Buřňáci bermudští oficiálně zmizeli z povrchu Země ještě v první půlce 17. století. Nález osmnácti hnízdících párů v roce 1951 byl naprostou ornitologickou senzací. Španělským osadníkům připadaly Bermudské ostrovy kdysi dávno jako ďáblovo území – v noci se tady totiž ozývaly podivné zvuky, které jen podporovaly fantazii rozjitřenou pověrami. Že šlo o neškodné trubkonosé ptáky buřňáky bermudské (Pterodroma cahow) tenkrát nikdo nevěděl. Námořníky také nenapadlo, že zvyk nechávat na ostrovech prasata jako živou zásobu masa pro další lodě, s tajemným ďáblem bermudských lesů pěkně zatočí. Buřňáci už zdaleka tolik neděsili Angličany, kteří se později rozhodli Bermudy obsadit. A jelikož s sebou přivezli další nepůvodní živočichy včetně krys, koček a psů, zdálo se, že dny buřňáků jsou sečteny. Jejich rozmnožovací cyklus byl zcela rozvrácen zejména proto, že hnízdili na zemi. Zavlečené druhy si rády smlsly na výživných vejcích, a co nezničila zvířata, o to se postaral člověk. První osadníci vybíjeli buřňáky po stovkách. Navzdory osvícené snaze správců kolonie zachovat tento ptačí druh pro příští generace, se počet buřňáků do roku 1620 snížil natolik, že jej vědci prohlásili za vyhynulý. Po tři staletí byl pak buřňák uváděn mezi živočichy, které na Zemi již není možno spatřit. Až v roce 1951 učinil americký ornitolog Robert C. Murphy spolu s přírodovědcem Louisem L. Mowbrayem neuvěřitelný objev: na skalnatých ostrůvcích Castle Harbour našli celkem 18 hnízdících párů obývajících území ne větší než 10 000 m².
Patnáctiletý David B. Wingate, který v polovině 20. století vědce doprovázel, se tak nadchl pro záchranu buřňáka bermudského, že jeho ochraně zasvětil celý svůj další život a po dokončení vysokoškolských studií se stal prvním bermudským ochráncem přírody s úřední mocí. Pečlivé studium života ptáků mu umožnilo vytvořit program na podporu objevených jedinců. Nechal postavit betonové nory pro bezpečnější hnízdění a začal obnovovat poničenou krajinu ostrova Nonsuch, který v budoucnu posloužil jako základna pro rostoucí populaci. Pod ochranou vlády se buřňákům začalo opět dařit, i když stále bojují s nedostatkem přirozeného prostředí a čas od času i s nepříznivým počasím. Například v roce 2003 se museli vypořádat s hurikánem Fabian, který zničil velké množství hnízd. Sčítání provedené v roce 2005 ukázalo, že na Bermudách hnízdí celkem 250 jedinců. To je stále málo na to, aby byli buřňáci vyškrtnuti ze seznamu ohrožených druhů. Populace se však pomalu rozrůstá – například v roce 2009 se vylíhlo nejméně 35 mláďat a roku 2011 bylo napočítáno 98 hnízdících párů. V roce 2015 čítala globální populace buřňáků bermudských asi 300 jedinců. Ptáci však stále potřebují lidskou asistenci. Podzemní nory již není kde stavět, a tak se uchylují do štěrbin ve vápenci a uměle vybudovaných doupat, díky kterým stoupla během 40 let úspěšnost odchovu mláďat z 5 na 25 procent. Ochránci přírody musí také monitorovat hrozící záplavy, rozšíření faetona žlutozobého, který je pro buřňáky velkou konkurencí při hledání míst vhodných k hnízdění, nebo nežádoucí introdukci savců, zvláště krys. Přes všechny tyto překážky všichni doufají, že nebude dlouho trvat a druh se posune z kolonky „ohrožený“ do optimističtější sekce „zranitelný“. Píše o tom časopis 100+1 zahraničních zajímavostí.
Světová muzea zásadním způsobem porušují vyváženost zastoupení pohlaví mezi sbírky vycpaných zvířat. Je v nich totiž příliš málo samiček. Takové jsou závěry studie zaměřené na ověření rovného přístupu k oběma pohlavím ve světových přírodovědných muzeích, kterou zveřejnila agentura AFP. „Pokud budeme přehlížet samičky, nezískáme úplný obraz života,“ postěžovala si Natálie Cooperová z londýnského přírodovědného muzea, jedna z autorek studie. „Předpokládali jsme, že zjistíme určité upřednostňování samečků. Protože vědu dělají lidé a lidé si sebou nesou hluboce zakořeněné upřednostňování mužského pohlaví,“ konstatovala pro AFP. Studie zkoumala téměř 2,5 milionu exponátů v přírodovědných muzeích v Londýně, Paříži, New Yorku, Washingtonu a Chicagu. A zjistila, že pouze 40 procent vystavených exponátů vycpaných ptáků byly samičky. A alarmující je podle autorů studie také zjištění odborného časopisu Proceedings of the Royal Society B, podle něhož se samičky podílejí obzvlášť nízkým zastoupením na množství vycpaných exponátů špačků (bezmála 10 procent), netopýrů (rovněž asi 10 procent) a také ovcí a lasiček (24 procent).
Eda a Míra, čápi ze záchranné stanice v Plzni, dostali na cestu do zimoviště zvláštní výbavu: batůžek s vysílačkou, díky níž můžeme sledovat jejich trasu a průběh cesty. Sebraná data se z vysílačky každý den po dvanácti hodinách načtou do speciálního programu a zaznamenají do tabulky a mapy. Máme díky tomu informace, kde je Míra a kde Eda a jak vysoko museli vystoupat, aby urazili zase x dalších desítek či stovek kilometrů k jihu. Cesta na zimoviště je daleká, nástrah všude moc a ztráty zejména na mláďatech vysoké. Oba čápi přeletěli přes území Turecka a v září se ohlásili z Čadu. Způsob přesunu je pro čápy typický, vykrouží do výšky (třeba 2,6 km) a pak plachtí dál a dál. Pokrytí mobilním signálem v části Afriky, kde se oba čápi teď nachází, je slabé, data z vysílaček se tedy odesílají nepravidelně. Každopádně Eda žije, je na lokalitě Amdjarass na bezejmenné řece v Čadu. Naposledy se k nám do Čech nahlásil ve čtvrtek 19. 9. 2019 z lokality, kde se občas zahlásí i dnes. Druhý čáp, Míra z Mirošova, se přihlásil po dlouhých týdnech beze zpráv. Letošní mládě čápa bílého označené vysílačkou (batůžkem) a vypuštěné 11. 7. 2019 na Tachovsku se konečně ozvalo z afrického Čadu. Předchozí zprávu o Mírovi jsme dostali 25. 8. 2019 a byla z lokality Izrael kousek od Egypta a Saudské Arábie. Tam se nám Míra ztratil ze signálu a ozval se až po dvou měsících na den přesně, a to 25. 10. 2019. Chybějící data se doplnila a vše nasvědčuje tomu, že se spolu s ostatními čápy zdržuje v Čadu kolem města Oum Hadjer, Zoer a Matadjana. Zpráva přišla v momentě, kdy se čáp dostal ve správný okamžik na správné místo pokrytí, a data mohla být odeslána. Na celkové mapě Afriky je pak Míra kousek pod Edou, který se stále hlásí z lokality bezejmenných řek nad městem Matadjana rovněž v Čadu. Jinak Eda je sourozenec Arnošta, který je stále v Ptačím parku u Pasova a využívá pohostinnosti německých kolegů. Pro oživení, Eda i Arnošt jsou sourozenci vylíhlí v líhni z vajec sundaných z hnízda 18. 4. 2019 v Nalžovských Horách. Píše o tom Ekolist.
Česká společnost Anitra dodává unikátní IoT řešení pro sledování divoce žijících zvířat. Kdo se za tímto start-upem skrývá? 
Lidé by neměli krmit volně žijící ptáky, jako jsou kachny nebo labutě, pečivem. Zasytí je a nemají pak potřebu přijímat pro ně důležitá krmiva. Místo pečiva by lidé měli dávat labutím například hrášek, kukuřici nebo nasekané zelné listy. Na tiskové konferenci to včera řekla prezidentka Komory veterinárních lékařů ČR Radka Vaňousová. Pečivo je podle Vaňousové pro ptáky naprosto nevhodné, „jenom jim zaplácne žaludek“. Navíc bývá slané a může jim uškodit, když v zimě nemají přístup k vodě. Ve zbytku roku se pak zvířata najedí, ale už nemají potřebu přijímat pro ně důležitá krmiva. Labutě a kachny navíc můžou trpět tzv. andělskými křídly, tedy deformacemi peří a kostí, které vznikají právě kvůli nevhodné stravě.
Od poloviny července do konce srpna roku 2019 probíhala na Dolním Bartošovickém rybníku odchytová akce Acrocephalus zaměřená především na sledování pohnízdní migrace rákosinných druhů ptáků. I v roce 2019 tradičně patřili mezi nejhojněji chytané druhy rákosníci v čele s rákosníkem proužkovaným. Dalšími hojně kroužkovanými druhy letos byli budníčci menší, sýkory modřinky či vlaštovky obecné. Největším překvapením však byl odchyt rákosníka plavého, kroužkovatele ale potěšil i odchycený chřástal malý nebo hýl rudý. Letošní akce byla navíc zajímavá na kontroly jedinců kroužkovaných v zahraničí – rákosníci obecní z Belgie a Běloruska, a rákosníci proužkovaní z Lotyšska a Švédska. Podrobnější výsledky z letošního ročníku akce naleznete v připravovaném čísle zpravodaje Acrocephalus. Píše o tom web Slezské ornitologické společnosti.
