Hnízdění špačka v zateplení paneláků – nová životní strategie na okrajích měst?

Vysoké panelové domy na sídlištích nejsou zrovna ideální ukázkou „divoké přírody“. Přesto někteří ptáci, jako rorýsi a jiřičky, zde nachází relativně bezpečná hnízdiště. Tyto druhy se z nemnoha přírodních útesů zcela přestěhovaly do měst a vesnic-na mnohem běžnější umělé skály. Staly se tak nedílnou součástí synantropní městské přírody.

V posledních letech se k nim připojuje i jeden zcela odlišný pták, který původně hnízdil v otevřené vesnické krajině-v remízkách, stromořadích a  zahradách nedaleko polí a luk. Špaček obecný. Jako typický dutinový hnízdič vyhledává brzy zjara staré doupné stromy, popř. větší budky, do kterých svým dlouhým, složitým zpěvem okázale láká samičku. A nejen on se ve městech a vesnicích často potýká s vážným problémem-nedostatkem dutin.

Zdá se však, že inteligentní špaček si s tím do jisté míry dokázal poradit a si našel náhradu. A to právě v panelácích. Potřebuje ale trochu pomoct od jiného ptáka-strakapouda velkého. Strakapoud je i v přírodním lese pro mnoho pěvců důležitý, protože s pomocí silného zobáku vytesává vhodné dutiny. Nejenže je tak akorát velký, aby jeho byteček osídlili i menší druhy, ale hlavně velmi hojný-v lesích všeho druhu i městských parcích. Jeho dílo je tedy patrné na každém rohu, což mnoha ptákům vyřeší otázku bydlení. A ve městech to platí dvojnásob. Strakapoud si totiž svým zobanem troufne i na domovní fasádu a když je pod ní polystyrenové zateplení (jako v případě paneláků), stačí prolomit „skořápku“ a pak už to jde snadno-mnohem snadněji než do dřeva.

V těchto dutinách ale strakapoud nakonec nikdy nehnízdí, tesá je povětšinou v létě a na podzim ve „volném čase“ po vyvedení mladých. Slouží mu jen jako hotel, ve kterém tu a tam přespává. Zejména v zimě, patrně proto, že budovy uvolňují teplo. Některé dutiny však ani nedokončí a po většinu roku zůstávají opuštěné.

A právě této příležitosti se chopili špačci. Patrně to začalo jako nouzové řešení neúspěšných single samců, kteří nemohli najít přírodní dutinu. Nový způsob bydlení se ale osvědčil a v současné době se na mnoha místech Česka špačci každoročně vrací na panelová sídliště, aby tam vychoval mladé ve fasádním polystyrenu.

Nedokončené dutiny, kde strakapoud jen naruší fasádu a vyklove malý otvor, si totiž špaček už dokáže dostavět sám. Počíná si přitom stejně jako datlovití. Vydlabe zobákem kousek materiálu, vytřepe ho ven a znova. Je to opravdu zvláštní pohled, když nade mnou zničehonic vykoukne ze zdi špaček a nasype mi na hlavu polystyren :-).  Tím spíš, že v přírodě tito ptáci do dřeva nikdy netesají z prostého důvodu-nemají v zobáku dostatečnou sílu. Ale měkké domovní zateplení jdou rozebrat úplně samo a spokojený špaček v zobáku pilně vynáší bílé kuličky.

Hloubení dutiny je vždy aktivitou samce, který má (i v přirozených podmínkách) za úkol najít, vybrat a připravit hnízdo, do kterého pak zpěvem láká samičku. Ta následně dutinu vystele suchou trávou a snese do ní vajíčka.

Hnízdění v „polystyrenovém doupěti“ pak nejenže špačkům nahradí stromovou dutinu, ale dokonce skýtá i nečekané výhody. Asi největší z nich je bezpečnost-uzavřené hnízdo velmi vysoko nad zemí, s jediným vchodem na kolmé a téměř hladké fasádě, je prakticky nemožné vyplenit. Straka, sojka či poštolka (o savcích ani nemluvě) se vzhledem ke své velikosti nedokáže přichytit na ploché zdi. Snad jedině strakapoud (primární tvůrce dutin) je teoreticky schopný se k hnízdu dostat, ale i on sám má jisté potíže se na fasádě udržet. A špačci by ho (jakožto skvělí letci) v této nejisté pozici nejspíš úspěšně zahnali útočnými nálety.

Na rozdíl od stresovaných špaččích rodičů v blízkém parku, kteří co chvíli s varovným pokřikem pozorují slídící dravce, moji opeření sousedé v paneláku mohou být klidní.

Tím ale výhody nové hnízdní strategie nekončí. Vzhledem k popsané nedostupnosti dutin se odrůstající mláďata zdráhají vylétnout do světa. Zatímco v běžném hnízdě má špaček v blízkosti vchodu četné větve a někdy dokonce přírodní „bidýlko“, tady musí poprvé letět rovnou. A mnohem dál-třeba deset, dvacet metrů. Není tedy divu, že malí špačíci s opuštěním hnízda otálejí. Často dlouhé hodiny nervózně sedí v otvoru a pozorují okolí, ale odmítají vyskočit.

A co je na tomhle výhodného? Díky mnohem „strašnější představě“ prvního letu totiž mláďata zůstávají v hnízdě zhruba o týden déle. Dutinu pak opouští mnohem vyspělejší než jejich vrstevníci z remízků a parků. Téměř úplně odpadá fáze zranitelného juvenila skákajícího po zemi a v keřích-v tomto věku jsou „děti z polystyrenu“ ještě v hnízdě. A když už konečně vyletí, mají plně dorostlá křídla a mohou okamžitě s rodiči vyrazit do polí a luk za potravou.

Špaček tedy v paneláku získává mnohem lepší podmínky-ve velmi bezpečném, a navíc teplém hnízdě zůstávají mláďata neobvykle dlouho a jejich šance na přežití se tak výrazně zvyšuje. Přesto jde stále o nový a poměrně řídký fenomén, ke kterému jsou potřeba zateplená sídliště na vhodných lokalitách, kde se najednou potkává strakapoud velký i špaček.

Na závěr jedna poznámka: navzdory všem obavám vyklované ptačí dutiny nijak nenarušují celkovou tepelnou izolaci budovy-sám se špačky bydlím a nikdy s tím nebyly žádné problémy. Pokud vám hnízda špačků z estetického či jiného důvodu přeci jenom vadí, doporučuji v bezprostředním okolí vyvěsit větší budku (špačník), třeba se do ní přestěhují.

Z celkového hlediska by možná stálo za zvážení (v lokalitách s největším výskytem děr do zateplení) při rekonstrukci budov umístit přímo na zeď několik špaččích budek podobě, jako se to dělá u rorýsů. Ptáci při hnízdění získají prakticky stejné výhody a zdi už nebudou tak „provrtané“. A představa špačka coby nenáviděného škůdce na víně a ovoci je už doufám překonaná. Tím spíš, že v době krmení mladých posbírá mnoho hmyzu (včetně toho „škodlivého“).

Já každopádně obdivuji špačkovu přizpůsobivost, díky které může ve městech přežít i bez, čím dál tím vzácnějších, doupných stromů. Možná to pro něj znamená naději zůstat běžným druhem v naší stále se měnící krajině. Ale přece, nevypadá kovově lesklý špaček, vášnivě zpívající v posledních večerních paprscích, někde v lukách u dutiny starého dubu lépe než…na anténě?

Text a foto: David Říha