Naše krajina se mění rychleji, než kdy dřív. A okraje měst se mění úplně nejrychleji. Zatímco lesy, pole i rybníky jsou trošku stabilnější, v městské aglomeraci je všech
no ze dne na den. Žádný živý tvor si není ničím jist. Být třeba hlodavcem, někde si vyhrabete noru a ráno se probudíte s asfaltem na hlavě. Být ptákem, máte aspoň výhodu, že spíte a hnízdíte na stromě (tedy pokud nejste koroptev, pak máte smůlu). Z nějakého důvodu si totiž člověk, ten šílený manažer zeměkoule, stromů váží víc, než třeba půdy nebo trávy, a většinou je nekácí v sezoně. A vy mezitím vyvedete mláďata a odletíte jinam. Ani tak to ale není žádná životní jistota. Stejně nevíte, kam nakonec přijede bagr, aby jakékoliv prostředí, od lesíka po louku, srovnal se zemí…
Zatímco na úřadech běsní splašený boj mezi dravými developery, zkostnatělými zemědělci, zoufalými ochránci přírody a tvrdohlavými soukromníky, venku v reálném světě se ptáci nestačí divit. Tisíce pozemků se mění a vyvíjí zběsilou rychlostí, což zvířatům značně komplikuje život. Schválené či naopak zastavené stavební projekty, změny vlastníků půdy i starosty obce- to všechno zásadně hýbe životem každého kosa, každé sýkorky v našem okolí. Nejohroženější jsou přitom ruderální porosty podél cest, navezené kupy hlíny a štěrku či opuštěná, pomalu zarůstající pole- a právě tato místa (která lidé nazývají „bordelem“ či „nevyužitou půdou“) jsou důležitými, a často jedinými ostrůvky biodiverzity mezi
lánem kukuřice a lánem paneláků. Bohužel jsou i velmi krátkověké- dožívají se tak jednoho až třiceti let, než je někdo „zkulturní“, tedy zničí.
Poslední útočiště…
… je pro mnoho polních ptáků (tedy těch nejohroženějších) právě městská periferie. Rozsáhlé zemědělské plochy byly sjednoceny a rozorány, popř. osázeny lesem. Kde jsou ty dávno ztracené, malebné stráně a polní cesty, obrostlé divokými růžemi a hlohy, na kterých poletují motýli, bzučí kobylky a cvrlikají ptáci? Třeba v Praze! Pravda, spíš na jejích okrajích, ale stejně jde o poměrně kuriózní zjištění. Poslední luční a křovinné porosty jsou v našich nížinách často koncentrovány okolo měst. Ať už na zpustlých, zanedbaných pozemcích, zarostlých plochách kolem silnic a nebo různých hromadách hlíny ze stavenišť, které postupně zarostou křovím a krásně rozkvetou. A tak třeba podél Pražského okruhu můžete potkat slavíka, koroptev, ťuhýka obecného i šedého, bramborníčka hnědého i černohlavého, kukačku, několik druhů pěnic, rákosníka zpěvného, cvrčilku zelenou a další…
Bohužel, drtivá většina těchto biotopů je odkázána na milost a nemilost náhody, a stejně rychle jako vznikly, také zaniknou. Mnohdy stačí jediné razítko a na celé populace vrabců polních, pěnic
a bažantů přijde „exekutor“ za volantem bagru či buldozeru, který jim zabaví úplně všechno.
Nenápadný polní remízek na kraji Prahy, vzniklý na zarostlé haldě štěrku a písku, představuje ideální biotop mnoha druhům ptáků.
Příběhy hlinitých kopců
Typickým příkladem dočasných ostrůvků života jsou různé haldy, hromady a kopce navezené hlíny či písku, které byly nadšeně vyházeny během stavebních projektů a najednou nikoho nezajímají. Stranou od okolního kulturního světa, tady naplno běží přirozená sukcese. Klasická louka zde nevzniká, jelikož luční trávy a květiny nemají dostatek vody a živin. Začíná se tedy úplně od nuly. V prvních letech kralují pionýrské druhy- truskavec ptačí, pelyněk, kopřivy, bodláky, pcháče, štětky, vratiče a zlatobýly. Také to v tom vidíte? Dokonalý výběr oblíbené potravy semenožravých ptáků, jako jsou vrabci polní, stehlíci, konopky a strnadi! Ti na sebe nenechají dlouho čekat a brzy se sem sletují v obřích hejnech. V době tahu a zimování pak tyto lokality přitahují mnohé další druhy, například čečetky nebo pěnkavy jikavce.
Za několik let (v průběhu kterých se vytvoří obrovská semenná banka a ptačí spižírna zároveň) se uchytí první keře a stromy. Typicky plané růže a hlohy, trnky a myrobalány. Ze vzácné urbánní polopouště jen tu a tam vyčnívá osamělá bříza, která (vzhledem k okolní krajině) vypadá jak Evropské saguaro. A zase- všechny tyto dřeviny poskytují ptákům prostřený stůl. V zimě na ovocné keře přistávají hladová hejna kvíčal, cvrčal i brkoslavů, aby se připojili k hodování místních kosů a červenek. Plodné břízy mezitím obletují malinké čečetky. A pokud v tomhle přírodním sadu vyroste i nějaký ten černý bez, stává se křovina lákavá i koncem léta, kdy je magnetem pro pěnice, rehky a špačky.
Stále však zůstává mnoho suchých míst, kde stromy nerostou a dál se vyvíjí bujná bylinná vegetace. V této mozaice křovin a stepních luk už mnozí ptáci zahnízdí. Mezi prvními obvykle strnad obecný, který využívá obrovské nabídky semen. Se stejnou motivací si v mladých stromcích splétají svá jemná hnízda stehlíci, aby pak koncem léta spolu s konopkami vytvořili jedno velké švitořící hejno. Vzácnějším letním hostem je ťuhýk, který ostražitě hlídá vrcholky mohutných růží. A přestože jde o ubývajícího, ohroženého ptáka, právě kolem průmyslových okrajů měst celkem běžně hnízdí. Dalším strážcem křovin je pěnice hnědokřídlá, která koncem jara neúnavně vyzpěvuje z nejvyšších větví a občas na sebe upozorní svatebním letem do výšky. Níže při zemi, v bujných křovinách, mezitím prozpěvují nenápadní sousedé, také z řad pěnicovitých- pěnice pokřovní a slavíkové, rákosníci zpěvní a cvrčilky.
Celoročně taková houština přitahuje i, místy velmi početné, vrabce polní, kteří po stovkách navštěvují toto obří „krmítko“ a živí se na porostech trav a bylin.
Stehlík obecný- běžný pták, který však potřebuje dostatek semen, zejména bodláků, pcháčů, štětek. Ta hledá na zarostlých polních cestách či úhorech, ve městech však zejména v okolí stavenišť, na zarůstajících haldách hlíny či písku, které se pomalu proměňují v ptačí ráj.
Dá se v parku hnízdit?
Zatímco různé rozkopané, rozestavěné či opuštěné lokality poskytují útočiště polním ptákům, městské parky mohou lákat ty lesní. Lejskové, rehci zahradní, sýkory, brhlíci, šoupálci, strakapoudi, žluny- ti všichni zde mohou žít a rozmnožovat se. Schválně píšu mohou, protože ne vždy tomu tak opravdu je. Záleží zejména na druhové a věkové skladbě dřevin. Obecně platí, že rozhodujícími faktory jsou:
1) stáří stromů
2) hustota porostu („intenzita temnoty“-tedy jak moc se park podobá lesu, a když, tak jakému typu lesa se podobá)
2) množství a druhová skladba keřů
Lejsek bělokrký- vzácný černobílý krasavec obývající staré lužní lesy, ale i zámecké parky s mohutnými duby, kde nachází optimální náhradní domov.
První dva body zajímají zejména hmyzožravé, dutinové druhy, jako jsou šplhavci, brhlík a šoupálek, ale také sýkory, rehek zahradní a lejsci. Jejich početnost limituje hlavně množství stromových dutin a potravy v podobě housenek, či dřevokazného hmyzu. Tyto požadavky skvěle splňují zámecké parky, a proto většinou hostí velké množství lesních ptáků.
Trochu jiné nároky mají druhy keřového patra, jako je červenka, střízlík, pěnice černohlavá, budníčci nebo slavík. Pro ty není věk a druh stromů tolik důležitý, naopak nezbytné je zastoupení vzrostlých keřů v parku. Ani moc nezáleží na druhu, ale spíše na množství a tvaru křovin. Musí být velké, prostorné a růst alespoň trochu přirozeně. Pokud bude z trávníků vyčnívat padesát okrasných keříků ve tvaru pečlivě vystřiženého slůňátka, tak v tomto „safari“ žádná pěnice nezahnízdí. Vítané jsou naopak mohutné, solitérní keře a husté stromky, vysázené do míst, kde se mohou svévolně rozrůstat. A tady zase vedou zámecké parky- už jen proto, že mají zkrátka více prostoru a mohou si dovolit velké, přírodní křoviny.
Bohužel, mnohem hojnější malé, městské parky často podléhají „péči“ zcela nepochopitelné. Jakékoliv přírodní porosty a staré stromy se čile likvidují a namísto nich jsou vysazovány neduživé, polosuché sazeničky exotických druhů. Poslední zdravé, vysoké stromy jsou rok co rok zatěžovány brutální prořezávkou, která nemá ekologický, ekonomický ani estetický-prostě vůbec žádný význam. Obvykle koncem zimy, v horším případě v plném jaru, do parku napochodují (odborným a uvědomělým úřadem poslaní) dělníci a stromolezci, po jejichž práci zůstávají v korunách díry jak po vichřici. A jen málokdy jde o skutečně nutné a opodstatnělé zásahy, jako je uřezání těžkých, silně ztrouchnivělých větví, které mohou spadnout na kolemjdoucí. Obvyklá městská prořezávka je bohužel podivné a celkem nákladné alibi, za kterým se úspěšně skrývá časová, finanční či intelektuální neschopnost uspokojit jak zájmy přírody, tak zájmy lidských návštěvníků parku. Tím, že jednou za rok přijede kárka, pár chlapů vyšplhá do výšin a nařeže dříví, lidé v okolí mají prostě pocit, že úřad něco dělá.
Výsledkem je podivný „kompromis“ mezi přírodou a kulturou, který působí jako prořídlý, usychající lesík plný odpadků. Kdyby místo přehnané prořezávky byla častěji poslána úklidová četa, nemuseli by se lidé štítit sednout si na lavičku. Podobné je to s listím. Zatímco čerstvá hrabanka (která představuje zdravotně i ekologicky nezávadný odpad, úkryt i zdroj potravy mnoha zvířatům, hnojivo a mulčování stromů zároveň) je každý podzim dokonale odklizena, celoročně doplňovaná „hrabanka“ z cigaret se vesele rozkládá v okolí laviček a obrubníků.
Domy jako takové- ptáci a lidé pod jednou střechou
Někomu to připadá nepřirozené, jiný se na ptáky zlobí kvůli trusu- ale je to prostě tak. Naše domy jsou skvělou hnízdní příležitostí! Štěrbiny pod střechou, okapy, větrací otvory v zateplení i okenní parapety- všechno jsou to žádané a luxusní „stavební parcely“ pro opeřené stavitele.
Zatímco mnoha např. lesním ptákům člověk svou expanzí udělal pořádnou čáru přes rozpočet, pro nemnoho druhů obývající skály a jeskyně vytvořil pravý ráj v podobě měst a vesnic. Vlaštovka, jiřička, rorýs, rehek domácí i kavka obecná- ptáci, kteří se nám zdají zcela běžní. Ale v „přírodě“ (de facto u nás původní člověkem nenarušená příroda téměř neexistuje, přírodou tedy myslím místa přírodě blízká) jsou tyto druhy velmi vzácné, stejně jako jejich původní skalnatá hnízdiště.
Kromě těchto specialistů na divoké útesy využívá lidská sídla jako luxusní hnízdiště i mnoho dalších druhů, kteří původně hnízdili na stromech nebo v jejich dutinách. Například někteří kosi černí svá hnízda ukrývají mezi rostlinami v truhlících na oknech a balkonech. Zpočátku to byla skvělá adaptace s mizivým rizikem predace. Postupně se však městské straky naučily tato hnízda vyhledávat a vyžírat, a v místě jejich výskytu tato strategie kosům totálně selhala. Pak se tedy černí zpěváci se svými hnědavými družkami přestěhovali do hustých zahradních keříků a tújí, kde mají mnohem vyšší hnízdní úspěšnost.
Mnohem lepší vyhlídky mají na domech dutinové druhy- vrabci, sýkory a zejména špačci. Ti všichni spoléhají na tesařské umění strakapouda, který kreativně využívá polystyrenové zateplení paneláků a hloubí do něj své příbytky. Samotný šplhavec ale v těchto dutinách nehnízdí, využívá je pouze na podzim a v zimě jako nocoviště. Během jara a brzkého léta zůstávají volné, a právě tehdy se do nich s úspěchem stěhují dutinoví ptáci a vyvádějí tu své mladé. Tato hnízda jsou velmi oblíbená a riziko predace bývá téměř nulové, viz: https://avifauna.cz/hnizdeni-spacka-v-zatepleni-panelaku-nova-zivotni-strategie-na-okrajich-mest/
Buďme ohleduplní, nejsme tu sami
Ať už jste v parku, na prašné cestě za sídlištěm, nebo jen koukáte z okna, všude jsou ptáci. Stačí si jen všímat a oprostit se od myšlenky, že musíte vyrážet někam daleko, za město, do přírody. Ne. Příroda je tady s námi, dnes a denně se odehrává pravý, divoký boj o život přímo za našimi dveřmi. A jen co tohle zjistíte a s úžasem si poprvé pořádně prohlédnete vrabce a jeho dokonalý, skromně nádherný šat, uvědomíte si, jak málo toho pro městské ptáky děláme. Zatímco aktuálně vzácné, polní, lesní či vodní ptáky aktivně chráníme, vyhlašujeme pro ně rezervace a upravujeme hospodaření v jejich prospěch, na tohoto malého rytíře, který se v plné kráse vystavuje a čimčará na okapu, aby zaujal svou vyvolenou, nikdo nebere ohled. Nikoho nezajímá, že pod starou střechou skrývá své tajemství v podobě pěti malých hladových zobáčků. Je to naše střecha, tak ji budeme opravovat, kdy chceme! Nikoho nezajímá, že potřebuje něco jíst a že svou potravu hledá ve vysoké trávě. Ten trávník je přece náš, tak ho posečeme! A vypustíme naše kočky, ať si v našem městě dělají, co chtějí!
Bohužel takhle smýšlí většina „moderních“ občanů. Příroda do města nepatří, svět se dělá na „naše teritorium“ a „teritorium zbytku živých tvorů“. A tady ve městě je to naše (stejně jako na 99% jiných míst), takže když už tu strpíme nějaké zvíře, musí se nám stoprocentně podřídit- nakonec tady přece nemá co dělat…
Možná bychom si měli uvědomit, že svůj životní prostor jsme vždycky sdíleli (a sdílet budeme) se stovkami jiných živočišných druhů, které se naší kulturní krajině dokázali přizpůsobit. A někteří ptáci jsou v tom skutečně dobří. Umí dlouhodobě přežívat i rozmnožovat se v naší bezprostřední blízkosti. Potřebují jen trochu schovívavosti a pochopení („Co to je? To ještě dneska existuje?“- Ano, existuje…), abychom jim přímo a soustavně neškodili. To právě bohužel, ať už schválně či nevědomky, často děláme. Některým záměrně shazujeme hnízda, aby naše domy vypadaly dokonale, jiným nechtěně zničíme domov křovinořezem, aby vypadal dokonale náš živý plot, dalším posekáme kopřivami zarostlý příkop u cesty, aby vypadala dokonale ta cesta. Nám jde jen o naplnění jakési pochybné společenské normy, kdežto ptákům (či jejich mláďatům) o život. My budeme žít pořád stejně, když bude v parku, kam chodíme venčit psa, o pár skutečných keřů víc, a když je každý rok „nezkulturíme“ na několik pahýlů. Stejně tak překvapivě zvládneme projít i zahradou, kde je tráva vyšší než několik milimetrů, a dokonce se dokážeme i pokorně vyhnout kopřivám, které nám vyrostou u plotu. Ušetříme nemálo peněz i času, který spolkne hysterická údržba s cílem vytvořit fikci „dokonale upraveného kousku přírody“ a kolem nás budou najednou zpívat budníčci a pěnice, ve vysoké trávě potkáte pestrobarevné stehlíky a nová kolonie vrabců si brzy najde nový ráj na zemi. A my vedle toho všeho můžeme stále naprosto kvalitně a nerušeně žít. Stačí jenom chtít…
Zde se bude stavět!
Ve svém bezprostředním okolí, na zahradách a balkonech, může městským ptákům pomoct (či je alespoň tolerovat) skutečně každý, mnohdy však o osudu celých populací rozhodují mnohem větší ryby, proti nimž nemá prostý, přírodou zaujatý občan nejmenší šanci. To jsme pak svědky hromadného zastavování vzácných příměstských stepí a lesíků, ve kterých žijí i četné ohrožené druhy (nejen) ptáků. Bohužel se často jedná o soukromé pozemky, jejichž vlastníci mají o budoucnosti jasnou představu, takže jakákoliv ochrana je většinou nemožná.
Ťuhýk obecný je typickým druhem, který často obývá okraje průmyslových zón nebo křovinami zarůstající, „zanedbané“ pozemky, a je tedy místy ohrožen jejich zastavěním.
Jsou tedy tyto zanedbané ráje odsouzeny k vymizení? Ne ta docela. Protože stejně rychle, jako je příměstská divočina zplundrována, zase vzniká někde jinde. Tato místa nelze stoprocentně zmapovat ani ochránit, ale zároveň ani úplně vyhladit. V tom spočívá jejich kouzlo. Vznikají a zanikají spolu se zdrcující komplikovaností právních a úředních procesů, nebo vinou nedostatku financí, které brání vlastníkům půdy zrealizovat své ambice hned. Stačí desetiletý prostoj a lokalitu osídlí desítky ptačích druhů, které často široko daleko nepotkáte. Jenže jen co se unikátní biotop vytvoří, je zase vybagrován…
O trochu lépe jsou na tom stepní lokality, která patří např. městu a plánovaná stavba ještě není povolená, nebo se o ní diskutuje. Ty se ještě s velkou snahou dají zachránit, pokud jsou de facto „dostatečně“ biologicky cenné- tedy pokud hostí dostatek vzácných druhů v dostatečném množství (nějaký bažant nebo rákosník zpěvný žel nikoho nezajímá). Takovým případem úspěšné ochrany je Černovická terasa, výjimečná stepní lokalita v Brně, kde se podařilo nejcennější část příměstské polopouště zachránit před nájezdem stavební techniky. Více zde: https://www.birdlife.cz/cernovicka-terasa-jednani-s-mestem/
Text a foto: David Říha
