Říká se, že sojka je lesní policie. Nahlásí prý každého člověka, kdo vkročí na její území, a hlasitým pokřikem informuje všechna zvířata o jeho přítomnosti. Mezi ptáky ale existuje více takových „práskačů“, na které se spoléhá mnoho dalších druhů.
Varovná volání mají mezi ptáky obrovský význam. Sděluji ostatním, že se blíží predátor, a že je nutné se ihned schovat nebo uletět (konkrétní volba záleží na okolnostech- např. místu, kde se pták nachází a vzdálenosti dravce). V našich podmínkách jsou pro většinu malých a středně velkých opeřenců největším ohrožením krahujec a jestřáb, místy i sokol a ostříž. Ti se mohou objevit kdykoliv a kdekoliv, a proto je dobré zavést nějaký všeobecný poplach, který jejich přítomnost co nejdříve ohlásí a včas varuje široké okolí. Tento úkol však překvapivě neplní zástupci jednotlivých druhů sami za sebe. Valná většina ptáků totiž spoléhá na pomoc několika „profesionálních práskačů“.
Kdo je dobrý informátor?
Druh, které plní roli práskače, musí splňovat několik specifických parametrů, které ho k tomu předurčují. Toto jsou některé z nich:
1) dobrý přehled o okolí
Jestliže má pták včas odhalit nebezpečí, nemůže se celý den schovávat v křoví nebo vysoké trávě. Ideálními informátory jsou druhy pohybující se vysoko v korunách stromů nebo druhy často létající.
2) jednoznačný význam volání
Dobrý informátor je spolehlivý. Ptáci tedy raději poslouchají druhy, které mají specifické varování přímo pro oznámení dravce. Nemá smysl se smrtelně vyděsit pokaždé, když se někdo v okolí hádá o teritorium nebo brání své hnízdo před kočkou. Mnoho ptáků (např. pěnicovití nebo většina pěnkavovitých) totiž ani nemá „anti-krahujčí“ volání a své varování (tiché a nevýrazné) používají pouze v případě ohrožení hnízda, popř. když zastrašují soka na hranicích teritorií. Právě tyto druhy se musejí plně spoléhat na „práskače“.
3) hlasité volání
Varovný signál musí být srozumitelný. Proto jsou oblíbenými informátory druhy, jejichž varování je hlasité, zřetelné a snadno zapamatovatelné. Takové volání se také zpravidla méně plete s projevy jiných druhů.
4) hojný druh
Nejdůležitější informátoři jsou vždy běžné druhy, protože často se vyskytující a přizpůsobivý druh má mnohem větší vliv a svým přirozeným projevem zachrání mnohem více životů.
5) hrdina
Začít křičet při spatření dravce vyžaduje jistou odvahu a také riziko ulovení. Informátoři jsou tedy v podstatě hrdinové. Někteří z nich (např. vlaštovka) se uchylují až k mobbingu- aktivním útokům na dravce, čímž ho odhánějí.
Našimi nejlepšími práskači jsou:
Sýkorovití
Sýkora koňadra a modřinka jsou v běžném lese, parku či remízku asi nejdůležitějším informátorem vůbec. Jsou takřka všudypřítomné (celoročně) a jejich pronikavá varovná volání hýbou ptačím světem. Sýkory mají navíc tendenci předávat „varovnou štafetu“, což se obzvlášť hodí v době hnízdění, kdy jsou drobní ptáci rozptýleni v párech, každý na svém území. Když pak např. jestřáb prolétá nad lesem, spouští se před ním nekonečný alarm, jak postupně míjí teritoria jednotlivých sýkořích párů. Působí to jako zvukové tsunami, které je slyšet už z dálky (ptáci se mohou připravit) a jakmile se přežene, všichni se pomalu navrátí k normálnímu životu. Naopak pokud dravec přistane, „přistane“ s ním i vlna varovného pokřiku, a všichni vědí, že predátor zůstává nablízku. Obrovský význam má volání sýkor také u krmítek, kam se zejména krahujci často vydávají na lov.
Poslouchat sýkory má ale i svá úskalí. Tito ptáčci jsou velmi inteligentní a rádi experimentují. Zejména koňadra své varovné signály často používá i v případě, kdy žádné nebezpečí nehrozí. Zcela typické je zneužití poplašného volání právě u krmítek- pokud je „u stolu“ plno, sýkora jednoduše nahlásí imaginárního krahujce a v tu ránu má veškerou potravu pro sebe. V předjaří zase mnozí samci v boji o teritorium zvyšují dramatičnost situace tím, že místo zpěvu zařadí některý z varovných pokřiků. A vzhledem k tomu, že jejich vokální přesilovky trvají i desítky minut, okolní ptactvo bývá značně vyděšené. Ostatní sýkory (jiné koňadry, ale i např. modřinky a uhelníčci) však zjevně chápou kontext a navzdory varování pokračují v běžných činnostech. Dobře vědí, že nebezpečí nehrozí.
Ostatním ptákům se ale vyplatí sýkorám naslouchat i přesto, že občas „blafují“. Díky svému celoročnímu a celoplošnému výskytu, hlasitému, výbušnému volání a dobrému přehledu o okolí jsou zkrátka nejlepší možnou volbou.
Lokálně je skvělým informátorem i mlynařík dlouhoocasý, který má oproti sýkorám dvě výhody- jednak je spolehlivější (málokdy varuje „falešně“) a jednak se obvykle pohybuje v rodinných hejnech, takže je větší pravděpodobnost, že některý člen nebezpečí odhalí. Na druhou stranu není zdaleka tak hojný jako koňadra s modřinkou, a tudíž se na něj nelze zcela spoléhat.
Vlaštovka sedá na zem jen málokdy, má ráda přehled o okolí. A právě proto je skvělým informátorem.
Vlaštovka a jiřička
Oba tyto druhy hrají také velmi důležitou roli při odhalování dravců. Jejich varovné výkřiky jsou nezaměnitelné a ve valné většině případů skutečně signalizují nebezpečí. A vzhledem k tomu, že tito ptáci loví vysoko na obloze (vlaštovky běžně i nízko, ale zase jen v otevřeném terénu), jsou vlastně permanentně na hlídce a přilétajícího dravce odhalí mnohem dřív, než ostatní ptáci hluboko pod nimi. Na varování jiřiček a vlaštovek ptáci reagují velmi silně, podobně jako u sýkor- většinou na chvíli ztuhnou nebo se skryjí v nejbližším houští.
Vlaštovkovití mají ale ještě jednu specialitu. Nejenže před dravcem varují, oni na něj dokonce aktivně útočí! Je zcela běžné, že se za prolétajícím krahujcem žene několik vlaštovek a divoce na něj doráží, dokud nezmizí z dohledu. Malí akrobaté si to prostě můžou dovolit- jsou tak rychlí a obratní, že krahujec obvykle nemá šanci je ulovit.
Takto se projevují hnízdící ptáci, kteří brání svou kolonii. Z pochopitelných důvodů reagují stejně i na přítomnost straky, sojky nebo kukačky- všechny kolektivně vyhání. V blízkosti jiřiček a vlaštovek se pak žije mnohem bezpečněji i kosům, vrabcům, pěnicím a dalším. Jen je škoda, že tato informační služba je sezónně omezena.
Špaček obecný
Špaček je vzhledem ke své výřečnosti jedním z mála ptáků, kteří mají specifický varovný zvuk používaný výhradně při průletu dravce. Jedná se o výbušné, mlaskavé „kjett!“. To bývá doprovázeno i skupinovým (v hnízdní době) až hejnovým (v létě/na podzim) odletem špačků, což v kombinaci způsobí poplach u všech okolních ptáků.
Pro ohrožení mláďat v hnízdě má špaček zcela jiné, hrubě vrzavé volání, kterým ohlašuje krkavcovité, šelmy, příliš vlezlého lidského pozorovatele apod. Na to pak jiní ptáci nereagují, protože vědí, že to je pouze špačkův problém…
Kos černý
Kosí výbušné staccato představuje další z klíčových zvuků pro okolní ptactvo. Signalizuje středně velké nebezpečí, tedy např. kočku, nebo dravce vysoko na obloze. Při bezprostředním průletu krahujce se kos většinou odmlčí. Podle toho ptáci s kosím varováním nakládají- nepanikaří, ani úplně neztuhnou, ale jsou maximálně v pozoru a pozorně zkoumají terén kolem sebe, aby odhalili příčinu poplachu.
Když kos černý znervózní, cuká ocasem a vydává typický varovný pokřik.
Sojka obecná?
A jak je to s onou zmiňovanou sojkou? Sojka obecná je do určité míry užitečným informátorem, ale zdaleka ne nejvýznamnějším. Pověstným strážcem lesa jsou sýkory. Sojka má totiž oproti nim mnoho nevýhod. Například běžně spouští „alarm“ zcela zbytečně, např. při příchodu člověka, psa nebo divočáka. Lesní ptáci vysoko v korunách ale nemají důvod se stresovat velkými savci pochodujícími dole od nimi.
Další, velmi silný „hendikep“ sojky je nedůvěra ptáků vůči ní. Ona sama je totiž tak trochu predátor- vybírá ptačí hnízda, loví neobratná, čerstvě vyvedená mláďata a za určitých podmínek si pochutná i na oslabených dospělých pěvcích (např. když jsou zranění, vysílení, nemocní apod.). Z těchto důvodů si ptáci připadají ohroženi její pouhou přítomností. Těžko se pak budou ztotožňovat s jejím strachem. Když už ostatní opeřenci reagují na sojčí varovné volání, většinou neřeší to, čeho se bojí sojka, ale to, že oni se bojí samotné sojky.
Text a foto: David Říha
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
