• Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
  • Akce
  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Mediální partnerství
  • Ze zahraničí
  • Z domova
  • Zajímavosti
  • Věda
  • Média
  • E-zine
  • Rozcestník
  • Akce
Autor

AVIFAUNA





Nejnovější  / Věda  / Zajímavosti  / Ze zahraničí
Rákosníci velcí migrují v nebývalé výšce
AVIFAUNA Publikováno 21.9.2021


Vědci odhalili, že rákosníci velcí někdy migrují během dne v extrémních výškách přesahujících 6 km.

Ukázalo se, že tento druh, který obvykle migruje v noci, během své měsíc trvající podzimní migrace z evropských hnízdišť do zimovišť jižně od Sahary občas pokračuje v letu i přes den. Po východu slunce vystoupali rákosníci velcí, kteří se rozhodli pokračovat v letu, do mnohem větších výšek než v noci, přičemž byli zaznamenáni ptáci, kteří dosáhli výšky více než 6 300 m.

Mimořádná migrace pěvců byla mapována pomocí 1,2 g těžkých data loggerů vyvinutých týmem z Lundské univerzity. Celkem bylo sledováno 14 rákosníků velkých, kteří byli v létě odchyceni u jezera Kvismaren, které leží západně od švédského Stockholmu. Jak se rákosníci přesouvali do tropů a zpět, datové záznamníky neustále ukládaly informace o nadmořské výšce, pohybu a východu a západu slunce. Měření nadmořské výšky se zaznamenávalo jednou za hodinu.

Výsledky byly právě publikovány v časopise Science. Na základě informací získaných ze záznamů vědci zjistili, že rákosníci velcí létají v noci v průměrné výšce 2 400 m. V několika málo případech, kdy letí více než jednu noc za sebou, vystoupají za úsvitu do výšky 3 000 m, aby během dne letěli v průměru ve výšce 5 400 m. V této výšce pokračují až do soumraku, kdy sletí do výšky 3 000 m a následující noc letí dál ve výšce přibližně 2 000 m.

Tato zajímavá zjištění významně prohlubují poznatky publikované stejným týmem v roce 2018, kdy bylo zjištěno, že v noci rákosníci velcí migrují ve výšce až 3 950 m a ťuhýci obecní až ve výšce 3 650 m.

Sissel Sjöbergová a Dennis Hasselquist z Lundské univerzity, kteří obě studie vedli, považují nová zjištění za obzvláště překvapivá. Toto chování popisují jako konzistentní, což naznačuje, že ptáci musí ve dne létat pravděpodobně ve více než dvojnásobné výšce než v noci.

Definitivní vysvětlení zatím neexistuje. Vědci však jako důvod vylučují větry a teplotu vzduchu. „Ve výškách nad 2 000 m se větry a teplota vzduchu nemění jen proto, že se noc změní na den nebo den na noc,“ vysvětlila Sjöbergová.

Jsou dvě možnosti, proč ptáci vystoupají do takových výšek. Buď aby se vyhnuli predátorům z řad dravců, nebo aby se nepřehřáli, když jsou vystaveni slunečnímu záření. „Ve vyšších polohách je chladněji, a když ptáci vystoupají do výšky 5 400 m, dostanou se do vrstvy vzduchu s teplotou kolem -9 °C. To je o 22 stupňů chladněji ve srovnání s teplotou ve výšce, kde létají v noci,“ uvedla Sjöbergová.

„Pohybující se malí ptáci mávají křídly několikrát za sekundu, a tak pracují extrémně tvrdě, což je velmi zahřívá bez ohledu na to, zda letí ve dne nebo v noci. Pokud však létají ve dne, jsou navíc vystaveni i slunečnímu záření, a to podle nás kompenzují tím, když stoupají do chladnějších vrstev vzduchu. Pravděpodobně by nebyli schopni létat během dne, aniž by se přehřáli, kdyby nevystoupali do těchto extrémních výšek,“ dodal Hasselquist.

 

Překlad: Martin Bacílek

Zdroj: https://www.birdguides.com/articles/great-reed-warbler-tracked-migrating-at-unprecedented-heights/

Titulní foto: ThomasLandgren / CC BY-NC-ND 2.0

 


Číst dále
2
0



Nejnovější  / Z domova
Prospívá ptákům pastva velkých býložravců?
AVIFAUNA Publikováno 18.8.2021


Začněme zeširoka tak, aby následující informace do sebe lépe zapadly. K tomu bude třeba i trocha historie. Díky fosilním důkazům uloženým v jednotlivých geologických vrstvách víme, co se v jaké době asi událo. Vědecký tým Sergeje Zimova odhadl, že před expanzí člověka z Afriky (před více než 40 000 lety), kdy začal hubit přítomnou megafaunu (zvířata těžší než 50 kg) [1] na každém kontinentu, kam se dostal, na naší planetě bylo zhruba 1.4 miliard tun biomasy velkých savců. Což je více, než je v současné době lidí (0.4 miliard tun) a hospodářských zvířat (0.8 miliard tun) dohromady [2]. Co z toho plyne? Že tehdejší krajina byla i bez přičinění člověka pod velkým pastevním tlakem, a tudíž se zde nemohl vyskytovat souvislý les (čemuž dopomohly i rozlehlé kontinentální stepi). To ostatně potvrdil svou teorií pastevní savany i ekolog Frans Vera, který tvrdí, že přirozené lesy mírného pásma by bez přičinění člověka byly pod silným pastevním tlakem [3]. Poté, co člověk velkou část megafauny vyhubil, se, stručně řečeno, lesní porosty začaly více rozšiřovat. Následně však přišel neolit, zemědělství a bezlesých ploch začalo opět přibývat. Místo divoké megafauny nastoupila hospodářská zvířata, která bezlesí stále  udržovala a až v posledních zhruba dvou stoletích došlo (v našich podmínkách) k nárůstu plochy lesa a snížení počtu hospodářských zvířat a jejich přesunu z krajiny do často uzavřených objektů, především v nížinách. To byla rána i pro velké množství druhů rostlin a na ně vázaných bezobratlých živočichů. A pokud půjdeme o trofickou úroveň výše, tak i pro ptáky.

Na konci tohoto příspěvku zmínění autoři článku, ze kterého je i čerpána většina úvodních informací pro tento příspěvek, jasně říkají, že “pro udržení planetární biodiverzity zbývá jediné řešení: doplnit chybějící složky ekosystémů, zejména velké býložravce, všude, kde to okolnosti dovolí” [4]. Princip je poměrně jednoduchý. Každý druh z této skupiny savců trochu jiným způsobem potlačuje rozvoj vegetace. Někteří více spásají (např. koně), jiné druhy jsou zase z větší či menší části okusovači (srnčí a jelení zvěř, ale i velcí tuři či zubři). Tato rozrůzněnost pastvy, nejlépe doplněná o vrcholové predátory, kteří zvěř dostanou do pohybu, má za následek pestrou mozaiku světlých lesních porostů, křovin, extenzivních či někde opakovaně spásaných ploch a též míst bez vegetace [4]. No a tímto se konečně dostáváme k ptákům, kteří z této pestré mozaiky, v kombinaci s pestrou potravní základnou, jednoznačně profitují.

Jak zmiňují Dostál et al. [5], ptáky vázané na velké spásače lze rozdělit do několika skupin. Významní jsou tito kopytníci zaprvé pro ty druhy, které samotná zvířata využívají ke sběru potravy. Jednak sbírají případné parazity z jejich těl, či loví v jejich blízkosti jimi vyplašený hmyz. Zajímavým příkladem pro prvně řečený způsob získávání potravy jsou straky v západní Evropě, u kterých je na příkladech z Holandska známo, že v národním parku Zuid Kennemerland vybírají klíšťata zubrům. Druhý způsob získávání potravy, tedy lov hmyzu přímo na tělech či hmyzu vyplašeného, je dobře pozorovatelný i v naší republice, a to u špačků obecných, v jižní Evropě třeba u volavek rusohlavých, jejichž anglický název Cattle Egret to jasně potvrzuje. Další, a velmi významnou, skupinou ptáků jsou druhy, které ke sběru potravy využívají trus velkých kopytníků. Zmínit lze například známého dudka chocholatého, konipasovité ptáky (odtud název některých z těchto druhů!) či třeba bekasiny otavní. Obě výše zmíněné skupiny ptáků však doplatily jednak na antiparazitika podávaná hospodářských zvířatům, která hubí zmíněné koprofágní bezobratlé, a jednak na intenzivní pastviny, na kterých, jednoduše řečeno, není “tolik co žrát ani plašit”. Bez zajímavosti není ani fakt, že kvůli vyhubení velkých kopytníků zmizeli i supi, kteří v minulých stoletích též obývali střední Evropu. Je tak možné, že pokud budou v budoucnu pravidelně dostupné kadávery velkých zvířat, mohou se i tito ptáci potenciálně navrátit a doplnit tak rozkladný potravní řetězec. Například i takoví orli mořští se při dostatečné nabídce mršin na tuto potravu specializují.

Poslední skupinou ptáků jsou ti, kteří pozitivně těží z heterogenity biotopů, kterou velcí spásači svým působením tvoří. Jedná se o velkou skupinu druhů, do které patří i křepelky polní, strnadi obecní, skřivani polní, hrdličky divoké a další, tedy druhy, jejichž početnost po počátku intenzifikace zemědělství v druhé polovině dvacátého století poklesla, někdy i výrazně. Obecným příkladem však mohou být naše všechny druhy pěnic, typicky obývající především křovinné formace, dále též druhy, vázané na vyšší porosty trav a bylin vzniklé prostým nevypasením těchto míst, jako je již zmíněná křepelka, chřástal polní či naše oba druhy bramborníčků. Je důležité mít též na paměti, že i některým potravním specialistům s vysokými nároky na velikost pro ně vhodného prostředí, jako je u nás již vymizelý mandelík hajní, drop velký nebo i dytík úhorní, by velkoplošný návrat velkých kopytníků mohl pomoci. Výše zmíněné holé plochy bez vegetace jsou zase velmi důležité pro chocholouše obecné a lindušky úhorní, a i když je u nás již velmi ubývající chocholouš vázaný spíše a liniové struktury v krajině, holé plochy jsou vhodné ke sběru potravy či popelení pro celou řadu jiných druhů. Obecně řečeno, je z jakých druhů vybírat, respektive celé spektrum ptačích druhů je přímo či nepřímo na pastvu megafauny vázané. Jen si představte, jakým jiným způsobem by šlo udržovat rozlehlé oblasti, jako bývalé vojenské prostory či některé post-těžební lokality v severozápadních Čechách?

A jak je na tom v současné době Česká republika? Kde u nás najdeme takovéto lokality a jsou výše popsaná teoretická tvrzení v praxi opravdu pro ptáky prospěšná? Krátce řečeno, Česká republika je na tom v posledních letech velmi dobře a ano, ptákům pastva prospívá. Hlavní zásluhu na tom má projekt společnosti Česká krajina, která v roce 2015 započala s pastvou velkých kopytníků v bývalém vojenském prostoru Milovice, dnes v NPP Mladá. Teď je to šest let od jejího vzniku a biolog David Storch z Centra pro teoretická studia při Univerzitě Karlově a Akademii věd České republiky to komentoval takto: „Z hlediska ptáků je to naprosto unikátní lokalita. Jde o zcela mimořádné refugium ptačí biodiverzity.“ [6]. V Milovicích se můžete setkat s velkým spektrem ptačích druhů. Na pastviny zalétá za potravou několik druhů dravců a výčet druhů lze dohledat například v databázi Avif, nicméně spojuje je jedna věc, a to, že “řada z těch druhů se sice vyskytuje i jinde v Česku, ale v nesrovnatelně menších populačních hustotách. Koroptve a skřivani polní bývali běžnými druhy zemědělské krajiny, ale kvůli průmyslovému zemědělství jejich početnosti výrazně klesly, zatímco v rezervaci je jich opravdu spousta. Podobně bramborníčci, strnadi luční, pěnice vlašské nebo krutihlavi sice nejsou úplně vzácní, ale v takový počtech se skoro nikde nevyskytují. V tom jsou Milovice unikátní,“ doplňuje Storch [6]. U některých známých či ohrožených druhů byl díky pastvě zaznamenán jejich návrat či prosté první pozorování v Milovicích, jako tomu je u dudka chocholatého či chřástala polního [7] [8]. A stále další nové druhy přibývají. Jedním z posledních je svým způsobem ikonická vlha pestrá. Vlhy byly v hnízdním období poprvé v Milovicích pozorovány v roce 2020, hnízdí však nejspíše někde poblíž, ne přímo na pastvinách [6].

Pastva v Milovicích. Foto: Jan Stefka / CC BY-SA 2.0

Milovice patří k největším plochám, kde pastva velkých kopytníků v České republice probíhá, avšak nejsou jediným místem, kam se za ptáky na tyto pastviny vypravit. Od počátku projektu byli velcí spásači převezeni na několik dalších míst v naší republice a pomáhají tak s managementem různorodých lokalit. Některé jsou podobné těm Milovickým, jako je tomu třeba v národním parku Podyjí, kde se u obce Havraníky pasou divocí koně a kde lze pravidelně pozorovat podobné druhy jako v Milovicích, tedy pěnice vlašské, hrdličky divoké či hojněji i skřivany lesní. Nejen lesostepní lokality, ale i třeba mokré louky, jsou již domovem spásačů a i na těchto biotopech se díky tomu můžeme těšit z hnízdění a pozorování některých vzácných či nehojných druhů. České společnosti ornitologické divocí koně a pratuři spásají Josefovské louky u Jaroměře [9] a díky tomu na místních pastvinách hnízdí čejky chocholaté, na štěrkových teráskách kulíci říční, poprvé zahnízdily v roce 2019 také vodouši rudonozí a daří se zřejmě i bekasinám otavním. Co je u bekasin zajímavé, tak je jejich již zmíněný způsob získávání potravy, doslova vpichováním do trusu divokých koní. Divocí koně jsou též na vlhkých Kozmických loukách u Opavy a nově na několika dalších místech v Čechách. Na druhou stranu je však nutné podotknout že pastvou též mohou v některých místech zaniknou hnízdní mikrohabitaty pro ty druhy, které potřebují vyšší vegetaci, jako třeba rákosníci zpěvní či cvrčilka zelená. Pokud je však vhodně nastaveno zatížení pastviny, vznikne heterogenní prostředí, kde mohou i tyto druhy nakonec zahnízdit. Tím se dostávám i k hlavnímu problému pastevních rezervací, kterým je vždy omezený prostor. Z toho důvodu se na dané ploše musí udržovat vždy určitý počet zvířat tak, aby nedošlo k přemíře vypasení. Obecně platí, že čím větší plocha, tím lepší. Ostatně, není mnoho míst v naší zemi, kde by pastva mohla probíhat neregulovaně, bez omezení prostoru. K tomu by bylo zapotřebí, mimo jiné, také vrcholových predátorů, kteří by počty zvířat částečně regulovaly a udržovaly je v pohybu. Tím by byl celý management daného území uzavřen i bez přičinění člověka.

Co tedy říci stručně závěrem? Bez velkých býložravců se neobejdeme jen my, lidé, ale též celé ekosystémy včetně ptáků. Rozhodně tak vyrazte do některé z pastevních rezervací, kochejte se jedinečností zde vzniklých porostů, květnatých luk či rozptýlených křovin a k tomu pozorujte místní avifaunu. Svá pozorování nezapomeňte zadat do některé z databází určených k pozorování ptáků či přírody (Avif, eBird, BioLog), jelikož každý takový záznam má smysl a může být v budoucnu ochranáři využit. Sám jsem vždy zvědav na novinky z některé z rezervací a jak se zde místní příroda vyvíjí. K tomu doporučuji sledovat stránky společnosti Česká krajina (https://www.ceska-krajina.cz/).

 

Text: Josef Rutterle / Titulní foto: Sergey Pisarevskiy / CC BY-SA 2.0

Zdroje:

[1] Sucháčková Bartoňová A., Faltýnek Fric Z., Marešová J., Konvička M., 2020: Velcí býložravci  změny klimatu I. Vesmír 99/3. 154-157.

[2] Zimov S. A. et al., 2012: Quat Sci Rev 57, 26-45.

[3] Vera F. W. M., 2000: Grazing Ecology and Forest History. CABI.

[4] Sucháčková Bartoňová A., Faltýnek Fric Z., Marešová J., Konvička M., 2020: Velcí býložravci  změny klimatu II. Vesmír 99/4. 224-227.

[5] Dostál D., Konvička M., Čížek L., Šálek M. Robovský J., Horčičková E., Jirků

M., 2014: Divoký kůň (Equus ferus) a pratur (Bos primigenius): klíčové druhy pro formování české krajiny. Česká krajina, Kutná Hora, 125 s.

[6] Česká krajina, ©2021: Vlha, dudek, moták… Rezervace velkých kopytníků je mimořádně bohatá na vzácné ptáky, potvrdil ornitologický výzkum (online).

[7] Česká krajina, ©2018: Dudek je zpátky. Vědci ho letos poprvé pozorovali v rezervaci u zubrů a divokých koní (online).

[8] Česká krajina, ©2019: Další návrat ohroženého druhu. Vědci na pastvině divokých koní poprvé slyšeli chřástala (online).

[9] Česká krajina, ©2018: Fantastické výsledky. Divocí koně ve východních Čechách pomohli vzácným rostlinám, broukům i ohroženým druhům vodních ptáků (online).

 

Většina úvodních informací byla čerpána z dvoudílného článku Velcí býložravci a změny klimatu I. a II. od autorů RNDr. Aleny Sucháčkové Bartoňové, Ph.D., RNDr. Zdeňka Faltýnka Frice, Ph.D., RNDr. Jany Marešové a Doc. Mgr. Martina Konvičky, Ph.D., publikovaném v časopise Vesmír (viz Zdroje). Všem zájemcům o tuto problematiku tak vřele tento dvoudílný článek doporučuji.


Číst dále
0
0



Rozcestník  / Věda  / Ze zahraničí
Drony pomáhají vědcům studovat kolonie mořských ptáků
AVIFAUNA Publikováno 23.7.2021


Nová studie zjistila, že použití dronů k monitorování velkých kolonií mořských ptáků může být stejně účinné jako tradiční metody sčítání na zemi a zároveň snižuje finanční náklady, nároky na počet pozorovatelů a riziko lidské chyby.

Vědci z Dukeovy univerzity v Severní Karolíně a Wildlife Conservation Society (WCS) použili algoritmus hlubokého učení, formu umělé inteligence, k analýze více než 10 000 snímků smíšených kolonií mořských ptáků z dronu na Falklandských ostrovech u argentinského pobřeží.

Falklandy jsou domovem největších kolonií albatrosů černobrvých na světě a druhé největší kolonie tučňáků skalních. Na ostrovech hnízdí statisíce ptáků v hustě rozmístěných skupinách.

Ke studiu kolonií albatrosů černobrvých na Falklandských ostrovech byly použity drony (Richard Collier).

Podle výzkumníků algoritmus hlubokého učení správně identifikoval a spočítal albatrosy s přesností 97 % a tučňáky s přesností 87 %. Automatické výpočty se pohybovaly s odchylkou do 5 % od vědeckých metod výpočtu množství ptáků, a to přibližně v 90 % případů.

„Využití dronů a hlubokého učení při výzkumu nám poskytuje alternativu, která je pozoruhodně přesná, méně rušivá a podstatně jednodušší,“ uvedla Madeline C. Hayesová, analytička dálkového výzkumu z mořské laboratoře Dukeovy univerzity.

„Zvládne to jeden člověk nebo malý tým a vybavení, které k tomu potřebujete, není nijak nákladné ani složité.“

Dříve monitorovaly kolonie, které se nacházejí na dvou skalnatých, neobydlených ostrovech, celé týmy vědců. Počítali množství jednotlivých druhů, které pozorovali na částech ostrovů, a násobením těchto čísel získávali odhady populace pro celé hnízdní kolonie.

Protože kolonie jsou velké a hustě obsazené a tučňáci jsou mnohem menší než albatrosi, je snadné je přehlédnout, proto je třeba sčítání často opakovat. Přítomnost vědců tak může narušit chování ptáků při hnízdění a krmení mláďat.

K provedení průzkumu použili vědci WCS volně prodejný dron, který pořídil více než 10 000 jednotlivých fotografií a následně je pomocí softwaru pro zpracování obrazu převedli do velkoplošného formátu fotografie. Poté obraz zanalyzovali pomocí konvoluční neuronové sítě (CNN), což je typ umělé inteligence, který využívá algoritmus hlubokého učení k analýze obrazu a rozlišování a počítání objektů, které na něm „vidí“. V tomto případě dvou různých druhů mořských ptáků. Tým tyto počty sečetl a vytvořil komplexní odhady celkového počtu ptáků v koloniích.

Docent Johnston působící také na Dukeově univerzitě, uvedl, že vznikající přístup využívající drony a CNN je široce použitelný a zvyšuje naši schopnost monitorovat velikost a stav kolonií mořských ptáků po celém světě a funkčnost mořských ekosystémů, které obývají.

 

Překlad: Martin Bacílek

Zdroj: https://www.birdguides.com/news/drones-helping-scientists-to-study-seabird-colonies/

Titulní foto: ka.hi / CC BY-SA 2.0


Číst dále
0
0



Rozcestník  / Zajímavosti  / Ze zahraničí
Orlosup bradatý znovu vysazen v Německu
AVIFAUNA Publikováno 18.7.2021


V Německu byl po více než 100 letech znovu vysazen do přírody orlosup bradatý. V rámci probíhajícího projektu reintrodukce byli v červnu vypuštěni dva ptáci v Bavorských Alpách v Německu. Oba orlosupi patří do skupiny deseti ptáků, kteří se vylíhli v Andalusii ve Středisku pro odchov orlosupů bradatých v Guadalentínu, které spravuje Nadace na ochranu supů (VCF).

Začátkem června opustili oba ptáci Španělsko, aby s předstihem dorazili do Německa a strávili několik dní v karanténě v norimberské zoo. Na místě byl tým VCF, který ptáky vybavil identifikačními kroužky a GPS vysílačkami, a také barevně označil jejich peří, aby bylo možné je ve volné přírodě lépe sledovat.

Ptáci byli vypuštěni do svého nového domova, odlehlé jeskyně v údolí Klausbach v Národním parku Berchtesgaden, kde bude místní tým orlosupy denně krmit, aniž by se s nimi dostal do kontaktu, aby se zabránilo jejich imprintingu na člověka. Tým bude sledovat jejich vývoj, aby se ujistil, že se dobře přizpůsobují novému životu ve volné přírodě.

Nové místo reintrodukce v rámci Alp je důležité pro další geografické rozšíření tohoto druhu směrem na východ. Začlenění páté alpské země do probíhajícího projektu reintrodukci orlosupů dále podpoří opatření na ochranu přírody v celém regionu.

 

Překlad: Martin Bacílek

Zdroj: https://www.birdguides.com/news/bearded-vulture-reintroduced-to-germany/

Titulní foto: Imran Shan / CC BY-SA 2.0


Číst dále
0
0



Z domova  / Zajímavosti
Výrečci malí v České republice
AVIFAUNA Publikováno 1.7.2021


Možná, že i vy znáte z dovolené houkání výrečka malého (Otus scops). Spíše než houkání by se dalo říci pískání, protože tak zní typický teritoriální hlas samce, kterým se v období hnízdění ozývá. A kolem Středozemního moře jsou výrečci skutečně široce rozšíření a běžní. Aby také ne, vždyť je to typický Mediteránní druh sovy živící se velkým hmyzem jako jsou sarančata, kobylky, cikády a velcí brouci. Severní hranice hnízdního areálu výrečka končí zhruba pod Alpami a na východě vystupuje do panonské oblasti. Vcelku pravidelně tedy hnízdí v Maďarsku a několik párů také na Slovensku. Výjimečně se v hnízdním období objeví pár výrečků i na našem území. Avšak prokázáno bylo dosud jediné hnízdění, v roce 1998 byla vyvedena čtyři mláďata v CHKO Bílé Karpaty.

Z historických faunistických dat je zřejmé, že se u nás výrečci sporadicky objevovali, ale nikoliv každý rok a jejich výskyt byl vázán zpravidla na území jižní a střední Moravy. V posledních zhruba 5 letech se díky experimentům kroužkovatelů zjistilo, že se výrečci pohybují i mnohem severněji, než je hranice jejich areálu. Za poměrně značného úsilí se tak v posledních letech daří každoročně okroužkovat až do 20 jedinců. Nejedná se přitom o hnízdící ptáky, když na drtivé většině lokalit, kde byli výrečci odchyceni, se nijak akusticky neprojevovali. Většina záznamů je z odchytu uskutečněného na zcela náhodném případně pouze na obecných kritériích vytipovaném místě za pomoci reprodukce hlasu. Tímto způsobem se tedy výrečky daří odchytávat nejenom na jižní Moravě, kde by to člověk tak nějak čekal, ale i mnohem severněji v Čechách, především v oblasti Polabí. Dosud pravděpodobně nejseverněji zaznamenaný pták pochází z Českého ráje. Odchytových pokusů uskutečněných ještě severněji není mnoho, a tak nyní nevíme, zda by se odchyt i v této oblasti podařil, zda se i v této oblasti vyskytují.

Dosud se nepovedlo chytit žádného ptáka se zahraničním kroužkem, a není tedy k dispozici žádné zpětné hlášení, které by nám napovědělo o původu u nás zastižených jedinců. Můžeme se proto jen domnívat, že se jedná o ptáky, kteří přetáhnou při své jarní migraci obvyklý hnízdní areál druhu a místo toho se dostanou až na naše území. Jak výsledky ukazují, tak těchto ptáků není vůbec málo. Štěstí se v tomto směru usmálo na kolegy z Holandska, kde se vyskytl výreček u města Delft nedaleko Amsterdamu a tento pták nesl na noze ornitologický kroužek z Itálie.[1]

Pokusy o odchyt výrečků tímto způsobem z dřívějšího období chybí. Proto nejsme schopni říct, zda se u nás výrečci v těchto poměrně velkých počtech potulovali i dříve. Zdá se však pravděpodobné, že jejich početnost u nás v posledních letech roste, a to z toho důvodu, že roste každoročně i počet jedinců, kteří jsou na našem území zaznamenání při teritoriálním chování. Jen z letošního roku jsou v databázi České společnosti ornitologické Avif[2] evidovány záznamy volajících výrečků z minimálně 8 různých míst. V případě výrečků z Olomouce se dokonce jedná o tři jedince. V loňském roce na našem území houkali výrečci na minimálně 5 místech. Letmým pohledem do Fauny zjistíme, že v celých devadesátých letech u nás bylo zaznamenáno zhruba stejně výrečků jako v loňském roce. V době ještě dřívější jsou záznamy ještě řidší. Lze tedy předpokládat, že výskyt ptáků, kteří se hlasově neprojevují, a kteří jsou zaznamenáni pouze kroužkovateli, bude korelovat s počtem vokálně se projevujících jedinců, a že počet výrečků u nás v poslední době skutečně roste.

Už teď se těším na první zpětné hlášení, které napoví o původu našich výrečků, a také na další sezonu. Třeba se dočkáme dalšího potvrzeného hnízdění této neobyčejné sovičky.

 

Jakub Hlaváček

 

[1] https://www.birdguides.com/articles/italian-scops-owl-found-in-the-netherlands/

[2] https://birds.cz/avif/obs_new.php


Číst dále
2
1



Určování  / Z domova  / Zajímavosti
Určování cvrčilek nemusí být vždy snadné
AVIFAUNA Publikováno 25.6.2021


V České republice se můžeme pravidelně setkat se třemi druhy cvrčilek, pěvců z čeledi cvrčilkovitých (Locustellidae). A to s cvrčilkou zelenou (L. naevia), říční (L. fluviatilis) a slavíkovou (L. luscinioides). Jedná se o tažné druhy žijící skrytě, u cvrčilky říční především v křovinných porostech podél vod a u cvrčilky zelené v loukách s keři, u obou však s přiléhajícími porosty vyšších bylin a trav, ve kterých stavějí svá hnízda. Cvrčilka slavíková je oproti předchozím dvěma druhům vázána na rozlehlejší porosty rákosu, tedy ji nejčastěji potkáme u nějakého rybníka či jiné vodní plochy.

Kvůli jejich způsobu života, kdy se často proplétají keři a travou, na ně ve většině případů upozorní jejich druhově specifický zpěv. Většina ornitologů a pozorovatelů ptáků takto cvrčilky snadno zjišťuje a determinuje, avšak problém může nastat při jejich determinaci vizuální. Platí však pouze pro dvojici cvrčilka říční a slavíková, cvrčilka zelená má specificky zbarvená obrysová pera a tím se jasně odlišuje od zbylých dvou druhů. A to především v období tahu, kdy se jedinci všech druhů mohou vyskytovat také mimo své hnízdní biotopy. I pro kroužkovatele to někdy není jednoduché a u některých ptáků se druhové determinační znaky mohou překrývat.

Taková situace nastala při odchytu během projektu CES na rybníce Žabakor v květnu letošního roku, kdy odchycená cvrčilka vykazovala překryv znaků mezi c. říční a c. slavíkovou. Navíc byla poměrně tzv. tučná, tedy jedinec zřejmě na tahu či na jeho konci. Obecně platí, že c. říční, mimo jiné, má více čárkované hrdlo až hruď, výrazné světlé lemy spodních krovek ocasních a celkově je zbarvena v odlišném odstínu hnědé než c. slavíková. Ta má naopak proužky na hrdle až hrudi povětšinou jen slabě výrazné, stejně jako lemy spodních krovek ocasních. Po delší konzultaci a přeměřování daného ptáka nakonec převládl názor, že odchycený jedinec bude c. slavíková, avšak pro finální potvrzení byla odebrána tři obrysová pera pro analýzu DNA. Tato analýza byla provedena v ÚBO AVČR, kde nabízejí možnost některých genetických analýz, jako je například určení pohlaví či druhu u dvojice či skupiny druhů s překryvy daných determinačních znaků. Genetická analýza, v našem případě pomocí mitochondriální DNA, je pak jasným a nezvratným důkazem a skvělou možností, jak využít technologie dnešní doby. Odchycená cvrčilka, dle výsledků zmíněné analýzy, byla opravdu c. slavíková, a i bez „genetického ověření“ by tak byla v tomto případě určena správně. Otázkou však je, v kolika případech dochází ke špatnému určení nejen u cvrčilek? Zajímavostí jest fakt, že u velmi si podobných druhů rákosníků (r. Acrocephalus), a to u r. obecného (A. scirpaceus) a zpěvného (A. palustris), se udává chybovost správného určení druhu při jejich odchytu až 10 %. Osobně se však domnívám, že tato chybovost bude mnohem nižší, a to díky již velkému množství nachytaných jedinců obou druhů (a tedy velkému množství získaných biometrických dat) a také se zvětšující se životní zkušeností jednotlivých kroužkovatelů.

Při svých toulkách přírodou tedy mějte zmíněná fakta na paměti, jelikož variabilita ve zbarvení může být u jednotlivých jedinců veliká a ani při jasném pozorování nemusí být určení druhu vlastně až tak jasné.

 

Josef Rutterle

 

Úvodní foto: Cvrčilka slavíková vykazující znaky cvrčilky říční, jako například neobvykle silně čárkované hrdlo.


Číst dále
0
0



Nejnovější  / Věda  / Zajímavosti
Oteplování klimatu prospívá hnízdění rákosníků obecných
AVIFAUNA Publikováno 20.6.2021


Přestože rychlá změna klimatu již negativně ovlivňuje populace a rozšíření velkého množství ptačích druhů po celém světě, může mít zvyšování teplot pro některé z nich i pozitivní vliv.

Nově publikovaný výzkum ukazuje, že rákosník obecný je jedním z vítězů teplejších letních období v Evropě, přičemž zvyšující se teploty v konečném důsledku prodlužují hnízdní období a vedou k vyšší roční hnízdní úspěšnosti.

Vědci se zaměřili na populaci rákosníků obecných v jihozápadním Polsku a analyzovali údaje ze dvou studovaných období s odstupem dvou desetiletí: 1980-1983 a 2005-2012. Druhé období bylo teplejší, průměrné teploty v hnízdním období byly v průměru o 1,5 °C vyšší.

Rákosníci se nyní vracejí do Evropy podstatně dříve než tradičně, což podle hypotézy výzkumníků znamená delší hnízdní sezónu (období od začátku stavby hnízda páru s nejčasnějším hnízděním v populaci do ukončení rodičovské péče páru s nejpozdějším hnízděním v sezóně).

Jejich výsledky ukázaly, že se od 80. let 20. století skutečně prodloužilo hnízdní období, což znamená, že se přibližně o dva týdny prodloužila i hnízdní doba u samic (doba, po kterou se průměrná samice ročně věnuje rodičovské péči).

To se promítlo do výrazně vyšší úspěšnosti: po roce 2000 vyvedly samice rákosníků ročně o 75 % více mláďat než v 80. letech (2,8 vs. 1,6 mláďat).

Kromě toho se mezi prvním a druhým sledovaným obdobím zvýšil podíl samic, které odchovaly druhé snůšky, z 2,7 % na 23,6 %, zatímco podíl samic, které ročně neodchovaly žádné mládě, se snížil ze 48,1 % na 15,5 %. Vyšší množství mláďat v posledních letech souviselo s větším počtem úspěšně vyvedených snůšek, a také s dřívějším zahájením hnízdění, což znamenalo více času na opětovné zahnízdění.

Navzdory vyššímu úsilí, které rodiče vynakládají na odchov většího počtu mláďat v každé sezóně, nedošlo k žádnému zjevnému snížení přežívání samic, přičemž tento údaj byl v obou sledovaných obdobích téměř totožný. Předběžné údaje z polské studijní lokality naznačují, že potravní zdroje byly po roce 2000 vyšší než v 80. letech, což znamená, že dospělí rákosníci byli schopni snadněji doplnit vydanou energii a udržet si dobrou kondici.

Na základě těchto zjištění dospěl tým k závěru, že prodloužení hnízdní sezóny v důsledku oteplování klimatu může být pro některé druhy ptáků, zejména pro ty s více snůškami, přínosné. Autoři doporučují pokračovat v dalším výzkumu zkoumajícím posunutí termínu snůšky a změny v délce hnízdního období.

Překlad: Martin Bacílek

 

Zdroj: https://www.birdguides.com/articles/warming-climate-benefits-breeding-reed-warblers/

Úvodní foto: Frans Vandewalle | Licencováno pod CC BY 2.0


Číst dále
0
0



Nejnovější  / Z domova
Doletí k nám růžoví špačci?
AVIFAUNA Publikováno 16.6.2021


Špaček růžový je nejpestřejší z evropských špačků. Ve svém areálu rozšíření, který se nachází jihovýchodně od nás od Turecka až po Indii, je to zcela běžný pták. Do našeho regionu vždy podnikal občasné zálety, ovšem jednalo se o skutečně raritní zvíře. V posledních době se mimo svůj areál špačci růžoví objevují stále častěji a jejich výskyt má v některých letech až invazní charakter. Poslední velká invaze byla v r. 2018, kdy se i u nás objevily i skupinky o deseti jedincích.

V letošním roce, zdá se, by mohla nastat další plodná sezóna. Hlášení z jižní Evropy jsou slibná. Například ve Francii a Španělsku je od poloviny května tohoto druhu spousta pozorování včetně hejn o stovkách jedinců. Početné záznamy hlásí i z Maďarska, kde jde většinou o jednotlivé ptáky, ale objevují se i skupinky o 25 jedincích. První letošní záznamy má i Slovensko.

Spíše než zda se u nás objeví, je otázkou kdy a kolik.  Je pravděpodobné, že špačků růžových se u nás vyskytuje mnohem více, než by se podle počtu pozorování zdálo. Často se totiž přimíchají do hejn špačků obecných, která mohou mít i desetitisíce jedinců, a proto se v nich nějaký ten růžový snadno ztratí. Mějte tedy oči otevřené, třeba budete mít štěstí.

V souvislosti se zálety tohoto druhu je vhodné zmínit jeden kuriózní příběh. Francouzský student ekologie pozoroval na své zahradě tři špačky růžové při konzumaci svých třešních. Tento student jednak nebyl schopen špačky určit a jednak mu jedli třešně. Situaci vyřešil po svém a jednoho z nich zastřelil. Třešně dočasně ochránil, identifikace se zdařila, ale obrázek o tomto postupu nechť si každý udělá sám.

Takováto hejna špačků růžových u nás nepotkáme. I když, kdo ví? Foto: Tomáš Bělka

 

Ne všichni špačci růžoví jsou růžoví. Už touto dobou se u nás mohou objevovat mladí ptáci, kteří jsou až příliš podobní špačkům obecným. Odliší je celkově světlejší zbarvení a především světlý zobák.

 

Text: Jakub Hlaváček / Titulní foto: David Raju / CC BY-SA 4.0

Zdroj: https://www.birdguides.com/news/europe-set-for-another-rosy-starling-influx/

https://www.birdguides.com/news/rosy-starling-shot-for-eating-cherries/


Číst dále
0
0



Nejnovější  / Ze zahraničí
Migrace včelojedů na ostrově Levanzo
AVIFAUNA Publikováno 14.7.2018


Včelojed lesní (Pernis apivorus) je přísně tažný dravec hnízdící v Evropě a zimující v subsaharské Africe.  Jako všichni velcí ptáci se při své migraci vyhýbá dlouhým přeletům nad vodní hladinou, kde se netvoří stoupavé vzdušné proudy, které k letu využívá. Pro svou cestu si tedy volí zpravidla západní trasu přes Gibraltar, východní přes Izrael, nebo „střední“ přes Itálii.

V úterý 24. dubna 2018 jsem o půl deváté ráno dorazil na Levanzo – malý ostrov západně od Sicílie. Po chvíli jsem našel malou kamenitou pláž, kde jsem strávil asi 15 minut. Během nich mi prolétlo nad hlavou 18 včelojedů lesních. Všichni přilétali ze západu, pravděpodobně od ostrova Marettimo. Potěšen pěkným pozorováním jsem se vydal na průzkum zdejších kopců. Na skalách byli k vidění skalníci modří a v křovinách početně pěnice bělohrdlé. Ve vzduchu v dáli kroužili dva orli nejmenší a jako stíhačky se kolem proháněli sokoli stěhovaví.

Vrátil jsem se na zmíněnou pláž. A hele, támhle letí další včelojed. A další. A další, a další. A dalších třicet! Bohužel jsem byl fixovaný na odjezd lodi a nemohl jsem se s včelojedy nějak více zdržovat. Nicméně – v čase od 11:50 do 12:10 hod. jsem z jednoho jediné místa napočítal přesně 255 včelojedů lesních! Všichni opět přilétali ze stejného směru, většinou v malých roztroušených skupinách po 3 – 10 jedincích. Největší rozvolněné hejno pak čítalo 80 ptáků. Scénář byl jednoduchý, přilétali nad vodou relativně nízko, nad ostrovem nastoupili do termiky jako do výtahu a začali nabírat výšku. A když ji nabrali, pokračovali čistě východním směrem, na Sicílii.

Fascinující animace migrace včelojeda lesního v Nizozemska, vytvořená na základě skutečných dat (zeměpisná šířka, délka a výška) z Amsterdamské univerzity, ukazuje pohyb sledovaných 12 ptáků, ale pak se soustřeďuje na dvojici – samce a samice, kteří migrují na jih v roce 2010 z lesa Veluwe v Nizozemí do Afriky (Libérie, Ghana a Kamerun) a zpět na jaře 2011. 

Co se zbarvení včelojedů týče, tak jsem zaznamenal snad všechny barevné varianty. Od vyložených černochů přes „klasicky“ zbarvené až po úplně světlounké ptáky. Celkem mě překvapilo, že se s včelojedy svezlo málo jiných druhů. Pouze jednou jsem zaznamenal motáka lužního, luňáka hnědého a tři motáky pochopy. Škoda, že jsem byl nucen z ostrova spěšně odjet. Mrzelo mě to o to víc, když jsem toho dne večer v 18:08 hod. pozoroval před letištěm u Trapany další hejno 46 včelojedů. Prolétli kolem a nedaleko se začali nahusto motat v termice. A víte co? Za pět minut, tedy v 18:13 hod. další hejno o 18 včelojedech. Sečteno a podtrženo, za celý den jsem bez jakéhokoliv úsilí náhodně zaznamenal 337 včelojedů. Popsané pozorování bylo pro mne opravdu nevšední a svádí k úvahám. Táhli celý den? Kolik jich asi ten den nad ostrovem Levanzo prolétlo? A kolik nad celou Sicílií?

Silueta včelojeda lesního. Foto Karel Šimeček

Text: Jakub Hlaváček / Titulní foto: Ondřej Ryška


Číst dále
0
0



1
  • - Reklama -
  • Newsletter

    Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Nejnovější články

    • 1
      Kopřivka versus lyska- potravní kleptoparaztismus mezi vegetariány
    • 2
      Kos černý nevymírá- tak proč už ho nevidím za oknem?


Aby vám nic neuletělo

Dostávejte nejnovější články přímo do vaší e-mailové schránky!

  • Avifauna je nezávislý český online magazín zasvěcený fascinujícímu světu ptáků. Projekt vznikl za ochotné finanční podpory milovníků ptactva a funguje pod záštitou stejnojmenné neziskové organizace Avifauna z.s.

  • Facebook

  • O Avifauně
  • Diskuzní fórum
  • Podpořte Avifaunu
  • Mediální partnerství
  • Ochrana osobních údajů
  • Kontakt
© 2022 Magazín Avifauna | ISSN 2571-0737 | Avifauna z.s.
Pak stiskněte enter a my to pro Vás najdeme!