Dramatické znovuobjevení strnádka antioquiského, druhu, který nebyl pozorován téměř půl století, se dostalo letos v dubnu mezi hlavní zprávy. Takové návraty, ačkoliv vzácné, však nejsou tak ojedinělé. Podívejme se na nejzázračnější případy z posledních let a na nebezpečí, která s sebou domněnky o vyhynutí přináší.
Některé zázraky přijdou docela obyčejně. Loni v lednu na cestě do Sunday Mass přitáhl pozornost kolumbijského vědce Rodolfa Correa Peña záblesk zrzavě zbarvené hlavičky. Na kousku křovin se na okraji malého města Medellinu – přesněji řečeno města s 2,5 milióny obyvatel – skrýval druh, který nikdo nezpozoroval už od roku 1971.
Příběh strnádka antioquiského je úchvatný, ale není v ornitologickém světě v žádném případě ojedinělý. 47 let je v podstatě okamžik ve srovnání s podobným objevem lejskovce modrého Eutrichomyias rowleyi na ostrově Sangihe v Indonésii, který byl znovuobjeven v zalesněných údolích tamního ostrova v prosinci roku 1978, po neuvěřitelně dlouhých 100 letech, když poslední exemplář tohoto druhu byl zaznamenán v roce 1878.
Podobné udivující návraty vzbuzují více otázek než odpovědí. Jak mohli tak dlouho unikat pozornosti a jak jsme věděli, kde je hledat? A teď, když se najednou objevili, jaká je naděje na jejich dlouhodobé přežití? A nejvíce provokativní otázka, jaké další vymřelé druhy možná čekají na znovuobjevení? Přesně taková zázračná vzkříšení z mrtvých jsou důvodem, proč se organizace BirdLife, jež má pravomoc k zařazování ptáků na Červený seznam ohrožených druhů pro Mezinárodní svaz ochrany přírody, zdráhá vyhlásit nějaký druh za vyhynulý, dokud si není jistá, že vědci pročesali všechna pravděpodobná místa výskytu do poslední pídě.
1. Lejsek damarský: ukrytý v dáli
Znovuobjevení tzv. ztracených druhů často vyžaduje cestovat do vzdálených a neschůdných míst. Lejsek damarský (Ficedula henrici) byl poprvé dokumentován v roce 1898 – jedním z placených sběratelů živočišných druhů, jenž pracoval pro britského bankéře Waltera Rothschilda, Heinrichem Kühnem. Ten vstoupil na vzdálený indonéský ostrov Damar a (jak bylo v tehdejší době zvykem) zastřelil vzorek od každého ptačího druhu, kterého tam našel. Exemplář ptáka s tmavě modrýma očima, kterého Kühn nechal dopravit do muzea, byl po celé dvacáté století znám jako jediný svého druhu. Věřilo se, že pták může přežívat na Damaru, ale jeho stupeň ohrožení nebyl znám, protože najít čas, peníze a někoho, kdo by podnikl cestu, aby ověřil stav populace lejska na vzdáleném ostrově, bylo přinejmenším obtížné.
Nakonec v roce 2001 doktor Colin Trainor z organizace BirdLife a Clemens Bulurdity z Indonéského ředitelství lesů a ochrany přírody byli schopni prozkoumat Damar, aby zjistili, že je lejsek na ostrově vlastně relativně rozšířený, a proto byl klasifikován jen jako téměř ohrožený. Hrozbu pro lejska damarského však představuje těžba dřeva a vzrůstající osidlování ostrova.
2. Květozob čtyřbarvý: Chyba Romea
Zatímco znovuobjevení lejska damarského odhalilo, že jeho přežití je relativně jisté, obvykle jde o vzácný případ mezi druhy, které na delší dobu uniknou pozornosti badatelů. Příkladem je květozob čtyřbarvý (Dicaeum quadricolor), který se pokládal za vyhynulého od roku 1959, kdy došlo k úplnému odlesnění jeho rodného ostrova Cebu na Filipínách. Nová naděje vytryskla poté, co se zařazení ukázalo jako nesprávné. Květozob byl znovuobjeven v roce 1992, když ornitologové Rob Timmins a Perla Magsalay prozkoumávali ostrov. Ovšem protože dřívější ochránci přírody nevěděli o jeho existenci, nepodnikla se žádná opatření k záchraně lesa, kde pták žil. Teď, když došlo k vykácení lesů, jsou naděje na dlouhodobější přežití květozoba bohužel slabé.
K dnešnímu dni zůstává druh označen jako kriticky ohrožený, i přes obnovené snahy zachránit les, kde žije. Podobné okolnosti, jako ty, které vedly k poklesu populace květozoba, se označují jako tzv. Romeova chyba, podle tragického osudu hrdiny ze Shakespearovy hry, v které Romeovy domněnky o smrti Julie nakonec vyústí v její úmrtí.
3. Pita thajská: ztracena, nalezena… a znovu ztracena?
Samice pity Gurneyovy. Foto: Francesco Veronesi | Licencováno pod CC BY 2.0
Jak nám ukazuje případ květozoba čtyřbarvého, je vždy vzrušující a motivující, když se po dlouhé době podaří znovuobjevit dlouho zmizelý a domněle vyhynulý druh ve volné přírodě. Takový nález však bohužel nezaručuje zabezpečení jeho dlouhodobého přežití. Do roku 1915 byla pita thajská (Hydrornis gurneyi) v Thajsku široce rozšířena. Ovšem ztráta přirozeného prostředí si vybrala svou daň a mezi roky 1952 až 1985 nebylo potvrzeno jediné pozorování. Pita byla znovu objevena v Thajsku v roce 1986, s populacemi nalezenými na pěti různých místech. Nicméně do roku 1997 se její populace znovu ztenčila a odhaduje se, že zbylo jen devět párů, což z pity thajské činí jeden z nejvzácnějších druhů na světě.
Naštěstí výzkum tohoto druhu v Myanmaru v roce 2003 odhalil jeho početnější populaci, která však následuje osud ostatních thajských ptáků a s ubývajícím přirozeným prostředím se stává ohroženým druhem. Pokud se opět ztratí, je bohužel takřka jisté, že tentokrát to bude nadobro.
4. Holoubek modrooký: ochrana přirozeného prostředí
V červnu 2015 brazilský ornitolog Rafael Bessa prováděl terénní výzkum ve státu Minas Gerais, když uslyšel ptačí zpět, který nedovedl určit. Zmatený Bessa nahrál hlas a přehrál si ho. V reakci na to před ním prolétl pták, kterého dosud neviděl. Později, když si fotografie zvětšil, byl v šoku, když zjistil, že šlo o holoubka modrookého (Columbina cyanopis), o druh, který nebyl od roku 1941 pozorován. Druh byl znovu objeven v jednom z největších komplexů savan a lesů, v unikátním biomu zvaném cerrado, který rychle mizí, neboť ustupuje zdejšímu průmyslovému zemědělství. Naštěstí však byla uznána důležitost ochrany přirozeného prostředí kriticky ohroženého holoubka a v lednu 2018 byla oblast, kde tento vzácný druh žije, oficiálně prohlášena za přírodní rezervaci. V červenci stejného roku došlo k rozšíření chráněného území o dalších 360 km² a byl založen Státní přírodní park Botumirim.
Momentálně se odhaduje, že ve volné přírodě žije okolo 20 holoubků modrookých. Nicméně díky ochraně krajiny, kde žije, má holoubek o mnoho větší šance na přežití, než kdyby zůstal neobjeven a zapsán v Červeném seznamu IUCN jako vyhynulý.
5. Buřňáček chathamský: ochrana se vyplácí
Foto: Aviceda | Licencováno pod CC BY 3.0
Zatímco znovuobjevení některého druhu může vest k ochraně, někdy to probíhá přesně opačně a činnosti zaměřené na ochranu vedou k znovuobjevení. Buřňáček chathamský (Fregetta maoriana) byl považován za vyhynulý více než 150 let, dokud se list kalendáře neotočil na leden 2003. Tehdy si Ian „Sav“ Saville a Bret Stephenson, pozorující zrovna ptáky na moři, všimli a vyfotili buřňáčka, který se lišil od jakéhokoliv jiného, kterého dosud viděli. Fotografie nebyly dostatečně detailní, a tak trvalo dalších jedenáct měsíců, než se britským ornitologům Robertu Floodovi a Bryanu Thomasovi podařilo dostat se na moře a dopodrobna zdokumentovat okolo dvaceti podobných jedinců tohoto záhadného druhu – teprve tehdy byl překvapivý návrat buřňáčka chathamského skutečně potvrzen.
Po dobu deseti let byl druh pozorován pouze na otevřeném moři a vědcům se i přes veškeré snahy nedařilo objevit přežívající kolonii, která více jak století a půl unikala pozornosti. Za podpory grantu z fondu na ochranu přírody od organizace BirdLife, se však v roce 2013 vědcům podařilo díky sledovacím zařízením zaměřit skrytou kolonii buřňáčků na ostrově Little Barrier (Hauturu v maorštině). Ostrov je pokládán za modelovou oblast pro ochranu životního prostředí – v roce 1980 a 2003 byl zcela zbaven všech zavlečených predátorů. Bez těchto ochranářských opatření by bylo velmi nepravděpodobné, že by byli buřňáčci vůbec znovuobjeveni, neboť by jejich populace do současnosti pravděpodobně nepřežila.
Úvodní foto: Michael Gillam | Licencováno pod CC BY 2.0 / Aviceda | Licencováno pod CC BY 3.0
Překlad: Markéta Zýková
Zdroj: Birdlife.org
