Měsíc květen je časem příletu našich nejpozdnějších migrantů – jedním z nich, drobný, svým vzezřením však půvabný lejsek malý, který se do našich luhů a hájů dostává ze svých zimovišť až z daleké Indie.
Lejsek malý je druhem stále relativně neprozkoumaným a proto se dvojice našich ornitologů, Ondra Belfín a Lucie Turčková zaměřili na výzkum jeho hlasových projevů. V polovině května je stále vysoká šance zaznamenat zpívající samce a proto neváhejte vyrazit za tímto krásným pěvcem do jeho typických biotopů. Při této příležitosti si nezapomeňte uvědomit, že lejsci malí používají celkem 16 různých typů zpěvu, přičemž některé od sebe poznáte snadno i podle sluchu. Jak a proč se u lejsků vyvinulo tolik různých typů zpěvu, které se vyskytují napříč celou Evropou, ale zatím nevíme. Pokud byste chtěli pomoci odpovědět na tuto záhadu, neváhejte a zpěv lejsků malých nahrajte na svůj chytrý telefon, diktafon nebo rekordér a své pozorování i s nahrávkou vložte do databáze Avif přes speciální formulář: birds.cz/ficedula (použijte stejné přihlašovací údaje jako do databáze Avif).
Abyste však vyrazili do terénu patřičně vyzbrojeni znalostmi, pojďme se podívat na to, kde lejska malého hledat a především pak jak jej spolehlivě rozpoznat.
Lejsek malý, jak už jeho druhové jméno napovídá, je nejmenším a také nejvzácnějším představitelem našich lejsků. Je druhem u nás vázaným na staré bukové porosty. Vyhledává zpravidla podhorské a horské bučiny, nepohrdne však ani bukovými, dubovými a smíšenými lesy nižších poloh, o čemž svědčí např. pozorování a odchyty lejsků malých i na území Prahy.
Je druhem velmi specifickým jak svým vzhledem, zpěvem, tak i chováním, ačkoliv je třeba při jeho vizuálním určování v terénu určitá obezřetnost. Samce lejska malého poznáme ihned podle oranžovočervené skvrny na hrudi s rozpitým spodním okrajem, která je poměrně ostře ohraničená olivově šedou a která v různé míře zasahuje i na hlavu a šíji. Samec ve druhém roce života vypadá stejně jako samice a postrádá oranžově zbarvené hrdlo a prsa. Výjimečně mají něktěří dvouletí samci oranžovočerveně zabarevné hrdlo. Samice pak spadá do složité kategorie UHP (univerzálně hnědý pták), neboť výše zmíněná barevná kombinace u ní chybí. Spoléháme se pak na základní určovací znaky, které nám lejska malého vizuálně odliší od potenciálně zaměnitelné červenky obecné – ta má totiž oranžovo červenou na hrudi a hrdle také, tak jak tedy od ní a dalších druhů lejska malého odlišit?
Samice lejska malého (na snímku mladý pták v šatě 1.zimy, který je od samic takřka k nerozeznání) jsou nevýrazné a nepříliš specifické. Nejlepší vodítkem k určení je celkové vzezření a především pak ocas – na snímku je stále zřetelné bílé pole v okraji rýdovacích per. Foto: Robert tdc | Flickr.com
Na rozdíl od červenky se lejsek malý pohybuje převážně vysoko v korunách stromů, na zem sestupuje jen velmi zřídka. Jeho chování je neúnavné, často přeskakuje z větve na větev a svoji příslušnost k lejskovitým prozrazuje při sezení kmitáním křídly a zvedáním ocasu. Červenku zastihneme často v podrostu, zpravidla v křovinách a podél lesních cest, odkud se ozývá svým varovným cvakáním. Často loví na zemi, kde obvykle pobíhá a podřepává.
Pojďme se ale podívat na základní rozlišovací znaky. Barevná skvrna červenky obecné zasahuje od hrudi až na tvář, tvoří tedy jakousi masku s „bryndáčkem“, který ve spodní části na hrudi tvoří tvar obráceného srdce. Skvrna má tedy podstatně větší rozsah než u lejska malého. Lejsek malý má úzký světlý oční kroužek kolem tmavého oka, jeho zobák je drobnější, jeho křídla delší a špičatější, nohy výrazně tmavé – černé. Velmi důležitým rozlišovacím znakem, jenž je použitelný jak u dospělých a subadultních samců, tak i samic, je ocas. Ocas lejska malého je na rozdíl od červenky černobílý. Výrazná jsou především při kořeni bílá okrajová rýdovací pera, která jsou nejlépe patrna při vzrušení, když ptáci vějířovitě roztahují ocas a překlápějí ho směrem k hlavě. Tento znak je dobře patrný i za letu, když ptáka zaregistrujeme na poslední chvíli a vidíme ho odlétat. Ocas červenky obecné je naproti tomu celý rezavý.
Srovnání lejska malého s červenkou obecnou. Nalevo vybarvený adultní samec, uprostřed méně vybarvený, zřejmě dvouletý samec a napravo červenka obecná. Všimněte si výrazně tmavých nohou, světlého očního kroužku, barevné skvrny nezasahující do tváře a především bílého okraje ocasu, který je na obou snímcích zřetelný. Foto zleva: Sergey Yeliseev | Foto uprostřed: Nick Goodrum | Foto napravo: Roterose
Z hlediska hlasu je lejsek malý velmi charakteristickým a v podstatě nezaměnitelným druhem. Jeho zpěv začíná několika vysokými, ostrými tóny, po nichž následuje rytmická část podobná lejsku černohlavnému, jenž však končí typickými pomalými a klesajícími čistými tóny, „teh tyh tah tá tá“. Zde je s červenkou a jejím teskným, nepříliš melodickým/rytmickým zpěvem záměna nemožná.
Pokud se Vám podaří lejska malého objevit, zaznamenat jeho zpěv a poslat jej formulářem birds.cz/ficedula, přispějete tak významně k rozluštění záhady zpěvu tohoto pozoruhodného ptáka!
Za případnou pomoc předem děkujeme – Ondra Belfín, Lucia Turčoková a redakce Avifauna.
Úvodní foto: Ondra Belfín
Text: Ondra Belfín, Lucia Turčoková, Martin Vlk Mrňous
Zdroj: Rozhlas.cz | Wikipedia.org | Lars Svensson – Ptáci Evropy
