Život hrdličky zahradní na kraji města- náhled do praxe houkajícího dobyvatele

Hrdlička zahradní platí za nejrychleji se šířící ptačí druh, který během svého velkolepého tažení v minulém století úspěšně kolonizoval i Českou republiku. Dnes se běžně vyskytuje ve většině našich měst a vesnic v těsné blízkosti člověka, často i tam, kde nežije už ani moc jiných synantropních druhů. Její obrovská rozmnožovací schopnost je všeobecně známa, zde se proto zaměřím na některé konkrétní, lokální, méně často zmiňovaná přizpůsobení hrdličky zahradní v naší urbánní a zemědělské krajině. Valná většina poznatků zmiňovaných v tomto článku pochází z okolí mého bydliště na východní periferii Prahy (jak už napovídá název). Popisuje tedy život a chování hrdliček v krajině, kde rezidenčních čtvrti, panelákové bloky, rodinné domky a městské parky navazují na otevřenou zemědělskou krajinu, a mimo jiné objasňuje, proč právě tato místa poskytují hrdličkám vše, co potřebují. Srovnání se životem „vesnických“ hrdliček ve druhé kapitole pak vycházejí z náhodných pozorování při mých toulkách za ptáky především v oblasti Východních Čech a Jižní Moravy. Článek tedy nepředstavuje shrnutí životních strategií tohoto druhu na našem území všeobecně, nýbrž popisuje jeho chování včetně některých (často lokálně specifických) zvyků, jenž mu umožňují přežívat v příměstské krajině západního Polabí.

Hrdlička borová…
…takový název by této sympatické „bílé holubičce“ seděl lépe. Minimálně na okraji Prahy, kde je vázána nikoli na zahrady jako takové, nýbrž městské porosty borovic. Ty se však v mnoha ohledech značně liší od klasického borového lesa, v němž se rozléhá horlivý zpěv sýkor uhelníčků a tenoučné pípání králíčků. Zejména samotným druhem stromu. Ona totiž není borovice jako borovice, a ve městech povětšinou neroste naše původní borovice lesní, vysoký, tenký strom se vzdušnou a poměrně řídkou korunou, nýbrž borovice černá, s pomaleji rostoucí, zejména v mládí mnohem hustší a košatější korunou, nenáročný jehličnan, pocházející ze Středomoří (stejně jako prapradědové českých hrdliček). Ta se u nás ve velkém vysazuje na sídlištích pro ozelenění bezprostředního okolí paneláků, jelikož je odolná vůči znečištění, dobře snáší vyschlou, často téměř prašnou, udusanou půdu udupaných trávníků, svými kořeny nenadzvedává chodník a ani v těsné blízkosti oken nejeví nejmenší ambice prorůst větvemi do obýváku, nýbrž svou korunu sama přirozeně tvaruje do praktických půlkruhů vyhýbajících se zdi a dále narůstajících pouze směrem ven. Zkrátka praktický strom. Pro lidi, ale i pro hrdličku, která zde nachází nový mikrobiotop, v němž téměř nemá žádnou konkurenci, a jenž navíc nápadně připomíná středomořské háječky provoněné pryskyřicí, na něž si již dobře uvykla na Balkáně.

Hrdlička sedící u kmene husté borovice je navzdory svému světlému opeření velmi nenápadná. Dlouhé minuty se ani nehne, šetří energií a jen občas poklidně zkoukne chodce, kteří proudí pouhých pár metrů pod ní. Dobře totiž dobře ví, že oni nevědí o ní.

Pražské hrdličky zahradní se na borovice černé místy doslova specializovaly. Tento strom totiž v našich podmínkách obvykle vytváří hustou kompaktní korunu, která je na okraji typicky hustě obrostlá jehličím, ovšem pod tmavě zelenou oponou se skrývá poměrně velký prostor, jakási přírodní místnost, vyplněná převážně rovnými, kůlovitými větvemi, vyrůstajícími coby ideální bidýlka kolmo ke kmeni. A právě na těchto bidýlkách hrdličky tak rády hřadují, chráněné před zraky predátorů i rozmary počasí. Obzvláště v zimě často stálé páry sedí celý den nehybně vedle sebe na jediné větvi v husté borovici, aby se pouze párkrát vylétly nakrmit či napít. Výhody tohoto chování jsou nesporné, ptáci totiž maximálně šetří energii (často i ve dne podřimují!), aniž by musely stresovaně ulétat lovícímu krahujci, svému úhlavnímu nepříteli, který hrdličky ve velkém loví, ovšem který útočí přednostně na krmítkách či listnatých stromech- do hustých borovic proniká málokdy. Dokonce i vůči lidem jsou hrdličky mnohem méně plaché, skrývají-li se v jehličí. Hrdlička sedící na holé jabloni či telegrafním drátě reaguje na blížícího se chodce znepokojeným natahováním hlavy a často i poplašným úletem. Hrdlička sedící ve stejné výšce v husté borovici nereaguje prakticky vůbec. Zjevně si je vědoma své nenápadnosti, kdy zatímco v otevřeném prostranství její světlé peří září do daleka, za oponou z jehličí je prakticky neviditelná- obzvlášť, když se nehýbe.

V létě tráví hrdličky více času na lampách, telegrafních drátech a podobně. Jednak proto, že se početná zimní hejna rozpadnou na jednotlivé teritoriálních páry, které již nejsou tak atraktivním terčem denních náletů krahujců, a mohou se tedy více vystavovat. Druhak proto, že samec často prezentuje vlastnictví svého pozemku hlasitým houkáním z vyvýšeného místa, okázalým vyletováním do výšky a následným klouzavým spouštěním zpět na „start“. I v hnízdní době (což je v našich podmínkách ponejvíce březen-září) se však hrdličky rády schovávají v oblíbených borovicích, kde můžou i zahnízdit, ačkoli k tomuto účelu většinou preferují ještě hustší smrky a túje, kde své hnízdo lépe skryjí i ukotví (na oněch rovných, málo větvených borových „bidýlkách“ se sice krásně sedí, ale nejde tam nic postavit).

Je ovšem třeba podotknout, že borovice černá je sice pro hrdličky velmi oblíbenou dřevinou, nicméně nikoli podmínkou jejího výskytu. V mnoha malých městech či vesnicích zemědělské krajiny středních a východních Čech nebo jižní Moravy na borovice sotva narazí, a přesto si vystačí s celoročním posedáváním na listnáčích a telegrafních drátech. Hrdlička je velmi přizpůsobivá, ovšem má-li tu možnost, schovává se (a nocuje) v jehličí. A nemusí být pouze borové- pokud preferovaná borovice černá chybí, velmi ráda vezme zavděk i smrky všemožných kultivarů, v jejichž hustých vrcholcích s oblibou hnízdí, a na jejichž spodních větvích se dá také celkem dobře sedět, či dokonce vzrostlými tisy a tújemi.

Není-li borovice, postačí hustý smrk. I v jeho koruně se, jak vidno, dobře spí a ignoruje celý okolní svět 🙂

Odlišné „hnízdní kultury“- městští tajnůstkáři vs. vesničtí exhibicionisti
Asi málokterý ptačí druh vytváří tak propastný rozdíl v hnízdním chování lokálních populací, jako právě hrdlička zahradní. Ta na některých místech svá prostá obydlí z klacíků úzkostlivě skrývá v těch nejhustších tújích a smrcích, kam sama sotva dokáže vlézt, zatímco jinde je až nepochopitelně okázale vystavuje na anténách, telegrafních sloupech, semaforech atd.

Dá se přitom vysledovat jedno pozoruhodné pravidlo, které odkazuje na charakter biotopu, v němž hrdličky žijí. Na telegrafních sloupech se líhnou především zástupci vesnických populací, kteří se ze svých nápadně umístěných kolíbek rozhlíží po otevřené krajině plné nízkých rodinných domků, ovocných zahrad a přilehlých polí. Naproti tomu z hustého, pichlavého jehličí vylétají odrostlá mláďata do světa vysokých paneláků a městských parků plných nepůvodních stromů. Zatímco vesnické hrdličky hnízdí okázale na anténách, městské svá hnízda často úzkostně skrývají v hustých smrcích.

Proč? V čem je rozdíl? První možná odpověď, že na vsi se zkrátka nevysazuje tolik příhodných jehličnanů, v nichž by hrdličky mohly svá hnízda skrýt, těžko obstojí. V jedné východočeské vísce jsem totiž viděl samici inkubovat na nápadném hnízdě na drátech pár metrů od vzrostlých, starých tújí, z pohledu pražských hrdliček jako stvořených pro nenápadné, dobře maskované hnízdo. Ne, ona neměla nouzi o vhodné stromy- ona se jen vůbec neobtěžovala hnízdo jakkoli maskovat! Tak proč se městské hrdličky často třepotají kolem nejhustších smrčků, a hledají malinký průzor v jehličí, kterým by mohly v krkolomné poloze zalézt k hnízdu? Zjevně nechtějí být vidět. Nechtějí být vidět někým, kdo by si mohl pochutnat na jejich vejcích či mláďatech- a kdo se zároveň nevyskytuje v malých vesničkách, utopených mezi poli. Vylučovací metoda jasně poukazuje na ptáka, jehož záliba ve vykrádání hnízd je všeobecně známa- straku obecnou. Právě ta totiž s hrdličkou často sdílí prostředí městských periferií, a před tou zde také schovávají hnízda. Přizpůsobivé hrdličky se zkrátka, stejně jako městští kosi, v místě výskytu strak naučily měnit svou původní, pohodlnou a nápadnou lokaci hnízd (na drátech a anténách) na nová, značně nepohodlná, avšak velmi skrytá a bezpečná místa (túje a smrčky). Hrdličkám jde totiž o dvě věci- jednak, aby straka jejich hnízdo vůbec nenašla, a druhak, aby ideálně nebyla ani fyzicky schopná se k němu dostat. Což, vzhledem k tomu, že straka není zas o tolik větší, nutí hrdličku zacházet poměrně do extrémů a učit se proplétat hustými větvičkami.

Ukázka čtyř typických, dobře maskovaných hnízd hrdliček zahradních v oblasti hojně obývané strakou obecnou. Vlevo dvě hnízda na mladých smrcích, vpravo nahoře hnízdo v husté koruně „červenolistého“ javoru (díky temně bordové barvě většiny listů, řapíků i větví poskytuje dobrý úkryt a je používán k hnízdění jako jeden z mála listnáčů), vpravo dole hnízdo ve staré túji. Pozorný pozorovatel najde na dvou ze čtyř fotek „kousek“ mláděte 🙂

Pravdivost této teorie o adaptaci na predační tlak straky obecné nepřímo potvrzuje i chování samců v době hnízdění- zatímco přes zimu si těchto krkavcovitých ptáků nevšímají, jakmile jejich partnerky zasednou na vajíčka, odvážní hrdliččáci začínají zuřivě útočit na každou straku, která se (aniž by o tom sama tušila) nachomýtne v blízkosti pečlivě skrytého hnízda. Přitom samci projevují značnou odvahu a scénáře, kdy hrdlička dlouhé minuty agresivně prohání straku sem a tam v korunách stromů, jsou v okolí mého bydliště celkem běžné.

Dva způsoby krmení- „na vrabce“ x „na věžáka“

V naší kulturní krajině se hrdlička živí v zásadě dvěma způsoby- „na vrabce“ a „na věžáka“. V obou případech je přitom vázána výhradně na antropogenní zdroje potravy.

Strategie „na vrabce“ zahrnuje krmení přímo v domovském teritoriu či jeho bezprostředním okolí, kde hrdlička využívá stejné potravní zdroje jako vrabci domácí a polní- tedy zrní, šrot či granule podávané domácím zvířatům, povětšinou holubům, slepicím či kachnám. Z tohoto důvodu hrdlička miluje zoologické zahrady, zookoutky a farmy, kde se- podobně jako vrabci- vyskytuje v početných hejnech. Stejně jako oni zde totiž nachází vzácnou kombinaci celoročně dostupné potravy a velkého množství doprovodné zeleně, sloužící k úkrytu a hnízdění.

Pár hrdliček na „svém“ krmítku ve třetím patře paneláku, které jim umožňuje zimovat v jejich letním teritoriu, stranou od početných, neklidně přeletujících hejn.

Hrdlička se však velmi dobře (lépe než vrabci) adaptuje i na nedostatek „farmářských“ lokalit- ve městech jí plné misky krmiva pro domácí holuby a kachny nahrazují plná krmítka slunečnice a různých směsí semen. Jako druh živící se převážně ze země obvykle pochoduje pod krmítky a sbírá vypadlá semena. Nicméně rychle si zvykne vylétat i přímo k „hlavnímu zdroji“. Zejména na sídlištích jí pak velmi vyhovuje současný trend krmení na okenních parapetech či soukromých balkonech. V některých rezidenčních čtvrtích se na jediném paneláku často skví hned několik plných krmítek. To je pro hrdličky výhodné ze dvou důvodů. Za prvé na okenních římsách jsou v mnohem větším bezpečí vůči svému úhlavnímu nepříteli, krahujci, který loví přednostně na zemi se krmící ptáky. Za druhé, má-li každý pár na svém letním území i přes zimu několik krmítek, nemusí se nikam stěhovat a vytvářet nějaká zimní hejna (tím se mj. opět snižuje riziko predace), naopak může každý zůstat v klidu „doma“, a při vydatném krmení se dokonce i pokusit o zimní hnízdění. Bohužel však mnoho lidí hrdličky od krmítek odhání za účelem upřednostnění „oblíbenějších“ a „užitečnějších“ sýkorek, avšak je třeba podotknout, že hrdlička je v zimním období na lidském krmení zcela závislá. Proto je lepší ji nevyhánět, a pokud možno raději nabídnout více potravy ve více podobách tak, aby se najedli všichni zájemci (například zavěšeného loje na protějším stromě si hrdlička ani nevšimne, zatímco sýkorky ho zbožňují).

Krmení „na vrabce“, na farmách či krmítkách, hrdlička využívá celoročně, velmi důležité je pro ni zejména ve dvou obdobích. Za prvé v zimě, kdy lze v okolní krajině na polích jen těžko sehnat nějaká semena, a za druhé v začátku hnízdění- konkrétně v době inkubace a prvních dnů života mláďat, kdy je rodiče téměř nepřetržitě zahřívají. Zejména samička v této fázi tráví na hnízdě téměř celý den, pouze s malou pauzou, obvykle v odpoledních hodinách, kdy jí vystřídá partner. Tehdy získá opeřená máma jen asi dvě hodiny (z celého dne!), během nichž se musí nakrmit, napít, protáhnout apod. V této chvíli jí krmítko (celoročně- i v létě) přijde velice vhod, neboť se může rychle nacpat, aniž by se přitom příliš vzdalovala od hnízda a pátrala po potravě v okolní krajině.

Potravní strategie „na vrabce“ je pak hojně doplňována strategií „na věžáka“. Ta spočívá ve skupinovém vylétávání z městských či vesnických hnízdišť do okolní zemědělské krajiny, a krmení na polních plodinách, povětšinou na obilí. Z běžně pěstovaných druhů hrdlička preferuje pšenici, ječmen a kukuřici. Jejich semeny se živí nikoli v době zrání (nedokáže se na rostlinkách udržet), nýbrž čeká na sklizeň a poté paběrkuje četné na zemi ležící hromádky zralých klasů či palic, z nichž vyzobává semena (ta jsou navíc často již vysypána kolem). Tyto zdroje zůstávají většinou dostupné jen pár dnů až týdnů, než se pole podmítne a veškeré zrní zaorá. Pokud se však strniště nechá „ležet ladem“ až do zimy (bohužel pro ptáky celkem řídký scénář), často se stává shromaždištěm zimního hejna. Zjara pak hrdličky mohou v menší míře také plenit čerstvě zaseté obilí.

Hrdlička při krmení „na věžáka“- v tomto případě vybírá zbytky obilí ze strniště.

Při těchto činnostech se hrdlička často potkává se svými většími příbuznými, holubem věžákem a hřivnáčem. Oproti nim má ovšem povětšinou znatelně menší dolet a navštěvuje patrně pouze pár polí v bezprostřední blízkosti hnízdiště- tj. do vzdálenosti několika málo kilometrů. Z tohoto důvodu je sběr potravy „na věžáka“ pro hrdličku silně sezónní a omezený pouze na období „plodných“ prací (=setí/sklizeň) na polích v blízkém okolí jejího teritoria. Na rozdíl od holubů nedokáže denně cestovat desítky kilometrů a vyhledávat v rozsáhlých polních lánech ojedinělé zdroje potravy.

Z tohoto důvodu zůstává výskyt hrdličky obvykle limitován přítomností celoročních potravními zdrojů „na vrabce“- tedy dostatkem krmítek či zásypů, ideálně pak venkovním chovem drůbeže či holubů- které pro ni představuje pojistku pro chvíle, kdy na nejbližších polích není co k snědku. Tehdy se k nim hrdlička hromadně stahuje. Tato situace nastává obvykle v zimě, poměrně často však i na jaře.

Doplňkové, v celkovém měřítku spíše zanedbatelné množství potravy pak hrdlička získává na zahradních či městských trávnících, kde si zpestřuje jídelníček semeny drobných, planě rostoucích bylin a trav (je-li jim dopřáno vysemenit). Koncem léta celkem často pozoruji hrdličky očesávat bezinky ze vzrostlých, plodných keřů bezu černého. Příležitostná konzumace jiných druhů bobulí je velmi pravděpodobná, ovšem rozhodně méně běžná, než např. u holuba hřivnáče.

Hnízdění po celý rok?
Hrdlička zahradní je známa svou výjimečnou schopností vychovávat mladé i na podzim a v zimě, jako jeden z velmi mála našich ptáků. Celoroční hnízdění se také často uvádí jako jeden z důvodů rychlého šíření a množení. To je bezesporu pravda, nicméně je také třeba podotknout, že snášení vajíček dejme tomu o Vánocích není zcela běžné. Přeci jen v zimě je potravy méně, a o případná krmítka se musí bojovat. Za chladného počasí a dlouhých nocí si pak tedy většina hrdliček stanoví prioritu udržení vlastní dobré fyzické kondice, nevyčerpávat se hnízděním a se založením rodiny raději počkat na jarní oteplení. Standardní hrdliččí rok se dá rozdělit přibližně do tří hlavních období:

1) Najíst-odpočívat-najíst-odpočívat (říjen-prosinec)

Část menšího zimního hejna hrdliček, hřadujícího na „vyhlídkách“ (toho času holých listnatých stromech) poblíž strniště po kukuřici.

Přelom podzimu a zimy představuje období odpočinku, zklidnění a (povětšinou) pauzy od hnízdění. V této době u hrdliček výrazně klesá teritoriální agresivita a na mnoha místech se srocují do hejn v okolí vydatných zdrojů potravy (zemědělské usedlosti, zásypy, velká krmítka, nezoraná strniště po kukuřici apod.). Tato hejna zahrnují sousedy, kteří v létě hnízdili v okolních teritoriích, a kteří se teď společně shromáždili okolo vhodného krmiště (v zimě jsou hrdličky vázány výhradně na antropogenní zdroje potravy). Pokud se toto krmiště nachází přímo na území některého letního teritoria, domácí pár se pochopitelně nikam nestěhuje a naopak zdroj potravy na svém území intenzivně brání- snaží se rozhánět zimující hejno, jenž naletuje na jejich „zásoby“ v jejich teritoriu. Obzvláště místní samec bývá velmi dominantní a za pomocí klovanců a bití křídel zuřivě odhání např. od krmítka všechny cizí hrdličky. Ty se povětšinou nebrání, neboť se snaží neplýtvat energií, raději odletí a vrátí se ke zdroji potravy, když se pan domácí „nekouká“.

Proč ovšem energií plýtvá on sám, když početné hejno stejně nemá šanci od krmení úplně odehnat? Patrně ze dvou důvodů- jednak má ideální příležitost předvést svou sílu a dominanci všem budoucím sousedům příští hnízdní sezony, a druhak se snaží uhájit zdroj potravy i samotné teritorium pro sebe a svou družku. Právě staré páry, které mají na svém území k dispozici dobře zásobené krmítko, se totiž občas pokusí zahnízdit i v hluboké zimě, ovšem pouze za předpokladu, že mají zrní pouze pro sebe, a na okolních stromech dokonalé soukromí- páření a stavba hnízda zkrátka nemůže probíhat pod dohledem desítek dalších hrdliček.

Převážná většina hrdliček se však i při dobrém krmení snaží zejména odpočívat, a většinu dne tráví nehybně načepýřená v hejnu, obvykle hřadujíc v blízkosti krmiště na vrcholcích vysokých, obvykle holých, listnatých stromů, popřípadě na drátech, odkud mají dobrý přehled o okolí a mohou včas zpozorovat přilétající krahujce. Na rozdíl od teritoriálních párů se početná hejna většinou neschovávají ve stálezelených jehličnanech, patrně proto, že v padesáti/stohlavé partě nemají šanci utajit svou přítomnost skrýváním, tak jako tak lákají krahujce, a ten by měl v nepřehledném hustém větvoví výhodu díky své obratnosti (to ovšem platí jen u větší, nemotornější kořisti, jako je právě hrdlička, u drobných pěvců je tomu naopak).

2) Najít území, vyhnat mladé, přeprat staré (leden-březen)
Ve druhé polovině zimy a následném předjaří nastává hrdličkám období „předhnízdního neklidu“. Dny se prodlužují, a dominantní staří samci začínají intenzivně útočit na všechny okolní hrdličky a obhajovat své postavení. Zprvu jen machrují u krmení, později toto machrování přeroste v regulérní obhajobu teritorií. Zimní hejna se rozpadají, a kolem vydatných krmišť se náhle rozpoutávají četné boje nejsilnějších samců. Ti se teď v divokých vzdušných soubojích utkávají o možnost usazení a zahnízdění v blízkosti potravních zdrojů (povětšinou krmítek), z nichž plánují vykrmit mláďata svých prvních snůšek.

Boje starých mazáků bývají někdy velmi dlouhé a tvrdé, zahrnují výhrůžné poskakování v předklonu s nahrbeným „kančním hřbetem“, okázalé třepotání ve vzduchu a téměř „taneční“ vyletování do výše bok po boku, vzájemné bití křídel a často také vítězné usedání na záda slabšího soupeře, balancování na jeho hřbetě a zuřivé klování do hlavy. Z důvodu posledně jmenovaného rituálu jsou těžké bitky často zaměňovány s námluvami, neboť pozorovatel snadno nabude dojmu, že se hrdličky vášnivě páří. Vzhledem k rozšířenosti tohoto mylného výkladu zde pro vysvětlení přikládám krátkou etologickou vsuvku na téma „Proč jedna hrdlička sedí na druhé?„:

Tohle je teprve ono 🙂 Při skutečném páření samice nesklápí a neroztahuje ocas (jako oba bojovníci vlevo), naopak ho vzrušeně zvedá, aby samci usnadnila přístup ke své kloace. Odlišností je vícero- např. celé břicho samce je silně načepýřené, což v tomto případě značí pohlavní vzrušení (které pták při souboji pochopitelně necítí). Největší rozdíl ovšem spočívá v samotném kontextu, v jakém si hrdličky na záda dosedají- předchází-li vzájemné bití křídel či třepotavé vyletování do výše, jde o souboj, předchází-li zobáčkování, čištění peří či další něžné projevy milostné předehry, jde o sex.

To není tak, jak to vypadá. Dva staří samci tvrdě bojují o teritorium, nepatrně silnější jedinec se snaží přeprat a ponížit soka balancováním na jeho zádech, ten však vytrvale vzdoruje. K tomuto zavádějícímu „falešnému páření“ dochází pouze v případě velmi nerozhodných bitek, kdy jsou oba soupeři vyrovnaní a ani jeden nechce ustoupit. Sebevědomější rváč se pak uchyluje k tomuto okázalému projevu nadřazenosti.

Zatímco dominantní samci si mezi sebou rozdělují atraktivní lokality s plnými krmítky a hustými jehličnany (přičemž často obsazují stejná, těžce vybojovaná území po několik let), méně dominantní, slabší ptáci (patrně mladí jedinci z loňských hnízdění, sotva dospělé děti agresivních starých mazáků) si teprve hledají partnery a následně se v párech potulují krajinou, neboť jejich agresivní rodiče je z rodného území nekompromisně vypudí. V předjaří pak tyto dvojičky bloudí po okolí a marně hledají volná teritoria k založení vlastní rodiny, přičemž neustále naráží na již obsazené parcely, odkud je zuřivě vyprovází místní starousedlíci.
Nakonec bývají mladí milenci často odsouzeni k zahnízdění na zcela nevhodných místech, která na ně zbudou (např. křovité polní remízky v těsné blízkosti městské zástavby), úzkostlivému ukrývání a přeletování mezi již obsazenými teritorii, nebo k migraci do zcela jiných lokalit.
Právě tito jednoletí vyvrhelové, kteří nemají sílu a odvahu se účastnit bojů se svými rodiči a jejich sousedy, totiž patrně stojí za úspěchem rychlého šíření hrdličky zahradní jako druhu. Staří ptáci se usedle drží ve svém teritoriu, zatímco produkují mnoho potomků za sezonu, které vzápětí vypudí. A jelikož se někteří silní jedinci dožívají i víc než deseti let (průměr bude pochopitelně nižší, záleží např. na množství krahujců či chorob v okolí), lokální populace velmi rychle dospěje do stavu, kdy jsou veškerá vhodná místa obsazena starousedlíky, nikdo moc neumírá a neuvolňuje tudíž území svým dětem (jako se děje např. u drobných pěvců) a nadprodukce mláďat pak nutí novou generaci hledat nová území- šířit se dál. V našich podmínkách je toto šíření dobře pozorovatelné právě koncem zimy, kdy mladé páry hledají místa k prvnímu zahnízdění.

Jakmile se starým samcům podaří za hlučného houkání, silných úderů křídel a ostrých klovanců vybojovat pozice mezi stejně silnými vrstevníky a vytyčit hranice teritorií, stejně jako definitivně odehnat všechny loňské mladíky, začínají obnovovat pouto se svými partnerkami. Často dlouhé minuty sedají bok po boku, doslova přituleni k sobě a navzájem si láskyplně čistí peří- toto něžné a doslova „přítulné“ chování v páru ostře kontrastuje s drsnou teritoriální agresivitou. Brzy se také začínají pářit a stavět hnízda, první snůšky bývají nakladeny v únoru či březnu. S nástupem rodičovských povinností se pak jednotlivé páry v klidu přehoupnou do „letního módu“ mnohonásobného hnízdění.

Samec hrdličky zahradní tak, jak ho vídáme nejčastěji- vysedává na pouliční lampě s nafouklým voletem, houká a ohlašuje tak své vlastnictví daného „pozemku“.

3) Hlídat území, plodit děti (duben-září)
Zhruba od poloviny jara do začátku podzimu (meteorologicky přibližně teplejší půlrok) se jednotlivé páry drží ve svých teritoriích, která samci nadále intenzivně obhajují houkáním z nápadných vyvýšených míst, jako jsou pouliční lampy či antény, a typickým teritoriálním letem (někdy označovaným jako „svatební let“, ovšem jeho hlavní účel není tok, nýbrž vymezování hnízdního okrsku). Pro houkání a okázalé vyletování do výše samec cíleně zaujímá pozici na nejvyšším „vrcholku v krajině“ svého území, odkud má dokonalý přehled o případných vetřelcích v teritoriu a také strakách, které by se přiblížily jeho hnízdu. Přímé teritoriální boje sousedů již nejsou tak časté jako v předjaří při rozpadu hejn (ptáci jsou zaměstnáni hnízděním a navíc navzájem udržují „křehký mír“ pomocí houkání), ale příležitostně vypukají kdykoli po celou sezonu.

Především však hrdličky od jara do podzimu velmi intenzivně hnízdí. Často se snaží „nasekat“ co nejvíc snůšek těsně po sobě, přičemž se jednotlivá hnízdění mohou značně překrývat. Ve chvíli, kdy odrůstající mláďata v hnízdě již není nutné neustále zahřívat, rodiče se chopí příležitosti a čile se páří na nejbližší lampě. Ve volných chvílích také připravují další hnízdo, do nějž pak samička snese nová vajíčka právě ve chvíli, kdy první, již zcela opeřená dvojčata (hrdličky i holubi „dělají“ téměř výhradně dvojčata) vylétnou z hnízda. A zatímco táta je dokrmuje, máma již zahřívá zárodky mladších sourozenců. Ti se zas vylíhnou právě v době, kdy se starší sourozenci zcela osamostatní, a „uvolní“ tudíž i samečka, který partnerce může opět pomoct v péči o nová holátka.

Toto „překrývající se“ sériové hnízdění (u nás známé ještě např. u vrabce domácího ve velmi podobném načasování jednotlivých fází) hrdlička praktikuje zejména v letních měsících, patrně proto, že jsou pro odchov mláďat nejvhodnější- jednak je teplo (mláďata si snáz udrží lepší kondici a vyžadují méně zahřívání) a jednak právě dozrává velké množství semen na okolních polích, kam hrdličky s oblibou zaletují krmit se „na věžáka“. Snaží se tedy dobu hojnosti co nejefektivněji využít.

Skryté požehnání v asfaltových cestách
Závěrem bych ještě bych zmínil jednu adaptaci, kterou hrdlička zahradní při soužití s člověkem vyvinula, ještě jeden cenný zdroj, jenž objevila v místech, která se snad pro žádného jiného ptáka nestala tak důležitá- na vybetonovaných chodnících, dlážděných parkovištích, štěrkových příjezdových cestách a méně frekventovaných asfaltových silnicích. Tyto nehostinné a z velké části nebezpečné „mikrobiotopy“ totiž nabízejí hrdličkám dvě významné suroviny, které všichni holubovití potřebují ve velkém množství- vodu a grit.

Kaluže vody se po dešti drží v prohlubních či prasklinách nerovných silnic či v konstrukcích kanálových vík, často jako na jediných místech vyprahlé městské krajiny. K nim se pak hrdličky slétají napít- vzhledem k suché stravě plné tvrdých semen a slupek potřebují pít prakticky denně, na rozdíl od většiny ostatních ptáků.

Vždyť tam žádné zrní není?! To sice ne, ale hrdlička „s chutí“ vyzobává drobné kamínky zapadlé mezi dlaždice-klidně uprostřed silnice.

Grit je převážně chovatelský pojem označující drobné kamínky, jemný štěrk, písek a další malé kousky tvrdého materiálu, jenž konzumují zrnožraví ptáci, především ti, kteří polykají semena vcelku, tedy se slupkou, což je případ i hrdličky zahradní. A právě k řádnému rozemletí této slupky slouží jemný štěrk či hrubý „píseček“, jenž si ptáci udržují v žaludku. Holubáři či chovatelé exotických hrdliček svým svěřencům krom potravy poskytují i neomezené množství gritu, který si ptáci dle potřeby odebírají a udržují tak zdravé a plně funkční trávení.

Hrdlička zahradní si musí grit obstarat sama ve volné přírodě- a ve velkém tak činí právě na cestách či parkovištích! Zejména v místech, kde je asfalt narušený (prasklý) a drolí se, totiž nachází hrdličky skvělý a snadno dostupný zdroj drobných úlomků, které jim pomáhají trávit porce nazobané v okolních krmítkách. Právě proto hrdličky tak často „nesmyslně“ pochodují uprostřed silnic, a zobou do „ničeho“ 🙂

Text a foto: David Říha