February 19, 2024
Index » Určování

Určování

Určování  / Z domova  / Zajímavosti
Určování cvrčilek nemusí být vždy snadné
AVIFAUNA Publikováno 25.6.2021


V České republice se můžeme pravidelně setkat se třemi druhy cvrčilek, pěvců z čeledi cvrčilkovitých (Locustellidae). A to s cvrčilkou zelenou (L. naevia), říční (L. fluviatilis) a slavíkovou (L. luscinioides). Jedná se o tažné druhy žijící skrytě, u cvrčilky říční především v křovinných porostech podél vod a u cvrčilky zelené v loukách s keři, u obou však s přiléhajícími porosty vyšších bylin a trav, ve kterých stavějí svá hnízda. Cvrčilka slavíková je oproti předchozím dvěma druhům vázána na rozlehlejší porosty rákosu, tedy ji nejčastěji potkáme u nějakého rybníka či jiné vodní plochy.

Kvůli jejich způsobu života, kdy se často proplétají keři a travou, na ně ve většině případů upozorní jejich druhově specifický zpěv. Většina ornitologů a pozorovatelů ptáků takto cvrčilky snadno zjišťuje a determinuje, avšak problém může nastat při jejich determinaci vizuální. Platí však pouze pro dvojici cvrčilka říční a slavíková, cvrčilka zelená má specificky zbarvená obrysová pera a tím se jasně odlišuje od zbylých dvou druhů. A to především v období tahu, kdy se jedinci všech druhů mohou vyskytovat také mimo své hnízdní biotopy. I pro kroužkovatele to někdy není jednoduché a u některých ptáků se druhové determinační znaky mohou překrývat.

Taková situace nastala při odchytu během projektu CES na rybníce Žabakor v květnu letošního roku, kdy odchycená cvrčilka vykazovala překryv znaků mezi c. říční a c. slavíkovou. Navíc byla poměrně tzv. tučná, tedy jedinec zřejmě na tahu či na jeho konci. Obecně platí, že c. říční, mimo jiné, má více čárkované hrdlo až hruď, výrazné světlé lemy spodních krovek ocasních a celkově je zbarvena v odlišném odstínu hnědé než c. slavíková. Ta má naopak proužky na hrdle až hrudi povětšinou jen slabě výrazné, stejně jako lemy spodních krovek ocasních. Po delší konzultaci a přeměřování daného ptáka nakonec převládl názor, že odchycený jedinec bude c. slavíková, avšak pro finální potvrzení byla odebrána tři obrysová pera pro analýzu DNA. Tato analýza byla provedena v ÚBO AVČR, kde nabízejí možnost některých genetických analýz, jako je například určení pohlaví či druhu u dvojice či skupiny druhů s překryvy daných determinačních znaků. Genetická analýza, v našem případě pomocí mitochondriální DNA, je pak jasným a nezvratným důkazem a skvělou možností, jak využít technologie dnešní doby. Odchycená cvrčilka, dle výsledků zmíněné analýzy, byla opravdu c. slavíková, a i bez „genetického ověření“ by tak byla v tomto případě určena správně. Otázkou však je, v kolika případech dochází ke špatnému určení nejen u cvrčilek? Zajímavostí jest fakt, že u velmi si podobných druhů rákosníků (r. Acrocephalus), a to u r. obecného (A. scirpaceus) a zpěvného (A. palustris), se udává chybovost správného určení druhu při jejich odchytu až 10 %. Osobně se však domnívám, že tato chybovost bude mnohem nižší, a to díky již velkému množství nachytaných jedinců obou druhů (a tedy velkému množství získaných biometrických dat) a také se zvětšující se životní zkušeností jednotlivých kroužkovatelů.

Při svých toulkách přírodou tedy mějte zmíněná fakta na paměti, jelikož variabilita ve zbarvení může být u jednotlivých jedinců veliká a ani při jasném pozorování nemusí být určení druhu vlastně až tak jasné.

 

Josef Rutterle

 

Úvodní foto: Cvrčilka slavíková vykazující znaky cvrčilky říční, jako například neobvykle silně čárkované hrdlo.


Číst dále
0


Nejnovější  / Určování  / Z domova
Vyražte do bučin za lejskem malým a nahrajte jeho zpěv!
AVIFAUNA Publikováno 21.5.2018


Měsíc květen je časem příletu našich nejpozdnějších migrantů – jedním z nich, drobný, svým vzezřením však půvabný lejsek malý, který se do našich luhů a hájů dostává ze svých zimovišť až z daleké Indie.

Lejsek malý je druhem stále relativně neprozkoumaným a proto se dvojice našich ornitologů, Ondra Belfín a Lucie Turčková zaměřili na výzkum jeho hlasových projevů. V polovině května je stále vysoká šance zaznamenat zpívající samce a proto neváhejte vyrazit za tímto krásným pěvcem do jeho typických biotopů. Při této příležitosti si nezapomeňte uvědomit, že lejsci malí používají celkem 16 různých typů zpěvu, přičemž některé od sebe poznáte snadno i podle sluchu. Jak a proč se u lejsků vyvinulo tolik různých typů zpěvu, které se vyskytují napříč celou Evropou, ale zatím nevíme. Pokud byste chtěli pomoci odpovědět na tuto záhadu, neváhejte a zpěv lejsků malých nahrajte na svůj chytrý telefon, diktafon nebo rekordér a své pozorování i s nahrávkou vložte do databáze Avif přes speciální formulář: birds.cz/ficedula (použijte stejné přihlašovací údaje jako do databáze Avif).

Abyste však vyrazili do terénu patřičně vyzbrojeni znalostmi, pojďme se podívat na to, kde lejska malého hledat a především pak jak jej spolehlivě rozpoznat.

Lejsek malý, jak už jeho druhové jméno napovídá, je nejmenším a také nejvzácnějším představitelem našich lejsků. Je druhem u nás vázaným na staré bukové porosty. Vyhledává zpravidla podhorské a horské bučiny, nepohrdne však ani bukovými, dubovými a smíšenými lesy nižších poloh, o čemž svědčí např. pozorování a odchyty lejsků malých i na území Prahy.

Je druhem velmi specifickým jak svým vzhledem, zpěvem, tak i chováním, ačkoliv je třeba při jeho vizuálním určování v terénu určitá obezřetnost. Samce lejska malého poznáme ihned podle oranžovočervené skvrny na hrudi s rozpitým spodním okrajem, která je poměrně ostře ohraničená olivově šedou a která v různé míře zasahuje i na hlavu a šíji. Samec ve druhém roce života vypadá stejně jako samice a postrádá oranžově zbarvené hrdlo a prsa. Výjimečně mají něktěří dvouletí samci oranžovočerveně zabarevné hrdlo. Samice pak spadá do složité kategorie UHP (univerzálně hnědý pták), neboť výše zmíněná barevná kombinace u ní chybí. Spoléháme se pak na základní určovací znaky, které nám lejska malého vizuálně odliší od potenciálně zaměnitelné červenky obecné – ta má totiž oranžovo červenou na hrudi a hrdle také, tak jak tedy od ní a dalších druhů lejska malého odlišit?

Samice lejska malého (na snímku mladý pták v šatě 1.zimy, který je od samic takřka k nerozeznání) jsou nevýrazné a nepříliš specifické. Nejlepší vodítkem k určení je celkové vzezření a především pak ocas – na snímku je stále zřetelné bílé pole v okraji rýdovacích per. Foto: Robert tdc | Flickr.com

Na rozdíl od červenky se lejsek malý pohybuje převážně vysoko v korunách stromů, na zem sestupuje jen velmi zřídka. Jeho chování je neúnavné, často přeskakuje z větve na větev a svoji příslušnost k lejskovitým prozrazuje při sezení kmitáním křídly a zvedáním ocasu. Červenku zastihneme často v podrostu, zpravidla v křovinách a podél lesních cest, odkud se ozývá svým varovným cvakáním. Často loví na zemi, kde obvykle pobíhá a podřepává.

Pojďme se ale podívat na základní rozlišovací znaky. Barevná skvrna červenky obecné zasahuje od hrudi až na tvář, tvoří tedy jakousi masku s „bryndáčkem“, který ve spodní části na hrudi tvoří tvar obráceného srdce. Skvrna má tedy podstatně větší rozsah než u lejska malého. Lejsek malý má úzký světlý oční kroužek kolem tmavého oka, jeho zobák je drobnější, jeho křídla delší a špičatější, nohy výrazně tmavé – černé. Velmi důležitým rozlišovacím znakem, jenž je použitelný jak u dospělých a subadultních samců, tak i samic, je ocas. Ocas lejska malého je na rozdíl od červenky černobílý. Výrazná jsou především při kořeni bílá okrajová rýdovací pera, která jsou nejlépe patrna při vzrušení, když ptáci vějířovitě roztahují ocas a překlápějí ho směrem k hlavě. Tento znak je dobře patrný i za letu, když ptáka zaregistrujeme na poslední chvíli a vidíme ho odlétat. Ocas červenky obecné je naproti tomu celý rezavý.

Srovnání lejska malého s červenkou obecnou. Nalevo vybarvený adultní samec, uprostřed méně vybarvený, zřejmě dvouletý samec a napravo červenka obecná. Všimněte si výrazně tmavých nohou, světlého očního kroužku, barevné skvrny nezasahující do tváře a především bílého okraje ocasu, který je na obou snímcích zřetelný. Foto zleva: Sergey Yeliseev | Foto uprostřed: Nick Goodrum | Foto napravo: Roterose

Z hlediska hlasu je lejsek malý velmi charakteristickým a v podstatě nezaměnitelným druhem. Jeho zpěv začíná několika vysokými, ostrými tóny, po nichž následuje rytmická část podobná lejsku černohlavnému, jenž však končí typickými pomalými a klesajícími čistými tóny, „teh tyh tah tá tá“. Zde je s červenkou a jejím teskným, nepříliš melodickým/rytmickým zpěvem záměna nemožná.

Pokud se Vám podaří lejska malého objevit, zaznamenat jeho zpěv a poslat jej formulářem birds.cz/ficedula, přispějete tak významně k rozluštění záhady zpěvu tohoto pozoruhodného ptáka!

Za případnou pomoc předem děkujeme – Ondra Belfín, Lucia Turčoková a redakce Avifauna.

Úvodní foto: Ondra Belfín

Text: Ondra Belfín, Lucia Turčoková, Martin Vlk Mrňous

Zdroj: Rozhlas.cz | Wikipedia.org | Lars Svensson – Ptáci Evropy


Číst dále
0


Nejnovější  / Určování
Poznáváme ptáky na krmítku II.
AVIFAUNA Publikováno 19.1.2018


V prvním díle krmítkového článku jsme se seznámili se sýkorami, nyní si představíme ptáky z čeledi pěnkavovitých. Ti jsou další typickou skupinou ptáků hojně navštěvující naše krmítka. Jsou semenožraví, čemuž odpovídá tvar jejich zobáku. Typicky kuželovitý, více či méně mohutný. Že vám přistál na krmítku nějaký zástupce této skupiny, poznáte už z dálky a snadno. Na rozdíl od neposedných sýkorek, které létají sem a tam, pěnkavovití ptáci zpravidla sedí na krmítku jako pecky a nacpávají se slunečnicí. A to tak dlouho, dokud je něco nevyplaší. Často také létají v kompaktních hejnech, což je opět rozdíl od sýkor – ty sólují každá za sebe, byť jich je u krmítka více. Řada ptáků také nesedá na krmítko, ale na zem pod něj. Tam sbírají semínka, která jiní ptáci shodili shora.

Asi nejtypičtějším zástupcem této skupiny na krmítku je zvonek zelený. Je to poměrně mohutný pták, větší než sýkora koňadra. Je „kulatý“. Zobák má docela krátký, vysoký, robustní. Staří samci nosí svěží zelenou barvu přecházející, především na hrudi, až do žluta. Samice a nedospělí ptáci, čili většina jedinců, jsou však zbarveni nevýrazně: hnědo-šedo-zeleně. Dobrým znakem je podélná žlutá páska v křídle, patrná u naprosté většiny jedinců. Na většině krmítek bude právě zvonek dominantním druhem. Ale ne na všude, na některých krmítkách bývá nejběžnějším ptákem stehlík obecný.

Větší část zvonků bude mít „mdlou“ barvu podobnou ptákovi na fotce. Všichni ale nosí celkem výraznou podélnou žlutou pásku v křídle. Vzniká složením křídla a přiložením žlutých lemů letek k sobě.

Stehlík je zhruba o třetinu menší než zvonek a působí štíhlým dojmem. I jeho zobák není tak masivní, ale je naopak protáhlý a špičatý. Stehlík patří k nejbarevnějším ptákům na krmítku a je poměrně těžké si ho s něčím splést. Černobílá hlava, červená maska na obličeji, výrazná žlutý pruh v křídle, bílý kostřec. Ona žlutá páska v křídlech je dobře patrná u letících jedinců, kdy kontrastuje s černým zbytkem křídla a působí dojmem, že křídlo je v tom místě průhledné.

Stehlík je na první pohled pestře zbarvený. Podle rozsahu červené barvy můžeme rozeznat pohlaví. U samců sahá červená až za oko, kdežto u samic ne. Zde tedy samice.

Dalším hostem na krmítkách je dlask tlustozobý. Na rozdíl od výše uvedených na krmítka nelétá v nijak vysokých počtech, obvykle v počtu jen několika jedinců. Dlask je ze všech pěnkavovitých největší a má také největší zobák. Jak by taky ne, potřebuje ho, aby mohl v létě louskat pecky třešní. Pozná se snadno – opravdu mohutný kovově šedý zobák, velká hlava a pestré barvy. Rezavá, šedá, hnědá, bílá. Dobrým určovacím znakem, patrným v sedě i v letu, je výrazně bílý konec ocasu.

Dlask je statný pták, na krmítku zpravidla největší. Zobák je opravdu robustní.

Velikostí jen o málo menší než dlask je hýl obecný. Hýl je spíš příležitostný návštěvník krmítek a je zdánlivě nezaměnitelný. U červeného samce ano, ale pozor na matně vybarvené samice. Znaky jsou černý zobák a černá čepička. Nejspolehlivějším znakem je nápadně bílý kostřec (ve tvaru čtverce) ostře kontrastující s černým ocasem. Nejvíce patrné, když pták odlétá.

Snad nejmenším pěnkavovitým ptákem na krmítku je čížek lesní. Čížci jsou typičtí zimní hosté ze severu. Jejich oblíbenou potravou jsou semínka olšových šištiček. Proto mají zašpičatělý zobák. Na krmítka se zpravidla ve větších počtech obracejí až v době, kdy jim zásoby na olších dojdou, čili ke konci zimy. Podobně jako stehlík je i čížek „hubený“ a má žluté pásky v křídlech. Na rozdíl od stehlíka je ale hlavní barva na čížkovi zelená, u samců přecházející do žluta, u samic do šeda. To je důvodem, proč samci a samice můžou vypadat opravdu dost rozdílně. Všichni ptáci jsou výrazně černě „podélně čárkovaní“ téměř po celém těle. Kostřec je zbarvený žlutě.

Samce čížka (vlevo) poznáme podle pestřejších barev a černé čepičky. Samička vpravo je zbarvená méně výrazně.

Zhruba od poloviny března musíme dát dobrý pozor, aby se nám mezi čížky nezapletl zvonohlík zahradní. Ten je čížkovi dost podobný a touto dobou se vrací k nám hnízdit a na krmítka zaletuje celkem hojně. Čížkovi je podobný velikostí i zbarvením. Nejnápadněji se liší tvarem zobáku – ten je krátký, vysoký, kuželovitý. Také kostřec má výrazně žlutý a více ohraničený než čížek. Ale přesto, pozor na něj!

Velikostí, zbarvením i celkovou stavbou těla je zvonohlík podobný čížkovi. Dívejme se proto na tvar zobáku.

Velikostí i tvarem podobná čížkovi, ale úplně jinak zbarvená je čečetka zimní. Druh, který hnízdí na dalekém severu a k nám zaletuje na zimu. Její výskyt má invazní charakter, což znamená, že spoustu let se zde neobjeví praktický žádná, a pak přijde čečetčí zima a je jich u nás mraky. Tak, jako je tomu tuto zimu. Už od listopadu se čečetky objevovaly na krmítkách a dá se předpokládat, podobně jako u čížků, že s úbytkem potravy v přírodě budou stále více vyhledávat naši pomoc na krmítku. Jak čečetku poznáme? Podobná čížkovi, ale více světlá, základová barva je šedá a bílá, nikdy zelená. Obvykle není sama, ale pohybuje se v hejnu a alespoň někteří jedinci nosí více či méně červené barvy. Na čele a na prsou. Staří samci jsou na hrudi dokonce výrazně, až karmínově červení.

Čečetka je celkově světlá s více či méně červenou čepičkou. Pozor na záměnu s čížkem.

Zimním hostem je také pěnkava jíkavec. Ti se u nás objevují pravidelněji než čečetky, téměř každou zimu, ale v rozdílných počtech. Na krmítka chodí ochotně. Jíkavec je velikosti zvonka a dost pestře zbarvený. Střídá se u něj černá, bílá, hnědá, šedá a u většiny jedinců najdeme oranžovou barvu. Samci jsou více oranžoví, samice méně, až téměř neznatelně. Zvláště u samic pozor na záměnu se zvonkem nebo pěnkavou obecnou. Rozdíl tkví mimo jiné ve výrazně bílém a protáhlém kostřci. To je výborný znak, podle kterého jíkavce snadno a spolehlivě odlišíme od jiných pěnkavovitých. Patrný zejména v letu. V předjaří, kdy samci získávají svůj svatební šat, je jíkavec jistě jedním z nejhezčích ptáků na krmítku.

Samec jíkavce (vlevo) může na krmítku svou oranžovou hrudí až zářit. Kdežto matněji vybarvené samičky (vpravo) snadno splynou mezi zvonky a uniknou pozornosti.

Jako poslední přichází na řadu druh, podle kterého má celá čeleď jméno, totiž pěnkava obecná. Na to, že je pěnkava jedním z našich nejběžnějších ptáků, se na krmítku vyskytuje spíše sporadicky. A navíc zpravidla není přímo na krmítku, ale chodí pěšky kolem a hledá něco k snědku na zemi. Pěnkava obecná je zhruba velikosti zvonka, ale působí štíhleji. Je vcelku hnědá, samec s nádechem červené. Může být zbarvením dosti podobná zvonkovi, ale vždy má nějaký vzor na křídle. Výrazná jsou bílá ramena. V letu pak odhalí zelenkavý kostřec, díky němuž si ji nemůžeme splést s jíkavcem ani hýlem, a dvě výrazné bílé křídelní pásky, které ji zase odlišují od zvonka.

Samce pěnkavy obecné poznáme podle šedomodré barvy na hlavě. Pozor však na samice (vpravo), které jsou nenápadné. Soustřeďme se na bílé vzory v křídle – ty pěnkavu prozradí. Od jíkavce se liší barvou kostřece!

Pokud jste dosud s určením některých ptáků na krmítku tápali, věřím, že nyní už to půjde snadněji. O svá pozorování z krmítka se můžete podělit s ostatními, třeba  na facebooku Avifauny!

První díl poznávání ptáků na krmítku si můžete přečíst zde.

Text: Jakub Hlaváček

Foto: Jiří Hlaváček


Číst dále
0


Nejnovější  / Určování
Poznáváme ptáky v terénu: Naši poláci
AVIFAUNA Publikováno 17.1.2018


Zima se může zdát jako čas, kdy je u nás ptáků nejméně a člověku se tedy nechce příliš vytahovat paty z vyhřátého domu do terénu a spokojí se s výhledem na krmítko za oknem. Je to ale velká škoda, protože díky mrazům se ptáci ze severu pohybují i do našich končin a můžeme tak sledovat druhy, které třeba během ostatních měsíců zas tak často nepotkáme.

Velice zajímavá pozorování nám můžou také přinést návštěvy velkých nezamrzajících vodních ploch. Vodní ptáci se totiž v zimě shromažďují k zimování a můžeme jich díky tomu na jednom místě pozorovat velké množství jedinců i druhů. Počty ptáků závisejí především na tom, jak moc tvrdé zimy jsou. Platí, že čím je zima krutější, tím více ptáků je na zimovištích. Důvod je nasnadě – tvrdší zima znamená více zamrzlých vodních ploch.

Trend hromadného zimování se v našich podmínkách týká především ptáků vrubozobých, tedy kachen, hus a podobně. Často se tak můžeme setkat se skupinami krásných hoholů severních, morčáků velkých, nebo vzácných turpanů. Objevovat se mezi nimi mohou třeba exotičtí ptáci jako kachnička mandarínská, nebo husice nilská, silně invazní druh našich vod.

V tomto krátkém článku, určeném hlavně začínajícím pozorovatelům, se zaměříme na skupinu našich nejběžnějších potápivých kachen, které se nazývají souhrnně poláci. Na našem území se vyskytují ve čtyřech druzích, polák chocholačka, velký, kaholka a malý. První dva jsou docela běžnými obyvateli našich vodních ploch, druzí dva jsou poměrně vzácní.

Polák chocholačka

Chocholačku, našeho nejběžnějšího z poláků, asi není třeba příliš představovat, protože ho už nejspíš každý, kdo se o ptáky zajímá, někde viděl. Jeho jméno je velice příhodné – poukazuje na chocholku, která je obzvlášť výrazná u samců, do jisté míry je však patrná u všech jedinců tohoto druhu. Polák chocholačka na našem území běžně hnízdí, protahuje a také zimuje.

Všichni naši poláci mají (snad s výjimkou poláka malého) výrazný pohlavní dimorfismus, to znamená, že samec a samice se od sebe na pohled dají snadno odlišit. V případě chocholačky je samec černobílý s výrazně žlutým okem, zatímco samice nebo mladý pták jsou poměrně nevýrazně zbarveni –celí hnědí.

Polák velký

Polák velký je druhým z běžných druhů poláků, které u nás můžeme potkat. Stejně jako chocholačky a další kachny se i oni v zimě shlukují do větších skupin, velmi často společně s dalšími druhy. Oproti chocholačkám jsou ale většinou méně početní. Poláka velkého poznáme už jen podle jeho typické siluety, která se od chocholačky dost liší. Všimněme si například mnohem plynulejšího přechodu z čela na zobák, než u prvně popisovaného druhu. I u poláka velkého je výrazný pohlavní dimorfismus. Samec má šedá křídla a boky, černou hruď a kaštanově hnědou hlavu s červeným okem. Samice nebo mladý jedinec jsou hnědí, mají ale také lehce šedavý nádech.

Polák kaholka

Dostáváme se k prvnímu ze dvou vzácnějších druhů, na které můžeme s trochou štěstí na našich vodách narazit. Kaholka přes naše území pouze protahuje nebo zimuje, v současnosti u nás nehnízdí. Pozorování tohoto druhu se proto vztahují pouze na období tahu a zimování.

Tento druh je vzdáleně podobný poláku chocholačce, je ale znatelně robustnější. Samec je také černo bílý, ale liší se šedým hřbetem a nemá ani náznak chocholky. Jeho hlava se leskne spíše do zelena, než do fialova, jako u chocholačky, a je kulatější. Těžší je odlišit samici. Ta se pozná nejlépe podle rozsáhle bíle ohraničeného kořene zobáku. Je ale třeba brát zřetel i na další znaky, protože bílou barvu u kořene zobáku mají vcelku často i samice poláka chocholačky. Těmi dalšími znaky je například úplná absence chocholky, celkově kulatější hlava.

Polák malý

Polák malý je z našich poláků nejvzácnější. V minulých letech na našem území hnízdil jeden pár této kachny. Ve větším počtu na poláky malé narazíme v malých počtech při tahu nebo výjimečně zimování.
Dá se vcelku snadno určit. Má kaštanově hnědé boky, krk a hlavu, hřbet a křídla má tmavě hnědá. Výrazným znakem je i bílé podocasí, které je dobře vidět i při horších pozorovacích podmínkách.

Jak jsem zmínil už dříve, polák malý je jediný z našich poláků, u kterého není pro necvičené oko na první pohled patrný rozdíl mezi pohlavími. Samice nebo mladý pták se od samce ale dá poznat podle tmavého oka a méně výrazný barev.

Pozor na křížence

Občas můžeme narazit na jedince, kterého nedovedeme zařadit k žádnému z popsaných druhů. Většinou se jedná o křížence dvou poláků. Hybridů je mnoho a jejich popis přesahuje rámec tohoto článku, proto bych vás v případě zájmu odkázal na literaturu, například Ptáci Evropy, Severní Afriky a Blízkého Východu od Larse Svenssona, kde jsou všichni běžní kříženci uvedeni.

Kam za nimi?

A kam si vyrazit procvičit nově nabyté znalosti? Rozhodně neprohloupíte návštěvou našich nejvýznačnějších lokalit, jako jsou třeba vodní nádrže Nové Mlýny. Potkáte tam mimo poláky i velké množství jiných zajímavých druhů. Pokud jste z Prahy, určitě nezapomeňte projít Vltavu, ať už v centru města, nebo třeba v Troji. Zimoviště vodních ptáků jsou většinou dobře monitorovaná místními ornitology, proto dobře sledujte ornitologickou databázi birds.cz a třeba se nějaký zajímavý opeřenec objeví i v blízkosti vašeho bydliště.

Vyzkoušejte v hejnu najít poláka kaholku. 🙂

A určitě nezapomínejte na vlastní objevování! Zajímavé druhy se mohou zastavit kdekoliv, a proto sledujte každou nezamrzlou vodní plochu ve svém okolí. Možná budete překvapeni, co všechno vám létá „za humny“.

Text: Honza Grünwald

Korekce: Marek Vokoun

Foto: Honza Grünwald, Jan Studecký


Číst dále
0


Nejnovější  / Určování
Poznáváme ptáky na krmítku I.
AVIFAUNA Publikováno 10.1.2018


Zimní přikrmování ptáků je v českých zemích poměrně hojně rozšířené. Jedná se o oboustranně výhodnou záležitost – ptákům poskytuje snadno dostupný zdroj potravy v době, kdy je jí nedostatek, a nám zas příležitost ptáky pozorovat a prohlédnout si je z velmi malé vzdálenosti.

Podle druhu předkládané potravy můžeme na krmítko přilákat širší škálu druhů. Zdaleka nejrozšířenější je však přikrmování slunečnicí, v tomto článku si tedy představíme ty druhy, které na slunečnici nalákáme nejčastěji.

Patrně nejběžnější skupinou ptáků navštěvujících krmítka jsou sýkory. Sýkoru poznáme už z dálky podle toho, jak se na krmítku a v jeho okolí chová. Typicky přilétne na krmítko, popadne semínko a zase peláší pryč. Někam na strom či do keře, kde si ho pak v klidu sní. Jen zřídka uvidíme sýkoru, kterak sedí na kraji krmítka, semínko si přidržuje mezi nohama a mlátí do něj zobákem.

A jaké druhy sýkor můžeme na krmítku očekávat? V zásadě všechny, které se u nás vyskytují. Nejčastěji přirozeně uvidíme ty nejběžnější druhy, čili sýkoru koňadru a sýkoru modřinku. Koňadru poznáme snadno. Je ze všech sýkor největší. Nejnápadnějším a z dálky viditelným znakem jsou čistě bílé tváře ve tvaru slzy ostře ohraničené černou barvou. Spodina těla je zbarvena žlutě s černým pruhem uprostřed. Podle intenzity černé barvy na břiše pak můžeme poznat samce (hodně černé) a samice (černá mizí do ztracena). Svrchní pláštík je zelenkavý s nádechem modré.

Sýkora modřinka jde také snadno určit. Oproti koňadře je výrazně menší, zhruba poloviční. Na modřince vždy uvidíme modrou barvu na hlavě a křídlech. Modrá je intenzivnější u samců, než u samic. Podobně jako koňadra má i modřinka bílou tvář, která však zasahuje až nad oko, které překrývá úzký ostrý černý pruh. To vytváří pomyslnou modrou čapku, kterou koňadra nemá. Působí také světlejším dojmem.

Pro modřinku je typický tmavý oční proužek, nad kterým je opět bílá barva.

Modřinku i koňadru můžeme očekávat prakticky na všech krmítkách, ať už jsou umístěny kdekoliv. Krmíme-li však v blízkosti lesa, lze pozorovat i další druhy sýkor. Nejčastější bude patrně sýkora uhelníček. Jak ji poznat? Nejprve napoví velikost. Je drobná, ještě o chlup menší než modřinka. Kresbou a rozvržením barev po těle připomíná koňadru, je však celkově mnohem matnější. Nápadným znakem viditelným při pohledu zezadu jsou tři výrazné svislé pruhy na krku – černý, bílý, černý. Vznikají díky bílé skvrně na týlu. Dalšími spolehlivými znaky je také absence černé středové čáry na hrudi a břiše a někdy také náznak malé chocholky, která se u sýkory koňadry neobjevuje.  Zde je také třeba upozornit, že některé sýkory koňadry bývají výrazně matnější než jiné a zbarvením mohou více připomínat uhelníčka. Pozor také na světelné podmínky a vzdálenost. Všímejme si proto také velikosti!

Tvář podobná koňadře, ale při pohledu zezadu úhelníčka prozradí tři výrazné pruhy na krku.

Další typicky lesní sýkorou je sýkora parukářka. Tu na krmítkách nečekejme často, když už ale přiletí, poznáme ji snadno. Velikostí se rovná modřince a celé tělo má zbarvené dohněda. Shora tmavěji, zdola světleji. Tváře a hlavu má naopak krásně černobíle strakatou s více či méně nápadnou chocholkou.

Ne vždy má parukářka takto vztyčenou chocholku. Všimněte si černého obojku.

Poslední dva druhy sýkor, totiž babka a lužní jsou na určení mnohem těžší. Obě jsou velikosti modřinky, obě mají tmavěji hnědou svrchní část těla a tu dolní světle hnědou (podobně jako parukářka). Obě mají také světlé (až bílé) tváře, černou skvrnu pod bradou a černou čepičku. V čem se tedy liší? V několika málo detailech, které navíc nemusí být bez dalekohledu vůbec patrné. Černá skvrna pod bradou je větší u „lužky“, a také rozpitější. Babka ji má naopak spíše menší a ostře ohraničenou. Ale pozor, ostrost a velikost skvrny záleží také na momentálním postavení ptáka, zda má právě hlavu dolů nebo nahoru! Černá čepička je u babky lesklejší a u lužky matnější. Boky jsou u babky spíše do šeda, u lužky lehce kaštanově hnědé. Poměrně spolehlivým znakem, patrným ovšem jen opravdu zblízka, je malá bílá skvrnka u kořene zobáku – tu má sýkora babka. Lužka má naopak zobák celý černý. Určit sýkoru babku a lužní může představovat opravdový oříšek i pro zkušenější pozorovatele. Nevěšme tedy hlavu, že se nám všechny ptáky nepodaří určit. Není to žádná ostuda. Nejspolehlivějším znakem, jak tyto dvě odlišit, je hlas.

Sýkora babka nosí na bradě malou a ostře ohraničenou černou skvrnu. Sýkora lužní na obrázku vpravo má skvrnu větší a jakoby rozpitou. Na této fotce je také vidět nádech kaštanové barvy na boku a světlé pole v křídle, které vzniká díky světlým lemům letek. To sýkora babka nemá.

Typický krmítkový hlas sýkory lužní.

Typický krmítkový hlas sýkory babky.

Závěrem je vhodné zmínit také brhlíka – maskovaného banditu s šedým pláštíkem, okrovým bříškem a páskou přes oko. Jako sýkorky si sezobne semínko a odletí ho spořádat opodál. Nejen díky výraznému, dlouhému a štíhlému zobáku je brhlík lesní vcelku nezaměnitelný.

Typickým pro brhlíka je šplh hlavou dolů.

V druhém díle se dočtete o pěnkavovitých, dalších typických návštěvnících našich krmítek. Druhý díl si můžete přečíst zde.

Text: Jakub Hlaváček

Foto: Jiří Hlaváček


Číst dále
0


Nejnovější  / Určování  / Výběr redakce  / Z domova
Poznáváme ptáky v terénu – drozdi a jak na ně
AVIFAUNA Publikováno 23.7.2017


Drozd zpěvný a brávník, věčný problém začínajících pozorovatelů, ale někdy i oříšek pro zkušenějšího ptáčkaře. Tedy alespoň mě dokáží na některých fotkách poplést. Hlavu nám může zamotat i cvrčala.
Jak vám už asi dochází, dnešní článek o určování ptáků v terénu bude o drozdech. Podíváme se především na prvně zmíněné dva druhy, povíme si jak je od sebe bezpečně odlišit. Nakonec si dovolím krátce poreferovat o druhu, který by mohl zmást zejména nezkušeného pozorovatele, kvíčalu.

Drozd zpěvný a brávník

V této kapitole, jak už název napovídá, se zaměříme na typické drozdy, kteří se vyznačují hnědobílými barvami peří s černými skvrnami na břiše. Patřit sem budou tři druhy – drozd zpěvný, brávník a cvrčala.

Hned na začátek je nutno uvést, že drozd cvrčala je z této skupiny v České republice zdaleka nejvzácnější. Vyskytuje se vesměs v menších skupinách, nejčastěji v březnu-dubnu resp. září-říjnu a často provází hejna protahujících kvíčal. Od ostatních drozdů z této skupiny ho odlišíme snadno podle výrazných rezavo-červených boků a výrazného nadočního proužku. Je z těchto tří druhů také nejmenší, ale rozdíly jsou, zejména vůči drozdu zpěvnému, nevelké.

Drozd cvrčala, náš vzácnější zatoulanec ze severu. Foto: Martin Pelánek

Nejvíce pozornosti budeme věnovat drozdu zpěvnému a brávníkovi. Tyto dva druhy se pletou nejčastěji. Kámen úrazu tkví nejspíš v tom, že oba jsou poměrně běžní a oba je možné pozorovat na stejných místech, navíc ve stejnou dobu. Zbarvení obou dvou druhů je velmi podobné, při určování musíme být velmi pozorní.

Stavba těla

Velice důležitým znakem je v tomto případě velikost (pozor – může být zavádějící). Drozd zpěvný je o něco menší než kos, zato brávník dosahuje velikosti menšího holuba, je největším naším drozdem. Druhým znakem, který je patrný ze stavby těla, je silueta těchto druhů. Drozd zpěvný ji má spíše kompaktní s kratším ocasem, brávník má delší krk, ocas je delší, krajní ocasní pera jsou na rozdíl od drozda zpěvného s bílou kresbou (velmi dobrý znak, nápadný i při krátkém pozorování v letu) a budí celkově robustnější dojem.

Zavalitost, poměrně protáhlý krk a relativně malá hlava v poměru k tělu je pro drozda brávníka zcela typickým znakem. Často jej kromě lesa můžeme zastihnout na pasekách, pastvinách a posečených loukách, kde společně s ostatními drozdovitými ptáky vyhledává potravu. Všimněte si také velkých, tmavě hnědých, symetrických fleků na prsou – jedná se o znak, který drozda brávníka může také snadno prozradit (někteří jedinci jej však mají ve velmi malém rozsahu nebo téměř úplně chybí). Foto: Roger Sanderson

Chování a prostředí

Zatímco drozd brávník je typicky lesním ptákem, drozd zpěvný žije v různých biotopech, od zahrad a parků přes hustší lesní porosty až po ovocné sady. V zásadě mu stačí jakýkoliv lesík nebo keřovitý porost. Právě díky pestrosti výskytu drozda zpěvného ho potkáme v drtivé většině biotopů častěji, než jeho většího příbuzného.

Brávník je u nás tažný a jeho populace se k nám vrací v únoru, stejně tak je tažný i drozd zpěvný, který se ale vrací o něco později, až počátkem března. Oba se u nás mohou vyskytovat i přes zimu. Brávník častěji, drozd zpěvný jen ve výjimečných případech.

Oba druhy sbírají svou potravu zejména na zemi a živí se drobnými bezobratlými. Drozd zpěvný si zvlášť libuje v hlemýždích. Brávník je známý vysokou spotřebou jmelí nebo ochmetu, často i v pravých zimních měsících. V létě oba dva druhy nepohrnou bobulovitými plody, mohou zaletovat i do ovocných sadů.

Drozd zpěvný je nebojácným ptákem, který před námi ulétá na krátkou vzdálenost, zatímco brávník je více plachý. Při vzletu oba druhy vydávají charakteristický zvuk, podle kterého je můžeme vcelku snadno identifikovat. Brávník vydává drsné chrčení, které zní trochu jako řehtačka, menší drozd zpěvný volá jemným písknutím, které zní trochu jako „tikk, tikk“(viz. hlasové nahrávky níže pro porovnání).

Zbarvení těla

Základní kresbu mají oba druhy podobnou. Hnědá svrchní část těla s bílou spodinou, na které jsou černé skvrny, je charakteristická. Jeden z rozdílů mezi oběma druhy je tvar těchto skvrn. Skvrny drozda zpěvného vypadají spíše jako stříkance ve tvaru písmene „A“ nebo „V“, větší drozd brávník je má kulaté. U drozda zpěvného se navíc toto skvrnění na spodní straně břicha ztrácí a tato část jeho těla je pak bez skvrnění.

Typické skvrnění drozda zpěvného se ztrácející se kresbou směrem ke spodní části těla. Všimněte si také nádechu teplé světle narezlé barvy na hrdle a na bocích, kterou drozd brávník ve většině případů postrádá.

Dalším relativně dobrým znakem je zbarvení spodních loketních krovek na spodině křídla v letu, které jsou u drozda zpěvného okrové, u brávníka pak čistě bílé. Tento znak je kupodivu dobře patrný i při krátkodobém pozorování letících jedinců.

Hlas

Podle hlasu rozlišíme tyto dva druhy snadno. Zpěv brávníka slýcháme zejména zjara, dokonce i koncem února. Jeho zpěv, přednášený zejména v lesních porostech z korun stromů, v průběhu jara postupně ztrácí na intenzitě. Drozd brávník je také jedním z méně známých nočních zpěváků, rozhodně zpívá při a po setmění méně intenzivně než drozd zpěvný.

Drozd zpěvný má jeden z nejběžnějších a nejznámějších hlasových projevů. Také je jeden z nejsnáze identifikovatelných. Skládá se z různých trylků a pískání, které pták opakuje. Ozývá se téměř po celou hnízdní sezónu, nejvíce však po příletu našich hnízdních populací od poloviny dubna. Zpívá na rozdíl od brávníka velmi často ze střech domů, zahradních chat nebo i z drátů a sloupů elektrického vedení. V místech s vysokou hnízdní hustotou tohoto druhu je ranní zpěv nebo i podvečerní zpěv mnoha roztoužených samců přímo ohlušující.

Slovo o kvíčale

Občas mi vrtá hlavou, proč vlastně bývá kvíčala tak často špatně určována, když je to druh tolik typický. Už jsem se setkal také s tím, že kvíčala byla zaměněna i za natolik odlišné duhy jako např. sojka obecná nebo ťuhýk obecný. Proto jsem se rozhodl o tomto druhu napsat několik řádek.

Kvíčala je z našich drozdů svým vzezřením nejtypičtější a tudíž prakticky nezaměnitelná. Foto: Martin Pelánek

Drozd kvíčala je pták velký jako kos s velmi výrazným šedorezavohnědým zbarvením, díky kterému je prakticky nezaměnitelná. Hnízdí u nás poměrně hojně v otevřené krajině, sady, parky, okraje světlých lesů, ale i břehové porosty řek a potoků. Zejména v zimě pak kvíčala běžně protahuje ve velkých hejnech. Kvíčaly se v nich ozývají intenzivními a výraznými chraplavými hlasy (šak-šak-šak), podobnými hlasovým projevům brávníka. Tyto hlasy jsou charakteristické pro zimní krajinu a jsou nepřeslechnutelné a nezaměnitelné.

Závěr

Věřím, že tenhle článek vnese začátečníkům větší jistotu do určování a tím pádem i větší radost z času stráveného v terénu.
Za poskytnutí fotografií patří velké díky Martinovi Pelánkovi (phototrip.com)

Text: Jan Grünwald a Libor Schröpfer


Číst dále
10


Nejnovější  / Určování  / Výběr redakce  / Z domova
Vodouš bahenní, kropenatý a pisík obecný – jak se nenachytat?
AVIFAUNA Publikováno 22.4.2017


Nejednou jsem se setkal se začínajícími, ale dokonce i pokročilými ornitology, či birdwatchery, kteří stále tápou a nevědí si rady s určováním tří poměrně podobných druhů uvedených v titulku. Nebudu vám nic nalhávat, teorie nikdy nemůže dokonale připravit na všechny situace v terénu, nicméně v tomto článku uvedu alespoň tipy, které vám pomohou, když jeden z druhů spatříte.

Text proložím dokumentačními obrázky přímo z terénu, na kterých se podle mě určovací znaky dají demonstrovat výrazně lépe, než v kreslené knize, nebo na dokonalých profesionálních fotografiích.

Silueta a chování

První, co na ptákovi po nalezení pozorujeme, jsou silueta a jeho způsob pohybu. I na základě těchto prvotních poznatků se dají tyto tři druhy rozlišit. Samozřejmě musíme počítat s tím, že pták může zaujímat i netypické pozice a proto je nutná delší doba pozorování, případně kombinace s dalšími znaky (např. hlas).

Vodouš bahenní působí na rozdíl od ostatních dvou druhů mnohem štíhlejším a tedy elegantnějším dojmem. Příbuzný vodouš kropenatý proti němu vypadá poněkud robustnější. Pisík obecný je o něco menší než prve jmenovaní a jeho celková silueta se drobně liší od vodoušů. Všechny tři druhy při sbírání potravy pohupují zadní částí těla, pisík je touto vlastností však zdaleka nejnápadnější.

Pokud se bavíme o plachosti těchto druhů, je na tom nejlépe (nebo nejhůře?) vodouš kropenatý, který s typickým hlasitým voláním ulétá už z poměrně velké vzdálenosti, případně se schovává do záhybů říčního koryta a podobně. Pisík s vodoušem bahenním jsou plašší o něco méně, ale pokud se náhodou přiblížíte na kratší vzdálenost, výsledek bude stejný jako u „kropenáče“ – s povykem uletí.

Důležitým znakem, který poměrně snadno detekujeme, je způsob letu – pisík létá typicky nízko nad hladinou a „plácá“ frekventovaně s křídly pod tělem, zatímco vodouši rázovitě máchají křídly a létají většinou velmi rychle do výšky, kde obratně manévrují – bahňáci jsou skvělí letci.

Obrázek 2 – Pisík obecný (Actitis hypoleucos)

Obrázek 3 – Vodouš kropenatý (Tringa ochropus)

Obrázek 4 – Vodouš bahenní (Tringa glareola)

Kresba

Na začátku tohoto odstavce bych rád podotkl jednu věc, která může být matoucí – názvosloví nehraje vůbec žádnou roli pro určování (nejen těchto!) ptáků. Stejně jako vodouše kropenatého najdete v zásadě výhradně na bahnech, tak je vodouš bahenní ve skutečnosti stejně, nebo i více kropenatý, než vodouš kropenatý.

Na kresbě je asi nejzásadnější kontrast a ostrý přechod mezi tmavou svrchní částí těla a čistě bílým břichem u vodouše kropenatého a pisíka obecného. U vodouše bahenního přechází kresba z krku až na břicho a boky dost pozvolně, zároveň je také odstín svrchních částí těla o něco světlejší než u předchozích dvou. Tento znak je poměrně dobře zachytitelný i bez nutnosti delšího a detailnějšího pozorování.

Pisík obecný má mezi ohybem křídla a krkem vykrojený bílý „zoubek“ a má bílé hrdlo, čímž při pohledu ze předu vzniká dobře viditelný „límec“ (viz obr. 5). Tyto znaky ho odlišují od vodouše kropenatého.

Vodouš bahenní má velice výrazný nadoční proužek v každém šatu, podobně jako pisík. Vodouš kropenatý má oční pásku méně nápadnou, za okem prakticky končí.

V letu určíme velmi snadno pisíka podle kresby rýdováku (ocasu) a bílých křídelních pásek, které ani jeden z rozebíraných vodoušů nemá. Vodouš kropenatý má výrazně tmavší spodinu křídel, na rozdíl od v. bahenního, jeho křídelní spodina je světlá. Rozdíly jsou i v kresbě jejích ocasu, nicméně jsou hůře pozorovatelné. „Kropenáč“ má širší a jasné černé příčné pruhy na ocasních perech, zatímco bahenní má v rýdováku rozpité a rekventované světle šedé proužky (viz obr. 11 a 12).

Obrázek 5 – pisík obecný (Actitis hypoleucos) a jeho „límec“, všímejte si i bílého „vykrojení“ a očního proužku

Obrázek 6 – vodouš bahenní (Tringa glareola), výrazný nadoční proužek a bílé „cákance“ po celé hodní části těla

Obrázek 7 – vodouš kropenatý (Tringa ochropus), tmavý celý svršek těla, výrazný kontrast s bílým břichem

Obrázek 8 – pisík obecný (Actitis hypoleucos) – znovu vidíme „zoubek“, oční proužek a bílé hrdlo

Obrázek 9 – vodouš kropenatý (Tringa ochropus) v letu – vidíme tmavou spodinu křídel a čistě bílé břicho

Obrázek 10 – vodouš kropenatý (Tringa ochropus) v letu

Obrázek 11 – vodouš kropenatý (Tringa ochropus) v letu – zaměřte se na zřetelné černé pruhy v ocasu a silní kontrast mezi tmavými křidly a zády a bílým ocasem

Obrázek 12 – vodouš bahenní (Tringa glareola) – všímejte si kresby ocasu

Obrázek 13 – vodouš bahenní (Tringa glareola) v letu – světlá křídelní spodina a výrazný nadoční proužek

Obrázek 14 – vodouš bahenní (Tringa glareola) v různých fázích přistávání

Obrázek 15 – pisík obecný (Actitis hypoleucos) – pozornost věnujte bílím křídelním páskám a kontrastu hrudi s bílým břichem

Obrázek 16 – pisík obecný (Actitis hypoleucos)

Hlas

Všechny tři druhy mají velmi specifické hlasy, podle kterých je můžeme snadno určit, stačí si je trochu naposlouchat. Mně osobně nikdy moc nepomáhaly přepisy hlasů do písemného projevu a proto pouze přikládám odkazy na jednotlivé druhy na xeno-canto.org.

Pisík: http://www.xeno-canto.org/species/Actitis-hypoleucos

Vodouš bahenní: http://www.xeno-canto.org/species/Tringa-glareola

Vodouš kropenatý: http://www.xeno-canto.org/species/Tringa-ochropus

Prostředí a doba výskytu

Vodouš kropenatý je jediný z těchto druhů, u kterého můžeme hovořit o celoročním výskytu, zimní pozorování jsou však vzácná. Existují malé populace, které u nás i přezimují. Vodouš bahenní a pisík obecný jsou migranti na velké dálky, jejichž zimoviště se nachází až jižně od rovníku a u nás se proto vyskytují až od dubna do října. Všechny tři druhy jsou u nás v největších počtech během května a potom během druhé poloviny srpna.

Všechny tři druhy vyhledávají podobné biotopy, potkáme je s trochou štěstí v zásadě na všech podmáčených plochách, na hnojištích, polních loužích a podobně.

Závěrem

Bahňáci jsou nádherná skupina ptáků a mnoho ornitologů, včetně mě, je má jako vůbec jedny z nejoblíbenějších ptáků. Základem „bahňákologie“ je naučit se právě rozlišit a bezpečně poznat od sebe právě tyto tři nejběžnější druhy. Nejlepším tréninkem je samozřejmě pobyt v terénu!

Moc doufám, že vám právě tento článek alespoň trochu pomohl a že budou Vaše cesty za bahňáky a všemi ostatními ptáky plné radosti z krásných pozorování.

 

Text: Jan Grünwald

Foto: Jan Grünwald


Číst dále
4


  • Prohledejte AVIFAUNU

  • ABY VÁM NIC NEULETĚLO

  • Najdete nás také na sociálních sítích!

  • - Reklama -