Znáte to. Člověk mine tabulku „přírodní rezervace“, dojde k jednomu z rybníků a při prvním pohledu na hladinu se cítí jako v ráji. Všude plno ptáků, kachny a potápky nejrůznějších druhů se střídají s dvojicemi černých lysek a majestátních labutí, mělčinu brodí skupinky čiperných bahňáků, nad hlavou křičí rackové a rybáci a opodál jako živé sochy postávají rozvážné volavky a kvakoši. Ano, i taková místa u nás jsou, především na jihu Čech a Moravy. Není jich ale mnoho, ačkoliv rybníků máme opravdu hodně. Jakmile totiž opustíme hranice rezervace, obzvláště v hnízdní době většinou narazíme na prázdnou, kalnou vodní plochu, po které se jako slabá útěcha proplouvá několik krotkých domácích kachen. Proč? V čem se liší těch pár bohatých lokalit od většiny (často těsně sousedících) rybníků, kde není ani pírko?
Plankton především
V mořích a oceánech je základem potravního řetězce plankton. A v zásadě to platí i v rybníku, přestože na něj působí zcela odlišné vlivy z okolního prostředí. Pokud se však bavíme o vodě jako takové a životě v ní (a právě ten je pro vodní ptáky klíčový), rybník představuje „samostatný“ mini-oceán. Samostatný v uvozovkách, protože fungování tohoto „oceánku“ řídí a upravuje člověk. Což samo o sobě není vůbec špatné, koneckonců bez nás, lidí, by rybníky vůbec nevznikly. Jedná se o umělé ekosystémy, které ke svému fungování vyžadují lidskou péči. A právě tato péče se u různých rybníků dramaticky liší. Ptákům, obojživelníkům, vodnímu hmyzu atd. vyhovuje jiný způsob obhospodařování, než komerčním rybářům a jejich ziskům. Mnohé z našich rybníků jsou doslova napěchované velkými planktonožravými rybami, především kapry, což (nejen) pro ptáky často představuje velký problém. A to hned z několika důvodů.
Kapr v dospělé velikosti se živí převážně nasáváním zooplanktonu- drobných korýšů, jako jsou perloočky nebo buchanky. A pokud je v rybníce největší možná (či spíš nemožná) koncentrace kaprů, tyto ryby vyžerou takřka všechen zooplankton. Už to má na kvalitu vody (a vodního života) velmi špatný vliv, protože perloočky udržují její čistotu tím, že ve vodním sloupci vyžírají sinice a drobné řasy. Jde o přirozený proces sladkovodních mokřadů, který funguje stejně dobře v jezerech, říčních deltách a zátokách, jako člověkem vytvořeném rybníce. Ale jen do chvíle, kdy do něj masivně nasadíme kapry. Ti zooplankton brzy zlikvidují a vodní řasy mají najednou volné pole. V mělké, prohřáté nádrži se velmi rychle přemnoží a z čisté vody je rázem kalná, temně zelená kapalina, průhledná nanejvýš několik centimetrů.
To je pro ptáky krajně nepříznivé- jednak proto, že pod vodou nevidí, a jednak proto, že potrava prostě není. Zooplankton je zcela vyžrán a makroskopické vodní řasy typu žabí vlas (oblíbená potrava vodních býložravců a jejich mláďat, např. zrzohlávky, lysky nebo labutě) jsou spolu s další vegetací vytlačeny přemnoženým fytoplanktonem, který jim svou koncentrací u hladiny zastíní přístup slunce. To ve výsledku způsobí, že v rybníku (mimo přilehlé rákosiny) schází téměř jakákoliv rostlinná i živočišná potrava a ptáci přímo vázáni na vodu se nemohou na lokalitě uživit, natož pak vyvést mláďata.
Kapři navíc s oblibou ryjí v bahnitém dně, čímž přímo přispívají k likvidaci drobných živočichů (které žerou) a rostlin (které vykoření) a ještě přitom zakalí vodní sloupec. A nakonec, opravdu velcí kapři plovoucí ptáky znervózňují a plaší (často je zespoda „ocucávají“) a zcela výjimečně mohou dokonce i sežrat nejmenší mláďata (malé potápky nebo kachňata v prvních dnech života). Totální absence potravy, neprůhledná voda a všudypřítomné obtěžující ryby pak ptákům zcela zabrání životu na daném rybníce.
Kde jsou čisté rybníky?
Jedním slovem: málokde. Ekonomický tlak na produkci ryb, částečně v kombinaci s neznalostí biorytmu rybníka, motivuje většinu rybářů či majitelů „soukromých“ (nestátních) vodních ploch k hospodaření na způsob tradičního kapřího chlívku. Při bližším pohledu to je však zcela nevhodné i pro samotné chovné ryby. Ty jsou vysazovány v tak nepřirozených koncentracích, že brzy vyčerpají přirozené potravní zdroje. Pak (zejména koncem sezony) je nutné naplnit obří obilná sila, ze kterých se ryby přikrmují obilím či šrotem, aby vůbec přežily. To samozřejmě ještě sníží kvalitu vody, ale také kvalitu rybího masa- kapři na tuto potravu nejsou zvyklí, a neumí ji ani pořádně strávit. Na příkrmu tedy v podstatě živoří a výsledkem je mnoho velkých, ale špatně živených ryb. Jenže, jak známo, maso se prodává na kila…
Samička poláka velkého s 12 mláďaty. Takhle početné kachní rodinky se uživí pouze v čistém rybníce s dostatkem zooplanktonu.
O dost jiná situace nastává v přírodních rezervacích a ptačích oblastech, kde je vedle rybářů viditelná i ruka ochránců přírody. V tom právě spočívá onen dramatický rozdíl, popisovaný na začátku článku. Rybníky spadající do chráněných území jsou více či méně záměrně upravovány k obrazu ptáků, obojživelníků, vodního hmyzu a rostlin (tj. také se nejedná o přirozený stav- rybník je prostě v našich rukou). Rybí obsádky jsou zde redukované (menší hustota ryb, mladší věkové kategorie…), popř. úplně chybí. Ve výsledku jsou některé rybníky zcela „odevzdány“ zájmu přírody a rybářství je silně upozaděno. Pro ptáky zde pak vzniká pravý ráj, neboť voda je čistá, průhledná, plná živočichů a ponořených rostlin, mezi kterými plavou jen malé rybičky. Bohužel, tohle se podaří pouze v několika málo chráněných územích, na zbytku rybníků je to pochopitelně ekonomicky nemožné.
Ptačí a lidští rybáři
Mokřadní a vodní ptáci živící se planktonem, vodním hmyzem, řasami či vyšší ponořenou vegetací, v kapřím chlívku dlouhodobě nepřežijí. Ale co volavky, kvakoš noční, orel mořský, potápka roháč a další silně rybožravé druhy? Není právě pro ně komerční výkrmna kaprů pravý ráj? Možná ano, ale jen za určitých podmínek. Pojďme se podívat, kdy…
Velká výhoda těchto druhů spočívá v potravní specializaci na ryby, což je samo o sobě skvělá vlastnost pro přežití v rybníku. Další eso je zcela nulová vazba na porosty vodních rostlin (rdestu, stolístku apod.), a částečně i čistotu vody. Tito ptáci hnízdí povětšinou na stromech v blízkosti rybníků, jen potápka roháč staví své hnízdo na vodě- ale zase prakticky kdekoliv. Na rozdíl od jiných potápek a např. kachen jí nevadí hnízdit na osamělém trsu stébel nebo padlém kmeni přímo u hráze. Nicméně i opeření rybáři mají své limity. Ve chvíli, kdy průhlednost vody klesne na několik málo centimetrů, lov kořisti se stává nemožným. A hlavně- žádný z našich ptáků (snad s výjimkou orla mořského a kormorána) nezvládne ulovit opravdu velkou rybu nad 40 cm, kterých jsou naše vody plné. Většina preferuje menší, plevelné rybky, nebo nižší věkové kategorie např. kapra. Těch je v běžných vodách poskrovnu, a proto se rybožraví ptáci s oblibou stahují na výtažníky a plůdkové rybníky.
Ano, takové ty soustavy malých „bazénků“, často v blízkosti velkého rybníka. Tyto nádrže slouží k chovu malinkých rybek (potěru a jednoletých ryb), které jsou v mělké vodě snadnou kořistí. Navíc neznečisťují vodu (drobné ryby neryjí ve dně a v mnohem menší míře konzumují hrubý zooplankton), takže na výtažnících často vznikají biologicky cenné mokřady, kdy se v mělké vodě rozrůstají vodní rostliny a žabí vlas. Tam pak krom dominantních rybožravých druhů mohou výrazně prosperovat i kachny, potápky malé, chřástalovití a další. Vzniká tak vlastně z ptačího pohledu ideální vodní plocha, která je však zároveň rybářsky obhospodařovaná. Samozřejmě i tady je pokud možno lepší příliš netlačit na „pilu ekonomiky“, a např. ponechat alespoň část rybníku zarůst ponořenou vegetací, obzvlášť jsou- li dané výtažníky součástí přírodní rezervace.
Rákosníci za vodu?
Rákosník velký je vázaný na rozsáhlé pobřežní porosty. Vysoká rybí obsádka mu tedy nevadí, ovšem jen do chvíle, kdy vlivem znečištění (a celkového narušení ekosystému) začne odumírat i rákos a orobinec na mělčinách.
Doteď byla řeč o vodě v rybníku- její čistotě, průhlednosti a životě v ní. Přilehlé rákosiny jsou ale docela jiný svět. Vysoké, rozlehlé mokřadní porosty rákosu, orobince, zblochanu, ostřic a dalších travin představují domov mnoha tajemných druhů ptáků, jejichž život se odehrává za oponou šustících stébel a většinou je spatříme pouze na přeletu. Rákosníci, cvrčilky, sýkořice, chřástalové, bukáčci… Ti všichni žijí v zarostlém, podmáčeném terénu na březích rybníků, a na otevřené vodě se nikdy neobjevují- většina z nich ani neumí plavat. Podmínky ve vodě je tudíž nezajímají. Opravdu…? Nic není tak černobílé, jak se může na první pohled zdát. Silně znečištěná voda může zapříčinit odumírání přilehlé mokřadní vegetace a také nedostatek potravy- všechny ty vážky, komáři, pakomáři a žáby (potrava rákosních ptáků) se vyvíjí v rybníce! A pokud je v něm doslova mrtvo, ani rákosiny pak nebudou kypět životem. Obecně však platí, že chřástal nebo rákosník je přece jen méně ovlivněn rybí obsádkou a čistotou vody než dejme tomu polák chocholačka. Některé mokřadní rostliny, zejména rákos, jsou totiž vůči znečištění do značné míry odolné, navíc mělčina rybníka a některé jeho zátoky jsou často chráněné před vlivem větších ryb. A nakonec, pokud se v blízkosti velké vodní plochy vyskytují menší tůně a jezírka, nebo meandrující potůčky (které rybník napájí), může vzniknout zcela samostatný a velmi bohatý mokřadní svět.
Typickým příkladem je třeba Žehuňský rybník na Kolínsku. Vodní plocha jako taková je intenzivně rybářsky využívaná, silně zakalená, místy „ozdobená“ rybími mrtvolami- mimo dobu výlovu a vypouštění pro většinu ptáků zcela nezajímavá. A přesto jde o ptačí oblast! Na východním cípu rybníka se totiž líně a plynule vlévá meandrující řeka Cidlina, a právě zde se vytvořil unikátní biotop rozsáhlých rákosin, tůní a nivních luk, hnízdiště chřástala kropenatého i malého, bukáčka malého i bukače velkého! A takových míst je u nás vícero – osud chřástalů a rákosníků tedy s vánočním kaprem nemusí nutně souviset.
Na závěr…
Je mi jasné, že pokud si tento článek přečte některý z komerčních rybářů, asi nebude se vším souhlasit a možná si místy poklepe na čelo. Vím, že rybníky vznikly pro chov ryb, že každý si chce co nejvíc vydělat (a někdo i musí..), a že rybník „ideální pro ptáky“ může mít leckdy nízký, nebo i nulový zisk. Na druhou stranu, v naší stále ještě pestré krajině máme těch rybníků a nádrží téměř 24 000! Vytvořili jsme zcela nový biotop, v mnoha ohledech výjimečný. Věřím, že v něm je dost místa pro ptáky i pro ryby…
Text a foto: David Říha
Zdroje:
https://is.muni.cz/el/1431/jaro2016/Bi7113/05_Stojate_vody_managementy.pdf
https://www.rmm.cz/regiom/2017/04_machacek.pdf
http://www.dolnimorava.org/attachments/vliv_obsadek_ryb_na_pocetnost_ptaku.pdf
http://www.forumochranyprirody.cz/vliv-ryb-na-vyber-biotopu-u-ptaku-systemovy-experiment
Nedokončené dutiny, kde strakapoud jen naruší fasádu a vyklove malý otvor, si totiž špaček už dokáže dostavět sám. Počíná si přitom stejně jako datlovití. Vydlabe zobákem kousek materiálu, vytřepe ho ven a znova. Je to opravdu zvláštní pohled, když nade mnou zničehonic vykoukne ze zdi špaček a nasype mi na hlavu polystyren :-). Tím spíš, že v přírodě tito ptáci do dřeva nikdy netesají z prostého důvodu-nemají v zobáku dostatečnou sílu. Ale měkké domovní zateplení jdou rozebrat úplně samo a spokojený špaček v zobáku pilně vynáší bílé kuličky.
A co je na tomhle výhodného? Díky mnohem „strašnější představě“ prvního letu totiž mláďata zůstávají v hnízdě zhruba o týden déle. Dutinu pak opouští mnohem vyspělejší než jejich vrstevníci z remízků a parků. Téměř úplně odpadá fáze zranitelného juvenila skákajícího po zemi a v keřích-v tomto věku jsou „děti z polystyrenu“ ještě v hnízdě. A když už konečně vyletí, mají plně dorostlá křídla a mohou okamžitě s rodiči vyrazit do polí a luk za potravou.
