Když ptákům lidská „spoušť“ vyhovuje: mainstreamová ekologie vs. ochrana ptáků.

Ekologie a ochrana přírody není jednotný obor. Kdybyste vzali stejný pozemek a dali ho k „ochranářskému“ využití botanikovi, entomologovi, ornitologovi a ekologickému aktivistovi, každý z nich by postupoval jinak. V mnoha případech by se jejich zájmy střetávaly stejně, jako se střetávají zájmy konvenčních zemědělců a developerů.

Přesto ve veřejném mínění stále panuje představa, že „ochrana planety“ tak, aby byla pro nás dále obyvatelná, a biologická ochrana všech biotopů i živočišných a rostlinných druhů zároveň je jakési jedno souhrnné téma. Jedno ultimátní „dobro pro přírodu“, které se sice střetává s ekonomickými zájmy člověka, avšak samo o sobě jde o jednotný směr. Vůbec.

Dnes se zaměřím konkrétně na české ptáky a některé jejich paradoxní zájmy, které se s obecně propagovanou ekologií (a občas i s některými radami ornitologů) přímo vylučují. Vítejte v článku, kde ptákům prospívá těžba uhlí i písku, otevřené skládky, zpracování cukrové řepy, nepůvodní druhy rostlin, hromady mokrého hnoje a odpadků a krmení pečivem.

Mnoho lidí má stále zažitou představu, že veškeré úpravy a využívání krajiny člověkem je z principu „zlo pro přírodu“. Že by bylo nejlepší nechat co nejvíce plochy svému osudu, stovky let bez lidského zásahu. Z pohledu moderní ornitologie to však neplatí. Ptáci jsou přizpůsobiví a mnoho z nich je již lokálně adaptováno až výhradně vázáno na činnost člověka, která jim vyhovuje. Pojďme se na tyto příklady podívat.

Skládky, čističky, odkaliště: špinavá požehnání

Těžko hledat názornější symbol lidského „řádění na planetě“, než je otevřená skládka. A přitom mnozí ptáci vnímají pestré hromady směsného odpadu jako obrovský švédský stůl. Zejména rackové. Coby potravní generalisté snědí veškerý organický materiál, který umí strávit. Úplně stejně jsme na tom my lidé, akorát my spoustu jídla vyhazujeme. To pak končí v komunálním odpadu, a ten místy putuje na skládky, kde ho po nás s chutí „dojíždí“ rackové.

Zejména v zimě se u skládek shromažďují až tisícihlavá hejna, složená z až 6 druhů racků. Některé druhy našich podmínkách skládky cíleně vyhledávají a zimují v jejich okolí.

V teplé části roku pak na skládky zaletují oba druhy luňáků, coby „dravci-mrchožrouti“ zřejmě vyhledávají organický odpad živočišného původu. Celoročně skládky navštěvují také straky, havrani a krkavci. V jihozápadní Evropě na skládkách zimují hejna čápů bílých, která díky tomu nemusí odlétat do Afriky.

Krmení na skládce není bez rizika, rackové se z ní občas vrací s peřím slepeným různými technickými kapalinami, nohama od montážní pěny (skutečné případy!), s částmi těla zachycenými v různých kusech odpadu. Část těchto problémů si však ptáci sami vykoupou/vyklepou. Život ohrožující problém si ze skládky odnáší jeden racek z několika stovek či tisíců: ostatní spokojeně přezimují na snadném zdroji potravy. Celkové skóre skládky pro populaci racků zůstává velmi kladné, jakkoli to zní absurdně.

Dalším „špinavým požehnáním“ jsou čističky odpadních vod. V samotných areálech se nachází nádrže s vodou různého stupně čistoty, filtrovaným odpadem a kalem. Do těchto „rybníčků“ se s oblibou sletují březňačky a rackové.

Největší ornitologický benefit má voda z čističky v momentě, kdy opět vytéká do nejbližší řeky či potoka. Tato voda je totiž teplejší, než venkovní prostředí, takže v zimě ohřívá vodní tok a také jím zásobené rybníky a nádrže v okolí. Ty díky tomu ani v silných mrazech nezamrzají, a navíc je ne zcela sterilní voda z čističky obohacuje o zbytky kalu a organického materiálu. Takové „eutrofní termály“ se stávají oblíbenými zimovišti plovavých kachen, zejména březňaček a čírek obecných, dále zde mohou zimovat kopřivky, lysky, slípky, rackové chechtaví, konipas horský i bílý a občas i vodouš kropenatý. Významné „čističkové lokality“ jsou např. Císařský ostrov, Vrapický rybník a nádrže v okolí Spolan.

Dále zde máme odkaliště cukrovarů: mělké, vysoce eutrofní stojaté nádrže, kam je vypouštěno bahno a odpadní materiál ze zpracování cukrové řepy. Zejména pro bahňáky jsou tyto lokality požehnáním, a to jak na tahu, tak i v hnízdní době.

A to jsem se ještě nezmínil o otevřených, vlhkých hnojištích (zejména těch, z nichž teče močůvka!), které jsou sice „špinavé a neekologické“, avšak skýtají násobně více hmyzu pro čejky, špačky, konipase a chocholouše, než okolní polní lány a upravené zahrádky.

Těžba- výroba luxusních biotopů

Těžba patří k ekologicky nejvíce kritizovaným aktivitám. Trnem v oku bývá jak samotné „ničení krajiny“, tak jeho častý záměr: spalování fosilních paliv, jenž má na svědomí nadměrné vypouštění CO2 do atmosféry. Klimatologickým efektům se zde věnovat nebudu (nejsou mé dnešní téma). Vrátím se ke zmíněnému „ničení krajiny“- to je společné i méně propírané těžbě písku a štěrku. Z pohledu ornitologie může jít o skvělý počin.

Obří kovové stroje bořící se do země sice původní biotopy ničí, avšak namísto nich vytváří biotopy mnohem vzácnější. Po skončení těžby zůstávají obrovské plochy měsíční krajiny. Právě v nich hnízdí většina naší populace ohrožené lindušky úhorní a bělořita šedého. V hlinitopísčitých svazích otevřené krajiny se mohou zabydlet i kolonie břehulí a vlh.

Po této prvotní fázi následuje postupné začleňování narušeného prostoru do okolní krajiny. Možnosti jsou v zásadě dvě.

První spočívá ve spontánní sukcesi stanoviště, tedy pozvolném zarůstání vegetací. Zpočátku jde o byliny, trávy a keře, které houstnou a šíří se, postupně je střídají pionýrské stromy. Lokalita se mění ve světlý, řídký les, a dalších pár staletí potrvá do utvoření skutečně stabilního, vzrostlého lesa.

Některé fáze tohoto procesu nabízí cenné a vzácné biotopy, jenž lákají celou řadu ohrožených ptáků, např. pěnici vlašskou, ťuhýka obecného, dudka chocholatého, lindušku lesní, skřivana lesního či lelka lesního.

Druhou možností je zatopení lomu či pískovny, vedoucí ke vzniku jezera. Nové, sukcesní vodní plochy s mnoha specifiky. Zpočátku obsahuje minimem ryb, bez bahna i rozsáhlých porostů rostlin. Voda zůstává velmi čistá, v porovnání s rybníky poměrně oligotrofní. Co na první pohled působí pustě a hladově, naopak skýtá obrovské množství potravy pro ptáky. Na okrajových mělčinách v čisté vodě rostou vláknité řasy a množí se spousta zooplanktonu. Ten není predován masou ryb, takže vyžíráním fytoplanktonu přispívá čistotě vody a růstu makroskopických řas (oblíbené potravy ptačích vegetariánů, jako je kopřivka, zrzohlávka, lyska a labuť). Planktonem se živí drobní mlži, a ty zase ve velkém konzumují potápivé kachny: poláci chocholačky a velcí a hoholi severní. Tolik kritizovaná invazní slávička mnohotvárná je díky své početnosti a velikosti výtečným potravním zdrojem.

Možnosti hnízdění vodních ptáků jsou značně omezené (rackům a rybákům se dá pomoci umělými ostrůvky), o to důležitější se však tyto lokality stávají v době tahu a zimování. Mnozí znají ikonické post-těžební jezero Most, kde zimují početná hejna poláků chocholaček i velkých, hoholů severních, lysek a kopřivek, a také stovky racků různých druhů: ti se živí na nedaleké… ano, skládce 😉

Po celé republice pak vznikají ornitologicky významné nádrže po těžbě písku a štěrku. Od západu na východ lze jmenovat středočeskou Dobříň a Zálezlice, pražskou Pískovnu, východočeskou soustavu Oplatil, moravskou soustavu na Tovačovsku, dále nádrže u Grygova, Hulína, Mohelnic, Nákla, Hlučína a mnoho dalších. Lze vyzdvihnout význam těchto lokalit např. pro zimující morčáky a hoholy.

To, že v době zimování (na rozdíl od doby hnízdění, bohužel) u nás mají vodní ptáci hojnost výborných lokalit, je důsledkem právě drastických průmyslových zásahů do krajiny (těžby) v kombinaci s několika mála vhodnými (též umělými) přehradami- jde zejména o legendární VDNM, Rozkoš a Nechranice.

Odpadky i pečivo vesměs prospívají

Nyní zamiřme do měst a vesnic, konkrétně do parků, na náměstí, zastávky MHD, okolí supermarketů a restaurací. Zde se válí spousta odpadků: kusy pečiva, obaly od baget, zmrzliny rozmajzlé o asfalt apod. To, co působí jako estetický i ekologický zločin (a zamysleme se, kolik % problému tvoří prvoplánová estetika ;-), nelze z pohledu ptáků hodnotit negativně. Odpadky představují významný potravní zdroj urbánních populací strak, kavek, havranů, vran, vrabců domácích a lokálně dokonce i chocholoušů (v JV Evropě na parkovištích běžný jev).

Možná si říkáte, že jde jen o malou výhodu velkého problému, ale podívejme se na příklad vrabce domácího. Jistěže není vážně ohrožen (coby celkově nejpočetnější pták planety), ovšem lokálně jeho populace prudce klesly a místním se to nelíbí. A proč klesly? Krom úbytku keřů a starých budov zejména kvůli úbytku otevřených chovů a odpadků. Životní úroveň, hygiena a živočišná výroba zde stoupla do výšin, kde vrabec už nemá co jíst.

A teď si představme další „pokrok“. Řekněme, že by se „podařilo“ např. v celé Praze tak zefektivnit úklidové služby, chovy zvířat v zoo a ukáznit chování občanů, že by žádné zbytky jídla ani krmiva nikde nikdy nebyly vidět. Pro mnohé splněný sen, ale jaký by to mělo vliv na obří pražskou populaci kavek a strak? „Negativní“ je slabé slovo.

A co řeknou neméně obří populace městských březňaček, až se „podaří“ definitivně ukotvit v hlavách občanů, že vodní ptáci se vůbec „nemají krmit“ (protože bílé pečivo je zabíjí a mrzačí, což je krom mláďat holý nesmysl)? Důsledky lze krásně vidět ve Stromovce: od zavedení „výchovných cedulí“ za posledních asi 5 let klesl počet březňaček zimujících na rybníčcích ze 400 na 150; slípek cca z 25 na 12 a lysek z cca. 40 na 0. Pochybuji, že je to lepší, než když se rybníky hemžily stovkami zdravých ptáků, v nichž se občas vyskytl jedinec nevalné kondice. Navíc všichni ti ptáci teď nežijí spokojeně žijí někde „přírodně“, kde mají lepší kondici na „přirozené“ stravě. Ne tamní místa jsou dávno zabraná jinými populacemi, zatímco ty parkové zkrátka klesají.

To má sice mizivý dopad na celostátní super-početné populace březňačky, lysky či slípky, avšak lokálně jde o velkou změnu. A opravdu milovníci ptáků chtějí změnu směrem k MIZENÍ krotkých jedinců z lidské blízkosti?

Ptákům prospívá nepořádek, organický odpad i zbytky lidského jídla. Bez ohledu na všechna rizika a ztráty, výslednice vlivů bývá pozitivní. Ať už jde o racky, kachny či vrabce, ať už se živí na skládce, kontejneru, kompostu, hnoji, či jsou krmeni zbytky lidské potravy. Při cíleném krmení je pak velmi snadné naučit se těch pár zásad, co ptákům raději nedávat (plesnivé, přesolené, kořeněné apod.) a tím skóre zlepšit.

Nepůvodní dřeviny: vítané koření zahrad a parků

Každý přece ví, že do přírodní zahrady patří jen naše původní keře a stromy. Tak dí většina „zahradních ekologů“. Řada ptáků má jiný názor.

Typická zahrada je směsí rozvolněného lesa, pásu křovin a uměle udržovaných nízkých trávníků. Biotopů zcela běžných, navíc zatížených neustálými úpravami (prořezávky), a otravným rušením lidmi a jejich mazlíčky.

To nezní moc atraktivně. Má-li zahrada přilákat hodně ptáků, musí jako kompenzaci nabízet něco, co opeřenci ve volné krajině nenajdou. Něco „vhodně nepřirozeného“. Krom krmítek a bezpečných budek jde zejména o výsadbu správných nepůvodních stromů a keřů, které ptákům nabízí výborný úkryt a hnízdiště.

Ze skupiny jehličnanů lze jmenovat mnoho „cizinců“, kteří tvoří výjimečně husté a tmavé koruny: hustší a tmavší než cokoli, co u nás roste volně. Jde o různé druhy smrků (smrk pichlavý, s. sivý, s. omorika, s. sitka) a „zahradními ekology“ tolik proklínané túje (zeravy, jalovec obecný). Hnízdění v nich si oblíbil zvonek, konopka, zvonohlík, mlynařík i kos, vyšší smrky osidlují i hrdličky zahradní, holubi hřivnáči, poštolky a kalousi. Ti všichni upřednostňují nepůvodní jehličnany před původními, méně hustými porosty. Zvonek a zvonohlík se na túje a zahradní smrčky doslova specializují. Lze předpokládat, že jejich výsadba napomohla nedávnému spontánnímu šíření zvonohlíka ze Středomoří do celé Evropy.

Z cizokrajných keřů ptáky potěší japonský dřišťál thunbergův, v němž s oblibou hnízdí pěnice pokřovní a hřadují hejna vrabců.

Některé nepůvodní dřeviny skutečně do „ptačí zahrady“ patří, jen by měly být pěstovány v doprovodu původních listnáčů a keřů skýtajících dostatek hmyzí potravy (ovocné stromy jsou v tomhle fajn).

Nesázejme nové stromky, chraňme ty staré

„Vysadili jsme 10 000 nových stromků“- tak se chlubí nejedna organizace ve snaze přesvědčit lidi, že dělá něco pro přírodu. Potíž je v tom, že to je z pohledu ptáků (i celé přírody) úplně zbytečné- zejména pak v lesních mýtinách a pasekách po těžbě či holinách po kůrovci, kam směřuje velká část této energie. Proč?

1) Jestli něco příroda umí opravdu sama a bez nás, tak je to zalesňování. Stromy jsou nesmírně úspěšnou a dominantní skupinou rostlin, která vyžaduje čas, ale když se jí ho dostane, ovládne většinu pevniny. Území ČR do této většiny spadá. Pokud někde chceme les, uděláme nejlépe, když dané místo prostě necháme být- 500 let. Tak vzniká kvalitní, různověký les, kde žijí i druhy jako lejsek bělokrký, strakapoud prostřední či datlík tříprstý. Lesy jsou krom vrcholků hor a některých vod naše jediné biotopy, které lidskou „péči“ nepotřebují, naopak.

Uměle sázený hospodářský les je neduživá parodie na lesní biotop, a podle toho také vypadá jeho (nejen) ptačí osídlení. A přesně tyto parodie hromadné sázení zakládá a obnovuje. Sázíme si plantáže, potažmo knihy a skříně, ne přírodu.

2) V naší krajině jsou stromy dominantní, takže vzácné a ohrožené jsou především nelesní (současně však nepůvodní a člověkem vytvořené 😉 biotopy. Je proto třeba velmi opatrně zvažovat jakékoli zalesňování otevřených biotopů.

3) I stromy je potřeba chránit. Ne však sázet. Výmladky rostou všude, kde mohou, ale biologicky cenným se strom stává ve chvíli, kdy pomalu stárne a odumírá. Tehdy může poskytnout hnízdiště až 40 druhům dutinových a polodutinových ptáků (samozřejmě ne všem najednou) a nespočtu larev saproxylického hmyzu, jímž se ptáci živí. Dále poslouží netopýrům, houbám, na houby vázaným druhům hmyzu, mechům, a zkrátka stává se z něj jeden malý biotop.

Ale to nesplní stromová sazenice za pár let; a dost možná vůbec nikdy. Sazenice s oškubanými kořeny, uvrhlé do nového prostředí, které jsme jim tvrdošíjně vybrali, mají nízkou šanci se stáří vůbec dožít.

Proto chraňme hlavně již existující vzrostlé, stárnoucí stromy. Poklady, jenž se však stále ve velkém kácí coby „už staré/nemocné/uschlé“, a místo nich se vysazují (bez)nadějní mladíčci.

Kdyby každá organizace, jenž se chlubí tisíci sazeniček, místo toho obhájila NEPOKÁCENÍ tisíců stromových starců ve věku 200+, udělala by pro ptáky mnohem víc. A skutečně by to mělo smysl. Jenže vyhledávat starce k pokácení a argumentovat s majiteli pozemků, obcemi a lesníky, je mnohem těžší, než jít na ruku dřevařům a sázet jim novu úrodu spotřebního dřeva.

Závěr: paradoxy současné podpory ptáků

– Představa, že lidská činnost vždy škodí

Moderní člověk si rád sype popel na hlavu, jak jako druh ničí přírodu (psychologické důvody tohoto paradoxu budiž na celý další článek). Proto má zaujatou tendenci preferovat „přirozený“ stav bez lidských zásahů. Přitom většina aktů ochrany přírody dělá přesný opak: ZASAHUJE. Kácí, vypaluje, sází, šíří, redukuje, reintrodukuje, hloubí, zaplavuje, buduje, pase, přikrmuje, věší budky. Každé chráněné území má tzv. plán péče. Plán lidských zásahů, které mají lokalitu udržet ve stavu, jenž se nám zamlouvá z pohledu našich hodnot. Já to nekritizuji, v mnoha případech s tím souzním, ale říkám to na rovinu. Lidské vyrábění ohrožených a líbivých biotopů a podpora vymírajících druhů jsou zásahy.

Obvykle se však tyto zásahy provádějí pod argumentem „návratu k přirozenosti“. Podávají se tak, že člověk něco zničil, a teď to jakože uměle a šlechetně vrací. Tato rétorika se nápadně podobá rétorice myslivců, kteří svým hobby „musí nahrazovat velké šelmy“ (rozdíl je v tom, že ochranáři přírodní biotopy nezlikvidovali, myslivci šelmy ano).

Všechno je to způsob sobeckého využívání přírody pro naše vlastní potřeby, což je v pořádku a přirozené (víc než všechny pasené louky i obnovené meandry dohromady ;-). Mělo by to však být takto transparentně podáváno. Jinak dochází k paradoxům, kdy lidé spontánně zatracují narušování zeminy, práci těžkých strojů apod. (např. těžba, vojenské prostory apod.), ale když ochranáři začnou kácet keře nebo řízeně vypalovat step, je to najednou záchrana „ohrožené přirozenosti“. Přitom v obou případech se děje v zásadě to samé: lidská činnost ničí běžné a přirozené biotopy, zatímco vytváří nové, vzácné, pro naše území netypické biotopy, které lákají pro naše území netypické (a tedy u nás logicky vzácné) druhy .

– Krmení běžných druhů: otázka hodnot

Shrňme si teď krmení ptáků (pěvců i vodních ptáků) a diskuse kolem nich. Již desítky let jde o zavedenou praxi podpory opeřenců za účelem jejich snadnějšího pozorování či zkoumání, pocitu dobrého skutku a zvýšení jejich početnosti kolem lidských sídel. Poslední dobou se ozývají mnozí odborníci s argumenty, že např. krmítka podporují jen běžné druhy (ev. na úkor vzácnějších- což nelze paušalizovat) a jde tedy o „neefektivní až kontraproduktivní“ jednání z pohledu ochrany „té vzácné“ přírody.

Ale to je rozpor subjektivních hodnot a motivací. Někdo chce mít na zahradě 100 vrabců a sýkorek coby živé divadlo a zdroj pečovatelských pudů, někde je fascinován celosvětově vzácným a ohroženým- a snahou takové zachovávat. Kdo má pravdu? Ovšemže oba. Je to otázka priorit, hodnot, nikoli správnosti a objektivity. Objektivní ochrana přírody je stejně reálná jako objektivní sexuální preference. Nereálná.

Já osobně reprezentuji nevelkou skupinu lidí, jíž subjektivně záleží jak na ohrožených mokřadech a stepích, tak na hojné, dobře krmené populaci březňaček, vrabců a kosů za dveřmi lokálního pozorovatele. I proto píšu tento článek- abych ukázal, že tyto zájmy se nevylučují a mohou existovat bok po boku.

Člověk, co krmí sýkorky, by dost možná neměl zájem ani čas vypalovat kulturní step. A kritizovat ho za jeho „ochranářsky zbytečné“ krmítko je podobné, jako kritizovat herce za „ochranářsky zbytečné“ divadlo. Lidé dělají, co je baví a naplňuje. A pokud se to nějak týká podpory zvířat a přírody, už to mi připadá jako fajn společný zájem.

V tématu krmení bych se spíše než na jeho eliminaci zaměřil na eliminaci jeho negativních efektů (a zachování pozitivních). Vývoj, „upgrade krmení“. Krmte kachny, ale ne plesnivým, ne knedlíkem. Pečivem spíš v zimě a s mírou, vločky jsou lepší. Krmte pěvce, ale krmítka čistěte a nabízejte pestrou stravu různými způsoby (i na zemi, v křoví atd.) pro podporu více druhů. Ale krmte- pokud chcete zachovat super-početné, super-krotké a vesměs zdravé populace městských a zahradních ptáků. Že jde o běžné druhy, není důvod se jim nevěnovat, pokud to člověka baví a jim jeho podpora prospívá.

Osobně razím přístup, že každý volně žijící pták se počítá a mám z něj radost, obzvlášť dá-li se dobře pozorovat. Není nutno se věnovat výhradně ohroženým druhům. I zvýšení desetimilionové populace na jedenáctimilionovou pomocí krmení může být fajn- pro lidi i pro ptáky.

– Nafouknuté kauzy na úkor kontextu

Milovník přírody silně emocionálně reaguje např. na obrázek ptáka uvízlého v odpadku, nebo vzácné případy zdravotních následků překrmení pečivem. Jenže v rozhořčeném: „to už se nesmí nikdy stát“, je ochoten ptákům v dobré víře brát zdroje, které celkové populace vydatně podporují, zatímco občas až výjimečně ublíží jednotlivci.

Zákazy krmení kachen z obav o ublížení nevhodnou stravou jsou jako kompletně zrušit používání aut, protože spoustu lidí už auto zajelo. To, kolik lidí díky autodopravě přežije, nebo radikálně zvýší kvalitu života, to zkrátka násobně vyváží. Stejně jako počet zdravých a spokojených kachen z populací, které by bez krmení vůbec neexistovaly. Podobně problematické by bylo pro racky zrušení nebezpečných otevřených skládek.

Co se týče odpadků a jejich pozření/zranění o ně, ve vážném problému jsou zejména mořští ptáci. Pro naše ptáky je menšinovým (sic stále vážným) problémem olovo, rybářské vlasce a háčky. Ale otevřené skládky, hnojiště ani pytlíky se svačinou v ulicích ne, ty jim naopak prospívají. Obecně snaha o efektivizaci, sterilizaci a dokonalý úklid během průmyslu, zemědělství a civilního života ptákům spíše škodí.

Text a foto: David Říha