Proč někteří pěvci donutí mláďata opustit hnízdo dřív, než se naučí létat

Nová studie zjišťuje, že typ hnízda hraje důležitou roli v tom, jak dlouho v něm můžou mláďata ptáků zůstávat.

Každé léto dospívající ptáci, stejně jako jejich lidské protějšky, opouštějí rodná hnízda, aby sami čelili velkému a dosud neprozkoumanému světu. Mnozí rozhněvaní plnoletí se často nemůžou dočkat, až konečně „rodné hnízdo“ opustí s vidinou vlastního nezávislého života. Oproti tomu jejich ptačí protějšky nejsou často na odchod vůbec připraveni.

V hnízdě se žije mláďatům snadno: potrava doručená přímo do otevřených zobáků pohání rychle jejich růst. Ale čím jsou větší a hlučnější, čím déle zůstávají v hnízdě, tím se zvyšuje riziko, že nějaký predátor jejich hnízdo odhalí. Aby ptačí rodiče ochránili celou snůšku, snaží se své mladistvé potomky popostrčit a nakonec je hnízdo donutí opustit. Některé druhy jdou až tak daleko, že přestanou mláďata krmit v hnízdě a naopak používají potravu k tomu, aby je vylákali ven, někdy dokonce dříve, než se mláďata naučí létat.

Tím, že mezi rodiči a jejich potomky začne docházet k třenicím, dospěla podle studie publikované v Science Advances přírodní evoluce ke kompromisu, který rozhoduje o času, kdy mají mladí opustit hnízdo a najít tak rovnováhu mezi individuálními potřebami mláďat a bezpečnosti ptačí rodiny. Dlouhodobá pozorování a pokusy ukazují, že délka pobytu mláděte v hnízdě souvisí s tím, jestli druh hnízdí v otevřeném hnízdě nebo v uzavřené dutině.

„Konflikty mezi rodiči a jejich potomky jsou něco, co si dává většina lidí do souvislostí,“ říká vedoucí autor nového výzkumu Thomas Martin, který působí jednak na Univerzitě v Montaně a jednak v instituci Geologický průzkum US. „Mláďata chtějí zůstat v hnízdě co nejdéle, aby zvýšila šanci vlastního přežití, zatímco rodiče by raději dostali všechny potomky z hnízda, aby zajistili, že alespoň některý z nich přežije.“
Martin a jeho kolegové studovali 19 různých druhů ptáků řádu pěvců v průběhu 35 let, pozorovali strategii jejich hnízdění, zranitelnost vůči predátorům a vývoj křídel. Potom se snažili zjistit, jak dobře umělo 11 z pozorovaných druhů létat, když opustili hnízdo. Přizvali do výzkumu odborníka na letovou biomechaniku z Univerzity v Montaně, Breta Tobalskeho, který provedl testy pádů. Ty spočívaly v tom, že pouštěli ptačí mládě a golfový míček na měkký polštář a zkoumali, který z nich odolává lépe gravitaci.

Mládě kosa v typickém nevzletném věku. Na podobná mláďata narážíme často na jaře a začátkem léta. Neodnášíme je, starají se o ně totiž rodiče, zdržující se neustále poblíž. Pouze v případě bezprostředního nebezpečí (např. mládě nacházející se na silnici) mláďata přemístíme na bezpečnější místo.

Výsledky ukázaly, že ptáci, kteří hnízdo opustí v mladším věku (jako třeba strnadec šedohlavý, jeden z podruhů strnadců zimních) a pobývají v něm pouhých devět až deset dnů, mají méně vyvinutá křídla a v důsledku toho často umírají před dosažením dospělosti. Ti, kteří zůstávají v hnízdě déle, např. sýkora horská, jež se v hnízdě zdržuje 22 dnů, v době opuštění hnízda umí létat, a to jim dává lepší šanci na přežití.

Tak proč rodiče vůbec dopustí, že jejich mláďata nezůstanou v hnízdě alespoň do doby, než se naučí létat? Rozdíl je v tom, jak snadno je hnízdo přístupné pro predátora. Druhy, které používají k hnízdění dutiny, jako třeba sýkory, jsou před predátory lépe skryté, než druhy, které používají otevřená hnízda, jako třeba strnadci. Když takový had, sojka nebo veverka objeví ptačí hnízdo, spíše zlikvidují celou snůšku, než že by některá mláďata ušetřili, říká Martin. A tak je pro dospělého strnadce pořád výhodnější, když přežije první dny nezávislosti alespoň jeden z potomků.

„Myslím, že studie si zaslouží uznání za to, že formalizovala myšlenku, kterou většina ornitologů – alespoň podle mého názoru – znala,“ říká Bridgit Stutchburyová, bioložka, která nebyla do studie zapojená a specializuje se na ochranu zvířat na Univerzitě v Yorku. „Když jsem studii četla, uvědomila jsem si, že už závěry znám, ale nikdo je dosud nepotvrdil důkladnými vědeckými poznatky.“

Když lidé vidí na zemi ptačí mládě, snaží se ho zachraňovat, říká Stutchburyová. Výše zmiňovaná studie podtrhuje běžnou ornitologickou poučku. „Prostě ho nechte,“ dodává. „Je to v pořádku a rodiče pravděpodobně nebudou daleko.“ (pozn.red.: více naleznete v informačním plakátu od ČSO) Ptáci jako strnadci pokračují v krmení svých potomků ještě pár dní nebo dokonce pár týdnů poté, co opustili hnízdo, aby jim pomohli v přechodu do plné nezávislosti. Jiní rodiče mají dvě snůšky, chvátají ve vyvedení té první, aby stihli před koncem léta zahnízdit ještě jednou. U některých druhů, například u drozda stěhovavého, sameček krmí mláďata, zatímco jeho samička sedí na druhé snůšce; jiné druhy nechávají dospívající potomky svému osudu.

Obě strategie mají stejný záměr, dosáhnout toho, aby se dospělosti dožilo co nejvíce potomků.

Pro mláďata, kteří by raději v hnízdě zůstali déle, ale jsou donucena domov opustit, to vypadá jako drsná rodičovská taktika, ale znamená to jen, že zasáhla evoluční rovnováha. Když nemají jinou možnost, mláďata ptáků si musí hledat vlastní úkryt a začít si razit vlastní cestu světem s nadějí, že jednou to zase budou oni, kdo z hnízda vystrčí své vlastní mladé.

Překlad: Markéta Zýková

Zdroj: Audubon.org