Strakapoud velký sedí na větvi jako socha. Už deset minut. Ani se nehne. Stejný postoj, stejný sklon hlavy. O jeho žití vypovídá jen občasné mrknutí či otočení oka, a hluboké dýchání, které jinak nehybným tělem pomalu pulzuje. Působí jako v transu. Ve zvláštním, vědomém spánku. Ví o sobě i o mě, v jeho otevřených očích se zračí vědomá pozornost. Na silné stimuly- jako je volání partnerky nebo přeletující dravec- reaguje nepatrným škubnutím. I poté však zůstává nehybný.
Jde o zvláštní stav, do nějž se dostává mnoho drobných ptáků. Není to klasický spánek, ale ani pouhý odpočinek. Pták při plném vědomí „zamrzne“, uzavře se do svého těla a ačkoli vnímá a pozoruje okolí, fyzicky zůstává přikován na místě.
„Stresové zamrznutí“- reakce na predátora
Často se tento jev popisuje jako obranná reakce před predátory (zejména krahujcem). Pták zahlédne dravce či zaslechne varování kolegů, ztuhne a nehybně vyčkává, až nebezpečí pomine. Krahujec podle všeho útočí pouze na pohyblivé objekty. Tato teorie je správná a mnohokrát jsem si ji osobně ověřil v praxi.
Ne všechny stavy „zamrznutí“ však lze vysvětlit jako antipredační strategii. Mnohokrát jsem totiž viděl, jak ptáci „zamrzli“ i přesto, že se žádný predátor neobjevil, nezazněl žádný varovný pokřik a nebyly viditelné žádné známky stresu.
Navíc, když zamrznutí přichází v reakci na predátora, vypadá jinak. Pták splašeně ztuhne, s peřím staženým k tělu, hlavou pozorně nataženou, a zblízka lze dokonce vidět (!) jeho překotně rychlý dech pulzující celým tělíčkem. Každý jeho sval je připraven k útěku. Říkejme tomu „stresové zamrznutí“
„Uvolněné zamrznutí“- záhadná forma relaxu
Šoupálci v zimním období „zamrzají“ velice často. Se svými devíti gramy patří k našim nejmenším pěvcům a proto za chladného počasí šetří energií, jak jen to jde. Dokonalé mimikry navíc zajistí, že nehybný šoupálek je na kůře stromu zdálky takřka neviditelný.
Jindy však ptáci upadají do „uvolněného zamrznutí“, které se spíše podobá meditaci či „vědomému spánku“. Viděl jsem mnohokrát například u brhlíka lesního. Náhle se zastaví na místě, přestane šplhat po kůře a dobývat z ní potravu. Jakoby mu nohy ve vteřině přirostly k podkladu. Rozhlíží se kolem sebe a postupně jsou pohyby jeho hlavy čím dál pomalejší a malátnější. Jakoby mu začínala účinkovat narkóza. Nakonec se jeho krk zastaví úplně. Brhlík ztuhne a veškerý screening okolí provádí jeho okohybné svaly. (Je to jedna z mála chvil, kdy člověk vidí ptáka pohybovat očima- obvykle při změně zorného pole cukají celou hlavou). Sedí na místě jako zhypnotizovaný. Zhluboka dýchá a jeho šedomodrá záda se rytmicky nadouvají jako břicho spícího člověka.
Tento stav může trvat různě dlouho- někdy i 20 minut v kuse! Nakonec brhlík opět začne pomalu pohybovat hlavou, čím dál rychleji a zvědavěji, až nakonec udělá první krůček po kůře, a po chvíli začne opět normálně skákat.
Toto chování jsem zaznamenal u mnoha druhů ptáků (zejména drobných hmyzožravců, jako jsou sýkory, brhlíci, šoupálci, běžné však i u větších kosů a strakapoudů) nejčastěji na podzim a v zimě. Domnívám se, že jde o způsob, jakým v chladném počasí šetří energii. Je pravděpodobné, že během „uvolněného zamrznutí“ se jim dočasně zpomaluje metabolismus a spotřeba energie. Tomu by odpovídal i fakt, že „zamrzlí“ ptáci často mají problém se i v případě potřeby ve vteřině probrat. Například na blížícího se člověka reagují „zamrzlí“ jedinci mnohem později než ti plně aktivní. Někdy se (dávno po překročení jejich obvyklé únikové vzdálenosti) jen malátně odšourají o pár centimetrů dále. Ačkoli v tomto stavu vědomě pozorují okolí, dokážou se z něj dostat do pohotovosti pomaleji než při probuzení ze spánku.
Nicméně odborná literatura se o ničem podobném nezmiňuje. Nejpodobnějším popsaným stavem je tzv. torpor- dočasná strnulost připomínající „malou hibernaci“- který však pode všech popisů trvá mnohem déle a zahrnuje stav výrazného poklesu tělesné teploty, naprostého strnutí a bezvědomí. Což na „uvolněné zamrznutí“ nesedí, a poplatně tomu jsem o denním torporu sýkor, kosů či brhlíků nenašel žádné záznamy. Zato noční torpory (či přinejmenším poklesy tělesné teploty) v reakci na chlad jsou dobře známé u mnoha ptáků od kolibříků přes rorýse až po některé sýkory.
Osobně jsem přesvědčen, že „uvolněné zamrznutí“ představuje ještě jemnější, nenápadnější verzi úspory energie, která ptákovi nebrání vědomě sledovat okolí.
Šlofík na uklidněnou
Zajímavé je, že během zimování mnoho ptáků spojuje „stresové“ a „uvolněné“ zamrznutí do jednoho bloku. Poté, co zazní varování, sýkory ve křoví úzkostně strnou na místě. Po odletu dravce se některé z nich normálně proberou, začnou hlásit „bezpečí“ a krmit se. Jiné však zůstávají zamrzlé ještě mnoho minut. Nejsou „tak vyděšené“- zblízka lze krásně vidět, že ze stresové reakce (rychlý dech, stažené peří, absolutní nehybnost) pozvolna přešli do „uvolněného zamrznutí“ šetřícího energii. Dýchají pomaleji, peří pohodlně čepýří a již víceméně v klidu relaxují.
Po „stresovém zamrznutí“ často následuje „uvolněné zamrznutí“. Pták se po zažitém stresu potřebuje uklidnit, tak z panického strachu po odletu dravce rovnou upadne do „vědomého spánku“. Takové vyrovnávání stavů dává smysl i z pohledu energetického. Akutní stresová reakce spotřebovává hodně energie, kterou pták vzápětí ušetří během „vědomém spánku“.
„Ptačí meditace“?
Zde se pustím do (pro mnohé kontroverzního) tématu: jakou roli hraje „uvolněné zamrznutí“ v duševním životě ptáků? Bezpochyby jde o formu relaxace, uvolnění a nejspíš i změněného vědomí. Nazval bych ho jakousi „ptačí meditací“. Pták vnímá okolní svět, ale jeho svaly jsou zamrzlé. Stále vnímá všechny ty každodenní podněty vyvolávající různé emoce: větve kymácející se ve větru, ostatní ptáky peroucí se o potravu, lidé míhající se v oknech paneláků, zajíce přebíhající po poli… Nyní je však v hlubokém transu a na nic z toho nemusí (ani nemůže) okamžitě reagovat. Dívá se na celý svět jaksi zvnějšku, jako na film, ve kterém chvíli sám nehraje. Nepřeruší-li tento stav útok dravce či jiný stresor, jde pravděpodobně o poklidný a příjemný zážitek „vědomého odpojení“.
Na relaxačním efekt „uvolněného zamrznutí“ poukazuje i fakt, že mnoho druhů (např. kosi a červenky) si právě v těchto zamrzlých stavech tichounce prozpěvuje. A to typicky mimo dobu hnízdění. Nepotřebují s nikým komunikovat, obhajovat si teritorium apod. Zpívají si tiše a nenápadně sami pro sebe, pro vlastní potěchu (nácvik zpěvu v angličtině známý jako „subsong“). S trochou cviku lze v sychravých zimních večerech najít osamělého kosa „zamrzlého“ hluboko v hustém keři. Jeho tělo zůstává nehybné, jen oči pozorují okolí a malé hrdélko se chvěje tlumenou verzí jarní serenády…
„Zamrzlý“ kos černý si tiše zpívá sám pro sebe. U špačků (kteří také zpívají mimo hnízdní dobu, ale kolektivně a mnohem hlasitěji) bylo při podzimním zpěvu prokázáno vyplavování enkefalinů (ptačí obdoby endorfinů) navozujících pocit klidu, uvolnění a tlumících bolest. Dá se předpokládat, že podobně fungují i tiché subsongy desítky dalších druhů.
Shrnutí:
„Zamrzlé stavy“ u drobných ptáků jsou dva, a navzdory zdánlivé podobnosti se liší v mnoha detailech i kontextu, kdy jsou používány. Pro přehlednost následuje tabulka:
Text a foto: David Říha
