V létě 2018 se nejen Českem prohnala vlna tropického viru USUTU, který ve velkém napadal zejména kosy černé. Lidé hlásili úhyny ptáků v zahradách a parcích, a bulvární média rychle začala šířit zvěsti o vymírání tohoto notoricky známého pěvce. Dnes, po více než čtyřech letech již víme, že ačkoli toto onemocnění se skutečně onoho roku u nás vyskytovalo, došlo pouze k mírnému poklesu kosí populace, která se záhy vrátila zpět do původních počtů. Na stránkách JPSP zůstává dlouhodobý populační trend kosa černého stejný jako před rokem 2018- mírný vzestup (http://jpsp.birds.cz/vysledky.php?taxon=743). To jsou fakta, vědecky podložená čísla, která vypovídají o tom, že kosů z dlouhodobého hlediska de facto přibývá, a rozhodně nebalancují na hranici vyhynutí (jak některá média před časem hlásala). Nicméně když dnes jdu po ulici, stále potkávám sousedy, kteří se mě ptají „Kde jsou ti kosi? Kam zmizeli? Proč už neslyším jejich zpěv?“. A já, přes veškerá seriozní data, se ptám stejně. Protože na naše krmítka už prostě nelétají. A co víc, neskáčou ani po trávníku kolem bloku. Prostě zmizeli…
Tento článek nemá za cíl vyvracet výsledky několika odborně vedených programů na sčítání ptactva, ani šířit paniku o vymírání kosa. Pouze chce ukázat pohled lokálního pozorovatele z jedné čtvrti na kraji Prahy, kde se množství i chování kosů po roce 2018 radikálně změnilo. A rozebrat možné příčiny, mezi nimiž figuruje i USUTU. Možná si říkáte, proč o tom píšu až teď. Vždy kauza USUTU je pět let stará- a kosi to přežili! No právě. Kosi přežili, a to nám tak nějak stačí. Z mého pohledu jde o však o lehce promlčený případ, k němuž bych rád přiložil vlastní svědectví. Médii zveřejňované články o kosí populaci v letech 2018 až 19 se totiž zpočátku nesly v duchu bulvárně atraktivních poplašných zpráv o vymírání dosud běžných ptáků, které byly ovšem extrémně přehnané a navíc podložené pouhými domněnkami a indiciemi (nikoli fakty). Toho se záhy chytla vědecká obec, tyto zprávy (po právu) ostře zkritizovala a vysvětlila veřejnosti, že kos měl pouhý malý propad v početnosti, a z dlouhodobého hlediska se mu stále daří a dokonce přibývá. Tím se však případ víceméně uzavřel (kosí populace se dál sleduje standardními metodami, články o vlivu USUTU či (ne)ubývání kosů již nevychází). Pro mě však ne. Už proto, že od roku 2018 na mém okně nepřistál jediný kos, aby roztržitě zaškubal svým dlouhým ocasem, kvapně přicupital ke směsi semen, skočil do ní a s vervou jí rozházel po celém parapetu. Tohle mi chybí…
I já po roce 2018 očekával, že se mnou sledovaná lokální populace časem vrátí do starých kolejí. Že kosi opět budou skákat po každém trávníku a otrle doprovázet sousedy se sekačkou, tak jako volavka rusohlavá provází pasoucího se buvola (oba za účelem lapit hmyz, vyplašený sekačkou či buvolem). Nestalo se. A proto bych zde rád popsal svá pozorování.
Ale než se pustím do vyprávění o úbytku městských kosů v mém okolí (k němuž skutečně došlo), a o tom, co se dělo po jejich zmizení, je třeba si zopakovat jeden dobře známý, avšak v kauze USUTU často překvapivě opomíjený fakt. A sice, že u nás žijí dva „typy“ kosů.
Kos městský a kos lesní
Krotký „kos městský“- snadno fotitelný, jablkem uplatitelný 🙂
Kos černý jako druh v ČR žije ve dvou odlišných populacích, jejichž chování i způsob života se propastně liší. Říkejme jim kos městský a kos lesní.
Nejlépe známe kosa „městského“, obyvatele městských parků, zahrad a veřejné zeleně, mezi jehož typické rysy patří velmi nízká úniková vzdálenost, celoroční (až celoživotní) věrnost svému teritoriu a značná potravní přizpůsobivost s ohledem na charakter ulice, v níž žije. Hojně využívá krmítka, kde zkonzumuje téměř cokoli, živí se prakticky všemi druhy bobulí původních i nepůvodních stromů i keřů, vysazovaných ve veřejné zeleni, na místech krmení kachen či holubů nepohrdne drobky pečiva, u popelnic paběrkuje odpadky. V hnízdní době loví na krátce střižené trávnících, kde má dobrý přístup k povrchu půdy, odkud vytahuje žížaly. Hnízdí buď v hustých okrasných keřích, tújích a živých plotech, anebo přímo na budovách tam, kde by ho nikdo nečekal (v truhlících, pod střechou, v kůlně apod)- obojí z důvodu ochrany mláďat před predátory (straka, sojka, kočka, kuna). Jeho teritorium je velmi malé, místy odpovídá jen většímu teritoriu sýkory koňadry.
Naproti němu stojí kos „lesní“, ostražitý a plachý obyvatel lesů a remízků, jenž na zimu běžně odlétá na jih, nebo přinejmenším opouští své území a toulá se po krajině, hledajíc dužnaté plody jako šípky či jeřabiny (ovšem je-li zima mírná a bez sněhu, zůstává v lese). Svou potravu si po většinu roku hledá především v opadance, odkud vybírá širokou škálu bezobratlých, včetně listožravých housenek, které zjara ve velkém padají ze stromů a představují výživnou pochoutku pro mláďata. Má-li možnost, s oblibou zaletuje na lesní mýtiny, kde v osluněné trávě nachází větší množství hmyzu. Hnízdo ukrývá v hustém mlází a lesních školkách, v pahýlech a polodutinách starých stromů, anebo v jehličí vysokých smrků. Jeho teritorium je rozlehlé, místy odpovídá menšímu teritoriu drozda brávníka.
Plachého mladíka „kosa lesního“ nevyhnal z lesa ani sníh a mráz. V nouzi zalétal pouze na mé přírodní krmítko v borovém mlází.
Kos městský a lesní, tak, jak jsem je zde popsal, jsou ovšem pouze dva extrémy, které se na vhodných místech potkávají, kříží, stírají vzájemné rozdíly a vytváří širokého spektrum nevyhraněných „kosích charakterů“. Typicky se tak děje na zastavěných okrajích lesů, na malých vesnicích, v rozlehlých zámeckých parcích, zkrátka všude tam, kde si životní prostředí žádá kompromis mezi „městským“ a „lesním“ životem.
A proč zde vůbec vyprávím o dvou kosích populacích a jejich polokrotkých „křížencích“? Protože součet jedinců či párů obou těchto populací (se zcela odlišným životním stylem!) i všech jejich „kříženců“ ve výsledku tvoří jediné číslo, jediný údaj, jenž se promítne do jediného grafu vývoje početnosti jediného druhu- kos černý. Pokud budou obě populace stejně početné, načež jedna vymře a druhá záhy zdvojnásobí svoji početnost, dlouhodobý populační trend kosa černého bude stabilní. A něco podobného se (hodně zjednodušeně) na lokální úrovni může dít…
Pohled z kraje Prahy- osudové léto 2018
Udeřila ukrutná vedra. Slunce pražilo jak někde ve Španělsku, vyprahlé trávníky žloutly a z žíznivých stromů padalo na troud uschlé listí. Dva týdny nespadla ani kapka. Ve stínu okrasných smrků s otevřeným zobákem lapal po dechu přehřátý kos. Jeden z mnoha kosů, kteří to léto nepřežili. Lidé tenkrát na sídlišti nosili ptákům do stínu misky s vodou, aby se mohli napít a osvěžit. Stále před sebou vidím dospělé kosy i letošní mladíky, jak mnohokrát dokola zakláněli hlavu a nořili zobák do spásné tekutiny. Pili jako vyčerpaný atlet, jenž právě uběhl maraton.
Navzdory podpoře od lidí však vyčerpaní kosi začali postupně chátrat a jevit příznaky nemocí. Malátně posedávali v trávě, navzdory ukrutnému vedru zimomřivě načepýření (!), ztěžka oddychovali a vyčerpaně přivírali oteklé oči. Obvykle brzy hynuli. Že šlo právě o virus USUTU, můžu bez laboratorních testů jen hádat. Zprvu jsem ojedinělým úhynům a náhlým zmizením některých jedinců nevěnoval tolik pozornosti, avšak do podzimu na sídlišti vymřela většina kosů, a začátkem zimy pak na mé krmítko nepřiletěl ani jediný…
Další kosice z roku 2018, jevící příznaky choroby. Její osud mi však zůstal neznámý.
Nemocná samice kosa v posledním tažení. Seděla v uschlém, předčasně spadaném listí na vyprahlém trávníku a útrpně zavírala oči. Dalšího dne byla nalezena mrtvá asi o dva metry dále.
Při zpětném pohledu se toho léta se seběhlo hned několik faktorů, které kosy dělaly obzvláště zranitelnými. Za prvé, každé pozdní léto je pro kosy náročným obdobím, možná dokonce nejnáročnějším z celého roku! Navzdory obecnému mínění většina dospělých kosů neumírá v zimě (na důsledky mrazu či nedostatku potravy- na to jsou dost velcí a přizpůsobiví), ale právě od jara do podzimu (https://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/00063657809476571)! V druhé půli léta jsou totiž staří ptáci vyčerpaní z obvykle dvoj-trojnásobného hnízdění, a ještě k tomu pelichají. Poslední zbytky tukových zásob z podzimu a zimy vyčerpali během jarní péče o mladé, a teď konečně potřebují pečovat také o sebe. Jenomže z na troud vyprahlá země v letních vedrech již nevylézají oblíbené žížaly, a ovoce na stromech a keřích je zatím pomálu. Přestárlí či jinak oslabení ptáci jsou tedy často na pokraji fyzických sil. Tato situace je ve městech mnohem horší, než v původním prostředí (v lese), jelikož nízké trávníky (zjara tolik oblíbené kvůli žížalám) zbavené mechu i listí usychají velmi rychle. Synantropní kosí populace zažívá tedy těžká léta. V roce 2018 pak bylo letní vysychání půdy výrazně zesíleno extrémními horky s minimem srážek.
Další rizikový faktor představuje dlouhodobě nižší imunita a fyzická kondice synantropních ptáků oproti jejich příbuzným ve volné krajině. Jde o obecný fakt, který neplatí zdaleka jen pro kosa- synantropní ptáci se sice dožívají vyššího věku (mají méně predátorů, pomáhají jim krmítka atd.), a jejich populace bývá i výrazně hustší (mj. i díky velkému množství antropogenních zdrojů potravy se na dané ploše města tísní mnohem více kosů než na stejné ploše v lese), avšak kvůli tomu „přirozená selekce“ probíhá ve značně omezené míře. Jakmile se tedy objeví nepřítel v podobě infekce, ve městech nachází spoustu vhodných (starých či jinak oslabených) obětí, kterým hojnost krmítek a bezpečí neproniknutelných živých plotů doposud dovolily přežít.
Konkrétně v případě viru USUTU (předpokládejme, že to byl on) vytvářelo synantropní prostředí ještě jednu past- komáry, kteří tento virus přenáší. V přírodním lese či břehových porostech se komáři vyvíjejí v drobných vodních ekosystémech- v tůních, bažinách, či dendrotelemech (vodou zaplavených dutinách stromů). Za abnormálně horkého léta taková stanoviště vysychají- a komárů je jen pomálu. Ovšem ve městech se i za toho největšího sucha najdou zanedbané bazény, zahradní jezírka, sudy s dešťovou vodou či zmiňovaná, dobře míněná pítka pro ptáky (v nichž je třeba denně obměňovat vodu!). Městští komáři se tedy i v roce 2018 měli kde vyvíjet nadále (a díky vysokým teplotám také velmi rychle) a mohli se tedy zaměřit na oslabené ptáky, které při sání krve bezděčně nakazili virem USUTU.
Z tohoto popisu je jasně patrné, že situace horkého léta je pro synantropní kosy velmi náročná. Navíc ve velmi husté městské populaci přežívá velké množství starých ptáků, které udržují na živu krmítka a úkryt super-hustých keřů. Virus USUTU tedy u mnou sledovaných kosů představoval pouhý zapalovač, jenž zažehl knot celé bomby. Bomby, jíž si každá nadpočetná, oslabená a nezdravě živená synantropní populace vyrábí sama na sebe (viz. text výše). A tak to bouchlo.
S tímto krotkým „měšťákem“ jsem měl obzvláště dobrý vztah. Já si klekl na zem, on ke mě přišel a čekal. Já mu hodil vločku, on ji bystrým okem našel v trávě, sezobl, a čekal dál:) Bohužel ani jeho jsem po létě 2018 již nespatřil…
Posila z lesů
Před pár lety, když jsem v zimě vyhodil jablko na trávník pod oknem, již za pár minut se o něj pralo několik kosů- kosů městských. Dnes jablko dlouhé týdny poklidně hnije. Každé ráno, když jsem ještě za tmy vycházel do školy, vítalo mě ve světle pouličních lamp sborové „ti-ti-ti“, nejméně desítky kosů, nocujících v jehličnanech kolem domu. Dnes je ticho. Koncem zimy dvojice i trojice samců divoce bojovaly o teritoria v do vzduchu coby jedna černá koule, plápolající nad trávníkem jako horoucí plamen života. Dnes zahrady zejí prázdnotou. Něco se změnilo. Kosi zmizeli z ulic… Opravdu?
Ano i ne. Jakmile mi černí elegáni přestali bezděčně vytvářet zahradní dekoraci (k čemuž skutečně došlo po roce 2018), začal jsem po nich cíleně pátrat. Takhle běžný pták přece nemůže během jednoho léta úplně zmizet?! A skutečně. Zjistil jsem, že na kraji Prahy žije pták, který vypadá stejně jako staří známí kosáci z krmítka, avšak chová se naprosto odlišně. Je plachý, přes den se ukrývá v opuštěných zahradách, křovinatých lesících a remízkách na okraji zástavby, na krmítka se odváží jen při sněhové nadílce, a na trávník mezi paneláky tiše přilétá pouze brzo ráno a večer, za šera, kdy denní provoz ustane. Podle všeho kos lesní.
Tento „nový“, ostražitý kos se od předjaří 2019 v mém okolí postupně usazuje na místech, kde jeho krotcí příbuzní patrně vymřeli. Způsob života z přilehlých lesů a remízků si však do značné míry ponechal. Jeho teritorium je na první pohled výrazně větší, stejně jako úniková vzdálenost. Tráví také více času na stromech a ve větvích, létá výše a častěji. Městský kosák byli zvyklý cupitat po zemi a odpočívat skrčený v okrasném křoví, lesní kosák před člověkem uniká prudkým letem do korun stromů, v trávě si je nejistý. V jednom ohledu se však oba „druhy“ (nadsázka samozřejmě) podobají- v umísťování hnízda. Lesní či pokřovní kosi se velice rychle naučili využívat bezpečného úkrytu hustých trnitých keřů, kompaktních tújí či zakrslých smrčků, odkud žádná straka ani kočka nemá šanci vytáhnout mláďata. A tak se dnes lidem paradoxně nejvíce přibližují samičky sedící na vejcích, zatímco jejich ostražití partneři se skrývají v zanedbaných křovinách kolem potoků či stavenišť.
Urbanizace kosa lesního podruhé?
Míra plachosti nově příchozích kosů na zahradách sídlištích se samozřejmě liší jak mezi jednotlivci, tak mezi lokálními „mikropopulacemi“ zahrnujícími několik sousedních teritorií v jedné ulici. Zatímco někde skutečně nad zahradami poletují vyplašení „lesní“ kosi, o pár set metrů dále lze pozorovat jen o trochu opatrnější variantu starých známých „měšťáků“. Domnívám se, že jsou tu dva faktory, ovlivňující plachost a celkové chování „nových“ kosů:
1) Množství přeživších měšťáků. Konkrétně na mém sídlišti měšťáci vymřeli úplně, avšak nemohlo k tomu dojít všude a beze zbytku. Na některých místech jistě část krotkých kosů přežila v přírodnějších (=za sucha méně extrémních), avšak přesto člověku blízkých lokalitách- například v parcích, školních dvorcích nebo vilových čtvrtích s velkým množstvím přírodních zahrad. V těchto místech mohli mít kosi logicky i vyšší hnízdní úspěšnost a populaci tedy krom starých, vyčerpaných ptáků jistil dostatek mladé krve. Přeživší mladí měšťáci se tedy mohli zkřížit s nově příchozími „lesníky“ a vytvořit novou generaci jen o trochu plašších měšťáků. A nejspíš bychom našli i ostrůvky bezpečí, kde lokální populace „kosa městského“ přežila léto 2018 takřka bez úhony. Tam pak všechno klape ve starých kolejích.
2) Poměr genů nově příchozích. Jak jsem již zmínil, neexistuje pouze 100% kos lesní a 100% kos městský. Mezi nimi stojí mnoho přechodných typů, kteří své chování přizpůsobují místu, kde žijí. Právě tito „voříšci“ velice často žijí na okrajích měst, a jsou tedy logicky prvními zájemci o lichá teritoria uhynulých „měšťáků“. Jejich chování je často velmi rozporuplné a individuální- více než u typických měšťáků či lesníků. Jeden voříšek se brzy naučí létat na krmítko, druhý se k té děsivě nové věci ani nepřiblíží. Pochopitelně záleží také na obecném standardu chování „příměstských voříšků“ v dané lokalitě.
Mezi lákadla synantropního života, která přitahují „voříšky“ do prázdných teritorií po „měštácích“, patří bobule okrasných keřů v zahradách a parcích (zde hlohyně šarlatové)
Synantropní biotopy obývané měštáky tedy postupně osidlují voříšci, patrně s různým poměrem lesních genů. Tam, kde měšťáci lokálně vymřeli, pak optikou laického pozorovatele skutečně „vymřel kos“- tak, jak ho znal doposud (tento dojem může být umocněn tím, že starší ptáci nízké kondice- kteří patrně vymřeli první- byli zároveň těmi nejkrotšími a nejnápadnějšími) . Voříšci si budou zřejmě na život ve městě chvíli zvykat, a postupně se svým chováním přibližovat měšťákům (což se již částečně děje). Na lokální úrovni tedy znovu probíhá synantropizace „divokého“ kosa. Bude však postupovat mnohem rychleji, než když před více jak 100 lety první lesní kosi přilétly do zahrad. Jednak proto, že se patrně synatropizují nikoli lesníci, nýbrž voříšci (kteří už část městských zvyků mají), a druhak proto, že tito voříšci se na mnoha místech mohou křížit s přeživšími měšťáky.
Jiný kraj, jiný kos- sledujte ty své
Téměř vše, co jsem v tomto článku popsal, vychází z mých vlastních zkušeností a úvah. Jde výsledky pozorování lokální populace na ploše o velikosti cca. dvou vesnic. A je prakticky jisté, že na různých jiných synantropních lokalitách kosi také v různé míře (ne)přežili vlnu USUTU. Naši celkovou kosí populaci tento virus zřejmě skutečně neohrozí (epizootie nastala v roce 2018 již podruhé, poprvé udeřil USUTU již v roce 2001- a obě vlny kos jako druh ustál s relativně malými ztrátami, jenž záhy obnovil), nicméně jako lokální čistka může silně provětrat až zdecimovat oslabenou či přestárlou mikropopulaci. Proto je dobré navzdory celkové statistice nezavírat oči před tím, že konkrétně na své zahradě kosy už nevidíte, že se chovají jinak, nebo, že jich je naopak více (voříšci mohou např. na nově objevené zdroje potravy v podobě bobulí okrasných keřů hromadně naletět)- to všechno je důležité sledovat.
Každý běžný a všudypřítomný druh se jednou může (a nemusí) stát ubývajícím až vzácným- jak nám v minulosti ukázalo mnoho druhů otevřené krajiny či tradičního venkova. Ty doplatily především na ztrátu biotopů. Kosům česká krajina přeje- je plná lesů, parků a zahrad. Ovšem zejména synantropní stanoviště se pod tlakem lidské činnosti velmi rychle mění, povětšinou bez ohledu na své ptačí obyvatele. A to je vedle viru USUTU další (a z dlouhodobého horizontu důležitější) důvod, proč pozorovat „své“ kosáky, veškeré poznatky si zaznamenávat a sdílet. Navíc je nesmírně zajímavé všímat si rozličnosti v chování, hnízdění a míře synantropizace lokálních populací- ať už je zrovna ohrožuje USUTU, či nikoli. Čím více totiž budeme kosy (a ptáky obecně) ve svém okolí znát, tím dříve si všimneme jakékoli změny. Je však třeba stále mít na paměti, že lokální změna (jakou jsem zaznamenal já, když mi na sídlišti vymřeli „kosi měšťáci“) neznamená z pohledu celkové populace téměř nic- je tedy zbytečné hned hlásat, že ten a ten druh jako takový vymírá. Možná vymírá ve vaší obci- a pak je dobré se zamyslet, co jeho lokální mikropopulaci primárně oslabuje (tak, jako jsem to já popsal u „svých měšťáků“). Protože příčinou úbytku ptačích druhů až na výjimky nebývá straka, krahujec ani žádná nemoc (zvonek s trichomozou tvoří zvláštní, z části dosud nevysvětlený případ), nýbrž změna či likvidace jeho životního prostředí (popřípadě ztráta specifických hnízdišť či potravních zdrojů). Přirození predátoři či patogeny mohou pouze zatlouct hřebík do rakve silně oslabené populace, a urychlit tak její konec- málokdy však stojí na jeho začátku. Ptáci jsou za miliony let evoluce dobře přizpůsobení odolávat selekčnímu tlaku dravců, parazitů a infekcí- těžko se však přizpůsobují náhlým, téměř okamžitým změnám či ztrátám životního prostředí, jaké jim dnes připravujeme my lidé, a i když se přizpůsobí, často je to stojí hodně sil (jejichž nedostatek se může projevit třeba při vlně USUTU). Proto bychom si měli vážit těch pár oportunistů, kteří přežijí téměř všude, a snažit se je podporovat. Ani oni to totiž v dnešní krajině nemají lehké, a taková přírodě blízká, „ptačí zahrada“ jim může na lokální úrovni vytvořit jakousi malou, bezpečnou „Noemovu archu“, kam si na zdravé, dobře živené opeřence žádná nemoc nepřijde 🙂
Text a foto: David Říha
