Úvodní foto: Babatuel | Flickr.com
Zima plná čečetek, čížků, hýlů a dlasků sice byla v našich krajích kouzelná, ale dlouhá a proto jsme se na přelomu února a března vypravili na pár dní na největší z Kanárských ostrovů – ostrov Tenerife. Tenerife ( v jazyce původních obyvatel ostrovů Guančů „zasněžená hora“) jsem měla v povědomí zafixovánu jako celoročně a intenzivně využívanou turistickou destinaci, kde je kromě dominanty ostrova sopky Pico el Teide ( podobně jako Ještěd z Liberce jde vidět skoro z každého místa ostrova) už jen častý cíl českých milovníků ptactva Loro parque. Rozmanitost ostrova a bohatství přírodních krás všeho druhu mě proto překvapila. Na místo jsme dorazili jen pár dní poté, co skončila sezóna karnevalů, turistickým letoviskům lemujícím pobřeží jsme se až na výjimky vyhýbali, Loro parque jsme vynechali, ale přesto se opravdu bylo na co dívat.
Linduška kanárská. Foto: Juan Emilio
Ubytováni jsme byli na jihu ostrova jen pár kilometrů od letiště v městečku Costa del Silencio. Všudypřítomné hrdličky zahradní (na Tenerife hnízdí i velmi podobná zdomácnělá forma hrdličky chechtavé) zde zastínili nepřehlédnutelné a nepřeslechnutelné hejna Alexandrů malých, kteří s oblibou „hřadovali“ na palmách nebo truhlících. Prvním (častým, ale méně nápadným) endemickým druhem, který jsme viděli, byl budníček kanárský. Dříve poddruh budníčka menšího má na první pohled výraznější nadoční proužek a i zpěv, který má jiný rytmus a není tak rovnoměrný, našeho budníčka jen připomíná. Nad městečkem se klene malá sopka Montaña Amarilla, kde pobíhal další endemit – linduška kanárská. Svým chováním připomínala spíše konipase, výrazná byla bílá hruď s čárkováním bez béžového odstínu a bílý nadoční proužek. Lindušku jsme viděli několikrát a to jak na suchých a kamenitých pláních u moře, tak i na horských svazích Pico el Teide v nadmořské výšce 2300 m n.m. . Zajímaví tu byli i ( zimující?) černohlávci zpívající odlišným dialektem.
Vavřínový les, Cruz del Carmen, pohoří Anaga.
Další den jsme opustili polopouštní pobřeží a navštívili nádherné pohoří Anaga, které se nachází v severovýchodní části ostrova. Pásmo sopečných vrcholů pokrývají husté lesy a vždyzelená bujná vegetace. Koncem února toho ještě moc nekvetlo a nahoře bylo okolo 10 stupňů a mlha, takže vavřínový les připomínal spíš Fangorn než Roklinku. Za ornitologickou zmínku stojí hlavně sýkora modrokřídlá velmi podobná naší modřince s nápadně tmavě zbarvenou hlavou. Jak jsme se později dozvěděli v muzeu de la Naturaleza y el Hombre v Santa Cruz, které vřele doporučuji navštívit, každý ostrov má svou, trochu jinak zbarvenou, „modřinku“.
Sýkora modrokřídlá. Foto: Juan Emilio
Z budníčků, lindušek i sýkor jsme měli pochopitelně velkou radost, přece jenom jsme na ostrově vyhlíželi jejich nejproslulejší avi obyvatele – kanáry divoké. A protože na Tenerife (na Lanzarote se nevyskytuje) nejde o nijak vzácný druh, dočkali jsme se hned následují den. Vydali jsme do městečka Güimar prohlídnout si zdejší pyramidy do Parque Etnográfico a v křovinách uprostřed města a pak přímo u pyramid (sadový charakter) poletovali a zpívali kanáři divocí. Jako první je zaregistroval manžel, který kdysi choval několik let kanára a kanáří zpěv se mu vybavil okamžitě. Kanár je příbuzný zvonohlíkům, mě ale připomínal spíše čížka s výrazně mohutnějším a kratším zobákem. Tenhle určovací znak byl patrný na první (i letmý) pohled. Měli jsme tedy splněno a z dalších pozorování pak stojí za zmínku dudek chocholatý (několik jedinců jsme viděli v Palmetu v Santa Cruz), slípky zelenonohé, orebice (bez bližšího určení), ťuhýk šedý (překvapil nás otevřený, suchý biotop) a pisík obecný. Ten se objevil u louže, která vznikla po dešti v mírné depresi u pobřeží, nebyl (podobně jako lindušky na svazích Pico el Teide) plachý a byl (jak jsme později zjistili tak na fotkách bohužel neodečitatelně) kroužkovaný. Vzhledem k silnému větru jsme se nedostali na moře a ani mořských druhů ani dravců (jen kromě poštolek a místní káně) jsme moc neviděli.
Silné mrazy jsme přečkali v teple a po návratu domů na nás čekalo jaro. Přesto se určitě na Tenerife musíme, už kvůli modré pěnkavě kanárské, vrátit. 🙂
Costa del Silencio, pohled z Montańa Amarilla na Roque de Jama.
Text a foto: Gabriela Pudilová
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
