Stojím na hrázi rybníka u přepadu, kde se klidná hladina mění v bouřlivý, třpytivý vodopád. Řítí se i několik metrů do propasti, kde pak odtéká v podobě potoka do okolní krajiny. Nejen hydrologicky praktický, ale i esteticky zajímavý prvek; navíc u padající vody se skvěle medituje.
Má to ale jeden háček. Krom vody do těchto propastí padají i malá káčátka. A bez pomoci se často nemohou dostat zpět na rybník. Uvízlá pod přepady celé hodiny úzkostně pípají, odkázána na pomoc lidí. Pokud si jich nikdo nevšimne, jsou splavena potokem a nucena přežívat v nevhodném prostředí potoků či malých tůní, stranou od rodinky, kde je brzy uchvátí predátoři. V tom „lepším“ případě. V tom horším, pokud vodní přepad či výpusť nenavazuje na nadzemní potok, pak pomalu umírají hladem či vyčerpáním uvězněna v malém „výběhu“ pod přepadem.
Bohužel nejde o jednu nešťastnou nehodu, exemplární případ. Naopak- takovéto pasti na mláďata se nachází na mnoha rybnících, zejména ve městech, a opakovaně si žádají své oběti.
Přitom právě městské vodní plochy bývají často poměrně šetrně obhospodařované a nezřídka jsou i přírodními památkami či přímo rezervacemi. Průměrné rybníky ve volné krajině připomínají kalné vany plné sinic a nepřiměřeně husté obsádky kaprů. Oproti nim mnohé rybníky ve městech či např. zámeckých parcích mívají velmi čistou vodu plnou ponořených rostlin a vodního hmyzu, jakož i rákosiny a ostrůvky vhodné k hnízdění. Jde o přirozený důsledek toho, že lidé chtějí mít ve městě přírodu na dosah, a tak se o jeho bezprostřední okolí starají v průměru lépe a hospodaří zde méně intenzivně, než ve volné krajině. Podobný efekt lze vysledovat i u městských lesů: smíšené, různověké lesní porosty např. v Praze a v Brně (naštěstí) vůbec nereflektují většinový stav smrkových či borových monokultur na dřevo v běžné české krajině. I proto města tak tvoří ostrůvky biodiverzity.
Tím větší problém pak představují různé architektonické pasti na ptáky, ať už jde o skleněné plochy, nezabezpečené komíny či právě nebezpečné vodní přepady. Nejvíce problematické jsou „vodní pasti“ na biologicky cenných rybnících, kde se líhnou mláďata i několika druhů kachen.
Riziko pádu výrazně zvyšuje i fakt, že přepady bývají logicky v místě odtoku potoka z rybníka. Přitom právě tyto úseky, kde se mísí stojatá a tekoucí voda, jsou u kachen oblíbené. Skýtají více potravy, jelikož se sem postupně slévá voda i řídké bahno z celého rybníka, a s ní i kusy organického materiálu. Pod umělými vodopády pak rostou zelené řasy, jenž březňačky (ale i lysky) s oblibou oždibují. Přitom často stojí přímo na hranici přepadu a sklání se dolů pro potravu. Jindy na této hranici vodní ptáci rádi jen tak postávají a odpočívají. U dospělců to není nijak nebezpečné: když náhodou uklouznou, zkrátka vyletí zpátky na rybník. Káčata však létat neumí a takový pád je může zcela odříznout od jejich dosavadního světa.
Navíc je tu další problém- kachní samice (typicky ve městech hnízdící populace poláka chocholačky a morčáka velkého) často převádí káčata z bezpečného, ale potravně chudého hnízdiště, na jinou lokalitu, vzdálenou i několik kilometrů, kde je potravy dostatek, avšak vyhnízdit tam nebylo možné. V silně strukturované městské krajině plné plotů a silnic je pro kachny zdánlivě ideální volbou převést mláďata po vodě- tedy potokem, který sousední rybníky spojuje. Jenomže plavou-li proti proudu, mohou u cílové destinace narazit na vodní přepad, který káčata nedokážou překonat. V tom lepším případě si to samice uvědomí, vyleze z vody a s mláďaty pěšky přeleze hráz do rybníka. Zažil jsem však i situaci, kdy u Lítožnického rybníka samice s šesti odrostlými káčaty zůstala uvízlá v přepadu a nebyla ochotná z něj odejít: stále dokola bezradně obcházela vodopádem skrápěné hranice svého „výběhu“ a nevěděla, jak svou rodinku dostat nahoru na rybník.
V pasti: samice poláka chocholačky chtěla svých šest mláďat převést Říčanským potokem do Lítožnického rybníka (patrně z rybníka Počernického). Po náročné cestě uvízla těsně před cílem: pod vodním přepadem cílového rybníka. Desítky minut se marně snažila „projít zdí“ skrápěnou potoky vody, až jí nakonec musela pomoct pražská ZS.
Co dělat s uvízlými káčaty?
Takové situace často vyžadují lidský zásah a pomoc. Uvízlá káčátka obvykle najdete podle typického, úzkostného pípání, které se ozývá se z „podzemí“ nebo zpod vodopádu. Obvykle je v okolí na rybníce i dospělá kachna s mláďaty, která nervozně volá a pohybuje se v okolí přepadu. Té je třeba nešťastného zatoulance vrátit.
Chcete-li jim pomoct, máte v zásadě dvě možnosti: 1) zavolat záchrannou stanici (ZS), 2) vzít situaci do vlastních rukou. Osobně doporučuji první možnost, jelikož pracovníci ZS mívají k dispozici síťky a „podběráky“, jimiž dokážou mládě chytit s větší spolehlivostí a téměř nulovým rizikem, že mu přitom ublíží. Ačkoli jsem se během svých ornitologických toulek podílel na záchraně nejméně 30 kachních mláďat (převážně kachny divoké a poláka chocholačky, často spadlých do různých „pastí“), vždy preferuji pomoc pracovníka ZS se speciální podběrákovou síťkou.
Například pod vodními přepady může snaha chytat stresované káče holou rukou na kluzkých kamenech skončit nechtěným ublížením sobě i mláděti, spíše než jeho záchraně. Navíc v hrozí, že vyplašené mládě před vámi uteče do potoka a bude unášeno dále od své rodinky, kterou už nikdy neuvidí- což by byl přesný opak dobrého záměru.
V Praze mám vesměs dobré zkušenosti s místní záchrannou stanicí. Ta pro uvízlá káčata obvykle dojela do 1-2 hodin a profesionálně je osvobodila. Nemáte-li možnost čekat, nouzově stačí podrobně popsat „past“ u konkrétního rybníka, kde jsou káčata uvězněná, a pracovníci ZS je později najdou. Sám jsem se na ně jednou takto spolehl a jelikož jsem na daném rybníce znal konkrétní rodinky, mohl jsem při další návštěvě potvrdit, že mláďata dané samice byla opět v plném počtu (tj. úspěšně navrácena). Potíž je ale v tom, že někdy může být telefon obsazen či služební auto zaneprázdněno i několik hodin, pak se člověk musí spoléhat sám na sebe, popř. na hasiče nebo známé, kteří přijdou na pomoc.
Káčátka březňačky (kachny divoké) spadlá do nebezpečné výpusti Podsychrovského rybníka
Někdy se může stát, že káčata uvíznou v místě, kde je třeba se k nim násilně „probourat“, např. překonat zámek požeráku či odklopit víko kanálu. Právě tehdy je nezbytná spolupráce s hasiči, kteří mají potřebné vybavení i pravomoci. Tímto také děkuji hasičům, kteří v Horních Počernicích před dvěma lety z nebezpečného a zamčeného požeráku u výpusti Podsychrovského rybníka vyprostili postupně 1 a 10 mláďat kachny divoké. Bohužel tento požerák se nachází přímo na oblíbené trase, kterou místní samice převádí káčata. Hnízdí na ostrůvku či v ostřicových porostech rybníka, avšak voda je zde kalná a přerybněná, takže mláďata často převádí na čistý a úživný Jirenský potok. V cestě jim často stojí tato past.
Vlastníma rukama doporučuji mládě chytat jen tedy, kdy je uvízlé např. v mělké rouře, puklině mezi kameny apod., odkud nemá kam utéct a člověk ho může pohodlně a bezpečně vytáhnout (anebo když jde o čas a např. je unášeno silným proudem potoka). Pak se nemusíte obývat dotyku (kachnám, jako většině ptáků, lidský pach nijak nevadí), mládě vytáhnout a pustit na rybník k rodince.
Není nutné se při návratu snažit již tak stresovanou matky s mláďaty nějak „dostihnout“ (přiblížit se jí) a mládě jí zblízka „podstrčit“. Káčata se s matkami dorozumívají hlasitým pípáním a svou rodinku si umí přivolat i na desítky metrů. Je tedy úplně v pořádku osvobozené mládě jen pustit na volnou vodní plochu, a ono si už si najde cestu ke svým.
Šťastný návrat pak můžete zpovzdálí pozorovat, ale neděste se, pokud k němu nedojde hned- kachní matky někdy dokonce odlétají z jednoho rybníku na druhý (prozkoumat potravní podmínky) a nechávají svá káčata chvíli samotná. Ani desítky minut bez matky neznačí žádné „opuštění“ a „nouzi“.
Chytat káčata do ruky je náročné a nejisté. Jsou extrémně hbitá a rychlá. Když už to situace umožňuje/vyžaduje a nemáte podběrák (ideální), můžete si pomoci kusem lehkého oblečení (např. trikem/lehkou mikinou), kterou na utíkající mládě zlehka hodíte a pak ho opatrně vyndáte. Tak se mi podařilo chytit (a následně zachránit) i tohoto malého poláka chocholačku.
Možnosti prevence
Samozřejmě lepší, než sekvence záchran uvízlých ptáků, by byla prevence. U vodních přepadů mě napadá instalace zábrany, která by umožnila průtok vody a současně bránila spadnutí káčat a dalších mláďat. Třeba nízkého plůtku z odolného, hustého pletiva v rybníce těsně před hranicí přepadu.
V Praze je aktuálně velmi problematický přepad u nově revitalizovaného Lítožnického rybníka, který v současnosti patří k nejvýznamnějším hnízdištím pražské populace poláka chocholačky. Velmi problémový je i rybník Martiňák, který má dokonce dva nebezpečné přepady, kam zcela běžně padají mláďata místních březňaček. Je hořkým paradoxem, že tyto pasti se nachází na jedněch z nejcennějších mokřadních lokalit východní Prahy.
Považuji za důležité si tohoto rozšířeného, a přesto málo známého jevu všímat, šířit o něm povědomí a normalizovat snahu o jeho zabránění podobně jako např. u nárazů do skleněných ploch či padání sov do komínů a kádí s vodou. Přinejmenším v lokalitách, kde každoročně hnízdí celé skupiny kachen a k uvíznutí jejich mláďat zde opakovaně dochází.
Samozřejmě jde o globální problém všude, kde se podobné architektonické pasti nachází, jak ukazují další případy z médií:
https://www.e-zatecko.cz/zpravy/5141-foto-zachranna-akce-v-probostove-na-teplicku-nekolik-malych-kachen-uvizlo-v-prepadu-rybnika.
https://www.facebook.com/watch/?v=994053761133724
https://ceskolipsky.denik.cz/zpravy_region/video-hasici-zachranili-kachny-na-machaci-sklidili-potlesk-od-prihlizejicich-202.html
Text a foto: David Říha
