout, že u dospělých, plně vyvinutých ptáků už nelze andělské křídlo nějak „vyvolat“ přikrmováním – jejich kostra je už prostě pevná a neměnná. Andělské křídlo způsobuje konkrétně nedostatek vitaminů a např. manganu, a naopak přebytek bílkovin a sacharidů, což do značné míry odpovídá „pečivové dietě“. Takto krmené mládě sice velmi rychle roste, ale zároveň je de facto podvyživené a má nedostatek důležitých látek pro tvorbu zdravé kostry. Mezi kvalitou a kvantitou se rychle rozevírají nůžky, podobně jako ve velkochovech u komerčně vykrmených ptáků. Naopak přikrmování mláďat salátem (či kapustou, zelím, prostě zeleným) je v tomto ohledu vyloženě zdraví prospěšné, zejména ve městech.

Obezita je další poměrně častý jev u kachen přisuzovaný přehnanému krmení. Obézní kachna je prostě tlustá- zejména pod ocasem, na břichu a voleti. Celkově působí hřmotným, neohrabaným dojmem, často nerada a špatně létá. Je to minimálně nepohodlné a nepraktické, může to mít i negativní dopady na její zdraví a zejména schopnost uniknout predátorům. „Vykrmení“ skutečně divokých kachen pečivem je ale téměř nemožné. Volně žijící ptáci nikdy nejsou v našem slova smyslu tlustí. Nedovoluje to jejich způsob života, metabolismus, ani jakási „potravní vůle“-na rozdíl od nás divocí ptáci jedí skutečně jen tak, aby přežili. To je krásně vidět na zimních krmištích- kachny se nechají nakrmit, ale jakmile přijde třeba pátý člověk s rohlíky, sytí jedinci se vzdálí a úplně ztrácí o příkrm zájem. To je přirozené chování. Na některých místech ale zůstává několik kachen s viditelně přeplněnými volaty, které se cpou dál. Pravděpodobně se jedná o čerstvé potomky přeživších, myslivci vypuštěných kachen. Těmi jsou však téměř všechny městské kachny, tady mám na mysli „čerstvé“ potomky první generace, kteří mají ještě silné „domácí geny“. A v nich je, kromě nízké únikové vzdálenosti, usedlosti, nevalného vztahu k létání apod., zapsána právě ona přehnaná žravost. Já osobně bych tlusté kachny nepřisuzoval překrmení lidmi- ti ptáci by se nejspíš přežírali i tak. Jen doporučuji, když na takovou kachnu natrefíte, její žravost ještě nepodporujte krmením. Měla by si také najít něco přírodního. Na rozdíl od svých, sice také krotkých, ale po generace v přírodě přeci jen divokých, kolegů, si po chlebu už většinou nezaletí někam do mokřadů nebo na řeku pro přirozenou potravu.

Kdy (a jak) tedy krmit

Obecně platí, že podzim, zima a brzké jaro jsou skutečně nejlepší dobou ke krmení kachen. Ne proto, že by snad v naší mírné zimě kachny zmrzly, právě naopak- v tuto dobu jsou čilé a bez závazků, v novém peří, a nejspíš i nejméně citlivé na kvalitu potravy. Zároveň je však přirozeného krmiva skutečně méně, takže doplněk v podobě pečiva uvítají. Vždy ale platí několik pravidel, které musíte při krmení dodržovat, jinak můžete ptákům ublížit!

Ve zkratce, pečivo nesmí být:

čímkoli namazané nebo ochucené
plesnivé (byť s jediným zeleným flíčkem- to je opravdu nebezpečné!)
úplně čerstvé, gumově měkké (nadýmavé)
extrémně tvrdé (může poranit jícen, ptáci ho nemohou rozkousat)
plněné sladké pečivo (typu croissant, perník, trdelník, buchta, štrůdl apod.)
silně přesolené (na kterém jsou vidět zrnka soli- to není koneckonců zdravé ani pro nás…)
Při splnění těchto parametrů je jakékoliv bílé i celozrnné pečivo a chléb (i toustový) použitelné.

Chleba – součást kachní potravy?

Jak tedy reaguje na dlouhodobé přikrmování tělo zdravé dospělé kachny? Má i nezávadné, s mírou krmené pečivo nějaký negativní vliv na kondici vodního ptactva? Kolik procent potravy městských kachen tvoří v praxi chléb a rohlíky, a kolik přirozená potrava? Liší se mikrobiom trávicího traktu ochočené, krmené kachny, od mikrobiomu skutečně divoké, plaché kachny někde v přírodní rezervaci? Jsou městské kachny na podíl pečiva v potravě nějak adaptované? Kolik toho vlastně sní jedna kachna ze stohlavého hejna, do kterého naházíte starší rohlíky? A co to konkrétně pro ni znamená?

O tom je bohužel jen poměrně málo informací, a je tudíž obtížné vyslovit jednoznačné stanovisko „krmit ano, či ne“. Každopádně moje pozorování ukazují dvě věci. Jednak, že kachní mláďata ve městech opravdu strádají a mortalita je mnohem vyšší než v přírodě (na vině bude nejspíš mj. i krmení pečivem v době růstu), a jednak, že dospělé kachny naopak viditelně prosperují a příkrm se zdá být jen jakási „třešnička na dortu“ jejich snadného života (i když zdání může klamat). Nejspíš to souvisí s pravidelnými lety kachních hejn za potravou a nižšími nároky na kvalitu potravy, než jaké mají malá mláďata. Jde ovšem pouze o mé domněnky, vyvozené z mnoha hodin ve společnosti kachen po celý rok.

Zdravá strava!

Každopádně pokud provozujete „rekreační krmení“ často, je určitě vhodné kachnám nosit zdravější potravu. Potíž je v tom, že často odmítají od lidí jíst cokoliv jiného než pečivo- takové ty rady typu strouhaná zelenina v praxi leží na hladině a sní je leda tak nutrie (o něco lepší vztah např. k mrkvi má lyska a slípka). Jsou ale určité druhy potravy, které většinou přijmou. Asi nejoblíbenější jsou ovesné vločky. Ty mají tu výhodu, že vedle kachen je přijímá prakticky kompletní společenstvo ptáků na zimních krmištích- chocholačky a jiné kachny, labutě, lysky a slípky, v menší míře i rackové. Určitě je lepší vločky krmit na zemi poblíž vody, kam kachny rády vylezou. Stačí rozsypat hromádku a ptáci se k ní seběhnou.

Ovesné vločky jsou u kachen velmi oblíbené krmivo. Tahle samička se na ně vrhá rovnou do pytlíku.

Další velmi vhodné (i když trochu nákladnější) krmení je rýže. Platí pro ni v zásadě to samé co u vloček, jen některým ptákům (labuť, racek) už vzhledem ke své velikosti nestojí za to. Také se rychle potápí ve vodě – krmit pouze na břehu.

Zkusmo jsem nabízel kachnám i různé další typy potravy, výsledek tady pro zajímavost krátce rozeberu:

Čočka neměla úspěch. Hrách (sušený, tvrdý…) taky ne (čerstvý by byl lepší). Proso bylo překvapivě žhavou pochoutkou. Loupaná slunečnice měla také úspěch. Listový salát – zdravý a chutný, velmi oblíbený- ale v létě, v čase měkké, čerstvé potravy. Salát je vhodné podávat i malým mláďatům a pelichajícím dospělcům.

Životní prostředí!

V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že přísun většího množství krmiva (ať už chlebu či semen) může mít i negativní důsledky na blízké mokřadní biotopy. Proto se snažte, abyste svým činěním příliš nezasahovali do vodních ekosystémů.

Mladá lyska si pochutnává na strouhané mrkvi. Zeleninou lze krmit i v hnízdní době, pečivo není pro mláďata, juvenily, či pelichající dospělce vhodné.

Pečivo či jiná potrava, házená např. přímo do rybníka, vodu znečišťuje a eutrofizuje. A i když většinou nejde o hlavní příčinu, nadměrné krmení kachen napomáhá tvorbě „kapřího chlívku“, tedy zakaleného, zcela neúživného rybníka. Na řekách může být situace o něco lepší, když proudící voda rozptyluje organický odpad v okolí, ale ani tam se krmení nemá přehánět. Vždy dávejte ptákům jen tolik potravy, kolik okamžitě spotřebují (tím i zajistíte, že později nepozřou nedojedené a zkažené zbytky), a pokud možno krmte na břehu, aby potrava neznečisťovala vodu.

Také dbejte na to, abyste spolu s ptáky nekrmili také invazivní nutrie říční. Tyto „roztomilé bobříky“ lidé na mnoha místech spolu s kachnami celoročně zásobují kvantem potravy, což je velmi špatně. Nutrie je totiž jedním z našich nejrychleji se šířících nepůvodních druhů a místy dokonce devastuje přirozené mokřadní biotopy. Na menších lokalitách vyžere prakticky veškerou mokřadní vegetaci a svými norami navíc hojně podemílá břehy, takže z husté rákosiny plné života rychle udělá rozrytou bahnitou pláž. Dopady na ekosystém i samotné ptáky asi nemusím dále rozebírat. Nehledě na to, že hnízdící kachny a lysky nutrie plaší a někdy jim dokonce vyžírá vejce. Proto, ačkoli se nám to může zdát kruté, je zcela na místě nechat toho „roztomilého bobříka“ o hladu.

S mírou a v míru

Na veřejných prostorách mimo rezervace (tj. v parkových rybnících, u řeky apod.) je de facto každého věc, jestli a čím kachny krmí. Zatím se nedá zodpovědně vyřknout obecný „zákon o (ne)krmení vodního ptactva“, který by obsáhl individuální přístup každého z nás. Krmení pečivem tak zůstává předmětem sporu. Sice kachny částečně „domestikuje“, učí je nepřirozeným a někdy i riskantním zvykům, na druhou stranu- městské populace kachen (a místy např. labutí a lysek) by nejspíš nikdy nebyly tak početné, kdyby je lidé nekrmili. V tomto článku jsem jen nastínil základní pravidla krmení a některé argumenty pro a proti. Pak už záleží na každém z nás, na našem názoru, svědomí… Poslední dobou se spíš doporučuje chlebem nekrmit, ale postoje laiků i odborníků jsou různé a někdy zbytečně vyhraněné. Já osobně občas dávám kachnám v létě salát a vločky, v zimě i pečivo. Myslím si, že když v lednu naházíte ptákům na řece pět polotvrdých rohlíků, nijak zvlášť to nevadí. Jen prosím nekrmte pečivem mláďata a vždy si ověřte, zda není plesnivé. Ale ani tak to nepřehánějte- a občas kachnám přineste i něco jiného. Je třeba si uvědomit, že chleba či rohlík není v žádném případě hodnotná náhražka přirozené potravy. Jde o poměrně balastní a nevýživné krmení, které však celkem dobře poslouží jako zdroj energie. A podle toho by se s ním mělo zacházet- tedy krmit spíš v zimě, příležitostně a ne ve velkém (samozřejmě záleží i na tom, mezi kolik ptáků se vaše „dávka těsta“ rozdělí). K častějšímu krmení doporučuji vhodná semena, vločky či listovou zeleninu.

Text a titulní foto: David Říha

Odkazy (problematika andělského křídla):

https://www.uksafari.com/angel_wing.htm

https://thewildlifediary.com/angel-wing-a-term-that-means-bad-news-for-waterfowl/

https://www.fresheggsdaily.blog/2019/03/preventing-and-treating-angel-wing-in.html

Číst dále

Nejnovější / Z domova

Nakrmte i šoupálky!

AVIFAUNA Publikováno 7.12.2020

Zima je tu a čím dál víc lidí pro své opeřené přátele sype do krmítek. Švitořící nálety sýkorek, vrabců, zvonků a mnoha dalších jsou už typickým obrázkem českých oken a balkonů, ale i zahrad a parků. Existuje ale mnoho stálých ptáků, kteří jsou bojácní, nedůvěřiví nebo prostě natolik specializovaní, že na klasické krmítko nikdy nepřijdou. Mezi ně patří i šoupálci- běžní, roztomilí ptáčci v nenápadném hnědobílém peří. Přestože se vyskytují v okolí mnoha krmítek, nikdy se na ně neodváží. Proč? Jeho životní styl je dost neobvyklý. Takový šoupálek se ráno vzbudí, vyleze z dutiny a celý den stráví šplháním po stromech a hledáním hmyzu ukrytého pod kůrou. Občas zapípá na jiného šoupálka nebo přeletí ze stromu na strom, ale to je vše. Večer svolá několik dalších šoupálků, s nimi se přitulí do jedné dutiny. Zahřívají se a spokojeně usnou. Další ráno znova. A znova.

Je tedy logické, že svou jistotu stromové kůry nechce jen tak opustit a přiletět na krmítko. Ke svému životu na stromech je dokonale přizpůsoben, je to specialista. Navíc dost bojácný- ne vůči lidem, ale vůči jiným ptákům. Proto se vyhýbá bližšímu kontaktu např. se sýkorami (sice s nimi tvoří zimní „hejna“, ale v rámci nich si vždy udržuje svůj odstup), což ho na krmítko taky moc nepřitáhne. I na stromech má ale své konkurenty. Jeho velkým, a vždy silnějším, rivalem je brhlík. Z něj má šoupálek vyloženě strach a jak se s ním ocitne na jednom stromě, odlétá.

Lůj na kůře je oblíbeným krmením šoupálků. Foto: David Říha

Potřete kůru lojem

Když nejde šoupálek za lojem, musí jít lůj za šoupálkem. A kam jinam, než na strom! Pokud vhodně rozetřete tuk na kůru poblíž krmítka, šoupálek ho objeví. A naproti radám v literatuře ani nemusíte používat rozehřátý lůj, stačí normální lojovou kouli „odrbat“ o drsnější kmen. Ideálně v místě, kde jste už šoupálka pozorovali- tento ptáček má totiž své stálé trasy a v hlavě jakousi „mapu“ úživných stromů, které každý den navštěvuje (mohou to být např. starší listnáče nebo borovice s odchlíplou kůrou). Na takovém stromě pak objeví lůj téměř okamžitě, a naučí se létat pravidelně každý den. Není ani moc plachý, a můžete ho hezky zblízka pozorovat, jak se svým jemným zobáčkem spokojeně krmí. Protože šoupálci se rádi vyskytují v párech či skupinkách (i když to je v praxi málo vidět, jsou nenápadní), může krmení navštěvovat celé hejnko. Většinou se ale postupně vystřídají, po jednou nebo po dvou. Tučné krmení v kůře potěší i jiné stromové druhy, jako je brhlík nebo strakapoud. Ti se ale velmi snadno naučí i na lojové koule a válečky, a navíc malého šoupálka plaší. Proto doporučuji těmto ptákům nabídnout poblíž zásobník s koulemi, a lůj nějak nenápadně rozetřít o kus dál. Aby to ideálně zůstalo mezi vámi a šoupálkem… 🙂

Šoupálek na lojovém zásobníku- při určité trpělivosti se mnoho z nich naučí na koule zavěšené podél kmene. Foto: David Říha

Opřete koule o strom

Pokud zavěsíte lojové koule (lépe tedy zásobník, do kterého dáte koule bez sítěk) na větev přímo ke kmeni, někteří šoupálci se postupně naučí i tam. Je to pak zajímavý pohled, když tento malý specialista „ukusuje“ přímo z lojové koule. Podobnou metodou samozřejmě potěšíte i šplhavce (např. ostýchavější žlunu) a brhlíky. Sýkorám a vrabcům je ale přirozenější krmit se v hustých větvích, tak doporučuji dát zásobníky dva. Sníží se tím i konkurence. Když totiž sice krásný, ale velký strakapoud přistane na jediném zdroji potravy, menší ptáčci musí čekat…

Rozdrobte lůj na zem

I když šoupálek tráví většinu života na stromě, občas slézá i na zem, zejména k patám starších stromů, nebo mezi kořeny. Tam můžete rozprášit drobky z lojové koule, nebo dokonce položit celé kusy. I na takové krmení si poměrně snadno zvykne, navíc tím potěšíte i kosa a červenku. Osobně ale doporučuji nabídnout šoupálkům krmení přímo na kůře, protože na zemi jsou nejistí a snadno zranitelní (krahujec, kočka…).

Kde šoupálky krmit?

Tito ptáčci jsou vázaní na vysoké stromy. V polních křovinách, malých zahrádkách nebo na okně ho nenalákáte- prostě tam není. Ideální je krmení v lese, nebo přírodě blízkém parku (se starými stromy, např. zámecké parky). Šoupálek není nijak plachý, lidi jsou mu vlastně skoro jedno, ale musí mít dostatek velkých stromů. Hojný je tedy i v Praze, ve všech lesích, ale i třeba ve Stromovce a dokonce na Střeleckém ostrově.

Jistota je rozetřít lůj po kmeni. Zde jsem využil prasklinu, a do ní vtlačil lojovou směs. Během měsíce se na toto „krmítko“ naučili létat minimálně čtyři šoupálci krátkoprstí. Foto: David Říha

Pravidelnost!

I když je krmení šoupálka na kmeni jakýsi „krmítkový vedlejšák“, je nutné ho dělat pravidelně a při každém sypání do krmítka doplnit i šoupálkův krmný strom. Tito ptáčci patří k fyzicky nejmenším stálým druhům (ono se to nezdá, ale váží 8-9 g, což je pouhá polovina koňadry!) a tučné krmení jim v zimě může velice pomoct. Kdyby ho ale na obvyklém místě čekali a nenašli, velmi snadno by se mohli dostat do energetické tísně.

Text: David Říha

Číst dále

Nejnovější / Z domova / Zajímavosti

Kam se ztrácí kačeři?

AVIFAUNA Publikováno 22.8.2020

Hejna kachen na našich rybnících se během roku dramaticky mění. Zatímco od podzimu do jara žijí kachny a kačeři v jednom čilém a pestrém hejnu, na léto se jejich cesty rozdělí. Samice zasednou na snůšky někde v rákosí a za necelý měsíc opatrně vyplouvají s partou ochmýřených kuliček. Jejich vyparádění milenci prostě zmizí. Aspoň na první pohled-všichni ti krásní kačírci, od všudypřítomné kachny divoké až po divoce vyhlížející hoholy a honosně zářící zrzohlávky, jsou ti tam. Nastalo období pelichání. Čas, kdy každý kačer ztrácí svou mužskou pýchu a promění se v otrhanou, nelétavou samici. Není divu, že se moc neukazuje… kde se ale schovává?

Pánská jízda

Zatímco v období námluv samci hlídají své družky a soupeří o ně, po shození svatebního šatu se v klidu sejdou v jednom hejnu. A mnozí spolu dokonce vyrazí rekreovat do vyhlášených destinací- např. Ismaningu u Mnichova (rybniční soustava), kde se každoročně shromažďují tisíce poláků a zrzohlávek (výhradně samců), aby zde vyměnili letky. Ale proč nezůstanou u nás?

Pelichající kačeři nemohou létat, ztrácí totiž všechny letky naráz a pak musí počkat, než jim dorostou nové. To je důvod vzniku tzv. prostého šatu, kdy se samec zbaví celkového pestrého opeření ještě předtím, než mu začnou pelichat křídla. Místo toho postupně získává hnědavé opeření podobné samici, které ho v kritickém čase bude maskovat a chránit před útokem predátorů. Proto také pelichající kačeři vyhledávají společnost a z bezpečnostních důvodů se sdružují do velkých hejn. Často celé populace tráví léto na jednom místě. Takový vrubozobý dav už má slušnou spotřebu potravy, kterou naše rybníky (kalné a přerybněné) zkrátka nejsou schopny pokrýt- je tedy potřeba někam odletět.

Samci zrzohlávky rudozobé s pelichajícími letkami postrádají „špičky křídel“ a nemohou létat. V prostém (krycím) šatě vypadají skoro jako samičky, ale prozradí je zářivě červené zobáky.

Na rozdíl od četných zdrojů ale nemohu potvrdit, že na tzv. pelichaniště mizí všichni kačeři. Liší se to dle druhu i lokality, ale většinou se najdou ojedinělí samci, kteří zůstávají „doma“ (což je však u tažných ptáků dost vágní pojem). V divokých populacích jsem jednoznačně nejčastěji zaznamenal pelichání u samců zrzohlávky rudozobé. Ať už na Pardubicku, Jižní Moravě či v Jižních Čechách, všude lze nalézt jednotlivce, ale i menší skupinky kolem deseti jedinců, které vesele pelichají na hnízdišti. Může to souviset s potravní specializací zrzohlávky- ponořenou vegetací. Oproti plovavým kachnám filtrujícím plankton, nebo polákům, lovícím drobné živočichy u dna, zrzohlávka se doslova pase na vodních rostlinách. Přitom cíleně vyhledává porosty parožnatky- jemné, dobře stravitelné a zřejmě i chutné řasy. Zjara pomíjivě čisté rybníky se na léto mění v prázdnou zakalenou břečku (vinou kaprů vyžírajících bentos a zooplankton, viz.), kde se většina kachen jen stěží uživí. Ale určité druhy ponořených rostlin, včetně některých parožnatek, jsou schopné odolávat znečištění a konkurenčním tlakem na fytoplankton dokonce zlepšovat průhlednost vody. Díky tomu pak podvodní vegetace zůstává (jako jediný potravní zdroj) po celé léto a býložravé zrzohlávky si můžou dovolit pelichat u nás- často v hejnech lysek a labutí, které vyhledávají podobnou potravu.

Druhou výjimkou tvoří krotké, městské kachny „divoké“– pečivem přežraní kačeři se nenamáhají s odletem na pelichaniště a velká část z nich mění peří na svém domácím rybníku, kde ostatně zůstávají celoročně. Takovým místem je třeba pražská Stromovka (tam pelichají desítky kačerů), ale v menší míře prakticky všechny urbánní lokality, kde lidé kachny přikrmují.

Naopak ortodoxními „odlétači“ se zdají být samci kopřivek obecných, místy i obou druhů poláků.

A co samičky?

Partnerky pelichajících samců zůstávají na hnízdištích a vodí mladé. Kachna, několik týdnů nepřetržitě hlídající 10 neposedných kuliček, si stejně moc nezalétá, a tak leckterá rovnou shodí letky. Doba výchovy a růstu káčátek (něco přes měsíc) bohatě vystačí na výměnu peří, a koncem léta může maminka se svými právě dorostlými dětmi (všichni v novém šatu) pomalu pomýšlet na odlet do zimovišť. Má to ale i svá rizika. Pelichající matky s mláďaty postrádají ochranu davu, a jsou proto dvojnásobně ohrožené. Může to být i jeden z důvodů, proč ve většině kachních populací převládají samci… Nehnízdící samičky (které z nějakého důvodu přišly o hnízdo či mláďata) se občas vydávají s kačery na pánskou jízdu, ale většina z nich zůstává na hnízdištích v malých skupinkách.

Kačer kachny divoké už má pelichání za sebou a na hlavě mu rostou první zelená pírka svatebního šatu.

Čas se znovu vyšvihnout

Teď v srpnu už mají kačeři letky dorostlé a pomalu se připravují na nové sexuální zážitky. S podzimem nastává období námluv a kačírci se musí hodit do gala a vrátit k samicím, které právě dokončily své rodičovské povinnosti. První fešáci přepeří už koncem prázdnin a v říjnu je ve svatebním šatě naprostá většina. Jako první se párují plovavé kachny, v čele s kachnou divokou a kopřivkou (srpen/září- leden/březen), hned nato dutinové druhy, hohol a morčák (prosinec- únor/březen) a jako poslední poláci a zrzohlávky (únor/březen- květen). Členové poslední „jarní vlny“ si tedy mohou dovolit zůstat v praktickém prostém šatě až do zimy. Ani pro ně však není dobré příliš otálet- první přepelichaní samečci si totiž rozeberou samičky a opozdilci zůstávají single. Tím spíš, že pánové v populaci převládají a dámy jsou vybíravé. Proto se mnoho kačerů už na podzim vyparádí a začíná tokat. Zkrátka kdo dřív přijde, ten se rozmnoží…

A já mám v tuhle dobu vždycky takový neklid. S očekáváním pozoruji kačery na rybníku a jejich první zelená pírka na hlavičce, která značí nastávající změnu. Už za pár týdnů budou kachní hejna plná pískání, vrčení a brebentění, až se roztoužení samečci v zářivém hávu začnou předvádět před samičkami. Kachní jaro klepe na dveře…

Text a foto: David Říha

Zdroje:

https://oldcso.birdlife.cz/www.cso.cz/wpimages/other/sylvia31_9Pykal.pdf

file:///C:/Users/David/Downloads/BPTX_2011_1_11310_0_289584_0_52399.pdf

Číst dále

Nejnovější / Z domova / Zajímavosti

Jak rybí obsádka ovlivňuje početnost vodních ptáků v rybníku?

AVIFAUNA Publikováno 13.8.2020

Znáte to. Člověk mine tabulku „přírodní rezervace“, dojde k jednomu z rybníků a při prvním pohledu na hladinu se cítí jako v ráji. Všude plno ptáků, kachny a potápky nejrůznějších druhů se střídají s dvojicemi černých lysek a majestátních labutí, mělčinu brodí skupinky čiperných bahňáků, nad hlavou křičí rackové a rybáci a opodál jako živé sochy postávají rozvážné volavky a kvakoši. Ano, i taková místa u nás jsou, především na jihu Čech a Moravy. Není jich ale mnoho, ačkoliv rybníků máme opravdu hodně. Jakmile totiž opustíme hranice rezervace, obzvláště v hnízdní době většinou narazíme na prázdnou, kalnou vodní plochu, po které se jako slabá útěcha proplouvá několik krotkých domácích kachen. Proč? V čem se liší těch pár bohatých lokalit od většiny (často těsně sousedících) rybníků, kde není ani pírko?

Plankton především

V mořích a oceánech je základem potravního řetězce plankton. A v zásadě to platí i v rybníku, přestože na něj působí zcela odlišné vlivy z okolního prostředí. Pokud se však bavíme o vodě jako takové a životě v ní (a právě ten je pro vodní ptáky klíčový), rybník představuje „samostatný“ mini-oceán. Samostatný v uvozovkách, protože fungování tohoto „oceánku“ řídí a upravuje člověk. Což samo o sobě není vůbec špatné, koneckonců bez nás, lidí, by rybníky vůbec nevznikly. Jedná se o umělé ekosystémy, které ke svému fungování vyžadují lidskou péči. A právě tato péče se u různých rybníků dramaticky liší. Ptákům, obojživelníkům, vodnímu hmyzu atd. vyhovuje jiný způsob obhospodařování, než komerčním rybářům a jejich ziskům. Mnohé z našich rybníků jsou doslova napěchované velkými planktonožravými rybami, především kapry, což (nejen) pro ptáky často představuje velký problém. A to hned z několika důvodů.

Kapr v dospělé velikosti se živí převážně nasáváním zooplanktonu- drobných korýšů, jako jsou perloočky nebo buchanky. A pokud je v rybníce největší možná (či spíš nemožná) koncentrace kaprů, tyto ryby vyžerou takřka všechen zooplankton. Už to má na kvalitu vody (a vodního života) velmi špatný vliv, protože perloočky udržují její čistotu tím, že ve vodním sloupci vyžírají sinice a drobné řasy. Jde o přirozený proces sladkovodních mokřadů, který funguje stejně dobře v jezerech, říčních deltách a zátokách, jako člověkem vytvořeném rybníce. Ale jen do chvíle, kdy do něj masivně nasadíme kapry. Ti zooplankton brzy zlikvidují a vodní řasy mají najednou volné pole. V mělké, prohřáté nádrži se velmi rychle přemnoží a z čisté vody je rázem kalná, temně zelená kapalina, průhledná nanejvýš několik centimetrů.

To je pro ptáky krajně nepříznivé- jednak proto, že pod vodou nevidí, a jednak proto, že potrava prostě není. Zooplankton je zcela vyžrán a makroskopické vodní řasy typu žabí vlas (oblíbená potrava vodních býložravců a jejich mláďat, např. zrzohlávky, lysky nebo labutě) jsou spolu s další vegetací vytlačeny přemnoženým fytoplanktonem, který jim svou koncentrací u hladiny zastíní přístup slunce. To ve výsledku způsobí, že v rybníku (mimo přilehlé rákosiny) schází téměř jakákoliv rostlinná i živočišná potrava a ptáci přímo vázáni na vodu se nemohou na lokalitě uživit, natož pak vyvést mláďata.

Kapři navíc s oblibou ryjí v bahnitém dně, čímž přímo přispívají k likvidaci drobných živočichů (které žerou) a rostlin (které vykoření) a ještě přitom zakalí vodní sloupec. A nakonec, opravdu velcí kapři plovoucí ptáky znervózňují a plaší (často je zespoda „ocucávají“) a zcela výjimečně mohou dokonce i sežrat nejmenší mláďata (malé potápky nebo kachňata v prvních dnech života). Totální absence potravy, neprůhledná voda a všudypřítomné obtěžující ryby pak ptákům zcela zabrání životu na daném rybníce.

Kde jsou čisté rybníky?

Jedním slovem: málokde. Ekonomický tlak na produkci ryb, částečně v kombinaci s neznalostí biorytmu rybníka, motivuje většinu rybářů či majitelů „soukromých“ (nestátních) vodních ploch k hospodaření na způsob tradičního kapřího chlívku. Při bližším pohledu to je však zcela nevhodné i pro samotné chovné ryby. Ty jsou vysazovány v tak nepřirozených koncentracích, že brzy vyčerpají přirozené potravní zdroje. Pak (zejména koncem sezony) je nutné naplnit obří obilná sila, ze kterých se ryby přikrmují obilím či šrotem, aby vůbec přežily. To samozřejmě ještě sníží kvalitu vody, ale také kvalitu rybího masa- kapři na tuto potravu nejsou zvyklí, a neumí ji ani pořádně strávit. Na příkrmu tedy v podstatě živoří a výsledkem je mnoho velkých, ale špatně živených ryb. Jenže, jak známo, maso se prodává na kila…

Samička poláka velkého s 12 mláďaty. Takhle početné kachní rodinky se uživí pouze v čistém rybníce s dostatkem zooplanktonu.

O dost jiná situace nastává v přírodních rezervacích a ptačích oblastech, kde je vedle rybářů viditelná i ruka ochránců přírody. V tom právě spočívá onen dramatický rozdíl, popisovaný na začátku článku. Rybníky spadající do chráněných území jsou více či méně záměrně upravovány k obrazu ptáků, obojživelníků, vodního hmyzu a rostlin (tj. také se nejedná o přirozený stav- rybník je prostě v našich rukou). Rybí obsádky jsou zde redukované (menší hustota ryb, mladší věkové kategorie…), popř. úplně chybí. Ve výsledku jsou některé rybníky zcela „odevzdány“ zájmu přírody a rybářství je silně upozaděno. Pro ptáky zde pak vzniká pravý ráj, neboť voda je čistá, průhledná, plná živočichů a ponořených rostlin, mezi kterými plavou jen malé rybičky. Bohužel, tohle se podaří pouze v několika málo chráněných územích, na zbytku rybníků je to pochopitelně ekonomicky nemožné.

Ptačí a lidští rybáři

Mokřadní a vodní ptáci živící se planktonem, vodním hmyzem, řasami či vyšší ponořenou vegetací, v kapřím chlívku dlouhodobě nepřežijí. Ale co volavky, kvakoš noční, orel mořský, potápka roháč a další silně rybožravé druhy? Není právě pro ně komerční výkrmna kaprů pravý ráj? Možná ano, ale jen za určitých podmínek. Pojďme se podívat, kdy…

Velká výhoda těchto druhů spočívá v potravní specializaci na ryby, což je samo o sobě skvělá vlastnost pro přežití v rybníku. Další eso je zcela nulová vazba na porosty vodních rostlin (rdestu, stolístku apod.), a částečně i čistotu vody. Tito ptáci hnízdí povětšinou na stromech v blízkosti rybníků, jen potápka roháč staví své hnízdo na vodě- ale zase prakticky kdekoliv. Na rozdíl od jiných potápek a např. kachen jí nevadí hnízdit na osamělém trsu stébel nebo padlém kmeni přímo u hráze. Nicméně i opeření rybáři mají své limity. Ve chvíli, kdy průhlednost vody klesne na několik málo centimetrů, lov kořisti se stává nemožným. A hlavně- žádný z našich ptáků (snad s výjimkou orla mořského a kormorána) nezvládne ulovit opravdu velkou rybu nad 40 cm, kterých jsou naše vody plné. Většina preferuje menší, plevelné rybky, nebo nižší věkové kategorie např. kapra. Těch je v běžných vodách poskrovnu, a proto se rybožraví ptáci s oblibou stahují na výtažníky a plůdkové rybníky.

Ano, takové ty soustavy malých „bazénků“, často v blízkosti velkého rybníka. Tyto nádrže slouží k chovu malinkých rybek (potěru a jednoletých ryb), které jsou v mělké vodě snadnou kořistí. Navíc neznečisťují vodu (drobné ryby neryjí ve dně a v mnohem menší míře konzumují hrubý zooplankton), takže na výtažnících často vznikají biologicky cenné mokřady, kdy se v mělké vodě rozrůstají vodní rostliny a žabí vlas. Tam pak krom dominantních rybožravých druhů mohou výrazně prosperovat i kachny, potápky malé, chřástalovití a další. Vzniká tak vlastně z ptačího pohledu ideální vodní plocha, která je však zároveň rybářsky obhospodařovaná. Samozřejmě i tady je pokud možno lepší příliš netlačit na „pilu ekonomiky“, a např. ponechat alespoň část rybníku zarůst ponořenou vegetací, obzvlášť jsou- li dané výtažníky součástí přírodní rezervace.

Rákosníci za vodu?

Rákosník velký je vázaný na rozsáhlé pobřežní porosty. Vysoká rybí obsádka mu tedy nevadí, ovšem jen do chvíle, kdy vlivem znečištění (a celkového narušení ekosystému) začne odumírat i rákos a orobinec na mělčinách.

Doteď byla řeč o vodě v rybníku- její čistotě, průhlednosti a životě v ní. Přilehlé rákosiny jsou ale docela jiný svět. Vysoké, rozlehlé mokřadní porosty rákosu, orobince, zblochanu, ostřic a dalších travin představují domov mnoha tajemných druhů ptáků, jejichž život se odehrává za oponou šustících stébel a většinou je spatříme pouze na přeletu. Rákosníci, cvrčilky, sýkořice, chřástalové, bukáčci… Ti všichni žijí v zarostlém, podmáčeném terénu na březích rybníků, a na otevřené vodě se nikdy neobjevují- většina z nich ani neumí plavat. Podmínky ve vodě je tudíž nezajímají. Opravdu…? Nic není tak černobílé, jak se může na první pohled zdát. Silně znečištěná voda může zapříčinit odumírání přilehlé mokřadní vegetace a také nedostatek potravy- všechny ty vážky, komáři, pakomáři a žáby (potrava rákosních ptáků) se vyvíjí v rybníce! A pokud je v něm doslova mrtvo, ani rákosiny pak nebudou kypět životem. Obecně však platí, že chřástal nebo rákosník je přece jen méně ovlivněn rybí obsádkou a čistotou vody než dejme tomu polák chocholačka. Některé mokřadní rostliny, zejména rákos, jsou totiž vůči znečištění do značné míry odolné, navíc mělčina rybníka a některé jeho zátoky jsou často chráněné před vlivem větších ryb. A nakonec, pokud se v blízkosti velké vodní plochy vyskytují menší tůně a jezírka, nebo meandrující potůčky (které rybník napájí), může vzniknout zcela samostatný a velmi bohatý mokřadní svět.

Typickým příkladem je třeba Žehuňský rybník na Kolínsku. Vodní plocha jako taková je intenzivně rybářsky využívaná, silně zakalená, místy „ozdobená“ rybími mrtvolami- mimo dobu výlovu a vypouštění pro většinu ptáků zcela nezajímavá. A přesto jde o ptačí oblast! Na východním cípu rybníka se totiž líně a plynule vlévá meandrující řeka Cidlina, a právě zde se vytvořil unikátní biotop rozsáhlých rákosin, tůní a nivních luk, hnízdiště chřástala kropenatého i malého, bukáčka malého i bukače velkého! A takových míst je u nás vícero – osud chřástalů a rákosníků tedy s vánočním kaprem nemusí nutně souviset.

Na závěr…

Je mi jasné, že pokud si tento článek přečte některý z komerčních rybářů, asi nebude se vším souhlasit a možná si místy poklepe na čelo. Vím, že rybníky vznikly pro chov ryb, že každý si chce co nejvíc vydělat (a někdo i musí..), a že rybník „ideální pro ptáky“ může mít leckdy nízký, nebo i nulový zisk. Na druhou stranu, v naší stále ještě pestré krajině máme těch rybníků a nádrží téměř 24 000! Vytvořili jsme zcela nový biotop, v mnoha ohledech výjimečný. Věřím, že v něm je dost místa pro ptáky i pro ryby…

Text a foto: David Říha

Zdroje:

http://www.forumochranyprirody.cz/vyber-biotopu-u-vodnich-ptaku-na-rybnicich-se-strukturovanou-rybi-obsadkou

https://is.muni.cz/el/1431/jaro2016/Bi7113/05_Stojate_vody_managementy.pdf

https://www.rmm.cz/regiom/2017/04_machacek.pdf

http://www.dolnimorava.org/attachments/vliv_obsadek_ryb_na_pocetnost_ptaku.pdf

http://www.forumochranyprirody.cz/vliv-ryb-na-vyber-biotopu-u-ptaku-systemovy-experiment

Číst dále

Nejnovější / Z domova / Zajímavosti

Proč se ptáci „opalují“?

AVIFAUNA Publikováno 4.7.2020

Je tu léto a s ním i slunné a teplé dny. Přestože je teplo obecně příjemné, v poledním žáru tropických dní většina zvířat pasivně funí ve stínu, aby se nepřehřála. Obecně to platí i pro ptáky (i když ti snesou mnohem vyšší teplotu než my-jsou menší a ztrácí tak více tepla, navíc mají vysokou tělesnou teplotu). Mnozí opeřenci ale rádi udělají výjimku a přímému slunci se záměrně vystavují. Často za poledne, v těch nejteplejších dnech.

Ano, ptáci se skutečně „opalují“, i když ne úplně v našem slova smyslu. Týká se to mnoha druhů, od nejmenších opeřených kuliček po majestátní dravce i volavky. A nejnápadnější slunění předvádí drobní pěvci, často přímo na naší zahradě-kos nebo sýkora si najde vyhřátou, osluněnou plošinku (kámen, trávník, starou větev), na kterou se rozplácne jako turista na lehátku. Leží na břichu nebo na boku, roztahuje křídla i ocas, otevírá zobák a malátně se kýve. Přitom zcela ignoruje okolo procházející lidi a odmítá se hodit do normálu. Ne, není nemocný ani opilý, jen se vyhřívá na sluníčku. A zjevně si svou „hřejivou chvilku“ velice užívá.

Proč? V zimě by si člověk řekl, že se snaží ohřát, ale ptáci se opalují většinou v těch největších vedrech. Teplo tedy rozhodně není hlavní motivací, tím spíš, že slunící se opeřenci znaveně otevírají zobák-oni jsou dokonce přehřátí! A stejně vydrží na slunci dlouhé minuty. Proč to vlastně dělají?

Důvodů je hned několik. Asi nejpodstatnější z nich jsou paraziti. Ptáci se čepýří a vystavují svá pera slunečnímu žáru, aby vyhnali či přímo zahubili drobné vši,…. a další otravnou drobotinu. Tito příživníci totiž své hostitele buď přímo obtěžují (popř. i nakazí) sáním krve, anebo (většina z nich) se živí ptačím peřím (keratinem), čímž snižují jeho kvalitu. A takový pták, který má na těle plno parazitů, musí čelit mnoha problémům, například s udržením impregnace peří nebo atraktivního jeho vzhledu (čistého lesku a zbarvení) ve svatebním šatě, kdy se snaží zaujmout samičky. V nejhorším případě by se kvalita opeření snížila natolik, že by ptákovi znesnadňovala či dokonce znemožňovala létání-což by bylo fatální.

To se ale v přírodě téměř nikdy nestává, protože všichni ptáci věnují svému opeření výjimečnou péči. Kromě neúnavného čistění zobákem a časté koupeli (ve vodě či v písku) je to právě slunění, které jim pomáhá udržet svůj šat ve skvělé kondici. Ptáci většinou vystavují slunečním paprskům ty části těla, na které si (přes velkou ohebnost hlavy) špatně dosáhnou zobákem, tedy hlavu, záda a kostřec. Černé peří (např. kosa) se dokáže během deseti minut na přímém slunci zahřát až na 70℃! Taková teplota většinu parazitů zabije, a ti zbylí honem utečou do jiných (právě zastíněných) míst na těle, kde už je pták snadno odchytí.

Slunící se opeřence můžete pozorovat i na vlastní zahradě, mezi největší labužníky v tomto směru totiž patří i některé

Volavky se vyhřívají s labužnicky roztaženými křídly, která nastavují slunci jako solární panely. Foto: David Říha

běžné a všudypřítomné druhy, jako je kos černý, sýkory nebo někteří krkavcovití. Často si lze všimnout, že pták své „opalování“ prokládá vydatným čištěním peří-právě totiž vybírá mrtvé („usmažené“) nebo prchající vši, aby je vzápětí snědl či zahodil. U rybníků se zase (v úplně jiných pozicích) rády sluní volavky a kvakoši.

Hubení parazitů ale není jediný účel sluneční lázně. Někdy ptáci nápadně čepýří kostřec a ukazují tak malou lysinku v peří s kostrční žlázou. Ta produkuje typický olejovitý sekret, kterým si ptáci své peří ošetřují-leští, uhlazují a impregnují proti dešti. A sluneční teplo významně pomáhá uvolňovat tento maz, navíc ho (horkým vzduchem) šíří dál podél těla ptáka, který má tudíž méně práce s jeho roztíráním.

Až tedy uvidíte podivně rozčepýřeného kosa, ležícího jako opilec někde v parku na trávníku, vězte, že není nemocný ani zraněný, ale jen si užívá sluníčka. Je to pro něj zdravé, důležité a určitě také příjemné.

Zdroje:

https://www.audubon.org/news/hot-bothered-and-parasite-free-why-birds-sun-themselves

https://www.thespruce.com/bird-sunning-386442

Text: David Říha

Číst dále

Nejnovější / Z domova / Zajímavosti

Hnízdění špačka v zateplení paneláků – nová životní strategie na okrajích měst?

AVIFAUNA Publikováno 11.6.2020

Vysoké panelové domy na sídlištích nejsou zrovna ideální ukázkou „divoké přírody“. Přesto někteří ptáci, jako rorýsi a jiřičky, zde nachází relativně bezpečná hnízdiště. Tyto druhy se z nemnoha přírodních útesů zcela přestěhovaly do měst a vesnic-na mnohem běžnější umělé skály. Staly se tak nedílnou součástí synantropní městské přírody.

V posledních letech se k nim připojuje i jeden zcela odlišný pták, který původně hnízdil v otevřené vesnické krajině-v remízkách, stromořadích a zahradách nedaleko polí a luk. Špaček obecný. Jako typický dutinový hnízdič vyhledává brzy zjara staré doupné stromy, popř. větší budky, do kterých svým dlouhým, složitým zpěvem okázale láká samičku. A nejen on se ve městech a vesnicích často potýká s vážným problémem-nedostatkem dutin.

Zdá se však, že inteligentní špaček si s tím do jisté míry dokázal poradit a si našel náhradu. A to právě v panelácích. Potřebuje ale trochu pomoct od jiného ptáka-strakapouda velkého. Strakapoud je i v přírodním lese pro mnoho pěvců důležitý, protože s pomocí silného zobáku vytesává vhodné dutiny. Nejenže je tak akorát velký, aby jeho byteček osídlili i menší druhy, ale hlavně velmi hojný-v lesích všeho druhu i městských parcích. Jeho dílo je tedy patrné na každém rohu, což mnoha ptákům vyřeší otázku bydlení. A ve městech to platí dvojnásob. Strakapoud si totiž svým zobanem troufne i na domovní fasádu a když je pod ní polystyrenové zateplení (jako v případě paneláků), stačí prolomit „skořápku“ a pak už to jde snadno-mnohem snadněji než do dřeva.

V těchto dutinách ale strakapoud nakonec nikdy nehnízdí, tesá je povětšinou v létě a na podzim ve „volném čase“ po vyvedení mladých. Slouží mu jen jako hotel, ve kterém tu a tam přespává. Zejména v zimě, patrně proto, že budovy uvolňují teplo. Některé dutiny však ani nedokončí a po většinu roku zůstávají opuštěné.

A právě této příležitosti se chopili špačci. Patrně to začalo jako nouzové řešení neúspěšných single samců, kteří nemohli najít přírodní dutinu. Nový způsob bydlení se ale osvědčil a v současné době se na mnoha místech Česka špačci každoročně vrací na panelová sídliště, aby tam vychoval mladé ve fasádním polystyrenu.

Nedokončené dutiny, kde strakapoud jen naruší fasádu a vyklove malý otvor, si totiž špaček už dokáže dostavět sám. Počíná si přitom stejně jako datlovití. Vydlabe zobákem kousek materiálu, vytřepe ho ven a znova. Je to opravdu zvláštní pohled, když nade mnou zničehonic vykoukne ze zdi špaček a nasype mi na hlavu polystyren :-). Tím spíš, že v přírodě tito ptáci do dřeva nikdy netesají z prostého důvodu-nemají v zobáku dostatečnou sílu. Ale měkké domovní zateplení jdou rozebrat úplně samo a spokojený špaček v zobáku pilně vynáší bílé kuličky.

Hloubení dutiny je vždy aktivitou samce, který má (i v přirozených podmínkách) za úkol najít, vybrat a připravit hnízdo, do kterého pak zpěvem láká samičku. Ta následně dutinu vystele suchou trávou a snese do ní vajíčka.

Hnízdění v „polystyrenovém doupěti“ pak nejenže špačkům nahradí stromovou dutinu, ale dokonce skýtá i nečekané výhody. Asi největší z nich je bezpečnost-uzavřené hnízdo velmi vysoko nad zemí, s jediným vchodem na kolmé a téměř hladké fasádě, je prakticky nemožné vyplenit. Straka, sojka či poštolka (o savcích ani nemluvě) se vzhledem ke své velikosti nedokáže přichytit na ploché zdi. Snad jedině strakapoud (primární tvůrce dutin) je teoreticky schopný se k hnízdu dostat, ale i on sám má jisté potíže se na fasádě udržet. A špačci by ho (jakožto skvělí letci) v této nejisté pozici nejspíš úspěšně zahnali útočnými nálety.

Na rozdíl od stresovaných špaččích rodičů v blízkém parku, kteří co chvíli s varovným pokřikem pozorují slídící dravce, moji opeření sousedé v paneláku mohou být klidní.

Tím ale výhody nové hnízdní strategie nekončí. Vzhledem k popsané nedostupnosti dutin se odrůstající mláďata zdráhají vylétnout do světa. Zatímco v běžném hnízdě má špaček v blízkosti vchodu četné větve a někdy dokonce přírodní „bidýlko“, tady musí poprvé letět rovnou. A mnohem dál-třeba deset, dvacet metrů. Není tedy divu, že malí špačíci s opuštěním hnízda otálejí. Často dlouhé hodiny nervózně sedí v otvoru a pozorují okolí, ale odmítají vyskočit.

A co je na tomhle výhodného? Díky mnohem „strašnější představě“ prvního letu totiž mláďata zůstávají v hnízdě zhruba o týden déle. Dutinu pak opouští mnohem vyspělejší než jejich vrstevníci z remízků a parků. Téměř úplně odpadá fáze zranitelného juvenila skákajícího po zemi a v keřích-v tomto věku jsou „děti z polystyrenu“ ještě v hnízdě. A když už konečně vyletí, mají plně dorostlá křídla a mohou okamžitě s rodiči vyrazit do polí a luk za potravou.

Špaček tedy v paneláku získává mnohem lepší podmínky-ve velmi bezpečném, a navíc teplém hnízdě zůstávají mláďata neobvykle dlouho a jejich šance na přežití se tak výrazně zvyšuje. Přesto jde stále o nový a poměrně řídký fenomén, ke kterému jsou potřeba zateplená sídliště na vhodných lokalitách, kde se najednou potkává strakapoud velký i špaček.

Na závěr jedna poznámka: navzdory všem obavám vyklované ptačí dutiny nijak nenarušují celkovou tepelnou izolaci budovy-sám se špačky bydlím a nikdy s tím nebyly žádné problémy. Pokud vám hnízda špačků z estetického či jiného důvodu přeci jenom vadí, doporučuji v bezprostředním okolí vyvěsit větší budku (špačník), třeba se do ní přestěhují.

Z celkového hlediska by možná stálo za zvážení (v lokalitách s největším výskytem děr do zateplení) při rekonstrukci budov umístit přímo na zeď několik špaččích budek podobě, jako se to dělá u rorýsů. Ptáci při hnízdění získají prakticky stejné výhody a zdi už nebudou tak „provrtané“. A představa špačka coby nenáviděného škůdce na víně a ovoci je už doufám překonaná. Tím spíš, že v době krmení mladých posbírá mnoho hmyzu (včetně toho „škodlivého“).

Já každopádně obdivuji špačkovu přizpůsobivost, díky které může ve městech přežít i bez, čím dál tím vzácnějších, doupných stromů. Možná to pro něj znamená naději zůstat běžným druhem v naší stále se měnící krajině. Ale přece, nevypadá kovově lesklý špaček, vášnivě zpívající v posledních večerních paprscích, někde v lukách u dutiny starého dubu lépe než…na anténě?

Text a foto: David Říha

Číst dále

Starší články

AVIFAUNA

Vzácný kachní transsexuál konečně nalezen- žije V Pískovně a je na vrcholu společnosti

Peklo i ráj, beton i háj – nejistý osud (pří)městských ptáků

Mezidruhový význam varovných volání- kdo má hlavní slovo?

Krmení ptáků – jen v zimě, nebo celoročně?

Krmit kachny chlebem? Jasná otázka s nejasnou odpovědí.

Nakrmte i šoupálky!

Kam se ztrácí kačeři?

Jak rybí obsádka ovlivňuje početnost vodních ptáků v rybníku?

Proč se ptáci „opalují“?

Hnízdění špačka v zateplení paneláků – nová životní strategie na okrajích měst?

Newsletter

Nejnovější články

Aby vám nic neuletělo