volavka rusohlavá Archivy - AVIFAUNA - Český online magazín o ptácích

Čtvrté mapování ptáků v České republice skončilo

AVIFAUNA Publikováno 25.8.2017

Občanská věda představuje zajímavý fenomén, který umožňuje aktivní spolupráci jedince na vědeckém poznání. Zatímco moderní vědecké články často mají jen velice malou ambici popularizovat svá zjištění a jsou silně zaměřené na úzkou odbornou komunitu, tak fenomén občanské vědy nabízí možnost právě opačného postupu – prostřednictvím zájmové činnosti laiků (tedy neprofesionálů) pracovat na soudobých vědeckých problémech. Patrně jedním z vrcholů, jak zužitkovat zkušenosti a lokální znalosti amatérských ornitologů, je zapojit je do mapování pro nově vznikající, již čtvrtý Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice.

Mapování probíhalo ve spolupráci s Fakultou životního prostředí ČZU v Praze, Českou společností ornitologickou a Agenturou ochrany přírody a krajiny ČR v letech 2014 – 2017 a právě skončila poslední, čtvrtá sezóna mapování. Mapování podle jednotné metodiky za použití kvadrátové sítě, která pokrývá mapované území, je v současnosti běžně využíváno pro monitorování dlouhodobých změn v druhové skladbě ptáků a jejich početnosti na velkých územích. Skončené mapování doznalo oproti třem předchozím podstatných změn. Mimo specifické metodické změny byla největší změnou forma zaznamenávání dat. Zatímco v předchozích mapováních byla veškerá pozorování zapisována do papírových kartiček a následně vkládána do databáze, dnes je vše daleko jednodušší. Veškerá organizace a vkládání dat probíhají v přehledné on-line aplikaci „http://atlas.birds.cz.“, která je volně přístupná všem zájemcům.

Přestože na zpracované konečné výsledky si budeme muset ještě rok či dva počkat, již nyní, díky webové aplikaci, je možné „surové“ výsledky odhadnout již nyní. Pojďme si tedy připomenout nejzajímavější ornitologické události posledních čtyř let, které byly v souvislosti s atlasovým mapováním zjištěny.

Rodinka volavek rusohlavých na Českobudějovicku v roce 2016. Foto Vladislav Železný

Nejatraktivnější jsou zřejmě zjištění nově hnízdících druhů. Jedním z těchto druhů je volavka rusohlavá, která hnízdila v roce 2016 na Českobudějovicku v okolí Čejkovic, kde se po celou hnízdní dobu zdržovaly až 4 dospělé volavky. Mláďata byla prvně pozorována 6. srpna téhož roku, nejvíce 3 mláďata 7. srpna na Mlýnském rybníku u Čejkovic. Nutno podotknout, že samotné hnízdo nebylo dohledáno, což je v tak atraktivní oblasti poněkud paradoxní. Jednou z hypotéz je skryté hnízdění na jedné z blízkých lokalit, která není birdwatchery tolik navštěvovaná. Také v letošní hnízdní sezóně se volavky rusohlavé na Českobudějovicku zdržovaly. Do budoucna je tam možné, že tato drobná volavka bude u nás patřit mezi pravidelně hnízdící ptáky.

V roce 2017 bylo patrně největší událostí zahnízdění labutě zpěvné na střední Moravě u Chropyně. Pár labutí zpěvných byl o to zajímavější, že samice v tomto páru je známá moravská labuť, pojmenovaná Zpěvanka. Je označena kroužkem a límcem s kódem 7R42, označena byla v Německu na zimovišti labutí zpěvných v lednu 2006 a to už jako dospělá samice. Již v únoru 2011 vytvořila pár v Tovačově se samcem svého druhu. Ten však uhynul a tak k hnízdění došlo až letos po vytvoření nového párů. Labutě zpěvné úspěšně vyvedly čtyři mláďata.

Labuť zpěvná s mláďaty na hnízdišti u Chropyně v roce 2017. Foto Jiří Šírek

O to více nenápadné je šíření kachničky mandarinské, druhu, jehož původním areálem je dálný východ, ale díky introdukci a vytvoření polodivokých populací během 20. století v západní Evropě, se druh šíří do dalších zemí. Během mapování v roce 2001 – 2003 nebyla kachnička zjištěna, přestože první hnízdění mělo proběhnout na jižní Moravě na Lednicku již v roce 1980. Pravidelně hnízdí v České republice od roku 2008 a její početnost se zvyšuje. Mnohem nápadnější je šíření husice nilské, v České republice hnízdící od roku 2008.

Početnost se zvyšuje od posledního mapování u dalších druhů. Z mokřadních druhů ptáků například u morčáka velkého, husy velké či jeřába popelavého, z dravců například u luňáka červeného či motáka lužního, pozitivní jsou trendy orlí rodiny. Zvýšila se početnost orla mořského i královského, orel skalní hnízdí díky úspěšnému repatriačnímu programu v České republice od roku 2013. Od roku 2012 hnízdí v západních Čechách i orel křiklavý. Z dalších druhů se zvyšují trendy početnosti například u racka bělohlavého, vlhy pestré či budníčka zeleného. Naopak, mezi druhy ubývající, u nichž početnost v současné době již balancuje na hraně přežití, patří například břehouš černoocasý nebo sýček obecný. Početnost se snižuje i u dalších mokřadních druhů, zejména bahňáků – u bekasiny otavní či vodouše rudonohého. Ubývá i racků chechtavých, přestože jeho početnost se může díky příznivým změnám prostředí regionálně výrazně zvýšit (v posledních letech například Pardubicko). Mezi další ubývající druhy patří například lelek lesní či chocholouš obecný. U lelka je poněkud udivující, že v databázi jsou k dispozici doposud pouze dva záznamy s prokázaným hnízděním. Přestože zřejmě ještě někteří mapovatelé své údaje nevložili a mapa rozšíření tak může ještě doznat změn, pravděpodobně je to signál výrazného úbytku.

Vodouš rudonohý patří mezi silně ubývající druhy. V případě, že se podaří udržet vhodné podmínky, mohou lokální populace prosperovat, jako např. na hnízdišti na Kolínsku. Foto Lukáš Kadava

Také nález hnízda chochlouše obecného je v posledních letech velkou vzácností. Na snímku patrně poslední hnízdící pár chochloušů v areálu Škody Auto v Mladé Boleslavi v roce 2017. Foto Libor Praus

A samozřejmě jsou druhy ptáků, u nichž od posledního mapování již hnízdění nebylo prokázáno. Typickými zástupci jsou například rybáci černý a bahenní, mezi opětovně nezjištěné druhy patří např. kulík hnědý, pro něhož byly jediným refugiem vrcholové partie Krkonoš. Poslední záznamy kulíka hnědého s hnízdním chováním končí rokem 2010. Podobný je osud dalšího bahňáka – kolihy velké, u níž byly poslední lokalitou travnaté plochy Ruzyňského letiště v Praze, poslední skutečně prokázané hnízdění jediného páru pochází z roku 2011. Pravdou je, že kolihy jsou v této lokalitě pozorovány sporadicky v hnízdní době doposud (včetně roku 2017), avšak již bez náznaků hnízdění.

Břehouš černoocasý v současnosti přežívá v posledních několika párech v jižních Čechách. Na snímku pták v poslední výspě břehoušů ve východních Čechách na Chlumecku v roce 2014. Foto Vladimír Štorek

Výše uvedené informace samozřejmě nelze zaměňovat s výsledky – na ty si budeme muset ještě počkat, než proběhne zpracování údajů. Spíše se jedná o faunistické zajímavosti, které lze vyčíst z databáze a které jen zhruba naznačují možné změny v české avifauně. Ostatně, veřejně přístupná databáze může odhalovat i některé slabiny právě proběhlého mapování – např. nezvykle vysoké zastoupení kvadrátů s neprokázaným hnízděním zcela běžných druhů (např. budníčků). To patrně nebude souviset se změnou početnosti druhu, ale spíše s nízkou aktivitou mapovatelů o zjištění vyšší kategorie průkaznosti hnízdění. Pravděpodobně dojde situace ještě změn, patrně ne všichni mapovatelé již vložili své výsledky do databáze, u několika ptačích druhů lze navíc získat poslední hnízdní data ještě v srpnu (např. u potápivých kachen), u naprosté většiny druhů ale už musí být sebraná. Konečné datum zaslání údajů je stanoveno na 31. 10. 2017.

Atlasy hnízdního rozšíření ptáků jsou dnes již samozřejmým zdrojem kvalitních informací o výskytu a početnosti ptáků na úrovni regionů, států, a dokonce i kontinentů. Díky opakování mapování po 10–15 letech je navíc možné sledovat trendy v rozšíření a početnosti jednotlivých ptačích druhů. Ty často odrážejí změny, které jsou zpravidla vyvolávány nejrůznějšími lidskými aktivitami. Výstupy z atlasů hnízdního rozšíření na jedné straně pomáhají při formulaci zásad ochrany ptactva a jejich prosazování, na druhé straně změny v rozšíření a početnosti ptáků indikují stav prostředí a je pak možné efektivně zavádět opatření vedoucí ke stabilizaci jeho optima.