April 13, 2025
Index » ptáčkaření

ptáčkaření

Nejnovější  / Ze zahraničí
Za kanáry na Kanáry
AVIFAUNA Publikováno 12.4.2018


Úvodní foto: Babatuel | Flickr.com

Zima plná čečetek, čížků, hýlů a dlasků sice byla v našich krajích kouzelná, ale dlouhá a proto jsme se na přelomu února a března vypravili na pár dní na největší z Kanárských ostrovů – ostrov Tenerife. Tenerife ( v jazyce původních obyvatel ostrovů Guančů „zasněžená hora“) jsem měla v povědomí zafixovánu jako celoročně a intenzivně využívanou turistickou destinaci, kde je kromě dominanty ostrova sopky Pico el Teide ( podobně jako Ještěd z Liberce jde vidět skoro z každého místa ostrova) už jen častý cíl českých milovníků ptactva Loro parque. Rozmanitost ostrova a bohatství přírodních krás všeho druhu mě proto překvapila. Na místo jsme dorazili jen pár dní poté, co skončila sezóna karnevalů, turistickým letoviskům lemujícím pobřeží jsme se až na výjimky vyhýbali, Loro parque jsme vynechali, ale přesto se opravdu bylo na co dívat.

Linduška kanárská. Foto: Juan Emilio

Ubytováni jsme byli na jihu ostrova jen pár kilometrů od letiště v městečku Costa del Silencio. Všudypřítomné hrdličky zahradní (na Tenerife hnízdí i velmi podobná zdomácnělá forma hrdličky chechtavé) zde zastínili nepřehlédnutelné a nepřeslechnutelné hejna Alexandrů malých, kteří s oblibou „hřadovali“ na palmách nebo truhlících. Prvním (častým, ale méně nápadným) endemickým druhem, který jsme viděli, byl budníček kanárský. Dříve poddruh budníčka menšího má na první pohled výraznější nadoční proužek a i zpěv, který má jiný rytmus a není tak rovnoměrný, našeho budníčka jen připomíná. Nad městečkem se klene malá sopka Montaña Amarilla, kde pobíhal další endemit – linduška kanárská. Svým chováním připomínala spíše konipase, výrazná byla bílá hruď s čárkováním bez béžového odstínu a bílý nadoční proužek. Lindušku jsme viděli několikrát a to jak na suchých a kamenitých pláních u moře, tak i na horských svazích Pico el Teide v nadmořské výšce 2300 m n.m. . Zajímaví tu byli i ( zimující?) černohlávci zpívající odlišným dialektem.

Vavřínový les, Cruz del Carmen, pohoří Anaga.

Další den jsme opustili polopouštní pobřeží a navštívili nádherné pohoří Anaga, které se nachází v severovýchodní části ostrova. Pásmo sopečných vrcholů pokrývají husté lesy a vždyzelená bujná vegetace. Koncem února toho ještě moc nekvetlo a nahoře bylo okolo 10 stupňů a mlha, takže vavřínový les připomínal spíš Fangorn než Roklinku. Za ornitologickou zmínku stojí hlavně sýkora modrokřídlá velmi podobná naší modřince s nápadně tmavě zbarvenou hlavou. Jak jsme se později dozvěděli v muzeu de la Naturaleza y el Hombre v Santa Cruz, které vřele doporučuji navštívit, každý ostrov má svou, trochu jinak zbarvenou, „modřinku“.

Sýkora modrokřídlá. Foto: Juan Emilio

Z budníčků, lindušek i sýkor jsme měli pochopitelně velkou radost, přece jenom jsme na ostrově vyhlíželi jejich nejproslulejší avi obyvatele – kanáry divoké. A protože na Tenerife (na Lanzarote se nevyskytuje) nejde o nijak vzácný druh, dočkali jsme se hned následují den. Vydali jsme do městečka Güimar prohlídnout si zdejší pyramidy do Parque Etnográfico a v křovinách uprostřed města a pak přímo u pyramid (sadový charakter) poletovali a zpívali kanáři divocí. Jako první je zaregistroval manžel, který kdysi choval několik let kanára a kanáří zpěv se mu vybavil okamžitě. Kanár je příbuzný zvonohlíkům, mě ale připomínal spíše čížka s výrazně mohutnějším a kratším zobákem. Tenhle určovací znak byl patrný na první (i letmý) pohled. Měli jsme tedy splněno a z dalších pozorování pak stojí za zmínku dudek chocholatý (několik jedinců jsme viděli v Palmetu v Santa Cruz), slípky zelenonohé, orebice (bez bližšího určení), ťuhýk šedý (překvapil nás otevřený, suchý biotop) a pisík obecný. Ten se objevil u louže, která vznikla po dešti v mírné depresi u pobřeží, nebyl (podobně jako lindušky na svazích Pico el Teide) plachý a byl (jak jsme později zjistili tak na fotkách bohužel neodečitatelně) kroužkovaný. Vzhledem k silnému větru jsme se nedostali na moře a ani mořských druhů ani dravců (jen kromě poštolek a místní káně) jsme moc neviděli.

Silné mrazy jsme přečkali v teple a po návratu domů na nás čekalo jaro. Přesto se určitě na Tenerife musíme, už kvůli modré pěnkavě kanárské, vrátit. 🙂

Costa del Silencio, pohled z Montańa Amarilla na Roque de Jama.

Text a foto: Gabriela Pudilová


Číst dále
0


Nejnovější  / Ze zahraničí
Za bahňáky do Irska
AVIFAUNA Publikováno 13.3.2018


Úvodní foto: Claude Dopagne

Kam v zimě za bahňáky? Aby to nebylo daleko a bylo jich tam dost? Od kamaráda Libora jsem dostal tip, že do Dublinu. Ověřil jsem si to 9.-13. února a výsledek byl parádní.

Po příletu v sobotu odpoledne bylo příjemných 12°C, ideální čas na lehkou procházku kolem řeky a na průzkum jednoho ze zdejších parků. Na řece plavali pouze dva ptáci, ale zato to byl alkoun obecný a příhodně blízko břehu pózující alkoun úzkozobý. O chvíli jsem měl cestu kolem malého fotbalového stadionu s atletickým oválem, na kterém zrovna trénovalo několik vytrvalostních běžců. To však vůbec nevadilo asi třem stovkám bernešek tmavých, aby spásaly trávu na hrací ploše. Mezi nimi bylo umně schováno také několik desítek ústřičníků. V parku na mě už čekala věc, kterou bych v toto datum v Irsku nečekal – jaro. Červenky a špačci zpívali z každého stromu, doprovázeli je uřvaní drozdi zpěvní. Brávníci ostražitě hledali žížaly a poslední z drozdů – cvrčaly, se přehrabovaly v písku na dětském hřišti. Rozdíl od českého prostředí představovali například černí konipasi bílí, nebo macatí ústřičníci, kteří se procházeli po volnějších prostranstvích. A také rackové. Ti mě doprovázeli celou dobu pobytu. Samozřejmě i na druhý den, kdy jsem se vypravil prozkoumat Bull Island.

Bernešky tmavé na jedné z ploch vyhrazených výhradně jim.

Na ostrově samotném jsem toho příliš neviděl. Trošku foukalo. Vlastně se ani nedalo rovně stát s dalekohledem u očí. Na moři proto nebylo nic, jen asi metrové vlny. Brzy jsem objevil, že se ptáci, vcelku rozumně, uchýlili do závětří mezi pevninu a ostrov. Udělal jsem to samé a nestačil se divit. Na relativně malém prostoru byly nashromážděny tisíce bahňáků, stovky kachen, racků a jednotlivě příslušníci dalších skupin. Asi nejpočetnějším druhem byli kulíci zlatí. Drželi se v jednom obrovském hejnu, které jsem odhadl na 5 000 ptáků. V tisícových počtech byli přítomni také jespáci obecní. Velmi početní byli i ústřičníci, vodouši rudonozí, břehouši obou druhů, kamenáčci a velké kolihy. Jednotlivě pak čejky, vodouši šedí a kulíci bledí. Z kachen byli nejhojněji přítomni hvízdáci a čírky obecné. Zajímavé bylo, že když přisel odliv a voda zmizela, tyto kachny zůstaly na stejných místech. Už neplavaly, ale nemotorně se rochnily v bahně. Mezi racky početně dominovali racci stříbřití, bouřní a chechtaví. V menších počtech se dali vidět racci mořští, žlutonozí, a podařilo se mi vykoukat i jednoho racka šedého.

Kulíci zlatí.

Na dopoledne dalšího dne jsem měl v plánu prozkoumat útesy a přístav na poloostrově Howth severně od města. Tento plán vyšel na výbornou. Bylo téměř bezvětří a blankytná obloha, ideální na pozorování ptáků z útesů. V dálce nad mořem létala hejna terejů, buřňáci lední kroužili pode mnou a někteří i sedali na strmé svahy do trávy. A ta panoramata! V přístavu pak byly stovky racků mořských, kormoráni chocholatí i velcí, a mezi kameny jsem po usilovné snaze nakonec vyšťoural jednu lindušku skalní. A kousek od ní bylo hejnko tří sněhulí. Z dalších pěvců zde byli špačci, vrabci domácí, lindušky luční, černohlaví bramborníčci a červenky.

Linduška skalní.

Po poledni jsem se spěšně přesunul na druhý konec města až na místo zvané Seapoint. Odtud jsem se vypravil po odlivem odhaleném mořském dně k dublinskému přístavu. Z této vycházky mi v paměti nejvíce utkvěla několika tisícová hejna ústřičníků. Vidět tyto nevšední bahňáky v takových hejnech byl opravdu zážitek. Dále jsem potkal několik set kolih velkých, vodoušů rudonohých a břehoušů rudých i černoocasých. Ti se drželi striktně od sebe, ale zároveň blízko, abych mohl trénovat určovací znaky. Z jespáků byli nejpočetnější obecní, pak rezaví a píseční. Vodouši šedí a kulíci bledí byli naopak vždy v malých počtech a vždy samostatně.

Ústřičníci na úprku.

V podvečer jsem stihl ještě projít přístavní násep Great South Wall. Zde jsem se opět setkal se svou oblíbenou linduškou skalní a hlavně se svým ještě oblíbenějším jespákem mořským. Na uklidněné hladině za vlnolamem lovili kormoráni obou druhů, desítky alkounů obecných a morčáci prostřední.

Jespák mořský žije na stejných místech jako linduška skalní. Oba druhy nebylo lehké najít.

Po celou dobu pobytu se různě objevovaly a zase mizely bernešky tmavé. Běžně přeletovaly nad městem, pásly se v parcích, podél silnic a podobně. Irové si jich tu váží a dokonce jim vytvářejí speciální pastviny. A bernešky je skutečně využívají. V oblasti dublinského zálivu jich prý zimuje okolo 15% světové populace. Co se týče dalších vrubozobých a jiných „plovavých“ ptáků, byl jsem lehce zklamán. Vždyť chocholačku a lysku jsem viděl pouze v jednom parku.

Pokud vás tento článek motivoval k podobnému výletu, doporučuji být na místě v sobotu. Proč? Večerní atmosféra ve slavné čtvrti Temple Bar je zkrátka „amazing“!

Text a foto: Jakub Hlaváček


Číst dále
0


Nejnovější  / Ze zahraničí
Za našimi ptáky do zahraničí
AVIFAUNA Publikováno 20.7.2017


Výpravy za ptáky do zahraničí jsou vždy zajímavé. Většinou nám přináší pozorování u nás vzácných druhů nebo těch, se kterými se zde nesetkáme vůbec. Pozorovatelé si tak snadno a rychle rozšíří svůj životní seznam pozorovaných druhů. Podle mého názoru je však nesmírně zajímavé a v mnoha ohledech přínosnější zahraniční pozorování tuzemských druhů. Vždyť spousta druhů, které označujeme za „naše“, u nás tráví jen malou část roku.

Poslední tři měsíce loňského roku jsem strávil v severním Španělsku. Birdwatchingu jsem se věnoval každou možnou chvíli. Nejsilněji na mě působila právě pozorování u nás hnízdících druhů, které mají Španělsko jako svou zimní destinaci. Červenky obecné byly naprosto jednoznačně dominujícím druhem, a to ve všech biotopech. Byly zkrátka všude. Druhým nejhojnějším druhem byly lindušky luční. Byly k vidění v podobných biotopech, jaké vyhledávají u nás k hnízdění, ale početně také v centrech měst. Dokonce jim stačil metr úzký pruh trávy kolem hlavní silnice, aby se zde porozhlédly po potravě. Jindy skákaly přímo po parkovišti mezi auty. Třetím velmi hojným druhem byl králíček ohnivý. Jeho pisklavý zpěv zněl ze všech stran v počtu několika desítek každý den.

Lindušky luční vezmou v zahraničí za své i malé proužky zeleně v městských parcích. Foto: Arturry Dzewski

Do dnešních dnů mám v živé paměti dvě působivá setkání s drozdy. Jedno bylo v pohoří Picos de Europa, kde jsem ve výšce kolem 2000m viděl hejno drozdů zpěvných. Ptáci stoupali do vysoko položeného sedla po nesmírně strmém svahu, neletěli výš než dva metry nad zemí a často byli tak nízko, až se zdálo, že jdou pěšky. Byli evidentně vyčerpaní. Druhý zážitek se odehrál na velkém útesu vybíhajícím daleko do moře zvaném Cabo Peňas. Zde jsem pozoroval hejno několika desítek drozdů cvrčal, které právě překonaly moře. Letěly z Anglie? Když se přiblížily k pevnině, začaly klesat, popolétly ještě pár set metrů dál do vnitrozemí a popadaly do trávy jako hrušky. Možná letěly celou noc a byly zřejmě rády, že dosáhly pevné půdy pod křídly.

Pohled ze sedla, do kterého stoupali zmínění drozdi. Pomyslný tahový trychtýř se stáčí podél skal doprava – k severu. Foto: Jakub Hlaváček

Samostatnou kapitolou by mohli být bahňáci. Těch zimuje na severním pobřeží Španělska obrovské množství. Měl jsem příležitost pozorovat stovky kolih malých i velkých, vodoušů rudonohých, šedých a tmavých, jespáků obecných a kamenáčků. V přístavním městě Gijón se kamenáčci dokonce naučili na pečivo, které jim házeli lidé. Doslova se prali o rohlíky s vrabci a holuby. Oproti očekávání jsem pouze jednou viděl malé hejnko čejek.

Pozorovatelé z našich luhů a hájů by si jen těžko představili, že by o kamenáčky zakopávali ve městě, kde se s holuby a vrabci perou o drobky z pečiva.

Za celý pobyt ve Španělsku jsem pozoroval celkem 127 druhů ptáků. Přirozeně mezi nimi byly i druhy u nás se nevyskytující, od majestátních supů a orlosupů po titěrné a čiperné cistovníky. Největší stopy ve mne však skutečně zanechalo pozorování červenek, pěvušek a králíčků. Pozorování toho, jaké biotopy v zimě využívají a jak se chovají. Myslím, že pozorovat „naše“ ptáky na jejich zimovištích a tahových cestách je velice dobrá cesta k tomu, abychom je lépe poznali a porozuměli jim.

Text: Jakub Hlaváček


Číst dále
0