Výpravy za ptáky do zahraničí jsou vždy zajímavé. Většinou nám přináší pozorování u nás vzácných druhů nebo těch, se kterými se zde nesetkáme vůbec. Pozorovatelé si tak snadno a rychle rozšíří svůj životní seznam pozorovaných druhů. Podle mého názoru je však nesmírně zajímavé a v mnoha ohledech přínosnější zahraniční pozorování tuzemských druhů. Vždyť spousta druhů, které označujeme za „naše“, u nás tráví jen malou část roku.
Poslední tři měsíce loňského roku jsem strávil v severním Španělsku. Birdwatchingu jsem se věnoval každou možnou chvíli. Nejsilněji na mě působila právě pozorování u nás hnízdících druhů, které mají Španělsko jako svou zimní destinaci. Červenky obecné byly naprosto jednoznačně dominujícím druhem, a to ve všech biotopech. Byly zkrátka všude. Druhým nejhojnějším druhem byly lindušky luční. Byly k vidění v podobných biotopech, jaké vyhledávají u nás k hnízdění, ale početně také v centrech měst. Dokonce jim stačil metr úzký pruh trávy kolem hlavní silnice, aby se zde porozhlédly po potravě. Jindy skákaly přímo po parkovišti mezi auty. Třetím velmi hojným druhem byl králíček ohnivý. Jeho pisklavý zpěv zněl ze všech stran v počtu několika desítek každý den.
Lindušky luční vezmou v zahraničí za své i malé proužky zeleně v městských parcích. Foto: Arturry Dzewski
Do dnešních dnů mám v živé paměti dvě působivá setkání s drozdy. Jedno bylo v pohoří Picos de Europa, kde jsem ve výšce kolem 2000m viděl hejno drozdů zpěvných. Ptáci stoupali do vysoko položeného sedla po nesmírně strmém svahu, neletěli výš než dva metry nad zemí a často byli tak nízko, až se zdálo, že jdou pěšky. Byli evidentně vyčerpaní. Druhý zážitek se odehrál na velkém útesu vybíhajícím daleko do moře zvaném Cabo Peňas. Zde jsem pozoroval hejno několika desítek drozdů cvrčal, které právě překonaly moře. Letěly z Anglie? Když se přiblížily k pevnině, začaly klesat, popolétly ještě pár set metrů dál do vnitrozemí a popadaly do trávy jako hrušky. Možná letěly celou noc a byly zřejmě rády, že dosáhly pevné půdy pod křídly.
Pohled ze sedla, do kterého stoupali zmínění drozdi. Pomyslný tahový trychtýř se stáčí podél skal doprava – k severu. Foto: Jakub Hlaváček
Samostatnou kapitolou by mohli být bahňáci. Těch zimuje na severním pobřeží Španělska obrovské množství. Měl jsem příležitost pozorovat stovky kolih malých i velkých, vodoušů rudonohých, šedých a tmavých, jespáků obecných a kamenáčků. V přístavním městě Gijón se kamenáčci dokonce naučili na pečivo, které jim házeli lidé. Doslova se prali o rohlíky s vrabci a holuby. Oproti očekávání jsem pouze jednou viděl malé hejnko čejek.
Pozorovatelé z našich luhů a hájů by si jen těžko představili, že by o kamenáčky zakopávali ve městě, kde se s holuby a vrabci perou o drobky z pečiva.
Za celý pobyt ve Španělsku jsem pozoroval celkem 127 druhů ptáků. Přirozeně mezi nimi byly i druhy u nás se nevyskytující, od majestátních supů a orlosupů po titěrné a čiperné cistovníky. Největší stopy ve mne však skutečně zanechalo pozorování červenek, pěvušek a králíčků. Pozorování toho, jaké biotopy v zimě využívají a jak se chovají. Myslím, že pozorovat „naše“ ptáky na jejich zimovištích a tahových cestách je velice dobrá cesta k tomu, abychom je lépe poznali a porozuměli jim.
Text: Jakub Hlaváček
