Zásahy člověka do krajiny vyvolávají ve světě ptáků mnoho paradoxů. Velmi dvousečný je i náš vliv na keřové porosty, které značná část pěvců potřebuje k přežití.
Na jednu stranu jsme pro své potřeby odlesnili a „rozkouskovali“ krajinu. Přitom vznikl a stále vzniká nespočet přechodových či ruderálních biotopů, kde divoké houští bují o sto šest. Do zahrad i parků pak vysazujeme nepůvodní keře ze všech koutů světa. Tím pokřovním ptákům výrazně zvyšujeme nabídku možných úkrytů.
Na stranu druhou však přírodní džungli zarputile likvidujeme. S vidinou dokonalé upravenosti mnoho z nás ořezává dřišťály a zlaté deště do tvaru dokonalých kuliček. Živé ploty zahrad, ale i podél veřejných cest bývají zarovnány do tenkých zelených obrubníků. A běda, jak si z nich troufne vyrazit přirozeně se větvící bez či svída- coby narušitel sterilního pořádku okamžitě zaplatí životem. Klidu se nedočkají ani křoviny podél cest a vodních toků. Správy obcí vyhodnotí tato centra biodiverzity jako „bordel“. Pak ho s pomocí křovinořezů srovnají se zemí a na jeho místě vysází něco „upraveného“. Třeba tulipány. Nebo zakrslé keříčky. Pro pěnice a červenky těžký výsměch.
Za ochranu ptačích sousedů
Mnozí pokřovní ptáci zůstávají běžní, někteří dokonce stále přibývají. Leckdy žijí s námi v jedné ulici. Když se pak v rámci „údržby zeleně“ jejich trnitý domov likviduje, zřídkakdy se dočkají zastání. Většina odborníků i laických milovníků přírody se totiž věnuje hlavně ohroženým, vymírajícím druhům. Všední hrdinové unikají pozornosti. Dle mého názoru by však ochrana ptáků měla začínat hned za našimi dveřmi. V zahradě, na sídlišti i v nejbližším parku. Všude tam rozhodně má smysl zachovávat a aktivně vytvářet vhodné podmínky i hojným druhům. Už proto, že jsou nám ze všech nejblíže a bez nich by naše procházky byly o dost smutnější. Navíc jejich setrvalá podpora slouží jako účinná prevence případného ohrožení.
A zrovna milovníci keřů (jakkoli celoplošně „běžní“) mají lokálně v některých parcích a zahradách vážné problémy. Červenka obecná, pěnice černohlavá i pokřovní, budníček menší, pěvuška modrá i střízlík obecný. Ti všichni se bez bujných houštin neobejdou. Všichni však dobře přijímají i nepůvodní keře a živé ploty, pokud je necháme dostatečně rozrůst. Všichni se tedy mohou stát neodmyslitelnou součástí každého kousku městské i vesnické zeleně. A přitom mnohde stále chybí!
Kvůli skrytému životu v houštinách si jich všímá méně lidí, než ikonických vrabců či kosů. To je ale velká škoda. Malí „duchové džungle“ totiž bývají při bližším pohledu velmi sympatičtí, roztomilí, a v mnoha životních projevech fascinující. Ve stínu keřů se účastní složitých námluv i netradičních sexuálních praktik, bojují na život a na smrt, vychovávají malé kukačky, opylují rostliny a šíří jejich semena! A při tom všem stíhají ještě nádherně zpívat. I proto jim věnuji tento článek.
Budníček menší – jeden z nejběžnějších a nejvíce přehlížených ptačích druhů. Hnědavý drobek možná žije i ve vašem parku, má-li tam dostatek přízemních houštin vhodných ke stavbě své „boudičky“. Jeho přítomnost prozradí veselé slabikování „tip-ťap“, mnohokrát opakované již koncem března. Foto: David Říha
Podpořte džungli!
V dnešní společnosti stále přetrvává nezdravý ideál krásy parkové a zahradní zeleně. Ideál, který prosazuje keře zmrzačené do přesných geometrických tvarů, nesnese bujné šlahouny ani proschlé přízemní větve. Ideál, jehož naplňováním lidí brání řadě přirozených procesů- zmlazování, rozrůstání, odumírání i rozkladu. Výsledkem bývá sterilní zelený koberec, na kterém se choulí pár neméně sterilních olistěných koulí. V takovém prostředí však budníček ani pěvuška nepřežije. Je proto vhodné jim v těžkém světě perfekcionistů pomoci! Zapojit se může úplně každý. Jak?
Majitelům zahrad lze doporučit jediné: pusťte džungli za plot! Nemusí jít o nálet zarůstající záhon – ptačímu ráji klidně vyčleňte určitý prostor, kde budete sázet a udržovat vhodné keře. Udržovat v tomto případě znamená bez zbytečných prořezávek. Naši opeření přátelé potřebují i proschlé, přerostlé, zohýbané či jinak „vadné“ větve – jde o součást jejich domova!
Kdo vlastní pozemek nemá, ať pomáhá ve veřejné zeleni. Krom obecného šíření osvěty se lze zkusit přímo domluvit s příslušným úřadem a vyjednat budníčkům a pěnicím malou rezervaci, kde anglický trávník vystřídá skupina bezů či růží. I kompromisy mezi přírodou a „obecným vkusem“ se cení. Okrasný zlatý déšť či šeřík sice nenabízí tolik potravy, ale coby úkryt poslouží lépe, než nízká tráva.
Když se ani to nepodaří, nezbývá, než vyrazit mimo obytnou zónu. Ve městech se nabízí rumiště, ruderály a brownfieldy, ale i svahy podél vod a rybníků. Rozvoji křovin je možné pomáhat i ve volné krajině. Do přírodních rezervací však nikdy nezasahujte, abyste nezničili biologicky cenné prostředí. To samé platí i v případě nechráněných, avšak zjevně hodnotných lokalit, např. mokřadů, tůní, či hromad písku a suti. Zato na běžných, trávou zarůstajících pásech podél hospodářských lesů, remízků či vodních toků, je skvělý nápad pokřovním druhům pomoci. Pokud zde majitel (často stát či město) nic aktivně nepěstuje ani neseče, nejspíš vás také nebude peskovat za vytvoření malé ptačí houštiny. Ostatně ke zřízení krmítka ve státním lese si také neopatřujete povolení ;-)*
*Lesní zákon je sice poměrně přísný, avšak budky, krmítka, pítka ani „ptačníky“ (viz dále) naštěstí nezakazuje.
Keř za pár hodin
Máte vybraný kus nevyužité půdy, kde houštiny zatím chybí? Super. Můžete se pustit do nápravy. Základ spočívá v sázení vhodných keřů. Preferujte původní druhy s hustou korunou, medonosnými květy a dužnatými plody (např. růži šípkovou, bez černý, svídu krvavou a slivoň trnku či myrobalán). Jenže než vyroste pořádná džungle, pěkných pár let si počkáte…
Naštěstí existuje zkratka: hromada klestí! Je zdarma a nevyžaduje žádné vybavení. Na její tvorbu vám stačí dostatek spadaných či ořezaných větví a pár hodin času. S trochou píle práci dokončíte během týdne. Hned nato může sloužit prvním zvědavým červenkám. Jde o efektivní okamžitou intervenci v místě, kam chcete pokřovní ptáky přilákat. Hodí se tedy i do blízkosti krmítka. Kupa větví sice rychle vzniká, zato je mimořádně stabilní. Svůj účel vydrží plnit i desítky let, obzvlášť když ji čas od času přistavujeme.
Ptačník na rozdíl od živých rostlin nemá žádné nároky na půdu a světlo – lze stavět kdekoli. Zde jsem jím vyplnil prostor v řídkém keři staré mahónie, která sama o sobě neposkytuje dostatek úkrytu. Poblíž zasazené nové keře budou pár let růst. Do jejich dospělosti poslouží hromada klestí jako okamžitá, náhradní houština. Foto: David Říha
Kdy stavět ptačník?
Ano, „ptačník“ – takto poeticky hromadu klestí zřejmě poprvé nazval Mojmír Vlaším v tematickém článku (http://www.casopisveronica.cz/clanek.php?id=45). Teoreticky ho můžete stavět kdykoli během roku- ptákům slouží od jara do zimy a vhodné větve v přírodě najdete vždy. Buďte však ohleduplní a zásah neprovádějte ve vrcholné době hnízdění, tedy od dubna do července. Zejména to platí v blízkosti lesů, mokřadů či již existujících křovin. Tam byste mohli taháním a vršením větví nechtěně zmařit rozmnožování přesně těch druhů, kterým ptačník stavíte! Červenky, budníčci a slavíci totiž ukrývají svá hnízda přímo na zemi v hustém podrostu, a při inkubaci i krmení mláďat jsou poměrně náchylní k vyrušování.
Bezpečná doba ke stavbě hromad klestí tedy trvá cca. od půli srpna do konce března. Tehdy probíhá i většina prořezávek stromů- budete mít k dispozici i více materiálu.
Návod na tvorbu „ptačníku“
Mohlo by se zdát, že naházet klacky jeden přes druhý není žádná věda. To sice ne, avšak při budování úkrytu a hnízdiště přeci jen musíme brát v potaz potřeby ptáků a snažit se na své dílo dívat jejich očima. Sám jsem již postavil několik ptačníků a vnímám, že svou techniku postupně zlepšuji. Proto zde shrnu 5 nejdůležitějších bodů, které se mi osvědčily:
1) Stabilní základy- klíč k úspěchu
Stejně jako každá budova, i ptačník musí mít pevné základy. Ty vytvoříme z velkých, těžkých větví. Cílem je kupovitá stavba, která se nerozpadne, ani když na ní skočí kuna či zafouká silný vichr. Chceme přece, aby uvnitř mohli pěnice či budníčci bezpečně zahnízdit. Proto vybíráme klidně celé „kusy koruny“, ideální jsou vyvrácené tlusté větve či mladé stromky. Ty navzájem křížíme tak, aby se do sebe pevně zaklesly. V případě potřeby je pro zlepšení stability zarazíme do země či zatížíme kameny. Využíváme i přirozené opory v podobě kmenů stromů, kůlů, či starých zídek- kolem nich se ptačník buduje mnohem snáze. Můžeme totiž hned první větve vztyčit do výšky a šikmo opřít o zeď jako hrábě či žebřík.
2) „Roztahujte se“!
Při úklidu klestí např. z těžby dřeva bývá zvykem „odpad“ skládat na vzornou, nízkou kupičku. Větve se rovnoběžně vrší na sebe tak , aby zabíraly co nejméně místa. Při tvorbě ptačníku bychom se měli snažit o opak. Čím vyšší a širší hromada bude, tím více prostoru ptákům nabídne. Proto nerovnáme větve jako skládku dřeva, ale tvoříme z nich neuspořádanou, objemnou křovinu. Příliš těsná, „udusaná“ kupa klestí připomíná mraveniště a poslouží pouze nejmenšímu střízlíkovi, který zalézá i do úzkých děr a otvorů (pořád lepší, než nic).
Ptákům jde o prostornou, hustou spleť tenčích, ale pevných větviček, v nichž se ukrývají. Holé klacky či trámy nestačí. Foto: David Říha
3) Jemnější výplň- hlavní část
Po postavení základů přichází čas na výplň, která vytvoří hustou spleť větví. Vybíráme ty delší a pevnější, avšak bujně rozvětvené (žádné holé „kůly“). Rozhodně je nelámeme na menší kousky! Čím více dřeva drží pohromadě přirozeným srůstem, tím stabilnější ptačník je. Větve šikmo zapichujeme do země (nebo opíráme o ty tlustší) a poté navzájem „zaplétáme“, jako bychom tvořili obrovské hnízdo. Skvělá technika spočívá v ohýbání či naopak napínání ještě pružných, mladých výhonů, které pod určitým tlakem zaklesneme za tlusté klacky (jako bychom prstem napnuli strunu). Když se větve navzájem „drží“ v nepřirozené poloze, vytváří mnohem stabilnější stavbu, než volně pohozené klacíky.
4) Ať je to „hustý“!
Snažíme se vytvořit co nejhustší džungli. Můžeme se inspirovat přímo divokými křovinami (např. růží šípkovou, trnkou, či vrbou popelavou) a napodobit jejich habitus. Větve pícháme do země tak,
Pěnice slavíková patří k vzácnějším hostům ptačníku. Stejně jako její černohlavá příbuzná ráda hnízdí v kopřivách. Hromada větví uprostřed pálivého porostu je pro ni ideálním domovem. Foto: David Říha
aby tenčí, větvená část směřovala ven, tj. ke kraji ptačníku. Když jich takto upevníme mnoho ve stejném směru, vznikne umělý kus keře. Pak můžeme směr obrátit a „rozrůstat“ se zase na druhou stranu.
Zdá- li se nám výsledné dílo příliš řídké a objemné, hodíme navrch hodit ještě několik těžkých, „základových“ větví. Ty trochu stlačí, upevní a zejména zahustí umělé křoví pod sebou.
5) Podrost je vítán
Máte-li možnost, budujte ptačník v místě, kde již přirozeně rostou kopřivy, tedy na vlhkých, humózních půdách. Výborně se hodí břehy řek a potoků, ale také komposty, skládky, příkopy a rumiště. Některé druhy pěvců (např. pěnice černohlavá, slavíková a hnědokřídlá, rákosník zpěvný, cvrčilka zelená, slavík obecný) totiž v kopřivách s oblibou staví hnízdo. Vědí, že větší zvířata včetně predátorů se těmto porostům vyhýbají. Hromada větví v kopřivovém houští pak ptákům vytvoří nedobytný hrad, jenž se v květnu a červnu doslova utopí mezi žahavými lodyhami.
Ptačník v zahradně- zvraťte karmu prořezávky!
Skvělé místo pro hromadu klestí je kout vlastního pozemku. V ovocné zahradě o dřevní odpad nebývá nouze díky pravidelné prořezávce. Tato široce rozšířená praktika mnoha ptákům škodí, avšak snadno jí můžete „zvrátit karmu“. Postavte z ořezaných větví ptačník!
Odměnou za tvorbu ptačníku v zahradě vám bude i krásný zpěv červenky. Když jí nabídnete dost úkrytu k založení rodiny a v chladném období lůj či loupanou slunečnici, zůstane u vás po celý rok. Foto: David Říha
Ano, zlikvidujete značnou část domova sýkorám (z jejich pohledu je tento zásah ekvivalent vypálení poloviny města). Zato však vytvoříte nový domov červenkám, pěnicím, budníčkům, pěvuškám, střízlíkům, a místy také slavíkům, rákosníkům a cvrčilkám. Příležitostně v klestí najdou úkryt i potravu také vrabci, kosi a rehci. Ne, nezdá se Vám to- ořezáním a vhodným navršením části korun stromů můžete ve finále zvýšit biodiverzitu zahrady!
Keře jsou totiž lidmi obecně podceňované (biologicky velecenné). Naopak typické nízké, pravidelně řezané jabloně či hrušně většinu ptáků příliš nezaujmou. Sice plodí jablka, ale ty ve velkém konzumuje pouze kos a pár vzácných, severských hostů. Malá, třímetrová koruna, oklestěná na pár hlavních větví, nenabízí žádný úkryt, natož hnízdiště. A ten trošek hmyzí potravy v podobě „škůdců“ (např. obaleč) ocení jen některé druhy sýkor. Zato keře, potažmo velké hromady větví, v zahradách běžně využívá přes 10 druhů ptáků a mnoho dalších se může vzácněji objevit v závislosti na okolním prostředí! Jejich seznam najdete v tabulce na konci článku.
Nosit dříví do lesa… má smysl!
Mnoho lidí nerado vidí zbytky z prořezávky na svém pozemku. Raději je proto vyhazují za plot, do nejbližšího lesíku, či na okraj louky. I to má pro ptáky obrovský význam! Možná ještě větší, než ptačník přímo v soukromém pozemku – čím dál od lidí, tím méně jsou hnízdící pěnice a červenky rušeny. Z pohledu zahrádkářů jde často spíše o lenost, než snahu pomoci. Přesto za takovouto lenost mají ode mě palec nahoru ;-). V žádném případě není na místě vršení klestí u lesa považovat za „bordelářství“ či dokonce větve „po někom uklízet“! Jen nechte ptačníky plnit svou úlohu…
Hromada větví vyházená za živý plot. Tady se není za co stydět. Tady není nepořádek. Tady je hnízdiště! Foto: David Říha
Ptačník v hospodářském lese- když dřevař chrání střízlíky.
Ekonomický tlak na produkci dřeva způsobuje, že naše lesy jsou cca z 50% tvořeny smrky (https://faktaoklimatu.cz/explainery/umirani-ceskych-lesu). Často jde o stejnověké monokultury, plantáže, v nichž dokáže přežít jen hrstka ptáků (a někdy vůbec žádní). V hustých lesních školkách mnoho zelenáčů po pár letech usychá, nebo je cíleně pokáceno v rámci prosvětlování porostu. Jen vybraným exemplářům je dopřáno dorůst dospělosti. I na ně však přijde řada- při těžbě dřeva, kdy obří stroje jejich kmeny zbaví celé koruny a coby rovné sloupy narovná na skládky podél cest.
Střízlík obecný své hnízdečko z mechu s oblibou staví v kupách větví- ať už v přírodní zahradě, či hospodářském lese. Foto: David Říha
Nicméně všechno zlé je k něčemu dobré. Možná tušíte, kam tím mířím. Během intenzivního pěstování smrku vznikají nejen tuny kýženého dřeva, ale také tuny „těžebního odpadu“- převážně větví!
Mezi lesníky v zájmu výdělku převládá snaha tyto zbytky prodat; poslední dobou hlavně na výrobu štěpky. Zpracovávání dřevního odpadu se věnují celé specializované firmy. Vzhledem k současné náladě ve společnosti bývají velebeny coby ekologičtí producenti obnovitelné energie. Zapomíná se však, že všechnu tu biomasu „krademe“ lesu. Připravujeme ptáky i hmyz o životní prostor, ale také budoucí, nově zasazené lesní školky o zdroje živin z toho nejpřirozenějšího hnojiva! V přirozeném porostu se všechny stromy jednoho dne komplet obrátí v zem. Již samotná těžba a odvoz kmenů tak představuje výrazné ochuzování a „ždímání“ lesní půdy. V zájmu udržení biodiverzity, ale i samotného dřevařského průmyslu bychom proto měli většinu větví ponechat přirozenému rozkladu. Poněkud vágněji o tom mluví i lesní zákon (289/1995 Sb.): „Vlastník lesa ponechává v lese odpovídající množství těžebních zbytků“. Zatím se tak děje zejména v chráněných územích a horských oblastech, kde je doprava materiálu obtížnější. Nicméně v běžném hospodářském lese ono „ponechané množství těžebních zbytků“ skutečně není „odpovídající“ potřebám celého (ač umělého) ekosystému.
Přitom kdybychom neodváželi třeba 40% smrkových větví z vytěženého hektaru, už to by stačilo na stavbu několika obrovských ptačníků (a dřevěných kompostů zároveň). Lesní dělníci nemají zájem vytvářet hnízdiště drobným pěvcům, takže ponechané větve narychlo nahází přes sebe na co nejskladnější kupky. I ty však dobře poslouží některým pozemním druhům. Červenka obecná a střízlík obecný právě díky hromadám klestí patří k vůbec nejhojnějším obyvatelům šetrněji obhospodařovaných smrčin. Jejich zpěv se zjara line od ptačníku k ptačníku. Později v létě na vrcholcích svých dřevěných hradů rozčileně podřepují s housenkou v zobáku, což svědčí o hnízdu ukrytém hluboko v houštině. Přežijí i v uměle vysázeném lese takřka bez keřů, stačí jim pouze zbytky po těžbě. Konkrétně střízlíkovi pak intenzivní lesní hospodářství (pokud za sebou zanechává hromady klestí) vyhovuje snad i více, než stav přirozených porostů. Tam totiž podobné „hrady“ z větví stěží najde.
Populace střízlíka obecného u nás i v celé Evropě dlouhodobě stoupá (ČR – https://birds.cz/jpsp/vysledky.php?taxon=716; EU – https://pecbms.info/trends-and-indicators/species-trends/species/troglodytes-troglodytes/). Jedním z jeho triumfů je právě obliba hromad klestí po těžbě. Díky ní dokáže jako jeden z mála druhů přežít i v hospodářských lesích. Foto: Erik Karits; https://pixabay.com/
My lidé jsme pro své potřeby zlikvidovali většinu původních lužních lesů, doubrav, bučin a (přirozených!) smrčin. Všechny tyto biotopy obývá nesrovnatelně více živočichů, než jehličnatou plantáž. Měli bychom se tedy snažit chránit zbytky pralesů, ale také v lesích hospodářských pomáhat těm nemnoha šťastlivcům, kteří se na ně adaptovali. V případě červenky a střízlíka jde právě o stavbu ptačníků. Obzvláště vhodná jsou k tomu okolí čerstvě vykácených světlin a lesních školek. Tam totiž žije nejvíce hmyzu, který sem láká sluneční svit, roztroušené trsy trávy či dokonce občasné výmladky keřů a listnáčů.
Ptačník v parku- biotop budoucnosti
Osobně jsem nikdy neviděl hromadu klestí v městském parku. Odpad z častých prořezávek veřejné zeleně se okamžitě odváží či zpracovává. Běžně přijíždí arboristé na místo činu již s vlekem a ořezané větve rovnou skládají na korbu. Pod těžce zmrzačeným stromem (ať mi nikdo netvrdí, že mu ořez poloviny zdravých větví prospěje) nezbude po jeho někdejší kštici ani památky. Důvod tak pedantského úklidu je zcela zjevný- „upravenost“. Poněvadž starostu obce volí jeho občané, logicky má zájem vytvářet jim co nejatraktivnější biotop, aby si řekli „hmm, ten se o to dobře stará“ a i příště mu hodili lístek. Takže vsadí na (místy stále přetrvávající) jistotu většiny, která preferuje sterilní zahrádku.
Ovšem zájem o zdravou krajinu a volně žijící živočichy ve společnosti stále narůstá. Zejména ve větších městech, kde vlastní pozemek není samozřejmostí, proto vzniká čím dál více parků, ale i městských lesů, mokřadů a přírodních rezervací. Na sídlištích již zdobí krmítko každé druhé okno. Ve skutečnosti běžným občanům na ptácích, hmyzu i rostlinách záleží často více, než příslušným úřadům. „Zelené plochy“ na popud lidí tedy ve městech přibývají, avšak forma „péče“ o tuto zeleň často zůstává silně zkostnatělá. Stran pohledu na přírodu i estetického vnímání by si zasloužila mnoho inovací.
Ptačník může být skvělým začátkem. V zájmu spokojenosti všech by rozhodně nemuselo zůstat jen u „neuklizeného klestí“. Co takhle spojit ekologii s rekreací a vzděláváním? Možná už znáte tzv. broukoviště – osluněné skládky starých špalků a kusů poražených stromů, u nichž bývá pohodlná lavička a informační tabule, vysvětlující význam mrtvého dřeva pro saproxylický hmyz.
Představte si ornitologický ekvivalent – „veřejný ptačník“. Já ho ve své fantazii vidím zcela věrohodně. Veliká hromadu větví v parku prorostlá kopřivami, po obvodu osázená kruhem hustých, kvetoucích keřů. Ty ještě posílí atraktivitu místa pro ptáky, zatímco lidem svým tvarem dodají pocit upraveného prostředí. Před houštinou stojí rovněž lavička a informační tabule, z níž na kolemjdoucí svým podmanivým pohledem kouká červenka, budníček, pěnice, slavík a střízlík. Krátký text seznamuje s těmito druhy a pojednává o významu keřových porostů (nejen) pro ně. Tohle by rozhodně fungovalo! Obzvláště zjara, až by se parkem rozezněla nádherná flétna pěnic černohlavých a veselé slabikování budníčků, které by každý dle popisu mohl přiřadit konkrétnímu druhu. Až si říkám, jak je možné, že nic takového zatím neexistuje.* Snad proto, že spálit či naštěpkovat větve stojí méně času, práce i peněz…?
*Pozn. Ve volné krajině už ale máme zásluhou Pavla Kverka celosvětově unikátní rezervaci Slavičí háj, více o něm viz. https://pavelkverek.cz/.
V remízkách, ruderálech a na okrajích lesů vnímáme hromady klestí z prořezávek okrajů silnic a blízkých zahrad jako běžnou součást ekosystému. Proč je tak nemůžeme vnímat i ve veřejné zeleni? Chceme přece kolem sebe přírodu… anebo její násilně vyšlechtěnou, upravenou, ořezanou, posekanou a původní formě zcela nepodobnou verzi? Foto: David Říha
Gesto úcty k přírodě
Vedle podpory ptáků má tvorba hromad klestí i velký symbolický význam úcty k přírodě. Něco si z ní vezmeme, urveme pro sebe- vytěžíme smrkové dřevo v lese, nebo z praktického či pěstitelského rozmaru prořezáme zahradní jabloně. Přírodní zdroje využívali již lovci a sběrači. Avšak v jejich kmenech bývalo zvykem za ně pokorně děkovat zemi, vodě, slunci i stromům (alias „bohům“) tím, že nepotřebné (někdy i potřebné) součásti „lupu“ zase vrátili. Modernímu člověku tato pokora chybí, a podle toho naše krajina vypadá. Právě při prořezávání a kácení stromů máme jedinečnou příležitost obnovit onu morálně-ekologické tradici. Přijdeme si s motorovkou pro svůj podíl, avšak ne jako bezohlední vandalové, nýbrž jako respektující součást (ač umělého) ekosystému. Vezmeme si jen to nejnutnější a ze zbytku vytvoříme něco nového. Hromadu klestí, ptačník, úkryt a hnízdiště pro roztomilé, nádherně zpívající červenky, pěnice, budníčky a mnoho dalších. No nezní to lépe, než likvidace bordelu? 😉
Autor: David Říha
Text a úvodní foto: David Říha
