Nová studie odhalila, že samice zvonovce bílého snáší při námluvách hlasitosti stejně vysoké, jako kdyby na rockovém koncertě strčila hlavu k repráku. Samčí zpěv byl totiž vyhodnocen jako vůbec nejhlasitější v celé ptačí říši, dosahujíc až neskutečných 125 dB.
Ptačí zpěv dokáže být ideálním probuzením do poklidného rána, s měkkým cvrlikáním a něžným švitořením, které vás pozvolna vynese z hlubokého spánku. Ale pokud by vaším budíkem mělo být volání samce zvonovce bílého, bylo by to spíše jako se probudit do řádění požární sirény. Přestože je tento jihoamerický pták velký pouze jako holub, dokáže vydávat zvuk hlasitější než ten, který vydávají vřešťani a je srovnatelný s tlučením stavitelského beranidla.
Zvonovec bílý je podle studie publikované před týdnem ve vědeckém časopise Current Biology, ve skutečnosti nejhlasitějším ptákem, který byl kdy na světě zdokumentován. Jeho krátké, výbušné volání, které samec rozděluje do dvou částí, je trojnásobně silnější (z hlediska intenzity tlaku zvuku), než hlas kotingy křiklavé, která byla předchozím držitelem rekordu.
„Mohli jsme je slyšet úplně všude, byli jakýmsi soundtrackem zdejších lesů,“ říká Mario Cohn-Haft, jeden z autorů studie a ornitolog brazilského institutu Instituto Nacional de Pesquisas da Amazônia. „Vydávají tyto hlasité zvonivé zvuky, které znějí jako kdyby někdo mlátil do kovu, asi jako kovář.“
Cohn-Haft se seznámil se zvonovcem a jeho hlasovým projevem na jedné z jeho expedic do hor brazilské Amazonie. Hnán zvědavostí, jak hlasitý pták ve skutečnosti je, kontaktoval Jeffa Podose, bioakustika Univerzity Massachusetts Amherst. Oba se vydali do hor minulý prosinec a znovu letos v únoru s kalibrovanými přístroji na měření hlasitosti, aby poměřili úroveň hlasitosti volání zvonovce bílého a kotingy křiklavé, které upravili z hlediska hluku a vzdálenosti, aby byla následná srovnání objektivní.
Video zpívajícího zvonovce bílého. Autor: Anselmo d’Affonseca
Richard Prum, ornitolog na Yaleské univerzitě, který nebyl zapojen do studie, říká, že je velmi působivé, že se výzkumníkům podařilo změřit tímto způsobem úroveň decibelů volně žijícího ptáka. „Hlasitost je jedna z nejtěžších věcí k empirickému měření ve volné přírodě, protože je zde přítomných tolik dalších elementů, které mohou přesné výsledky snadno ovlivnit.“ tvrdí Prum. „Jim se však skvěle povedlo mít tyto elementy pod kontrolou.“
Člen čeledi kotingovití, která zahrnuje vranuchy, kotingy a skalňáky, je zvonovec bílý typickým obyvatelem vysokých hor severní Brazilie a jižní Venezuely. Samci jsou sněhově bílí s kontrastním černým zobákem, mající u kořene podlouhlý lalok, přepadávající přes něj dolů podobně jako u krocana. Samice jsou oproti tomu zelenkavé, s hnědými pruhy.
Vzhledem k tomu, že jsou hlasité zvuky často asociované s komunikací na velké vzdálenosti, byli vědci překvapení ze skutečnosti, že samci si schovávají svá nejhlasitější volání na příležitost, kdy se k nim samice přiblíží. Fascinovalo je také to, jak samice, a také samotný zpěvák, dokáže snést tak hlasité zvuky bez poškození sluchu. „Pro ni je to v podstatě to samé, jako kdyby na rockovém koncertě strčila hlavu do repráku.“ říká Cohn-Haft.
Při několika příležitostech vědci pozorovali samice, které přilétly na posedy, ze kterých samci vábili své partnerky. V těchto případech se samci otočili zády k samici a s dramatickou otočkou se obrátili nazpět ve chvíli, kdy jim z hrdla vycházela druhá část hlasového projevu. Samice se vždy o něco stáhla při a nebo těsně před začátkem zpěvu, zůstávala však vždy v těsné blízkosti.
Hlasitost jednoznačně není taktikou k přežití—výrazně totiž zvyšuje šanci detekce predátory. A tak vědci došli k závěru, že se musí jednat o výsledek samičího výběru potenciálních partnerů. Jinými slovy samice preferují hlasitější samce a ti se v průběhu evoluce přizpůsobili tak, aby byli stále hlasitější a hlasitější.
„Všechny druhy se vydaly různými estetickými směry, stejně jako žánry umění,“ vysvětluje Prum, expert na kotingy. „Extrémní hlasitost se může stát esteticky rafinovaná. Existuje mnoho umění, ať už jde o symfonii nebo rock, kde je hlasitost působivá—je to v podstatě jako s křiklavými barvami.“
Specifický samičí výběr partnerů je ústředním tématem takřka u všech ptáků z čeledi kontingovití, vedoucí k bizarním vlastnostem, jakými jsou extravagantní námluvní rituály či impozantně barevné opeření. U kotingy křiklavé, patřící do stejné čeledi, se taktéž vyvinul velmi hlasitý hlasový projev. „Tato konvergence nám říká, že hlasitost je mezi ptáky viditelně význačná,“ tvrdí Prum.
Otázkou však zůstává, proč se u zvonovců vyvinula schopnost hlasitého zpěvu, namísto rafinovaných zásnubních tanců či výrazně barevného opeření, což je obojí méně riskantní z hlediska predace a také méně destruktivní pro jejich sluch. Podos se domnívá, že to souvisí s tím, jak se vyvinuly jejich zobáky. Protože se zvonovci živí výhradně ovocem, z nichž některé dosahuje velikosti golfového míčku, vyvinul se u nich zobák, který ptáci dokáží otevřít velmi široce. To jim pak poskytuje skvělou anatomickou strukturu k produkci jejich agresivně hlasitých volání.
„Rozšíření u kořene zobáku jim dává velkou výhodu,“ říká Podos. „Mají v podstatě stejnou anatomii jako zvon nebo konec trombónu.“ Jejich nezvyklý syrinx a neobvykle silně vyvinuté břišní svaly jim pravděpodobně pomáhají při vyluzování jejich hlasitých zpěvů.
Obyvatelé mlžných lesů v brazilské Amazonii, situovaných v 900 m.n.m, jsou zvonovci bílí součástí ekosystému plného fascinujících ptáků a druhů, které stále čekají na objevení. Tyto horské ekosystémy jsou však bohužel ohroženy klimatickými změnami, říká Cohn-Haft. Jak postupuje oteplování, přirozené prostředí tohoto druhu se bude posouvat do vyšších nadmořských výšek. „Zvonovec bílý není v současnosti považován za ohrožený druh, avšak pokud bude oteplování klimatu takto pokračovat, nebude se mít v budoucnu už kam dál přesouvat.“
Cohn-Haft a Podos doufají, že se do regionu navrátí v začátku příštího roku, aby mohli najít odpovědi na zbývající otázky týkající se nejhlasitějšího ptáka na světě. Chtějí například objevit přítomnost adaptace, která jim pomáhá zabránit poškození sluchu. Doufají také, že se jim podaří přímé pozorování jejich námluvního rituálu, aby konečně pochopili, co dělá tohoto přespříliš hlasitého ptáka atraktivním.
Úvodní foto: Anselmo d’Affonseca
Text a překlad: Martin Vlk Mrňous
Zdroj: Audubon.org
