Není to zase tak dávno, co architekti z celého světa podlehli kouzlu široce prosklených budov. Skleněné fasády se dobře projektují, zajišťují perfektní prostup denního světla, prospívají pohodě lidí uvnitř a jsou zkrátka krásné na pohled. Radost z nich ovšem nemají ptáci, pro které jsou nárazy do skleněných stěn omračující a často poslední zkušeností. Jak to nyní architekti řeší? Píše o tom ArchDaily. Příčina kolizí je až průzračně prostá. Ptáci nevnímají sklo jako pevný objekt, v nejlepším případě rozpoznají pouze to, co je v něm zrcadleno. Pokud je to zrovna obloha anebo strom, nevnímají to jako překážku v letové trase. S neblahými důsledky. Roční bilance nehod? Jen ve Spojených státech amerických je odhad srážek rozptýlen mezi 100 milionů a 1 miliardu ptáků, v Kanadě se hovoří o 25 milionech ročně. S přesnými čísly je tu potíž, obecně ale platí, že nejrizikovějším obdobím je pro ptáky migrace, kdy se pohybují napříč neznámým teritoriem. A mohou snadno vletět do pasti.
Problém se sklem a lesklými fasádními plochami má několik podob. Prvním je průhlednost, typicky třeba u sklolaminátových krytů autobusových zastávek. Že cesta nevede skrz, pták zjistí, až když je pozdě. Pak je tu odraz, zrcadlení. Může to být zdánlivě bezpečný obraz stromu, anebo přímo samotného ptáka, který na sebe nalétává jako na konkurenta. A jsou tu i komplikace se zdrojem světla, které některé ptáky může navádět jako maják. Podobně jako loď. Ale do útesů. Nebo je oslňovat. Kolizní situace nabývají mnoha rozdílných podob v závislosti na letové výšce ptáků.
Že u nás nepadají husy z nebe? Proč by taky, když se povětšinou drží v letové výšce kolem 600 metrů, kam mrakodrapy zatím nedosáhnou. Podobně se může jevit neškodná zástavba prosklených věžáků u pobřeží, v husté zástavbě tu nenarazíme na mnoho malých pěvců. O to vražednější jsou ale takové lokace sezónně, pro mořské a pobřežní druhy ptactva během tahu. Třeba buřňáky. Letový koridor ve výšce 200 metrů je „jejich“. Dravci a pěvci to odnáší hlavně při pohybu mezi budovami o výšce 150-100 metrů. Obecně nejčetnější jsou ale srážky v „denní kolizní zóně“, do 15 metrů výšky.
K tomu se hodí doplnit, že od 70. let minulého století zchudla americká avifauna o přibližně 3 miliardy jedinců, a to v důsledku proměny a urbanizace jejich habitatů (zvláště v bývalých lesích a na pobřeží). A také následným nárůstem neviditelných skleněných bariér. Co se s tím dá dělat? Architekti se shodují, že jedno z nejsnazších řešení je materiálová úprava povrchu skla. S ochranným filmem, který by odrážel UV záření, by sklo zůstalo dál „neviditelné“ pro lidské oko, ale ptáci by jej už spatřili. Úpravu lze aplikovat i na sklolaminát.
Další variantou je fotovoltaické sklo (se zabudovanými fotočlánky). Budova s takovou fasádou je výhrou pro ptáky, a současně mají ze solární elektrárny prospěch i její provozovatelé. Dá se také pracovat se sklem v různé míře transparentnosti (průhlednosti) a různě je kombinovat. Sklo lze „zviditelnit“ keramickým potiskem, uměleckým rytím nebo vlysy. Zneprůhlednění je možné dosáhnout vrstvou vplétaného hedvábného vlákna, ať už v pravidelné mřížce nebo ornamentech. A samozřejmě, jsou tu možnosti vícebarevných okenních výplní, vitráží. Jde to manuálně, digitálně i s pomocí 3D tiskáren. Sklo také může být translucentní, průsvitné (ale nikoliv zcela průhledné), případně dichroické, vícebarevné. Pozitivní přitom je, že pro patřičný efekt není většinou zapotřebí těmito skly pokrývat souvislé plochy fasád. Často postačí jen náhodné uspořádání několika volně rozmístěných trojúhelníků, a ptáci začnou chápat, co se před nimi nachází.
Převzato ze serveru Ekolist.cz
Zbytek celého článku k přečtení: Ekolist.cz
Foto: Anna Hlaváčková