Na obzoru zakroužil párek vlaštovek skalních. Zatančily v načechraných oblacích a zmizely v dálce. Záhy se vynořil mladý sameček krahujce čínského a i on se brzy proměnil ve zmenšující se tečku na modrém nebi. Z Baengnyeongdo, nejsevernějšího ostrova Jižní Koreje, sledoval Nial Moores ptáky svým stativovým dalekohledem. „Za takových patnáct až dvacet minut budou v KLDR” říká. Myšlena je Korejská lidově demokratická republika nebo Severní Korea — ležící za jednou z nejvíce střežených hranic na světě. Hranice hlídaná stovkami tisíc vojáků a nespočetnými dělostřelectvy, nepředstavuje pro milióny ptáků, táhnoucích tudy každoročně hlavním migračním koridorem mezi polárním kruhem a východní a jihovýchodní Asií, až daleko na jih k Austrálii a Novému Zélandu, žádnou překážku.
Moores, 56letý britský vědec z oboru ochrany přírody, se už víc než dvacet let zabývá pozorováním, popisem a ochranou jihokorejských ptáků. V posledních letech už podnikl do Severní Koreje přes dvanáct výprav zaměřených na studium tamních ptáků a na propagaci úsilí o jejich ochranu.
Avšak jaký význam mohou mít ptáci a mokřady v místě, jakým je Severní Korea, kde lidé vedou nejistý život pod neustálou hrozbou hladu a útlaku, a kde diktatura vyvíjí jaderné zbraně ohrožující světový řád? To je otázka, kterou mu kladlo mnoho lidí. Moores věří, že ptáci odpověď mají — jen kdyby mezi nimi lidé trávili více času a poslouchali.
Návštěvy Severní Koreje začaly v roce 2014, když Moores a skupina ostatních vědců a ochranářů přijeli jednoho sychravého jarního dne vybaveni špičkovými stativovými dalekohledy, binokuláry a velkými foťáky. Celním úředníkům, kteří prohlíželi jejich výbavu na hranicích, se zdála technika jako přímo stvořená pro špionáž a vzbudila tak náležité podezření. Pozorování ptáků bylo pro venkovské byrokraty z národa s nepatrnými styky s vnějším světem naprosto výstředním a nepochopitelným nápadem. Výprava sponzorovaná OSN a německou nadací, byla ojedinělým případem, kdy se Severní Korea otevřela výzkumu a odborníkům z venčí. Cílem bylo zmapovat výskyt tažných ptáků, jejich přirozené prostředí a mokřady poblíž delty řeky Tumen, v severovýchodním cípu Severní Koreje poblíž hranic s Čínou a Ruskem.
Během šestidenního pozorování rozsáhlých mokřadů návštěvníci napočítali desítky tisíc ptáků a okroužkovali 110 druhů, z nichž deset druhů bylo ohrožených a dva druhy poprvé zaznamenané v Severní Koreji. Vědci byli natolik odtrženi od vnějšího světa, že se až posléze dozvěděli o tom, že během jejich výpravy severokorejská vláda odpálila dvě balistické rakety středního doletu do Japonského moře, známého také jako Východní moře.
Pro ptáky jsou však obě Koreje jednoduše pruh země, který vybíhá ze severovýchodní Číny a rohu Sibiře — nejpříhodnější trasa pro ptáky, kteří migrují na jih. Mnohé pobřežní oblasti Severní Koreje představují obzvlášť lákavou tahovou zastávku, neboť zůstávají z velké části nerozvinuté, na rozdíl od Jižní Koreje a stále více i Číny.
Netčená, průmyslem nezdevastovaná a nezastavěná pobřeží Severní Koreje jsou lákavou tahovou zastávkou pro ptáky. Foto: (stephan) | Licencováno pod CC BY-SA 2.0
Výpravy vědců jsou součástí širších pokusů mezinárodního společenství narušit izolovanost Severní Koreje a zapojit ji do jiných záležitostí než jaderných zbraní a lidských práv — do záležitostí ochrany životního prostředí, kulturní výměny či sportu. Moores a ostatní říkají, že představitelé Severní Koreje vyjádřili zájem o ochranu přírody, protože zásobování potravinami v zemi je velmi závislé na zemědělství.
Moores se narodil v Southportu v Anglii, se zdravotním onemocněním, které vážně poškodilo jeho sluch, a tak žil prakticky v tichu až do svých čtyř let, kdy mu operace umožnila poprvé slyšet. První zvuk, který při odchodu z nemocnice uslyšel, bylo pískající kvílení auta, odpudivý zvuk, který v něm vzbudil touhu po klidu. O několik nocí později, když byl sám v pokoji, však uslyšel něco, co mu znělo jako hudba andělů. Tóny zněly hlasitěji a hlasitěji, čeříce pokojnou roušku noci. Rodiče mu později prozradili, že to byly zvuky divokých hus. „Zvuky vstoupily do mého pokoje a otevřely mi svět,” vzpomíná. „Už jsem nebyl sám, opuštěný v temnotě.”
Letošní jaro na ostrově Baengnyeongdo naslouchá pozorně ptačímu orchestru v křovinách. Víc než 160 kilometrů od pevniny Jižní Koreje, ale méně než 16 kilometrů od Severní Koreje, je ostrov důležitou zastávkou pro ptáky na cestě do Severní Koreje z Číny a jihovýchodní Asie. Je to také podle Moorese „skvělé místo pro všechny zbloudilce jako jsem já“. V chóru ptačího zpěvu objevil snadno svůj cíl: bulbulčíka černého, domorodého v jižní Asii a jižní Číně. O den dříve zdokumentoval jeho první výskyt v Koreji — senzační úspěch. Zdá se, že se pták vychýlil ze svého směru během bouře.
Kousek dál po cestě ostnatý drát ohraničuje jedno z mnoha vojenských zařízení, které ostrovu dominují. Obě Koreje zůstávají technicky ve válečném stavu, o čemž na cestách svědčí početná varování před minami a zbloudilými kulkami z nedaleké střelnice. „Minová pole jsou pro ptáky výhodou,” říká Moores, „protože ochraňují oblast před agresivní urbanizací Jižní Koreje. Tady má příroda větší šanci,” dodává.
Foto: United Nations Photo| Licencováno pod CC BY-NC-ND 2.0
Moores, který žije v Jižní Koreji už od roku 1998, vede neziskovou organizaci Birds Korea ve městě Busan. Když začal podnikat výpravy do Severní Koreje, zhruba třetina členů organizaci na protest opustila. Mnozí Jihokorejci, zvláště ti ze starší generace, kteří pamatují válku, totiž viděli Sever jako nepřátelský stát. Pro Moorese bylo ovšem od začátku zřejmé, že poznávání ptáků Severní Koreje, by mohlo pomoci spojit lidi z obou znepřátelených zemí. Opakovaně zdůrazňuje komukoli, kdo je ochoten naslouchat, že ptáci mají stejně důležitou kulturní roli v Severní i Jižní Koreji — například kachnička mandarinská symbolizuje spojení mezi manželem a manželkou v obou částech Koreje — a že jsou zároveň indikátory přírodních a ekologických výzev, které neznají žádné hranice, jako třeba změny klimatu nebo ubývající biodiverzita. „Když se lidé soustředí na ochranu společného základu přírodních zdrojů, je možné vidět spíš co je spojuje, než co je rozděluje,” přednášel skupině severokorejských úředníků na červnovém semináři. A navíc: 90% korejských ptáků je tažných, nelze je rozdělit na severokorejské či jihokorejské — stejně jako tomu bylo u obyvatel před rokem 1945.
Jak Moores pokračoval ve výpravách do Severní Koreje, někteří z jeho místních průvodců a osobních strážců si zvykli na výstředního Brita s nepoddajnými vlasy, citlivým sluchem a nadšeným zájmem o ptáky. Vojáci někdy přerušili prováděný výzkum a nařídili jim bez vysvětlení opustit určitá místa. Sem tam se místní farmáři odvážili podívat, co to provádí a Moores jim zaujatě ukázal, jak se dívat dalekohledem. Výpravy zavedly Moorese do koutů Severní Koreje, které mohl málokdo z cizinců kdy spatřit. Všiml si příznaků nedostatku potravin: farmáři orající s osly, odlesněné hory a zdevastovaná půda. Viděl propastné rozdíly mezi rychle se měnícím hlavním městem Pchjongjangem a venkovem, který se od padesátých let minulého století stěží změnil.
Vysoušení mokřadů či intenzifikace zemědělství, jsou v zemi, kde lidé dennodenně hladoví, neznámým pojmem. Pro ptáky se tak mnohé zdejší netčené mokřadní biotopy stávají zaslíbenou oázou, které jsou ve zbytku světa stále vzácnější „komoditou“. Foto: Michael Day | Licencováno pod CC BY 2.0
Od dob prvních Mooresových výprav, začala Severní Korea spolupracovat s mezinárodním společenstvím na záchraně svých mokřadů a ptáků. Minulý rok země podepsala Ramsarskou úmluvu na ochranu mokřadů, pod jejíž ochranu zařadila dvě oblasti — Rason a Mundok, rezervace významné pro migrující ptáky, na něž dohlíží Moores. Země se také připojila k East Asian-Australasian Flyway Partnership, alianci zaměřené na ochranu migrujících vodních ptáků táhnoucích světově významným koridorem, propojujícím 22 zemí, od severu Ruska, Aljašky, Číny, Japonska, po Jihovýchodní Asii, Austrálii a Nový Zéland. Moores doufá, že tato spolupráce přinese postupnou změnu za železnou oponu Severní Koreje. „Možná s vícero kontakty s okolním světem ubude podezíravosti i agrese.” říká.
Jeho dalším cílem v Severní Koreji je ekoturistika. Pozorování ptáků je mezinárodně mnohamiliardový průmysl. Upozorňuje Severní Koreu, že zejména v souvislosti se zvýšeným zájmem o pozorování ptáků v Číně, může ochrana bohaté ptačí populace přinést také ekonomické výhody. Na začátku roku prováděl Moores dvě skupiny ptáčkařů ze Šanghaje a Hong Kongu v rezervaci Rason. Byli unešeni počtem ptáků, pestrostí ptačích druhů a bezprostředností, s jakou mohli zdejší vzácné druhy pozorovat.
Vzhledem k nestálosti geopolitického okolí Severní Koreje, bude trvat pravděpodobně roky, ne-li desetiletí, než budou Američané či Jihokorejci smět bez zábran navštívit Severní Koreu za účelem pozorování ptáků. Moores však přesto věří, že až tento den nadejde, budou na tom ptáci i lidé napříč hranicemi lépe.
Překlad: Markéta Zýková
Zdroj: Los Angeles Times
